Kdo je mluvčím, svědomím národa a elitou

Mirko Raduševič

17.8.2018 LiterárníNoviny

Dobu rozkladu feudalismu, nástup kapitalismu, osvícenecké reformy Josefa II. (zrušení nevolnictví a toleranční patent 1781) – to vše máme spojené s tím, čemu říkáme národní obrození.

Podíváme-li se do učebnic, zjistíme, jaký je důraz kladen na fakt, že národní obrození zejména souvisí se snahou dokázat, že česká kultura se vyrovná ostatní evropské kultuře. Do čela se staví badatelé, ale především spisovatelé. Kdo si nevzpomene na Erbena, Čelakovského, Němcovou, Kollára, Kraméria, Tyla (ten dokonce velel lidu na barikádách v r.1848) a další neméně významné postavy české literatury. Dochází až k tomu, že například slovy historika Štaifa „Havlíček byl dlouhá léta uctíván též jako moderní český národní mučedník.“ Spisovatelé hráli v emancipačním úsilí mobilizační roli spojenou s politickými cíli. Paralelu spisovatelé – politika můžeme hledat rovněž u jižních Slovanů. Navíc jak Štaif připomíná dobové heslo znělo: „Není svobody bez národnosti" (viz ). Zejména na obrazu básníka Havlíčka můžeme prezentovat tehdejšího liberála bojujícího s dobovým establishment proti nepřátelům české národní věci. To je Karel Havlíček Borovský, ovšem jsou zde další, na jejichž smýšlení, názorech, postojích se utvářela česká kulturní elita jako alternativní sociální a kulturní faktor vůči elitám tradičním či již etablovaným.

Toto byla součást vyrovnávání se s imperiální nadvládou, což můžeme sledovat v té době i v jiných částech Evropy a všichni vycházejí z toho, že národ je národem, pokud jeho příslušníci mluví společným jazykem. Vzniká kult národní literatury a národních básníků – tvůrci národního literárního jazyka (Puškin, Ševčenko, Mickiewicz, Botev, Petöfi, Prešern, Njegoš…). Všichni tito spisovatelé jsou svým národem oslavováni a vynášení do nebes. Spisovatel má prestiž a stává se duší – svědomím národa.

Období socialismu

O shora uvedené víme a dobře to známe ze školní výuky. Ovšem známe a uvědomujeme si stejné pokračování tohoto modelu?

Zřejmě nikoli, ale tento model pokračuje za doby jednak okupace v druhé světové válce a také v dobách minulého režimu. To známe nikoli ze škol ale z vlastní životní praxe. Že by se toto ve školách již začalo vyučovat?

Ideologové a strana opět nejen u nás potřebovala spisovatele jako mluvčí a nositele socialistických myšlenek. Pro tehdejší stranické ideology bylo jednoduché navázat na obrození a jen začít podporovat již poněkud staromódní myšlenky. Na jedné straně se ve školách předčítaly a učily výklady národních spisovatelů a myšlenky internacionalismus se přenechaly na současných tvůrcích, kteří byli státem podporovaní, dotovaní až po luxus na zámku v Dobříši. S čím ale stát nepočítal, že s idealizací svých mluvčích a podporou masové literatury bude mít spisovatel obrovskou moc, a to spisovatel jakýkoli i ten, který není režimem uznáván. Undergroundová literatura se dokonce stala ještě významnější.

Nastává paradoxní situace, že sice Západ je mnohem dále v technologiích, ale kam se hrabe tamější lid ve znalostech literatury a umění na lid socialistický. Tehdejší ideologií podporovaná literatura a umění vůbec, včetně čtvrtečních front na knižní novinky, přináší vzdělanost.

Do roku 1990 je spisovatel stále ještě u nás legendou a mluvčím. Pamatujeme na to, že navíc underground se stal svědomím národa. Je to působení, které Václav Havel nazval „moc bezmocných“. Pochopitelně, že tomu napomáhal finančně i Západ podporou literatury z východní Evropy. Tehdy skutečně spisovatel měl moc, a dokonce i ten, který psal jen do šuplíku.

Kdo je dnes elita a mluvčí

Pád Železné opony celou situaci naprosto změnil, a to nejen v tom, že Západ přestal mít zájem o východoevropské spisovatele. Přestal je překládat, vydávat a podporovat. Začínáme se u nás setkávat s tím, že klesá zájem o literaturu a umění. Lidé se u nás začínají stále více podobat lidem na Západě, a to se všemi s novými zvyky a starostmi. Stačí se podívat na počty výtisků knih. Proti deseti a někdy statisícovým nákladům jsou dnes spisovatelé rádi, když jejich kniha vyjde v nákladu dvou nebo tří tisíc. Digitální technologie dnes umožní vydat knížku co nejlevněji i jen v desítkovém nákladu, což mnozí autoři vítají. Netřeba mluvit o tom, které knihy dnes dosahují desetitisícové náklady. Jsou i statisícové – kuchařky.

Spisovatelé stejně jako na Západě se stávají se vším všudy jen další profesní skupinou. Kde je důvod, aby byli nadále mluvčími nebo dokonce svědomím národa s prioritou před jinými profesemi? Spisovatel ztrácí svoji dřívější moc. Zatímco dříve byl spisovatel bezmocný a měl moc, nyní ji ztratil a zůstala jen bezmocnost. Může nám to být líto, ale tak dnes tento stav věci a problému stojí. Priorita je dnes propůjčena jiným skupinám, u kterých to vyplývá z povahy prospěšnosti nebo charakteru jejich práce. Míra prospěšnosti je dána hodnotovým žebříčkem dané společnosti. Mluvíme-li o demokracii, prioritu mají ti, kteří byli demokraticky volení a nikoli ti, kteří se sami prohlašují za mluvčí nebo elitu. Elitním se lze stát, ale jen ve své profesi.

Související:

• Petr Bílek: Profesionální signatáři
• Asociace spisovatelů: Příklad, co se s námi v dnešním světě děje
• Asociace spisovatelů: Do Lipska bez Gotta a růžového trabanta?
•