Reklama

.

.

čtvrtek 16. srpna 2018

Rodina

Leo K.

O rodině se mluví, píše, rozumuje, pro rodinu se demonstruje, protestuje, ale hlavně řeční. Ale ze všeho nejvíc se řeší, jestli svazek dvou jedinců komunity LGBT je rodinou, jestli je tento svazek také základem státu. Věčný poslanec Marek Benda například říká: „Rodina je tradičně součástí společnosti,“ proti mínění, že rodina je primární: „Nejstarší přirozenou společností je rodina.“ Velký sociologický slovník vymezuje rodinu jako „původní a nejdůležitější společenskou skupinu a instituci“ s hlavními funkcemi reprodukce, výchovy, socializace a přenosu kulturních vzorů.
à propos, proč se vůbec o rodině tvrdí, že je základem státu?
Za to může náš kulturní vzorec vyrostlý z antických a křesťanských kořenů. Konkrétně z římského práva. Obraťme se k Wikipedii, která praví:
Rodina byla základním článkem římské společnosti. Hlavou rodiny byl otec (pater familias). To odpovídalo i jeho postavení ve společnosti. Nejužšími členy byli manželka (mater familias), děti a vnuci. Úkolem manželky bylo starat se o domácnost a vychovávat dcery a nezletilé syny. Rozlišovaly se dvě skupiny příbuzenstva. Osoby spojené s otcem pokrevním příbuzenstvím (cognati) a osoby pod jeho mocí (agnati). Do první skupiny patřila například dcera, do druhé kromě manželky náležela třeba i snacha. Úkolem správného otce bylo mít rodinu velkou a dobře fungující.
Měl zajistit dostatečný počet potomků, kteří by zabezpečili věčné trvání rodu. V žádném případě nesměl dopustit vymření rodiny. Na toto poslání pamatuje i římský právní řád, jenž zmiňuje postupy, prostřednictvím kterých bylo možné riziko zániku rodiny kvůli nedostatku potomků rychle eliminovat.
Otec měl, jako hlava rodiny a její nejdůležitější člen, celou řadu práv a povinností. Měl za úkol provádět náboženské oběti, mohl rozhodovat o trestech pro jednotlivé členy, měl rozhodující vliv na výchovu a vzdělání dětí. Disponoval  posledním slovem ohledně sňatků, adopcí, nakládání s otroky a správy veškerého majetku. Vše, co rodina vyprodukovala, náleželo otci. Bez jeho svolení nemohl nikdo nic vlastnit. Úkolem otce bylo také zastupovat rodinu na veřejnosti a před úředníky.
Z tohoto výčtu se na první pohled může zdát, že otcova moc byla naprosto absolutní a byl prakticky nedotknutelný. To je však pravda jen do určité míry. Pokud své povinnosti zanedbával, nestaral se o rodinu a špatně ji reprezentoval, dostal censorské napomenutí (notu). Při vážnějších či dlouhodobých nedbalostech mohl dokonce o svá práva zcela přijít.
Tenhle starořímský model přetrvával až do začátku XX. století (vzpomeňme filmů Poslední muž s Hugo Haasem nebo ještě pozdější Poslední mohykán s Jaroslavem Marvanem) a byl vlastně vážně narušen 1. světovou válkou. Období poetismu, kdy se k nám legálně a ve velkém nákladu dostala francouzská (kde slovo francouzská mělo sexuální podtext) literatura, kdy například v osobě Marie Čermínové (Toyen) a jejího života s Jindřichem Štýrským se staly veřejnými i tuzemské příběhy, které patriarchální společnost byla buď zvyklá slýchávat odkudsi z daleké ciziny nebo jimi teatrálně pohrdala (Tonka šibenice).
Rodinná politika reaguje na živou situaci a přestává udržovat modely, které jsou označovány za funkční a tradiční. Pokud by byla tradiční rodina tak skvělý model, za jaký ji považují například lidovci, nebylo by ji potřeba bránit. Zvítězila by nad „single“sama.
Ostatně, co je to vůbec ta tradiční rodina? Představuje jí domácnost, kde spolu pod jednou střechou žijí tři generace? Případně ještě strýc s tetou z otcovy a ujec s ujčinou z matčiny strany? Takovou je totiž rodina ve státech, kde buď státní moc funguje velmi omezeně anebo má minimální sociální složku, kde například povinná školní docházka je z větší části pouhou deklarací.
Tam rodina zajišťuje funkce, které v Evropě zajišťuje stát. Tam, (typicky všechny arabské státy ale z části i dnešní, Erdoganovo Turecko) je velká, případně rozšířená rodina zárukou výchovy a také edukace (o vzdělávání nelze hovořit) dětí až do dospělosti. Změna postavení rodiny, změna složení rodiny, kterou nyní tvoří otec, matka a děti (když je rodina úplná), kde nejsou k denní dispozici tetičky, babičky, dědové a strýčci vytvářejí situaci, že jedinou správnou reakcí rodiny je, hned ve třech letech – šup do školky.

Do socializačního zařízení, kde dochází k uvědomění dítěte, že není samo. To samozřejmě předpokládá existenci školek. A to nemluvím vůbec, že nejprve musí dojít k prosté existenci rodiny. Jak říká Olga Richterová: „Dnes se lidé bydlící v podnájmech dělí na ty, kteří mají to štěstí, že majitelé jejich bytů si ještě nestihli všimnout, že by nájemné mohli zvýšit, a na ty, kterým ho pořád zvyšují.“ Domníváte se, že to do otázky existence rodiny nepatří?
Stát, jehož jedinou oporou jsou totiž právě rodiny, musí ve svém vlastním zájmu tyto rodiny podporovat. Ani ne tak penězi jako spíše možností sociálního bydlení a širokou sítí veřejných všeobecně dostupných služeb včetně předškolních a školních zařízení. Spoléháním na komerční služby se vysmívá sám sobě.
Ze současných názorů na rodinu, které míří sice na lišku, ale nakonec střelí Maryšku, bych uvedl jako první stanovisko křesťanů, které je asi nejblíže pravdě:
Dnešní rodina žije v jiných životních podmínkách, než tomu bylo před sto a více lety. Model rodiny, kdy se muž staral o obživu a žena o děti a jejich výchovu, většina manželských párů v naší kultuře realizovat nemůže a ani nechce.  Z toho mnozí chybně vyvozují, že se manželství a rodina jako stabilní jednotka přežily. Ukazuje se ale, že chyba není v základním konceptu rodiny, ale v určité neschopnosti adaptovat se na současné podmínky tak, aby rodina mohl žít jako stabilní a láskyplné společenství i v poněkud pozměněných rolích muže a ženy.
Odborníci se shodují, že ve výchově dětí rodinu nic nemůže nahradit a pro staré lidi je rodinná péče k nezaplacení.  Víc než 80% našich spoluobčanů si přeje zemřít doma, a přece nás právě 80% umírá v nemocnicích a v ústavech. Monogamní rodina – a tím spíš taková, kterou drží pohromadě láska – je tak nesmírně cenný vklad, nejen do vlastních a dětských životů, ale i do celé společnosti. Zatímco tradiční společnosti dělaly všechno pro to, aby se manželství rozpadnout nemohlo, moderní společnost se toho vzdala. Dala tak každému podstatně větší svobodu rozhodování a s ní přirozeně i odpovědnost.
Manželství přestalo být sociální normou a stalo se dobrodružstvím.
V politickém spektru České republiky si téma rodiny usurpovalo takřka monopolně KDU-ČSL. Co k tomu píše ve svém programu?
Naši zemi vidíme jako dům pro tři generace. Jeho základy tvoří naše hodnoty, tradice a kultura a střechu demokratické instituce, které nám zajišťují bezpečí, chrání naši svobodu a umožňují nám usilovat o štěstí a prosperitu. Politika KDU-ČSL začíná u člověka. Náš program myslí stejně na děti, na produktivní generaci i na seniory. Lidská důstojnost musí být zachována v každém věku a každý život musí být chráněn, nikdo nesmí být ponechán sám. • Budeme podporovat pracující rodiče daňovým zvýhodněním: zvýšení roční slevy na poplatníka a navýšení slevy na děti v rámci daní.• Uvolníme daňový strop 60 300 Kč při vrácení daně.• Zajistíme vhodné socioekonomické podmínky pro dobré fungování rodin. Cílem je finanční zajištění rodiny, slučitelnost práce a rodiny a služby péče o děti a seniory, které rodinám umožní získat dostatek volného času pro osobní růst a zkvalitnění rodinných vztahů.• Spravedlivé důchody pro rodiny s  dětmi: Zásluhy rodin v  důchodovém systému spravedlivě oceníme nižšími odvody a vyššími důchody pro pracující rodiče. Prodloužíme náhradní dobu pro rodiče pečující o děti. Při péči o jedno dítě do 7 let věku dítěte nebo při péči o dvě děti do 15 let stejně jako u zdravotního pojištění. Zavedeme společné důchodové pojištění manželů. Podpoříme motivaci ke spoření ve III. pilíři.• Podpoříme obce a města v budování finančně dostupného bydlení pro mladé rodiny a seniory s regulovaným nájmem.
Bod o rodině má také TOP09 s podstatně modernizovaným obsahem:
Soudržné rodiny, v nichž dochází k výchově budoucích generací, jsou základem fungující společnosti. Prioritou je proto pro nás prosperující a ve svém konání co nejsvobodnější rodina. Uvolníme rodičům co nejvíce ruce a podpoříme je v jejich společensky zásadní roli. V České republice je zcela nedostačující podpora služeb pro rodiny. Odstraníme tento nedostatek a umožníme snazší skloubení péče o děti s pracovním uplatněním. Přirozené je chtít jak rodinu, tak práci – zejména ženy se nesmí dostávat do situace náročné volby, zda mít děti, nebo budovat kariéru. Prosadíme proto, aby výhody rodičovského příspěvku mohli čerpat i prarodiče. Zařadíme prokazatelné náklady na služby spojené s hlídáním dětí a domácími pracemi mezi odečitatelné položky ze základu daně (do 12 let věku dítěte). Snížením odvodů pak podpoříme flexibilní a částečné úvazky.
Dokonce Institut Václava Klause vydal stanovisko ke krizi rodiny: Rodina jako optimální a přirozené prostředí pro výchovu potomků? Prostředí, kde si mají synové osvojit od svých otců vzorce přiměřeně mužného chování, aby z nich pod dominantním vlivem svobodných matek (a babiček) nevyrostli – k radosti feministek – zženštilí a rozmazlení jedinci?
Rozklad rodiny má dva základní důvody:
1-„uvolněný“ životní styl, čemuž rodina jakožto právní svazek muže a ženy, jehož smyslem je zplodit a vychovat potomstvo, samozřejmě překáží.
2- feminismus, označující standardní rodinu za symbol nepřijatelné mužské dominance a ženské poroby. Že se tři čtvrtiny žen v ČR s vysokoškolským vzděláním, které nejčastěji podléhají feministickým svodům, dříve či později vdají, je jistý paradox, z nějž ale nic pozitivního neplyne – právě ony mají kvůli kariéře dětí nejméně.
Sociální a daňová politika vládnoucích elit je další příčinou rozpadu rodinných struktur, takže pro mladé páry je i finančně výhodnější žít „na hromádce“. Zničená rodina je významným prvkem „tekutosti“ dnešní doby, jež se tolik zamlouvá postmoderním filosofům typu Václava Bělohradského. Žádné jejich teorie však nemohou popřít prostou skutečnost, že tristní stav rodiny a porodnosti je dokladem hluboké krize západní společnosti.
Ani Realisté Petra Robejška se nedokázali odtrhnout od představy tradiční (rozvětvené) rodiny:
V současném moderním světě se charakter rodiny a její postavení mění. Znatelně se vzdaluje svému tradičnímu modelu, mění se role muže a ženy, mění se i ekonomická funkce rodiny. Rodina jako by ztrácela na významu. A s tím nenápadně ustupuje do pozadí také její nejpodstatnější úloha – péče o děti. 
V realistickém pojetí získává rodina opět své ztracené postavení. Naše země neoplývá přírodními zdroji, naším skutečným národním pokladem jsou lidé. A Realisté vědí, že jedině fungující rodina vychová kvalitní budoucí generaci. Naše rodinná politika proto představuje soubor různorodých opatření, jejichž ústředním motivem je podpora rodiny a současně respekt k její autonomii.
Rodina má zajistit šťastné dětství, plodný život a důstojné stáří. Rodina nesoucí odpovědnost za své členy je ztělesněním lásky a solidarity. Úcta ke stáří je projevem vyspělosti naší společnosti. Je přitom odpovědností každého jedince, jak se na stáří připraví. Nejlepším projevem takové odpovědnosti je založení rozvětvené rodiny. Ta představuje přirozenou sociální síť, přičemž v této roli by ji měl stát nahrazovat jedině tehdy, když v ní ona sama selže nebo na ni nestačí.
Realisté považují rodinu za nejvyšší hodnotu, její podporu a ochranu za jedinou spolehlivou cestu k zajištění budoucnosti našeho národa. Rodina je jeho tmelem. Země bez dětí je země bez budoucnosti. To není fráze, ale fakt.
Každé z těch vyjádření se snaží revitalizovat tradiční rodinu. Když jsem chodil někdy v šedesátých letech do kurzu pro budoucí instruktory společenského tance a chování, který v Hornickém domě v Sokolově pořádal Josef Kábrt, měli jsme na výuku standardních tanců exmistra Evropy z třicátých let, pana Josefa Trubače.
Vždy s nenapodobitelnou nostalgií vzpomínal ta třicátá léta, promenádu párů o přestávce mezi hudebními čísly a vyjadřoval přesvědčení, že ta etiketa (těsné držení, které z páru dělá jeden celek, promenáda, rukavice, společenská konverzace atd.) se musí vrátit, aby drahokam kultury nebyl poškozen. Byli jsme z té představy rozpačití i když jsme jeho vizi chápali. To byl velký rozdíl proti Janu Pavlíkovi, který vyučoval latinsko-americké tance a který razil heslo: Tanec je vyjádření hudby pohybem – tečka! Všechno ostatní je zbytné. Prostě konzervatismus, jakkoliv je úctyhodnou vlastností, musí se ale hodnotit z hlediska schopnosti obstát v kontextu doby. A rodina prošla ve 20. století opravdu mimořádnou změnou.
Sociologové hovoří o jejím rozvolnění, individualizaci jejích členů, oslabení tradičních funkcí, které přebírá stát.
Domnívám se, že v tomto sociologickém tvrzení je kardinální chyba. Vývoj lidstva, ani vývoj ekonomiky (globalizace) nelze vracet proti proudu času, jakkoliv se o to Trump snaží, ale jestliže je rodina páteří a zároveň největším spotřebitelem funkcí státu, pak je podpora existence rodiny (bytová otázka) a funkcí rodiny
skutečně jediným důvodem existence státu.


13 komentářů :

  1. Důvodem existence státu je, že je největším zaměstnavatelem uvnitř našich hranic.
    Až se mu i tuto úlohu podaří se sebe svléknout, bude se zadlužovat už jenom kvůli penězovodům, které na sebe jeho pozůstalí představitelé dokážou navázat.

    Rodiny si budou muset vyrobit sekeromlaty a sdružit se v kmen, aby přežily.
    Problémy se starobou ustanou samy od sebe.

    OdpovědětVymazat
  2. Úžasná líčení všeho, co pro rodinu udělají politické strany, neziskovky a sdružení, je skvělé! Chybí v nich jen jediná věta, kterou by měli všichni připojit na konec svých plánů pro rodinu. Ta věta by musela znít: "Pokud nám to opozice dovolí!" VAL

    OdpovědětVymazat
  3. Překvapuje mne, že komunisté nemají ve svém programu podle autora nic.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi nechce srovnat politiku KSČ pro mladé rodiny s dětmi, laciné bydlení, novomanželské půjčky, rekreace ROH pro rodiny, pionýrské tábory, ceny "krmení" a sanitárních materiálů pro malé děti... atd., atd. ...
      se současným stavem plným křesťanské lásky olupující (nejenom) tzv. církevními restitucemi stát, provatizace i tak strategické suroviny jako obyčejná pitná voda, která nám prší z oblak, do rukou cizáků... prostě taková zlodějna, že mladí lidé mají jistoty jako za Třicetileté války ... že nikdo nezaručí co (A ZDA JEŠTĚ VŮBEC NĚCO) bude za rok či za dva... a do toho rodí akorát "r" stratégové jako barevní, o které nás ("K" stratégy) vyvolení nutí pečovat místo o VLASTNÍ DĚTI o vlastní krev, rodinu, rod NÁROD, RASU, aby si mohli dovolit mít vnoučata... a klerikálové žvaní krásně, jak církve umí, ale hrabou od našeho národa... TAKOVOU DRŮBEŽ, PROSÍM, NEKRMIT"

      Vymazat
  4. No pane VLK buzeranti jsou základem státu to je pecka. V této zvrhlé zdegenerované společnosti je to na Nobelovu cenu.

    OdpovědětVymazat
  5. Důvodem existence státu je garance potřeb (vč. bezpečnosti) občanů, které soukromý sektor není schopen zajistit. Toť vše.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Soukromý sektor může zajistit naprosto vše. Potíž je jen v tom, že to nedělá z prosté nutnosti, ale výhradně pro zisk a tudíž velice draze.
      Problém je však dnes v tom, že jsou i celé státy zprivatizovány, služby "outsourcovány" a penězovody nasměrovány do soukromých kapes. Takže už i funkce státu jsou dnes neúměrně drahé.

      Vymazat
    2. 11:24 Hrubě se mýlíte. Účelem státu je zajišťovat SPOLEČNÉ funkce a služby, které není možné, BEZPEČNÉ a EFEKTIVNÍ zajišťovat jednotlivě (privátně). Soukromý sektor by jistě byl schopen provádět i služby policie, armády, školství, penzijního systému, výběr daní, státní správy obecně. Ale rozhodování by bylo nejednotné, v rukou vlastníků, bez jakékoliv záruky, že budou jednat v zájmu celku. A prvotním úkolem státu je jednat v zájmu občanů jako celku. Mimochodem, nezdá se vám absurdní svěřovat správu společných věcí pravicovým politikům, kteří cokoliv společného považují za dílo ďábla a vyznávají jen individualismus?
      Kromě toho, všechny privátní organizace by tyto služby neposkytovaly jen za náklady, bez zisku. Takže by to bylo podstatně dražší, nefektivní.

      Vymazat
  6. Píše:
    "podpora existence rodiny (bytová otázka) a funkcí rodiny skutečně jediným důvodem existence státu."
    spíš:
    podpora existence občanů - lidí...

    OdpovědětVymazat
  7. Nějakému „single“ může být jeho národní stát ukradený. Nepotřebuje ho. Uživí se kdekoliv. Ale ti, kteří se rozhodli vychovat děti, socializovat je a přenést na ně národní kulturní vzory, stát potřebují. A stát potřebuje je. Kdo to nevidí, měl by prozřít.

    OdpovědětVymazat
  8. Tak to je pane Leo rodinu musíme ubránit a ty slinty od LGBT kdu a stop09 jsou směšné

    OdpovědětVymazat
  9. Ne směšné ale odporné a proti lidstvu. Všem co podporují LGBT bych přál aby to byly jejich děti. Mít přirození od sraček to musí být něco extra a ty roztahané pí..či co tam může extázi způsobit jen kamion je také zvrhlost.

    OdpovědětVymazat
  10. Marek Benda dobře ví co je to rodina . Neustále kňučí , že ji z poslaneckého platu je těžké uživit .

    OdpovědětVymazat