Reklama

.

.

úterý 18. září 2018

Dva literární policajti

Karel Sýs
18. 9. 2018
Bohužel nebo bohudík se mi článek Jana Wiendla Zapomínání a Sýs dostal do ruky až teď.

Pochlubil se, že se na něj jako na ředitele Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK obracejí různí lidé s otázkou či výzvou, „abychom jako univerzitní ústav reagovali na návrh vyznamenat 28. října 2018 na Hradě českého literáta Karla Sýse“.


Pan ředitel výzvu odmítá: „Jaké by takové ‚kolektivní‘ stanovisko mělo být? Měli bychom se jako odborníci ‚usnést‘ na tom, že je Sýs špatný básník, který po desetiletí profitoval na režimu, jenž desítkám skutečných básníků zavřel dveře a odsoudil je k mlčení nebo do podzemí, a proto žádný metál?“

Radši tedy promluví sám za sebe a stojí to za to: „Nemá myslím smysl vést debatu o charakteru Sýsovy poezie, za kterou má prý vyznamenání obdržet.“

Tahle věta z úst prezidenta literární zeměkoule udiví, vždyť cena se dává právě za poezii, nikoli za ideologii nebo její zparchantělou dceru politiku!

Přece však pokračuje: „Mluvme však o charakteru autorových profesních a občanských postojů. Kulturní kádr, prověřený partajník, těžící z normalizačního prostředí před listopadem 1989; po listopadu 1989 neúspěšný kandidát do obou komor Parlamentu ČR, obhroublý moralista a velkohubý kritik poměrů, bavící a podkuřující svými verši a publicistikou církvičce údajně zapovězených literátů kolem Haló novin a jejich mutací, kterým tento autor (počítám-li dobře) 32 standardně vydaných původních polistopadových knih – básnických sbírek, souborů publicistických textů, básnických skladeb či výborů z díla –, dodává slovní munici.“

Básník coby skladník munice, tož i tak lze vyhodnotit literaturu! A zpitomělá veřejnost nechápe, že sedí na sudu s prachem, od něhož doutnák drží právě Karel Sýs.

Poté zamíří výše: „Není proto divu, kde se vzala tak masivní volební podpora, která dovedla do premiérského křesla člověka, který byl členem téže partaje jako Karel Sýs, který těžil z téže předlistopadové společenské situace jako náš literát, který nedokáže vyvrátit svoji spolupráci s komunistickou tajnou policií, jíž Karel Sýs coby aktivní a prověřený straník (stejně jako půldruhého milionu dalších soudruhů) vytvářel podloží.“

Tohle je v demokratickém státě na žalobu, ale coby člověk druhé kategorie si obžalobu pana ředitele za pomluvu nemůžu dovolit.

Závěrem zamíří ještě výš: „A konec konců jde o návrh vyznamenání, které může udělit takovouto společností byť těsně, ale přesto podruhé zvolený prezident, jenž dělá vše pro to, aby se naše země opět přichýlila do ruského (chtělo by se říci ‚despotického‘) mocenského vlivu, což je možné jen za cenu tohoto obecného zapomínání.“

Inu, Ladislav Štoll literatuře aspoň rozuměl.

V téže době vstoupil do neonormalizačního mlýna se svou troškou smradlavé mouky i Jiří Peňás, literární policista, onen Peňás, který vynadal Danielu Strožovi:

„Jeho jekot nemá v českém veršotepectví od doby Skálova provolání ‚Psovi psí smrt‘ obdoby. Strožovo nejnovější sebrání Maskaron ve sklepě je čistým projevem fanatické zavilosti poblouzněnce, který je do svých fantazmat schopen semlít kdeco: adidasky poblité od ‚donaldových hamburgrů‘, Havla na sto způsobů, zásluhy kapitána Minaříka, nevděk, kterého se dočkali ateisté, Clintona u Tygra, tank na Smíchově, silnici E 55 a jak by ne, i nového patrona všech ‚uražených a ponížených‘, Karla Kryla. O poezii tady nemůže být řeč. Za jeho lyricko-fekální arzenál by se nemusel stydět barokní extatik, lehající si vedle dobře uleželé mršiny.“

Peňás se mýlí: Skálovo provolání nejenže má obdobu, ale on sám ho daleko překonal!

Obžalovací spis pokračuje. Když pokálel Strože a Pelce, píše: „Jenže to jsou břídilové proti designovanému vévodovi poezie zástupů hladovějících milicionářů Karlu Sýsovi. Jeho vpravdě psychopatický ryk, vtělený do krátkých veršíků (Pět let v mrtvém domě), to je další, ještě hlubší propad ovavřínovaného poety ‚smyslů a potu‘, po němž následuje jen klasické zvolání Sýsova druha Skály: ‚Psovi psí smrt!‘ A tak, ať si Strož myslí, co chce, použijme zde s mladými konvertity slov Jana Floriana: ‚DO OHNĚ!‘“

Skála by pilného nohsleda nemohl než pochválit! A zastydět se – takhle řízně, přímo na komoru, by zamířit nedokázal.

Nyní však Peňás přiložil své polínko k nejnovější hranici:

„Člověk si dobu nevybírá a Karel Sýs nemůže za to, že svých nejproduktivnějších dvacet let prožil za normalizace. Nemůže ani za ni, jenže uměl-li se v normalizačním prostředí někdo dokonale zahnízdit, byl to Karel Sýs. Na začátku měl tento nesporně talentovaný mladík štěstí, ke kterému přispělo to, že jiní měli zase smůlu. Debutoval v roce 1969 svěží sbírkou Newton za neúrody jablek, ovšem právě v té době začala největší čistka v dějinách moderní české literatury, které padla za oběť skoro celá básnická generace předchozí: čistka to nebyla fyzická, nýbrž ideová, básníci jako Gruša, Šrut, Wernisch, Brousek a další si už ani neškrtli. Za to Sýs samozřejmě také nemůže, jemu tehdy bylo něco přes dvacet a chtěl vydávat.

A normalizovaná nakladatelství chtěla také vydávat, měla to v popisu práce, jenže staří – třeba jen o pár let starší než Sýs – autoři byli zakázaní. A tak přišla šance pro mladé a snaživé. A Karel Sýs ji chytil za pačesy a celých dvacet let nepustil. Vydával jednu básnickou sbírku za druhou, chrlil verše jak automat na metafory, psal o sto šest, jezdil do zahraničí, což nebylo jinak zvykem, když se mu chtělo, bydlel na Dobříši, což byl takový zámecký penzion pro disciplinované literáty, bral tvůrčí stipendia, užíval si života v Klubu spisovatelů. A zažíval krásný pocit, že je básník, a protože co chvíli vložil do verše nějakou vilnou představu, jež se mu rodily v hlavě, věřil, že je básník nonkonformní. Přitom ale vůbec nezanedbával stranické povinnosti, byl samozřejmě funkcionářem KSČ a kromě toho také milicionářem, připravený kulometem a svým tělem hájit redakci Československého spisovatele, kde vycházely nejen vlastní sbírky, ale výbory z básníků, kteří se v Čechách dobře prodávali, takže když si chtěl člověk koupit Holana nebo Nezvala, kupoval si nedobrovolně také Sýse, který za to měl honorář.“

Je to zase na žalobu, ale to bych v polofašounských Čechách z advokátní kanceláře nevyšel.

A tak jen Peňáse doplním: nejenže jsem chrlil verše, což samo o sobě je zločinné, ale také jsem – skoro se stydím přiznat – jedl a pil. A připomenu kouzlo nechtěného: první „normalizační“ výbor z Holana pod jménem Strom kůru shazuje (1979, „Skálův“ Československý spisovatel!) jsem sestavil právě já, takže si čtenáři s Holanem skutečně kupovali i mne. Maně cituji Peňásovu urážlivou formulaci: Holan ani já se totiž koupit nedáme. Inu nomen omen: Peňás – Peníz.

Peňáse osobně neznám, je mi ho však líto. Pravděpodobně trpí nějakou nemocí, že si nemůže užívat, chrlí leda nadávky. Vilné představy, natož skutky jsou mu zřejmě nedosažitelné… A tak se užírá a užírá.



Nešťastný to muž!

13 komentářů :

  1. Tak to je pane Sýs kádrový posudek od „demokratů" jste pro ně nepohodlný.

    OdpovědětVymazat
  2. PADESATA LETA HADR.NEJSOU JAKO ONI,PRAVDA.Jsou jeste horsi.

    OdpovědětVymazat
  3. Tak to vypadá, když kádr nového režimu, ředitel ústavu (Jan Wiendl), těžící z další (už zase) normalizace, ctí ideové požadavky na něj kladené a kádruje básníka.

    Má to jeden klad, člověk aspoň má důvod vrátit se na chvíli k poezii, tentokrát ke Karlu Sýsovi.

    OdpovědětVymazat
  4. Kde jsou, sakra, ta skvělá díla těch pisálků, kteří nemohli publikovat za normalizace? V první fázi po hadráku se jich vydávaly tucty, ale velkou většinou už jsou dávno zapomenuty (včetně "dramat" toho světového dramatika) a podstatné části nákladů šly do sběru jen v mírném časovém odstupu po "dílech" ideologů režimu předchozího.

    OdpovědětVymazat
  5. A co je nejlepší: odbojníci normalizace byli po většinou komunističtí sekerníci po únoru 1948, aby náhle o "pražském jaru" prozřeli, ale pak při nastolení normalizace nestačili se zase "obrodit" do správného kurzu. A takových to týpků nám dnes vládne stejně jako za socíku. Pana Sýse neznám, ale moc dobře znám bezcharakter jeho kritiků a ten prototyp vždyvládců ať za nácků, či za socíku, či za diktatury kapitálu: stále stejný typ lidské svoloče - s nepatrnými výjimkami, které hned ta svoloč se snaží zadupat do země - třeba dnes Babiše, Zemana, Okamuru. Lid rád hltá a oslavuje rozvášněné huby, proč ta obliba Hitlera za nacismu? Proto i ta obliba Kalousů u kolaborantů diktatury kapitálu dnes u nás.

    OdpovědětVymazat
  6. Jak může Wiendl napsat, že Sýs je špatný básník? Umí vůbec číst? Rozumí vůbec česky? Tohle je normalizace na kvadrát, chybí už jen orwellovská ministerstva pravdy a lásky...

    OdpovědětVymazat
  7. Pane Wiendle, byl jste, jste a zůstanete nulou. Zatímco básník Karel Sýs bude v čítankách. Vsaďte se! A mám pocit, že právě to Vás žere kdykoliv se začtete do Sýsovy poezie.

    OdpovědětVymazat
  8. Hrom de Peňáse ! Já si toho Karla Sýse fakt koupím. Když se na někoho takhle plive, tak to bude určitě dobré.

    OdpovědětVymazat
  9. Skvělý marketingový tah. Doufám, že Peňás dostane provizi, protože asi nebudu sám, kdo si teď bude shánět Karla Sýse:) Nepoučitelní nýmandi.

    OdpovědětVymazat
  10. Od Sýse jsem nic nečetl, od Žáčka taky ne, ale Pištoru ano. Ale to je moje hanba.....Vím to.....

    OdpovědětVymazat
  11. Kdyz nemohli publikovat za komunistu bylo to casto, ze chybela kvalita a to dnes se snazi zpenezit za kazdou havlokorunu...
    Tak jako je vrazedny terorismus na bile , tak jsou I teroristi na umeni .hrebejlove, hrusinove-Kultury Masinove , kteri by nejradeji na nas vzali kulomety,i kdyz jinak zbabeli az beda/,na literature I na male deti, z kterych chteji udelat za kazdou cenu
    NIKDO VLASTNE NEVI CO !!!
    Tak vyvesuji cervene trenyrky aby kazdy vedel , ze jde o JandoSexualy , kteri ale nejsou schopni zadneho sexu, proto krici tak zbesile...
    My zase vime , ze Pan president ma zdravy selsky rozum a snazi se nas zachranit.
    A kupodivu I je. Vime ,ze jsou vsude prvni na trade..Kdyz se prikroci k masakrum teroristu ISIS.

    OdpovědětVymazat
  12. Jiří Jírovec19. září 2018 12:25

    Pan Wiendl to vzal příliš stručně. Možná spočítal počet publikací, které Karel Sýs po roce 1989 vydal, ale nezmínil, že v podstatě jde o pokračování samizdatu, který na rozdíl od předcházející doby nemá podporu ze zahraničí.

    Sočasní odvržení nemají svého Škvoreckého, který by je vydával.

    Ptal jsem se nedávno ve velkém knihkupectví, jestli mají něco od Sýse. Ani stránku. To je polistopadová censura: vydat si můžete cokoli, když na to máte. Knihkupec ale odmítne, má přece svoje přesvědčení.

    Pan ředitel posuzuje postoje Karla Sýse (jeho hlavní hřích je, že se nepřekabátil a nehodil zasloužilé umělectví do Vltavy).

    Vyhýbá se tomu, co Sýs píše. Osobnost autora nemusí mít nic společného s díle. Panic může napsat opravdovou pornografii, děvkař milostný román o věrnosti, srdce čtenářek trhající.

    Kdyby tomu tak nebylo, nemohl by vycházet jistý jebačkář Havel, který žvanil o lásce a pravdě, ale zradil jakoukoli myšlenku politickou i lidskou, když se mu to právě hodilo. Člověk, který neviděl, kdykoli se to vyplatilo.

    Ředitel Ústavu pro českou literaturu by se neměl snižovat k trapnostem.
    Neví, že se ti "progresivní" zmocnili Svazu československých spisovatelů již v prosinci 89 a zlikvidovali tolik třídních nepřátel, že to nakonec vydalo na založení Unie českých spisovatelů, které Karel Sýs předsedá?

    Tihle lidé jsou vyřazeni z publikační činnosti možná víc než těch několik postižených v letech 48-89.

    Možná by se mohl ptát, kdeže jsou ta skvělá díla, která nemohli napsat za "komunistů".

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naprosto stejnou zkušenost mám z výzkumu. Po roce 1968 odešlo spousta lidí z vedoucích funkcí a našli uplatnění ve výzkumných ústavech. Pracoval jsem v jedné takové instituci. Možná třetina zaměstnanců byla z kategorie postižených komunistů. Šla o nich pověst, že "nemohou" a "trpí". Komunisté kolem nich měli výčitky svědomí, a proto postižení kolegové měli zpravidla největší platy. Až na několik výjimek nevykonávali hospodářské funkce. Nějak se však vždy dostali k funkci hlavního řešitele a disponovali větším rozpočtem než náměstek nebo šéfové odboru. Já byl také zblbnutý jejich utrpením a objednával jsem od nich přes VIDEOPRESS práci, za kterou si za rok mohli koupit auto a svému zaměstnavateli nemuseli nic oznamovat. Kromě VIDEOPRESSu se musel zaměstnavateli hlásit přivýdělek nad 500 Kčs.

      Protože za komunistů neměli moc nad jinými ani běžní šéfové, nedalo se říci, kdo je kdo a jak je to z jeho čestností. Minulý režim byl tak ochranářský, že se gaunera nedalo běžně zbavit, pokud nebyl přistižen, že souloží v pracovní době. Kdo byl obzvláště vypečený, chodil do práce a nedělal skoro nic.

      Kdo je kdo se poznalo až po převratu. Někteří postižení zůstali stejně slušní a ohleduplní, jako byli za komunistů. Příležitosti se však chopili ti, co o sobě tvrdili, že za komunistů se nemohli seberealizovat, protože jim komunisté bránili. Seberealizace však pro ně neznamenala podávání patentů a skvělá technická řešení nebo světově významné publikace, což mohli i za komunistů. Jejich zájem byl soustředěn výhradně na výnosná koryta, kde svou naivitou páchali jenom škody. Často se mstili svým konkurentům. Ani je nenapadlo, nějak dřívější pomoc sobě oplatit. Naštěstí jsem takovou pomoc nepotřeboval. Dodatečně mi došlo, že bych se nějaké pomoci nedočkal, i když můj bývalý kolega se stal předsedou správní rady velkého podniku.

      Ublíženým se tváří i milovaný prezident Zeman. Za komunistů nedokázal být užitečným mimo politiku. Až mu vláda spadla do klína, zbavil Česko bank a zemi obdaroval kapitalismem s milionem svých spoluobčanů ve spárech exekutorů.

      Vymazat