Reklama

.

.

úterý 18. září 2018

Moji stateční Volyňáci

Patrick Ungermann
18. 9. 2018
Proč nikdy nevíme, jak věci dopadnou? Babička mi na znepokojivou otázku odpověděla už dávno. „Já, kdybych věděla, co přijde, už bych pro tu hrůzu nechtěla žít.“
Jak hodně museli být manželé soudržní, když brali kolébku s mojí maminkou, protože se k Novému Račínu hnala fronta. Popadli dřevo s nemluvnětem a upalovali do „běženců“. Děda měl za úkol pozorovat bomby. Byl chvat a ty´s musel jít proti proudu bomb. To ti pak hrozilo míň smrti. 

(Redakce nehodnotí zřejmě autentické postoje zmíněných osob.)


Nebo když se oba mladí modlili ve sklepě, kde pro strach vězelo půl vesnice. Puma vybuchla před skrýší a druhá za sklepem. „Ta třetí praští do nás,“ mysleli nahlas dva ruští vojáci a rychle opustili osudný úkryt pod zemí. Zmýlili se. Sklep vydržel a třaskavina roztrhala je.

Proč nikdy nevíme, jak věci dopadnou? Asi se takhle víckrát nezeptám.

„Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu!“

Odkazuje nám Karel Jaromír Erben. Mí Volyňáci, děda s babičkou a jejich batole dcerka, překonali tucet dalších nástrah. Co počít, když na dveře buší komunističtí partyzáni a ještě na prahu čerství hosté varují, že postřílí hospodářovu rodinu, najdou-li po domě banderovce nebo Němce? Zakrátko vám hrst Banderovských partyzánů pohrozí tím samým, střetne-li pod střechou stavení Rusy. Do třetice přijdou toho večera s hrozbou Němci. A kam je všechny tak nahonem ubytovat? Tož se natřikrát přepažil chlév, každá z válčících stran dostala poučení, že na záchod se chodí do maštale jen jedněmi ze tří dveří a na jídlo se čeká uvnitř na slámě. Nakonec hospodář vše poručil Pánu Bohu a se sekerou u postele usnul spánkem spravedlivých.

Vyhlazení Českého Malína Němci dávalo všem v Novém Račíně na srozuměnou, že hrozby tří nekompromisních skupin mohou na hlavy domácích dopadnout každou chvíli. Nakonec se partyzáni, jedni po druhých a třetích, způsobně loučili, zrekvírovali pradědovy koně a hodinky a dali něco návdavkem – dvě ubohé herky, černou a bílou. Ty herky praděd ukazoval pro poučení: „Koukejte, to je Stalin a tady Hitler a z jednoho žlabu žerou.“

Jindy se hodný německý branec rozplakal nad holčičí přítulností. Mamince dal čokoládu a babičce vysvětlil, že ho doma sebrali od dětí, ženy a kamarádů a že je válka „blöde pech“.

Dědovi, když táhl z Lucka k Dukle, ukradl kdosi zpod zadku vak s prádlem. Jakmile mi to děda líčil, neopomněl zdůraznit, že to tam byla neřádná svoloč. Ženské si taky doma nepobyly. Rusům i Němcům kopaly zákopy a měly tvrdou normu. Když babička dostala k ruce molodce úderníka, že nestačila odhazovat hlínu, vyznamenal ji večer komandír a požádal o její jméno, že si ho zítra pracovní četa přečte na nástěnce. „Réza Lizprdelová,“ svěřila mu své smyšlené jméno babička Anna. Nakonec, není to pro ostudu viset na nástěnce těch, kdo chtěli pradědu kulaka stěhovat na Sibiř?

Jindy hořela polská dědina. To se Ukrajinci mstili za křivdy tři sta let zpátky. Nad ránem našel český pantáta v jetelové trati hošíka, co vyvázl životem. „Jak se synku jmenuješ?“ „Wlodek.“ „Tak od teď jsi Voloďka, to bude bezpečnější.“ A starší hospodář si vzal sirotka ke svým dětem. Wlodek je dnes starý pán, bydlí v jedné z příhraničních oblastí, kam po roce 45 úřady stěhovaly vracející se volyňské Čechy.

I mí staříci tvrdili, že navzdory válce bylo v Račíně krásně. A že šli do vlasti utéct před bolševikem, a že je tady bolševik dohnal. Babička sedí na Národním výboru a soudruh v saku se pře: „Věřit je nesmysl, paní Fofová. Náboženství je opium lidstva.“ „Tak mi tady, soudruhu, udělejte chrousta, aby hejbal nožičkama, a já uvěřím tomu, co jste řekl.“ Ouřada se šel poradit, ale nebylo mu rady.

Nikdy jsem nebyl za jedno s těmi, kdo dali politice přednost před selským rozumem. Nikdy jsem nebyl za jedno s financováním válek. Tolik mě doma příběhy lidí naučily. A nesjednotím svou mysl s takovou státní reprezentací, která by zbytek mých krajanů Volyňáků odmítla v čase občanské války vyzvednout jednou pro vždy z nešťastné Ukrajiny a dát jim byt, stravu a zaměstnání.

Tihle Volyňáci přežili vypálení Českého Malína. Na snímku neuvidíte jediného muže.


19 komentářů :

  1. Ungermanne, lide z Volyne se NEsmeji ptat autorit, chteji-li zit v Cesku, ale musi hodnotit svoje geny a ptat se svojich GENU, kam patri.

    Tak nas to ucili v Pretorii v JAR, pri prednasce o kmenovych zarazenich.

    OdpovědětVymazat
  2. Volyňáci jsou dnes tam, kde budeme za pár let i my. Ukrajina je kosmopolitní. Zejména na západě, kde jsou Ukrajinci, Rusíni, Poláci, Češi. Na východ i Němci a zejména Rusové.
    Takový slepenec udrží pohromadě jenom vláda pevné ruky. Je zvláštní, že tyto národnosti se mísily jenom vzácně. Češi si vybírali Češky, Poláci Polky, a to vedle sebe žili často i několik století. Když pak přijdou zlé časy, může národnostní řevnivost na světlo boží.
    Moc si toho už nepamatuji z vyprávění mých prarodičů. Ale jedno přece. Bandera nebyl hrdina a ten kdo ho dnes velebí je ryzí fašista. Film Volyň nebyl vůbec přehnaný. Jediné, co v něm nebylo, byla krutost Poláků a Němců. Ve skutečnosti tam zabíjeli totiž také.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Opravdu jsem se smál v té scéně jak žena s dítětem jde špalírem křesťanů a chrání ji křesťané z SS.
      Jak to asi dopadlo, to už tam nemohlo být. Odvedli si ji na stanoviště, kde ji odebrali dítě, tomu robili hlavičku a hezkou paní pak měli za slamník.
      Samozřejmě nutná úlitba germánskému bohu. Vztekající se "ukrajince" dnes nikdo nebere vážně.

      Vymazat
    2. 12,59
      Bylo to stejně "výživné",jako OKUPACE V 26 OBRAZECH.

      Vymazat
  3. Útržkovité, ale pravdivé. Volyňáci jsou rádi, že žijí v Česku. Ale, na rozdíl od dnešních imigrantů,se s jejich přispusobením zdejším poměrům nikdo nemazlil. Zvládli, nereptali a z dětí vychovali skutečné české vlastence.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jako to zvládají Vietnamci, kterým to také nikdo neusnadňuje... a narozdíl od bělochů z Ukrajiny jsou coby Asiaté snadno k rozeznání. Poctivě a pilně (většina) poctivě pracují. Přitom vietnamské děti mluví a píší bezchybnou češtinou a ve školách bývají premianty. Narozdíl od indického odvalu, který se ani za šest století nedokázal naučit jazyk (kromě kriminálnického argotu), natož poctivě pracovat. Statistiky jsou otřesné, a to ještě "optimistické".

      Vymazat
  4. Útržkovité, ale pravdivé. Volyňáci jsou rádi, že žijí v Česku. Ale, na rozdíl od dnešních imigrantů,se s jejich přispusobením zdejším poměrům nikdo nemazlil. Zvládli, nereptali a z dětí vychovali skutečné české vlastence.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Co dodat Jirko, je to tak. Moje máma, jako malá holka, to zažila také. Banderovce, sověty, nácky. Vyprávěla mi, jak pláčem a křikem zachránila tátu, mého dědu, když ho banderovec chtěl zastřelit pro jeho zimní kožich. Vyprávěla, jak stejný učitel, který začínal za jedněch vyučování: "pozdrav pánbůh" pak za těch druhých pozdrvem "boga nět, a odpověd: "i nebylo". Je to paradox, jak Volyňáci, tak češi z rumunského Banátu staletí zachovali a bránili českou řeč, a pořád byli (a jsou) vlastenci. Čím to je, že dnešní mladí mají nějaké vlastenectví u zadku?

      Vymazat
  5. Pěkný článek jsou to také Češi.

    OdpovědětVymazat
  6. Tady aby se neříkalo že SPD nic nedělá:
    http://svobodnenoviny.eu/spd-jednani-eu-proti-madarsku-je-pokusem-o-rozbiti-formatu-statu-v4/

    OdpovědětVymazat
  7. Hezké, ALE. Ten mišmaš guláš zde popisovaný, měl PŘÍČINU.
    A ta se jmenuje KAPITALISMUS.
    Kapitalismus je válka. Kapitalismus je sice také internacionální, ale když jde o zdroje, trhy a odbyt, pak se lehce zvrátí v nacionalismus. Tvrdý nacionalismus, vybičovaný navíc všemi těmi náboženstvími, se svými posly zla na kazatelnách.
    .

    OdpovědětVymazat
  8. Nevim, zda jsi se, autore, nespletl. My, volynaci z Martinovky a okoli, jsme emigrovali do CSR kvuli banderovcum. Bolsevici chteli kolektivizovat, banderovci zabijet. Me mati zabili jedineho bratra a jedineho bratrance. Muj kmotr, kdyz jel na Ukrajinu v r. 1974 navstivit svou dceru, odmitl jet do Martiovky, z ktere jednou utekl do Rovna proto, ze mu kdosi prozradil, ze si pro nej prijdou vecer banderovci. Sbalil celou rodinu a odjel vozem do Rovna. V r. 1974 se stale bal banderovcu (BOLSEVICI MU ABSOLUTNE NEVADILI, STEJNE JAKO JEHO ZENE A MYM RODICUM, KTERI S NIM BYLI NA TE NAVSTEVE). Nakonec si dal rici, do Martinovky jeli vsichni ctyri, on vsak si nasadil slunecni bryle a z taxika nevysel. Uteklo 27 let od varovani. Presto se bal. A kdo neveri, zajedte si na Ukrajinu a reknete neco proti nacionalistum (banderovcum), za par dni jste v CZ, v zapecetene rakvi.

    OdpovědětVymazat
  9. S tím vlastenectvím opatrně. Karl Kraus napsal, že stát si začne říkat vlast, když vyžaduje krvavé oběti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vuku Blaho, je nemálo případů, kdy stát vyžaduje oběti zcela oprávněně. Nevím kdo a co byl Karl Kraus, ale to jak vy se projevujete mi příliš důvěry ve váš výběr nedává.

      Vymazat
    2. V době netu se bez vaší pozornosti Kraus obejde. Stát chce vždy vše podle svých potřeb a chutí. Rozumný člověk se snaží vypadnout ze systému a považuje stát za potencionálního nepřítele.

      Vymazat
    3. Vuku Blaho, vy jste zřejmě ten, který služeb státu vůbec nepoužívá, že? A jak jsem si vás prošel, příliš jste si toho z Karl Krause nevzal. Pokud mluvíme o stejném. Německy rozumíte? JiH

      Vymazat
  10. 12,47
    Ty jsi nepřítelem sám sobě Bzuku!.-D

    OdpovědětVymazat
  11. 12:47 Bzuku, nech se vystřelit na měsíc. Tam si pak užiješ.

    OdpovědětVymazat