Reklama

.

.

pondělí 15. října 2018

Budoucnost už začala

Patrick Ungermann
15. 10. 2018
Ve vzácném úseku volnosti krátce po listopadu 89 jsem obcházel plochy s vylepenými programy politických stran. Bylo to svěží a do té doby nevídané čtení. Většinou jsme nabývali dojmu, že teď naše dění řídí skutečná pracující inteligence. Ať už jste volili kohokoli, mohl ve vás zahnízdit jistý dobrý pocit. Jistě to způsoboval i duch plurality, který nám 41 let ve veřejném životě chyběl.
Postupem času inzerovaly politické strany a hnutí méně programu. Zvětšila se velikost písma a portréty vůdců. 



Pojem vůdce (anglicky leader) nahradil funkci předsedy poměrně záhy. Reakcí na spoustu nesplněných předvolebních slibů bylo, že odstavce se stranickým programem postupně vymizely. Nahradila je hesla, která pozbyla na výstižnosti. Viz. bezobsažné fráze typu: S námi bude líp. Myslím to upřímně. Volte rozumem. A nejnovější zvolání tohoto druhu zřejmě bude: Senát jim nedáme! Což o to, touhu po moci vysílá takové ujištění upřímně a silně zároveň. Ale stačí to?

Značnou problematičnost až záludnost představují pro voliče okamžitá jednání vítězů voleb o koalicích a kompromisech. Na jednu stranu jde o akt společné dohody některých, aby spolu ti někteří v lavicích zákonodárného sboru vůbec vydrželi. Na druhou stranu nezřídka běží i o to, aby koaliční partička vyšachovala někoho, koho volby vcelku vynesly na výsluní. A na třetí stranu koaličními kompromisy utrpí čistota politického programu jednotlivých stran. Současná správa země politickými stranami nabízí podvojný model vládnutí. Rozhodující je to, na co se přistoupí v evropském parlamentu v zahraničí. To „naši zákonodárci“ jenom odhlasují. Nakonec se i oni mohou dostat ke slovu v kapitolách, které EU ponechává na zvážení jednotlivým regionům. Nadřazenost evropského parlamentu bere našemu zákonodárnému sboru jak svrchovanost, tak možnost demokratického hlasování. Systém: zvol si navržené osoby a ony za tebe vyrobí zákony, které musíš poslouchat, nakonec bere demokracii všem voličům.

V takovém prostředí vymyslí Středoevropan dříve či později dvě pole působnosti. Totiž politickou stranu, která vžitý stav věcí popře (už to je její silný program). Anebo jinou formu živého dění a hnutí. Rád bych upozornil na dvě živá dění, kterých jsem se svým způsobem zúčastnil, na Českou deklaraci a na Holešovskou výzvu. Text České deklarace koloval v roce 2002 mezi lidmi, kteří měli možnost ho někde zveřejnit. Rozhodl jsem se věnovat Deklaraci prostor v tištěném společenském čtvrtletníku s rozsahem celostátní distribuce, v Českých listech. V odstavcích Deklarace se mimo jiné říká:

„Český národ, jeden z nejstarších národů v Evropě, přes veškerá úskalí a prohry, jimiž v posledních staletích prošel, osvědčil svou životaschopnost a prokázal oprávněnost svého svrchovaného bytí. … Příslušnost k národu není založena výhradně vůlí jedince, v podstatné míře je dána přírodou, neboť se jedná o určitý druh pokrevního příbuzenství. Národ je abstraktnější formou rodiny, přesto dosti konkrétní, aby příslušníci takového společenství k sobě cítili pouta natolik zavazující, že společně snášejí dobré i zlé. Vyžadovat od příslušníků národa určitý stupeň soudržnosti není pro jejich vzájemné příbuzenství nepřirozené stejně, jako to není nepřirozené ve výrazně hlubších podobách uvnitř jednotlivých rodin. … Podstatným znakem, určujícím, zda nějaké společenství je nebo není národem, je jakost tohoto společenství. … Není nejmenších pochyb o tom, že právě národní společenství dokáže být velmi účinným prostředkem při omezování vlivu sobectví, špatných povahových vlastností a dokáže být tvořivou základnou mravních hodnot. ... Stejně, jako v dobách největšího národního útlaku, i dnes je prvořadou záležitostí obrana českého jazyka. Potíž netkví pouze v přejímání cizích slov, ale v ochabující vůli jednotlivců rodný jazyk aktivně používat, a to zejména s ohledem na hospodářské tlaky. Využívajíce apatičnosti společnosti, tvoří se v naší zemi skupiny, které usilují o postupnou likvidaci suverenity České republiky, a to bez ohledu na skutečnost, že takový postup je v rozporu s tradicemi i ústavou naší země. … Neúprosně je ohrožována fyzická existence národa postupným vymíráním. … Nelze si představit, že by jednotlivcům tvořícím národ byla upírána základní lidská práva a nemohli se demokraticky vyjadřovat. Je však velmi důležité, aby kromě rámcové proklamace těchto práv mohli lidé také svá práva účinně uplatňovat.“

Pod dokument se podepsal Jaroslav Janovec.

Česká deklarace, z níž jsem citoval, a kterou jsem svého času zpřístupnil čtenářům Českých listů, byla čistě myšlenkovou prací, kamínek do laviny. Její étos se neztratil, ale tábory lidu nesvolal. Lidem, kteří se shromažďovali, aby podpořili Holešovskou výzvu, se podařil husarský kousek: V témže proudu šli mladí, vzrostlí i staří. Setkali se lidé napravo, nalevo i uprostřed. Média najednou nemohla nic účelově medializovat. Nenašel se šuplík, do kterého by komentátoři ty demonstranty sklepali. Zas jsem chodil jako omámený (jako v zimě 89) a znovu jsem chtěl být v Praze. Ostatně, nadávejte dvanácti tisícům shromážděných do extrémistů. Přijďte jim to povědět do očí. K celému dění kolem Holešovské výzvy hlavní média mlčela. Neboli, dva metry ode mne se něco děje, ale já nic nevidím. To mi neuvěříte, viďte?

Holešovská výzva si do štítu vložila následující myšlenky:

„Evropská unie je z dlouhodobého hlediska nefunkční slepenec států se zcela rozdílnou úrovní ekonomiky, mentalitou obyvatel jednotlivých zemí, historií. Většina zemí EU, na rozdíl od ČR, patřila mezi kolonizátory, kteří vysávali bohatství svých zámořských kolonií. A svému zvyku zůstali věrní dodnes - jen nyní vysávají země bývalého východního bloku. Z EU je nutno co nejdříve vystoupit. Jakmile to okolnosti umožní, Holešovská výzva zahájí kampaň za odchod ČR z EU a náhradu stamiliardových škod, které nám vyspělé země unie způsobily. Pokud odmítnou, což je téměř jisté, budeme požadovat proplacení válečných náhrad po Německu. Věk Slovanů, který už začíná, s sebou přinese posílení vlivu a prestiže států obývaných Slovany. Západní Evropu, USA a také Čínu a další doposud významné země čeká už jen cesta dolů.“ 

Vážným tématem, které zprostředkovala Holešovská výzva, je následující zjištění:
„Členské země Evropské unie, tedy i Česká republika, budou muset trvale přijímat islamisty.
Anebo platit za jejich nepřijetí miliardové pokuty (pokuta za odmítnutí 4 migrantů činí 1 milion EUR, za odmítnutí 4000 migrantů je to 1 miliarda EUR).“

Stejně adresně probírá Výzva úbytek spodní vody. Pod většinou prohlášení Výzvy je podepsaný Slávek Popelka, muž, který je její duší.

Věřím, že média mohla být z Jaroslava Popelky a vůbec z Holešovské výzvy zmatená. Jakou politiku média obracejí? Spíš tu užší – stranickou. V nedělních debatách zazní stranické povídání, většinou politicky korektní klišé, a do toho navyklým způsobem nějak zajiskří moderátor, popřípadě hlídá řečníkům čas. A najednou přesahová politika. Národní, slovanské zájmy… Témata, která klišé mít nechtějí. Témata naléhavá jinak než pouze ekonomicky. Témata bez předem přípustných nebo předem nepřípustných výrazů. Co s tím jako dělat? Nic. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. A pak ta Holešovská výzva skanduje tak blízko televize, že nelze nedělat nic. Tak toho Popelku do studia pustí, mluví s ním ti stereotypní moderátoři jako se stereotypními stranickými kádry a položí mu dotaz: Jaký je váš oblíbený politik? Ta touha umístit Holešovskou výzvu na nějaké stranické políčko! Jenže to nejde. Popelka nemá oblíbeného stranického politika. A v tom je smysl Holešovské výzvy, že straníci už oblíbení nejsou.

Uvedl jsem silný náboj hromadné odvahy, který mi dění z března 2012 spojuje s listopadovým a prosincovým děním z roku 1989. Tím ale podobnost končí. Sametová revoluce vlastně nenarazila na odpor. Nemohla. Protistrany se na ní dříve či později dohodly, odsouhlasily plán. S Holešovskou výzvou se nikdo z vládnoucí vrstvy nedohodl. Jediná obezřetnost spočívala v tom, že do demonstrantů Výzvy nikdo netřískal pendrekem a spoluúčinkovala jistá informační blokáda. A poněvadž se lidé kolem Holešovské výzvy nechtěli hlava nehlava prát, opravdu po čase nastalo celkem ticho. Z Výzvy se stal milník, co leží někde na cestě a čeká, až ho někteří zvednou a použijí ke stavbě nového milníku. A tak má ponorná řeka tisícileté české cesty o brod víc, o inspiraci víc, o možnost víc… A totéž platí o České deklaraci, kterou jsem na jaře 2002 nechal projít Českými listy. V současnosti je už na světě Deklarace nezávislosti České republiky. Opakovaně požaduje rozumné vyhlídky:

„Ve světě narůstá napětí a mohutně se zbrojí. V Evropě se živelně hromadí milióny migrantů, mezi nimiž se skrývají nábožensky a kulturně nepřizpůsobiví, zločinci a teroristé. Hranice Evropské unie nejsou dostatečně chráněny. Lídři Evropské unie přitom přešlapují na místě a problémy neřeší. Zato se snaží potlačit jakékoli snahy členských států použít zdravý rozum a právo na posílení vlastní bezpečnosti. České republice se za odmítnutí imigrantských kvót vyhrožovalo tvrdými sankcemi a je na ni průběžně vytvářen nátlak přerůstající v diktát. S ohledem na současnou situaci vyhlašujeme tuto deklaraci.
My, občané České republiky, signatáři a sympatizanti této Deklarace nezávislosti ČR, prohlašujeme, že jakékoliv kroky vedoucí k omezování svrchovanosti našeho státu jsou v příkrém rozporu s naší vůlí a odkazy našich předků.
Rozhodnutí o rozvoji naší země musí vždy přijímat v prvé řadě Česká republika. Nesouhlasíme s povinným přejímáním směrnic, norem či mocenských diktátů, ať již jdou z Bruselu, Berlína, Paříže, nebo třeba Washingtonu, Moskvy či Pekingu. My musíme rozhodovat, jaké u nás budou platit zákony, tradice, kulturní i náboženská pravidla. My máme právo a odpovědnost určovat, v jaké společnosti žijeme a naše děti vyrůstají.
Jednoznačně odmítáme posilování evropských struktur, když jdou na úkor naší suverenity. Jde o vážné ohrožení svobod nás všech. Vyzýváme proto všechny politické představitele, aby nepřijímali žádné smlouvy, dohody a úmluvy, jež vedou či mohou vést k oslabování pravomocí českých státních a samosprávných orgánů i institucí. Trváme na tom, aby české zákony nebyly násilně podřizovány normám Evropské unie ani jakékoliv jiné země či společenství.“


Pod Deklaraci nezávislosti České republiky se podepsali čtyři signatáři: Michal Malý, Benjamin Kuras, Jiří Hynek a Petr Mach.

S každou další deklarací, výzvou a demonstrací bych mohl nynější článek natáhnout o odstavec. Leč nepředjímejme události. Budou se dít a dění, to jsou dějiny. Kdykoli se rozhodnete nepustit ponornou řeku na povrch, její proud zmohutní. To je zákonitost zadržované účinné síly.

Vím, že si někteří lidé kladou otázky: Kdo to vlastně píše a proč? Co stojí za jeho hodnocením? Je pro nás subjektivita hodnotitele vůbec závazná? Na straně revoluce jsem se ocitl, protože jsem nechtěl prodlužovat sovětskou unii. Pravda, nepřemýšlel jsem tolik o tom, že přehlednou ponižující bipolaritu může na chvíli nahradit nepřehledná ponižující unipolárnost. Nikdy by mě nenapadlo stát o členství v Evropské unii, a pak se divit, že přišla Lisabonská smlouva. Od mladých let mi bylo jasné, že každá unie dospěje k centralismu a k pyramidální struktuře moci. Od toho je to přeci unie! Pro vlast i pro jiné země jsem vždycky toužil po státní svéprávnosti. Když naši zákonodárci vtělovali unijní pořádky do tuzemského práva, aniž jsme byli členy Evropské unie, připadal jsem si jako něčí předměstí a od května 2004 jako něčí městská čtvrť. Hlasoval jsem proti vstupu své země mezi regiony EU. Nikdy jsem toho nelitoval. Příčinu mnohého napětí ve světovém měřítku vidím ve střetu globálního centralismu se skutečnou budoucností v podobě mnoha geopolitických středisek energie a moci.

8 komentářů :

  1. Pamatuji si na rok 1989. Naivně jsme se tenkrát domnívali, že nastane skutečná politická soutěž. Angažovaní zloději a nešikové budou vyřazeni z procesu rozhodování a budou námi, voliči, vráceni zpět ke strojům.
    No a nyní si můžeme udělat krátkou inventuru demokracie.
    Strany, nebo hnutí, které zvítězily s jasnou převahou v řadě obcí a měst, byly velmi často vyšachovány pidistranami se zlomkovým počtem obdržených hlasů a jejich lídři, kteří byli většinou voličů odmítnuti, se vracejí širokým obloukem zpět do svých funkcí. A nebo jim dají trafiku v podobě štědře placených fleků v různých správních radách, funkcí poradců, nebo náměstků.
    Jakkoliv nemusím osobně souhlasit s volbou většiny, měl bych jí respektovat. A pokud mi voliči nedali takovou míru důvěry, měl bych bez intrik a fíglů vyklidit pole vítězům.
    Ale to u nás neplatí.

    OdpovědětVymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětVymazat
  3. Spíš Bohnic! A proč ne? Když dneska maj už dokonce svůj stát! - https://www.youtube.com/watch?v=I1ImlHGLPj0

    OdpovědětVymazat
  4. Tu deklaraci jsem podepsal ale nějaké vystoupení z eu nevidím. Vládne „proevropský" Babiš.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A co jste očekával? Burešovo podnikání stojí a padá na dotacích. Dílem národních, dílem evropských. Odchodem z EU by Burešovi vyschl jeden z vydatných finančních pramenů.
      I v otázce migrace bych byl u Bureše velmi opatrný. Pokud by reálně hrozilo, že přijde, díky odmítnutí migrantů, o finanční evropské zdroje, bez skrupulí nás vymění za evropské peníze.
      Nevěřím mu. I jeho protiimigrační rétorika stojí na neustálém odmítání nelegálních migrantů. Pokud ministr jeho vlády podepíše kompaktát o migraci, stanou se všichni migranti legálními. A ty potom budeme muset přijmout.
      Jsem přesvědčený, že právě touto cestou se chce vydat. A pokud se dřív nerozpadne v Bruselu proimigrační klika (Juncker a spol.), dočkáme se ještě do konce jeho manduátu snědé vlny.

      Vymazat
    2. vladimír hricák Já si to bohužel myslím též ale pokud to udělá půjde do kopru.Vzhledem k tomu že 90% lidí migranty nechce tak nastane čas SPD.

      Vymazat
    3. Budoucnost ještě nezačala! Putlerizmus byl sice u nás byl zastaven - polojidiš skřekající rudoprdi už dodělávají v agonii, ale stále není dobojováno! Jedinou nadějí pro naši rasu je Reconquista - mezinárodní hnutí za evropské “znovudobytí”, inspirované událostmi zimní revoluce v Kyjevě a osvobozeneckého boje v Donbassu. Hnutí se snaží zapálit jiskru nejnovějšího evropského povstání proti dějinnému osudu a postavit očistný oheň oživení po celé Evropě.

      Tato nová generace bojovníků za skutečnou Evropu vznikla, když neo-bolševické Rusko zahájilo nevyhlášenou válku na Ukrajině, zatímco multikulturní EU, plná opovržení pro evropskou identitu, udělala totéž v Evropě.

      Sjednocení ukrajinských patriotů s ruskými a běloruskými spojenci ve válce proti společnému nepříteli (anti-národní režim Putina), který rozséval semeno sváru ve slovanských zemích - to byl první signál, že Reconquista přichází. “Ukrajina dnes, Rus a celá Evropa zítra” - to byl slogan zpečetěn krví kamarádů, které hrdě přijali jako motto příznivci z Německa a Francie, Španělska a Finska. Strom Reconquisty neustále roste a sílí díky vzniku nových poboček příznivců s jejich vlastním národním duchem a symboly. Proto je tento strom nahromaděn neuvěřitelnou národní solidaritou a synergií od dob 2. světové války.

      Nová Evropa, která se táhne mezi třemi moři (Jaderské, Baltské a to Černé), má geopolitický název - Intermarium. Východoevropské země mají mnoho společného: jsou sjednoceny díky svým etnokulturním zvláštnostem a sdílí odpovědnost za budoucnost naší Matky-Evropy, která je pod útokem z východu i západu. Východní obhájci budují Intermarium, opravdový panevropský „reconquest“ odrazový můstek, který přebírá geopolitický model.

      Symbolický význam Reconquista je nesporný v dnešní době, jelikož je to období civilizační kolize. Stará Evropa zmizela v ulicích Paříže, Kolína nad Rýnem a Bruselu. Rozbřesk Nové Evropy je na vzestupu v Kyjevě - https://www.youtube.com/watch?v=44PlgE1h1c4

      Vymazat
  5. Deklaraci ,ve ktere se vyzyva k "plneni nabozenskych pravidel" si vazne strcte nekam.Vite ,o cem vubec pisete?V sekularnim state uz od Masaryka ?A cemu se maji obcane ve svobodnem state porad "prizpusobovat"?Leda nazorum"demokratu" jako je Kuras a Mach.Že.Tak to dekuji,nechci.

    OdpovědětVymazat