Reklama

.

.

pondělí 22. října 2018

Geopolitika české i slovenské státnosti

Oskar Krejčí
22. 10. 2018  NovéSlovoSk
Politolog Oskar Krejčí ukazuje, jak se před sto lety tvarovala idea československé republiky, ale též jaké byly mezinárodní podmínky vzniku i zániku Česko-Slovenského státu. Naznačuje zároveň, jaká jsou rizika současné české i slovenské státnosti. 

V tyto dny, kdy Česko a Slovensko vzdávají hold otcům-zakladatelům československé státnosti, je vhodné připomenout, že jejich velikost nebyla dána jen osobní odvahou a politickou představivostí. Byla také – a stále zůstává – nepřekonanou ukázkou mimořádných schopností zužitkovat možnosti, které v daný okamžik dějiny nabízely. Využili toho, jak se v našem prostoru načas překřížily geopolitické silokřivky. O významu tohoto okamžiku pochybují jen ti, kdo nevidí další změny. Vždyť ve 20. století zažili Češi a Slováci sedm či osm odlišných státních a režimních uspořádání. Ta sice čerpala své státníky z domácích zdrojů, jejich výběr byl však ohlasem měnící se mocenské rovnováhy v Evropě.


Předehra

Každý stát je spojen s třemi neoddělitelnými znaky: obyvatelstvem, suverenitou a územím. Za etnický základ českého i slovenského státu jsou pokládáni Slované, kteří přišli do prostoru střední Evropy přibližně v 5. století, aby se pak rozštěpili na národy. Svoji suverenitu může český stát odvozovat od chvíle, kdy Přemyslovci získali dědičný, zvnějšku neovlivnitelný královský titul – tedy od Zlaté buly sicilské císaře Fridricha II. z roku 1212. Teritoriální jádro českého státu vymezil císař Karel IV. v roce 1348 svojí Zlatou bulou jako země Koruny české.

Počátky jsou tedy zřetelné, potom ale u všech atributů české státnosti nastala relativizace – etnické složení doznalo zpestření, území ubylo a v habsburské říši se rozpustila suverenita. Slováci hledají počátky své státnosti, jak praví preambule Ústavy SR, „v zmysle cyrilo-metodského duchovného dedičstva a historického odkazu Veľkej Moravy“. Ovšem Velká Morava nebyla stát etnických Slováků, ale krátkodobý, byť největší státnický úspěch Slovanů ve střední Evropě obecně.


Obrozenské hledání

Když v Evropě v 19. století nastalo jaro národů, čeští i slovenští obrozenci navázali na představy osvícenského filosofa Johanna Herdera, který zvěstoval budoucí slávu Slovanů a prohlásil, že národ je přirozená jednotka, zatímco stát je jednotka umělá. V návaznosti na oživení českého a slovenského jazyka pak začal bouřlivý rozvoj národní kultury. Zároveň se zrodila vize nové státní suverenity: koncepce práva národů na sebeurčení. Řečeno jinak, každý národ má mít svobodné právo vybrat si podobu vlastní státnosti, konkrétně zda zůstat v Rakousku či Uhrách, nebo se osamostatnit. Až do rakousko-uherského vyrovnání, které zapomnělo na pokornou službu císařskému dvoru při potlačování revoluce 1848, jednoznačně převládala představa o vyjádření svébytnosti v rámci Rakouska; tu ztvárnila především originální idea austroslavismu Františka Palackého.

Potom byla v českém národním hnutí koncepce práva národů na sebeurčení zastíněna jinou vizí: představou státního práva. To byl obraz suverenity zemských sněmů jako nositele zděděného práva svébytného českého království – byť v rámci habsburské říše. Protože Slováci nemohli hájit své zájmy historickým státním právem, začaly se obrozenci částečně rozcházet. Zvláštní svorník přestavovalo panslovanství, vize možnosti nalezení ochrany malých slovanských národů v rámci jedné velké rusko-slovanské říše, což s nadstandardní koncepčností zvěstoval Ľudovít Štúr. Palacký a Štúr se zpočátku nejen míjeli, ale stáli přímo proti sobě. Palackého poznání nemožnost nalézt kulturně-politickou svébytnost slovanských národů v rámci Rakouska tyto otce národů sblížilo.


Malé národy, velká doba

Ještě na konci 19. století téměř všichni národovci cítili, že slovanské národy uzavřené v Rakousku (-Uhersku) jsou v divoké době vytváření velkých státních celků bezbranné vůči násilí: malý národní stát je odsouzen k zániku. Tehdejší náladu mohou charakterizovat Masarykova slova obsažená ve dvou knihách z roku 1895 – v České otázce a v Naší nynější krizi. „Život státní a politický nemá pro národ té důležitosti, která se mu u nás tak často přisuzuje. Politická samostatnost nás nespasí a nezachrání; byli jsme samostatní a svou samostatnost jsme ztratili, a jsou národové samostatní a přece nesvoji… Naše politika nemůže být úspěšná, nebude-li nesena opravdovým a silným zájmem o osud Rakouska,“ psal Masaryk v České otázce. Obhájit zájmy národa viděl jako úkol „pracovat ku povznesení celého Rakouska a jeho politické správy“. V Naší nynější krizi pak dodal varování, že „kdyby Rakousko v evropské konflagraci podlehlo a se rozbilo, tedy bychom se dostali k Německu, s nímž už tisíce let jsme ve styku. Co by to znamenalo, ať si každý domyslí.“ Podstatný byl závěr jeho úvah: „Nečekám žádné ohromné světové katastrofy a velmi reálně počítám s existencí Rakouska.“[1] Jenže katastrofa přišla, dnes se jí říká 1. světová válka – a s ní se nově otevřela otázka státnosti Čechů a Slováků. Nejlépe ze všech říšských poslanců se v nové situaci zorientoval právě Tomáš G. Masaryk.

Atmosféra na konci 1. světové války byla nakloněna právu národů na sebeurčení. Bolševická revoluce přinesla v listopadu roku 1917 Dekret o míru, který mluvil o právu na sebeurčení včetně oddělení se národa z většího státního celu. S tímto právem je spojován i čtrnáctibodový mírový program amerického prezidenta Woodrowa Wilsona z ledna 1918, ovšem text X. bodu zní dvojsmyslně: „Národům Rakousko-Uherska, jehož místo mezi národy přejeme si míti zachováno a zajištěno, budiž dána co nejvolnější možnost autonomního rozvoje.“[2] Kulturně-politická autonomie uvnitř habsburské monarchie, nebo státní samotnost?


Povaha vítězství

Po celou válku Masaryk a jeho spolupracovníci přesvědčovali politiky Dohody o nutnosti dát českému státu samostatnost. Ve zcela konkrétní podobě jim kreslili jak jeho politicko-vojenský význam v zápase s Německem a pangermánstvím obecně, tak i jeho obyvatelstvo a území. I proto je podpis představitelů Československa na všech pařížských dohodách, které vymezily hranice tohoto státu: Versailleské, Saintgermainské a Trianonské smlouvě. V anglickém i francouzském originálu těchto úmluv se ovšem mluví o „Česko-Slovenském státě“, je použita pomlčka a velké „S“, oficiální překlad hovoří o „státu československém“. Podstatné ale je, že suverénní československý stát vznikl – jeho tvar i etnické složení ale neodpovídaly ani právu národů na sebeurčení, ani historickému státnímu právu.

Podle preambule Ústavy z roku 1920 Československo utvořil „národ Československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa, zavésti spravedlivé řády v republice, zajistit pokojný rozvoj domoviny československé“. Jenže tento „československý národ“ byly dva národy – přibližně šestimilionový český a dvoumilionový slovenský. Pak tu ještě žily více než tři miliony Němců, téměř 800 tisíc Maďarů, skoro 500 tisíc Rusínů a další etnika. Mnozí z příslušníků těchto skupin nevnímali nový stát jako výraz práva národů na sebeurčení. A nejen to. Jestliže většinu hranic Čech a Moravy bylo možné pokládat za výraz historického státního práva (samozřejmě bez utrženého Horního Slezska a Lužice), jižní a východní hranice Slovenska měla jinou charakteristiku. V Uhersku záměrně nebyly rýsovány administrativní hranice, které by ukazovaly etnické rozhraní – jižní hranici Slovenska bylo nutné nějak zkonstruovat. V okamžiku, kdy v Paříži převládl strach z Maďarské republiky rad, rozhodly vítězné mocnosti o podobě Maďarské republiky a za jejími hranicemi nechaly téměř třetinu etnických Maďarů. Jižní hranice Slovenska není ani etnická, ani historická – je strategická. O Podkarpatské Rusi nemluvě.


O mocenské rovnováze


Mezinárodní právo je tvořeno mezistátními politickými dohodami. Ty se zakládají především na nalezení společného jmenovatele zájmů velmocí. Po 1. světové válce se při sepisování mírových smluv představa udržení dosažených výhod vítězných velmocí opírala o zájem Francie mít v týlu Německa silné spojence; zájem Velké Británie oddělit pásmem malých států Německo a Rusko, protože, jak napsal Halford Mackinder, jeden ze zakladatelů anglosaské geopolitiky a poradce britské delegace v Paříži: „Kdo vládne východní Evropě, ovládá Heartland; kdo vládne Heartlandu, ovládá Světový ostrov; kdo vládne Světovému ostrovu, ovládá svět“.[3]

Prvorepublikové Československo nevzniklo pouze jako ztělesnění vlastenecké ideje, ale též jako specifický výraz průsečíku zájmů mocností. Když Francie a Velká Británie v následujících dvou dekádách zeslábly a nebyly schopny hájit své zájmy, československá státní idea se začala bortit. Byla podepsána mnichovská dohoda, která sebrala českým zemím pohraničí, a vídeňská arbitráž, která ukrojila jih Slovenska. Česká i slovenská státnost umíraly. Tehdejší idea Slovenského štátu, která se někomu zdála náhradou, byla falešná od samotného počátku: jestliže vítězství spojenců znamenalo zánik klerofašistického státu, pak vítězství rasismem ovládaného nastického Německa by jistě vedlo k zániku malého slovanského státu ve střední Evropě


Zánik 1. republiky

Zakladatelé 1. republiky dobře věděli, že přežití malého národního státu ve střední Evropě je velmi problematické. Někteří vlivní sociální demokraté, například Bohumil Šmeral, si nepřáli rozbití Rakousko-Uherska, protože budoucnost viděli v jednotné socialistické Evropě a Rakousko-Uhersko vnímali jako organizační předstupeň. Jiní, především první československý premiér Karel Kramář, zformovali projekt slovanské říše v čele s Ruskem. Pro ni dokonce Kramář vypracoval návrh ústavy.[4] Tomáš G. Masaryk, Edvard Beneš a jejich druzi hledali řešení v pevných spojeneckých svazcích, a to na všech azimutech. Jak psal Masaryk v knize Nová Evropa (původně vydané v Londýně roku 1918), Polsko, Československo a Jugoslávie měly být v „nastávající nové demokratické době přirozenou hrází proti německému náporu na východ“.[5] Poté, kdy se sovětské Rusko ideově i prostorově vzdálilo, zbyla proti německému revizionismu Francie a Velká Británie a vůči maďarskému revizionismu státy Malé dohody. Jak se ale měnil poměr sil mezi západními spojenci a ekonomicky dynamičtějším Německem, zájmy Paříže a Londýna se měnily také. Rovnováha v Evropě se vychýlila a pohřbila ideu samostatného a jednotného Československa.

Masaryk představil světu českou otázku jako základ řešení problémů Evropy. Ve skutečnosti však bylo a je hledání odpovědi na českou i slovenskou otázku jen vedlejším produktem utváření rovnováhy mezi velmocemi. To ale František Palacký, Ľudovít Štúr, ale i Tomáš G. Masaryk, Edvard Beneš či Milan Hodža chápali: byli to lidé s mimořádným, dnes v Česku a na Slovenku vzácným, porozuměním pro význam a aktuální podobu mocenské rovnováhy. Sám Masaryk v březnu 1933, tedy těsně po příchodu Hitlera k moci, tvrdil, že kdyby byl mladý, udělal by vše, co je v jeho silách, aby „pomohl k proniknutí myšlence utvoření spojených států evropských“.[6] V rovině ideálu ovšem dával na začátku 20. století přednost světovému státu jako „mezinárodní nenucené organizaci svéprávných kulturních národů“.[7]


Budoucnost naší státnosti

Žádná státní idea nepřežije, když není schopna opřít se o výhodnou mocenskou rovnováhu. Protože malé státy mají velmi omezené možnosti regionální i globální rozložení sil ovlivnit, musejí spoléhat na náhodu či se schovat pod nějakou širší střechu. Stalo se tak ve chvíli, kdy se Osmané blížili do střední Evropy a vznikla habsburská říše. První republika chtěla mít rovnoprávné spojence, ti se však časem ukázali jako nespolehliví. Po 2. světové válce se zajištění suverenity vyhledávalo v rámci sovětského bloku, dnes pomocí dvojího propojení s bruselskými nadnárodními institucemi. Každé takovéto propojení – ať již v podobě austroslavismu, socialistického společenství či v rámci EU/NATO – představuje ovšem omezení ideální podoby suverenity.

Počátek novodobé české i slovenské státnosti je nutné hledat na bojištích a v diplomatických salonech 1. a 2. světové války. Obdobně zásadní vliv jako válečná vítězství měl ale na českou i slovenskou státnost i vývoj válečným vítězstvím zformované mocenské rovnováhy. Její proměny ukázaly meze suverenity malého národního státu jak v době mnichovské zrady, tak i v srpnu 1968, ale i v listopadu 1989. Zánik SSSR nepohřbil jen Sovětský svaz samotný, ale i další dva státy se slovanským etnickým jádrem – Jugoslávii a Československo. I když rozdělení Česko-Slovenska bylo více přáním části politických elit než národů samotných, je třeba architektům tohoto dělení vzdát hold: nenásilný způsob štěpení jedné vlasti na dvě proběhl ve světě nebývalým kulturním způsobem. Jenže vznikly dvě malé země, které lze charakterizovat jako „geopolitické minimum státnosti“. Jakákoliv dramatičtější změna mocenské rovnováhy v Evropě jim opět ukáže proměnlivost prioritních zájmů spojeneckých mocností. A myslet si, že dějiny už skončily, protože nám daný stav vyhovuje, znamená nepochopit geopolitický odkaz 28. října 1918.


Poznámky:

[1] Masaryk, Tomáš G.: Česká otázka. Praha: Svoboda 1990, s. 104, 136 a 233.
[2] VESELÝ, Zdeněk: Dějiny mezinárodních vztahů. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, s. 211.
[3] MACKINDER, Halford J.: Democratic Ideals and Reality. New York: W. W. Norton and Co., 1962, s. 150.
[4] Viz GALANDAUER, Jan: Vznik Československé republiky 1918. Programy, projekty, perspektivy. Praha: Svoboda, 1988, s. 247-250 (příloha).
[5] Masaryk, Tomáš G.: Nová Evropa. Stanovisko Slovanské. Praha: Nakl. G. Dubského, 1920, s. 184.
[6] Citováno podle OPAT, Jaroslav: T. G. Masaryk. Evropan. Světoobčan. Praha: Ústav T. G. Masaryka,
1999, s. 37 a 38.
[7] Masaryk, Tomáš G.: Ideály humanitní. Praha: 1990, s. 12.


38 komentářů :

  1. Věcný poučný rozbor od člověka s nadhledem. Není to sbírku klepů jako od Olšera s přimícháním osobní křivdy. Škoda, že nás nezastupují lidé kvalit prof. Krejčího. Moc u nás si urvali bezcharakterní disidenti.

    Prof. Krejčí dokončil jmenovací řízení na Slovensku na Univerzitě Matěje Bely v Bánské Bystrici. Žije a pracuje pro Českou republiku. Také by mohl vzpomenout křivdu na sobě, ale nedělá to, jako někteří pavlačoví klevetníci. Vzdělaná, bystrá a kvalifikovaná ekonomka doc. Ilona Švihlíková se habilitovala rovněž na Slovensku. V Česku akademickou kariéru dělat nemohou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. švihlíková je švihlá a krejčí komunistický hoštapler

      Vymazat
    2. 10:09
      Uctivě se ptám a co jste Vy zač?
      Václav

      Vymazat
    3. 17:56

      Napadla mne přesně stejná otázka, ale došlo mi, že ptát se anonyma, co je zač, nemá smysl.....

      Doporučuji pro "osvěžení" a pochopení "odkud vítr vane" přečíst si občas nějaké ty výplody českých inkvizitorů - např.:
      jakýsi Miloš Kadlec píše, že
      "můžeme pozorovat i jiné osoby, které rovněž zaujímaly významné postavení v politice či vědě, ale postupně dospěly k naprosté degeneraci úsudku ..." (Blaha, Vyvadil, David, Švihlíková...).
      http://manipulatori.cz/zemrel-konspirator-dr-h-c-prof-ing-milan-sikula-drsc/

      Mají to hoši jednoduché: kdo netáhne s režimem nebo něco remcá, je kacíř.
      Zde na NR se ovšem setkáváme s úplně stejným fanatismem (okamurovci), pouze v opačném gardu: Tito lidé se domnívají, že "spasí vlast" bojem proti "elitářství".
      Blbý elitář a blbý populista jsou přitom, aniž to tuší, siamská dvojčata.

      KOKOTKO

      Vymazat
    4. Anonymní23. října 2018 18:50
      Také se musím připojit. Uctivě se ptám a co jste Vy zač?

      „Blbý elitář a blbý populista jsou přitom, aniž to tuší, siamská dvojčata.“
      Moc hezky jste jim to nandal. Ale nezdá se mi, jak jste do toho zamotal okamurovce. Okamura není ani elitář, ani populista, ani extrémista, ani fašista. Tyto všechny nálepky dostává. Od elitářů, populistů, extrémistů a fašistů. Tak prozraďte, ke kterým patříte?
      Okamura je demokrat. To se neslučuje s těmi nálepkami. Ty nálepky dostává od těch, kteří mají odpor k demokracii. To je nejspíš Vaše krevní skupina. P.K.

      Vymazat
    5. P.K.-to nic, "kokotko"je elitář z Vídně, bude muset vymýšlet nové nicky.

      Vymazat
    6. 21:35

      K věci by asi nic nebylo, že?

      Vám se, pane Povolný, s Vaší duševní kapacitou pochopitelně musí kdekdo jevit jako elitář. A když už, tak pro jistotu "z Vídně"...

      To, že "globalisté" a "vlastenci" táhnou za jeden provaz (jenom zdánlivě na jeho opačných koncích) už si dneska cvrlikají vrabci na střeše. Ale hlupáci na vrabce nedbají.

      Kokotko

      Vymazat
    7. 7:59-zhruba před dvěma roky jsem na NR vyslovil názor, že vládnoucí elita cílevědomě marginalizuje opozici dehonestací,kriminalizací a podobnými fígly. Když to nepomáhá, nasazuje lidi dovnitř k rozmělnění úplatky, skrytými výhrůžkami. Poslední fází bývá převzetí strany svými lidmi. Jsem rád, že i "Vaší Jasnosti" to došlo, jak ukazuje Váš poslední odstavec. Tradiční strany mají již "vaše" vedení, "okamurovci" by měli být ve střehu. To je tedy "k věci", když jste mne o to požádal.

      Vymazat
    8. Anonymní24. října 2018 7:59
      Vaši vrabci budou asi nějací protivlastenečtí myslitelé. Tipuji někoho, jako Varufakis a jeho společenství zelených, liberálů a krajní levice DiEM25. Ti hledají spolehlivější cestu k NWO, když ta současná naráží na odpor Evropanů. P.K.

      Vymazat
    9. 14:00

      To, že zrovna Vy, kovaný vlastenec, najednou mluvíte za Evropany je fakt dobrej fór! Čím pitomější - tím o sobě přesvědčenější a namyšlenější...
      Bravo!

      V úctě -
      Kokotko

      Vymazat
    10. Anonymní24. října 2018 14:30
      Nejsem odpůrce společné Evropy, nebo společné střední Evropy. Jsem odpůrce uspořádání, kdy lidé ztrácejí demokratickou kontrolu a byrokraté si osobují právo, dělat co se jim zlíbí. Třeba pokusy s výměnou obyvatel v Evropě, bez ohledu na mínění Evropanů.
      Nemluvím za Evropany, jako Čech, žiji v Evropě, takže mluvím za sebe. P.K.

      Vymazat
  2. Ano profesor Krejčí je vhodným kandidátem na funkci prezidenta ČR a je jen otázkou jestli by to přijal.

    OdpovědětVymazat
  3. Z hlediska kontinuity, by to byla dobrá volba. Je také tak pročínský, jako současný prezident. I s Tvrdíkem, by se snad shodnul.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 22:34 Jestli je prof.Krejčí pročínský nebo ne, te není vůbec důležité. Důležité je to, aby reprezentoval ČR ve světě, pomáhal našim podnikatelům a udržoval dobré vztahy se všemi zeměmi světa, které o to budou mít zájem a to bez ohledu na všemožné různé sankce.

      Vymazat
    2. Krejčí není politik.

      Vymazat
    3. To bych si zatím netroufl hodnotit. Nechme toto povolanějším, vyčkejme na oficiální vyjádření s. Radosty ....

      Vymazat
    4. Jsou politici u vlády, které máme, vůbec politiky? Já bych je k politice nepouštěl.

      Vymazat
  4. Masaryk s Benešem byli figurkami ve hře o nové mocenské rozdělení Evropy po rozpadu R-U a ruské revoluci (1917). Po splnění úkolu garance československé státnosti je v rukách evropských velmocí a USA. Toto platí i dnes, nejenom pro nás, ale i V4!

    OdpovědětVymazat
  5. vvenc22. října 2018 23:53
    Samozřejmě, že bez vůle velmocí by náš stát nevzniknul. Ale na tu jejich vůli také působili propagátoři naší státnosti. Pokud z toho pro nás plynuly nějaké závazky vůči velmocem, po 2.SV a studené válce, jsou již jistě neaktuální.
    Nyní by měla střední Evropa, znovu vyžadovat své místo v evropské politice a mluvit jedním jazykem, vůči mocnostem, včetně EU. P.K.

    OdpovědětVymazat
  6. Tak chytrý člověk jako pan Krejčí by měl respektovat, že existuje národ etnický a národ politický. Lidé, kteří nejsou schopni se uplatnit ve velkém státě, kde je velká konkurence tyhle dva pojmy zaměňují a snaží se stát aspoň "hlavou myši" v nějakém etnickém mikrostátečku. Do určité míry to platilo už pro rozpad Rakousko - Uherska a beze zbytku to platí o těch, kteří rozkládali Československo.
    J. Hruška

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdyby se hned po převratu v roce 1989 zavedlo v tehdejším Československu ZEMSKÉ uspořádání státu, tak jsme dodnes byly Československo. Vždyť to funguje všude možně ve světě, také v USA a funguje to všude dobře.

      Vymazat
  7. To jsem zvědav jestli se nám podaří udržet Český stát.

    OdpovědětVymazat
  8. ČSR rozložili Slováci, mali po krk Prahy, a pozor, Prahy začína mať po krk celé Česko, čím to ? - dovetok, prvý Uhorský kráľ nebol Magyar, ale Slovan - Štefan I - Vajk, Vajko, zdrobnelina mena Viačeslav používaná dodnes na Ukraine -

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Anonymní23. října 2018 11:37
      Řekl bych, že jednou z příčin rozluky Československa, byla ekonomika. Bylo to něco podobného, jako současná eurozóna. Ekonomicky silné Německo, nastavuje sílu Eura tak, aby to pomáhalo jeho ekonomice. Ostatní státy, které tím ztrácejí, jsou odškodňovány dotacemi. Ale dotování slabších, se Němcům zajídá a proud dotací, se těm slabším, zdá nedostatečný.
      Podobné to bylo nejspíš mezi ekonomicky silnějšími Čechy a slabším Slovenskem. Také jsem proklínal penězovod na Slovensko a Slováci zase proklínali Čechy, že je utiskují. Touha po korytech slovenských politiků, byla také silnou, ale až sekundární příčinou rozpadu. P.K.

      Vymazat
  9. „Nečekám žádné ohromné světové katastrofy a velmi reálně počítám s existencí Rakouska.“[
    To byla slova TGM, před 1.SV. Jenomže Rakousko vyvolalo katastrofu a TGM viděl řešení v naší samostatnosti.
    Jaká podoba se současností. Dnes také politici počítají s existencí EU, nepřijdou-li nějaké katastrofy. A EU také vyvolává katastrofu pro své občany a národy. Chce je rozpustit v islámském chalifátu.
    Takže, kdo se tak rád zaklíná Masarykem, měl by vidět řešení v rozbití tohoto současného žaláře národů (aby byla paralela úplná). A ve vytvoření nějaké svébytné, životaschopné středoevropské oblasti. Oblast zemí Koruny české? Oblast bývalého R-U? Či jiná oblast společně smýšlejících? Čekáme na nového Masaryka. P.K.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 12:14
      Čekáte Masaryka - a zaklínáte se Okamurou...

      Vymazat
    2. Anonymní23. října 2018 15:28
      V tom není rozpor. Oba jsou svým založením demokraté, kteří se nebojí jít proti hlavnímu proudu. P.K.

      Vymazat
    3. 15:34

      No, to je ale pěkná kravina!

      Vymazat
    4. Anonymní23. října 2018 16:08
      Ani náhodou. P.K.

      Vymazat
  10. "Prvorepublikové Československo nevzniklo pouze jako ztělesnění vlastenecké ideje, ale též jako specifický výraz průsečíku zájmů mocností."
    Dobře řečeno! Vnímám to stejně, že na těchto dvou pilířích vznikl náš stát. Jenže co z nich zbylo? Z toho prvního zásluhou havloidů v podstatě nic! Zničená společnost, zničený národ. U druhého pilíře nás může pobuřovat to co předvádí globální Impérium, může se nám z toho i zvedat žaludek. Ale to, že tady nějaká Česká republika ještě je, je jenom díky přítomnosti amerických základen v Německu. Jinak by nás už Němci dávno schlamstli a Kalousci a Hermanové by u toho ronili slzy dojetí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To má své historické opodstatnění, ne? - https://g.cz/17-plus-6-duvodu-proc-by-cesko-melo-byt-soucasti-nemecka/

      Vymazat
    2. 7:25-jaká by byla ústřední myšlenka 3.nebo 4.říše?

      Vymazat
    3. 11:43 Že byla pitomost smolit takovýhle cancy! - http://texty.citanka.cz/palacky/isr2-a.html

      Kde bysme bejvali mohli dneska bejt? Kdyby to napsal v opačném gardu, tak aby ho v Rheinische Zeitung mohl i Kadlík Marxů pochválit, místo lání Čechům a dalším Slovanům do "zrádců revoluce", že?

      Vymazat
    4. 15:16-škoda, že Palackého natvrdlí Němci nepochopili!

      Vymazat
  11. Česko-Rakousko by bylo pro mne přijatelné, než umělý, k ostatním národům nespravedlivý stát Česko-Slovensko. Lhát o lásce a porozumění národů v CR můžete nadále. Je to jako dnešní vztah Ukrajiny a Ruské federace. Alespoň po válce už nemělo Česko-Slovensko vznikat. Slovenský štát prohrál své angažmá pod Stalingradem. Kolaborující Protektorát mohl zůstat neutrální.

    OdpovědětVymazat
  12. 19:26 o kolaborujícím Protektorátu víš jen to, co ti je soudobou propagandou nakecáno. Já, který jsem ten Protektorát zažil vím, že té kolaborace, pod tehdejším mocenským terorem a za válečné nouze bylo ve skutečnosti pramálo, že převládala národní sounáležitost a solidarita.
    Pravda, hloupé soudy tvého typu se dnešním mocným přenáramně hodí, možná tedy aktuálně kolaboruješ taky.

    OdpovědětVymazat
  13. To víš,že jo...25/10 v 16.30

    Užil jsem si,když jsem vystoupil proti vstupu do NATO a solidaritu a sounáležitost Slovanů jsem viděl během svého angažmá proti bombardování Jugoslávie. Nedělám si iluze o Protektorátu. Do dneška si občané státu, který byl 2x okupován, připomínají zlý osud.A nikomu nevadí, že vojáci tohoto státu po zuby ozbrojení bojují po boku jiných okupantů ve světě. A nikomu to nevadí. Eh škoda slov.

    OdpovědětVymazat