Reklama

.

.

úterý 9. října 2018

Svět ruskýma očima 474

Zajoch 
9. 10. 2018  Outsidermedia
Mnichovská smlouva – jeden z nejhanebnějších aktů v historii světové diplomacie  * * *  Ani nové vedení Gruzie po odchodu Saakašviliho nemá velké sympatie k Rusku, ale přesto v poměru k němu vede rozumnější politiku  * * *  Jak rozumět slovům prezidenta, že penzijní reforma v Rusku přinesla rozpočtu ztráty.

K osmdesátému výročí mnichovské dohody západních demokracií s Hitlerem

Jurij Rubcov
29. září 2018

Dvě vedoucí evropské demokracie, Velká Británie a Francie, se na konci září 1938 připojili k jednání fašistických režimů a schválily odtržení Sudet od Československa ve prospěch Německa. Byl tak zničen suverénní stát a Třetí říše povzbuzena k přerozdělení světa. Vůdci západních demokracií oslepeni úspěchem (mnichovskou dohodu podpořily také USA) zavřeli oči nejen nad tím, že pošlapali základy demokracie, ale i základy elementární slušnosti v mezinárodním měřítku: Československo, o které šlo, ani k jednání nepustili.

Byl to klasický imperialismus. Londýn a Paříž si své geopolitické problémy řešily na úkor malých zemí a nerozpakovaly se spolupracovat s Hitlerem. Nepřijaly vytvoření kolektivní bezpečnosti v Evropě, jak ji prosazoval Sovětský svaz, který chtěl změny ve Střední Evropě vyloučit. Náměstek ministra zahraničí Británie si později zapsal do deníku: „Premiér prohlásil, že spíše podá demisi, než by podepsal spojenectví se Sověty.“

Mnichovská hanba se nezrodila až v samotném Mnichově. Byla důsledkem krátkozrakosti západních demokracií. V březnu 1938 hitlerovci bez potíží anektovali Rakousko a prohlásili jej za jednu ze zemí říše. Když rakouský kancléř řekl Hitlerovi, zda v případě agrese nenechají jeho zemi v neštěstí, ten jen opovržlivě odfrkl: „Nevěřte, že tomu může kdokoliv ve světě překážet! Itálie? Mussoliniho se nebojím, s Itálií mě spojuje pevné přátelství. Anglie? Kvůli Rakousku nepohne prstem. Francie? Její doba je už pryč. Dosud jsem dosáhl všeho, co jsem chtěl!“

Hitler zdevastoval své západní partnery. Řídící kruhy Anglie i Francie jej chtěly mít za toho, kým skutečně byl – nepřítelem Sovětského svazu. V listopadu 1937 nazval předseda tajné rady v britském kabinetu ministrů Halifax v besedě s Hitlerem Německo „baštou Západu proti bolševismu“ a souhlasil s tím, aby Němci měli volné ruce ke změně „evropského pořádku“ na úkor Gdaňska a Československa.

Anšlus Rakouska upevnil strategickou pozici wehrmachtu k napadení Československa. Ještě nadějnější pro führera bylo podrývání státu nacistickou Sudetoněmeckou stranou (požadavek na sjednocení Němců v rámci říše). Později Hitler pochopil, že ke vtržení nepotřebuje žádný důvod, protože Londýn i Paříž jsou ochotny vydat Československo k rozdupání, jen aby se jeho agrese nasměrovala na Východ.

Počátkem dubna 1938 oznámil Hitler Mussolinimu, že ukončí postup Německa ke Středozemnímu moři a bude řešit problémy Sudet a „polského koridoru“ a potom zahájí přesun do Pobaltí. Otázka tří milionů Němců žijících v Sudetech sloužila Němcům jako záminka k likvidaci Československa. V direktivě k plánu Grün ze 30. května 1938 Hitler uváděl: „Mým pevným rozhodnutím je zničení Československa v dohledné budoucnosti válečnou akcí.“

Dne 15. září 1938 se Chamberlain setkal v Německu s Hitlerem a ubezpečil ho o svém úsilí „o sblížení Anglie s Německem“ a ochotě uznat kvůli tomu Sudety za součást Německa. Za dva týdny nato přikázali v Mnichově Hitler, Mussolini, Chamberlain a Daladier československé vládě povinnost předat do deseti dnů přibližně 20 % svého území Německu. Československo ztratilo čtvrtinu obyvatelstva, kolem poloviny těžkého průmyslu, mohutné opevnění na hranici s Německem a nová linie ležela nedaleko Prahy.

Západní politici se snaží odedávna naložit všechny nezdary na bedra Sovětského svazu. Tak to bylo i v tomto případě věrolomnosti při dohodě s Hitlerem. Sovětský svaz obviňovali z vyprovokování druhé světové války dohodou o neútočení (pakt Molotov – Ribbentrop). To, co se dělo po Mnichovu, tuto argumentaci vyvrátilo. Co zbylo z Československa, mělo být podle záruk Británie a Francie nedotknutelné, jenomže záruka byla jen na papíře. Ke škubání Československa se připojilo také Polsko a Maďarsko. Maďarsko dostalo jižní oblasti Zakarpatské Rusi a Slovenska, později i Podkarpatskou Rus, dříve autonomní oblast ČSR.

Slovenská proněmecká vláda vyhlásila samostatnost Slovenska a Německo ji uznalo. Protektorát Čechy a Morava se stal součástí Třetí říše. Půl roku stačilo, aby nebyla mnichovská dohoda respektována a stát byl zlikvidován. Hitler pochopil, že mu ve Střední Evropě nebude Západ překážet a v zabírání území pokračoval. Zmocnil se oblasti Klajpedy (patřila Litvě) a dal ultimátum Polsku ohledně Štětína a „štětínského koridoru“. Ultimátum bylo odmítnuto. Dal přísně tajnou direktivu k napadení Polska dne 1. září 1939.

Dopadlo to tak, jak řekl po Chamberlainově návratu z Mnichova Churchill: „Chamberlain měl volbu mezi válkou a hanbou. Zvolil hanbu a dostane válku.“ Mezi prvními oběťmi války byly národy, v jejichž čele stáli lidé zaslepení antisovětismem.

Nyní je místo antisovětismu rusofobie, ale povaha toho se nezměnila, je to úsilí Západu o rozvrácení Ruska jeho rozkouskováním. Politici Západu, stejně jako jejich předchůdci ze třicátých let dvacátého století, dnes chtějí rozhodovat o uspořádání světa podle svého a svoji vůli vnucují všem ostatním. Své expanzionistické choutky halí do slov o nutnosti odporovat „agresivnímu“ Rusku (před osmdesáti lety to byl boj s hrozbou bolševismu). Rozšiřování NATO na Východ je v geopolitickém smyslu totéž, co hitlerovské Drang nach Osten.

Převzato z Fondsk.ru


* * *

„Olympijská válka“ Mišky a její následky

Ruslan Vesňjanko
29. září 2018


V době zahájení olympijských her v Pekingu (2008) dal Saakašvili příkaz k válečnému dobrodružství završeném „donucením k míru“ a ztrátou pětiny území vlastní země.

Válka byla ukončena 12. srpna zabráním gruzínského města Gori ležícího 90 km od Tbilisi ruskými vojsky. Za čtyři dny nato podepsal Medveděv tak zvaný plán Medveděv – Sarkozy k urovnání konfliktu Gruzie a Osetie, který podepsali i šéfové Abcházie, Jižní Osetie a Gruzie.

Tbilisi přerušilo diplomatický poměr s Moskvou a zastavilo letecké spojení. Suchumi a Cchinvali vyhlásily nezávislost, která byla Kremlem uznána. Gruzie ztratila kontrolu nad Abcházií a Jižní Osetií, zároveň nad částí ropovodu Baku – Supsa.

Jižní bod nové republiky, vesnice Orčosan, leží půl kilometru od hlavní gruzínské silnice spojující Ázerbájdžán, Arménii a Tbilisi se západní částí země – přístavy Poti a Batumi. Gruzínské vládě jde na nervy přítomnost ruské vojenské základny.

Ani nové vedení Gruzie po odchodu Saakašviliho nemá velké sympatie k Rusku, ale přesto v poměru k němu vede rozumnější politiku. V roce 2013 zrušila Moskva obchodní embargo, poté dosáhl gruzínský export 190 milionů USD. Před tím v roce 2012 jednostranně zrušilo Tbilisi víza pro občany RF. V roce 2014 byly obnoveny regulérní lety, poté v roce 2017 pobývaly v Gruzii 1,4 miliony Rusů. Pro Gruzínce je to užitečné, turismus jim vynáší 20 % HDP.

V Rusku začala popularizace gruzínské kultury a gruzínské kuchyně. Pomalými krůčky jde Gruzie Rusku vstříc. V roce 2015 se 31 % obyvatel vyslovilo pro vstup země do EAES.

Jak je možné, že dobrodruh, ve vlasti kriminálník, byl na Ukrajině gubernátorem? A proč si uprchlík Miško nežije u své ženy v Nizozemsku, ale sní o návratu? Ovšem ne do Gruzie, ale na Ukrajinu?

Bývalý poslanec na Ukrajině Alexandr Golub uvažuje: „U Saakašviliho je vše naprosto pochopitelné. Potřebuje prostor jakožto polygon pro své úsilí o dosažení zisku. Takový prostor, s nímž jej bude máloco vázat, jemuž není nijak povinován. Taková situace uspokojuje i hráče zpoza oceánu, které má za zády. Loutka bez zbytečných sentencí a slitování plní jakékoliv příkazy které dostane. Gruzínci za roky jeho moci Miška přečetli a nedůvěřují mu. Ukrajinská společnost je rozdělena, dezorientována a všichni naivní – ideální oběť a vhodný objekt. Jinak řečeno – Saakašvili nehledí na Ukrajinu a její lid.“

Publicistka Elena Markosjanová uvádí: „Vztahy USA a Turecka se pokazily, Ukrajina je nestabilní, Bulharsko nebude ničit svůj černomořský lázeňský potenciál militarizací pobřeží, v Rumunsku se to začíná rozžhavovat, a proto zůstává nejdůležitějším předpolím pro posun a upevnění postavení NATO u Černého moře Gruzie. To vysvětluje úsilí EU i USA na udržení agresivního nepřátelství Gruzie k Rusku. Avšak v Gruzii se situace mění. Politické vedení zachovává ostrou protiruskou rétoriku, ale prostí lidé by rádi obnovili hospodářské, kulturní a politické kontakty s Ruskem. Svědčí o tom i poslední setkání Vladimira Putina s Ninou Burdžanadzeovou.“ 

Elena Markosjanová odhaduje, že „Saakašvili nemůže kvůli svému odsouzení za trestnou činnost kandidovat v letošních prezidentských volbách, ale vliv na kampaň má. Za podpory západních kurátorů může apelovat na bolestivá témata porážky ve válce a ztráty území. Do konce volební kampaně se nebude míchat do ukrajinské politiky. Potom opět vyrukuje se svými moudrostmi a láskou k Ukrajině.“

Kyjevský publicista Vladimir Skačkov vypočítává snahy agresivních saakašviliovců: „Úplné odtržení od Ruska, zničení průmyslu, oslabení zemědělství, proměna v jakýsi lživý turistický region vázaný na Černé moře, středisko výměny peněz a praní špinavých peněz v rozsahu státu a otevřená servisní ekonomika. Hodně se jim podařilo, ale ne všechno.“ Dále analytik uvádí, že Gruzie dnes nechce trhat své vazby na Rusko, ale od Západu si přeje přihrávky za svou roli „protiruského předpolí“ a rusofobského beranidla na Kavkaze.

Perspektivy Gruzie závisí na směrování vlastní ekonomiky. Není důležité, kdo bude u vlády, tam ještě dlouho nebudou skuteční proruští politici, nemají pro to hospodářský základ. Bratrství národů je sice kategorie silná ve slovech, ale efemérní v jednání.

Saakašvili je stoprocentní populista. Od doby jeho prezidentství Gruzie upadla, po všech akcích ke zboření pracovních i ekonomických vazeb s Ruskem prohrávala. Abcházie i Jižní Osetie by se vrátily do Gruzie, kdyby tam rostla ekonomika. Místo toho jsou na programu samá dobrodružství a PR. Nyní se gruzínská vláda snaží obnovit obchodní vazby na Rusko, ale jde to pomalu. Totéž hrozí Ukrajině, jak podotýká prezident ukrajinského analytického centra.

Politolog Alexandr Lazarev tvrdí, že Saakašvili je agent pod vlivem USA. Musí plnit přání Washingtonu, byť by to bylo k jeho vlastní škodě. S ohledem na to je jasné, proč souhlasil s dobrodružnou olympijskou válkou a proč se účastnil ukrajinské komedie. Cožpak byl ustanoven gubernátorem kvůli svým profesionálním schopnostem? Nebo vítězstvím ve výběrovém řízení? Ne. Spíše proto, že patří do určitých kruhů. Je to univerzální voják Západu. To, co prováděl v Gruzii, může dělat kdekoliv, v kterékoliv zemi vybrané ke změně podle globalistického scénáře. Proto nyní Ukrajina.

Pozorovatel Vladimir Skačko uvažuje: „Saakašvilimu dali za úkol rozehnat staré oligarchy a prodejné politiky, aby nepřekáželi Západu a po pseudodemokratických procedurách (to jsou například volby) stát se osobně elitou v „dobyté“ zemi – formou ukrajinské, ale v podstatě s neokoloniální správou. Jeho úkol byl být zpočátku gubernátorem a potom mířit na funkci předsedy vlády a dokonce prezidenta. Proto se chce vrátit na Ukrajinu a ne do Gruzie, kde je odsouzen a kde mu mohou dělat ve vězení to, co se za jeho vlády dělalo jeho oponentům. V Gruzii mají takové věci na paměti. Miško se lituje. To lze pochopit.“
Převzato z Pravda.ru

* * *

Putin Siluanovovi: S penzijní reformou jste mne podvedli a za to zaplatíte

Andrej Polunin
3. října 2018

Materiál komentuje Andrej Gudkov

Na poradě s vládou řekl prezident Vladimir Putin, že penzijní reforma po prezidentových úpravách přinese státu záporný finanční výsledek. Rada ministrů musí najít prostředky na financování změn. Prezident konkrétně řekl: „Při plánování penzijní reformy vycházela vláda z toho, že v průběhu několika let od opatření bude kladný výsledek. Ale po přijetí prezidentských úprav je jasné, že žádný přínos nebude, naopak vláda bude muset doplácet.“

Podle původního plánu vlády se mělo v letech 2019 až 2024 naspořit po zvýšení věku odchodu do důchodu přes 3 biliony rublů. Ty měly být použity na zvýšení penzí až na 20 tisíc rublů za měsíc. Avšak Putinovy úpravy z konce srpna snížily „úsporu“ na půl bilionu rublů za šest let. Úmysl na zvýšení penzí, na které se spotřebují 3 biliony rublů trvá, nikdo jej nezrušil. Nakonec se musí někde zajistit 500 miliard, jak uvedl ministr práce Topilin.

Ministr financí Siluanov odpověděl prezidentovi, že ministerstvo financí bude zvyšovat převody penzijnímu fondu z federálního rozpočtu, aby prezidentovy úpravy zafinancovalo. V prvních letech půjde o 100 miliard rublů za rok. To, že bude potřeba půl bilionu rublů za šest let, bylo známo i dříve. Nové je to, že rozpočet bude v důsledku reformy v minusu.

Jestli je tomu tak, proč se musela prosazovat nejtvrdší varianta zvýšení hranice penzijního věku? Ničit popularitu Jednotného Ruska, dávat návrhu zákona přednost ve druhém i třetím čtení, aby se co nejrychleji uklidnila situace, když už byli najednou poraženi tři kandidáti Kremlu ve volbách gubernátorů? Proč se riskovala Putinova popularita, která mu klesla za 9 měsíců z 84 na 63,7 %?

Prezidentské úpravy jsou vynuceným ústupkem Kremlu. Jestliže by prezident reformu nezmírnil, není vyloučeno, že by se vzbouřila celá země. Co za slovy prezidenta stojí, jak vypadá situace s financováním reformy? Nezávislý expert na sociální politiku Andrej Gudkov říká, že hlavní princip penzijního pojištění je, aby bylo autonomní a financovalo se samo. Jenže v Rusku je snížena sazba pojistného, a to neumožňuje samofinancování systému. V roce 2000 byla sazba 29 %, z toho platil 28 % zaměstnavatel a 1 % pracovník. Dnes je jen 22 %.

V roce 2018 ratifikovala Duma konvenci č. 102 Mezinárodní organizace práce. Podle ní nesmí být penze nižší než 40 % průměrné mzdy. Ovšem průměrnou mzdu je možno chápat různě. Proto je i na to stanovená metoda. Konvence je ratifikovaná a nyní je potřeba penze zvyšovat. Dnes představují okolo 34 % průměrné mzdy. Je to o dost méně než za Sovětského svazu. V době, kdy se penze sotva rodily, v letech 1932 až 1933, za Stalina, byly 50 %, tedy polovina platu. Sovětská vláda tuto částku stále zachovávala. V dalších letech byla sazba na naléhání Putina zvýšena, v roce 2011 na 26 %, ale jen pro tento rok, penzijní systém nebyl ve schodku, penze dosáhla 41 % platu. Trvalo to necelý rok.

Dnes se jedná o zvýšení penzijního věku na 65 let u mužů a 60 let u žen a zvýšení důchodu na 40 % průměrné mzdy. Vláda musí o něco zvýšit financování fondu sociálního pojištění. To vše za 500 miliard rublů. Podtrhuji, že k tomu dochází jen kvůli snížené sazbě. Jestliže by byla sazba jako v roce 2011, půl bilionu rublů by nebylo potřeba. Navíc by vláda mohla dosáhnout eliminaci schodku penzijního fondu. Rozpočet penzijního fondu na rok 2018 představuje 318 miliard rublů, a to při celkovém rozpočtu přes 7 bilionů rublů není mnoho. To je skutečně to, co dnes dělá vláda a konkrétně Putin pro zvýšení penzí – minimum možného.

Proč Putin znovu nezvýší sazby odvodů?

To je velké tajemství. Vládní ekonomové přesvědčují, že zvýšení sazby má za následek zvýšení zátěže pro byznys, které prý nemůže unést. Ve skutečnosti je dnes podíl mezd na ceně produkce asi 30 %. Zvýšení pojistné sazby tento podíl zvyšuje doslova o 1 %. Za podmínek automatizace, snížení materiálového podílu a zvýšení produktivity práce je nakonec zvýšení sazby při vyšší výrobě naprosto nicotné opatření.

Ještě něco. Zvýšení pojistné sazby a plateb pojistného rozšíří trh odbytu ruské produkce. Dokonce i při zvýšení penzí budou penzisté málo zajištěni a budou kupovat relativně levné zboží, především ruské. Zvýšení daní takový účinek nemá. Přestože plní federální rozpočet, brzdí růst spotřeby.

Je možné, že se prezident a ministři takto rozhodují, aby byli na straně velkého byznysu?


Mám pocit, že ekonomický blok donutil Putina přistoupit na zvýšení penzijního věku s tím, že bez zvýšení příjmu rozpočtu by nebyl splněn vojenský program. Ale ekonomové prezidenta podvedli, když mu řekli, že to nebude mít žádné politické důsledky. Jenomže politické důsledky jsou zřejmé. Nyní má Putin jedinou možnost k návratu popularity a upevnění autority – opravdu rychlý a znatelný nárůst životní úrovně penzistů, tedy zvyšování penzí vyšším tempem, než jakým běží inflace.

Navíc u nás došlo k růstu ekonomiky. Pracující, kteří od roku 2013 měli nízké mzdy žádají zvýšení. Nakonec je možné čekat, že průměrná mzda v zemi poskočí. Spolu s ní se musí zvýšit i penze až na 40 % mzdy.

Putinova slova Siluanovovi na poradě možno chápat tak, že musí být dosaženo rozhodnutí z roku 2009: výše odvodu do penzijního fondu bude 26 %, aby penze byly 40 % průměrné mzdy. To by bylo možno přivítat.

Novinky penzijní reformy: Duma přijala zákon o předání peněz korupčníků do penzijního fondu.

Převzato z Svpressa.ru

19 komentářů :

  1. Slovenská proněmecká vláda vyhlásila samostatnost Slovenska a Německo ji uznalo - nie je to pravda, Hitler nadiktpval podmienky, alebo samostatnosť, alebo rozdelenie v prospech Poľska a Magyarska - popravde už vtedy si na Slovensku mysleli že vznik ČSR v teh forme ako ho uskutočnil Beneš, nemal šancu na prežitie a to aj preto, že za hranicami sa ocitlo cca 1 mil. Slovákov,popritom sa prifarili územie s čisto magyarským obyvateľstvom, jedným príkladom sú Pílišské vrchy, stačí si pozrieť dnes mapu a čítať mená edín a mestečiek ale aj napr. Saalgotárján - 80% v ňom žilo slovákov, ale vojaci to nechali tak s tým, že by sa zle bránilo, okolo hraníc pri Košiciach ostalo na magyarskej strane pásmo dedín so slovenským obyvateľstvom, a to prečo ? aby počet slovákov neprevýšil spolu s nemeckým obyvateľstvo počet českej populácie - preto aj Podkarpatske Rusi a jej obyvateľstvu udelili štatút Rusínov ...sic - relatívne nepatrili do jurisdikcie Slovenska a tak ďalej -

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc jste mne rozesmál větičkou: "...a to prečo ? aby počet slovákov neprevýšil spolu s nemeckým obyvateľstvo počet českej populácie - preto aj Podkarpatske Rusi a jej obyvateľstvu udelili štatút Rusínov ...

      Z vás historik nikdy nebude. Nezlobte se proto na mne pro tu poznámku.

      MM

      Vymazat
    2. Ad MM 9:14 - tak Vám nevím, sčot, když se spočítají dohromady Němci, Slováci, Rusíni, Rakušáci, Poláci, Židé, tak je jich skutečně víc, jak Čechů. Netreba sa smiať!

      Vymazat
    3. Hranice Slovenska a Podkarpatskej Rusi, boli umelo vytvorené, a to z niekoľkých dôvodov, obyvateľstvo na Zemplíne národnosti Slovenskej-27%, Rusínov-11%, Maďarskej-43%, ale to v období Uhorska.
      Náboženského Rimo-kat-38% a Greko-kat-30%.
      Historický mala Zemplínska župa, a celí Zemplín pripojený pod Užhorod, a novovznyklej Podkarpatskej Rusi. Tak je Región Zemplína priďaleko od hlavného mesta Bratislavy. Zatial čo z východu do Bratislavy je to 500km do Užhorodu zo Zemplínskych miest a obcí je to na skok.
      V župe Šarišskej počet Slovákov a Rusínov bol nasledovný v Uhorskej župe Šarišskej bolo Slovákov-58%, Rusínov-22%, z náboženského hľadiska zase Rimo-kat-54%, a Greko-kat-30%. Do týchto Uhorských štatistík, niesu zahrnutí Ortodoxný kresťania.
      Z dejín je známe že Zemplín patril pod Hradisko Užhorod. Aj v minulosti bola Zemplínska župa súčasťou Sedmohradska pod kráľom Zápoľským.
      Zranica medzi Podkarpatskou Rusou a Slovenskom bola do roku 1939 dočastná, pokial ju Maďarsko neposunulo o 30-20 km na západ, a to v tom lepšom, Maďarskom prípade až niekde medzi Popradom a Prešovom, možno ako v období Slovenskej republiky RAD 1919.
      Československé vládne vedenia si ani nechcelo pripojiť ani chudobnú Lemko-Rusínsku republiku, a to aj napriek tomu, že z Flórinky bola vyslaná delegácia do Prahy o pripojení Lemkov k Československu. V tom období, sa v Prahe zaoberali bohatímy regiónmy Sliezka, a tak nechali časť Oravy a Spiša pripojiť k Poľsku, a tiež nechali napospas Poliakom etnikum, ktoré sa chcelo spojiť zo svojími bratmi na južných svahoch Karpát.

      V roku 1939 vznikly na troskách československa nové republiky 15 marca Slovensko, a 15 marca Karpatská Ukrajina, smola Karpatskej Ukrajiny bola že z ňou nepočítali veľmoci, a tak ju obsadilo Maďarsko.
      No a naopak a Rusíni bojovali pod československýmy zástavamy a pod velením Slobodu, tak to Československo ich zradilo, a nechalo ich pod ZSSR.
      Paradoxom toho bolo, že do odvodovej komisie ČSR sa hlásili obyvatelia Podkarpatskej Rusi, bojovať za ČSR, naopak do Sovietskej odvodovej komisie sa nehlásil skoro nikto, tak nasilu behali Sovietský vojaci a verbovali miestne obyvateľstvo, do červenej Armádi.

      Vymazat
    4. 11:28 Vy se zřejmě domníváte, že Češi mohli vzít tužku a vymalovat hranice nové čs. republiky podle chuti, že? Uniklo Vám, že byla místa, kde sotva ustavená republika postupovala silou, které nebylo nijak nazbyt, když téměř neexistovala pravidelná armáda? Namnoze to řešili Sokolové, což byla dobrovolná sportovní organizace! A copak byla slovenská (i maďarská) Republika Rad a kam směřovala? Co Němci a Poláci v českém příhraničí? Bylo toho, prakticky a většinou ze zahraničí zvládnuto málo? Méně než za (asi zbabraného) Slovenského národního povstání? Myslíte si, že proti zájmům SSSR bylo možné Podkarpatskou Rus udržet? Vždyť realitu odtržení, de facto, potvrdil až prezident A. Novotný v roce 1967, těsně před vynucenou abdikací! Vy generálové po boji. Myslíte si někdo, že by se slovenský národ ze své tehdejší situace, bez existence Čechů, měl šanci vybabrat? Šetrně řečeno?

      Vymazat
    5. Pane 0:23 píšete že Česi si zobrali tužku a si čmárali po mapách Rakúsko-Uhorska.
      Ja to netvrdím, vieme z dejepisu, že Česi trvali na hraniciach českého Kráľovstva, a to napriek tomu že takmer 3000.000 Nemcov bolo v Českom kráľovstve, teda republike. Pripojením Slovenska vyvstal problém z Južnou hranicou Československa, tam bol zase problém že Slovensko nebolo samostatnou územnou jednotkou, ale bolo rozdrobené na župy.
      Veď v Pressburgu/Pozssony-Bratislava tvorili Slováci menšinu za Nemcami, Maďarmi.
      V niektorých župách mali prevahu, jední alebo druhí.
      Tie udalosti v 1938 a 1939 mali aj svoje vyustenie z minulosti.
      Písal som o Orave a Spiši, kde po skončení vojny Beneš trval na pôvodných hraniciach, Českoslovenka. Naopak Poľsko zabralo niektoré Pruské provincie, ako čásť východného Pruska, celé Sliezsko, a Pomoransko, a posunulo si hranicu až na Nisu.
      A ešte československo bol jediní štát ktorí nezískal, ale ešte stratil zo svojej rozlohy. Z prinavrátených územi Poľsku po vojne z Oravy a Spiša proste odišla čásť obyvateľstva ktorá sa nezmierila z prinavrátením sa k Poľsku, a to aj napriek tomu že počas Slovenského štátu patrila pod Slovensko.
      Z Podkarpatskou Rusou je to otázne, asi Beneš už nepotreboval Rusínov, kedže Česi sa stali dominantným národom v povojnovom Československu.
      Dnes by možno Československo malo 16.000.000 obyvateľov, v Čechách by žilo 10.000.000, na Slovensku 5.000.000 a na Podkarpatskej Rusi by to bolo okolo 1.000.000.
      Ale tím že Podkarpatsko sa ocitlo v ZSSR, tak malo svoj vplyv na dejinné udalosti v povojnovom stave.

      Vymazat
    6. 13:21 chyba vašeho způsobu uvažování je zřejmá z toho, jak tvrdíte, co není psáno ("píšete že Česi si zobrali tužku a si čmárali po mapách Rakúsko-Uhorska") a z formulací "Pripojením Slovenska...", když Slovensko nebylo "připojeno", ale připojilo se a bylo přibráno k obnovenému českému státnímu útvaru. Stejně zavádějící je formulace "Naopak Poľsko zabralo niektoré Pruské provincie, ako čásť východného Pruska, celé Sliezsko, a Pomoransko, a posunulo si hranicu až na Nisu", když Polsko "nezabralo", ale bylo posunuto mocenským rozhodnutím na západ k hranici podle výsledku bitvy u Grunwaldu tuším roku 1410! Nebuďte malonárodní dětina. Na rozdělení Československa tratí oba národy a neberu za důležité, který víc a který méně. Proto jsem neměl žádnou křeč z toho, že České země saturovaly industrializaci Slovenska, když to zcela objektivně bylo v zájmu obou národů. Celé to rozdělení bylo domácí bitvou o koryta, radostně podpořenou sousedy od západu, jestli ne i od jihu a severu. Račte to pochopit, dobrá duša zo Slovenska.

      Vymazat
  2. Co to tady melete degeneráti 19:17 a 19:40. Šlehli jste si dnes dvojnásobek?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi to nechápou, protože viděj svět spíš putleroffskýma vočami, vočima ....

      Vymazat
  3. Uz je tady ten blazen z Vinohrad?-)

    OdpovědětVymazat
  4. Věk odchodu do důchodu v 65 je pitomost (neboli zlodějna), a to u nás, natož v Rusku. Až to lidem dojde, tak se vzbouří. Do 65 může pracovat jen pár profesí jako učitelé, lékaři apod. Přijít na osmou, sednout si, chvíli pracovat a po obědě domů. Ale většina lidí už je odrovnaná v 60ti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to hloupost. Proto pravice usiluje o zvyšování věku odchodu do důchodu tak, že např. nyní narození by měli dorůst penzijního věku v 73 letech a tato hranice by se měla dále zvyšovat. Vzhledem k tomu, jaké se dostavují výsledky mediální výchovy stále oduševnělejšího lidstva a zejména progresivní mládeže, je klidně možné, že se důchod jako socanský přežitek zruší úplně. Teprve pak budou lidé konečně svobodní a šťastní.
      Ostatně zocelený, pravicově uvědomělý operátor výrobního pásu není žádné ořezávátko, ten už něco vydrží. A když už přecijen začne cítit, že se blíží jeho poslední hodina, doplatí zaměstnavateli ušlý zisk za nedokončenou směnu a přihlásí se v kotelně ke zpopelnění.
      Společnost bude fungovat jako dobře namazaný stroj. Jen víc, jen dál a šťastněji! Kdo nebude projevovat dostatek štěstí, bude zpopelněn předčasně.

      Vymazat
    2. Nestěžujme si, chtěli jsme svobodu a demokracii? Chtěli. Co je to kapitalismus? Boj o peníze a trhy.

      Vymazat
    3. Anonymní 9:34

      Svobodu a demokracii bych tak docela s kapitalismem neztotožňoval.
      Že lidé přirozeně touží po svobodě, to je pochopitelné. Bohužel potíž je v tom, že není snadno uchopitelná a definovatelná. Je to tedy ideální předmět k zobchodování pro šmelináře, podvodníky a různé vyčůránky, kteří mají vždy navrch před dobromyslnými prosťáčky. Ti pak nakonec dopadají jako ten dědeček, který měnil až vyměnil. Jednu svobodu za druhou, až nakonec z té svobody moc nezbyde. Zatímco největší štiky už ani neví co s ní.
      Demokracie, také velice lákavý fenomén, to lze pochopit. Téměř každý by rád rozhodoval co a jak má být, zvláště pokud to není na jeho účet. Bohužel opět zde platí, že nakonec rozhodují ti s nejostřejšími lokty a nejvíce ukřičení. Dobromyslnému prosťáčkovi, stejně jako méně asertivní většině, nezbývá než se přizpůsobit. Aspoň v té podobě "demokracie", jaká zde panuje.

      Vymazat
    4. Tady nejde o to, že lidi nemohou po dosažení 60tky dělat tak jako předtím, tady jde o to, že jim stát nebude nucen vyplácet důchod.Takže zde nejde o lidi, ale o státní kasu. Kdo nebude moci pracovat bude muset jít do předčasného důchodu a ten je jak známo o značnou částku, přibližně o 15% nižší než státem garantovaný důchod.

      Vymazat
  5. Mnichovská dohoda nebyla krátkozrakost západu ale počítali že hitler zničí SSSR. Ale on první smetl slabé demokraty.

    OdpovědětVymazat
  6. Alebo si predstavte takú situáciu, v Rusku majú Beneša, ktorí odmietol pripojiť Krym, Abcházsko, a Osetinsko, k Rusku.
    Potom ten istí Beneš v Moskve bi sa divil, prečo mu do Ruska utekajú obyvatelia z Gruzínska, a Ukrajiny.
    Keď ich územia odmietol pripojiť k Rusku, aj napriek referendu na Kryme, Abcházsku, a Osetinsku, o pripojení k Rusku.
    Situácia v Moskve pod vládov Beneša bi bola zaujímavá, on by sa spoliehal čo mu povie Londýn a Paríž.
    Potom by bola situácia, že v Moskve Beneš bi odmietol prosbu Sýrie o Ruskú pomoc. Tak ako voči Etiópii, ktorá bi ho žiadala o pomoc pred Talianskou okupáciou, on by ešte proti Etiópii uskutočnil zbrojné embargo, aby sa Etiópia nemohla brániť pred Talianskou agresiou. potom patriarcha Moskvy bi Beneša káral že nepomohol ortodoxním kresťanom v Etiópii, a ešte sa im vládca Moskvy Beneš, otočil chrbtom.

    Potom by bol ten istí Beneš oslavovaný v USA ako ochránca mieru vo svete.

    OdpovědětVymazat
  7. 14:01 ne, ale zajímavá možnost přirovnání. Nic Vám to neříká?

    OdpovědětVymazat