Reklama

.

.

pátek 16. listopadu 2018

Věčný majdan: tři zdroje, tři součásti

Rostislav Iščenko
16. 11. 2018      politik
Na Ukrajině se mluví o prvním majdanu, druhém majdanu, budoucím majdanu, neúspěšném majdanu (akce "Ukrajina bez Kučmy"). Politici, politologové, novináři, dokonce i vědci historici (pokud tak můžeme nazvat ty, kteří zastupují ukrajinskou historickou vědu) diskutují o počtu majdanů v dějinách "evropského národa", jejich správné periodizaci a světovém a historickém významu.


Je to dobře a je to správné. Přesné určení počtu a kvality majdanů, realizovaných i nerealizovaných, pokojných i nepokojných pokusů o státní převrat nám opravdu umožňuje vydat se ke globálnímu zobecnění, přesně stanovit rok, kdy USA přešly k režimu konfrontace s Ruskem (ale ještě to neoznámily oficiálně). Kdy jim tudíž přestala vyhovovat "multivektorová politika" (poznamenejme, že naprosto proamerická multivektorová politika), která je charakteristická nejen pro Ukrajinu, ale i pro celý postsovětský prostor.

Je to velmi důležitý okamžik strategického geopolitického obratu. Právě rozhodnutí USA neprotahovat jednání, a čekat na to, až se Rusko udusí v jejich "přátelském" objetí, ale dobít je v rámci přímé a otevřené konfrontace vytvořením podél hranic pásu nenávisti z bývalých sovětských republik, dalo Moskvě šanci na obrat ve ztracené geopolitické partii ve svůj prospěch, kterou Rusko bylo s to využít, nehledě na veškerou mizivost této šance.

Vytvoření pásma nenávisti vyžadovalo sesazení kompromisních (z pohledu domácí politiky příslušných států) "multivektorových" režimů a jejich nahrazení radikálně-nacionalistickými, "euroatlantickými" silami, jejichž zástupci se ve svých zemích netěšili zvláštní popularitě. Nešlo o to, že elity postsovětských států byly proti integraci do NATO a EU, ale o zásadní rozpory mezi polomarginálními skupinami "ideologů", kteří byli živeni americkými granty a v principu neměli zájem o ekonomiku, a vznikající národní oligarchií, která byla živena národním hospodářstvím, která chtěla ovládat domácí trh a která měla jisté zájmy a ambice na zahraničních trzích, zejména na ruském.

Plíživé "udušení v objetí" předpokládalo zohlednění zájmů národní oligarchie. Přechod k rychlému útoku proti Rusku toto zohlednění vylučoval. Národní ekonomiky měly být obětovány nacionalistické ideologické mobilizaci národů proti Rusku.

Dosažení úspěchu v takové situaci bylo možné pouze cestou převratu. Ale otevřený puč marginálů by byl potlačen orgány a nebyl by podpořen světovou komunitou. Proto bylo nutné jej maskovat barevnými "lidovými revolucemi". Nicméně příchod k moci radikálních nacionalistů rusofobů byl natolik destruktivní pro zájmy místních elit, že ve většině případů se převraty nekonaly a žalostné pokusy byly orgány lehce potlačeny, nehledě na chabé protesty "civilizovaného světa".

V některých případech se převraty podařily, ale i tady byly ve většině případů staré elity schopny udržet kontrolu nad situací a také "multivektorovou" strategii. Pouze v Gruzii a na Ukrajině se nadlouho upevnily rusofobní režimy (Saakašviliho a Juščenka). Ale i v Gruzii nakonec Saakašviliho režim padl a jeho následovníci jsou poměrně "multivektorovými" rusofoby. Pouze na Ukrajině se v roce 2014 obnovil Juščenkův režim, který degradoval až k naprosté marginalitě a ztrácel moc pět let, a to v podobě přímé radikální nacionalistické diktatury, nedbale kryté pseudodemokratickým režimem Porošenka.

Nyní se nová "opozice" pokouší spojit se proti Petru Alexejeviči na základě stále téže "multivektorové" strategie. Zdá se, že se dokonce i cosi daří. Ale mluví se o změně osoby prezidenta, o odstranění několika desítek (a možná jen několika) osob jeho nejbližších spolupracovníků, kteří se příliš zkompromitovali svým souhlasem se zločinným režimem, ale ne o změně principů vlády. Mluví se o nutnosti smíření s Ruskem, ale ne o uznání ruského statusu Krymu, o ukončení války, ale ne o uznání lidových republik na Donbasu za rovnocenné partnery při jednáních o řešení krize. Dokonce ani odsouzení státního převratu a stíhání osob odpovědných za porušení ústavy a zákonů země, masakry, nezákonná zatýkání, šikanování lidí, používání armády proti vlastnímu národu, bombardování a dělostřelecké ostřelování vlastních měst nejsou předmětem diskuse. Nevystupuje se ani proti plánům na vytvoření "místní církve". "Opozice" mluví proti Porošenkovi, proti korupci pouze v případě, že je spojena s Porošenkem, a pro to, aby všechno bylo jako před převratem, ale bez přehodnocení politických výsledků převratu.

Můžeme konstatovat, že bez ohledu na to, zda "opozice" inklinuje na Východ (Bojko-Rabinovič) nebo na Západ (Tymošenková), zda má reputaci proamerické (Jaceňuk), proevropské (Kličko) nebo proruské Medvedčuk), máme co do činění s opozicí majdanu, ale ne s opozicí proti majdanu. Nebojují proti výsledkům převratu, ale o moc v zemi, vytvořené převratem. Jsou v centru událostí a na rozdíl od mnoha ruských expertů, kteří se domnívají, že Ukrajina se upevňuje, přímo říkají, že stát se rozpadá a nejsou dokonce ani příliš optimističtí ohledně doby konečného rozpadu. Chápou, že zdroj pro stabilizaci situace a zachování státnosti je v Rusku a chtějí získat tento zdroj, ale současně se nechtějí zříci žádných "výdobytků" majdanu.

Jsou připraveni Porošenka obětovat. Ale ne proto, že Porošenko nevládl zemi tím správným způsobem. Ve výsledku disponovali dnešní opozičníci "korupčního režimu" solidním zastoupením v parlamentu. Již více než dva roky Porošenko nemůže uskutečnit své iniciativy prostřednictvím Nejvyšší rady bez podpory opozice, to znamená, že opozice má formální parlamentní většinu, i když není sjednocená a ani strukturovaná. Předseda vlády také provádí zcela samostatnou politiku a rozhodnutí kabinetu ministrů jsou ovlivněna více postojem Avakova než Porošenka. Zdrojem vlivu prezidenta jsou Ministerstvo obrany Ukrajiny, Bezpečnostní služba Ukrajiny, ministerstvo zahraničí a úřad generálního prokurátora. To stačí, aby se udržel, ale je to málo na to, aby prováděl vlastní politiku.

Jsou připraveni darovat Porošenkovu hlavu Moskvě jednoduše proto, že oni samotní potřebují Porošenka sesadit, a jeho hlava je lepší. To znamená, že chtějí zaplatit za podporu tím, co stejně udělají, neboť když ne oni jeho, tak on je. Přičemž nemluvíme o podpoře během voleb. Jsou si dobře vědomi toho, že pokud nebudou schopni vyřešit problém moci na Ukrajině vlastními silami, nikdo jim nepomůže, ani Rusko, ani USA, ani EU. Mluvíme o masivní finanční a hospodářské podpoře (poskytováním půjček, financováním společných výrobních projektů a otevřením ruských trhů pro ukrajinské výrobky) nové vlády.

Ve skutečnosti ukrajinská "opozice" doufá, že Rusko materiálně podpoří neomajdanovou vládu výměnou za hlavního aktéra. Přičemž, protože otázka moci po převratu se rozhoduje nikoli hlasováním, ale ozbrojenou podporou, "opozice" potřebuje dosáhnout podpory nebo alespoň neutrality nacionalistických (legálních i nelegálních) ozbrojených formací. V první řadě jde o Bileckého, který již řekl, že když se Ťagnybok odmítl postavit do čela sjednocených pravicových radikálů, učiní to on (Bilecký).

Bilecký ovládá nejpočetnější a nejrozvětvenější strukturu, zahrnující kromě pluku Azov až deset tisíc záložníků s bojovými zkušenostmi, kteří mohou být v důsledku nahromaděných zásob nelegálních zbraní rozvinuty do dvou-tří brigád, přičemž v každé obci jsou přítomny vlastní kvazipolicejní jednotky od okresního centra a výše, rozsáhlé stranické struktury, opírající se o veřejné a mládežnické organizace. S Ťagnybokem se podle všeho snaží zatím vstoupit do spojenectví kvůli vlivu Svobody ve třech haličských oblastech, ale zbytku pravicových radikálů, včetně kdysi legendárního Jaroše, nezůstává než se připojit k Bileckému v podobě podřízených partnerů. Navíc má podporu Avakova, což znamená ministerstva vnitra. Přičemž právě Avakov má větší zájem na udržení spolupráce s Bileckým, takže ten má ve svém politickém počínání dost volnosti.

Již předložil svůj první požadavek. Chce, aby politický systém legalizoval nošení nelegálních vojenských zbraní, které nahromadili jeho aktivisté. Možná to není jediná cena za neutralitu krajní pravice, kterou bude požadovat. Samozřejmě, může být odmítnut a v některých bodech bude odmítnut, ale některé jeho podmínky budou muset být přijaty. Takže z ukrajinské prezidentské kampaně vyjde krajní pravice silnější a centralizovanější. Jakákoli moc, i stará, i nová, s tím bude muset počítat.

Tudíž majdan, pokud za něj nemáme považovat periodické festivaly marginálů na ústředním náměstí v Kyjevě, přikrývající banální převraty, ale stabilní pohyb Ukrajiny na cestě ke vzniku ještě rusofobnějších a ještě terorističtějších režimů, bude pokračovat i po těchto volbách bez ohledu na jejich výsledky. Majdan je na Ukrajině ve skutečnosti nehynoucí. Začal předtím, než byla vyhlášena nezávislost ... a bude existovat nějakou dobu po zániku ukrajinského státu, bez ohledu na to, zda bude rozdělen, pohlcen nebo se prostě rozpadne do mnoha malých "guljaj polej" a "malinovok".

Tři zdroje, tři součásti dobíjejí "věčný ukrajinský majdan", který je předpokladem, symbolem a smyslem existence nezávislé Ukrajiny:

1. Neprofesionalismus provinční byrokracie, která nebyla schopna řídit nezávislý stát, která se smrtelně bojí svého vlastního národa a která proto pociťuje nutnost předat svou svrchovanost vnějšímu správci a stát se jeho vazalem. Tato pozice od počátku vylučovala spojenectví s Ruskem. Moskva příliš dobře znala situaci na Ukrajině a Kyjev se obával, že bude vyžadovat za "střechu" příliš velký podíl.

2. Neschopnost oligarchů přejít od zlodějské ekonomiky na produktivní. Práce podle schématu ukradl - prodal - ukradl odsuzovala nejen zemi, ale i oligarchy k rychlému vyčerpání disponibilních zdrojů, k boji za přerozdělování zbývajících, což znamená rozštěpení elit a jejich neschopnost účinně hájit zájmy státu. Nakonec to vedlo k čistě ukrajinské teorii, že státní zájmy jako takové jsou mýtus.

3. Národ se soustředil na spotřebitelských očekáváních. I nezávislost Ukrajiny, i plány "evropské integrace", i všechny majdany, i konfrontace s Ruskem byly lidmi považovány za jakousi mystickou činnost, po níž okamžitě přijde kapitalistický komunismus, kdy nikdo nepracuje, ale všechni dostávají podle potřeb.

Na Ukrajině, nesporně, existovali i rozumní řídící pracovníci, i nadaní politici, i talentovaní podnikatelé, i prostě spousta adekvátních lidí. Ale idea nezávislosti je ideou majdanu a idea majdanu spočívá v tom, aby se nic nedělalo a všechno bylo. Nezávislost odsuzuje Ukrajinu k "věčnému majdanu". Jakákoli opozice v Kyjevě, která vystupuje s jakýmikoli, byť s těmi nejkrásnějšími slogany, ale pro zachování nezávislosti, vystupuje i pro zachování "věčného majdanu".

V Kyjevě neexistuje žádná opozice, která by nevystupovala pro nezávislost. Za 27 let byla taková opozice zcela vyčištěna z politiky a nyní je vyčišťována i ze života. Dokonce i federalismu se Kyjev bojí jako ohně, protože je zárukou rychlého konce nezávislosti. Regiony si rychle uvědomí, že v blízkosti jsou federální centra, která jsou mnohem kvalitnější a levněji slouží zájmům své provincie.

Proto v nadcházejících volbách nepůjde o boj majdanu s antimajdanem (tento boj se definitivně prohrál antimajdanem už na jaře 2014), ale pouze o formu majdanu. Protože ani vektor, ani principy rozvoje Ukrajiny se nemění, můžeme konstatovat, že absolvováním v rámci "věčného majdanu" cesty od měkké nacionalistické demokracie, přes oligarchickou republiku, k oligarchické diktatuře, založené na krajní pravici, Ukrajina směřuje k otevřené diktatuře krajní pravice. Jediná otázka je, zda stát dožije do diktatury extrémní pravice, nebo se zhroutí dřív, než ho tato diktatura, která se dere k moci, zničí, aby ho upevnila.

Jediné, co mohou ovlivnit ukrajinští politici, je urychlení nebo zpomalení procesů, které vedou k nevyhnutelnému konci, který oni sami již vidí. Snaží se je zpomalit, myslím si, že pro Ukrajinu by bylo lepší je urychlit, protože právě toto je ten případ, kdy je hrozný konec lepší než hrůza bez konce.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

25 komentářů :

  1. Lidi ve městech na Ukrajině čeká v zimě studený odchov s nedostatečným vytápěním bytů. Na majdany je snad přejde nálada a také jim konečně vychladnou hlavy. Venkov majdany nezajímají a sám si nějak se zimou poradí ..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dali si do státního zaku vidle na hnůj. Tak se v tom hnoji musí válet.

      Vymazat
    2. Bohužel, Ukrajinci jsou přesvědčeni, že za veškerý jejich marasmus může Rusko.

      Vymazat
    3. 22:12.na vnejsiho nebo historickeho "nepritele" se vse nejlepe hazi.On se nemuze moc branit

      Vymazat
  2. Zřejmě to tam stojí za ho... ale mají demokracii.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 20:34 S prominutím, "demokracie", při které občané mrznou ve svých bytech, utíkají "za lepším" do ciziny, apod., stojí za h.... .

      Vymazat
    2. Bohužel, Ukrajinci nemají demokracii, nemají svobodu, nemají práva, nemají ani peníze. Pozoruhodné je, že po letech vymývání mozků jsou mnozí přesvědčeni, že to už lepší být nemůže, protože jsou ve válce s Ruskem a Putin může za vše špatné... Myslím, že musí ještě nějaký čas trpět bídou, aby poznali, že jim USA ani západní sousedi nedají vůbec nic zadarmo. Pro Ukrajinu je stále jen jediná cesta a to je tvořivá a co nejrozsáhlejší spolupráce s Ruskem. Pokud to lidé nepochopí, budou muset trpět dál.

      Vymazat
    3. 23:05 Však už to končí! Nová generace bojovníků za skutečnou Evropu, která vznikla, když neo-bolševické Rusko zahájilo nevyhlášenou válku na Ukrajině, zatímco multikulturní EU, plná opovržení pro evropskou identitu, udělala totéž v Evropě.

      Sjednocení ukrajinských patriotů s ruskými a běloruskými spojenci ve válce proti společnému nepříteli (anti-národní režim Putina), který rozséval semeno sváru ve slovanských zemích - to byl první signál, že Reconquista přichází. “Ukrajina dnes, Rus a celá Evropa zítra” - to byl slogan zpečetěn krví kamarádů, které hrdě přijali jako motto příznivci z Německa a Francie, Španělska a Finska. Strom Reconquisty neustále roste a sílí díky vzniku nových poboček příznivců s jejich vlastním národním duchem a symboly. Proto je tento strom nahromaděn neuvěřitelnou národní solidaritou a synergií od dob 2. světové války.

      Nová Evropa, která se táhne mezi třemi moři (Jaderské, Baltské a to Černé), má geopolitický název - Intermarium. Východoevropské země mají mnoho společného: jsou sjednoceny díky svým etnokulturním zvláštnostem a sdílí odpovědnost za budoucnost naší Matky-Evropy, která je pod útokem z východu i západu. Východní obhájci budují Intermarium, opravdový panevropský „reconquest“ odrazový můstek, který přebírá geopolitický model.

      Symbolický význam Reconquista je nesporný v dnešní době, jelikož je to období civilizační kolize. Stará Evropa zmizela v ulicích Paříže, Kolína nad Rýnem a Bruselu. Rozbřesk Nové Evropy je na vzestupu v Kyjevě - https://www.youtube.com/watch?v=44PlgE1h1c4

      Vymazat
    4. 8:35, dementní tapetář, co obšlehnul článek z Beobachteru a tapetuje, se zas vysral do diskuse.

      Vymazat
    5. Starej se o ty svý obludy, lejnere putlerýči!:)) - http://iks2010.info/wp-content/uploads/img/%D0%9B%D0%B5%D0%BD%D0%B8%D0%BD-%D0%A1%D1%82%D0%B0%D0%BB%D0%B8%D0%BD-%D0%9F%D1%83%D1%82%D0%B8%D0%BD5.png

      Vymazat
  3. Znám velmi dobře severozápadní část a na 90% lidí tam sedí myšlenka na kapitalistický komunizmus. I ten Bendera je heroj ale jen tak na oko. Zkuste tam říci někomu že je banderovec a uvidíte co se vám stane. Jsou to neuvěřitelní schizofrenici. Svým způsobem mají blízko k chování ROMU.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Halič se měla nechat Polákům, připojení k Ukrajině byla chyba, deset let s nimi bojovali po 2.sv.válce. zřejmě byla obava, že v polských rukách by to mohl být výbušný materiál vedoucí k rozvratu bloku, proto si to vzali na starost sami. I tak to je výbušný materiál.

      Vymazat
    2. Jen doplním (pro autora 22:00), že severozápadní část Ukrajiny je Volyň a nikoliv Halič, a tedy historicky dlouhodobě je tam odlišné myšlení ☺ i jednání.

      Vymazat
    3. 22:24, Volyň mi z toho vypadla, myslel jsem Halič a Volyň, obě oblasti jsou stejné.

      Vymazat
  4. Aktuální situace je asi taková, že majdan nesplnil očekávání zadavatelů. Majdanisti nezvládli zadané úkoly: Neovládli celou Ukrajinu. Naopak. Nejprůmyslovější oblasti (doly, hutě, energetika) Donbass je v tahu. Halvní cíl: Krym je v tahu. Zbytek je naprosto nepoužitelný a bez stamiliardových dolarových injekcí nemá šanci přežít ani týden. dosazení vůdci jsou naprostí diletanti ve všech oblastech. Jsou všem pro smích. Nikdo už s nimi ani nejedná a nikam je nezve. Navíc bojují mezi sebou o to, kdo rozkrade z "pomoci" více. Boj proti korupci se změnil v tak nechutnou frašku, že to přišlo blbé i Američanům. A to natolik, že tu bandu zkritizovali veřejně. Nepomáhá ani to, že jsou pod přímou americkou správou cudně vydávanou za "zvláštního vyslance prezidenta USA pro Ukrajinu". Volker rozhoduje o každém kroku. A stejně jde vše do kytek. A není nikdo, kdo by nastoupil na místo Porošenka. Tymošenková? Vždyť ta už v čele byla a to dokonce dvakrát. A byla z toho světová ostuda! Ne nadarmo se jí říká "plynová princezna". Se svým manželem rozkradli státní zásoby plynu, byla usvědčena a šla sedět! Manžel utekl do ČR a okamžitě dostal politický azyl (od knížete Hajaji). Z mrtvých sice v nemocnici vstala (jistě si vzpomenete, že ležele doslova na márách. U jejího smrtelného lože se střídaly delegace politiků s týmy nejlepších německých profesorů lékařství a prognoza byla špatná). Ale v mezinárodním kontextu je politickou mrtvolou definitivně. Dokáže si někdo představit kteréhokoliv politika, který by jí podal ruku? Ani Porošenkovi se té cti už dlouho nedostalo. Rusko řeklo všem jasně: Krym byl náš, je náš a náš zůstane. I za cenu války. Nenecháme vyvraždit ruskojazyčné obyvatelstvo na Donbase pod žádnou záminkou (mírové sbory). A na zbytek Ukrajiny kašleme. Ať třeba pojdou (Nordstream, Southstream...). Jedině čistě obchodně. No a milióny Ukrajiců se rozprchly do EU i do Ruska. A zbytek mrzne doma. Je to sud prachu, který bouchne. Rusové mají na hranicích elitní sbor z Kantěmirovské a Tacinské divize. A na několika cvičeních předvedli, že jsou schopni přemístit třicet tisíc vojáků na tisíce km za pár hodin kamkoliv bude třeba. A USA? Ukrajina je evropský stát a tedy i evropský problém. Trump Porošenka ve všech případech, kde byli oba naprosto demonstrativně ignoroval.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není v tahu úplně vše. Je pravda, že značná část Donbasu je mimo, ale východ Ukrajiny, který živil ten zbytek, ještě stále funguje - charkovská oblast, Kramatorsk.. Velký význam má Odessa, což je v oblasti největší přístav, a Dněpropetrovsk, strojírenské město. Právě Ukrajina, tahle část spolu s Donbasem, byla významným dodavatelem pro ruský obranný průmysl. Dnes už není. Ale momentálně vykazuje růst. Kvůli čemu, nevím, ale velmi významnou částí jsou výdělky v zahraničí, posílané domů, což není moc dobře.

      Vymazat
    2. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

      Vymazat
    3. Pro 22:10 Všechny oblasti, které jste jmenoval jsou ruskojazyčné. Zejména Oděssa a Charkov. A co se růstu týče, tak 70% obchodního obratu Ukrajiny je s Ruskem. A roste. Jen se o tom moc nemluví. Tedy značná část peněz z "pomoci"jde do Ruska. Ale jde o čirý obchod. Za hotové. Žádné bratrství. Toho idiota 22:19 ignorujte.

      Vymazat
    4. 22:10 Vy opisujete hrozne ptakoviny

      Vymazat
    5. pardon ty ptakoviny byly na 22:19

      Vymazat
    6. Máte pravdu, 22:19 je troll.

      Vymazat
    7. 22:19 Je známý fašista proto takové blitky.

      Vymazat
    8. 22:27, vím, že jsou ruskojazyčné, ale mluvil jsem o Ukrajině jako celku. Obyčejným Rusům se moc investice jejich kapitálu do Ukrajiny nelíbí, nevěří, že to nepřijde nazmar. Jenže jejich investoři zřejmě vědí své. Je to běh na dlouhé tratě, zvlášť poté, co se nezdařil projekt "Novorossia".

      Kdo byl anonym 22:19?

      Vymazat
  5. Ty emigrantský hlupáku ve 22,19 a ted´zařad´ještě nás Čechy, at´se nasměji

    OdpovědětVymazat
  6. K otázce budoucnosti Ukrajiny jsem zdrženlivý. Výjezdy obyvatel za prací na Západ, skupování majetku a půdy občany EU a evidentní nalévání peněz EU do ukrajinské ekonomiky i když je to bezedná nádoba, povede k připoutání tohoto území k EU, ať se nám to líbí, či ne. Vzniká jakýsi Protektorát a záleží jen na Rusku, jestli to dopustí. Dneska je všechno globální záležitostí a neodvažuji se předvídat, jak to všechno dopadne.

    OdpovědětVymazat