Reklama

.

.

středa 23. ledna 2019

Evropská unie: ideál a reál

Oskar Krejčí
23.1.2019  NovéSlovoSk
Politolog Oskar Krejčí na vývoji představ o integraci Evropy ukazuje, že federalizace nemusí znamenat mír. Připomíná propojení NATO/EU a varuje před vytvořením pevnosti Evropa.


(Článek byl napsán ještě před podpis francouzsko-německé smlouvy o prohloubení integrace - pozn. red. NR)
Brexit ovládl evropskou politiku. S pomocí parafráze živého klasika by se dalo říci „stalo se módou sezóny do Evropské unie řádně tepat“. I když se někomu v této chvíli může zdát, že Evropská unie prožívá klinickou smrt, nemusí to znamenat, že umírají ideály evropské integrace. Ty – ať už měly podobu vize unie, konfederace či federace – padly v souboji s realitou již několikrát, ale pokaždé povstaly znovu. Otázkou však je, co z onoho umírání představuje vývojovou tendenci a co pouhou zpětnou vlnu. Zda umírá i sen o zajištění míru v Evropě, který federalisté bránili.


Evropský ostrov

To, že se Velká Británie zapojila do stavby Evropské unie až dvě dekády po začátku jejího formování, vytváří optický klam, že ostrovní království není s ideou evropské integrace spojeno. Jenže v Anglii brexitový zápas mezi federalisty a „izolacionisty“ začal už v 17. století. První diskuse vyvolala práce Williama Penna s příznačným názvem Úvaha o současném i budoucím míru v Evropě prostřednictvím zřízení Evropského sněmu, parlamentu nebo vlády (1693). Následovala další velice zajímavá díla a začalo se formovat britské federalistické hnutí. Zájem o tento projekt narůstal v souvislosti se světovými válkami. K pozoruhodnostem oné doby patří, že nejslavnější meziválečný projekt evropské integrace – idea Panevropy Richarda hraběte Coudenhove-Kalergiho – s Velkou Británií nepočítal. Je příznačné, že k přívržencům panevropské koncepce patřil i Charles de Gaulle, který později jako francouzský prezident svým slavným „Ne“ zablokoval pokus Velké Británie vstoupit do Evropského hospodářského společenství, předchůdce Evropské unie.

Druhá ze světových válek zvedla ve Velké Británii nebývalou vlnu zájmu o federalistické plány. V roce 1938 v Británii vznikla organizace Federální unie spojující intelektuální a politický svět způsobem dnes nevídaným. Ta nejen že měla – s různými výkyvy – až čtyři tisíce členů, ale dokázala při Oxfordské univerzitě založit vlastní Výzkumný institut. V něm mimo jiné působil také ekonom a filosof Friedrich von Hayek, guru českých a slovenských radikálních liberálů. S ideami evropské federace byl spojen i Winston Churchill, jehož návrh Rady Evropy, poprvé zveřejněný v jeho rozhlasovém projevu roku 1943, původně směřoval k federalizaci evropského subkontinentu. Ovšem k Churchillovým konkrétním představám patří rovněž teze, „když si Velká Británie bude muset vybrat mezi Francií a USA, vybere si USA“. Není divu, že dodnes někteří lidé pokládají Velkou Británii za trojského koně USA v Evropě.

Tak trochu stranou od tohoto dění sepsal ve Velké Británii David Mitrany nedoceněnou knihu Fungující mírový systém: argument na podporu funkcionalistického vývoje mezinárodní organizace (1943). V ní doporučoval, zjednodušeně řečeno, nezačínat integraci dohodou státníků, ale mezinárodním propojením ekonomických sektorů a služeb. Úspěchy této sektorové integrace by měly vést k nabalování dalších odvětví, prorůstání integrace do dalších oblastí života. Toto větvení by mělo státníkům postupně a nepozorovaně ukrást státní suverenitu.


Francouzské kořeny

Intelektuální impulzy ke zformování Pennovy koncepce evropské integrace pocházely z Francie. Ještě před filozofujícími vizemi vznikl na bourbonském panovnickém dvoře Velký plán. Jednalo se o projekt vévody ze Sully, ministra krále Jindřicha IV., vzniklý někdy na přelomu 16. a 17. století. Tento slavný plán předpokládal, že prezidentem evropské „křesťanské republiky“ by měl být papež, premiérem zástupce Francie. Ze záplavy francouzských osvícenských traktátů se jako nejpozoruhodnější jeví Projekt věčného míru v Evropě (1713), který sepsal Abbé Saint-Pierre. Podle něho pokusy jednotlivých panovníku o nadvládu nad Evropou jsou neúspěšné, proto je lepší dohodnout se o společné správě Evropy. Tato představa pragmatického ujednání vladařů jako cesta k evropské integraci se stala základem pro většinu dalších návrhů. Ovšem už Jean Jacques Rousseau v rozsáhlém komentáři k této eseji varoval, že vladaři dávají přednost vlastnímu zisku před ziskem obecným a o žádné skutečné dohody neusilují. Uspěchané prosazování ideje sjednocení Evropy označil za riziko, které může vést k obrovskému krveprolití. Sny o Evropě sjednocené rozumem pak pohřbily napoleonské války.

V první polovině 19. století někteří významní intelektuálové a pacifisté nově oživili ideu evropské federace jako uspořádání, které může zaručit mír. Dodnes je v této souvislosti připomínán procítěný projev Victora Huga přednesený na Mírovém kongresu v Paříži roku 1849. Velkou inspirací byla zkušenost z USA, které vznikly tím, že se státy dohodly na vytvoření federace. Jenže přišel šok v podobě občanské války ve Spojených státech, která ukázala, že federace nemusí znamenat mír. Prapor evropské integrace pak po 1. světové válce znovu pozvedl Aristide Briand, francouzský premiér a ministr zahraničí. Ten v září 1929 na toto téma přednesl projev ve Společnosti národů a následující rok sepsal Memorandum o organizaci režimu Evropské federální unie.


Podivná syntéza

Po 2. světové válce přišli přesvědčení francouzští federalisté Jean Monnet či Robert Schuman s praktickou vizí integrace. Z jejich podnětu vyrostlo Evropské společenství uhlí a oceli, Euratom, následně EHS, Evropská společenství a nakonec Evropská unie. Formování EU tedy nezačalo jednorázovým federalistickým rozhodnutím státníků, ale funkcionalistickou sektorovou integrací. Ta po sjednocování politiky kolem uhlí, oceli a jaderné energie postupně nabalovala další a další ekonomické, sociální a politické oblasti. Na stále trvající stavbu Unie lepila další patra, přidávala balkony i altány do zahrady – bez celostní vize budoucí podoby. Zároveň neofunkcionální logika stavby Unie „kradla“ státům suverenitu, aniž mnozí z nadšených státníků tušili, co se děje.

Během téměř sedmi desetiletí vznikla složitá stavba Evropské unie, při jejíž charakteristice se často mluví o byrokratismu a deficitu demokracie. Vyrostla Unie, kde je v jazykovém babylonu poměrně snadné dohodnout se o názvu pomazánkového másla (rozhoduje většina), ale nelze zaujmout společné stanovisko ke kosovskému separatismu (je možné veto). Unie, jejíž Evropský parlament střídavě zasedá v Bruselu a Štrasburku, protože dlouhá desetiletí chybí síla k překonání této absurdní situace. A když je nezbytné rozhodnout o řešení finanční krize na Kypru, je nutná napřed dohoda na geopolitické ose Berlín–Paříž (nikoliv Londýn!), ke které se ostatní mohou či musí přidat. Budova Evropské unii je postavena na poněkud zastřených, ale tradičních geopolitických základech. O tom svědčí i fakt, že brexit s ní sice otřese, ale nezničí ji, zatímco po odchodu Německa či Francie by se zhroutila.


Omyly eurofederalistů

Je nesporné, že idea evropské integrace má silný humanistický náboj. Tento ideál ale obsahuje dva zásadní, v sobě propojené problémy: představu evropských hodnot a teritoriální ohraničení. K tomu, aby se podařilo utvořit nějaké organizované společenství na dobrovolném základě, je nutné mít jednotící ideu. Uvnitř moderního státu to bývala národní idea, která zastřešila a povětšině na vedlejší kolej odsunula sociální, náboženské a další rozpory. Tuto výsadní roli národního cítění nedokážou nahradit obecněji etnicky zaměřené ideje – panslovanství, pangermánství, panarabismus a podobně. Poněkud matoucí je v této souvislosti nová zkušenost s pozoruhodnou anglosaskou solidaritou USA, Velké Británie, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu, která se nedávno osvědčila při sledování německé kancléřky a dnes je využívána při pronásledování firmy Huawei.

K evropskému válečnému šílenství ve 20. století patřilo výběrové vlastenectví („Musíme národ očistit od komunistů, socialistů, Židů a …!“), které bylo organicky spojené s nenávistí k jiným národům. Zdálo se proto, že evropská integrace potřebuje něco jiného, než je riskantní národní idea. První projekty evropské integrace volaly po sjednocení na bázi křesťanství. Dnešní koncept Evropské unie mluví o evropském občanství opřeném o „evropské hodnoty“. Vymezit ale hodnoty pouze teritoriálně znamená nepodřídit je obsahu času. Patří k evropským hodnotám filosof Aristoteles i jeho žák Alexandr Makedonský s dobyvačnými válkami? Patří k nim kardinál Mikuláš Kusánský s myšlenkou, že bůh je jeden, ale projevuje se v různých kulturách různě, i Kladivo na čarodějnice, jedna z prvních v Evropě vytištěných knih? Patří k evropským hodnotám Goethe i Hitler? Patří. Evropské hodnoty jsou hluboce rozpornou umělou kategorií, kterou jen oktrojovaná politická korektnost zužuje na krátkou etapu z historie liberalismu.


Pevnost Evropa

Jestliže idea evropské integrace hovoří o míru na subkontinentu, staví otázku, co s okolím Evropy. Už první „premoderní“ projekt evropské integrace, návrh Smlouvy o nastolení míru v celém křesťanstvu (1464), předložený českým králem Jiřím z Poděbrad, svolával do zbraně křesťany proti rozpínající se Osmanské říši. Sullův Velký plán byl zaměřen proti Tatarům, Turkům, ale i Habsburkům panujícím tehdy ve střední Evropě a na Pyrenejském poloostrově. Většina osvícenských traktátů mlčky akceptovala koloniální politiku. Coudenhove-Kalergi do své Panevropy sice nezahrnul Velkou Británii a Sovětský svaz, ale přidělil k ní notný kus kolonizované Afriky.

Evropská unie žije v iluzi, že se jí toto téma netýká. Nobelovu cenu dostala v roce 2012 za to, že uspořádala poměry uvnitř západní Evropy, a to především demilitarizací francouzsko-německých vztahů. Problém se svým okolím pak Unie zdánlivě řeší začleňováním příhraničních států. To funguje jen tak dlouho, než rozšiřování narazí na velikány, jako je Turecko nebo Rusko, při jejichž zahrnutí by Unie musela změnit či alespoň prodloužit svoji geopolitickou osu.

Evropská unie se tváří jako zespoda vzniklý stát bez armády a policie. Právě to vedlo některé autory k tvrzení, že se jedná o postmoderní instituci. Tím se ale nikterak nezměnily zákonitosti mezinárodní politiky, což otcové Evropské unie velmi dobře věděli. Robert Schuman spoluzakládal NATO a vedl krvavou koloniální válku v Indočíně. Konrad Adenauer, jeho německý partner při projektování evropské integrace, přivedl do Severoatlantické aliance Německo. Jádro Evropské unie patří k jádru NATO, které se nedokáže vymanit z protiruské politiky, ať už v Kremlu vládne kdokoliv. Evropská unie sice vypadá jako organizace, která řeší problémy s okolím tím, že vstřebá pohraniční státy, ovšem napřed musí někdo vyřešit klasické bezpečnostní otázky – třeba bombardováním Jugoslávie letadly NATO, po němž se otevřela otázka vstupu nových balkánských států do Evropské unie. Když klasické bezpečnostní otázky za Evropskou unii nikdo nevyřeší, jako v případě migrace, najednou se zjistí, že není organizací pro reálný život: neumí bránit hranice, protože „evropské hodnoty“ jsou matoucí a byrokratizovaná politika nedokáže předvídat.

Evropská unie není postmoderní organizací zajištující mír. Je jedním ze siamských dvojčat uskupení NATO/EU. Protože Severoatlantická aliance prožívá díky tlaku z Washingtonu krizi, oživuje se idea evropské armády. Její vytvoření by z „postmoderní“ Unie mohlo učinit staromódní říši. Představa evropské armády se dnes povětšině spojuje s potřebou zastavit migrační tlak. Třeba rozestavěním dělostřeleckých baterií na plážích od Řecka až po Španělsko? Skutečným řešením však může být jenom „předsunutá obrana“, která do Afriky a na Blízký východ nevyšle evropskou armádu, ale umnou ekonomickou diplomacii. To by ale znamenalo předělat celou architekturu Evropské unie.


* * *


Uskupení NATO/EU nahlíží na své okolí přes brýle klasických velmocenských zájmů, a proto příliš často používá nástroje, které jsou v rozporu s ideály míru. Je zřejmé, že skutečným řešením otázky míru není evropská federace, ale světový stát respektující kulturní suverenitu národů a zajišťující sociální spravedlnost. Jenže k ničemu takovému se lidstvo, které má právě starosti s propojováním umělé inteligence se zbraňovými systémy, ani náhodou nepřibližuje. To však nepopírá význam humanistických ideálů. Ty i nadále pomáhají při orientaci, přiřazují skutečnou hodnotu konkrétním myšlenkám a činům. Ztráta, byť v dané chvíli nereálných humanistických ideálů, by byla ztrátou lidského rozměru politiky.



18 komentářů :

  1. Pravda a láska vítězí v evropských masmédiích, které píší naprostý opak skutečnosti - viz následující body:
    1. Lidé na Krymu jsou rádi, že žijí v Rusku.
    2. Spojené státy a jejich sympatizanti dodávají džihádistům velké množství zbraní.
    3. Výsledky voleb v Rusku odpovídají výsledkům průzkumů veřejného mínění.
    4. Na Ukrajině je skutečně děsivý počet dobře vyzbrojených nacistů.
    5. Asad v Sýrii je velmi populární.
    6. Američané a jejich spojenci zničili Rakku do základů.
    7. Oficiální verze otravy Skripala je spíše bezvýznamná.
    8. Dnes na Ukrajině se v jakémkoliv ohledu žije hůře než před Majdanem.
    9. Rusko před Majdanem mělo na Krymu několik tisíc vojáků.

    OdpovědětVymazat
  2. ROZPADEM EU NA PRÝ DVOURYCHLOSTNI EVROPU FRANKOGERMÁNIE

    a ostatnich,kteři se k ni maji možná násilim a pod jejich bodáky , přidat se stáva článek pane KREJČIHO jen popisem historie.
    Makron tedy jak to vypadá podpisem polotajných papírů nikým z obyvatelů EU neschválených v referendu snad dá plíživě svoje atomovky k dispozici GERMÁNII a má zase ona vyrazit do boje za "Evropské hodnoty" kdy se při vysloveni tohoto ničim nenaplněného nesmyslu objevi v ČR každému před očima náš thermoboy šermujici prý jeho evropskými hodnotami jeho vlády menšiny nad většinou podpírané prý náboženstvim,které žádným náboženstvimneni ale zlou doktrinou dalši diktatury kakarámu , manuálu na vražděni jak křesťanů tak ateistů?

    TAK TUTO ZVRÁCENOU MORÁLKU AŤ SI STRČI NAŠI PRÝ NAČISTO ZVRHLÍ POLITICI DO PRDELE!

    OdpovědětVymazat
  3. TED VIDIME,ŽE MYŠLENKA UDĚLAT ZČERSTVA NATO PRO ČR ZBYTEČNÝM

    a vzit si za vzor ŠVAJCARMY vůbec neni marná.
    Co tak aktivovat k tomu i načisto rozvalené BETON ŘOPÍKY na hranici,dřive než k nám vtrhout spojené sily afrického FRANKOGERMANKORPSU!

    OdpovědětVymazat
  4. Pevnost EVRPA - pane vy jste se asi definitivně pomátl. Z Evropy se dálá Ementál.
    Do této doby jsem Vás mněl za inteligentního člověka. Nýní Vás mám za ....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pevnost Evropa to už tady bylo a též se neosvědčila.

      Vymazat
    2. Taková pevnost má smysl jen pokud je ofenzívní! Idea Evropy se rodí v mezních situacích dějin, jako když ž dobrovolníci 22. června 1941 překračovali sovětské hranice a byli ještě většinou horoucími nacionalisty. Jakkoli si na sebe zvykli, zde mezi nimi existovaly dělící zákopy, jež nebylo tak snadné překonat. Neboť Nizozemci byli přesvědčenými nizozemskými vlastenci, jako Dáni dánskými a Norové norskými. Také Němci se ve svém národním cítění nenechali předstihnout. Tu a tam z toho vyplynuly rozepře a konflikty. Jen v nepřátelství vůči bolševismu se shodli všichni. Když ale dobrovolníci na Ukrajině a na Kavkazu – tedy ve velké části evropského Ruska – vlastníma očima spatřili celou nuznost života lidí, jejich sociální primitivitu a niternou nesvobodu, když sami zažili, že rolníci bojácně skrývali poslední zbytky své dřívější kultury a náboženství v nejtemnějším rohu chalupy, tehdy je všechny společně zachvátila vděčnost, že jejich vlastní krajané tohoto osudu doposud zůstali ušetřeni. Všechny problémy, jež zaměstnávaly jejich národy ve vlasti a je samé tížily, se jim oproti tomu zdály nepatrné. V hlubokém Rusku najednou dobrovolník pochopil, že Nizozemci, Dánové, Norové a Němci tu bojují za svoji společnou vlast. V kamarádovi vedle sebe poznal člověka stejného životního stylu a stejného historického původu a tváří v tvář obrovským masám protivníka pochopil naléhavou nutnost společné fronty. Tváří v tvář monotónnosti nesmírných žlutých kukuřičných polí na Ukrajině, dálných stepí na Donu i v kubáňské oblasti, lysých šedivých hor Kavkazu, nad nimiž na něj shlížely tmavé masivy Elbrusu a Kasbeku, prožíval dobrovolník s velkou intenzitou mnohotvárnost a kvetoucí tvůrčí život svého vlastního rodného světa, velkolepost své kultury a pospolitost všech evropských tvořivých lidí jako nové zjevení. V ruské krajině a její otupělé lidské mase naopak rozpoznal význam svých rodných zemí pro historii evropského lidstva. Co člověk v Evropě za jeden a půl staletí rozluky zapomněl, to se v něm jako velký prožitek války opět probudilo. Uprostřed bratrovražedného boje evropských národů se na frontě proti Evropě nepřátelskému, svoji vlastní národní kulturu nenávidějícímu a svobodu likvidujícímu bolševismu, zrodila evropská osudová myšlenka, duchovně pojatá a uskutečňovaná v boji. A dnes se rodí nová generace bojovníků za skutečnou Evropu, která vznikla, když neo-bolševické Rusko zahájilo nevyhlášenou válku na Ukrajině, zatímco multikulturní EU, plná opovržení pro evropskou identitu, udělala totéž v Evropě. Rozbřesk Nové Evropy je na vzestupu v Kyjevě! - https://www.youtube.com/watch?v=44PlgE1h1c4

      Vymazat
  5. 17:22
    Chyby nebudu opravovat nestojí mi to za námahu. Ta nasraný jsem byl jen když byl zvolen Havel za presidenta.

    OdpovědětVymazat
  6. krejčo,vy na to čumite jako ponrava z jabka a nedáte ani nástin co náme dělat,abychom se dostali ven z vadných zákonů a zbavili se přiživniků sedicich zpupně v prdlamentu,kde nejsou scopni sestavit ani za třicety let jediný použitelný zákon o referendu.
    Bejte návod jak se jich zbavit a nahradit je stranami a hnutimi,které budou mít náš program a ne šrot,který je nesnesitelné vůbec čist..

    OdpovědětVymazat
  7. Generál Leonid Ivashov: Velký kapitál tlačí Putina pryč od moci. Rating důvěryhodnosti prezidenta Vladimíra Putina klesl na 33,4%, vyplývá z výsledků průzkumu VCIOM. To je historicky nízké. Během Putinovy ​​práce jako hlavy státu byl minimální rating 45% v březnu 2005. V prosinci 2018 podle průzkumu VCIOM Putinovi důvěřovalo 36,5% Rusů. Tato hodnota dosáhla maxima 71% v červenci 2015. Doktor historických věd Leonid Ivashov dále komentuje : . . . .


    http://www.noemova-archa.estranky.cz/clanky/historie-potopy-sveta/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Už se těšíš, že do Kremlu konečně přijde tebou vytoužený rázný střihoun a zavede na Rusi móresy Josifa Visarionoviče?

      Vymazat
    2. Když už to citujete, obtěžujte se aspoň napsat "Ivašov".

      Dále, generál Ivašov je hlava otevřená, ale sám reprezentuje především nějakou politicku pozici. Ta je mně celkem i sympatičtější než to, co reprezentuje Putin, ale prostě některé věci si politicky vykládá po svém. Reál může být poněkud jinde, ale témě je na sérii článků, ne na CtrlV.

      Co se týče "móresů Josifa Vissarionoviče" - když už to musí být - je můj osobní názor poněkud ambivalentní. Pro Rusko byly poznanou a životní nutností, ale sám nevím, jestli bych to chtěl opravdu zažít. Na druhé straně část zdejších diskutérů by něco takového potřebovala jako prase drbání, takže rezultuje ano, už jen pro jejich dobro bych do toho hypoteticky určitě šel.

      Vymazat
  8. Tyhle PINDY byly i na Novinkách,zřejmě průzkum od skutečných fachmanů!

    OdpovědětVymazat
  9. Takže konec konspirace, současná EU, je projekt strýčka Kalergiho. Pro lidi hezká myšlenka věčného míru, pro ovládající, potvrzení jejich pozice a veškerý profit.
    Ano, je to hezká myšlenka, která však vždy narazí na hrabivost parazitů a přišlápnutí ostatních. Kdo jsou ti parazité? Každý, kdo si žije dobře, z práce ostatních. Církevní hodnostáři, šlechtičtí kastovníci, nadnárodní korporace, neplatící nikde daně, velkobankéři, tisknoucí státům peníze na dluh. Jejich „zásluhy“ o chod společnosti, jsou jenom vymýváním ovčích mozků. Bez likvidace jejich vlivu na politiku, nelze očekávat žádnou změnu k lepšímu, svobodnějšímu, životu občanů. P.K.

    OdpovědětVymazat
  10. Já byla shodou okolností v poslední době v několika zemích aptřících do EU a všude mi lidi řekli, že tohoto způsobu EU mají již plné zuby. Většinou postoj je pasívní resistence, což nutně povede ke kolapsu EU ve formě, jak ji dnes známe. Lidi se prostě už rozhodli a tím tomu určili konec. Je to tedy jen otázka času, čím dříve se tak stane, tím lépe pro nás pro všechny.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Anonymní24. ledna 2019 8:48
      „Většinou postoj je pasívní resistence, což nutně povede ke kolapsu EU ve formě, jak ji dnes známe.“
      To je bohužel velká pravda. povede to k přeměně na evropský chalifát. Při pasivní rezistenci, si bude panstvo dělat co libo. Budou kvákat nějaké nesmysly, jako Macron, jenom aby něco řekli, protože vědí, že jim stejně nikdo nevěří. Ale to nevadí, hlavně když se jim stádo nebouří a oni mohou pokračovat v Kalergim. Bez odporu ve střední a východní Evropě, povede EU k likvidaci států a národů Evropy. Domnívám se, že na západě, se pro svá privilegia vůči východu, bouřit nebudou. P.K.

      Vymazat
  11. Nebo ty jejich cáchy máchy teď, nechvalně proslulé, nám známé i díky našemu krutému feudálovi, o kterém tuhle náš nepříčetný soudruh rektor nám všem tak drahé university vykládal německému presidentovi cosi o bratrské lásce, to jsem se mohla uchechtat, a ta ostuda, ještě že mám doma koberec, pod který se dá hlava strčit. Že prý "společná vojenská kultůra" která prý podle německé kancléřky "přispěje k vytvoření Evroské armády". S ohledem na jejich historii, to by se z toho nejeden pozvracel. Já myslím, že to je takto dobře, tím tu máme situaci, která nám neumožňuje se této jejich prý integrace zúčastnit. Jejich zájmy boje s vnějším a vnitřním nepřítelem, nebo co to tam kouzlem nechtěného psali za bláboly, jsou v příkrém rozporu s našimi zájmy, a konečně tedy hluboké pochopení, kudy se chtějí vydat. To již tím pádem bude naštěstí bez nás, a ten, kdo tomu u nás bude pochlebovat, shoří jako papír. Tahle doba má i svá pozitiva, a tím hlavním je, že všichni jsou donuceni shodit masky a ukázat svou pravou tvář. K tomu je lidé donutili a tím, že se tomu neuměli vyhnout, protože se dostali do kouta, již směřují ke konci svého divadelního představení.

    OdpovědětVymazat
  12. Pouze technická: V titulku absentuje třetí člen řady ideál - reál - kanál

    OdpovědětVymazat
  13. Do zdejšího laciného kabaretu, navázat s myšlenkami a projekty takových myslitelů jako byl J.A.Komenský je asi hřích. Přesto pokládám za správné vás upozornit, na to že myšlenka spojené Evropy je geniální, ale její současné provedení odpovídá morální úrovní Evropanů. Vzniklo tržiště, něco jako hlučná Matějská pouť, na které se přiživuje mnoho živnostníků a na potřeby lidí moc nezbývá.

    OdpovědětVymazat