Reklama

čtvrtek 7. února 2019

Praxe nové inkvizice (O Západu, který stále doháníme)

Výtah z 63. dílu "Jak jsem potkal knihy" Petra Žantovského ZDE (silně kráceno)
7. 2. 2019
Text francouzského intelektuála Alain de Benoist  *1943: "Praxe nové inkvizice".
Rád bych se stručně vyjádřil k „politické korektnosti“, způsobu jednání, jenž se k nám dostal z USA (přesněji řečeno – který jsme převzali od americké společnosti, v níž zůstávají silně přítomny některé její zvláštnosti, především puritánství). Týká se hlavně jazyka jako systému znaků a svůj cíl spatřuje v odstranění každého pojmu nebo výrazu, který by určitá skupina nebo pospolitost mohla vnímat a pociťovat jako urážlivý. „Politická korektnost“ je tak svého druhu nežádoucí lexikální eugenikou (Pierre–André Taguieff), podnětem k čistkám ve slovní zásobě.


Déle naopak zůstanu u Nové inkvizice, čili u těch projevů nesnášenlivosti a cenzury, které dnes narůstají ve Francii a v západní Evropě vůbec. Jistě nejde o novinku. Od 80. let však nabývají na síle a dnes vykazují naprosto systematický charakter. Neuplyne týden, aby se neobjevila nová aféra, v níž se nesnášenlivost mísí s nekulturností a hloupostí. Není týdne, v němž by nebyly pod rukou rozšiřovány více či méně tajné spisy, které naprosto snesou srovnání se sovětskými samizdaty z dob Brežněvových. Autoři, jejichž knihy vycházely před deseti, dvaceti, třiceti lety u velkých nakladatelských domů, jsou nyní z literatury vyloučeni. Novináři nebo intelektuálové, kteří ještě před deseti lety měli pravidelný přístup na stránky celorepublikového tisku, jsou dnes odmítáni.

Nakladatelský svět se změnil. Většinu vydavatelství – bezmála všechna byla skoupena velkými finančními skupinami – nezajímá ani trochu, co vydávají. Zároveň však byla mezi nimi nastolena tichá dohoda. Klientelismus jim umožňuje zůstat pospolu a uzavřít se před vnějšími vlivy. Spisovatelé jsou kooptováni podle příslušnosti k tomu či onomu klanu, k té či oné skupině. Literární kritika se v podstatě omezuje na služebné články, kterými si jednotliví autoři navzájem podkuřují a zároveň drží společnou frontu proti možným narušitelům. Za takových podmínek je snadné sestavit černou listinu knih, jež nemají být recenzovány, nebo novinářů, kteří již nesmějí dostat prostor. Nepřijatelné je mnohé. A vydavatelé se dají stále snadněji zastrašit, následkem vydání jistých titulů se může stát kupříkladu bojkot veškeré jejich nabídky v literárních přílohách velkých novin.

To je dnes obvyklé. Vydavatelům hrozí izolace, jestliže vydají „politicky nekorektní“ autory, útok může přijít z novin, z univerzitního centra nebo od některého „vlastního“ autora. Obchodníci se zdráhají prodávat knihy, jejichž obsah se nelíbí. Editoři sborníků na poslední chvíli vyřazují články, které si sami vyžádali. Nakladatelé jsou vylučováni z veletrhů s odůvodněním, že jejich ediční plán neodpovídá osobnímu přesvědčení pořadatele. Stánky na knižním veletrhu v Paříži jsou drancovány a ostatní vydavatelé přicházejí s peticemi – ne aby odsoudili agresory, nýbrž napadené. Kdo se k „rituální exkomunikaci“ nepřidá, ocitne se na vedlejší koleji. „Význam knihy bude brzy posuzován jen podle mlčení, které ji obklopuje“, napsal nedávno Michel Mourlet.

Současně z podnětu státních zastupitelství nebo lobbistických skupin přibývá soudních řízení, které mají přivést nepohodlné narušitele statu quo k rozumu (tedy k mlčení), už jen kvůli pozdvižení vyvolanému médii. Přitom se neodsuzuje pouze jednání, nýbrž také smýšlení, třebaže je vyjádřeno nepřímo či v náznacích. K tomuto účelu se schvalují zákony ad hoc, tedy zákony vznikající ze situace, namířené výlučně proti lidem a skupinám v tom kterém konkrétním případě; zákony stanovující výklad minulosti, který je relevantní pro trestní právo. Historická pravda se tak nyní stala součástí právní agendy a soudci jsou delegováni na pomoc silám údajně ohrožené „paměti“ národa. Kvůli tomu, že citovali Luthera a sv. Tomáše Akvinského, skončili vysokoškolští učitelé před soudy, které se věci kategoricky ujaly. Zákonodárství sice podle běžné judikatury definuje nárok na vlastní verzi minulosti jako všeobecné a absolutní právo, ale nectí jej. Jestliže však zákon stanoví, čemu nadržovat a od čeho se s odporem odvrátit, cenzuruje myšlení a snaží se poručníkovat nad soukromím.

Na univerzitách vedou z prstu vycucané intriky (spolu s peticemi a veřejným denuncováním) k sesazení těch pedagogů, kteří se stali podezřelými z odklonu od vládnoucí ideologie. Badatelé, kteří se ucházejí o profesorská místa, jsou vyškrtnuti ze seznamu uchazečů, pokud své spisy nepojali v žádoucím duchu, popřípadě je odpovídajícím způsobem nepozměnili. Za deset řádků, které byly shledány nepřijatelnými (v časopise určeném úzkému okruhu čtenářů), se vysokoškolští učitelé stávají oběťmi zákazu výkonu povolání a tím jsou odsouzeni k nezaměstnanosti. Jiní jsou na svých seminářích obtěžováni, dokonce i fyzicky napadáni, mnozí skončí zbiti. Dalším se upírají občanská nebo rodinná práva. Děti jsou vylučovány ze škol, čímž mají být jejich rodiče potrestáni za své „špatné myšlenky“.

Vědci, jejichž experimentální práce vyvracejí současnou víru ve všemohoucnost prostředí při rozvoji duševních schopností, jsou veřejně pranýřováni jako šarlatáni. Umělečtí kritikové, kteří se rozčilují nad nicotností mnohých současných výtvarných a hudebních děl, jsou nazýváni „nacisty“. Advokátům se vyhrožuje, že budou zbaveni možnosti vykonávat svou praxi. Rozhlasové stanice jsou nuceny ukončit svou činnost, protože si prý svobodu slova vykládaly příliš velkoryse. Poštovní úřady se odvolávají na „doložku svědomí“, aby odepřely doručení jim nevítaných novin či prospektů.

Také jsme zažili, jak „nátlakové skupiny“ (takzvané „Pressure Groups“) úřední cestou vybídly k založení komisí, které by „posuzovaly“ jimi vybrané podezřelé publikace.

Zažili jsme, jak městská knihovna odstranila z polic „závadné“ nebo „špatné“ knihy. Zažili jsme, jak dokumentaristka jednoho gymnázia blízko Paříže úspěšně zmobilizovala tisk i ministerstvo školství a upozornila na skandál – na její škole jsou prý knihy, které jsou buď nebezpečně revizionistické a nepřátelské vůči cizincům nebo hájí monarchistická, ultranacionalistická stanoviska a oslavují válečné zločiny (!). Ukázalo se, že spisovatelé, kteří vyvolali pobouření, se jmenují Alexandr Solženicyn (symbolický návrat do Gulagu!), Jean–François Deniau, Alain Peyrefitte, Jacques Bainville, André Castelot, Raymond Cartier, Marc Fumaroli, Jean–François Chiappe, Alain Madelin, Pierre–André Taguieff a Guy Sorman.

Aby byli autoři kompromitováni, slídí se v biografiích, jako by to, co v životě učinili, mohlo svědčit o hodnotě jejich románů či pravdivosti jimi zastávaných teorií. Výpovědi knih, které od sebe dělí třicet let, jsou prezentovány tak, jako by vznikly ve stejnou dobu, a na základě toho se pak posuzuje celé dílo. Hledají se „hříchy mládí“ a prohrabává minulost, jako by lidský život šlo zredukovat na pouhou epizodu.

Netýká se to jen živých tvůrců. Obdobnými procesy procházejí také mrtví. Veškeré události a příběhy naší době cizí, anachronické, se čtou nově, moderními brýlemi, aniž by se zohlednila doba jejich vzniku a dějinný kontext. Georges Bataille, André Gide, George Orwell, Alexis Carell, Ernest Renan, Georges Dumézil, Emile Cioran, Mircea Eliade, Jean Genet, Antonin Artaud, Leo Malet, Ezra Pound, Paul Morand, Colette, Charles Baudelaire, Ernst Hemingway, Vladimir Nabokov, Henry de Montherlant, Carl Schmitt, Jack London, Marguerite Yourcenar, Martin Heidegger a dokonce i William Shakespeare, Voltaire, Honoré de Balzac nebo Fjodor Dostojevskij, abych jmenoval jen některé, byli jeden po druhém posmrtně pohnáni před papírové soudy, ohánějící se oprávněním na přezkoumání jejich postavení ve světě literatury a myšlení – což posléze umožňuje přejmenovávat ulice nebo školy, které nesou jejich jména.

Čistka z pětačtyřicátého roku zjevně nestačila. Každý den následuje dodatek – kupříkladu se opět rozjel Célinův proces, Alexis Carrel byl prohlášen za „teoretika plynových komor“ a odpůrci trestu smrti dávají veřejně průchod své lítosti nad tím, že Roberta Brasillacha nelze zastřelit podruhé. Nerezignovala snad Francouzská banka na umístění podobizen bratří Augusta a Louise Lumierových, vynálezců kinematografie, na bankovky jen pro jejich kontakty s vládou ve Vichy, zatímco ve stejnou dobu François Mitterrand, bývalý vysoký úředník vichystického režimu a (stejně jako oni) nositel řádu Galské sekery, vládl v Elysejském paláci?

Roku 1966 byla v Římě odstraněna, v redakcích pařížských novin se však znovu vynořila – Svatá inkvizice. Kde je kouř, tam je i oheň – na základě této myšlenky vznikají tu a tam „kolektivy“ či „dohlížecí posty“ vyzývající k bdělosti, nebo, jako v případě jednoho velkého pařížského večerníku, k naprosté nesmiřitelnosti. Z takových líhní vycházejí knihy plné fantasmagorických organizačních schémat a petic, které je radno podepisovat, nechcete–li skončit s cejchem „komplice“. Aby bylo možno „demaskovat“, „odhalovat“, „alarmovat“ a „mobilizovat“, tedy pomlouvat a ostouzet, berou se podezřelé osoby pod lupu v naprosto v policejním duchu. Krok za krokem jsou pozorovány, jejich styky prověřovány, shromažďují se „indicie“, zakládají kartotéky, zvažují se slova a věty, aby se našly „důkazy“ o „vybočení“ nebo „uklouznutí“. Hledají se skutečnosti, které lze zveličit nebo dále rozpracovat, konstruují se pochybné souvislosti. Pomocí hrubého zevšeobecňování a obsedantních příměrů vyhnaných na ostří nože se vymýšlejí strašlivá „spiknutí“.

Lidé čelící žalobám, aniž mají možnost se k obviněním vyjádřit, jsou odsuzováni na základě pověstí a pomluv. Hovoří se o pluralismu, ve skutečnosti se však dělá všechno pro to, aby bylo nestandardní myšlení odstraněno. U druhých se fundamentalismus odsuzuje, doma se však provádějí čistky. Horlí se nad tím, když je nějaký spisovatel ohrožen islámskou fatvou, avšak zároveň je „fatva“ vyhlašována proti těm, kteří již nemají a nesmí být vidět ani slyšet. Tato nadvláda slídilů a nactiutrhačů, etablovaná na základě nárůstu hysterie v sociálních vztazích, odpovídá velmi přesně tomu, co Paul Thibaud nazval cenzurou povýšenou na duchovní metodu.

„Etická čistka“

Nepohodlní historikové jsou vesměs označováni za „pseudohistoriky“, stejně tak se nonkonformní badatelé dočkají nařčení tvorby pseudovědeckých“ teorií. (Dbá se na vysoce účinné použití uvozovek.) Objevuje se snaha o to, aby se na talent spisovatele, intelektuála nebo umělce nepohlíželo jinak, než se zřetelem k jeho postojům, ať skutečným či domnělým – stejně jako v totalitních režimech, kde shoda s ideologií odedávna určovala měřítko hodnoty literárních, duchovních nebo uměleckých výtvorů.

Při morálním odsuzování se s mimořádnou oblibou užívá „řeči profylaxe“, v níž je „zlo“ přetlumočeno v „nemoc“. Vstupujeme do éry hygienického myšlení, ve kterém každý kontakt s nepřítelem, každá četba jím vytvořených textů působí nakažlivě, ironizuje Pierre–André Taguieff. „Špatné názory“, jejichž šíření je třeba zastavit, jsou srovnávány s „metastázami“, „morem“, „rakovinovým nádorem“, s přenosem mikrobů. Aby se uniklo „nákaze“, aby „zlu“ bylo zabráněno uchytit se, aby se získala kontrola nad „infekcí“, dochází ke zřízení „nákazové blokády“, „ochranného pásma“, které díky všeobecnému podezírání a nepřetržité bdělosti umožňuje izolovat a posléze odstranit „nakažená stáda“. Takové biomedicínské metafory jsou jistě také příznačné.

Každý kontakt se „špatným myšlením“ je chápán jako „pramen znečištění“ a jeho šiřitelé jsou považováni za „nakažené morem“. Logickým následkem tak zůstává systematické vyhýbání se diskusi. Diskutovat s těmi, kteří hlásají „špatné názory“, by totiž znamenalo dát jim „platformu“, východisko, a tím jim tedy věc usnadnit. Ti, kteří si určili za cíl zabránit volnému vzájemnému setkávání (či střetávání) idejí a myšlenek, se proto chlubí, že nediskutují, neboť nechat se vtáhnout do diskuse již znamená „spoluvinu“.

Zde je patrný hlavní cíl – zamezit „vmísení argumentů“. Je to také případ polemiky jako parazitní formy diskuse, který tak trefně popsal Michel Foucault. Jak je z právní praxe patrné, neotvírá polemika možnost rovnocenné diskuse; s rozmluvou nemá co do činění; stanovuje řízení, projednává podezřelého, snáší důkazy jeho viny a pojmenovává jeho provinění, vyslovuje rozsudek. Ten, kdo polemizuje, má z principu oprávnění, které ho zmocňuje k válce a činí tento boj spravedlivým; ve svém protějšku nevidí partnera v hledání pravdy, nýbrž soupeře, nepřítele, který nemá pravdu, škodí a jehož samotná existence představuje nebezpečí.

Nejde o to uznávat druhého jako subjekt s právem hovořit, nýbrž ho jako účastníka jakéhokoli dialogu odmítnout. Konečným cílem není přiblížit se co možná nejblíže ke skryté pravdě, nýbrž dopomoci k vítězství spravedlivé věci, kterou polemik od počátku otevřeně zastupuje.

A právě proto, že loajalita dnes převládá, jsou odsuzované názory jednoduše prohlášeny za závadné nebo neúnosné, aniž by se dokázala jejich nesprávnost. Jinými slovy, morální odsouzení zprošťuje nutnosti ověřovat hypotézy a teorie z hlediska pravdy nebo lži. Neexistují už názory správné nebo chybné, nýbrž jen takové, co jsou duchu doby ještě přijatelné, a pak ty už nepřijatelné.

Tento postoj je jen zesilován halucinacemi představitelů „dobrého myšlení“. Také zde nehraje roli, zda je idea správná, či ne – důležité je vědět, jaké strategii slouží, kdo a s jakým záměrem se na ni odvolává. Tak může být kniha, i když má „nezávadný“ obsah, denuncována právě z důvodu, že činí „netolerovatelné“ názory „tolerovatelnými“ nebo že může „pracovat“ v rukou těch, které je třeba umlčet. Rozumí se, že za těchto okolností je důležitější, kdo co říká, než co se říká. Existují přípustné a zavrženíhodné pasáže. Každá kritika se potom jeví jako pokus o diskvalifikaci, které lze dosáhnout uplatněním pojmů, od nichž se nečeká, že popisují skutečnost, nýbrž že zbavují legitimity. Naši svérázní stratégové tak prozrazují svůj způsob myšlení, který přiznává hodnotu idejím jen tehdy, jeví–li se jim využitelné.

V minulosti byla taková delegitimizace prováděna k újmě nejrůznějších myšlenkových soustav (vzpomeňme kupříkladu groteskní, pomlouvačné a štvavé kampaně Josepha Raymonda McCarthyho v padesátých letech). Dnes se očividně zaměřuje jediným směrem. Hodlá prohlásit za nesprávnou a nezákonnou každou myšlenku, každou teorii a každou duchovní soustavu, která odporuje osvícenské filosofii – protože na této (se všemi možnými odstíny) spočívá legitimita dnešních západních společností.

Antirasismus a antifašismus: dva přízraky

Rasismus představuje ideologii, která předpokládá nerovnost ras a chce vysvětlit celé dějiny lidstva s ohledem na rasový faktor. Dnes není tato ideologie zastávána skoro nikým. Předstírá se však, jako by byla všudypřítomná, když se ztotožňuje s nepřátelstvím vůči cizincům a s nedůvěřivým nebo odmítavým postojem k „druhým“.

Následně je „rasismus“ prohlášen za symbolické ztělesnění zaostalého iracionalismu, který má údajně kořeny v pověře a předsudku a zabraňuje vzniku transparentní společnosti. Tato kritika „rasismu“ jako absolutní iracionality chce očistit „liberální“ pohádku od pre–racionálního světa jako zdroje všeho zla. Už více než před půl stoletím Theodor Adorno a Max Horkheimer ukázali, že tato pohádka pouze prozrazuje neschopnost moderny čelit jinému, rozdílnému pojetí jsoucna a jeho zvláštnostem.

Tím, že Nová třída odsuzuje „rasismus“ coby čistou iracionalitu, to znamená jako kategorii, o které se nedá mluvit, přiznává jí zároveň vzdálení se od reality. Nádavkem však také přispívá k neutralizování a odpolitizování sociálních problémů. Je–li totiž „rasismus“ v podstatě „šílenství“ nebo „trestuhodné smýšlení“, má potom boj proti rasismu co do činění se soudy a ústavy pro duševně choré, nic však s politikou. Nové třídě to ovšem umožňuje zapomenout, že rasismus představuje ideologii vzešlou z moderny, a že jeho cesta vedla přes sociální evolucionismus, vědecký pozitivismus a teorii pokroku.

„Antifašismus“ je pak úplně překonaná kategorie, právě tak jako „fašismus“, jehož potírání předstírá. Výraz „fašismus“ dnes již ostatně neodkazuje na nic konkrétního. Jde o gumový, ohebný pojem, libovolně roztažitelný a uživatelný, bez jakékoli popisné ostrosti. A přívlastek „fašistoidní“ se vůbec hodí pro všechny případy. Již Leo Strauss hovořil o „reductione ad Hitlerum“, aby tuto čistě polemickou formu diskreditace charakterizoval. Způsob, jakým je dnes každé nonkonformní myšlení označováno jako „fašistické“ lidmi, kteří by sotva uměli definovat, co tím myslí, podléhá stejné strategii.

„Existuje typicky evropská forma politické korektnosti, a ta spočívá v tom, vidět všude fašisty“, poznamenává v této souvislosti Alain Finkielkraut. Jean–François Revel k tomu dodává: „U zástupu pomlouvačných pisálků je to běžné, nakydat národní socialismus a revizionismus na každého, jehož vážnost chtějí pošpinit“.

Je také třeba si uvědomit, že současný „antifašismus“ má zcela jinou povahu než dřív – můžeme ho charakterizovat ne jako opak fašismu, nýbrž jako fašismus naruby. Ve třicátých letech sloužilo heslo o „antifašismu“ (které razil Stalin v rámci autentického boje proti skutečnému fašismu), komunistickým stranám k tomu, aby obvinily buržoazně kapitalistickou společnost, že připravuje půdu totalitarismu. Šlo o to ukázat, že liberální demokracie a „sociální zrádci“ představovali potenciální spojence fašismu. Dnes je to přesně naopak. „Antifašismus“ slouží jako alibi všem, kteří se připojili k myšlenkové uniformitě a vládnoucímu systému; těm, kteří se vzdali každého kritického postoje a slouží společnosti, která jim poskytuje výsady a prebendy.

Tak jako antisemité za vším vidí Židy, tak noví inkvizitoři spatřují všude „fašisty“. A protože největší ďáblovou lstí je přesvědčit svět, že žádný ďábel neexistuje, nejsou protesty samozřejmě nikdy slyšet. Tak funguje systém, který užívaly právě tak tribunály inkvizice jako moskevské soudy – kdo se přizná, je vinen, kdo se nepřizná, je vinen tím spíš. K dovršení všeho umožňuje haraburdí psychoanalýzy vykládat popření jako přitakání a rozhořčený odpor jako důkaz zarytosti, zavilosti a zarputilosti stvrzující vinu.

„Policie postranních myšlenek“

Vzpomeňme, že právě v USA, jediném západním státě s opravdu zanedbatelným počtem komunistů, zuřil v McCarthyho éře inkvizitorský antikomunismus. Mechanismus vypadal stejně – protože komunismus nikde nebyl, vyvodilo se, že je všude. Neexistence nebezpečného nepřítele nikdy neuklidní, naopak, nepřítel je pak vnímán jako ještě nebezpečnější, protože se uměl udělat neviditelným. Tím se dá pronásledování rozšířit. Jak ale řekl Marcel Pagnol: „K čemu se namáhat pátráním po vinících, když je můžeme určit?

To vede k tomu, že se dnes utváří nová kategorie páriů. Zahrnuje „politicky nekorektní“, domnělé „úchylkáře“, podezřelé intelektuály, sdružuje všechny ty, jejichž existence je trpěna jen pod podmínkou jejich vypovězení na periferii, odkud je nikdo neslyší. V knize Louise Pauwelse, která vyšla jen několik měsíců před jeho smrtí, se píše: „Člověk by musel napsat seznam všech velkých spisovatelů, kteří byli kvůli svému smýšlení zapuzeni, vyhnáni, exkomunikováni. Zjistilo by se, že v tomto oboru totalitní režimy dávno nemají monopol. Žlutá hvězda „špatně myslících“ má ještě budoucnost.

V našich demokraciích jsou autodafé mlčení mnohdy účinnější, než národně socialistické hranice a stalinská cenzura. Běžný obžalovaný může svou nevinu dokázat: je to otázka alibi, skutků a prokazatelných skutečností. Spisovatel, obviněný z odchylky proti vládnoucímu myšlení, trestu vyloučení neunikne. Umírá udušením, zaživa pohřben.

Odvaha ke svobodě

Je odvážné v době rasové selekce, apartheidu a segregace odsoudit rasismus. Je odvážné za III. republiky odsoudit kolonialismus. Je odvážné ve 30. a 40. letech vystoupit proti hitlerismu se zbraní v ruce. Ale dnes? V roce 1997 se bojovníci proti nacionálnímu socialismu neměli čeho obávat, leda snad zesměšnění. Hesla, která včera mohla svým původcům vynést vězení nebo smrt, jsou dnes spolehlivým klíčem do světa médií a vydavatelství. Tedy – není odvaha kritizovat s padesátiletým zpožděním fašismus, dnes je odvážné bojovat proti „politické korektnosti“, proti ničení kolektivních identit a tradičních kultur, proti moci nadnárodních koncernů a proti tržní demokracii.

Cenzura existovala vždy a sklon k nesnášenlivosti představuje součást lidské mysli. Vládnoucí ideologie existovaly také vždy a všechny vládnoucí systémy usilovaly, byť v rozdílné míře, společnost normalizovat a potlačit odlišná mínění. Fakt, že se cenzura znovu vrátila právě v dnešní době, je nicméně poučný, neboť tento comeback nastává ve společnosti, která uznává svobodu názorů a předstírá její garanci.

Článek 11. Deklarace práv člověka a občana z roku 1789 řadí svobodu myšlenky a svobodu názoru k nejcennějším lidským právům.

Zákon o svobodě tisku z 29. července 1881 vyhlašuje v článku 1., že knihtisk a knižní obchod jsou svobodné. To už ale neplatí.

„Žádná svoboda pro nepřátele svobody“ je stará fráze, s níž se vždy vynoří otázka, jak svobodu definovat a především, kdo je oprávněn určit její nepřátele. V 19. století byli revoluční socialisté, kteří povstali proti sociálnímu vykořisťování, popotahováni k soudům kvůli navádění k nenávisti. Stejná výtka dnes pronásleduje každého, kdo se nepodrobí ideologii lidských práv. Svoboda slova se omezuje na tolerantní názory. Ale právě za nimi svoboda slova začíná – tak byla také definována všemi, kteří bojovali za její vítězství.

Je pravda, že cenzura je nepřípustná – bez ohledu na příčinu, identitu její oběti i podmínky, za kterých se provádí. Žádná cenzura není duchovně ospravedlnitelná a zůstává ostatně neúčinná. Kdo dnes cenzuru odsuzuje, dočká se nařčení, že je s cenzurovanými takříkajíc jedna ruka.

Mccarthyismus a sovětský systém zmizely, dědictví Ždanova a McCarthyho je však stále ještě zde. Avšak zatímco za Stalina nebo McCarthyho byli konfidenti nuceni udávat, chtěli–li si zachovat práci nebo svobodu, dnes vidíme udavače denuncovat, aniž by je k tomu kdokoli nutil. Nehnusí se jim konzumovat zvratky senátora McCarthyho, tak velmi jsou zaměstnáni sestavováním spisů, sběrem dat, vynášením klateb. Pohoršují se nad denunciacemi, kterým byli během německé okupace vystaveni Židé, sami ale nejednají jinak, když znovu udávají ty, kteří se ocitli na indexu.

Všechno se přitom odehrává v atmosféře, kterou Cornelius Castoriadis trefně označil jako „přibývající význam bezvýznamnosti“, a samozřejmě pod znamenitými morálními záminkami. Ve společnosti všeobecného dohledu, v níž žijeme a která již disponuje prostředky kontroly veřejného a soukromého života, které totalitní režimy nikdy neměly, je každá metoda, jež vás dostane mimo hru, dobrá.

Přijde den, a my ho ještě zažijeme, kdy se udavači začnou udávat navzájem. A my tu stále budeme.

Jsme dnes obklopeni moralisty, kteří chtějí, abychom litovali naší domnělé „nekorektnosti“, neboť ta prý nás zbavuje slušnosti. Na rozdíl od nich ale nemáme čeho litovat. Až se v naší zemi najde skupina intelektuálů, která – jak se tomu již děje jinde – najde odvahu a společně vystoupí proti Nové inkvizici, budeme promlouvat dál, dokud žijeme. Dokud žijeme, budeme disidenty bránícími právo na kritické myšlení. Dokud žijeme, budeme na něm dále pracovat.

V době, kdy normalizace vrcholí, je nutné apelovat na sjednocení svobodných duchů a buřičských srdcí o to víc. Dámy a pánové, pryč s cenzurou! Ať žije svoboda!

(Alain de Benoist - "Praxe nové inkvizice". Překlad Karel Veliký. Tübingen 2001)

Alain de Benoist (* 11. prosince 1943) je francouzský intelektuál, zakladatel myšlenkového směru Nová pravice a hlavní představitel francouzského think tanku GRECE. Studoval na Sorbonně práva, filosofii, sociologii a církevní dějiny. Soustavně vystupuje proti trendům globalizace, neomezené masové imigrace a liberalismu. Prosazuje rozvoj volné diskuse a většího podílu občanů na moci v demokratických státech.

Benoistův text Praxe nové inkvizice zazněl poprvé roku 1998 formou výroční přednášky konané na kongresu GRECE (Groupement de recherche et d'études pour la civilisation européenne – Grémium pro výzkum a studia evropské civilizace); text byl pak přetištěn v Schöne Vernetzte Welt: Eine Antwort auf die Globalisierung, Tübingen, 2001

16 komentářů :

  1. Tedy opravdu krátký článek,
    tak jen dle úvodu...
    Angličtina je primitivní jazyk,
    inkvizice tohoto jazyka ,už bez tak chudé slovní zásoby
    je jen dobře vymyšlená léčka na mezinárodní smlouvy.
    Není to tak dávno co se proameričtí pohůnkové vymlouvali na špatný překlad do Češtiny
    v předložené jakési smlouvě zavazující ČR.
    Naši politici by měli od Bruselu schvalovat jen to, co je oficiálně přeložené.
    Proto že dnes smlouva v angličtině má jeden význam a až se to bude hodit, může to míti význam zcela jiný*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Něgdá mi taková čistka v slovní zmásobje příde jako dočista úlevná věc.

      Dyš si (dneska vod pěti) pouštim kompilaci "... a mezitím v Rusku", škrtl bych z jejich jednotvárného dabingu: "iďijot!, jobanyj v rot, job TVAJU!, mama!(žena), ty živ?, pizděc, hahaha, hahaha (žena), bljad! a některé další.
      Část toho už nahradili nějakou svou vážnou hudbou, nejspíš šíleným Sviridovem, takže z přízračných výjevů v Metelici (v Rusku auta setrvale jezdí NAPŘÍČ neviditelné dálnice, dvakrát, třikrát se odrazí a pak skočí majiteli kamery na kapotu) začneme chápat, jak v takové zemi bez konce kraje, zato s hloubkou bahna kterou si u nás nikdo neumí představit (po pár pokračováních nepříčetného opusu vás nerozpláče ani záběr z okénka startujícího turbopropu, kde kola se boří v odtávajícím permafrostu a hnědá břečka okno celé zaplácne, vidět začne být až nad korunami stromů, já už bych dávno křičel maminko) v souvislosti s depresívní monotonií violončel začneme JEJICH psychice snad i rozumět.
      No hlavně ať se sem nestěhují.
      Pálili vlastně v Rusku čarodějnice?
      Za Ivana IV.?
      Zanechal Maljuta Skuratov nějaký DIY manuál, odkud zapalovat?
      My jsme dali přednost Belgům, kteří stříleli černoše po tisících čerstvě vynalezeným kulometem a aby zamezili veřejnému pojednávání sestřelili tajemníka UN Hammarskjölda i s jeho tajemnickým letadlem.
      Jestli si člověk může vybrat?

      Vymazat
  2. VÝVOJ VOLNÉ DISKUSE A PODIL OBČANŮ NA MOCI PROSAZUJE DNES

    pouze nepolitická Společnost voličů a to hned v v článku č.2.Národniho programu občanů.
    Nazvala to OBČANSKÁ PŘIMÁ DEMOKRACIE.
    Té se zběsile bráni téměř všechny politické subjekty strachy bez sebe,že mohou ztratit moc ukradenou zmanipulovaným tiskem a tv.
    Ví,že už tu jsou prvni názory,že takové volby nemusi vůbec platit!

    PROC NEJSOU ČLÁNKY npv DNEM I NOCI ZVEŘEJNOVÁNY?

    To chtěji majitelé ukradené moci občanů dále zadržovat vodu v přehradě,která hrozi protrhnutim,aby se sračky jejich politické korektnosti ZNAMENAJICI V PŘEKLADU LEŽ A PODVOD vevalily přes obrazovku PC do každé naši kuchyně?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ptejte se admirála sraček Duky*

      Vymazat
    2. V rámci korektnosti vznikly nesmysly kdy se cikánům říká romové, úplatku provizeš a buznám gajové, popř. lesby. To by bylo ještě to méně nebezpečné. Někteří lidé jsou tak dalece korektní, že se dá s úspěchem tvrdit, že jsou totálně nekorektní. A co se týče "politické korektnosti", to už je přímo verbální systém, jak zakrývat velkozlodějny, kriminální jednání a v posledních dvaceti letech i státní terorismus.

      Vymazat
  3. Za komanče jsme prožívali budoucnost EU. Snad ji neprožívali naši předci za německé okupace - to bychom nemuseli přežít.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale prožívali jste, taj jak dnes. Znám několik pamětníků, který mi vyprávěli jak za zlatého věku tatíčka Masaryka a Beneše snily o odchodu za prací do Německa("totálně nasazený:-)"), protože tady by pomalu schcíply snad hlady. Taky vítači "okupační" Německé armády v Praze za války, tak jak teď vítačí okupačních vojáků teď, stěhujících se zatím "jenom" Rusům do poBaltí.

      Vymazat
  4. Politická korektnost jen jen varianta fašismu jako člověka nenávidějícího světonázoru. Fašismus to nejsou hákové kříže a hnědé košile. To jsou jen vnější dočasné symboly o jejichž významu nositele ani nic neví. Fašismus je ale nutno chápat v jeho psycho-sociálním aspektu, jako antilidskou ideologii vyvolávající nenávist k jinému než vlastnímu názoru. Jeho podstatou je ztráta lidskosti a její náhrada zvířecími instinkty. Je to společenství malých lidí, kteří pro svoji existenci potřebují být řízeni a manipulováni zvrácenými autoritami a vytvářejí společnost strachu a ničení všeho lidského pod těmi nejhumanističtějšími a nejdemokratičtějšími hesly. Je ideologie zmaru a zániku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale to je kravina, který snad sám nevěříš! Americký novinář a filosof Lothrop Stoddard když popisoval situaci v Rusku po svržení cara, definoval tamní obyvatele jako spodinu, kterou označil za nejvíce zdegenerované lidi na Zemi, a to v knize "Revolta proti civilizaci: hrozba podčlověka" (1922) - https://cdn.counter-currents.com/wp-content/uploads/2011/11/revolt_against_civilization.jpg

      Označil tamní typ podřadného člověka, jehož existence nedosahuje na kritéria adaptability zavedená nerovnostářským společenským řádem jako Podčlověka. A fašismus je reakcí nerovnostářské společnosti proti násilí těchto podlidí, usilujících o její zničení násilnou revolucí! A protože jak napsal novinář a historik Lothrop Stoddard, podlidé budou vždy proti řádu přirozené, tedy nerovnostářské společnosti povstávat, tak etablovaná společnost se proti nim vždy bude bránit až do krajnosti! - http://www.stjoseph.cz/pojem-fasismu/

      Vymazat
    2. To co popisuješ je "šovinismus", což je docela něco jinačího! Podle nacionalistického vojáka, který šířil za Francouzské revoluce tezi, že jedině Francouzi jsou svrchovaný Národ, protože se vzepřeli sami "ancient régime" a ostatní jsou jen ubožáci, nevolníci sloužící svým pánům! Politický fašismus, tedy ten italský založený na veronském programu usiluje výhradně o vytvoření státu bez vnitřního konfliktu, říká se tomu korporátní stát a ten se uskutečnil až v Sociální republice ze Saló! Základem byla dělba ekonomické moci, kdy závody byly řízeny Radou, v níž měl majitel třetinu zástupců, dělníci třetinu a zbylou třetinu stát! Aby kapitalista nemohl přehlasovat dělníky a ani dělníci kapitalistu! - http://revolta114.blogspot.com/2012/04/historie-italskeho-fasismu-druha-cast.html

      Vymazat
  5. Negrizace Evropy. To je krásné politicky nekorektní slovo, které přesně vystihuje současný stav.

    OdpovědětVymazat
  6. Chudák Gerloch. Zeman se Soukupem si velmi pochvalovali Gerlochovu odbornost na funkci ústavního soudce. Má však smůlu, byl v KSČ, což je neodpustitelné. Je to horší, než by byl sexuální úchyl nebo kradl majetek v socialistickém vlastnictví.
    http://www.ceska-justice.cz/2019/02/favorit-ustavniho-soudce-gerloch-clenem-ksc-zajimala-se-nej-stb/

    OdpovědětVymazat
  7. Já bych se toho nebál. Ze socíku máme lehce potrénováno a s novými trenéry spějeme k dosud netušeným výšinám. Jenom je mi líto naivů z listopádu 89, kteří cinkali, až si klouby otloukli. Nejsme jako oni, ano, nelhali, jsou horší.

    OdpovědětVymazat
  8. Je to teď stokrát horší než za socialismu tenkrát mě žádný imbecil neotravoval život. Horší je že jsme se dostali do 50 let v opačném gardu důkazem jsou ty pitomci co jsem chodí prudit a chtějí abychom přešli k temné straně síly.

    OdpovědětVymazat
  9. Let's play Super Mario Bros to save Mushroom Princess now !!! The Mushroom Princess is being held captive by the evil Koopa tribe of turtles.

    OdpovědětVymazat
  10. I am come here first time, i find the perfect article. Thanks for sharing interesting and informative post.
    sims 4 news

    OdpovědětVymazat