Reklama

úterý 19. března 2019

Jaro národů 1848

Stanislava Kučerová
19. 3. 2019
Hesla francouzské revoluce, Volnost, Rovnost, Bratrství, tak dobře vyjadřující přání a požadavky širokých vrstev národů (dříve i nyní), rozlétla se po celé Evropě a působila jako třaskavina. Proti útlaku šlechtických rodů a absolutistických vlád, proti korupci a chamtivé bezohlednosti vládnoucích vrstev, proti všemocné cenzuře a proti omezování svobody svědomí, svobody projevu, svobody shromažďování. Proti všemu, co prosazovala „Svatá Aliance“ panovníků ponapoleonské Evropy a čím trpěli všichni bojovníci za lidskou důstojnost. Vždyť „jen ten je šťasten, kdo může beze strachu poslouchat hlas svého svědomí.“


Revoluční hnutí té doby se valí jako více či méně skrytá lavina, působí jako třaskavina a 
zachvacuje jedno území po druhém. V každém z nich má svá specifika, své zvláštnosti. Proč?
Protože nestejně rychle odcházel v různých zemích středověk, různým tempem probíhala modernizace evropských národů. U nás se prosazovala pozvolna, v jejím průběhu se národ teprve obrozoval a usiloval o své uvědomění, o svou identitu a posléze o politickou svéprávnost. Avšak přes tu různost dochází v polovině 19. století k revolučnímu výbuchu téměř současně v řadě evropských zemí. I u nás.

U nás jde o období, označované jako 3. časová fáze našeho obrození, fáze vrcholná (1830 –1848). Přišla po fázi obranné, Dobrovského (1775 –1805) a po fázi ofenzivní, Jungmannově (1805 –1830). Představuje ji generace Palackého, jehož „Dějinami“ a politickým působením vrcholí české obrození.

Jde o dobu předbřeznovou, tj. dobu před březnem 1848, a pak zejména o březen 1848, kdy se u nás dalo novodobé revoluční hnutí poprvé do pohybu. Obrození národa jazykem a literaturou umožnilo pomyslet i na obrození politické. Neruda v „Romanci o jaře 1848“ napsal: „Čas oponou trhnul a změněn svět!“ A báseň uzavírá slovy: „Konečně lidmi tedy.“ A to bylo už 35 let po onom „březnu“.

A „čas oponou trhnul“ roku 1848. To je rok politického vstupu našeho národa do středoevropských dějin. Tehdy naším buditelům poprvé připadla úloha být mluvčími a představiteli probuzeného národa na veřejném, politickém fóru.  K roku 1848 se jako k důležitému uzlu sbíhají všechny vývojové směry a proudy probíhající v našich zemích od dob bělohorských. Jde o dovršení dosavadního hnutí literárního a jazykového politickým křtem našeho národa. Ale ten pohyb se netýká jen národa našeho.

Hned na počátku je třeba zdůraznit, že revoluce roku 1848 je záležitostí celé Evropy.  Paříž, Frankfurt, Vídeň, Milán ...  A stejně jako není omezena na úzké území jednoho státu, není její působení omezeno ani časově. Její vliv poznamenal celá desítiletí dalšího vývoje zúčastněných národů, zasáhla do dalšího století a stala se součástí příčinného řetězu účinků, který vedl ke vzniku 1. i 2. války světové.

Říkávalo se, že slovanské tradice Kollárovské a ohlas velkých francouzských revolučních hesel uvedly u nás do pohybu událostí roku 1848. Proč však dochází k revolučnímu vření též ve Francii, Itálii, Rakousku, Maďarsku, Polsku a Německu? Anebo, proč vedou hesla „volnost, rovnost a bratrství“ všechny národy najednou do boje s reakčními režimy? A proč se jejich ozvěna leckde o tolik opozdila a proč přišla právě tehdy a ne jindy?

Pokusme se vyjmout ze složité problematiky roku 1848  - Jara národů – alespoň nejdůležitější skutečnosti, které by nám dovolily odpovědět na dané otázky.

Zvláštností revoluce r. 1848 je, že probíhá v celé řadě zemí současně, a přece má v každé zemi jinou tvář. Jinou ve společnosti s vyvinutou moderní strukturou kapitalismu, jinou ve struktuře feudální, jinou ve státě národním, jinou ve státě mnohonárodním, kde problémy národností překrývají a zastírají poměry společenských vrstev a tříd.


Všimněme si rozdílů revoluce ve Francii a u nás.

Francouzská tzv. „únorová“ revoluce r. 1848 vybuchla z režimu neslýchané korupce vlády občanského krále Ludvíka Filipa. Z let neúrody, drahoty a celoevropské obchodní krize. Svrhla „červencovou“ monarchii, která byla jen akciovou společností k ždímání francouzského národního bohatství, přičemž dividendy se rozdělovaly mezi ministry, poslanecké komory, 240.000 voličů a jejich stoupence. Revoluční hnutí zvedli dělníci, jejichž situace byla zoufalá, řemeslníci a rolníci, na něž rovněž dolehla bída, drobní podnikatelé a intelektuálové, nespokojení s režimem, který vycházel vstříc jen peněžně bankovním zájmům.  Na protestních shromážděních v Paříži se hodně mluvilo o požadavcích všeobecného hlasovacího práva a o budování sociální republiky, jež měla být uspořádána podle představ socialisty L. Blanca. Poslyšme, co říká tento vůdce početného a aktivního pracujícího lidu, nevědoucího dosud, že má před sebou jiného nepřítele než r. 1789:

 „Naše bída je taková, že nezbývá než zabít sebe nebo své utlačovatele. Musíme se chopit politické moci a učinit ze státu bankéře chudých a usměrňovatele výroby. Takový stát založí sociální dílny, kde budou stejné mzdy pro všechny. Dělníci si zvolí své vedoucí, inženýry a správce závodů. Zisky budou rovnoměrně rozděleny na 3 části: mezi všechny příslušníky dílny, mezi sociální pomoc a pro technický rozvoj dílen. Není nikoho, kdo by nezávisle na svém postavení, na své hodnosti a na své pozici neměl zájmu na vítězství nového sociálního režimu.  Tuto tak nutnou revoluci lze provést mírnou cestou – a to dokonce velmi snadno.“

Situace byla zralá a tak stačilo, aby vláda zakázala protestní banket a lid se zvedl. Shromáždili se pracující a studenti a členové národní gardy, aby demonstrovali svůj nesouhlas. Po srážce s vojskem se začaly stavět barikády a odhodlaný boj lidu vedl k pádu krále a vlády a k vyhlášení republiky. Prozatímní vládu utvořili zástupci měšťanstva a blancovští socialisté. Vítězství únorové revoluce bylo nadšeně pozdraveno bojovníky za svobodu a za volný lidský život, jako byli např. spisovatelé V Hugo, George Sandová a jiní básníci- bojovníci. Zdálo se, že vidiny spravedlivého světa se realizují.

Brzy se ovšem ukázalo, že podobné sny nemohou být ničím víc než právě jenom sny.  Realizaci neumožní společnost, která se zmítá v rozporech zájmů jednotlivých společenských skupin, vrstev a tříd. Tehdy pravé, monarchistické křídlo francouzské vlády upevnilo své pozice a izolovalo dělnictvo s radikálními požadavky. Chtěli např. ustavit ministerstvo pokroku a organizace práce a odstranit vykořisťování.  Izolovalo je od maloměšťáctva a rolnictva a pohřbilo všechny naděje na vybudování sociální republiky. A tak výsledkem a ovocem krátkodobého vítězství boje všeho lidu zůstala jen východiska pro další usilování o odstranění společenských křivd a o emancipaci potlačovaného lidství.

Charakteristický znak, který odlišuje francouzskou revoluci od revolucí středoevropských je vyspělost společenských vztahů a politických programů. Únor 1848 ve Francii probíhal ve společnosti, která se již před půl stoletím zbavila feudalismu a absolutismu, takže znamenal již nástup novodobého odboje proti společenské reakci držitelů moci, majetku a vlivu.
                                                     
Znalci společenského vývoje a analytici společenských převratů upozornili na to, že ve střední Evropě šlo r. 1848 teprve o opožděnou revoluci buržoazně demokratickou. Hlavní revoluční silou bylo měšťanstvo, ale v polovině 19. století to již znamenalo ztrátu jeho nekompromisní bojovnosti. Spíše opatrnost, tendenci neriskovat dalekosáhlé změny  a vyrovnat se  raději i se starými mocnostmi než s vidinou  příštího socialismu. Ovšem  na průběh  událostí a dění  měly vliv i  radikální revoluční síly, které však  byly slabé a neorganizované, ba i  nedostatečně uvědomělé. V tom  také někteří spatřují první příčinu nezdaru revoluce.

Středoevropská revoluce se neliší od francouzské jen odlišnou fázovou polohou ve vývoji moderní společnosti. Má navíc jeden velmi důležitý znak, který jí vtiskuje skutečnost, že absolutisticky vládnoucí stát není národnostně jednotný celek.

Rakouská monarchie  se ustavila  v době tureckého nebezpečí jako obranné seskupení  moci několika podunajských království. Obyvatelstvo bylo  etnicky, hospodářsky, politicky i kulturně nesourodé, roztříštěné. Až s rozvojem prvotně kapitalistických výrobních vztahů,  osvobozením  nevolníků, rozmachem trhů, budováním komunikace a centralizací administrativy se  probouzí a hlásí o slovo národní vědomí. Potřeba vymezit  svůj jazyk a  vlastní  identitu, ujasnit vývoj a postavení své pospolitosti. A osvobodit  svůj národ  od  cizí nadvlády. Píše se o tom, že kapitalismus v habsburském národnostním státě  působil jako revoluční hořlavina. Prvním důsledkem  revolučního hnutí také bylo, že se  Rakousko rozložilo v národy.

Rok 1848 nabídl velkou historickou příležitost pro důslednou demokratizaci společnosti. Spojit svobodné a rovnoprávné  národy proti společnému nepříteli –  proti feudální reakci a  absolutistické tyranii. Vítězství revoluce vyžadovalo ovšem  odhlédnout od konkurenčních bojů  antagonistických  vrstev, uznat potřeby a hodnoty potlačovaných národů a vyzvednout společné zájmy  všech revoltujících vrstev. Součinnost a jednotu revolučních sil. Vzájemnou podporu a pomoc. To se nestalo. Zato reakce využila příležitosti, podporovala odlišnosti národních hnutí pro svůj prospěch, štvala je proti sobě navzájem, čímž je zbavovala síly a posilovala si vlastní pozice. V pochybeném řešení národnostní otázky spočívá druhá příčina nezdaru, ba ztroskotání revoluce r. 1848.

Sledujme nyní rozložení společenských sil u nás podrobněji. Český rok 1848 byl nesen čtverým opozičním hnutím proti režimu, proti centralismu a absolutismu.

Nejdříve to bylo hnutí šlechty, konservativní hnutí, datující se od dob josefinských reforem. Josef II. směřoval k vytvoření jednotného centralizovaného státu s prosperující výrobou a obchodem. Šlechta tím byla postižena především  zrušením osobní závislosti nevolníků. Vrchnost přestala být všemocná. Zároveň byla připravena o nadřazený úřad veřejné správy.  Šlechta byla postižena i rovnoměrným zdaněním rustikálu a dominikálu. Panská půda,  dominikál, byla dříve nezdaněná. Šlechta ve své důvodné nenávisti k centralizaci zaujala postoj bojovníka za práva českého království  proti josefinské centralizaci a jiným reformám, doufajíc, že v českém národě najde spojence proti ústřední vládě ve Vídni. Je vskutku paradoxní, že osud českého království se zdál ležet na srdci  převážně  potomkům bělohorských okupantů, kteří neznali český jazyk a byli národnostně indiferentní. O tom svědčí  i jejich  světonázorové vyznání. Říkali o sobě, že jsou “Nicht deutsch, nicht tschechisch, aber echt boehmisch, fest oesterrechisch, fuer Gott, Koenig und Vaterland“.
Do doby tohoto odboje šlechty spadá  též vychovatelská činnost některých našich buditelů v  aristokratických  rodinách  a podpora, které se  dostávalo některým jejich snahám ze strany šlechtických mecenášů. Viz např. zakládání Národního  muzea r.  1818  ( Kolowrat, Šternberk),  České matice r.1831 aj.

Druhý opoziční proud vytvořilo měšťanstvo, jehož sebevědomí stouplo dík hospodářskému rozmachu.  V té době se šíří  manufaktury už i se  strojovou výrobou. Postupně se formují jednotlivá odvětví moderního průmyslu.
Podporuje je nově zřízené vysoké učiliště technické v r.1806 i budování komunikací. Jde o koňskou dráhu Č. Budějovice – Linec, poštovní dostavníky, paroplavbu po Labi, řetězové mosty, silnice (75 mil r.1800 a 435 mil r. 1833), železnici Praha – Vídeň ze 40. let. Stoupá vážnost měšťanských středisek, Jednoty ku povznesení průmyslu a Měšťanské besedy. Absolutistický režim s pozůstatky feudalismu a zdlouhavým administrativním a správním řízením se stává vrstvě podnikatelů stále těsnějším. Volá se po demokratizaci veřejného života, po samostatné správě obecního jmění, po zabezpečení majetku před potulnými tovaryši a nezaměstnanými dělníky. Brojí se proti způsobu, jak se vybírají daně, proti výšce  položky, kterou ze státních příjmů zhltne udržování vojska.
Kritizuje se, že mocnářství nevěnuje dostatečnou péči  zdraví obyvatelstva. Na 11.500 obyvatel připadá  1 lékař, na 4.000 jeden ranhojič, na 12.000  obyvatel připadá 1 lékárna. V celé zemi je 18 zvěrolékařů.

Kritiky si zaslouží i školství. Školy pod církevním dozorem trpí zastaralými osnovami. Největší důraz se klade na náboženství a mravouku. Gymázia pěstují  formalisticky především latinu. Universita je podřízena přísnému dohledu, zakazuje se každý svobodnější projev.  Svědomitě se plní odkaz panovníka Františka I. - být nástrojem germanizace a vychovávat spolehlivé úředníky. Schulkodex  z r.1805 hlásá: „Rakousko nepotřebuje lidi vzdělané, ale oddané poddané.“  Úřednictvo je špatně placené, úplatné, bez chuti a zájmu vyřizuje stohy papíru. A robotním systémem a množstvím pracovních sil  se mrhá.  Kněžstvo, jedna  z hlavních opor režimu, omezuje se ve své činnosti jen na formální předpisy a vnějškové obřady, posty, pouti a procesí.

A ovšem tuhá konservativní vláda Františka I. je pevný základ režimu, který by rád zastavil kola dějin a zakázal provoz ve všech továrnách světa. A protože to nebylo možno učinit ve větším měřítku, jakýkoli  podnikový provoz byl zakázán alespoň v okruhu 2 mil kolem panovníkova sídla.
Františkův nástupce Ferdinand V. nebyl nic než hříčka v rukou hlavních představitelů vlády. Byl to především státní kancléř, diplomat vídeňského kogresu a ponapoleonské „Svaté Aliance“,  K. Metternich. Vedoucí státník období restaurace, zaměřené k potlačení revolučního a národně osvobozeneckého hnutí. Ten  udával vládě  a státu po 30 let   veškeré  ideje a směrnice. Celou svou činnost zasvětil boji s revolucí, a zbraněmi mu byly jak bajonety, tak tajná policie a špioni a udavači. Velký vliv měl také arcikníže Ludvík, tvůrce pověstné zásady, že nejlepší vyřízení  každé listiny  je nechat ji uležet ve spodní zásuvce.  A do trojice nejmocnějších mužů vlády patřil  i nenáviděný policejní ministr Sedlnický,  garant a realizátor nesmyslné bezohledné  cenzury  a všemožné  následné persekuce. Postihy se dály  na základě informací získávaných i  z pravidelného otvírání soukromé pošty, soukromých dopisů.

Ze středostavovské kritiky mocnářství se  u nás vyhranily dva směry. Směr umírněný, liberální, zpočátku spřízněný se šlechtou. Představovali jej konstitučně monarchičtí představitelé národa. A směr radikální,  sdružující příslušníky mladé inteligence s radikálně demokratickými požadavky. Směr nekompromisně bojující s pozůstatky feudalismu a s protivníky hesel  Velké francouzské revoluce.

Poslední  nespokojený  proud představuje dělnictvo, jehož řady rostou s přibývající industrializací země. Dělníci žijí v nesnesitelných životních podmínkách. Mají 14 – 16 hodin pracovní doby, bídnou mzdu. A kolem nich řádí drahota, potravinová daň, postihující od r. 1811 mouku, chléb a brambory. Pokračující mechanizace manufaktur  zvyšuje produktivitu práce a vede k propouštění. Vlny krizí, keťasství a lichvařina, růst nezaměstnanosti, bídy a hladu, to všechno vytváří apokalyptický obraz  především v hlavním městě monarchie.

Ve 40. letech dochází k prvním živelným projevům zoufalství a protestu proti nesnesitelnému živoření.  V této souvislosti stojí za zmínku připomenout, proč císař František I. a kancléř Metternich a ostatní členové vlády nebyli nakloněni průmyslu a přáli si návrat starých časů. Život na šlechtických panstvích jim připadal jako idyla. Představa průmyslu jim splývala s liberalismem, liberalismus s demokracií a  s revolucí. Právě  proti tomu byli odhodláni bojovat. Podklad jejich názorů zachycuje např. tato policejní zpráva: „Na vídeňských  předměstích se objevuje množství tovární čeládky, které se nelze zbavit, která děsí svou bídou a divokostí, ale nemůže být stihána pro potulku, neboť se živí – jenže bídně. Jako stín se táhne za továrnami, straší císaře a utvrzuje v něm jeho lásku k starým časům.“

I české dělnictvo té doby se živí – jenže bídně. R. 1846 přišla neúroda, ceny potravin rychle stoupaly, šířily se keťasské prodejní  způsoby a  masové zbídačování pracujících. R.1847 došlo ke ztrátě  Lombardska, odbytiště českého plátna a bavlněných výrobků. Zaměstnanost silně poklesla. Světová krize  dosavadní míru hladu a nouze  citelně převršila.
                                                              
Revoluční signál, vycházející z Itálie, Francie, Bádenska, Bavorska  a Maďarska našel mocnou odezvu i v Praze.  Tehdejší poloilegální i  zcela tajné politické skupiny reagovaly letákovou a plakátovou agitací. Všude se vzrušeně debatovalo. Byly to vedle šlechtických salonů Průmyslová jednota, Měšťanská beseda a potom – hostince.

V hostinci „U zlaté váhy“ se scházel již 4 roky Český Repeal, tajný spolek mladých revolučních demokratů. Jméno si dali podle irského národně osvobozeneckého  hnutí  a byli to  např. : Arnold, Sabina, Vávra – Haštalský, Ruppert, Liblinský, Frič, Sladkovský, Podlipský.  Ovlivněni byli  i názory svých pokrokových učitelů, jako byli Aug. Smetana, Ant. Springer, Bern. Bolzano, horlivě diskutovali o  aktuálních  problémech. V hostinci „U zlaté husy“  Petra Fastra se scházeli měšťané,
F.A.Brauner, A. Pinkas, F.C.Kampelík, A.P. Trojan, F.L.Rieger aj. Vůdčím představitelem hnutí  byl F. Palacký.

Z těchto kruhů také vyšel popud svolat svobodné shromáždění občanů, památnou schůzi ve „Svatováclavských lázních“ na den 11. března 1848. Mezi organizátory se diskutovalo, formulovaly požadavky, sestavovaly petice.


To byl u nás rozhodný krok k demokracii. České hnutí revoluční směřovalo proti neomezené moci panovnické ( proti absolutismu), proti závislosti sedláků na vrchnosti ( proti feudalismu) a proti  výsadám vyšších stavů (za rovnost). Žádalo se, aby třída střední a selská nabyla práv občanských. Měšťané a sedláci chtěli být občany, chtěli hájit sami své svobody, proto zřizovali ozbrojené sbory (národní gardy), chtěli se sami soudit, proto žádali lidové soudy – poroty, chtěli mít vliv na správu země, a proto žádali vysílat své zástupce (poslance) do zemského sněmu. Chtěli mít konstituci, ústavu, soubor  základních  občanských svobod a práv, podle kterého se vládne.  Volalo se  po rovnosti všech občanů, po rovnosti obou národností, po zrušení roboty. Na schůzi byl zvolen výbor, 30 členů („Svatováclavský výbor“). Formuloval  české požadavky  a předkládal je  císaři.

Současný  revoluční  výbuch  ve Vídni, povstání dělníků a studentů způsobilo jednak pád vlády kancléře Metternicha,  jednak slib ústavy národům mocnářství a zrušení cenzury. Havlíček dne  15.3.48 v „Pražských novinách“ radostně uvítal politické změny, odstranění útlaku a nové naděje pro „vonnou lípu slovanskou“ a „českého královského lva“.

I Praha se zvedla, i Praha žádá:

Země koruny české spojit všeobecným sněmem.
Ústavu, zastoupení všech vrstev na sněmu, stejná práva volební.
Svobodu slova a tisku. Svobodu shromažďovací náboženskou a jazykovou.
Češtinu do škol a úřadů.
Zrušení roboty.
Samosprávu obcím.
Organizaci práce a mzdy.  A leccos dalšího.

Otevřelo se předjaří, plné nadějí. Odevšad zvučelo: „Národ, vlast, svoboda, rovnoprávnost, český jazyk, samospráva, zrušení roboty.“ Metternich padl, s ním i cenzura. Byla vyhlášena konstituce. Národ si zřizuje  Národní obranu či gardu, nejen v Praze, ale ve městech celého království. A s ní se ustavují i studentské legie. Všude, kde mají akademie a ústavy se studenty. Na vlastní náklad se  opatřují se zbraně, uniformy. Vlastenky šijí  prapory a vyšívají  šerpy pro důstojníky. Organizuje se dobrovolný vojenský  výcvik. Vřele a s nadšením se mluví o minulosti českého národa a o příchodu lepší budoucnosti.

Rakouská vláda mezitím uhýbá, slibuje, odkládá, využívá nejednoty mezi společenskými vrstvami a mezi jednotlivými národy mocnářství.
Nebudu se zabývat kolísáním situace, předkládáním nově formulovaných petic, deputací občanstva u dvora, mocnářských reskriptů a kabinetních listů. Šlo o měření sil revoluce a reakce a o ověřování účinnosti umírněných nebo bojových taktik. Všimnu si jen tří událostí, zvláště důležitých z hlediska dalšího vývoje.  Byl to Frankfurt, Slovanský sjezd a Svatodušní bouře.
                                                        
Ve Frankfurtu n. Mohanem šlo v roce  1848  o pokus vlivné buržoazie využít revolučního nástupu k sjednocení mnoha německých státečků.  (Snad 26?) V duchu vypjatého nacionalismu se volalo po Velkém Německu. Znalci praví, že pokus byl předem odsouzen k nezdaru, protože vedoucí vrstvy buržoazie manévrovaly z obav z lidového hnutí nerozhodně mezi panovníkem na jedné straně a šlechtou na straně druhé. Rakousko bylo také členem spolku německých zemí a zemiček, proto se i jeho zástupci účastnili jednání společného německého „Volksparlamentu“.

Za českou národnost byl do Frankfurtu pozván F. Palacký, tehdy 50letý uznávaný historik, vlastenec  a  veřejný pracovník. Ten ve svém známém „Dopise do Frankfurtu“ účast českého národa na podobném jednání rozhodně odmítl. Zároveň formuloval svou austroslovanskou  koncepci. Nechtěl spojení s Německem a Rakousko považoval za nutný státní útvar pro podunajské národy. Byl přesvědčen, že jen v Rakousku, ovšem v Rakousku demokratickém a federalizovaném, se slovanské národy, a Češi mezi nimi,  budou moci svobodně rozvíjet. Obava z německé rozpínavosti  ho vedla k utopické představě o žádoucí přestavbě Rakouska. Věřil, že demokratizací  jeho současného reakčního režimu a federalizací jeho národů  vznikne prostor, v kterém slovanská většina obyvatel najde spravedlivé uplatnění.
                                                                     
V duchu podobných úvah byl svolán do Prahy na 2. června Slovanský sjezd. Týkal se především Slovanů v rakouském mocnářství.
Sjezd byl zahájen ranním průvodem vedeným četou studentů, zpívajících vlastenecké písně. Za nimi nesen červenobílý prapor a slovanská trikolora. V čele průvodu předseda F. Palacký a oba místopředsedové, Polák Lubomirski a Slovinec, básník Stanko Vráz. Početní Jihoslované, Srbové, Chorvati, Slovinci. Kromě Poláků obeslali sjezd i Rusíni. Rusy zastupoval  jako host revolucionář Bakunin. Jásající špalír, slovanská hymna, provolávání slávy, důvěry a lásky. Na Žofíně pak se přednášely    projevy, zvláště  krásný projev měl  P.J. Šafárik. Slováci, v jedné skupině s Čechy, Štúr, Hurban, Hodža,  právě prchli do Prahy před pronásledováním maďarským. Sjezdem zněly myšlenky úcty k mravní síle a odporu k mocenskému násilí. Odsudek všech privilegií a nadpráví. Úmysl vytvořit slovanskou jednotu ke zdaru svobody, osvěty a lidskosti.

Závěrů se však účastníci sjezdu nedočkali vinou vojenského zásahu. Nebyl nahodilý, vláda měla svůj plán. Realizace podobné vize jako je  sbratření slovenských národů by ovšem vyžadovala  sjednocení i  všech revolučních sil k společnému boji. Takové jednoty nebylo.  Císař František I. vyjádřil  panovnickou koncepci takto: „Mé národy jsou si cizí. Tím lépe. Pošlu Uhry do Itálie a Italy do Uher. Z jejich antipatií vyroste pořádek a z jejich vzájemné nenávisti mír.“  A tak vnitřní revoluce v jednotlivých zemích, místo aby v sobě hledaly navzájem  oporu, místo aby vytvořily spojenectví národů za svržení přežitého řádu vítěznou demokracií, oslabují se vzájemným hašteřením a  štvaním a dávají se využívat chytráckou habsburskou politikou k potlačení jedna druhou. Vítězí tak věrnost monarchii a šovinistický nacionalismus Němců a Maďarů.

Prahu  v té době obsadila soldateska generála Windischgraetze, , aby revoluci potlačila a zadusila. Po 3 měsících vzájemného měření sil se vláda cítila  již téměř bezpečná, vítězství nad revolucí nebylo daleko. 

11.června, na Boží Hod, se konala na Koňském trhu, dnešním Václavském náměstí  slavnostní mše. Zúčastnily se jí všechny vrstvy národa a mládež, studentská a dělnická,  která slavila všeobecné sbratření.  Tu došlo ke srážce mezi  vojenskými provokatéry a  mezi manifestanty. zvláště mládeží, revolučně naladěnou. Tato  bouře vedla k předčasnému  ukončení a rozpuštění  Slovanského sjezdu.   Byla ovšem  i signálem k povstání revolučně naladěné mládeže.  „Stavět barikády“, rozlehlo se náměstím a v okamžiku  rostly zátarasy proti vojsku z kamení, židlí, stolů, slamníků – ze všeho, co přišlo do ruky.  J.V.Frič, tehdy 19letý posluchač 2.ročníku FF UK tehdejší dění zdokumentoval ve svých „Pamětech“. A byl tam s ním další mladý studentský  radikál, K.Sladkovský, který se právě nedávno do Prahy vrátil z povstalecké Vídně.

Obhájci barikád se bili statečně, neměli však spojence a tak byla jejich vzpoura brzy potlačena. Windischgraetz řídil bombardování, při kterém byly zapáleny staroměstské mlýny a vodárna.  Venkované, spěchající zdaleka Praze ku pomoci,  byli na cestě rozprášeni vojenskou husarskou jízdou. Pražští povstalci kapitulovali 17. března 1848.

Nato se Windischgraetz chystal  k tažení do Uher, aby  porazit odbojné Maďary. Podobně  generál  Radecký vedl tvrdé potlačovatelské boje  s revoltujícími Italy.


Následky porážky svatodušních bouří v Praze byly dalekosáhlé.

Sněm zemský, do něhož volby právě skončily, byl zrušen. Nad Prahou byl  vyhlášen stav obležení. Nastaly domovní prohlídky a zatýkání podezřelých osob.
Říšský sněm ve Vídni se sice sešel, ale dosáhl jen zrušení roboty dne 7.9.1848. Tím padl rozdíl mezi pánem a poddaným. Ale nic z dalších požadavků se prosadit již nepodařilo. 

Pro nové  nepokoje  ve Vídni přesídlil  říšský sněm do Kroměříže. Císař Ferdinand V. se tehdy  vzdal trůnu ve prospěch synovce, Františka Josefa (1848 – 1916). Nový, osmnáctiletý  císař se stal vydatným pomocníkem reakce. Konstituci pokládal za dílo ničemné a mrzké. A sněm  měl  o takovém „zmetku“ jednat.
 
A tak horlivě úřadující ministerský předseda Felix Schwarzenberg dal budovu sněmu v Kroměříži obsadit vojáky a sněm rozehnat. Za ministra spravedlnosti  si vybral  pan Schwarzenberg Alexandra Bacha, kterému se podařilo utužit bezohledný absolutismus  dokonce lépe, než  jak jej  před revolucí praktikoval  Metternich. Takže po  krátké existenci tzv. oktrojované, shora dané konstituce,  s mandáty na omezení svobody slova a tisku a s omezením  spolkové činnosti a  se zřízením četnictva   byla  konstituce zrušena vůbec (1851). Vládní absolutismus byl obnoven.

Pan ministerský předseda Schwarzenberg se dal slyšet, že  ty moderní teorie  o konstituci a jiných podobných zmetcích jsou nepřijatelné. Po řadu let také s nimi bojoval, potíral je, nepřipouštěl. Pronásledováni a trestáni  i nejtěžšími tresty byli mnozí mluvčí a reprezentanti národa, kteří podobné teorie přijali a hlásali. 

Rok 1848  přinesl naděje a očekávání změn  v řadě zemí. Při tom letopočtu se  leccos z  historie  vybaví: únorová revoluce ve  Francii, Mladá Itálie,  Mazzini, Garibaldi, Mladé Německo, Košútovo  povstalecké Maďarsko, Polská emigrace, Bakunin...
24. února 1848 vyhnal pařížský lid Ludvíka Filipa a obnovil republiku. 13. března 1848 vídeňský lid vyhnal Metternicha a jeho zástupci začali jednat o konstituci. 18. března 1848 kapituloval pruský král před ozbrojeným berlínským lidem.

Jenom Pražané se  11. března 1848 shromáždili beze zbraní, mírumilovně, aby formulovali požadavky, sestavili petici a loyálně jednali s vládou. Chtěli konstitučně mírnou, legální cestou přebudovat  svět, v kterém žili. Našli se kritikové, kteří je obvinili z napomáhání kontrararevoluci.  Ale s odstupem času, jak se zdá, kontrarevoluci   nemohli zabránit  ani  umírnění, ani  radikálové. Ani jedněm ani druhým se nepodařilo trvale reakci  odstranit..

Rakouský vládní systém Bachovského absolutismu trval v letech 1851 až 1859. Vyznačoval se národnostním a politickým útlakem pokrokových sil. Byl pokusem spojit dynastickou monarchii,
vysokou šlechtu a církevní hierarchii s  velkou, vlivnou a bohatou německou buržoazií v Rakousku.
Nový strohý absolutismus na čas  zdeptal všechny demokratizační snahy. Jen Palacký pokračoval ve vydávání  české verze „Dějin národu českého v  Čechách i v Moravě“, které zahájil v roce 1848.
Po porážce revoluce  byl však zamítnut jeho návrh na vydávání „Slovníku českého““, který podal s několika přáteli r. 1850 Matici české. V odmítnutí byly obavy z reakce vlády, která by v encyklopedii tušila obdobu předrevoluční Diderotovy „Encyklopedie“ francouzské, předchůdkyně revoluce.

Návštěvník Žďáru nad Sázavou měl svého času příležitost setkat se tu s Muzeem knihy, vybaveným  bohatými exponáty ze světových  dějin písma a literatury. Ale mohl  se tu setkat i  s provokující konfrontací dvou kulturních celků. V jedné místnosti, při  jedné stěně,  vitrína od podlahy až ke stropu naplněná bez jediné mezírky objemnými folianty v dokonalé  kožené vazbě. Je to slavná francouzská „Encyklopedie věd, umění a řemesel“ z let 1751 – 1772. Spolu s dodatky a rejstříky z r. 1780. Dílo proslulých osvícenců od Diderota po Rousseaua. A u protější stěny, v malé vitrínce –  leží na regálu daleko od sebe chudičké krejcarové knížečky, každá by se vešla do dlaně. Výtvory, kterými se  náš národ, umlčený po r. 1620,  znovu vracel do evropských kulturních dějin. Jsou z doby předbřeznové, z počátků našeho obrození. Najdou se  tam sbírky veršíků Thámových a Hněvkovského, Krameriovy c.k. vlastenecké noviny z přelomu 18. a 19. století, časoměrné verše J. Kollára (1821), Čelakovského „Ohlas písní ruských“ (1829), „Ohlas písní   českých“ (1839), Palackého sešitové „Dějiny“ (1836),  doklad o „zrození básníka“, Máchův „Máj“ (1836). V době, kdy vycházela ve Francii „Encyklopedie“, byli naši předkové ještě negramotní nevolníci. Povinná školní docházka byla  zavedena r. 1774, nevolnictví zrušeno 1781.

Tvůrčí činnost spisovatelů a básníků byla útlakem  nového absolutismu velmi brzděna. Přesto tehdy  vyšla dvě vrcholná díla umění slovesného, „Kytice“ K.J.Erbena (1853) a  a „Babička“ B. Němcové (1854). Do prvních bachovských let spadá též závěr činnosti J.K.Tyla. Pokoušel se s kočujícím divadlem po českém venkově udržet aspoň jiskřičku národního života. Poslední, kdo  zůstal v boji, byl K. Havlíček Borovský, než ho deportovali do Brixenu. Jeho 3 satirické skladby, „Křest svatého Vladimíra“, „Tyrolské elegie“ a „Král Lávra“ mohly být vydány teprve po létech.  

Tyl i Havlíček odešli ze světa  r. 1856. A to byl konec českého  zápasu o více lidskosti v té době.
Památka na revoluční nadšení osmačtyřicátníků však  zůstala. Z výtvarníků se v té době uvedl
Josef Mánes, vlastenec, který přišel do Kroměříže r.1848, aby tam na sněmu  kreslil podobizny poslanců. Byl v okolí uchvácen krásami moravské krajiny, lidu, jeho kroje a  jeho způsobu života.  A pro Národní gardu  maloval krásné prapory.

Bedřich Smetana měl  také blízko k radikálním předbřeznovým demokratům. Revoluce 1848 se přímo účastnil jako gardista a jako  autor „Pochodu národní gardy“ a „Pochodu studentské legie“.   A tak nad naší revolucí vlály Mánesovy prapory a zněly Smetanovy melodie. Umění a krása. 
S nástupem reakce v hudebním světě zavládlo i nepřátelství k Smetanovi a jeho postoji, a on posléze řešil situaci odchodem ze země. Působil ve švédském Göteborgu. Až po pádu Bachova režimu (trval 10 let)  se  vrátil do vlasti a k  službě národní hudbě a   národní  opeře. Ale to už bylo jiné politické období, nastalo půlstoletí ústavního života v naší zemi (1860 –1914).

Ale vraťme se ještě k výsledkům a závěrům oněch tří dějů roku 1848, které jsme si vybrali, abychom revoluci mohli charakterizovat.

Frankfurt

V historické paměti národa zůstal Palackého „Dopis do Frankfurtu.“ Vyznal v něm, že je Čech rodu slovanského a že se oddal cele a navždy na službu svému národu. A že pouze panovníci byli členy spolků německých. Národ se k německému národu nikdy nepočítal a císařové němečtí neměli k němu žádných práv. Je třeba zachovat Rakousko, které jedině může zaručit svobodu a rovnoprávnost četných národů, v něm žijících. Ve stejném duchu publikoval své názory Karel Havlíček. Plynulo z nich odhodlání neutonout v záplavě Němectva a usilovat o zrovnoprávnění Slovanů v Rakousku. S velkým ohlasem se setkala jeho satirická píseň: „Šušelka nám píše, z té německé říše...“

Odkazem je  češství, slovanství, austroslavismus, který se ovšem ukázal jako utopie.
V  historii evropských národů se zakotvil  tehdejší frankfurtský integrační neúspěch. Německo se revolucí 1848 nesjednotilo. K sjednocení všech těch  26 německých zemí a zemiček došlo „shora“, nedemokraticky. Došlo přitom k obecně německému popruštění, zbyrokratizování a  zmilitarizování. (Císařství „krví a železem “  z roku 1871. Vliv Bismarckův.)

Slovanský sjezd

Nebylo dosaženo cíle, pro který se r. 1848 v Praze sešli zástupci slovanských národů.  Ideje, o kterých za bouřlivého souhlasu mluvil např. P. J. Šafárik, zůstaly nerealizovány, nenaplněny.
Slované zdůraznili mravní  charakter svých požadavků. Svobodu a spravedlnost. Ošklivili si každé panství síly, všechna privilegia nadpráví. Ve svém manifestu žádali svolat všeobecný sjezd evropských národů „ve jménu svobody, rovnoprávnosti a bratrstva všech národů...“
Myslím, že je to trvalý odkaz, platí i po těch  171 letech.

Svatodušní bouře

Vztah k boji na pražských barikádách 1848 (známe je z Jiráskovy „Filosofské historie) rozdělil posuzovatele na ty,  kteří chtěli  se zbraní v ruce řešit revoluční situaci a na ty, kteří chtěli jednat, ne bojovat. Mezi ty první patřili studenti a mladí intelektuálové, mezi ty druhé zasloužilí mluvčí a  zastánci národa. Proti povstání byli i uznávaní vůdci,   Palacký, Havlíček, Šafárik..
Stoupenci  barikád  kritizovali své odpůrce pro  nedostatek statečnosti. Vinili je z poklidného  biedermaierovského „velkého stylu malých poměrů“, z toho, že klid, pořádek a drobné podnikatelské úspěchy jim byly více než všechno hrdinství, „Kuchařku“ M. D. Rettigové si cenili výše než Máchův „Máj“. Podle těchto kritiků (a objevili se i po 100 letech), usedlí otcové
měšťanských rodin oblékli uniformy Národní gardy z prestižních důvodů, aby si dodali důležitosti a lesku. Nikdy prý nepomysleli na to, že by měli se zbraní v ruce bránit plody revoluce. Radikálové ovšem dávali přednost ozbrojenému odboji. Zdálo se jim, že je lepší padnout v boji za svobodu než žít v nesvobodě.  Ale  dovedli ocenit i odboj neozbrojený.

J. V. Frič velmi zasvěceně píše ve svých „Pamětech“ o Havlíčkově tragickém  zápase  s rakouskou reakcí. „Dobrý Bože, vždyť je ten Havlíček vlastně náš!“ V lednu 1850 byly zastaveny Havlíčkovy „Národní noviny“,  v květnu začal vydávat v Kutné Hoře revui „Slovan“. Z té doby pochází i jeho známý  epigram  „Zle, matičko, zle, Švarcenberci zde.“ Je to  reakce na příchod nového kardinála, bratra  předsedy vlády, představitele stejného utlačovatelského režimu.  

Nemyslím, že je radikálům třeba dát plně za pravdu. Revoluce na barikádách vybuchla živelně, nepřipravená, bez zkušeného vedení, dostatku  zbraní, izolovaná, bez  organizovaného spojení s venkovem. Jak se mohla postavit profesionálně připravené a řízené armádě?  Stala se snadnou kořistí pravidelného vojska.  Postupně, z podobných důvodů byly potlačeny i revoluce sousedních národů. Neznamenal ten nesouhlas s barikádami spíše realistické zvážení situace?
Zůstává ovšem otázka, co dělat, aby se  reakční antidemokratické přežitky nevlekly dále, aby se revoluční myšlení na tolik rozšířilo, že by revoluční převrat trval a nebyl  vystřídán návratem reakce?

V  Rakousku r. 1848 přinesla  porážka revoluce místo samostatnosti a zdravého sebevědomí národů jejich oportunismus, lokajskou přizpůsobivost a závislost. Podobné  vlastnosti  přispěly
(a nepřestaly přispívat)  k nepříznivému vývoji  mezi národy v evropském prostoru.


Z á v ě r y

Rok 1848 je rokem zrození novodobého politického života našeho národa v rakouské monarchii. . Je důležitým článkem v boji o svobodu a samostatnost  našeho národa a  o lidská práva  všech občanů. Zbavil nás nejtíživějších pozůstatků feudalismu, poddanství a roboty. Další, demokratické ideje uzákonil až náš samostatný stát, Československá republika, 70 let poté.

Odkazem „Jara národů“ z r. 1848 není však jen pozitivní historická vzpomínka. Je to i výzva usilovat o demokratické ideály v jejich národní a sociální dimenzi i v dnešní situaci.  Je na čase stmelit všechny demokratické síly k ochraně dobrého, vyvarovat se omylů a společně čelit bezohlednosti a cynismu dnešních mocných v globálně nepřehledném  anonymním  megasvětě. Je na čase chtít, aby nám političtí vůdcové a jejich strany předkládali rozumné programy pro  lidskou  angažovanou činnost, respektující kulturní tradice i principy ekologie, etiky a estetiky.   

Programy orientované na štěpení lidstva podle rozmanitých nepodstatných a často malicherných  odchylek a úchylek jsou scestné. Matou a odvádějí od jevů závažných a důležitých.
Z antiky známe zásadu „Divide et impera“. Známe ji i z habsburského mocnářství a známe ji i  z roku 1848. Také za nacistické nadvlády platilo, že „maximální měrou je třeba bdít nad tím, aby se národy nesjednocovaly, ale aby se naopak štěpily na co možná nejmenší skupiny a větve.“

Naším programem by měla být nepředstíraná demokratizace a federalizace  Evropy. Spojování, ne dělení a štěpení blízkých národů a ochrana jejich národní svébytnosti a kultury. Nikoli zánik historické  Evropy  nejdříve podle  separatistického dělení (Československo, Jugoslávie, Rusko- Bělorusko- Ukrajina), potom  podle  všeobecného rasového míšení vlivem příchodu imigrantů z jiných kontinentů a kultur. I tady se můžeme poučit z ideálů i chyb a omylů revolučního hnutí r.1848.
                           
 Literatura:
A. Jirásek, Filosofská historie. In: Maloměstské historie. . Ml. Fronta, Praha 1953. 330 s.
A. Klíma, Rok 1848 v Čechách. Svoboda, Praha 1949. 149 s.
K. Krejčí, Jaro národů ve slovanských literaturách. ELK. Praha 1948. 149 s.
K. Krofta, Dějiny československé. Sfinx.Janda. Praha 1947. 915 s.
J. Pešek, Matka vlast. Vesmír, Praha 1924. 416 s.

30 komentářů :

  1. No pěkně to naši politikové posrali tehdy! A pak to s touto zemí šlo už jen s kopce.
    „Zatímco velcí Němci a Evropané pracovali na sjednocení Říše, František Palacký potichu konal opak: pracoval na vyloučení Čech z Říše… V tomto zásadně mylném duchu byl později zřízen i veden stát Masarykův a Benešův.“ K. H. Frank

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jste opravdový pablb. Operujete s myšlením německých Rakušanů, Pangermánů, kteří mají na svědomí desítky miliónů mrtvých z 1. a 2. světové války. Nikdy nepochopíte, co to je sebeurčení, suverenita a demokracie. vám jsou vlastní spíš pojmy jako "panská rasa" a podobné. Jděte s těmi svými grcy do řiti!

      Leo

      Vymazat
    2. 20:50
      To nic, to je jen pucflek fořta Schwarzenberka.

      Vymazat
    3. Podle mě by mělo být takovým hovadům jako je 16:47 sebráno české občanství. Sebrat občanku a vyvézt za Rozvadov. Ministerstvo vnitra by mělo konat. Nejseš loajální k České republice? Tak nazdar. Tady nemáš co pohledávat. Popřípadě soudit jako cizího agenta, nebo paragraf vlastizrady.

      Vymazat
    4. Prosím pana Dvořáka, aby toho blba smazal. Děkuji.

      Vymazat
    5. 16:47 Tak se milánku podívej jak dopadl frank tak dopadnou všichni náckové jako ty.

      Vymazat
    6. 22:49 Coby no, nahradilo ho oiro! Myslíš že koruna dopadne jinak? Naivo ...

      Vymazat
    7. 22:24
      Prosím Jakuba Jandu, aby za šíření nenávisti smazal toho blba dvořaka i s vámi.
      A vyvětral, když už je tu po vás obou tak naprděno.

      Vymazat
    8. 21:15 Fürsta Schwarzenberga si do svý odulý tlamy neber, rudý užgryndanče, ostatně jako žádného představitele šlechty Habsburské monarchie, legitimní to nástupkyně Svaté říše římské! Od obou říší jste dostali šanci stát se ze západoasijských divochů civilizovanými Evropany, kterou jste ovšem nevyužili! A tak jako se Kosovo odtrhlo od azbuckého Titova Srbska, aby skončilo v náručí ještě primitivnější Albánie, tak se Čecháčkovo odtrhnulo od demokratického Rakousko-Uherska, aby skončilo přesunem do ruských stepí! Historie lenivého, příživnického pronároda se stále dokola opakuje: etapu lžidemokracie vystřídá diktatura lapkovské lůzy, která se následně připojí k zacinkání klíči – až zase všechno nakradené prožere. A každých dvacet let plive na tu lůzu předchozí a nostalgicky vzpomíná na tu lůzu předpředchozí. Rakovinový nádor husitsko-bolševické loupeživé, rusofilské, protievropské, zamindrákované, pomlouvačné a lumpenproletářské lůzy a zhoubného, kainovsky loupeživého kolektivizmu se sama od sebe nevyléčí a vnější zásah může přijít paradoxně jedině z Ruska - přesunem tupého a kolaborantského čecháčkostánu za Ural, kam dávno patří, a osídlením kotliny Novými Rusy nebo z Ruska a Německa vypuzenými muslimy! A přitom i Švajc nám moh koukat na záda, kdyby došlo k odsunu čechomužiků do Bosny podle původního plánu Všeněmců, kteří v tom směru tlačili na jejich císařské Výsosti Franze Josefa I. a Wilhelma II.! Viz slova pana říšského kancléře Bethmanna-Hollwega: "Tato válka (rozuměj WWI.) jest vedena aby byl zničen živel slovanský v Rakousku!" Slovanští čecháčkové si ani ten svůj nudlovitej pidistát sami nevybojovali, ale vysomrovali na západních velmocech a stejným způsobem o něj přišli. Kdo se ani nepokusí ubránit sám, musí po zbytek života platit výpalné "osvoboditelům". Čecháčkové se musí na někoho vymluvit!

      Vymazat
  2. Kašpárku 16:47 Tvým vzorem je zmrd K.H.Frank? Tak doufám, že ho napodobíš až do konce. Jseš si jist, že nebudeš plakat a prosit o milost až budeš stoupat po schodech na šibenici?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem si vzorem sám rudej xindle, kterej ani na plakání nebude mít pomyšlení, páč tě s celou tvou sortou bolševických podlidí nechám zaživa zakopat pod zem, aby dřív než to tvý ohavný smradlavý trupisko posytne půdě hnůj, ji tvý křivý čpáry v předsmrtných křečích ještě i řádně prohnětly! A takto zúrodněná zem pak dá žírný chléb králikům, z ejichž kožek vaše zotročené ženy ušijí hřejivé límce našim vojákům, likvidujícím podřadný xindl dosud ještě obývající ruské stepi ...

      Vymazat
  3. 16:47 je asi nějaký troll. Nenech se rozhodit.

    OdpovědětVymazat
  4. Západní demokracie nás vždy zradily, využívaly a pohrdali námi. V současné době nás vysávají a odvádějí si z Česka až 800 miliard korun ročně, což je skoro už celý jeden státní rozpočet. Jsme pro západ dobrá dojná kráva. A bude hůř.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsme krmelec Evropy a naše "elity" nic.

      Vymazat
    2. Samozřejmě! Jde o minimální poplatek za pokusy o zcivilizování! Ale marné. Bohužel Adolf začal válku se Západem, protože nepochopil, že tím etnikem co nejvíce škodí nejsou Židé, ale Slované jako celek, jelikož už tehdy vědci prokázali, že populace ve východní Evropě vykazuje znaky masivní degenerace. Právě Židé byla populace, kterou naopak potřeboval, stejně jako muslimy. Hitler měl přátelské styky s muslimskými zeměmi, které, stejně jako on, pohrdali slovanskou zdegenerovanou pakáží. Měl je poslechnout a dnes by svět vypadal mnohem lépe. Teď to budeme muset napravit a poslat Slovany proti sobě, aby se vyničili. Potenciál vzájemné nenávisti k tomu maj. Jejich stávající státy se následně samozřejmě rozpadnou a území se připraví pro nové kolonisty.

      O tom přeci hovořili a psali všichni proroci včetně Marxe*) už celé věky, že je třeba vyměnit zdegenerovanou populaci primitivní východní Evropy a když se tento prostor uvolní pro kvalitnější genofond, nastane i tam prosperita! - https://blisty.cz/art/93823-vychodoevropane-povazuji-svou-kulturu-za-nadrazenejsi-jinym.html

      Radili stále to samé: zbavte se zbabělé a domýšlivé chátry na východě, která odjakživa rozvracela a zaplevelovala kontinent svým poškozeným genofondem a nastane zlatý věk pro Západní civilizaci!

      *) „Nyní skončily, a to asi navždy, snahy Slovanů v Německu o znovuzískání nezávislé národní existence. Roztříštěné zbytky četných národnostních skupin, jejichž národní a politické oprávnění k životu již dávno zmizelo a které již téměř tisíc let jsou přinuceny se plavit za lodí jednoho silného národa a jejich podmanitele ... Tyto umírající národnosti se pokusily využít všeobecných zmatků r. 1848 k vybudování dávno ztraceného politického stavu z r. 1800. Dějiny tisíce let jim ukazují, že tento vývoj zpět není možný. Skutečnost, že celý prostor východně od Labe a Sály byl kdysi obsazen podobnými Slovany. Ukazuje na historickou expanzi a současně na materiální a intelektuální moc národa německého, která podmanila své staré východní sousedy, vsála je a absorbovala. Tento sklon k "absorbci" byl vždy jedním z nejmocnějších prostředků, kterým byla Němci na východě tohoto kontinentu rozšiřována západní kultura. Jak mohou Slované očekávat, že se dějiny vrátí zpět o tisíc let, aby uspokojily několik souchotinářů obývajících Němci ovládané a obklopené prostory, kteří neměli od nepaměti pro kulturní záležitosti jiný jazyk než němčinu a kterým chybí základní předpoklad národní nezávislosti: samostatnost, počet a uzavřená země?"
      New York Herald Tribune, 24. dubna 1852

      Vymazat
  5. noviczech
    ...velmi hezký článek! Velmi, jen je škoda, že se naši politici včetně Havla, Klause a dalších "velmi demokratických a chytrých", toto neučili a nebo je z toho měl někdo zkoušet jako ve škole a měli být i ohodnoceni!!!
    ...no, velká škoda, ale nic netrvá věčně a změny někdy přicházejí až překvapivě rychle. Se těším!!!

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za krásný článek. Pro českou duši je to takové pohlazení, útěcha z dějin. Že to ti naši předci měli stejně těžké jako my. Museli bojovat, nic nedostali zadarmo a vše měli těžce vydřené. Že se k nim západ a germáni chovali jako k otrokům. A že vznik Československa byl úžasný dějinný zázrak, který je v současné době s fanatickou nenávistí bořen a likvidován kolaboranty.

    OdpovědětVymazat
  7. "Sjezd byl zahájen ranním průvodem vedeným četou studentů, zpívajících vlastenecké písně."
    To je fantazie.
    Představte si něco takového dnes? Dnes by se četa zdebilizovaných studentů na rozkaz Soroše tak maximálně upálila na Václaváku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Upálili se tam nedavno dva a žádný noviny vo nich nic nenapsali, aby jim Blebáček nezatopil, že schvalujou.

      Vymazat
  8. Národ, to je tam, kde se lidská duše cítí doma.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tohle američan nikdy nepochopí. Vykořeněná bytost bez identity, věčný štvanec, ztracený v multikulti chaosu. Proto si musí tento hendikep vynahrazovat imperiální nadřazeností.
      Musí vymýšlet umělé, nepřirozené a nefunkční společenské rámce, aby zjistil, že jediné co funguje je zapomnění v udření se k smrti a kde jedinou hodnotou jsou prachy.
      Važme si toho, že máme svůj národ, protože pak už nás čeká jen odlidštěné multikulti peklo.

      Vymazat
  9. Velice zajímavý článek:

    https://cz.sputniknews.com/nazory/201903199471462-dna-genealogie-dil-3-uzemi-ceskoslovenska-je-nase-vlast-jiz-nejmene-13-000-let/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Východní Němci nejsou Germáni, nýbrž germanizované Slované. Genetika potvrzuje to co víme již z historie.

      https://cz.sputniknews.com/nazory/201902109166035-dna-genealogie-kljosov-vychodni-nemci-germani-slovane/

      Vymazat
    2. Genetika nic takového nepotvrzuje. Nebo mi snad něco uniklo? Dejte sem odkaz na zdroj téhle informace. Rád se poučím. Díky

      MM

      Vymazat
    3. Haploskupina R1a Německo, Rakousko:

      https://s13.postimg.cc/7p2j8pnat/R1a_Germany_Austria.png

      Archeologické nálezy a osídlení Slovanů ve východním Německu:

      https://www.dhm.de/archiv/ausstellungen/burg-und-herrschaft/en/burgen_der_slawen.html

      Vymazat
    4. Východní Němci objevují své slovanské kořeny:

      https://radiozurnal.rozhlas.cz/vychodni-nemci-objevuji-sve-slovanske-koreny-nove-celovecerni-dokudrama-odkryva-7183139

      Třídílný dokument:
      https://mediathek.rbb-online.de/tv/Luzyca/Wir-Slawen-in-Deutschland-1-3/rbb-Fernsehen/Video?bcastId=3914776&documentId=61156422

      https://mediathek.rbb-online.de/tv/Luzyca/Wir-Slawen-in-Deutschland-2-3/rbb-Fernsehen/Video?bcastId=3914776&documentId=57831292

      https://mediathek.rbb-online.de/tv/Luzyca/Wir-Slawen-in-Deutschland/rbb-Fernsehen/Video?bcastId=3914776&documentId=61187120

      Vymazat
    5. http://leva-net.webnode.cz/products/slovanske-nemecko-1-/

      http://www.orthodoxia.cz/gorazd/kolonizace.htm

      http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Vymreni-Polabskych-a-Pomoranskych-170728.htm

      Vymazat
    6. Děkuji za linky na zdroje. Jsem mile překvapen jak v Německu vědci hodnotí objektivně svůj státní úsvit.

      Byl jsem se u Regensburgu (Řezno)podívat na "pangermánský panteon", kruhovou "svatyni" stojící nad Dunajem. Befreiungshalle -"Síň osvobození" Jsou tam zapsáni všichni velcí Germáni, samozřejmě že Hitler chybí. Jména ostatních ničitelů Slovanů jsou tam vtesána do mramoru. Před budovou je vlastivědná cedule, která poučuje, že na tom kopci se našly střepy, které byly na ceduli vyobrazeny. Popisek tvrdil, že šlo o maďarskou keramiku. Ale na střepech byla jasná slovanská vlnovka, tak typická, neopakovatelná pro keramiku hradištní od Pražského typu až po raně středověkou. Prostě běžní němečtí lidoví propagandistů z turistické společnosti na rozdíl od vědců, na těch cedulích sami sobě lžou.

      Ještě jednou díky.

      MM

      Vymazat
    7. Chtěl ste říci typická maďarská vlnovka, kterou hunové převzali od enderačky Ildikó, která pletacím drátem otevřela Attilovi dovnitř karotidu dřív, než řekl "švec".
      Nebo Geschwätz.

      Vymazat