Reklama

.

.

pátek 29. března 2019

O českém národě, kapitola 3. - O češtině, obrození a bláznech–vědcích

Mojmír Grygar 
29. 3. 2019
"Z řeči a ducha naší řeči povstal náš nový člověk z rakve a přímo skočil do víru moderního světa."
Emil Filla

1. Čeština je základním a nenahraditelným příznakem českého národa. Skutečnost, že dnešní čeština patří k jazykům, které se vyznačují bohatou slovní zásobou a schopností dostát požadavkům různých sdělovacích funkcí, není nic samozřejmého. Málokterý evropský národ prošel během tisíciletých dějin, ale i v nedávné době, tolika výraznými změnami, z nichž některé ohrozily nejen jeho prosperitu a růst, ale i samu existenci. 


V úvahách o českých dějinách se zahnízdil pojem nesamozřejmosti a nemožnosti jednoznačně vystihnout jejich směřování a to, čemu se říká vyšší smysl. K této otázce, nazývané s jistým patosem filozofií českých dějin, se ještě vrátíme, nyní jsou na řadě zvláštnosti osudů českého jazyka. Nikdo, kdo se touto otázkou zabývá, nemůže opomenout násilnou a nenahraditelnou ztrátu českých knih, způsobenou pobělohorskou rekatolizací. Ohně, v kterých v Německu za vlády nacistů hořely tisíce knih, jež oni prohlásili za škodlivé a nebezpečné, měly své dávné předchůdce v Českých zemích po porážce stavovského povstání roku 1620. Jen sám jezuita Konyáš má na svém kontě 30 000 spálených knih (prý je s oblibou sám házel na hranici), ale nevím, zda se někdo dopočítal celkového počtu kacířských knih, které padly za oběť pobělohorské normalizaci, která končila až na prahu 19. století. Hon na knihy pokračoval však i po napoleonských válkách, církevní a státní cenzura doprovázela celé naše obrození jako zlověstný stín. Josef Jungmann připisuje v dopise z května roku 1822 příteli Antonínu Markovi azbukou (!): „Po poště nepište ničeho, co by se vykládati mohlo dvojsmyslně, neboť slyším, že otvírají psaní.“ Není to tak dávno, kdy správa vatikánské knihovny uvolnila přístup k některým tajným dokumentům, mezi nimi se našel osobní příkaz kancléře Metternicha, který žádal, aby církev zařadila na index zakázaných knih také spisy básníka Heinricha Heineho.

Buď jak buď, marně se někteří historikové a publicisté snaží Jiráskovo temno jako symbol pobělohorské doby nahradit představou zářícího baroka, které prý svými chrámy, paláci, sochami světců na mostech, svými křížovými cestami a poutěmi proteplilo českou krajinu a podle Pekaře se dokonce stalo křtitelnicí národního vědomí. Tato rehabilitace doby, která přivedla národ na pokraj duchovní i hmotné katastrofy, je falešná – využívá a zneužívá příznivou situaci, která nastala po pádu komunistické moci, kdy se kyvadlo dějin naklonilo na stranu privatizací a náhrad napáchaných škod – jejich seznam se rozšířil i na První republiku a zahrnul i konfiskace doby Josefa II. Pokud jde o baroko, ptejme se dnes spíš, kdo komu a proč dal příkaz stavěl ony slavné barokní chrámy, kostely, kaple, paláce, letohrádky, zahrady, křížové cesty, aleje soch – komu byly určeny, komu přinášely radost i užitek, čí slávu opěvovaly? Krása a majestát církevního baroka nikdy nemůže zaclonit, popřít, utajit hluboký úpadek češtiny, její vykázání na periferii panské kultury. To, že jí byl zakázán vstup do salonů a učeben, její existenci ani její osobitost nedokázalo ohrozit. Udržela se jako řeč venkovského lidu; její tvůrčí schopnosti se projevily v lidových písních, pověstech, pořekadlech, rčeních. Obrozenci sbírali a zaznamenávali tyto projevy lidové tvorby a ve své básnické tvorbě se inspirovali tímto zdrojem živé řeči. Charakter českého folkloru nemohli poznamenat a ohrozit ani fanatičtí barokní kazatelé (byli mezi nimi i cizinci), známí tím, jak se snažili českým lidem vštípit představy odpudivých a strašných trestů, které v pekle čekají každého hříšníka a kacíře. Obnova literární češtiny byla spojena s mnoha potížemi a na začátku to byli především vědci, znalci jazyků a dějin, kteří pomáhali obnově češtiny. Dobrovský dobře charakterizoval sebe, Jungmanna, Palackého a další vlastence jako „blázny–vědníky (vědce)“. Kdo jiný než fantasta mohl vynakládat neuvěřitelné úsilí, veškerý čas, peníze, osobní prospěch pro věc, která se zdála být již předem marná a ztracená. Když se Jungmann na počátku své učitelské dráhy pokoušel učit češtinu, jen s potížemi našel školní místnost, ve které by se mohl věnovat této nikým nehonorované činnosti. Postěžoval si příteli Markovi, ale dodal, že on „bude i v chlévě učit česky!“ No řekněte, nebyl to blázen? Palacký, který byl mimořádně vzdělaný, pracovitý a schopný získávat příznivce mezi předními aristokraty, mohl si zajistit mimořádnou kariéru, kdyby se zřekl protestantské víry a českého vlastenectví. Byl to opravdu blázen, řekne leckterý dnešní mládenec i muž, kteří uvažují po tom, jak si v cizině vydobýt skvělé místo na slunci a jak co nejdřív zahladit podezření, že pocházejí  z   v ý c h o d n í    Evropy.

2. Čeština na přelomu 18. a 19. století na tom opravdu nebyla dobře. Hovorová řeč ve větších městech, zejména v Praze, byla zavalena zkomolenými německými výrazy (tento stav se příliš nezměnil ani během celého 19. století); scházela odborná terminologie; neměli jsme sloh společenské konverzace vzdělanců a lidí vyšších tříd. Mezi obrozenci navíc docházelo k mnoha sporům; nepřekvapuje, že nebyla shoda v tom, zda má spisovná čeština vycházet z kultivovaného jazyka předbělohorské doby, nebo zda má respektovat změny, kterými se živá řeč odkláněla od gramatiky humanistů XVI. století. Puristé ve snaze očistit jazyk od všech cizích prvků zabředli do nesmyslného vynalézání nových slov. S velkými potížemi se potýkala reforma pravopisu, přechod od švabachu k latince nebyl jednoduchý (připomeňme, že ještě Mácha psal slovo „máj“ jako „mág“) a není se také co divit, že obrozence postupně rozdělovaly i generační přehrady. Tento stav trval do jisté míry až do dob První republiky, kdy členové Pražského lingvistického kroužku, jejichž pojetí jazyka jako struktury a znaku získalo široké mezinárodní uznání, hájili právo básníků a spisovatelů na rozšiřování slovní zásoby a obměnu gramatických pravidel – v tom se odlišovali od starších jazykovědců, kteří básnický jazyk poměřovali pravopisnou normou. Dnes ovšem, jak se zdá, naše lingvisty otázka jazykové kultury příliš nezajímá, ať si jen čeština roste, jak chce, ať si osvojuje cizí termíny, jen ji příliš neuzavírat před nezadržitelným maelsrömem notně zbarbarštělé angličtiny. V raném obrození se našli „blázni–vědníci“, jako byl zejména Jan Presl, který vytvářel českou odbornou terminologii pro řadu vědeckých oborů (ale pro koho vlastně? vždyť neexistovala žádná česká akademie, ani české technické ústavy, ba ani žádná česká gymnázia), zatímco dnes nikoho z našich akademických odborníků nezajímá, že se v řadě nových oborů, ale i v lékařství, hospodářství, politologii apod., objevují termíny, které v českém rozhovoru znějí jako pěst na oko. Znalcům češtiny zřejmě také vůbec nevadí, že se žena jmenuje Mary Kaplicky nebo Elisabet Smetana. Rozepisuji-li se zde o otázkách týkajících se obrození a vývoje českého jazyka, uvědomuji si, že to jsou pro vzdělance starších generací věci známé a samozřejmé. Omlouvám se jim za tuto opakovací lekci. Nejsem si ovšem jist, zda mnozí dnešní středoškoláci a studenti nejsou již do té míry globalizováni (promiňte to nové barbarské slovo), ovlivněni postmoderní nedůvěrou k pojmu národa a mateřštiny, k otázkám národního uvědomění a českého jazyka, že nebudou tomuto výkladu přikládat žádný zvláštní význam. Snad jejich rodiče i oni sami již podlehli iluzi, že národní myšlence je odzvoněno a že kultivace našeho příliš složitého jazyka již nestojí za námahu. Obrozenci by se velice divili, že jsme se dnes dočkali spisovatelů, kteří přešli k němčině nebo francouzštině vedeni touhou osvobodit se od jazyka malého národa a přáním, aby tím jejich díla snáze pronikla do světa. I když tato úvaha nepostrádá logiky, jisto je, že mateřština je nezaměnitelná, a nepochybuji o tom, že vypůjčený jazyk, jak konstatují fyziologové, je nutně ochuzený a zbavený nenahraditelného bohatství a půvabu mateřštiny, pro kterou mozek, na rozdíl od cizích řečí, nevyhrazuje jedno místo mozku, ale zakotvuje ji v prostorách celé své domény. Autoři kladoucí kukaččí vejce do cizích hnízd si to, naštěstí pro ně i pro jejich nové publikum, neuvědomují, v neposlední řadě i proto, že postmoderna v zjednodušených komunikačních systémech a spojích nevidí nic nežádoucího. Ve sporech o sestavení a kodifikaci nové české gramatiky rozhodující slovo připadlo Josefu Dobrovskému; jeho vědecká autorita ovlivnila vývoj novodobé češtiny až do dneška. On sám – osvícenec, člověk střízlivého a kritického úsudku – měl o romantických, někdy fantastických koncepcích českého jazyka a jeho možnostech skeptické mínění. Přesto se i u něho objevovaly záblesky vášnivé úcty a lásky k českému národu. V dopise Václavu Hankovi z roku 1828 si položil otázku: „Odkud má láska k Čechům? Na přijatých dobrodiních jistě nekotví.“ Jako důkaz uvádí nepřízeň, které se mu dostává z různých stran, ale s humorem připomíná i příhodu z dětství, kdy se mu v Německém Brodě čeští kluci, kteří ho považovali za Němce, posmívali – „Němec brouk, hrnce tlouk, pod lavici je házel“, vrhali po něm kamení a „do krvava tloukli hlavu“. Na druhé straně překvapí jeho výrok o tom, že „my Čechové jsme první, jako kdysi Židé, i z důvodu etymologie (Čech od [po]číti) i pro zachování mateřských ctností, tj. dobrotivosti, věrnosti, trpělivosti.“ V povznesené chvíli slovanskému liturgickému jazyku dokonce uděluje výjimečné postavení: „Neboť se sluší v třetím věku světa, aby třemi jazyky hlásáno bylo evangelium, nejprve Slovanům, pak jiným.“ (V dopise V. F. Durychovi, 24.11.1795.) Životopisci připisují tyto exaltované názory o slavné budoucnosti Slovanů na vrub jeho duševní nemoci. Budiž. Nezapomínejme však, že Dobrovský se dožil Napoleonova tažení do Ruska a jeho porážky; byla to doba, kdy se pozornost celé Evropy obracela k východní říši, o které předtím do značné míry platila charakteristika „hic sunt leones“, zde jsou lvi, jako nápis, kterým se na starých mapách označovaly neznámé a neprobádané končiny. Dobrovský jako uznávaný znalec ruštiny a starých ruských rukopisů v dopise příteli doprovodil první zprávy o Napoleonově výpravě do Ruska skeptickou poznámkou. O Napoleonovi se traduje podivná anekdota – když se svou velkou armádou dorazil do Pobaltí, pronesl prý neuvěřitelná slova – je už sice v Litvě, ale vlastně ani neví proč. Dobrovský si položil podobnou otázku – ví Francouzi, do čeho jdou? „Bonapart ještě Rusů nezkusil, protože se o svou kůži posavad nebránili“. (Z Jungmannova dopisu 26. 3. 1812.) (Hitler to už věděl, ale nic mu to nebylo platné, protože podlehl starému germánskému mýtu o dobývání barbarského Východu. Ale vědí to i někteří američtí jestřábi, kteří si už po dlouhá desetiletí brousí zuby na nezměrné přírodní bohatství největšího státu planety?)

3. Pozorujeme-li dnes skeptické názory autorů o budoucnosti národa, sledujeme-li sebemrskačské vyhledávání našich domnělých vin, slyšíme-li hlasy o tom, jak jsme nestateční, jak nejsme s to, když jde do tuha, nasadit vlastní kůži, jak své prohry zbaběle svalujeme tu na Francouze a Angličany, tu na Rusy, jak jsme se nedokázali dohodnout s Němci, jak jsme naše sudetské rodáky (používám výraz Daniela Hermana pronesený na jejich sjezdu v Mnichově) po válce z nacionální msty vyhnali, slyšíme-li všechny tyto výtky, stesky, pokárání, obviňování, nemůžeme nepřipomenout dobu, kdy čeští vzdělanci spolu s venkovským lidem ani v těch nejchmurnějších dobách, kdy národu zvonila hrana, nepodléhali skepsi, neskládali ruce v klín, ale snažili se, ač se to zdálo nedosažitelné, zachránit jazyk, posílit národní sebevědomí, obnovit zašlou slávu, navázat na dědictví předků, na jejich tvořivost v kultuře a umění, na jejich péči o vlast a zajišťování dobrých životních podmínek pro všechny, nejen pro ty bohaté, narozené v šťastné kolébce.
Věnujme pozornost několika hlasům našich vlastenců z časů nejistot a tísně. – „Čechům ničeho nezbývá, než aby potají a všemožně hleděli zachovati národ na budoucí časy; zdálo se, že tento věk to chce přinésti, ale teprve jiný další přinésti musí“, psal Jungmann příteli A. Markovi v červnu roku 1810. – P.J. Šafařík, 14.2.1821: „Nicméně ztracen jest jedině ten, kdo sebe sám ztratil. Pročež se držme, a bojujme boj statečný, buďto že zvítězíme, nebo padneme spolu, věncem čelo nebo hrob svůj zkrášlíme.“ – „My nyní jako ze dvoustoletého spánku procítivše najednou všecky   c i z í   známosti, všecka   c i z í   ponětí milé češtině naší darovati chceme: jako bychom pouhé Němce nebo Franky v českém kroji, bohemizující (odpusťte mi to slovo, hodíť se právě pro tu směsici) – Čechii za vlastence představili. Nevznikne-li z toho neřád nejvyšší? Nebude-li v tomto amalgamu trpěti sám pravý, poctivý Čech?“ (František Palacký, 3.12.1818) – „Čechové již příliš dlouho, podavše se do učení Němcům, samostatně mysliti se ostýchali; čas jest procitnouti z dvoustoletého sna, a proraziti okovy, jimiž despotie opoutala nás od bitky bělohorské.“ (Josef Palacký, 14.7.1819).

Nemyslíte, že ozvěna těchto dávných vyznání není tak cizí dnešku, jak by se na první pohled zdálo?

14 komentářů :

  1. A jsme opět u komolení češtiny pro změnu angličtinou opět máme smetanu a ne smetanovou a Praha je opět německá.

    OdpovědětVymazat
  2. Může autor uvést citát, kterým Marx v r. 1848 zpochybnil politické nároky Čechů?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marx spojoval sociální reformu s dělnickým hnutím, měšťanské národní hnutí nepovažoval za nositele sociální reformy.
      Musel se živit také jako novinář a tak musel psát k aktuální politice v německých novinách. Některé jeho články psané pro čtivost novin čtenářstvem se dají různě vykládat a překrucovat bez ohledu na výše uvedené.
      To téma je ale v diskuzi k článku prof. Grygara okrajové, není třeba ho dále rozvíjet

      Vymazat
    2. „Nyní skončily, a to asi navždy, snahy Slovanů v Německu o znovuzískání nezávislé národní existence. Roztříštěné zbytky četných národnostních skupin, jejichž národní a politické oprávnění k životu již dávno zmizelo a které již téměř tisíc let jsou přinuceny se plavit za lodí jednoho silného národa a jejich podmanitele ... Tyto umírající národnosti se pokusily využít všeobecných zmatků r. 1848 k vybudování dávno ztraceného politického stavu z r. 1800. Dějiny tisíce let jim ukazují, že tento vývoj zpět není možný. Skutečnost, že celý prostor východně od Labe a Sály byl kdysi obsazen podobnými Slovany. Ukazuje na historickou expanzi a současně na materiální a intelektuální moc národa německého, která podmanila své staré východní sousedy, vsála je a absorbovala. Tento sklon k "absorbci" byl vždy jedním z nejmocnějších prostředků, kterým byla Němci na východě tohoto kontinentu rozšiřována západní kultura. Jak mohou Slované očekávat, že se dějiny vrátí zpět o tisíc let, aby uspokojily několik souchotinářů obývajících Němci ovládané a obklopené prostory, kteří neměli od nepaměti pro kulturní záležitosti jiný jazyk než němčinu a kterým chybí základní předpoklad národní nezávislosti: samostatnost, počet a uzavřená země?"
      New York Herald Tribune, 24. dubna 1852

      Vymazat
  3. On ten Marek byl katolickým knězem v Libuni (byl dokonce původem Němec), na venkově katoličtí kněží v obnově a podpoře češtiny vykonali velkou práci. On i ten Balbín byl katolickým knězem a učil na jičínském gymnáziu. Mimochodem v dnešní fyzice je problém publikovat původní (české) věci v češtině.

    OdpovědětVymazat
  4. mimochodem i část šlechty byla vlastenecká, stačí kouknout na fasádu Národního muzea, pokud by autor věděl i něco o politice, pak by věděl, že i v českém sněmu vedla i vysoká šlechta politický boj za českou věc, občas i na půdě sněmu došlo k tomu, že se tito porvali.

    OdpovědětVymazat
  5. Nesedí mi náhrady našich existujících, živých výrazů cizími. Proč místo lež používáme fake ? Často zkomolime i zápis. Na druhé straně překotný rozvoj techniky nás zaskočí a zdomácní cizí slovo, proč ne. Máme gramofon, radio i televizi, dnes i mobil. Násilné bránění by bylo asi směšné.

    OdpovědětVymazat
  6. Národní kněží naši byli především Čechy, Praha jim byla stokrát víc než Řím, a ku svatováclavské koruně hleděli s nepoměrně větším nadšením než ku papežské tiáře.
    Jan Neruda, Národní listy 18.2.1877

    OdpovědětVymazat
  7. A máme třeba "moderátorku" Marcelu Augustovou, která zná šoféry, pasažéry, helmy ..., jako bychom neměli řidiče, cestující, přilby ..., která po vzoru dnes už odrostlých pražských adolescentů protahuje koncovky slov a ve volné řeči neodolá "přemýšlivému" éééé. Natolik si váží mateřského jazyka. Nebo jistá cácora na Nově se svými nosovkami, snad abychom věděli, že vládne po anglicky lépe než česky?

    OdpovědětVymazat
  8. ...a znáte toho mladýho idiota z reklamy co má všechno "freš"?

    OdpovědětVymazat
  9. Autor zmínil Josef Svatopluka Presla, který spolu se svým bratrem vytvořili odborné názvosloví, doslova stvořili mnoho slov, která prostě v češtině chyběla. A to přitom třeba v chemii nebyli odborníci. Prvky mající koncovku -ík jsou jejich názvy. Stejné to bylo v botanice a třeba též v technice. Měli velký cit pro jazyk a nesčetně slov se ujalo a používá dodnes, třeba poetické názvy květin - sedmikráska, mateřídouška. V Toulkách českou minulostí se o nich celá kapitola s názvem "Věda hovoří česky". Jako žačka jsem zrovna národní obrození nemusela, ale tuto kapitolu a vůbec celý díl pojednávající o obrození by si měl každý přečíst, a ujišťuji, že to vůbec není nudné čtení, úplně mi změnilo pohled na tu dobu a jsem na náš národ hrdá.
    A k těm nepřechýleným příjmením: Nelíbí se mi to, tahá to za uši a nějak se mi zdá, že tyto ženy jsou většinou nafoukané, hrají si na někoho lepšího než jsou ostatní. Tož tak. Zdravím Pavla

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No že se neujala " kapsonosoplena či břinkotruhla" mi nevadí.

      Vymazat
  10. Pane Mojmíre Grygare, děkuji Vám za výborný článek. Ano, je velice potřebné s úctou a souzněním připomínat národní obrození coby důležité údobí našich dějin. Shodou okolností jste mne osobně potěšil taktéž epizodou týkající se Josefa Dobrovského coby žáka v Německém Brodě; z Havlíčkova Brodu totiž pocházím. Mí rodiče - vlastenci nám dětem odedávna vštěpovali, že si hrajeme s lopatičkou a kbelíčkem; nikoli tedy "kyblíčkem". Žel v dnešních českých prodejnách slovo kbelík asi už (takřka) nikdo nezná, všude vévodí "kýbl" (ovšemže z německého der Kubel). Za velmi smutné považuji, že dokonce řada současných českých univerzitních profesorů ve svých odborných textech suverénně a sebevědomě tiskne slovní spojení "ten samý"; zřejmě ani oni už neznají české zájmeno "tentýž" ...
    Václav Urbánek

    OdpovědětVymazat
  11. Když pominu techniku a technologii a podobné dvojice,převzaté do češtiny postupně z francouzštiny a po sto letech ještě jednou - ale s posunutým významem -z angličtiny-
    musím zdůraznit, že české názvosloví anorganické chemie je geniální. Srovnejte třeba s latinou nebo ruštinou.

    OdpovědětVymazat