Reklama

.

.

úterý 16. dubna 2019

Marx a Engels o Češích za revoluce 1848 - O českém národě (kapitola 4.)

Pražské červnové povstání 1848

Mojmír Grygar
16. 4. 2019
1. Protože někteří čtenáři požádali o bližší informace o Marxově vztahu k české otázce, rád toto téma zařazuji do svého seriálu. Protože jsem se touto problematikou zabýval v přednášce Obrana obrození pro III. Kongres světové bohemistiky 2005, dovolím si uvést příslušné pasáže z tohoto vystoupení a obohatit je o nová fakta a komentáře.

Marxova a Engelsova koncepce české otázky opsala během krátkého času pozoruhodné salto mortale. Když iniciátoři proletářské revoluce formulovali v letech 1848–1849 své názory na národnostní otázku, vycházeli z jednoduché úměry – jen ty menší národy mají nárok na svobodu a existenci vůbec, které se podílejí na revolučním boji. Marx, stržen nenávistí vůči „reakčním národům“ v čele s Ruskem a vírou ve spasitelskou misi Němců, jimž přišli na pomoc pouze Maďaři a jako jediný slovanský národ Poláci, viděl konflikt mezi revolucí a reakcí v podstatě jako boj civilizovaných Němců se slovanskými barbary. Z tohoto nekompromisního postoje vyvěrala také Marxova předpověď budoucích událostí: „Příští světová válka smete z povrchu zemského nejen reakční třídy a dynastie, ale i reakční národy. A to je také jistý pokrok.“ (Neue Rheinische Zeitung, 13.1.1849) Námitku, že Němci a Maďaři utlačují „slabší“ Slovany, nepřijímal, dokonce prohlásil, že tento „'zločin' patří k nejlepším a nejvíce úcty si zasluhujícím činům, kterými se může náš a maďarský lid (Volk) v dějinách chlubit.“ (NRZ, 15.2.1849) Marx tu ztrácí ze zřetele třídní antagonismus a nevidí, že české a slovenské poddané neutlačoval německý a maďarský lid, nýbrž cizí panstvo, šlechta, velkostatkáři, patriciát, byrokracie. Masaryk měl pravdu, když v České otázce konstatoval, že „Marx sám nesoudil o slovanských národech jinak než Treischke a Lagarde“, významní představitelé německého nacionalismu.

Vliv romantismu v německých zemích, inspirovaný Rousseauovým návratem k přírodě a přirozeným životním formám, paradoxně podpořil nejen exaltovaný pudový prožitek národního citu, jak jej vyjádřil Fichte a další ideologové německého nacionalismu, ale i pozitivní vztah některých německých filozofů k slovanským národům. Byl to především J.G. Herder, který byl přesvědčen, že budoucnost bude patřit Rusům a Slovanům, národům dosud nepoznamenaným negativními vlivy západní civilizace. Je obtížné přecenit nadšení, s jakým naši první obrozenci vítali Herderovy vizionářské sympatie k Slovanům. Přitom však nelze zapomenout ani na význam kolosální dějinné lekce, kterou Rusko uštědřilo Naopoleonovi, nejmocnějšímu evropskému panovníkovi. Karel Marx, zaujatý třídními rozpory ve vyspělých evropských národech, byl přesvědčen, že o vítězství revoluce rozhodnou právě dělnické masy velkých národů, které procházejí průmyslovou revolucí. Menší národy tvořené převážně venkovským lidem nemohly podle jeho mínění sehrát pozitivní roli v boji proti velkostatkářům, monarchistům a církvi. (Známý je jeho podceňující výrok o „idiotismu“ vesnice.)

Marx během revolučních bojů, kdy se nad vzbouřenci zatahovala zlověstná mračna, opakovaně předvídá velkou válku „Západu proti Východu“, která na jedné straně posílí německou jednotu, ba která se stane její nezbytnou podmínkou (viz článek 1.června 1848), a na druhé straně zničí a navždy vymaže z dějin „malé zatvrzelé národy“ (13.ledna 1849). Marx se v této věci ukázal velmi špatným prorokem. Netušil, že ve světové válce, která se uskuteční až o sto let později, Německo, reprezentující nejhorší síly kapitalistického imperialismu, napadne rusko–sovětskou velmoc uskutečňující Marxovu proletářskou vizi.

Skutečnost, že internacionalista Stalin prezentoval tuto válku jako boj Slovanů proti barbarským Germánům, se také řadí do kategorie jevů, které Milan Kundera označil termínem „smích dějin“. A dějiny, když se dají do díla, rozsévají i mnoho menších žertů. Na jeden jsem narazil při četbě Jungmannovy Historie literatury české, která vyšla v roce 1851, kdy Bachův absolutismus definitivně pohřbil veškeré naděje vkládané do revoluce. Slovenský buditel maďarského původu Gašpar Fejérpataky–Bělopotocký ve své autobiografii líčí, jakému hrubému násilí byl z maďarské strany vystaven a jak ho před hrozící popravou zachránila ruská vojska. Pronásledování však neušel ani po porážce revoluce, kdy ho císařští četníci zatkli a vyslýchali; nešťastný slovenský literát svůj životopis končí poznámkou: „Němci i Maďaři se mého rozumu báli. Němci mne v podezření měli, že jsem komunista.“ (Historie literatury české, 552) Marx by se jistě divil, že němečtí četníci mohli maďarského slavjanofila považovat ze komunistu.


2. Marxovými a Engelsovými názory na národnostní otázku se zabýval Karel Kautsky v knize Sozialisten und Krieg (Socialisté a válka,1937). Autor, který se narodil v česko-německé rodině v Praze a poměry v Čechách dobře znal, Marxovy a Engelsovy názory nesdílel a ve své knize otiskl i články, které pozdější „strážci čistého marxismu“ cenzurovali – marně byste je hledali v souborném vydání Spisů ME vydávaných péčí moskevského Ústavu marxismu-leninismu. Jde například o stať z 15. února 1849, ve které se Marx vyjadřuje o Slovanech se stejným přezíráním, s jakým se v té době setkáváme u kdejakého německého šovinisty: „Kromě Poláků, Rusů a nanejvýš Slovanů v Turecku nemá žádný slovanský národ budoucnost. Důvod je jednoduchý – všem ostatním Slovanům scházejí první historické, zeměpisné, politické a kulturní podmínky nezbytné pro samostatnost a životaschopnost.“

Na druhé straně se do vydání Spisů dostaly i články, které svědčí o tom, že Marx buď některé důležité rozdíly v složitém procesu událostí nerozlišoval, nebo že byl od začátku pod vlivem velkoněmeckého postoje namířeného proti ruské a slovanské „holotě“; je ovšem možné, že to byla kombinace obou faktorů. V článku Revoluční hnutí (NRZ, 1.1.1849) čteme výrok, který jakoby předvídal nejhorší pangermánské předsudky vůči slovanským národům: „Ve Vídni zardousili Chorvati, panduři, Češi, serežani a podobná holota germánskou svobodu.“ Ale buďme objektivní. Pražské povstání Marx i Engels přivítali, a Engels v komentáři psaném 17.června 1848 vyjádřil obavy, že úsilí Čechů o politickou a sociální svobodu zardousí Němci vedeni svými národnostními zájmy. Stojí za to uvést dlouhý citát v původní podobě:

„Ať už povstání skončí jakkoli, jediným možným východiskem nyní zůstává vyhlazovací válka Němců proti Čechům.

Němci musí ve své revoluci pykat za hříchy celé své minulosti. Pykali za ně už v Itálii. V Poznani si znovu vysloužili prokletí celého Polska. A teď k tomu přibývají ještě Čechy. (…)

Revoluční Německo se mělo – zejména vůči sousedním národům – zříci celé své minulosti. Mělo s vlastní svobodou proklamovat svobodu národů, které dosud utlačovalo. A co učinilo revoluční Německo? Plně schválilo staré utlačování Itálie, Polska a teď také Čech německou soldateskou. Kounicovi a Metternichovi je dáno za pravdu.

A pak chtějí Němci, aby jim Češi důvěřovali?

A pak se Čechům zazlívá, že se nechtějí připojit k národu, který v době, kdy se sám osvobozuje, potlačuje a znásilňuje jiné národy?“

Engels neušetřil kritiky ani Frankfurtský sněm, ohnisko protifeudálního povstání:

„Zazlívá se jim, že nechtějí obeslat shromáždění, kterým je naše ubohé, zbabělé frankfurtské 'národní shromáždění', třesoucí se před svou vlastní svrchovaností?“ 

To jsou ostrá odvážná slova do vlastních řad. Engels byl také blíž pravdě než Marx, když předvídal budoucnost, která Čechům hrozí:

„Ale nejvíc k politování jsou Češi. Ať už zvítězí, nebo budou poraženi, jejich záhuba je jistá. Čtyřistaletý útlak Čechů Němci, který nyní pokračuje v pražských pouličních bojích, je žene do náručí Rusům. Ve velikém boji mezi Západem a Východem Evropy, který vbrzku – snad za několik týdnů – vypukne, postaví neblahý osud Čechy na stranu Rusů, na stranu despotismu proti revoluci. Revoluce zvítězí a první, koho rozdrtí, budou Češi. Touto záhubou Čechů jsou vinni opět Němci. Neboť Němci je zradili Rusku.“

3. Zmíněný citát umožňuje různé výklady založené na analogiích a dohadech. Jisto však je, že ani Engels ani Marx nemohli tušit, že to bude právě Rusko, ztělesnění všech vlastnosti zaostalého feudálního, reakčního, despotického režimu, které se na začátku 20. století poprvé pokusí uskutečnit Marxův program proletářské revoluce. Přesto osud Čechů v rámci Rakouska do jisté míry předvídali. Věděli, že německá národnost, vládnoucí v Rakousku a spolu s Maďary ovládající většinu slovanských národů v monarchii, nedovolí, aby Češi získali kulturní a politickou samostatnost. A věděli také, že neústupnost Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku bude v Češích vzbuzovat iluzi, že jim bratrský ruský národ v jejich národním zápase poskytne podporu.

V době, kdy Maďaři získali v roce 1867 podíl na centrální moci v habsburské monarchii, zavládlo v Čechách rozčarování. Skupina představitelů českého národa, vedená Palackým, odjela tehdy do Ruska, aby získala carovu podporu. Před lety jsem měl v ruce Palackého zápisníček, v kterém si během zájezdu do Moskvy zapisoval cestovní dojmy. Pozoruhodné jsou záznamy různých denních zážitků od počasí, dojmů z dlouhé cesty až po srdečné příjetí veřejnosti a setkání s ruskými i polskými aristokraty. Nejpozoruhodnější je však skutečnost, že v kalendáři schází jakákoli zmínka o setkání delegace s carem Alexandrem II. – rubrika označující datum audience je prázdná – co může být výmluvnějším výrazem zklamání, které Palackému a jeho přátelům připravil nejvyšší představitel velikého bratrského národa?

Engels měl pravdu, když předvídal, že největší hrozba českému národu hrozí ze strany Němců. Toto nebezpečí se vyhrotilo na konci 30. let, kdy nacisté obsadili Československo a vypracovali několik variací plánu na odstranění českého obyvatelstva z prostoru, který němečtí nacionalisté již dávno před nástupem Hitlera k moci považovali za své, germánské teritorium. (Náš bohatě dotovaný Ústav pro studium totalitních režimů nám stále dluží bílou knihu, která by shrnula všechny nacistické dokumenty o připravovaném „konečném řešení české otázky“. Česká veřejnost není dosud plně seznámena s nebezpečím, které by za určitých podmínek vedlo k likvidaci národa.)


4. Marxův obdiv k maďarskému povstání budoucí vývoj událostí vystavil kritice, která nemá daleko k výsměchu. Zase jsme u onoho nelítostného paradoxu dějin. V této tragédii–frašce důležitou roli hraje hrabě Gyula Andrássy, který v roce 1848 stál spolu s Kosshutem v čele povstání. Když byla maďarská revoluce pomocí 140 000 ruských vojáků potlačena, Andrássy byl odsouzen k smrti oběšením. Podařilo se mu včas uprchnout do Francie, takže poprava mohla proběhnout jen symbolicky, „in effigie“, spálením portrétu nepřítomného odsouzence. Kdo mohl tehdy tušit, že tento rebel, který byl v rakouských matrikách uváděn jako mrtvý, se za deset let vrátí beztrestně domů?

Kdo mohl předvídat, že si získá přízeň císařovny Alžběty (Sissi), že za pouhých sedm let se stane ministerským předsedou Rakousko–Uherska a od roku 1871 až do smrti bude spoluurčovat zahraniční politiku habsburské monarchie? Jeho zásluhy o upevňování přátelství s Německem, o realizaci Bismarckova plánu imperiální politiky Rakouska vůči balkánským Slovanům, včetně vojenské okupace Bosny a Hercegoviny, jsou v naprostém rozporu s tím, jak se Andrássy jevil roku 1848 ideologům Frankfurtského Všeněmeckého sněmu.

Koho tehdy mohlo napadnout, že z příkladného bojovníka proti Vídni a despotickému Rusku se během nedlouhé doby stane jedním z vůdčích politiků bašty feudálního absolutismu? Frankfurtští revolucionáři v době „jara národů“ nebyli s to domyslet, že velkostatkář–aristokrat bojoval proti Vídni ne proto, že císařský dvůr byl oporou starého režimu, ale proto, že omezoval svobodnou vůli maďarského panstva.

S tím souvisí také další fatální otázka týkající se českých a maďarských vztahů k vídeňskému centralismu. Zatímco Češi, jak postřehl Engels, nehledali oporu v Rakousku proto, že by byli nekritičtí k vídeňskému absolutismu, ale proto, že ve Velkoněmeckém sněmu by byli jako malý osamělý slovanský národ vystaveni neobyčejnému germanizačnímu tlaku.

Odpověď na otázku, jak se hrdina maďarské revoluce, odsouzený v roce 1849 k smrti, mohl po necelých dvaceti letech stanout v čele vídeňské vlády, není tak nesnadná, jak by se na první pohled zdálo. Říká se, že vrána vráně oči nevyklove, a totéž platí o aristokratech: i když mezi nimi dochází k mocenským sporům, nezapomínají na své privilegované postavení přesahující jakékoli místní, jazykové, národnostní rozdíly. Císařovna Sissi a její muž František Josef mohli jednat s maďarským hrabětem jako s přítelem a spojencem, protože je spojovala modrá krev. Nějakého podobného partnera by však mezi Čechy hledali marně. Pokud se v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vyskytovaly šlechtické rody – Schwarzenbergové, Černínové, Kinští, Colloredo–Mannsfeldové, Lobkovicové a mnoho desítek dalších –, byli to Němci, germanizovaní Češi nebo cizinci, které s územím Koruny české spojovalo pouze vlastnictví latifundií a historická privilegia.

Císař a jeho vídeňská kamarila si nedovedli představit, že by jednali s Palackým, Masarykem, Kramářem jako rovný s rovným. V Rakouské monarchii, kde panovaly striktně dodržované aristokratické třídy (císař se nikdy nesmířil s tím, že Ferdinand, následník trůnu, se oženil s potomkyní nižšího šlechtického stupně), nepovažovali politiky neurozeného původu za skutečné partnery při řešení zásadních politických věcí.

O tom, jak přezíravě se představitelé staré rakouské šlechty dívali na české politiky, kteří se nemohli honosit urozenými předky, svědčí způsob, jakým Adalbert hrabě Sternberg před válkou polemizoval s Dr. Kramářem – nejenže neopomněl zdůraznit, že český politik (slovo český pan hrabě nahrazoval dvojznačným slovem „böhmisch“) nemá žádnou minulost a že zapomíná, že v monarchii, ať se to komu líbí, nebo ne, poslední slovo ve všech záležitostech má císař jako nositel nejvyššího poslání z milosti boží.

Je známo, že Sternberg, muž mimořádně vzdělaný a vtipný, dával po válce své opovržení demokracií a republikou způsobem, jehož humor degradovala hysterie a šaškovství. (Viz svědectví R.N. Bruce Lockharta, britského diplomata, v knize Ústup ze slávy,1936.) Zhrzený hrabě si dal vytisknout vizitku s nápisem: Adalbert Sternberg, povýšen do šlechtictví Karlem Velikým 798, zbaven šlechtictví Karlem Rennerem 1918. Kdyby se Dr. Karel Kramář býval mohl chlubit aspoň třista- nebo čtyřistaletým šlechtickým titulem, sotva by se za války našel v Rakousku soudce, který by ho bez váhání odsoudil k trestu smrti. Byl to přece jen obyčejný „böhmischer Bürger“ (český měšťan), syn venkovského zedníka a cihláře.


5. Marxovy, mírně řečeno, omyly ve věci českého národního hnutí vzbuzují otázku, jak je možné, že tento filozof a břitký analytik hospodářských a společenských poměrů, kritik pudového, intutivního/1/ posuzování věcí, sám mohl podlehnout předsudkům a pověrám německého prostředí? Pochopit pohnutky, proč historik, který nesčetněkrát vystupoval proti německému šosátství a nacionalismu, sám se stal v pohnutých letech 1848–1849 obětí této falešné ideologie a mentality, není snadné. Karel Kautsky vidí příčinu selhání v tom, že sama válečná situace, kdy jsou na vážkách osudy národů i samy základy vidění a posuzování světa, Marxovo racionální myšlení zdeformovala a nahradila nekritickou citovou angažovaností. (Freud a Jung by konstatovali propad do kolektivního nevědomí.)

Mám za to, že hlubší vysvětlení nabízí Emanuel Rádl v úvahách o ideologii německého nacionalismu publikovaných v 30. letech. Autor v nich rozlišuje dva protikladné zdroje Marxovy filozofie: na jedné straně sepětí s „kvašením německého idealismu“, s ideologií romantického myšlení (patří tam nejen Fichte, Feuerbach, Stirner, Büchner a další, ale i Hegel), na druhé straně inspirace opačného typu – „západní duchovní krajina“, která se od Sokrata a římského práva až po francouzské osvícenství a anglickou empirickou vědu vyznačovala kritickým racionalismem, respektováním faktů jako základny a zdroje obecných závěrů. Marxovovo posuzování české otázky v době „jara národů“ svědčí o tom, že jako teoretik a praktik sociální revoluce zůstal poplatný svému ranému romantickému mesianismu.



/1/ intutivní: vciťující se, chápající situace a problémy bez dlouhého racionálního uvažování




21 komentářů :

  1. e hrabě Gyula Andrássy, který v roce 1848 stál spolu s Kosshutem v čele povstání. obaja boli Slováci - Andráš a Košút, bojovali za Uhorsko, nie za Magyarsko, Košútov strýko bol veľkým priateľom Štúra, a Marx bol žid, nie Nemec, tak ako aj mnohí z revolucionárov tej doby, ako povedal na ich margo Simon Peres, stratili sme vieru v Boha a nahradili ateizmom, pohrdli sme Desatorom a to nám dovoľovalo nastoľovať nové poriadky, my sme boli motorom revolúcií,

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Správně jste měl uvést, že víru v Boha nahradili ROZUMEM a Desatero nemá nic společného s pověrou v Boha, ale obsahuje společenské zásady v dané historické době !!
      Nakonec Marx měl pravdu v tom, že společenské vztahy se budou vyvíjet nad rámec kapitalizmu, který dnes přináší na zemi jen hoře a neštěstí !!

      Vymazat
    2. Desatero samozřejmě má co do činění s "vírou v Boha". Už 1. přikázání praví:
      Nebudeš mít jiné bohy mimo mne. (Neuctívej jiné bohy)

      Vymazat
    3. Dobrá židovská rodina, kde byl synem Karl MARX, volila mezi vírou navenek a vírou uvnitř. Zvolila víru uvnitř, a formálně konvertovala do gójského stáda křesťanského... aby z něho mohla nadále žít, protože nějaká Gojischer kopff vymyslela, že sdvokacii smí v dané části Německa (sjednoceno až 1871) provozovat pouze křesťan... A PRACHY Z PRÁVNIČENÍ ZA "KOSTEL JEDNOU TÝDNĚ" STÁLY... Tak nakonec "křesťan" K. Marx byl synovcem RABÍNA... a nikomu to nevadilo. O SABBATU se přeci do kostela nechodí, až o všední neděli... nebo vůbec, stačí o pár svátcích...

      Vymazat
    4. Kdyz udajne zide spachali zlociny v Egypte a utekli do pouste objevil se prorok a prinesl jim od boha desatero prikazani. jedno z nich :: NEZABIJES. Pak jim ten samy buh porucil aby zmasakrovali nevinne populace zeme Cannaan. Dnesni Libanon.
      Zaklad a zacatek terorismu najdeme tez na Str.Vychode a po posledmi povstani virou posedlymi fanatiky zavladl klid od 133. Kopie katolictvi /kdyz vy mate tohle ,tak my musime mit taky neco/, islam se pak ukazal velmi vhodny a jednoduchy k zfanatizovani pro primitivni kmeny . Zide se pak zucastnili tazeni a vlady islamu do Evropy a Spanelska..terorismus pokracoval po 48 a ovlada svet. Vyborny clanek a zaver? ,Ze Hitler byl tez MARXISTA !!
      tendence k Posedlostem je charakteristicka pro zidy. A Marx byl jeden z nich..
      Bourili se madari a tez Janosik byl madar. Slovaci na neco takoveho ,klast odpor vrchnosti jednoduse nemaji..Dodnes.

      Vymazat
  2. Dobrý článek aby Marx poznal že němci půjdou po Slovanech nebylo tak těžké vždy tomu tak bylo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mel Marx pravdu ,ze Slovane se neudrzi ,kdyz nas casto zachranovaly Zazraky. Vitezstvi rusu nad nacisty , napr. je dodnes nevysvetlene..Tech prikladu je hodne , protoze nase neagresivita,slusnost a touha po miru ,je rudym hadrem na germany a zapad dodnes..

      Vymazat
    2. Marx byl jen jeden z mnoha kteří již tehdy poznali, že populace východní Evropy vykazuje znaky masivní degenerace. Před ním o tom přeci hovořili a psali všichni proroci už celé věky, že je třeba vyměnit zdegenerovanou populaci primitivní východní Evropy a když se tento prostor uvolní pro kvalitnější genofond, nastane i tam prosperita! - https://blisty.cz/art/93823-vychodoevropane-povazuji-svou-kulturu-za-nadrazenejsi-jinym.html

      Radili stále to samé: zbavte se zbabělé a domýšlivé chátry na východě, která odjakživa rozvracela a zaplevelovala kontinent svým poškozeným genofondem a nastane zlatý věk pro Západní civilizaci!

      Vymazat
  3. Opět jeden "úspěch" západní demokracie realizovaný prostřednictvím bohorovných Frantíků. Svůj národní poklad si nedokázali zabezpečit před požárem lépe než Češi před půldruhým stoletím ND. Hasiči evidentně nebyli vycvičeni k podobnému zásahu. Signalizace a zabudovaná hasící zařízení nefungovala nebo tam vůbec nejsou. Katastrofa přistihla systém opět se staženými kalhotami podobně jako v r.1940 a r.1914.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To katolické "agitační středisko" bylo obestavěno lešením, jako ne tak dávno Pražský hrad, kdy z jeho střechy nějaká hovada ukradla presidentskou vlajku a místo ní pověsila na stožár poslední spodky kapitána Pirátů Flinta... a dostala se tam právě po tom lešení...

      Vymazat
  4. Alexandr, a celá ta jejich squadra, to byl Rus jako víno.

    OdpovědětVymazat
  5. Ano, Marx vycházel ze stavu národů ve střední Evropě v r. 1848 a předpokládal, že kapitalismus se položí díky revoluci proletariátu podstatně dříve, nejspíše po předvídané světové válce - tedy po r. 1914. Ale diktatura kapitálu si uvědomila, že má-li přežít ještě nějaké to století, musí mobilizovat svou obranu a velice chytře si vytvořila baštu svých ochránců zkorumpováním také parazitující, tentokrát na kapitálu vrstvy - vytvořením "střední vrstvy / třídy/". Je otázkou, nakolik tato vrstva bude posilovat nabo slábnout. Je ale také otázkou, nakolik válečná tažení budou "revolucionovat" postižené národy. Migranti, vyprodukovaní teroristickými válkami bohatých, určitě nebudou nějakou uvědomělou baštou ochrany kapitálu, ale budou zdržovat svým terorismem revolučnost lidu, který bude hledat sám ochranu v kapitalismu. Tak pokud nechceme budovat lidskou společnost, musíme přijímat migranty, aby pak kapitál měl důvod nás chránit a občané zpětně budou chránit kapitál. Je to boj o přežití, ale konec je přece jan podle Marxe! Zvítězí humanismus! Jen o pár století později, než si myslel Marx!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Člověk žasne jací blázni běhají po světě.Přijmat migranty-budou zdržovat svým terorismem revolučnost lidu.Vzděláním ke zblbnutí

      Vymazat
    2. Karl Mordechej Marx - svoje diela a myšlienky venoval len svojim - a zrazu sa všade píše len Karl Marx - a prečo magyari a nemci - no - najviac židov konvertovalo v Uhorsku a prijali nemecky znejúce mená a luteránsku vieru - aby mohli ostať pôsobiť v bankách a politike -škandál ss spovedníkom m.Terézie

      Vymazat
    3. Kdybyste pane 11:13 rozumněl češtině, pak byste nesplodil svůj blábol, 10:24 má pravdu, že kapitál hledá spásu před svým pádem všudemožně. Války jsou spolehlivou brzdou a vyprodukovaní migranti, puštění ze řetězu vytváří to co u nás nepřízpůsobiví - no go zóny. A kdo má ochránit občany? Policie, vlastněná kapitálem. A kdy to ta policie v rukou kapitálu udělá? když budou občané sekat dobrotu a nežehrat na diktaturu kapitálu. A je vymalováno: Tak trochu myslet, vím, že to bolí, ale na to jsou prášky!

      Vymazat
  6. Chudá Praha / Lidé – místa – instituce (1781–1948)
    Muzeum hlavního města Prahy.

    Adresa:
    Praha 8, Na Poříčí 52

    Termín:

    17.4.2019 až 25.8.2019

    Celý den!

    Vstupenky: 480-Kč / bezdomovci zdarma!

    Výstava Chudá Praha je pohledem na chudobu ve městě v 19. a zejména v 1. polovině 20. století z několika perspektiv. Historické obrazové dokumenty, především fotografie a tisky, dokumentují každodenní starost nemajetných vrstev o své skromné živobytí. Unikátní snímky zachycují místa, která chudí obývali nebo na kterých se zdržovali, a v neposlední řadě se návštěvníci mají možnost seznámit s vybranými pražskými institucemi, ve kterých chudí nalézali útočiště a podporu, tedy nahlédnout způsoby, jakými se společnost s chudobou vyrovnávala prostřednictvím chudinské a sociální péče, jak se formovala od josefínských dob.

    Výstava Chudá Praha poodkrývá stinné stránky velkoměsta a umožňuje uvidět je v širších souvislostech. Nabízí tak vnímavým návštěvníkům srovnání historické a současné životní, nadmíru bohaté reality.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je vidět, že ráji za Císařpána nefandíte... přitom tam i Cikáni museli něco k přikrádání přivydělat. "Dáfky" byly lískovkou od drába a chcípnout hlady bylo vrchností milostivě povoleno...

      Jinak vám gratuluji k vašemu jasnému jsoucnu, protože já 48O korun nevyhodím za kulturu, ale zaručeně koupím něco kulturnějšího - třeba sandále z krámku u Mekkonga ;-D) pro svoji paní.

      Vymazat
  7. Pre autora: Gašpar Féjerpataky Belopotocký bol maďarského pôvodu asi v rovnakej miere, ako vy ste Mongol... Rodina pochádzala z Liptovských Kľačian, rodinný predikát bol Belopotocký, Féjerpataky je len upraveným prekladom do maďarčiny, ako sa to v období maďarizácie často stávalo z rôznych dôvodov... Podľa časti priezviska usudzovať na pôvod, je diletantizmus... Ale v českých médiách som sa svojho času dočítal aj to, že hokejista Pálfy je Maďar (nevie po maďarsky ani slovo). Takže sa nečudujem, treba niečo písať...

    OdpovědětVymazat
  8. Svět je příliš složitý na pochopení. Existuje mnoho zájmů, některé jsou známé, jiné skryté. Je nutno vycházet z vlastních zájmů. Tj. rodina, národ, demokratický stát. To si musíme hájit, bez toho bychom byli neukotvení, jako Afričan v Evropě. Plánovači diktatury proletariátu se snažili tyto hodnoty také potlačovat a likvidovat. Ráj na zemi nevybudovali. Původně možná dobrá myšlenka, za několik generací zparchantěla a jelikož byla zlikvidována zpětná vazba, ve formě demokracie, nastal rozklad. Rozložených trosek se zmocnili jiní plánovači a zavedli zde diktaturu peněz. I tato diktatura vede svět k rozvratu. Opět zde chybí demokratická zpětná vazba.
    Žižka nám ukázal, že i malý národ se nemusí nechat utlačovat totalitou (tenkrát církevní). Masaryk nám ukázal, že demokracie dokáže i malý národ začlenit do rodiny suverénních národů. Takže není důvod, abychom nadále trpěli tu diktaturu peněz a postavení někoho, koho si jiní můžou koupit do svého vlastnictví. Trend jasně směřuje ke kastovnímu systému a čím dál to necháme zajít, tím drsnější, bude možnost nápravy. P.K.

    OdpovědětVymazat
  9. Stalin internacionalistou? kdeže! Zájmy ruského imperia.
    Stalinovi musíme být neskonale vděčni za to, jak Nás vyvedl z germánského obklíčení.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 22:51 kam nás naivky Havlománie, obloukem jako osly vrátila. Hezky cestou za mrkvičkou v kečupu. VoVa

      Vymazat