Jak dlouho přežije společnost, v níž je práce přežitek?

Ivan David
20. 5. 2019   Parlamentní listy
Bez přiměřeného zájmu prošel výrok katolického biskupa Jana Baxanta, který při otevření Centra sociální pomoci v Mostě (spadá pod Oblastní charitu v Mostě), podle zdroje ZDE řekl, že svobodní lidé mají právo se rozhodnout, že nebudou pracovat, protože nechtějí. To je opravdu „pokrok“. Podle Genesis řekl Hospodin Adamovi, když okusil ono jablko: „V potu tváře chléb svůj dobývati budeš!“ a dodal: „V prach jsi a v prach se obrátíš!“ Chápu to tak, že mimo ráj je práce údělem člověka. I v ateistickém minulém režimu se rozumělo samo sebou, že člověk má být „platným členem společnosti“, tedy užitečným pro společnost.

Nikdo o tom nepochyboval. Pamatuji se na mladého muže, který byl na začátku osmdesátých let přeložen na Psychiatrickou kliniku v Praze 2 z Psychiatrického oddělení Všeobecné vojenské nemocnice. Tam mu byla stanovena diagnóza schizofrenie a klinika měla diagnózu přezkoumat. U vojenského útvaru byl nápadný tím, že nechtěl vůbec nic dělat. Jeho postojům, chování a argumentaci nikdo nerozuměl. Hlavním příznakem měl být blud. Obsahem údajného bludu bylo „nevývratné“ přesvědčení“, že nemusí pracovat. Vysvětlil mi to tak, že stačí, že pracují ostatní lidé. Ti udělají práce dost a není třeba, aby i on pracoval. S diagnózou jsem se jako mladý sekundář neztotožnil, nicméně mladík dostal „modrou knížku“ a invalidní důchod, aby v souladu s jeho přesvědčením nemusel nic dělat. Nikdo tehdy nechápal, že by to nemusel být blud. Natolik byl všeobecně sdílen „blud“, že normální je pracovat.

Málokdo tehdy chápal, že se jedná o člověka, který předběhl svoji dobu. Předpokládám, že když se o něm dozvědí neziskovky, vypátrají ho a vyrobí z něj celebritu. Možná mu postaví pomník a pojmenují po něm náměstí.

Nová po celém Západě bující ideologie nesmyslně zvaná „neomarxismus“ totiž hlásá, že všichni mají stejná práva. Klade se důraz na individuální svobody. Lidé, zejména menšiny jsou podle této ideologie společností utlačovány, společnost je univerzální viník, který je dlužný všem. Povinnosti upadly v zapomnění.

Možná, že sám žiji v bludu, že člověk bez společnosti nepřežije, že společnost se udržuje usilovnou prací, a že se na té práci mají podílet všichni, kteří jsou práce schopni. „Prací“ rozumím každou společensky užitečnou činnost, například i řádnou výchovu dětí.

Před dvaceti lety mi „vizionář“ Vladimír Špidla řekl, že za dvacet let bude mít práci jen jedna třetina lidí, že je to normální a je nutno se s tím smířit.

Vidím práci, která by měla být vykonána a není, na každém kroku. Jiná je otázka, zda bude tato práce identifikována a zaplacena nebo jinak odměněna. Lidé bez aktivního zaměstnávání rychle degenerují.

Absence práce vede k demoralizaci. Proto námořníci drhli palubu a vojáci vytírali „rajóny“, v Prusku vojáci pracovali jako tkalci. Práci lze jen částečně nahradit aktivní rekreační činností.

Ve městě Most jde především o Rómy. Rómové mojí generace a starší všichni pracovali. Ti, kteří nepracovali, byli v „nápravném zařízení“. Jejich synové, dcery a vnuci pracovat nemusejí a také pro ně není dost práce, protože jim často chybí kvalifikace. Kromě toho jsou opravdu stigmatizováni a diskriminováni. Když se ucházejí o práci, je pro ně vzezření přítěží. Nemohou za to, že zaměstnavatelé mají špatnou zkušenost s těmi, kteří vypadají podobně a jsou proto „házeni do jednoho pytle“. Odmítání je ponižující a demotivující. Rozdíl mezi mzdou nekvalifikovaného pracovníka a sociálními dávkami je nízký. Ti, kteří neuvidí své rodiče chodit do práce, sami těžko získají potřebné postoje a návyky. Profesor psychiatrie a nositel řádu práce Jan Dobiáš říkal: „Od utrpení k parazitismu je jen krůček.“ Jsem přesvědčen, že je nutné podporovat a dávat za vzor ty, kteří se vytrvale snaží. Pokládám za nepřijatelné podporovat někoho jen proto, že se rozhodl nepracovat.

Není pravda, že za minulého režimu byla povinnost pracovat. Byla povinnost žít z legálního příjmu. Kdo prokázal, že má našetřeno z legálního příjmu pracovat nemusel. Měl odpracováno.

Za naprosto nepřijatelný pokládám tzv. „nepodmíněný příjem“, velmi podobný „jednotné sociální dávce“ navrhované kdysi poslancem Tlustým (ODS). Ať jsou motivy levičácké nebo pravičácké, odměna „za nic“ je demoralizující a mají na ni nárok jen invalidé a děti. Důchod není „za nic“, je odměnou za celoživotní práci. U nás jen velmi špatnou odměnou.

Pan biskup Baxant doslova řekl: „S větší svobodou je totiž spojeno i to, že se lidé rozhodují o svém stylu života, který je možná někdy pro druhé obtížný nebo náročný, Například se rozhodují pro to – a mají na to právo – že nebudou pracovat. Bohudíky jsou tu charitní pracovníci, kteří bez ohledu na tato nezodpovědná rozhodnutí svobodných lidí reagují tím, že jim přes to všechno pomáhají. Ať jde o někoho, kdo nechce, nebo nemůže sehnat práci, má nemoci, je handicapovaný a podobně.“

Invalidé a lenoši nepatří do stejné skupiny a nazaslouží stejný přístup. Péči o líné nepokládám za sociální službu, ale za asociální jednání. Hodnotit lenost jako „rozhodnutí svobodného člověka“ je naprosto zcestné. Zahálka přece patří k sedmi hlavním hříchům. Možná to pan biskup už zapomněl, je moderní, jde s dobou.