Reklama

.

.

čtvrtek 9. května 2019

Kosovo. Svedectvo o poslednej najväčšej lži geopolitiky konca dvadsiateho storočia

Generál Dominique Delawarde
Serge Halimi a Pierre Rimbert
8. 5. 2019 LeMondeDiplomatique a HlavnéSprávy
Generál v zálohe Dominique Delawarde zažil fázy “pred, počas a po vojenskom ťažení” bombardovania Srbska na pozícii šéfa “spravodajstva a elektronického boja” generálneho štábu Spoločného operačného plánovania. Zapojený do prvej línie tohto štábu v daných udalostiach, poskytuje nám svoje svedectvoIlustračné foto


Pred niekoľkými dňami Serge Halimi a Pierre Rimbert, dvaja uznávaní novinári periodika Le Monde diplomatique, uverejnili vynikajúci článok. Pripomeňme, že Serge Halimi je riaditeľom tohto periodika od roku 2008. Tento článok prevzalo viacero alternatívnych internetových novín, zaslúžil by si však oveľa väčšie rozšírenie. Jeho názov je “Najväčší podvod konca dvadsiateho storočia”.

Článok nám presne popisuje hlavné “mediálne podvody”, ktoré formovali západnú verejnú mienku, aby ju nastavili podľa požiadaviek politikov a vojenských štábov a živili 78-dňovú vojnu v Kosove. Bola to prvá vojna od vzniku NATO v roku 1949, v ktorej sa táto organizácia rozhodla zaútočiť na štát, ktorý neohrozoval žiadneho z jej členov. Odvolávala sa na humanitárny motív a konala bez mandátu OSN.

Kosovo bolo naozaj najväčšou lžou konca dvadsiateho storočia


V tej dobe som bol na pozícii vojenského pozorovateľa a priamo som zažil obdobie „pred, počas a po vojenskom ťažení bombardovania na pozícii šéfa “spravodajstva a elektronického boja” generálneho štábu Spoločného operačného plánovania a keďže som bol v prvej línii zapojený do tohto smutného prípadu môžem bez najmenšieho zaváhania potvrdiť, že Kosovo bolo najväčšou lžou konca dvadsiateho storočia.

Pridám teda niekoľko položiek do zoznamu mediálnych klamstiev k tým, ktoré sú uvedené v článku Le Monde diplomatique, klamstiev, ktoré som mohol denno-denne sledovať priam zo zdroja, od septembra 1998 do augusta 2000 (pred, počas a po akcii) a doplním niekoľko úvah o obrovských dôsledkoch týchto klamstiev v medzinárodných vzťahoch.

Pamätám si, ako veľmi sme boli, moji kolegovia aj ja sám počas celého konfliktu ohromení, keď sme videli, čo NATO spôsobovalo srbskému národu, nášmu starému spojencovi, ktorého Francúzsko, naša krajina, zradila z nesprávnych dôvodov.

Spomínam si na rozhovor, ktorý sa odohral začiatkom októbra 1998 v centrále NATO v Belgicku s mojím priateľom a riaditeľom Spoločného operačného centra (JOC), mozgu a ústredia atlantickej organizácie, plukovníkom US D M’G, ktorého som dobre poznal počas môjho predchádzajúceho pridelenia v USA, a ktorý cítiac, že ​​to bude aj tak viesť k napadnutiu Srbska, mi povedal, že „urobíme hlúposť“ a to z troch dôvodov:

1 – Žiadny dôvod na napadnutie Srbska neexistuje. Podľa spravodajstva NATO Miloševič robil poriadky s kosovskými rebelmi, ktorí tvorili veľmi malú časť kosovskej populácie „mierne a s nízkou intenzitou“ podľa tohto plukovníka USA. Akákoľvek agresia by teda bola objektívnym zásahom do záležitostí suverénneho štátu.
2 – Srbi by neprestali odolávať za tri dni a ozbrojený konflikt by tak mohlo trvať niekoľko mesiacov. (Trvalo to 78 dní)
3 – Ak by bolo potrebné zapojiť pozemné vojsko, takéto boje by boli pre nás dlhé, komplikované a smrteľné vzhľadom na veľmi ťažký terén a nepopierateľné morálne sily srbského ľudu, ktoré sa prejavili aj počas druhej svetovej vojny.


Odlákať mediálnu pozornosť od istej vnútropolitickej záležitosti v USA


Spomínam si na veľmi jasnú a presnú odpoveď tohto amerického plukovníka na moju otázku: „Ak vieme že je to hlúposť, prečo to nakoniec aj tak urobíme?”.

Bez toho, že by som teraz zachádzal do detailov, jednalo sa o odlákanie pozornosti médií od istej vnútropolitickej americkej záležitosti. Vojna v Kosove strhla všetku pozornosť amerických médií na seba. Bolo potrebné, aby sa americkým médiám podhodila “nová kosť na ohlodávanie”, aby pustili tú, čo už mali a ktorá ohrozovala Biely dom. Odpoveď bola pre mňa pravdaže ohromujúca, ale čas ukázal, že táto operácia fungovala perfektne.

Pozícia tohto plukovníka USA na vrchole hierarchie NATO (riaditeľ JOC), ako pravej ruky generála US Westleyho Clarka, hlavného veliteľa, bola v mojich očiach zárukou dôveryhodnosti. Predstavil mi kosovskú záležitosť ako “diverznú” operáciu… On sám sa zdal veľmi znepokojený touto situáciou, čo mohlo vysvetliť jeho nedostatok diskrétnosti na túto tému a jeho “priamočiaru úprimnosť”.


Zatlačiť Srbov do chyby


Je pravda, že čas krátko na to ukázal, že vtedajší americký prezident vedel dokonale využiť túto diverziu na to, aby sa dostal z ťažkej situácie. Túto techniku ​​skutočne úspešne použil Bill Clinton 16. decembra 1998 v predvečer jeho odvolávania v Snemovni reprezentantov pre jeho klamstvá v prípade Lewinskej.

V tento deň Clinton vydal rozkaz na útok na Irak (operácia púštna líška) aj v tomto prípade pod falošnou zámienkou irackého programu vývoja zbraní hromadného ničenia … Vystrelili 415 rakiet Tomahawk, ktoré počas 3-dňovej paľby zabili 600 až 2000 ľudí. Mediálna pozornosť bola odklonená od aféry Lewinská,… ktorá bola “zabudnutá”. Samozrejme Iračania za to draho zaplatili…

Vráťme sa späť ku Kosovu. Spomínam si aj na hlásenia, ktoré francúzsky plukovník zodpovedný za francúzsky kontingent pozorovateľov pre KVM (Kosovo Verification Mission, od októbra 98 do marca 99) adresovali generálnemu štábu. Tento plukovník nám povedal, že „nechápe, čo chceli jeho anglosaskí kolegovia (USA a UK) ktorí ako sa zdalo sa každodenne snažili vyprovokovať Srbov, aby mali zámienku na zásah“.

Podľa týchto hlásení francúzskeho generála nebol dôvod na úder


Spomínam si na správy francúzskych dôstojníkov operácie OSN Alba, ktorí na hranici medzi Kosovom a Albánskom vypočúvali kosovských utečencov, ktorým vypálili domy. Podľa týchto správ, adresovaných Operačnému centru OSN a ktorých kópiu sme dostávali aj my na otázku: Vypaľujú vaše domy srbské sily Miloševiča? Odpoveď bola najčastejšie táto: “Nie, je to UCK Hašima Thaciho”. Treba teda poznamenať, že OSN dobre vedela, čo sa v Kosove skutočne deje.

Potom sme pochopili, že Hašim Thaci sa snažil vyvolať zásah NATO napodobňovaním toho, čo sa dialo pri niekoľkých príležitostiach v Bosne, vyvolaním úteku vlastných bratov a pálením ich domov pred kamerami západných žurnalistov, aby si získali mienku medzinárodného spoločenstva. Všetky tieto zverstvá boli samozrejme pripisované … Miloševičovi …


Svedectvo fínskej doktorky Heleny Ranta, vedúcej skupiny medzinárodných vyšetrovateľov v tejto oblasti


Pamätám si aj na „pravdivú falošnú masakru v Račaku“ z januára 1999, ktorá umožnila NATO ospravedlniť jeho do značnej miery premyslený zásah. Všetky podrobnosti o tejto “montáži” boli odhalené vďaka svedectvu Dr. Heleny Rantovej, fínskej vedúcej skupiny medzinárodných vyšetrovateľov v tejto oblasti.

Mnohé médiá hlavného prúdu uverejnili jej vyhlásenia, no bolo to až príliš dlho po týchto udalostiach. NATO hralo svoju podvodnú hru a vyhralo ju dlho predtým, než čestné médiá tej doby odhalia tento podvod. V tejto záležitosti, ktorá sa v mnohých ohľadoch podobá na známy mediálny podvod z Timisoara, si prečítajte článok v Berliner Zeitung z októbra 2003, ktorý prebrali aj francúzske noviny Courrier International, ako aj podrobnejší článok Rolanda Magnina z roku 2009.

Pre mladých čitateľov (do 40 rokov), ktorí ešte nevedia, ako sa vyrábajú falošné “mediálne masakre”, napíšte do prehliadača dve slová: “masaker” a “Timisoara” a objavíte množstvo odkazov na ďalší “super podvod” západných médií konca dvadsiateho storočia.

Chápeme, prečo pri týchto témach mainstreamoví novinári, ktorých „angažovaná“ práca má pokrývať lži svojej materskej spoločnosti, sa snažia manipulovať pravdu, pri takýchto témach radšej pozerajú inde … Serge Halimi a Pierre Rimbert vo svojom závere hovoria: “je ľahké pochopiť, že novinári, ktorí sú najviac posadnutí otázkou falošných správ, tiež odvracajú pohľad inde”.


Jamie Shea, hovorca (UK) NATO, “Super klamár”


Spomínam si aj na takmer denné falošné správy pre tlač od hovorcu NATO (Jamie Shea), ktorého sme prezývali prezývkou “Super klamár “. Nechal sa počuť, že bombardujeme vojenské ciele, samozrejme vždy úspešne. Bolo to ale ďaleko od pravdy.

V skutočnosti lietadlá NATO uskutočnili v priemere 500 bojových letov denne počas 78 dní. Bombardovali hlavne civilnú infraštruktúru s pomerne nízkou presnosťou, čo by bolo veľmi ťažké „predať“ západnej verejnej mienke. Bolo preto nevyhnutné klamať a vymýšľať falošný a krásny príbeh o konflikte medzi ozbrojenými silami, vylučujúc alebo minimalizujúc akýkoľvek vplyv na civilné obyvateľstvo, uvádzaním lichotivých, avšak nepravdivých výsledkov.

Na 78. a posledný deň bombardovania, pán Jamie Shea vyhlásil, že bolo zničených 800 kusov ťažkej techniky srbského vojska (čo bola pre zasvätených celá srbská ťažká technika použitá v Kosove). Presné počty v čase stiahnutia srbských síl ukázali, že iba 30 kusov ťažkej vojenskej techniky bolo mimo prevádzku (rozbité alebo zničené). Inými slovami, srbský kontingent nasadený v Kosove bol po 78 dňoch bombardovania bojaschopný na 96%. Morálka srbského kontingentu bola stále dobrá.

Keď som počas konfliktu v interných kruhoch zdôrazňoval nezrovnalosti vo vyhláseniach Jamieho Shea, vysvetlili mi, že NATO musí hovoriť jednotným hlasom a že tento hlas je hlasom jeho hovorcu Jamie Shea.


Príčina kapitulácie Srbov : zničená civilná infraštruktúra


Srbskú kapituláciu spôsoilo zničenie civilnej infraštruktúry a nie vojenská porážka armády. Je to bohužiaľ metóda NATO, dokonale aplikovaná v Sýrii a odsúdená plukovníkom Françoisom Régisom LEGRIEROM v jeho článku Bitka o Hajin: Taktické víťazstvo, strategická porážka?

K tomu všetkému môžeme pridať poznámky plukovníka, ktorý sa ako pozorovateľ zúčastnil na rokovaniach v Rambouillet, ktorý keď sa pravidelne vracal do generálnemu štábu, hovoril o našich diplomatoch ako o „zúrivých vojnových štváčoch“, ktorí sa snažili uvaliť na Srbov neprijateľné podmienky, tak získať ich odmietnutie a teda dôvod na zásah.

Niektorí by ma mohli obviňovať za príliš neskoré svedectvo o tejto dôležitej téme.

Mám na to niekoľko dôvodov:

Prvým je, že takéto svedectvo je užitočné len vtedy, ak je pravdepodobné, že bude vypočuté a nie v okamihu zničené organizovaným stretom mainstreamových médií. Serge Halimi a Pierre Rimbert zverejnením článku, ktorý je ťažko napadnuteľný, vzhľadom na ich povesť mainstreamových novinárov Le Monde Diplomatique mi dávajú možnosť pripojiť môj skromný hlas k ich hlasu a túto tému obohatiť ďalšími informáciami.

Konštatovaný opakovaný výskyt klamstiev či vyfabrikovaných informácií západných demokracií v spolupráci s mainstreamovými médiami – od aféry Kosovo to boli napríklad: Irak, Líbya, Sýria, Ukrajina, Venezuela, Skripaľ …, vždy na zdôvodnenie zásahu záujemcu sa mi zdá stále neznesiteľnejšie. Dôsledky týchto údajne „humanitárnych“ zásahov sú pre civilné obyvateľstvo vždy katastrofálne a smrteľné a v niektorých prípadoch (migračné vlny utečencov, teroristické činy odplaty) obrovskou stratou prestíže pre našu krajinu.

Aby sme čelili tomuto večnému falošnému predstieraniu „povinnosti humanitárneho zasahovania“ (bez schválenia radou OSN), konceptu, ktorý vytvoril Západ (USA, UK, FR), aby uspokojili svoje momentálne záujmy, musíme teraz dospieť k „povinnosti humanitárneho svedectva“ a ohlásiť klamstvá, pokiaľ ich poznáme. Niektorí to urobili oveľa odvážnejšie ako ja (Manning, Snowden, Assange) a zaplatili za to vysokú cenu (väzenie, exil).



Obrovské dôsledky v medzinárodných vzťahoch


Záverom, tento prípad Kosova má obrovské dôsledky na medzinárodné vzťahy. Rusko a Čína boli v tom čase príliš slabé na to, aby reagovali efektívne a boli ponížení (Čína bombardovaním svojho veľvyslanectva v Belehrade, Rusko porážkou lojálneho spojenca a pohŕdaním Západu, konajúc bez mandátu OSN) sa rozhodli zorganizovať a najmä ozbrojiť. 15. júna 2001 vznikla OCS (Šanghajská organizácia pre spoluprácu) s hospodárskou a vojenskou spoluprácou na zabezpečenie kolektívnej bezpečnosti jej členov.

Organizácia vytvorená v reakcii na záležitosti Kosova, sa rozrástla a dnes má 8 členov vrátane 4 jadrových mocností (Rusko, Čína, India, Pakistan). Presadzuje multipolárnosť a nezasahovanie do záležitostí suverénnych štátov. Je jasné, aj keď to popiera, že predstavuje pevnú a mocnú opozíciu voči hegemonistickým požiadavkám západnej koalície.

V roku 2008 bola vytvorená skupina BRICS. Táto organizácia má tiež za cieľ podporovať multipolaritu, reformu OSN, aby sa stala reprezentatívnejšou, a najmä vývoj riadenia a pravidiel hry svetového hospodárstva, aby boli spravodlivejšie.

Geopolitická rovnováha sveta sa nám mení pred očami a tento posun sa odohráva na úkor západného tábora, ktorého jednota ani zďaleka nie je zaručená. Čoraz viac krajín vstupuje do tábora OCS-BRICS, multipolarity a nezasahovania.

Všetky tieto zmeny sú, samozrejme, priamymi dôsledkami “najväčšieho podvodu konca dvadsiateho storočia “.

Ešte raz ďakujem Sergovi HALIMI a Pierrovi RIMBERT za vzkriesenie zabudnutej pravdy a pripomenutie, že „nie paranoidní používatelia internetu, ale práve západné vlády, NATO ako aj najrešpektovanejšie tlačové orgány “(vrátane novín Le Monde, ktoré sú dnes úradom pravdy …) boli hlavnými dezinformátormi v záležitosti Kosova.

Generál v zálohe Dominique Delawarde

11 komentářů :

  1. Tohle je špatné ale největší podvod je 11 září 2001 pro to zemřeli miliony lidí.

    OdpovědětVymazat
  2. A když jsme u dějin. Kdo asi tak pomohl II světové válce.

    Ačkoli se ukázalo, že Východní pakt nebude možné prozatím kvůli odporu Německa a Polska realizovat, projevila se ve francouzsko-sovětském jednání vůle další spolupráce pro udržení míru a přátelského poměru. Po nezdaru Východního paktu projevili francouzští i sovětští zástupci úmysl projednat brzké uzavření vzájemnostního paktu, který by byl rozšířen i na jiné státy, které by k němu chtěly přistoupit, a který by zaručoval zachování míru ve východní a střední Evropě.42 Tento postoj k pokračujícím jednáním podporovala i československá zahraniční politika, což se mimo jiné navenek projevilo i dohodou o letecké lince Paříž – Praha – Moskva.43 V Ženevě budila mírné obavy varianta, že by se plán Východního paktu uskutečnil i bez Německa a Polska, proto byla zahájena jednání o projektu jihovýchodního paktu. Vyhlídky na jeho uskutečnění byly však dosud nejisté. MARSEILLSKÝ ATENTÁT 9. října připlul do Francie na oficiální návštěvu jugoslávský král Alexandr, jehož pozvání mělo pomoci zlepšení vztahů Jugoslávie s Itálií. V marseillském přístavu jej osobně přivítal Louis Barthou. Jejich setkání však nemělo dlouhého trvání, protože několik okamžiků po přivítání byli oba zastřeleni příslušníkem makedonské teroristické organizace VMRO Georgijevem, který byl se svými spolupachateli navázán na chorvatskou teroristickou organizaci Ustaša. Pozadí příprav atentátu však sahalo až na nejvyšší místa evropské diplomacie. Smrt krále Alexandra a ministra Barthoua ovlivnila další vývoj jednání o situaci v Evropě, neboť oba dva byli považováni za jedny z nečetných pilířů, o které se mírová spolupráce opírala. Proto také většina francouzského tisku po atentátu psala, že se jedná o zločin proti míru a že atentát byl nástrojem zahraniční politiky jako další článek v řetězci politických vražd na osobách, které byly považovány za činitele míru.


    V Paříži se chystali také na přesvědčování Německa pro další jednání. Polská vláda však své záporné stanovisko zatím nezměnila a poukazovala na to, že bez německého podpisu nemá pakt význam a že uznání locarnských ujednání z roku 1925 ve Východním paktu je nepřípustné.

    Můžeme se nyní ptát, co bylo příčinou ztroskotání Východního paktu. Zda jej způsobil vytrvalý odpor Německa a Polska a jejich státní režimy, či smrt Louise Barthoua a jeho nahrazení Pierrem Lavalem. Jak už to v dějinách bývá, oba tyto faktory se vzájemně doplňují.

    Zůstává ovšem sporné, zda by jednání o Východním paktu dospěla ke zdárnějšímu konci, pokud by vrah v Marseille francouzského ministra minul. Odpor Německa a Polska zůstával v průběhu projednávání natolik pevný a neoblomný, že se zdá být pravděpodobné, že by své stanovisko nezměnily.


    Československá zahraniční politika v čele s Edvardem Benešem shledávala cestu zapojení Sovětského svazu do evropské politiky jako správnou pro zajištění rovnováhy a bezpečnosti v Evropě. Ačkoli Beneš stále věřil v důležitost Společnosti národů, věděl, že po jejím oslabení po vystoupení Německa a Japonska pouze na ni spoléhat nelze a že je třeba rostoucí sílu Německa nějak vyvážit. Proto snaha Sovětského svazu vystoupit z izolace a podílet se na dění v Evropě nalezla ohlas i v Československu, které se aktivně zapojilo do vytváření systému východního Locarna.

    (Nejvíce jsou v tom zapleteny Anglie, Polsko, Německo s finančními kruhy zalezlými v USA jejichž nástrojem byly švýcarské banky.)

    OdpovědětVymazat
  3. Všechny tyto údaje pronikaly do nezávislých médií už dávno, nic nového jsem se nedozvěděla. Proč všechny tyto informace od očitých svědků přicházejí pozdě a stejně zapadnou, protože ti prodejní novináři mají podporu ze všech rozhodujících míst. A ti stateční, kteří se nebáli a zveřejnili to včas? Podívejte se jak dopadli. Z celé té demokracie a svobody, nezávislosti tisku a dvojího metru se zvedá žaludek. Marie

    OdpovědětVymazat
  4. Chtěl bych poprosit redakci, jestli by nebylo možné přeložit také ten původní článek Halimiho a Rimberta.

    OdpovědětVymazat
  5. Samozřejmě, že všichni jen trochu myslící lidé na celém Světě, kteří zavadili o kauzu Kosova vědí, že šlo o válečný zločin NATO, který byl v rozporu s mezinárodním právem a který byl ukončen okupací a anexí Kosova USA (pod zástěrkou vlády zločinců muslimsko-nacistického vyznání). A že tyto zločiny podpořil bývalý prezident ČR Havel je jen a jen jeho světovou ostudou! Hácha, to ještě byl džentelmen a humanista!
    Informaqce 12:25 NEJSOU BEZ ZAJÍMAVOSTI! POLSKO BYLO NAKLONĚNO NACISMU A TEDY I HITLEROVSKÉMU NĚMECKU, VIZ PAKTOVÁNÍ S NÍM! A Anglie? Jen si vzpomeňte jak lavírovala a nakonec s SSSR neuzavřela smlouvu proti Hitlerovi a válce - což vedlo k dohodě Ribbentrop-Molotov a nakonec za rozbombardování anglických měst včetně Coventry si může britská politika sama.TA JE ZA 2. SVĚTOVOU VÁLKU ODPOVĚDNÁ STEJNĚ JAKO FRANCIE, ITÁLIE A NACISTICKÉ NĚMECKO - TEDY TYTO STÁTY BY MĚLY PLATIT REPARACE za škody, způsobené 2. světovou válkou! Ale co chcete po světě kapitálu, který při životě udržují jen války, genocida jiných národů, světový ekonomický rozvrat....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A Polsko:
      Rok 1938:
      V Těšínské oblasti Československa vzniká „Svaz Poláků“, organizovaný podle vzoru fašistické Sudetoněmecké strany K. Henleina. 21. září polská vláda vznáší teritoriální požadavky, které Hitler začleňuje do svého Godesberského memoranda. A 2. listopadu 1938 vstupuje polská armáda do Těšínska.
      Mezitím J. Beck, již v předvečer Mnichova, když vydával pokyny svému vyslanci v Berlíně pro nastávající rozhovor s Hitlerem, mu zaslal příkaz, ve kterém konkrétně uvedl: „1. Vláda Polské republiky konstatuje, že díky svému postoji paralyzovala možnost intervence sovětů v české otázce, což má dalekosáhlý dopad…; 2. Polsko považuje vměšování sovětů do evropských záležitostí za nepřípustné…; 4. Během minulého roku polská vláda čtyřikrát odmítla návrh na připojení se k mezinárodní intervenci na obranu Československa. 5. Bezprostřední nároky Polska v dané otázce se omezují na oblast těšínského Slezska.“ (1)
      Polský vyslanec v Německu J. Lipski, rovněž nepochybující o velkém Polsku, Beckovi oznámil: „Z vyjádření Göringa je zřejmé, že postoj polské vlády sdílí na 100%... Náš krok charakterizoval jako „mimořádně odvážnou akci, provedenou ve skvělém stylu“… Ribbentrop mne sdělil, že kancléř (Hitler) politiku Polska vysoce ocenil.“ (2)
      Za sebe J. Ribbentrop sdělil: „Zeptal jsem se Becka, jestli se nezřekli ctižádostivých snah maršála Pilsuckého, tedy nároků na Ukrajinu. Načež se usmál a odpověděl mi, že již byli v samotném Kyjevu a že tyto snahy jsou bezpochyby živé i dnes.“ (3) Když Ribbentrop zakrátko přijel do Varšavy, byl Beck ještě otevřenější: „Pan Beck neskrýval, že Polsko si nárokuje sovětskou Ukrajinu a přístup k Černému moři.“ (4)
      „Rozdělení Ruska tvoří základ polské politiky na východě, proto se náš možný postoj musí omezit na následující formulaci. Polsko nesmí být v tento pozoruhodný historický okamžik pasivním. Úkol spočívá v tom, aby se včas připravilo dobře jak fyzicky, tak duševně. Hlavním cílem je oslabení a rozdrcení Ruska.“ (5)
      1) Dopis polského ministra zahraničí J. Becka vyslanci Polska v Německu J. Lipskimu. 19. září 1938. Dokumenty a materiály o předvečeru druhé světové války, 1937-1939, str. 173-174.
      2) Dopis polského vyslance v Německu J. Lipskiho polskému ministru zahraničí J. Beckovi. 1. října 1938. „Krizový rok 1938-1939“.
      3) Ministerstvo zahraničí SSSR, Krizový rok 1938-1939. Dokumenty a materiály.
      4) Ze zápisu rozhovoru německého ministra zahraničí J. Ribbentropa s polským ministrem zahraničí J. Beckem. 6. ledna 1939. „Krizový rok 1938-1939“, str. 175-176.
      5) Z dziejow stosunkow polsko-radzieckich. Studia i materialy. T.III. Warszawa, 1968. Str. 262, 287.

      http://www.zvedavec.org/komentare/2011/09/4599-o-spoluautorech-druhe-svetove-valky.htm

      Vymazat
    2. Během mnichovské krize Polsko své nároky vůči Československu uplatňovalo agresivně.
      „ Při odjezdu ze Ženevy 28. září 1934 ministr zahraničí Polské republiky Beck prohlásil: „Polsko o své vůli prohlašuje, že od nynějška spojuje svůj osud s osudem Německa... Polská vláda se prohlašuje od nynějška za osvobozenou od jakýchkoliv závazků vůči Československu a připomíná svoje přání stanovit společnou hranici s Maďarskem.“[1] “
      „ Tato politika napomohla zničení Československa, rozbití Malé dohody, oslabení pozice Francie ve střední Evropě a přiblížila svět válce. Osud Československa, na kterém polský ministr zahraničí Józef Beck tak usilovně pracoval, se stal osudem Polska. On sám na svém vystoupení v polském Sejmu dne 5. května 1939 prohlásil: "Mír je cenný a žádoucí. Naše pokolení, které prolévalo krev ve válkách, si jej zaslouží. Ale mír, stejně jako skoro všechny věci na světě, má svoji vysokou a spravedlivou cenu. My Poláci neznáme pojem mír za každou cenu. V životě lidí existuje pouze jedna věc, která se nedá koupit - a tou je čest!".[2]
      (1) - TABUIS, Genevieve. Vingt ans de suspense diplomatique. Paris: [s.n.], 1958. 411 s.
      (2) - MEYSZROWICZ, J. Czas przesly dokonany. Krakov: [s.n.], 1984. S. 216.

      Vymazat
    3. Na svém zasedání ráno 1. října 1938 vláda projednávala nové polské ultimátum k odstoupení území Těšínska, Fryštátska a Bohumínska.

      O odstoupení těchto území pro zabezpečení polské neutrality v případě konfliktu s Německem vláda jednala již 29. září 1938 a byla ochotna s Polskem vyjednávat o formách tohoto odstoupení. 30. září 1938 bylo Polsko informováno o československé ochotě k jednání - odstoupení by proběhlo za účasti mezinárodní komise s anglickou a francouzskou garancí do 1. prosince 1938.

      Po mnichovské konferenci ale Polsko vycítilo šanci rychle urvat kus území oslabeného souseda a v noci na 1. října 1938 polský ministr zahraničí Beck předložil nové ultimátum. Požadoval v něm urychlené vydání území do 24 hodin.

      Ministr zahraničních věcí Krofta s tímto vývojem seznámil vládu a polský postup označil za „daleko ostřejší než byl postup německý“.

      Vláda došla k závěru, že vzhledem k nemožnosti vojenského konfliktu s Polskem je nutné Beckovo ultimátum přijmout.

      Schůze vlády pak pokračovala v 11 hodin na Pražském hradě za účasti prezidenta Beneše, který vládu informoval, že ke stejnému závěru došli i zástupci politických stran.

      https://www.fronta.cz/dokument/zaznam-jednani-cs-vlady-1-rijna-1938-prijeti-polskeho-ultimata

      Vymazat
    4. Údaje z předchozích příspěvků jsou více než pozoruhodné a ukazují Polsko a jeho velkopanské - nacistické postoje v celé nahotě. Nemysleme si, že v současnosti jsou Poláci ve své nadutosti umírněnější! Naopak, jejich představy Velkopolska přetrvávají. To jen na Moravě žijí lidé bez špoetky seběvědomého nacismu, jinak by museli křičet po Velkomoravské říši! Takže jako dříve - kdo jsou naší slovanští bratři? Určitě ne Poláci, Chorvaté, o Slovácích je nutné pochybovat - ostatně jmenovaní osvědčili své věrné služby hitlerovskému Německu! A v případě Srbska se zachovali vedocuí politici CZ jako dobytek, souhlasím s dále napsaným, pokud je míněna agrese NATO proti Srbsku! Však "humanitární bombardování" = vraždění, vstoupí do dějin světové "kultury". Myslím, že tak "geniální" termín nikdy ani nepoužil Hitler.

      Vymazat
  6. V případě Srbska se ČR zachovala jako prase a lokaj. Je mi stydno.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ne ČR - jen její vláda a prezident (které si část občanů zvolila). Mnoho lidí však stálo a stojí při Srbsku a se zveřejňováním dalších informací jich přibývá. Přijde čas, kdy zmizí všechny Havlovy "pomníky", "knihovny, "lavičky" a historie bude uvedena na pravdivou míru. I to letiště se zanedlouho bude opět jmenovat Praha Ruzyně...
      A pro ty kdo pochybují - zákon času pracuje pomalu(?), ale neúprosně. Stačí si jen promítnout, co všechno se událo a jaké změny proběhly v Evropě za posledních 100 let a promítnout si to tempo do dalších 100 let...

      Vymazat