Reklama

středa 22. května 2019

Národní stát ať roste a vzkvétá


Petr Robejšek
22.5.2019      PravýProstor
Když jsem před více než třiceti lety poprvé poukázal na vitalitu a funkčnost národního státu, tak jsem za to byl kritizován. Po desetiletích evropské integrace vidíme, že všude v Evropě je na první místě vlastní národ.




Junckerovo pravidlo
 
“Něco odsouhlasíme a zveřejníme to. Chvíli čekáme, co se stane. Když nenastane příliš velký řev a povstání, protože většina vůbec nepochopí, co jsme vlastně odsouhlasili, tak pokračujeme dál. Krok za krokem, až už neexistuje možnost návratu.“
Tento výrok jsem pojmenoval Junckerovo pravidlo. Se záviděníhodnou přesností a lehkomyslnou otevřeností popsal již koncem devadesátých let minulého století tento neodvolatelný eurokrat návod na to, jak dosáhnout evropského sjednocení. On a jemu podobní se podle tohoto pravidla celá desetiletí snažili o tentýž cíl: Vznik velkostátu, ve kterém se národy rozplynou. A výsledek uplatňování Junckerova pravidla?

Kdyby byla EU stát, žádající o vstup do EU, tak by kvůli nedostačné demokratičnosti nemohla být přijata. Právě volený Evropský parlament je jediný ve svobodném světě, který nemá právo sám předkládat zákony. Kontroluje ho Evropská komise, ačkoliv by to mělo být právě naopak.

Komise, které nyní Juncker předsedá, funguje již od roku 2009 jako zákonodárce. Evropský parlament určí jen principy a přenechá komisi zformulování konkrétních nařízení. Evropská komise se tak stává skutečným zákonodárcem a vytváří jednu dohlížecí instituci za druhou. Ty mají dalekosáhlá práva a mohou samy vydávat nařízení. Jsou zároveň zákonodárcem i tím, kdo rozhoduje, jestli došlo k porušení zákona.

Jak to začalo…

Kdo má mít v evropském nadnárodním spolku hlavní slovo, bylo jasné od samého počátku. Francouzský prezident Charles de Gaulle to popsal takto: „Evropa to je Francie a Německo. Zbytek jsou jen přísady.“ Elysejská smlouva z roku 1963 také podtrhuje skutečnost, že zájmy Německa a Francie budou mít vždy přednost před zájmy ostatních národů.

A po desetiletích evropské integrace nemůže být pochyb o tom, že jejím cílem je vznik megastátu; a to à la francaise, to je spíše centralistického než federálního, jak si to představoval Konrad Adenauer. Dosavadní vývoj směřoval k tomu, aby se národní státy politicky a hospodářsky rozplynuly ve Spojených státech evropských. Ten pojem v Bruselu nepoužívají, ale to nic nemění na skutečnosti, že vývoj měl jít přesně tím směrem.

Skočíme-li rovnýma nohama do současnosti, tak nejprve zaznamenáme, že vystoupením Velké Británie mizí byť i jen hypotetická možnost vyvažování německo-francouzské nadvlády. De Gaulle by s tím byl spokojen. Ale nejenom to. Vystoupením Velké Británie ztrácí evropská integrace dynamiku a dosud převládající jistotu, že EU má dějiny na své straně. Kyvadlo dějin se obrací opačným směrem a i pro EU platí politickoekonomická poučka: Růst nebo zanikat. Brusel se sice snaží opravňovat a posilovat svou pozici tím, že po Evropě „sbírá“ zbývající státy, které byly dosud mimo Unii a to přesto, že jejich zralost pro vstup není nepochybná. To však nepomůže při řešení hlavního problému, který vládce Evropy zaměstnává.
 
 …a jak to skončilo?

Hlavní potíž, kterou mají v Bruselu je tato: ani desetiletí integrační politiky, ani stohy závazných direktiv, ani centralizace moci v rukou nadnárodní byrokracie, ani prointegrační rozhodnutí soudů, ani jednotná měna a ani evropská hymna nepotlačily národní stát.

Když jsem ihned po listopadu 1989 jako první začal mluvit o národních zájmech, tak naše tehdejší zahraničně-politická komunita v čele s ministrem Dienstbierem vůbec nechápala o čem je řeč. Dnes se ukazuje, že jsem měl pravdu. Jenom národ dokáže vyvolat tu solidaritu, humanismus, jednotu a spolupráci, které od svých členů bezvýsledně vyžaduje EU jako celek.

Desetiletí usilovného potlačování národních zájmů dokázalo to, že na evropském kontinentu nemůže nadnárodní stát demokraticky vzniknout a fungovat. Chybí k tomu společný jazyk, síť triumfálních a tragických vzpomínek, nesdělitelné povědomí o tom, co se má a co se nemá dělat, vědomí sounáležitosti v dobrém i zlém. A spoustu dalších věcí, které mají jenom národní státy.

A tak s rostoucím počtem členů evropského megastátu klesá jeho akceschopnost. Kvůli neodstranitelným národním rozdílnostem musí vlády v Bruselu zdlouhavě vyjednávat, místo aby rychle jednaly. A když ti mocnější poručí, protože se dohodnout nelze, tak to dopadne jako „uprchlické“ kvóty nebo euro.

Minulé úterý zdůvodnil skutečný vládce Itálie, Matteo Salvini zvýšení zadlužení země takto: „Porušíme evropská pravidla, protože zbídačují italské rodiny." A rakouský ministr financí Hartwig Löger na to okamžitě reagoval slovy: “My nejsme ochotni platit italské dluhy”. A minulou středu schválilo Řecko, které je s 180 procenty HDP nejvíce zadlužená země EU, snížení daní a zvýšení podpor pro důchodce. Aténskou vládu nezajímá kdo to zaplatí, ona prostě podporuje vlastní občany. A tak je to vždycky. Ve všech kritických situacích stojí všude v Evropě na prvním místě vlastní národ.

Proč to nevyšlo?

Přes snahy ke všemu odhodlané vládnoucí vrstvy a dlouhodobě nerušenou integrační politiku byl projekt evropského megastátu od počátku utopie. Ale tím, že ho lidé jako Juncker po desetiletí prosazovali opravdu všemi prostředky, tak se z ní stala utopie destruktivní. Tato utopie nebyla nikdy uskutečnitelná a teď se jedná již jen o to, za jakých okolností a za jakou cenu budou vládnoucí vrstvy nuceny uznat, že hlavní rozkladná síla EU je dnes její cíl; totiž budování evropského impéria.

Evropský velkostát prý zabraňuje válkám.*/ Možná, ale v posledních letech tento mírový projekt evropské integrace své členy spíše rozeštvává. Příkladem je nezvládnutá bankovní a dluhová krize, hádky o peníze mezi jižním a severním křídlem spolku a to, že do Evropy přišly proti vůli jejich obyvatel statisíce příslušníků nesourodých kultur.

Brusel se chová jako centrum velmoci, kterou však nikdy nebyl. A přesto zatahuje členské země jak do mezinárodních konfliktů („arabské jaro“), tak i do intelektuálních pastí (klimatická změna), na které jeho síla nestačí. Zároveň ale brání svým členům v tom, aby na důležité výzvy reagovali účelně a účinně.

Dosud reaguje vládnoucí triáda Berlín, Paříž a Brusel na příznaky rozkladu jen utužováním discipliny spolku a potlačováním národních zájmů slabších států. Ale tato politika posiluje protestní strany. Ti, kterým se politicky korektně říká populisté, budou v nadcházejících volbách úspěšní zejména kvůli dlouholeté nepoučitelnosti etablovaných stran, které se o mínění občanů přestaly zajímat.

Pamětníkům jako jsem já, politika dnešní EU trochu připomíná předrevoluční minulost. Kolik chybí k tomu, aby se Unie začala podobat Radě vzájemné hospodářské pomoci (RVHP)? Ano EU je spolek demokratických států, ale jako celek se pomalu ale jistě sune do slepé uličky vlády nezvolených byrokratů a šéfů multinacionálních firem, kteří zastávají neoliberální hospodářskou doktrínou a používají technologicky dokonalejší manipulační metody než komunisté. A proto si nemyslím že je to náhoda, když se právě národy s historicky čerstvou zkušeností totality nejvíce vzpírají bruselskému centralismu.

Koho volit?

Česká republika vstoupila do EU ve vlastním národním zájmu, a to přestože si v roce 2004 většina obyvatel a vládnoucích myslela, že národ ztrácí tímto vstupem svůj význam. Dnes patří Češi k těm Evropanům, kteří vidí výhody a nevýhody EU velmi realisticky. Ale přesto není v českém národním zájmu, abychom z EU vystoupili.**/

Jsme příliš slabý hrač, a tudíž příliš těsně spjatí s osudem našich sousedů. Ať se již EU bude vyvíjet jakkoliv, naše vláda a poslanci by měli podporovat všechno, co omezí moc bruselské centrály a naší zemi zachová a otevře co nejvíce možností seberučení. Našim obecným cílem by měla být Evropa rovnoprávných národů, které mezi sebou pěstují obchodní výměnu, mají otevřené hranice a (případ od případu) společně provádí několik málo opravdu smysluplných projektů nadnárodního významu. Všechno ostatní je nebezpečný balast.***/

V poměrně pravděpodobném případě neřízeného rozkladu EU bychom měli být ochotni přispět k zachování těch organizačních struktur, které prospívají ekonomické prosperitě členských zemí, a zároveň připraveni a odhodláni pomoci těm, kteří chtějí odstranit trosky panevropského velikášství.

(Některé pasáže textu byly zvýrazněny redakcí NR)

*/ tvrzení, že EU zabraňuje válkám je lež. Státy tvořící EU, především čerstvě sjednocené Německo, se v 90. letech významnou měrou podílely na krvavém rozbití Jugoslávie a nakonec i na bombardovací agresi proti Srbsku a Černé Hoře. Itálie a Franci, dva velcí a vlivní členové Evropské unie pak rozpoutali agresi proti Lybii. Její zničení bylo pak na počátku velké migrační vlny, která postihla Evropu. Evropská unie a její vrcholní vlivní představitelé pak pomohly rozpoutat krvavý konflikt na Ukrajině.

**/ Tay se autor dopouští protimluvu. Na jednu stranu vyjmenovává mnoho argumentů prpoti našemu setrvání v EU, an druhou stanu radí v ní setrvat. V českém národním zájmu je být buď v Evropské unii zásadně přeformátovné, a tomu budou bránit jak bruselští byrokraté, tak i Německo s Francií, kterým naše koloniální podřízenost vyhovuje, nebo opustit Evropskou unii. V obou případech je přirozené vrátit se k suverénnímu svobodnému českému národnímu státu, jehož občané sami rozhodují o svém životě a osudu.

***/ tady se autor ztotožňuje s programem strany Svoboda a přímá demokracie (SPD).

12 komentářů :

  1. kefalin ačo je to take one svoboda narodu v kolonijich

    OdpovědětVymazat
  2. Pane Robejsek,
    Nacionalismu / vlastenectvi to vzdy vyhra, pokud % cizich etnik - GENU - v narode, neprekroci 28 % ! To rikavali
    Jiho-africane (Boerove) !
    Proto vedeni EU organizuje Invazi !

    Polaci a Madari to nikdy nedovoli ! Tak bude zvysen tlak na Cesko !
    h.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ach jo - zas ten starej blábola z Ameriky. Bejvalej Čech. Jak může člověk tak hluboko klesnout? Proč neustále lezeš na naše č e s k é diskuze? Proč v tý svý papundekolový krabici, kde bydlíš a odkud píšeš denně ty blbosti, se nezaměřuješ na něco jiného, když se každej den nudíš? Uvědomuješ si, že tyto diskuze jsou naše č e s k é - a že nestojíme o to, aby je kazil nějaký dědek z Ameriky, který o dnešní ČR ví lautr prdlajs? Nemáš zvýšenej tlak na konečník? Skoč do zdi!

      Vymazat
    2. 10:33 - abych ti zvedl krevni tlak, ty cizi etnikum v ceskem narode !
      Abych te pripravil na zvetseni vlivu Ameriky v Cesku a zmenseni vlivu tvych opicaku !
      h.

      Vymazat
  3. Společná měna EURO,to je příklad,kam to směruje.
    Chtějí přece jedno ministerstvo,prezidenta apd.
    Časem by došlo i na společnou řeč.
    Právě tím přísunem migrantů,chtějí zničit národní sebevědomí
    A právě dotace z EU,je korupce,podplácení politiků ke spolupráci.

    OdpovědětVymazat
  4. Ví vůbec pán Robejšek, co to byla RVHP?

    OdpovědětVymazat
  5. Pán Robejšek napsal dobrý článek ale furt je pro setrvání v eu. Pokud opravdu nás budou chtít dále islamizovat a brát nám státnost. Tak nic jiného nezbude než czexit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pan Robejsek mi připomíná prof.Kellera. Výborné články navenek, praxe opačná. S Realisty to nemohl myslet vážně, hned po volbach, kde ubral hlasy SPD, zmizel ze scény. A To byl účel. Nakonec stale žije v Německu. Prof. Keller zase v rozporu se svými články hlasoval pro migraci.

      Vymazat
  6. Nejsem robejškovec a nechci nikoho strašit, ale výrok KHB
    "Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm", už neplatí. Tenkrát jsme byli nejvyspělejší průmyslová zem RU i v zemědělství soběstační. Dnes je to naopak, dovážíme i brambory export díky atomobilce je v zahraničních rukách a sklady nás neužíví. Prosím, nepodléhejte iluzi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. je to ovšem proto, že někteří to takto chtějí- banány v bille dnes levnější než cibule.otočit by to šlo, ale vůle není- mladí se nechají masírovat mainstreamem, čučí do mobilů, volí podle toho, co je in.
      A máme zaděláno na průser.Tato generace je ztracena. bude nutná léčba šokem.

      Vymazat
  7. Z EU nám nikdy "nedovolí" vystoupit.Krmelec Německa a Francie si přece EU nenechá vzít.A můžeme volit jak chceme.

    OdpovědětVymazat
  8. Pan Robejšek by měl odložit ideologický balast a pečlivěji si nastudovat něco o RVHP.Pak by nemohl totiž napsat to co napsal.

    OdpovědětVymazat

Redakce vás žádá, abyste diskutovali slušně, nenapadali spoludiskutující ani autory, abyste argumentovali věcně a fakty. Děkujeme.