Reklama

.

.

středa 12. června 2019

Česko-německý spor o demokracii O českém národě (kapitola 5.)

Mojmír Grygar
Mojmír Grygar
12.6.2019  
Uveřejňujeme 5. pokračování úvah českého bohemisty a historika profesora Mojmíra Grygara na téma českého národa, jeho obrození a soužití s německým etnikem.


1. Podle Františka Palackého trvalým rysem českých dějin je vyrovnávání se s německými sousedy, toto střetávání se přitom odehrává v širším poli soupeření germánského západu se slovanským východem. Zatímco životní podmínky Slovanů podmínilo zemědělství a rozptýlené osídlení, společenské zřízení Germánů, dědiců Římské říše, charakterizovala městská kultura, rozvoj řemesel, psaný právní řád a feudální hierarchie. 

Palacký patriarchální způsob života starých Slovanů hodnotil jako demokracii, která, podporována zvyky a náboženskou vírou, dávala přednost společným zájmům obcí a neusilovala o soustředění moci v rukou panovníka a jeho družiny. Námitky, že Palacký přenášel soudobý pojem demokracie do dávných dob, neobstojí, protože tento pojem vznikl před dvěma tisíci lety ve starověkém Řecku, proto kdokoliv, hovoří-li o demokracii ve středověku, v 19. století nebo dnes, nutně ji přizpůsobuje odlišným historickým okolnostem. 

Podle Aristotela základním smyslem a cílem demokracie je svoboda, to znamená, že hlasy všech občanů mají stejnou platnost, platí početní, nikoliv proporční rovnost – chudší třída jako početnější má převahu nad bohatší. 

Poznamenejme, že dnešní pojetí demokracie v bohatých západních zemích neodpovídá Aristotelově pojetí, ale ani Platónovu ideálnímu státu, který sice vychází z dělení občanů do různých tříd, ne však podle principu materiálního (majetek), nýbrž duchovního (dobro). 

To, že Palacký kladl důraz na demokratické zásady svobody a rovnosti ve společenském zřízení starých Slovanů v době, kdy světská a církevní aristokracie v Rakousku po porážce revoluce 1849 obnovila absolutismus biče a kropenky, mělo mimořádně aktuální význam. Zatímco pojem demokracie byl v českém prostředí od dob Palackého v úctě, a stal se také stavebním kamenem Masarykova a Benešova Československa, v Německu měl jen málo zastánců. Výrazně se to projevilo zejména při nástupu Hitlera k moci, takzvaný Führerprinzip vyhovoval Němcům bez rozdílu třídy, stavu, náboženství. 

O tom, jak velký je v této věci rozdíl mezi Čechy a Němci, svědčí Eugen Lemberg, jeden z předválečných nacistických ordnerů a později zakladatelů sudetoněmeckého hnutí: „S pojmem demokracie spojuje Čech až přímo nábožensky posvěcený význam, který je Němci nesrozumitelný. Český národ se historicky vidí – ať právem, či neprávem – jako průkopník demokracie. Husitismus je chápán – přes výhrady české historiografie – jako boj o moderní demokracii.“ Na otázku, co říká demokracie Němcům, odpovídá: „Sudetský Němec, od přírody liberálnější a demokratičtější než jakýkoli jiný německý kmen, poznal po válce demokracii západního typu jako to největší, plíživé ohrožení svého národního bytí.“ (V časopise Volk an der Arbeit, Lid v práci, Liberec 1938.) 

Naši obrozenci si uvědomovali, že staroslovanská občina, postrádající vrcholnou státní moc, nemohla odolat německému mocenskému tlaku. Nepopírali civilizační přínos Němců, Vlachů nebo Francouzů, ale bránili se tomu, aby se slovanské kmeny na nejzazší západní výspě zcela podrobily nositelům cizího životního stylu. Slované v prostoru střední Evropy získali přijetím křesťanství výhodu; víra v Ježíše Krista se stala sjednocujícím prvkem zemí přejímajících dědictví Římské říše, křest tak chránil před násilným vyhlazením. 

Českým kmenům nebylo sice Kristovo učení vnucováno pomocí meče, důtek a ohně, ale vědomí o tom, jak byly bořeny a vypalovány slovanské osady v Polabi a na severu, nemohlo neproniknout na naše území. Nezamlčel to ani vlivný německý historik Heinrich von Treitschke (1834-1896), a jeho cynické ospravedlnění genocidy „barbarských národů“ bylo pro české historiky i širokou veřejnost velkým varováním: „Vyvražďování národů nelze sice popřít, ale jakmile bylo ukončeno, stalo se požehnáním. Čeho mohli Prusové (Pruzzen) v dějinách dosáhnout? Přesila nad Prusy byla tak veliká, že to bylo pro ně i pro Venedy štěstí, že byli pogermánštěni.“ Názor, který posvěcuje neomluvitelné násilí, není bohužel vyhrazen jen dobám dávno minulým, jeho ozvěnu jsme nedávno zaslechli ve výroku, který vnímal bombardování bezbranného obyvatelstva jako prostředek prosazování humanitních ideálů.

*

 2. Palacký v úvodním slovu k Dějinám konstatoval, že již sama poloha českých kmenů na nejzazším západním výběžku slovanského osídlení v Evropě jim předurčuje dějinnou úlohu „sloužit za most mezi Němectvem a Slovanstvem, mezi východem a západem“. Úvaha o tomto výroku nás okamžitě přivede do nejaktuálnější současnosti. Hned se nám vybaví desítky kritiků Edvarda Beneše, jehož poválečná politika mostu mezi Československem a Sovětským svazem utrpěla porážku; hned slyšíme proklamace „Nic než Západ!“; hned jsme u starého Drang nach Osten, proměněného v „Tah proti Rusku“. z jehož území se zázračně vyděluje Ukrajina jako předsunutá výspa Západu; hned se nám vybaví pouť ministerského předsedy Nečase do Bavor v roce 2013, přinášejícího Němcům zvěst o tom, že v roce 845 se dalo 14 českých knížat v Řezně pokřtít, přitom jsme nemohli nezaznamenat, že český politik tuto dávnou historickou připomínku pohotově spojil s omluvou za utrpení, které sudetským Němcům o 600 let později přineslo násilné vysídlení. Jak vidět, vše souvisí se vším, vyhovuje-li to politické potřebě.

K prastaré a dnes nejsoučastnější otázce o postavení Čechů na rozhraní Západu a Východu přidám několik poznámek. 

- První se týká křesťanské mise byzantských učenců Konstantina (Cyrila) a Metoděje. Neudivuje, že odpůrci Palackého dějinné koncepce význam této klíčové události bagatelizují. Dušan Třeštík dokonce neváhá popřít duchovní rozměr šiřitelů východního křesťanství, a zákaz východní liturgie nařízený Svatoplukem považuje za příkladný historický čin – neměli bychom prý světit soluňské věrozvěsty, ale panovníka, který, na rozdíl od biskupa Metoděje, nedal dopustit na své německé rádce a tím „dosáhl mezinárodního uznání Velké Moravy“. (Podle Třeštíkovy logiky jsme se tím zřejmě vyhnuli sovětským gulagům.) 

Definitivní rozkol mezi římskou a církevněslovanskou církví roku 1054 vedl k tomu, že latinští kněží – především Němci – všemi prostředky popírali působení východní víry v Čechách a na Velké Moravě. Podle této verze naši první světci – kníže Václav a biskup Vojtěch – byli vzornými vyznavači latinské liturgie. Bylo tomu opravdu tak? 

Byzantská rotunda na Levém Hradci zasvěcená Konstantinovi byla drasticky přestavěna a jména Václavových slovanských učitelů byla vymazána z kronik. Ale vliv církevněslovanské výchovy u obou světců nelze zamlčet. Jak si vysvětlit církevněslovanské legendy o sv. Václavu a trvalou památku českého světce v Rusku a v celém pravoslaví? Proč si svatý Vojtěch přál za svého pobytu v Itálii stát se mnichem v byzantském klášteře na jihu země? Byl to pouze papežův příkaz, který ho přiměl k návratu do vlasti. 

Šiřítelé římské liturgie ničili všechny stopy církevněslovanské kultury tak důkladně, že archeologové na jižní Moravě nenašli z této doby ani jedinou písemnou památku. Pouze unikátní nález kovové ozdoby ve tvaru knihy nalezené u Mikulčic svědčí o tom, jakou hodnotu tehdy lidí přikládali knize a písmu. 

– Druhá poznámka se týká Slovanského kláštera v Praze založeného roku 1347 Karlem IV. Západníci tuto událost považují za nahodilé gesto, které nebylo vyvoláno žádnými duchovními ani státnickými důvody. Neznají odpověď na otázku, proč Římský císař povolal byzantské kněze a učence právě do Čech, do země, kde se od pradávna stýkaly západní a východní duchovní i světské zájmy. 

– Třetí poznámka se týká F.X. Šaldy, kritika, esejisty, básníka, jehož celé dílo bylo neseno západní kulturní orientací. Přesto však je třeba se zamyslet nad jeho přednáškou v Mánesu, ve které krátce před smrtí, pod dojmem nových poznatků o dějinách staroslověnské kultury, připustil, že naše přihlášení k západní víře neproběhlo zcela dobrovolně, bez tlaku a násilí.

*

3. Dnešní historikové, podceňující národní zřetel v českých dějinách, snáze podléhají vlivu cizích autorů, kteří se snaží snížit odpovědnost německého národa za rozpoutání a následky první i druhé světové války. Jsou to především vysídlenci ze střední a východní Evropy, kteří přitom hráli a hrají důležitou roli – oni nejenže odmítají odpovědnost za válečné zločiny svých soukmenovců, ale dokonce vystupují jako příkladní demokrati, jako oběti bolševické zvůle Čechů, Poláků, Rusů. 

Je, bohužel, trapnou skutečností, že i někteří naši historikové, dokonce i pár politiků katolické orientace, přebírají argumenty ideologů Sudetoněmeckých spolků. Názorové zmatení v kardinální otázce, dotýkající se samé podstaty války a jejího výsledku, se projevuje například i u Václava Bělohradského, který na jedné straně opětovně varuje před tím, že názory sudetských Němců nepříznivě ovlivňují názory českých historiků i širší věřejnosti na moderní české dějiny, ale na druhé straně paradoxně přebírá základní tezi sudetských Němců, kteří tvrdí, že Československo vzniklo omylem jako falešná konstrukce. 

Nerozumím tomu, proč český filozof klíčový moment v našich dějinách, obnovu samostatného státu Čechů a Slováků, nazývá tragédií. Z téhož kalného sudetského pramene čerpala také americká historička Mary Heimann, autorka knihy Czechoslovakia – the State that Failed (Československo – stát, který selhal) vydané v USA v roce 2009. Na konferenci, kterou na počest její knihy uspořádal roku 2015 Senát, se jí dostalo mnoho nezasloužených pochval od profesionálních i amatérských historiků (Pithart, Rychlík, Klvaňa, Rudnik). Ani ředitelství Národní galerie nemohlo nepodlehnout této psychóze a pohotově připravilo výstavy představující pohled cizinců na naše dějiny. (Mimochodem: dovedete si představit, že by Angličané v londýnském muzeu uspořádali výstavu o tom, jak Irové hodnotí irsko-anglické vztahy, nebo že by Francouzi předvedli svému publiku anglické dokumenty o válkách s ostrovní velmocí. 

Stejně je nepředstavitelné, že by Alsasané ve Štrasburku dali německým historikům možnost ukázat, jak se na tuto spornou část Francie dívají Prusové, Vestfálci, Bavoři?) Ředitelství Národního muzea zřejmě dospělo k názoru, že české národní vědomí je třeba krotit a zbavovat iluzí a sebeklamů. A co může být účinnějším lékem, než pohled z druhé strany hranic. Tomuto záměru slouží také důraz na česko-rakouské Wahlverwandschaft, spříznění volbou; dokládá to neuvěřitelný fakt, že v Panteonu Národního muzea se znovu nad českými hrdiny a velikány tyčí císař František Josef I., známý nejen rozpoutáním první světové války, kterou připomínají v českých zemích desetitisíce hrobů, ale i tím, že navzdory svému slibu se nikdy nedal korunovat za českého krále. 

Třešničkou na dortu obnoveného Panteonu je pikantní fakt, že se do „českého nebe“ dostala také krásná hlavička císařovny Alžběty–Sisi, známé svým odporem k Čechům a zbožňováním Maďarů. Zvěstovatelé vyšší, nadnárodní civilizace nemohou ocenit, že obrana řeči, politické a kulturní samostatnosti hraje v našich dějinách klíčovou úlohu. Nepovažují za důležitý fakt, že český lid již od dob, kdy přijal křesťanství a vytvořil spisovný jazyk, zpíval v kostelích duchovní písně obracející se k Bohu a patronu České země s prosbou o pomoc. Ať to byl staroslověnský hymnus Hospodine pomiluj ny z 10. století nebo o dvě stě let mladší Svatováclavská píseň, obě vyjadřovaly obavu z ohrožení národa. Slova modlitby ke svatému Václavu – „nedej zahynout nám ni budoucím!“ – nejsou pouhou rétorickou figurou – vycházejí z dějinné zkušenosti západních Slovanů.

Profesor František Koukolík konstatuje, že český národ je ohrožen. K tomuto závěru ho nepřivádějí politické, kulturní nebo jiné ideologické důvody, ale analýza životního způsobu, jenž ovlivňuje samu fyziologickou podstatu populace – schopnost udržovat tělesné i duševní zdraví, překonávat nepříznivé okolnosti, rozvíjet „sociální mozek“. Nepříznivé změny ve společenském vědomí – ztráta historické paměti, neschopnost posilovat nadosobní vazby, útlum národního vědomí – tohoto ohrožení zvyšují a přibližují.



* * *



14 komentářů :

  1. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětVymazat
  2. Na ja. A po vybombardování Srbska USAci zjistili, že Sýrie je o kousek dál. Že?

    A to světlo, které nechtělo uhnout ani americké flotile s atomovou letadlovou lodí a dokonce drze požadovalo, abyste uhnuli vy, Amíci, byl maják na útesu...

    OdpovědětVymazat
  3. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětVymazat
  4. Prestoze trpim alergii na Nemcoury, tak oni stejne jako my, mame spolecne prarodice a spolecnou kolebku !
    - nie je to pravda - dokonca je medzi vami a nemcami ostrá genetická hranica, medzi nemcov neradíme germanizovaných polabských slovanov -

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemůžeme se skopčáky rovnocenně žít protože jsme neustále untermensch. Dokonce Čech je méně než migrant.

      Vymazat
    2. Jako vzdycky zpitomnela ale uvedomela feministka tomu nasadi korunu. The state that failed.
      Na francouzskem uzemi probihla I.sv.valka znicene generace a znicena polovina Francie , kdy se dalsimi financnimi aferami zidu rozvracela totalne. Nikdo nedal Francii zaruky a tak staveli aspon zoufale Maginiotivu Linii. Britove rychle uprchli z Francie 1940. Predtim zase dali velke zaruky CSR a Polsku , to bylo radosti , kdyz nehnuli brvou . Predtim darovali Hitlerovi vsechno co chtel a jeste vice ve snaze aby se dostal na hranice Ruska a Rusko napadl ..
      Nese orientace na Francii a Wilson s Masaryem upekli tu Husu ceske samostatnosti aby se german nazral a slovak taky. A feministka nevaha to hodit rychle nna nas !!

      Vymazat
    3. Je treba udelat seznamy vsech kdo se zucastnuji zlocinu proti republice a je treba dat jim najevo, ze jejich zlociny nezustanou bez trestu. Je treba tez zalozit spravedlivy obcansky soud. Zalozit archiv.
      Vono by je to nadseni trochu preslo..

      Vymazat
    4. Práce v aktivistický organizacích mne naučila jedinému: Když to navrhuješ, fajn, tak to realizuj! Sežeň si na to peníze, lidi, nadšence, dělej. Jinak jsi jen pouhý Jetřeba a Mělobyse.

      Leo

      Vymazat
  5. Muj projev pro Sudetoněmecky lancmančaft: „Lidice už nesu duležite“ pravdivé a velmi poučné čtení
    http://www.bezpolitickekorektnosti.cz/?p=94345

    OdpovědětVymazat
  6. Já když vidím toho přežranýho vepře Pidharta, jak se rochní v tom senátním chlívu, tak je mi na blití.
    Pithart je jednou z nejodpornějších protičeských sviní vůbec.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No ale co s těmi zločinci?
      A co třeba Jiří Čunek? Ten uchvátil moc v kraji zlínském a decimuje zdravotnictví.....

      Vymazat
  7. Jako vždy autorův vynikající článek. Osobně jsem ale také velmi skeptický z hlediska budoucnosti českého národa. Nastupující generace je k národním zájmům a tradicím vesměs lhostejná, neschopná uvažovat a jednat jinak než z hlediska čistě osobních zájmů. Dokonce ztrácí obyčejný pud sebezáchovy...

    OdpovědětVymazat
  8. Tento národ má odkukáno a nějak nevidím světlo na konci tunelu. V podstatě bez armády, údajně zajištěný členstvím v NATO, v ekonomickém područí odvěkého nepřítele, vydaný na pospas prvnímu zájemci. V roce 1938 jsme nepřišli jenom o pohraničí, ale přišli jsme i o morálku a víru v sebe. Od té doby jsme ve vleku těch, či oněch a pevně věříme, že nás ochrání, ale proč by to proboha dělali?

    OdpovědětVymazat
  9. Lide v Cesku to nevi, ale jak president Putin, tak i president Trump, maji stejnou vlasteneckou agendu a maji mnoho spolecneho !
    Jeden chce budovat Rusko a druhy Ameriku a oba potrebuji mocenskou rovnovahu !

    Tak se Israel a Saudi spojili a planuji akce proti Persanum v Rijnu ! Rusko kvuli rovnovaze bude podporaovat Persany (Iran).

    Israel je mala zeme a kvuli sve bezpecnosti potrebuje zvetsit uzemi. Tam bude valka porad ! Coz neni NIC NOVEHO ! Situace je o to horsi, ze Iran je pevnost, kvuli zemepisu a nabozensskemu fanatismu. Cim vice se tam budou vsichni vzajemne fackovat, tim lepsi pro Evropu a nasi bilou civilizaci !

    OdpovědětVymazat