Reklama

.

.

pátek 28. června 2019

Národní vědomí v zjitřených časech. - O českém národě (kapitola 7.)


Mojmír Grygar
Mojmír Grygar
28.6.2019
1. V úvahách o zrodu českého národního vědomí a sebevědomí nemůžeme opomenout významný středověký dokument – Dalimilovu kroniku. Text o rozměru 4 600 veršů, napsaný na začátku 14. století, patří k historickým textům dokládajícím napětí panující mezi Čechy a Němci. Tato kronika není, jak tvrdí Dušan Třeštík a jeho stoupenci, plodem zaostalosti a svěřeposti nevzdělaného fanatika, ale reakcí českého šlechtice, který si ostře uvědomoval nebezpečí, které přichází ze Saska, Bavor, Švábska, z Rakous i jiných cizích zemí.


(Pozoruhodné je i to, že české slovo Němec bylo hromadným označením cizinců, kterým lidé u nás nerozuměli, kteří byli „němí“, ale pokud přicházeli z různých končin, hovořili tak rozdílnými dialekty, že ani jejich vzájemné dorozumívání nebylo snadné. Tento slav se nezměnil ani v nové době – řeč Němce ze severní Moravy byla Němci ze Šumavy nesnadno srozumitelná. Ale ani pražský Němec v 19. století nebyl na tom lépe, měl-li se dohovořit se se svým soukmenovcem ze Šumavy; dočteme se o tom v jedné domažlické črtě Boženy Němcové. Pokud jde o vysídlené sudetské Němce, trvalo to dlouho, než v Bavorsku získali domovské právo; úřední akt, který jim udělil status čtvrtého bavorského kmene, znamená, že sjednotil Němce z Českých zemí, mezi nimiž byly značné jazykové a etnické rozdíly. Tato jednota se uměle udržuje, status sudetského kmene přechází na syny a vnuky, kterým se vštěpuje vědomí, že jejich původní domov není v Bavorsku, ale v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V tom je skryt významný politický a ideologický kapitál, sudetští Němci rádi vystupují jako mluvčí celého německého národa. Ani Bernd Posselt, dlouholetý spolupracovník Otty Habsburského a mluvčí sudetských Němců, se nenarodil v Československu, pochází z Pforzheimu v Badensku–Würtenbersku.

Způsob, jakým Dalimil spílá Němcům, nemá nic společného s pokorou kronikáře zaznamenávajícího fakta. Neudivuje, že Palacký jeho výpověď bere s rezervou – uřezávání německých nosů nebylo něčím, na co by mohli být naši obrozenci pyšni. Na druhé straně skutečnost, že Dalimilova kronika měla úspěch nejen v Čechách, ale i v Německu, kde byla ještě ve 14. a 15. století přeložena, svědčí o tom, že středověcí čtenáři bývali otrlejší než lidé 19. století. Vezmeme-li v úvahu, že šlo o expresivní vyjádření autorovy přímé i historické zkušenosti, již samo toto zjitřené osobní svědectví má platnost dějinného faktu. Mnohé citace skutečně svědčí o tom, že autor svému hněvu dal průchod: „Spytihněv ze země Němce / i ostatní cizozemce / vyplel jako kopřivy“; „Dlouho, dlouho země smutkem krvácela, / že Němčíci Čechy vybít chtějí zcela“; „Vyhněte se Němcům, i když mluví sladce,/ nechcete-li viset jednou na oprátce“; „Modlete se k Bohu, všichni křesťané, / ať nás švábská stvůra soužit přestane“. Snad nejčastěji citované Dalimilovy verše v prozaickém přepisu do současné češtiny znějí: „Němci, kteří k nám přišli jako hosté, by se rádi dožili, aby z vůle Boží na pražském mostě nebylo vidět Čecha, ale může se stát, že tam nebude vidět Němce.“

Dalimilovy obavy o český národ pramení z toho, že je zastánce starých zvyků a mravů, že je nepřítelem novot, které přicházejí z ciziny, že odsuzuje přepych, pitky, turnaje, hru v kostky, pletky a vyjadřuje obavy, že cizinci se ujmou v Českých zemích vlády. Dalimilovu kroniku charakterizuje Třeštík jako zela ojedinělý středověký text, který nápadně vybočuje z řady: „Sotva kde jinde napsal někdo tak bezostyšně, přímočaře a prostoduše tak nacionalistický spis, jako malý český zeman z počátku 14. století.“ Ale nevyznačovala se sama doba, kdy jednu třetinu země ovládali Němci, něčím pro Čechy alarmujícím, nenormálním, výjimečným? Mohli být čeští zemani, rytíři a vzdělanci lhostejni k tomu, když se čeští králové obklopovali německými rádci, napodobovali jejich životní a cizincům udělovali privilegia, která domácí šlechtu poškozovala a ohrožovala samu existenci českého národa? 

2. Historikové globalizační éry popírají Masarykův důraz na národnost jako podmínku humanismu a jeho slova – „člověčenstvo nepřijde dříve než národ – člověčenstvo pro sebe není nic, jsou jen jednotliví národové“ – jsou v rozporu s kosmopolitním popíráním národní rozmanitosti. Z toho plyne, že nemohou dobře porozumět stále se opakujícímu vzepětí národního vědomí u Čechů, kteří i své pojetí křesťanství prostoupili vlasteneckými city. Výrazně se to projevilo v husitském hnutí; tuto skutečnost zdůrazňují i historikové katolického vyznání, jako Pekař nebo Kalista. Neudivuje, že o tom nepochybují ani němečtí historikové a vzdělanci. Například Fritz Mauthner, spisovatel a filosof, který absolvoval, podobně jako Franz Kafka, studium na německém gymnáziu na Staroměstském náměstí, viděl v Janu Husovi především obránce českého jazyka a národa; Hus se prý dal upálit ne pro víru, ale pro vlast – nebýt husitství, které sjednotilo pány a lid, Češi by neunikli germanizaci. (F. Mauthner, Muttersprache und Vaterland. Mateřština a vlast, 1920.) Ani tragický konec velké epochy vzestupu českého státu, české víry a kultury, který nastal v pobělohorské době, nelze pochopit, vidíme-li třicetiletou válku pouze prizatem náboženských sporů. Francouzský historik Ernst Denis ve svém spise o Konci samostatnosti české shromáždil bohaté dokumenty o záměru zlikvidovat český národ. Čteme-li rady, jimiž se představitelé církevní a světské moci obraceli k císaři Ferdinandovi II., máme dojem, jako by se tu již tehdy připravovalo Endlösung, nacisitické konečné řešení české otázky: „Roztlučeš je prutem železným a jako nádobu hrnčířskou roztříštíš je; chvíle nastala k vyhlazení povstalců, aby již nikdy nemohli své hlavy pozvednout.“ ( Sabinus, kapucínský kazatel v Svatoštěpánském chrámu.) – „Dej všecky bez rozdílu zmordovat, aby z nevěrného kacířského národa ani noha nezůstala.“ (Limburský generál Martin de Huerta císaři.) – „Se čtyřiceti tisíci muži dobrého vojska španělského, ke kterému by se připojila lehká jízda polská, byl by do kořene vyhuben onen bezbožný národ, který tak dlouho urážel císařskou vznešenost.“ (Španělský vyslanec hrabě d'Oňate.) O 320 let později K. H. Frank, nejvyšší představitel německé moci v Českých zemích, řeší tento úkol v souladu s nacistickou rasovou teorií: „Cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplná germanizace prostoru a lidí.“ Předpokládá to „(1) změnu národnosti rasově vhodných Čechů, (2) vysídlení rasově nevhodných Čechů a vrstvy nepřátelské inteligence, zvláštní zacházení s ní a se všemi destruktivními živly a (3) nové osídlení uvolněného prostoru.“

3. Dnes je české národní vědomí v útlumu. Paradoxně tomu napomohl obrat, ke kterému v českém komunistickém hnutí došlo v pomnichovském období a za války. Výrazně jej reprezentuje Julius Fučík, který ve svých literárních a publicistických statích uveřejněných v knize Milujeme svůj národ revidoval Marxovu a Engelsovu tezi o tom, že „proletář nemá vlast“. Komunisté si pod tlakem okolností uvědomovali, že vítězství nacismu by znamenalo zánik národa bez rozdílu tříd a že větší nebezpečí hrozí těm, kteří proti němu nejostřeji vystupují. Tato změna je výrazně patrná u stoupenců levice, jak to dokládá básnická tvorba Vítězslava Nezvala, který byl ve 30. letech pod silným vlivem francouzských surrealistů plně zaujatých rozšiřováním možností básnické imaginace. On však, na rozdíl od Bretona a jeho přátel, striktně odmítajících rodinu, národ a náboženství, ve sbírce Matka naděje (1938) i v dalších verších a esejích projevil vřelý vztah ke své matce spojený s láskou k rodné zemi – Praha, moravská příroda a Vysočina se od té doby staly trvalým zdrojem jeho básnické inspirace. V přednášce ke studentům vyjádřil tehdy přesvědčení, že člověk má vystoupit „ze svého ubohého egoismu, individualismu a abstraktivismu“ a má se dát cestou „k plné a konkrétní lidskosti“. Jen tak „pochopí, co si v jeho umění podává ruku s květinami země, v níž je zrozen, s imaginací lidu, z níž prýští pohádky, s ranami na kovadlinu, jež vyluzuje dělníkův perlík, s tajemstvím svých sester a jejich studánek, s podivným šílenstvím Viktorek jejich rodných lesů, ... s loutkovou promenádou na orloji Staroměstsko radnice...“ (Tvorba 1938, číslo 13.) André Breton a jeho přátelé nebyli s to pochopit, jak mohl Nezval klesnout tak hluboko a dezertovat od základních tezí surrealistických manifestů. Ale i ve Francii docházelo na levém křídle k obratu. Týkalo se to zejména francouzských avantgardních umělců a básníků, kde komunisté – ať již je Moskevská centrála jakkoli osočovala – zaujímali důležité místo. Akutní hrozba útoku Hitlerova Německa přiměla i nejdůslednější vyznavače internacionály k přesvědčení, že Francii, její revoluční tradice a národní kulturu je třeba chránit. Za války se mnozí levicoví vlastenci zúčastnící se jako maquisté ozbrojeného boje proti okupantům. Známý je výrok Paula Eluarda o tom, že mu „komunistická strana vrátila barvy Francie.“ 

4. Oficiální pohled na národnostní otázku v Sovětském svazu radikálně změnil vpád německých vojsk 22. června 1941. První oficiální reakcí na vypuknutí války byl projev ministra Molotova, který vpád německých vojsk charakterizoval ve stylu, mírně řečeno, nejpustší oficiální propagandy – německý proletariát prý nedovolí imperialistickou válku proti svým třídním bratrům! Naproti tomu Stalin ve svém vystoupení 7. listopadu již rázně přehodil výhybku z třídní na nacionální kolej, válku nazval vlasteneckou a spojil ji s tradičním bojem Germánů (Západu) proti Slovanům (Východu). Tomuto výkladu odpovídala i skutečnost, že mezi napadenými národy byly Poláci, Češi a další slovanské národy na Balkáně. Ostatně sama německá propaganda Hitlerovu válku vykládala ve stylu tradičního německého Drang nach Osten (tah na Východ), pudovému boji proti východním barbarům. Neudivuje, že za války i po ní národní zřetel překryl třídní ráz převratu a sociálních změn – hovořilo se o Národní frontě, o znárodňování, o národní hrdosti. (Ptejme se, proč na konci Husákova režimu došlo k přejmenování národního majetku ve státní? Nebyla to prozřetelná příprava pozdější mohutné privatizace?) Buď jak buď, po sametové revoluci se Nejedlým inspirované heslo – „komunisté dědici nejlepších tradic českého národa“ stalo návodem, jak boj proti komunistické totalitě spojit s radikální revizí národních dějin. Tak se s vaničkou vylilo i dítě – ke slovu se dostaly potlačené a zvnějšku prosazované protinárodní resentimenty. Václav Havel, na rozdíl od Václava Klause, nepovažoval národní téma za něco, co by mělo mít při společenské přestavbě zásadní význam. V překotném přizpůsobování se západním, nadnárodním mocenským, politickým a kulturním strukturám, zřetel k národním zvyklostem a tradicím neměl žádnou váhu. Havel se nejednou vyjádřil o národních státech s despektem (1) a dokonce neopomenul si Němcům postěžovat na „zabedněnost a zapšklost“ Čechů – jmenovitě v projevu ve Frankfurtu v roce 1989, kdy získal prestižní Mírovou cenu německých nakladatelů. Není také zanedbatelný fakt, že jeho první cesta jako prezidenta vedla do Německa a že na Richarda Weizsäckera, prezidenta Spolkové republiky, vzhlížel jako na politika mimořádných kvalit, na státníka, o jakém se Čechům může jen zdát. Český prezident, bohužel, nepovažoval za důležité brát v úvahu skutečnost, že Richard jako mladý právník přijet do Norimberka, aby u mezinárodního soudu hájit svého otce, který byl jedním z vrcholných představitelů nacistického režimu. Havel přehlížel skutečnost, že Wilhelm Weizsäcker, který měl jako generál SS privilegium přicházet na porady s Hitlerem s pistolí, byl od počátku Ribbentropovým sekretářem a členem Himmlerova štábu, a že svého otce, válečného zločince, nikdy nepřestával hájit a ospravedlňovat. Se zděšením jsem četl v generálových vzpomínkách neuvěřitelnou větu, že den, kdy byla uzavřena Mnichovská smlouva, pokládá za nejšťastnější okamžik svého života – zabránil prý válce! Jak něco takového může říct člověk z Hitlerova okolí, který měl informace o přípravách války z první ruky? 

5. Pojem revoluce v polistopadovém období doznal podstatnou změnu – neznamenal již odbojný převrat, úsilí vytvořit něco nového, ale návrat k původnímu latinskému významu, kdy „revolutio“ znamenalo především „válení zpět, otáčení zpět, návrat, násilné otáčení“. A tak jsme se začali otáčet, někdy hladce, sametově, jindy drsně, násilně, bezohledně. Továrny, které měly i v cizině dobrý zvuk (Poldovka, ČKD, Tatra, OKD, TESLA, Prostějovské textilky, cukrovary a desítky dalších) se vyvlastňovaly, zavíraly, tunelovaly, vyhazovaly do povětří. Prezidentská kampaň vynesla do popředí Havlova kancléře Karla Schwarzenberga, který se šarmem jemu vlastním propagoval staré dobré časy rakouské monarchie, požehnané jednotou žezla a kříže, meče a kropenky. Kandidát měl dobře našlápnuto, ale jeho nevybíravý útok proti Benešovi, kterého po vzoru sudetských Němců označil za válečného zločince, zhatil jeho prezidentské plány. Celá kampaň by snad mohla být kratší, kdyby býval pronesl svůj nedávný výrok o tom, že Češi a Rakušné tvoří jeden národ – ti na severozápadě mluví česky, ti dole německy. Ale Schwarzenbergovi stoupenci se nevzdávají a svou nelibost dávají hlasitě najevo. Slyšíme je nejen v médiích, ale i na náměstích; přitom mají dost přejatých zkušeností a prostředků, aby přilákali mnoho lidí přesvědčených o tom, že jde o demokracii, spravedlnost, pravdu a lásku.

Poznámka
(1) Nedávno jsem četl bezmála „rehabilitační“ charakteristiku kancléře Metternicha v Literárních novinách, kterou nabídl rakouský historik Wynfrid Kriegleder – on prý nebyl tak zlý, jak se tvrdí, cenzuru přenechával policistům a úředníkům. Nevím, zda je dnes osobnost, ztělesňující veškerou bídu, hrůzu a krutost rakouského absolutismu, některým lidem bližší tím, že byl odpůrcem národních států, nebo prostě cítí respekt k muži proslulému osobním šarmem (urozené dámy to mohly dosvědčit). Jisto však je, že pan profesor z Vídně nemá pravdu, když kancléřův osobní podíl na drakonické cenzuře podceňuje. Nevšiml si toho, že se v nedávno odtajněných (jen částečně – máme se tedy ještě nač těšit!) dokumentech Vatikánského archivu objevil Metternichův osobní dopis žádající inkvizitory, aby dali na index všechny knihy Heinricha Heineho.




14 komentářů :

  1. Je zajímavé jaká prorocká slova pronesl více než před 100 lety říšský vůdce Bismarck : " Rusko bude poraženo teprve tenkrát , až bude od něho odtržena Ukrajina .Pak je třeba tuto zemi rozeštvat postavit tam bratra proti bratrovi , otce proti synovi . Všechno ostatní je už jen otázkou času ." Asi už tenkrát věděl co říká a proč to říká . Západní jestřábi jeho odkaz plní svědomitě , protože moc dobře vědí že bez ruského přírodního bohatství nepřežijí . To svoje už dávno vyrabovali a není už kde krást .

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Anonymní28. června 2019 16:33
      Je pravda, že každý národ lze porazit nejsnadněji, jeho rozdělením, rozeštváním. To platí pro Rusko, Německo, Čínu, USA, Jugoslávii, Československo. Zvláště bych to vyzdvihnul u Německa. Jeho rozdělení na okupační zóny a návrat většiny Němců do některého Německa, byl největší přínos evropskému míru. Jak uvádí autor článku, přítomnost Němců na našem území, nedělala nikdy dobrotu. Či možná lépe řečeno, byla pro náš národ, příliš velkým rizikem.
      Bohužel, po roce 89´ nastává revize války, opět se bude probouzet německý expanzionismus a evropský mír je opět v ohrožení. Čím více ubývá pamětníků, tím více bude přibývat nehorázných lží o právech Němců na naše území a na neopodstatněnost našeho národa. Bohužel, Klaus s Mečiarem jim jejich snahy usnadnili. Rozbili Československo, které Němcům tak leželo v žaludku a český i slovenský národ posilovalo. Synergie se tomu říká a jestli ti velikáni neuměli té synergie využít, potom si zaslouží zatracení od svých národů, které se k tomu ani nemohli vyjádřit referendem.
      Ohrožují nás Skylla s Charybdou, ve formě nacionalismu velmocí a kalergiho evropského chalifátu.
      Proto vše musíme posuzovat podle toho, jak to ohrožuje naši národní suverénní existenci. Velkým přínosem, pro ochranu národních suverenit, mohla být evropská unie. Bohužel, byla zneužita k našim likvidacím. Zda se nám podaří udržet suverénní středoevropské národy, v jednotné V4, je zatím velká neznámá. P.K.

      Vymazat
    2. Anonymní29. června 2019 19:57
      Němci vždy toužili získat naše území jako německý prostor. Palacký jasně viděl, že v říši by český národ uvadal a byl potlačován. V německé říši, nemůže existovat svobodný rozvoj českého národa. Proto odmítl se toho účastnit. To byl pravý Čech.
      Dnes se ta říše opakuje v podobě EU. Opět jde o likvidaci národa. V našich reprezena, vidím pouze jediného, který je schopen se postavit za naše národní zájmy – T. Okamuru. P.K.

      Vymazat
    3. Palacký žvanil! Za Protektorátu byli Češi uváděni výslovně jako árijský národ a v osobních průkazech měli uveden rodokmen předků; z českých chlapců se měl vytvářet nový nacistický vůdcovský dorost na elitních školách NAPOLA; čeští muži měli být přijímáni do řad SS; „česká krev“ byla zákonem chráněná před míšením se Židy… Etablovaná česká historiografie k těmto skutečnostem mlčí, jelikož se tato historicky podložená fakta nehodí do narýsovaného konceptu, podle nějž neměli Češi v nové Hitlerově Evropě fyzicky co pohledávat. Prolhaní, sebechvalní a sebeklamní Čecháčci jsou mistři světa v obrazoborectví, strhávání soch a symbolů, přejmenovávání ulic i vlastního státu a falšování vlastní historie, založené na bratrovraždách a zákeřných záludnostech. Bohužel se ukazuje, že nedorostli pro vlastní samostatný stát, nezaložený na literárních a politických padělcích a intrikách, jakož i na uplacených rakouských dezertérech. Bohužel o zpustlou Kotlinu už nikdo z vyspělejších sousedů nestojí (aby si vlastní stát nezamořil)!

      „Zatímco velcí Němci a Evropané pracovali na sjednocení Říše, František Palacký potichu konal opak: pracoval na vyloučení Čech z Říše… V tomto zásadně mylném duchu byl později zřízen i veden stát Masarykův a Benešův.“ K. H. Frank

      Vymazat
    4. Anonymní30. června 2019 17:23
      Koho to zajímá? Když mohli být za árijce považováni Hitler a Gébls, tak potom už každý. Podstatné je, že Němci mají o náš prostor trvalý zájem a my jim tu překážíme. To se nezmění, ať už bude vládnout jakákoliv ideologie. Pro Vás by jistě byla ohromná čest, se v řadách SS zúčastňovat vyvražďování zbytku našeho národa, árijče. P.K.

      Vymazat
  2. Každý soudný člověk ví, že hlavní hrozba číhá v bývalém nacisticku, kde když na to přijde, bez skrupulí obnoví fűhrerprinzip. Malou ukázku předvedla frau Merkel, která bez postihu ignorovala vše, co se dalo. Demokracie jak vyšitá.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Až se z toho celá roztřásla...

      Vymazat
    2. 18:48 Stejně jako Áda na konci své "kariéry", tam je to snad dědičný.

      Vymazat
    3. Jo ty skopčáci jsou nepoučitelný nejdřív chtěli tvořit modrooké blonďáky a teď zase světle hnědou rasu. Prokletí celé Evropy.

      Vymazat
  3. noviczech
    ...továrny, které měly dobré jméno se vyvlastňovaly, zavíraly, tunelovaly,....! Dobře, ale netunelovaly nám je ani Němci, ani Rakušané. Tunelovali jsme si je my sami!!! A PROČ? Protože TEN, zapomněl, možná ZÁMĚRNĚ, vytvořit zákony, které by vše usměrnily do patřičných kolejí! Otázkou zůstává: KDO JE TO TEN!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Klaus - už menom kovaný Tschech

    OdpovědětVymazat
  5. Ovládli jsme, hopsa hejsa do Brandejsa. Jsme cca o 400 let mladší (1620), zas máme Panskou jednotu, rekatolizaci snad si odpustíme popravu Českých pánů, ale invaze cizáků nás nemine. Čeština opět přežije jen díky venkovu a Praha ta bude mluvit rozličnými jazyky. Jestli zde někde žije J.A.Komenský, tak se chystá emigrovat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně kvůli tomuhle přístupu se to stane. Naše slova myšlení vytváří realitu, tak vás prosím ušetřete negativních proroctví. Vzpamatujte se a ukažte, že jste člověk, který se postaví vlastním strachům.
      Jinotaj

      Vymazat
    2. Díky za radu, už od rána si zpívám Vyhrnem si rukávy... a ono nic... jen stejná zácpa na silnici jako včera...stejný investikativní pořad v mediu jako včera...jen máte pravdu já se nebojím... jako včera.

      Vymazat