Reklama

čtvrtek 26. září 2019

Jak si vrchní velení wehrmachtu objednalo protičeský román O českém národě (kapitola 9.)

Profesor Mojmír Grygar

Mojmír Grygar
26.9.2019
S laskavým svolením autora předkládáme našim čtenářům jeho již 9. volnou část úvah o českém národě, jeho dějinách a kultuře ve stálém zápase se silnějším sousedem. Mnohá fakta a myšlenky jsou z úvahách Mojmíra Grygara formulovány poprvé či poprvé jsou vytaženy z temnot zapomnění.

Mezi knihami, ve kterých sudetští Němci vyjadřovali svou nenávist k českému národu, významné místo zaujímá kniha Friedricha Bodenreutha, Alle Wasser aus Böhmen fliessen nach Deutschland (Všechny vody z Čech plynou do Německa) vydaná v Berlíně roku 1937, kdy sudetští Němci s nadšením přijali nacistický světový názor a vyloučili jakékoli kompromisní řešení národnostního napětí. Hitler to ostatně ve své pověstné řeči v předvečer Mnichovské dohody 26. září 1938 prohlásil jednoznačně: „Buď já, nebo Beneš!“ Věděl, že Anglie a Francie Československo obětují a že všechny karty této hry drží v rukou on sám. Autor zmíněnou knihu vydal pod pseudonymem proto, že mu jeho jméno Friedrich Jaksch (1894–1945) znělo příliš česky. Narodil se v Českých Budějovicích již v mládí se účastnil sudetoněmeckého hnutí v Čechách a své politické přesvědčení dával najevo v básnických sbírkách, dramatech, románech a literárních příručkách. Ohlas jeho románu byl mimořádný, protože v plné míře odpovídal rasovému pojetí národnosti založenému na krvi a půdě. Volání těchto základních instinktů vzbuzuje nenávist a vyzývá k boji: „Nenávist vyvolá hněv. A tu se náhle zjeví potřeba vlastní cti a kromě toho už nic jiného není.“ Pozoruhodná je reakce Franze Werfela na tento román vydávaný ve statisícových nákladech; pražský spisovatel, známý svým mimořádným porozuměním pro český národ, ironicky komentoval název knihy – zatímco z Čech plyne do Německa voda, z Německa proudí do Čech nacisté.

Odpověď na otázku, co propůjčuje tomuto románu výjimečné místo z hlediska vztahu sudetských Němců k Čechům, najdeme v oznámení napsaném na přídeští zvláštního vydání v roce 1944: „Zakázka Vrchního velení wehrmachtu uskutečněná Ústředím knihkupectví pro vojáky na frontě. Služební místo Praha.“ Již sama skutečnost, že velení německé armády považovalo knihu sudetského Němce za vhodnou četbu pro vojáky v době, kdy Hitlerovy armády šly od porážky k porážce, v nás vzbuzuje otázku, čím si román tuto poctu zasloužil. Vojenští stratégové a ideologičtí experti zřejmě rozpoznali schopnost románu posílit bojovou připravenost, bdělost a udatnost vojáků na frontě. Nebýt tohoto zvláštního privilegia, kterého se dostalo románu druhořadého sudetského autora, nevěnoval bych mu žádnou pozornost. (Ostatně Pavel Kosatík ve své nepříliš spolehlivé Menší knížce o německých spisovatelích z Čech a Moravy, 2001 Friedricha Bodenreutha vůbec nezaznamenal.)

Děj Bodenreuthova autobiografického románu se odehrává za první světové války; hrdinou je německý student Christopher Jakob, který si již před válkou, tváří v tvář početní převaze Čechů a neschopnosti monarchie rázně potlačit drzost malých slovanských národů, uvědomuje své němectví. Ctí posvátný závazek krve a půdy, a když vypukla válka, ví, že je to německá válka, která nemá se změkčilými Habsburky nic společného. V úvodu neopomene vyložit sudetoněmeckou verzi českých dějin: Češi pronikli do Střední Evropy jako otroci Avarů, zalidnili území starých Germánů a z barbarského stavu se dostali jen dík tomu, že neuměle napodobovali vyspělé Němce. Současně poznamenává, že Češi si uvědomili jednotu Germánů ještě dřív, než k tomu později dospěli sami Sasové, Bavoři, Prusové, Švábové a další spřízněné kmeny. Uvědomuje si české nebezpečí, i když neopomene zdůraznit, že mocenské postavení Němců je neotřesitelné. Když pracoval jako úředník na velkostatku v jižních Čechách, dobře s byl vědom toho, že půda kolem, kam jen oko dohlédne, je v rukou německé šlechty. Pobyt v Praze, kde válka vyhrotila napětí mezi Čechy a Němci na ostří nože, jeho německé vědomí a svědomí upevnila a zocelila. Ani půvabné Češce Bohuslavě se nepodařilo svést ho z pravé cesty a tím méně se to mohlo podařit jeho českým nadřízeným a kolegům v úřadě, o jejichž sabotážích se sám mohl přesvědčit. Začal spolupracovat s vysoce postaveným německým komisařem, zavázal se donášet zprávy o nepřátelích a při jedné příležitosti pronikl s udáním dokonce až k samému mistodržícímu hraběti Franzi Thunovi. Byl zhrzen a šokován laxností rakouského byrokrata, jemuž přisoudil výrok: „Polovina Čechů je proti Rakousku, ostatní monarchii tolerují, nesmíme tedy dopustit, aby se cítila dotčena i ta druhá polovina.“

Jádrem románu jsou příběhy Christopherovy v době vojenské služby. Na začátku válečného dobrodružství dojde k mimořádné události. Hrdina je i s několika německými přáteli zařazen do pražského praporu, v němž jsou převážně čeští vojáci. Když jsou vojáci v předvečer odjezdu na frontu seřazeni a plukovník je vyzve, aby vzdali hold, téměř všichni odjištěním závěrů pušek dají najevo, co si o odjezdu na frontu a o celé válce myslí. Christopher a jeho přátelé jsou šokováni, protože velitel na toto vzpurné gesto vůbec nezareagoval. Když ho v kanceláři navštíví, jsou překvapeni ještě jednou – plukovník jejich stížnost ignoruje. Jeho podivné chování se vysvětlí o několik dní později, když se prapor ocitl v neobydlené krajině kdesi v Maďarsku. Velitel vydá povel k nástupu jednotky a nařídí, aby každý desátý vystoupil z řady, tito náhodně vybraní jsou potom odvedeni a zastřeleni. Mezi nimi se ocitli i Němci, kteří se sabotáží neměli nic společného. Christopher uvažuje o plukovníkově mstě a dospívá k tomu, že velitel jednal plně v duchu války. Prapor byl rozpuštěn a vojáci přiděleni k jiným plukům, které byly záměrně sestavovány jako útvary národnostně smíšené s převahou německých důstojníků.

Ústřední část románu je věnována bojům na italské frontě. Christopher se znepokojením sleduje, jak pokrytecky a zákeřně dovedou jednat někteří Češi, i když mají důstojnickou hodnost a těší se podpoře velitelů. Válečné události autor líčí jako rychlý sled halucinačních zážitků prokládaný úvahami o vojenských ctnostech, o politice a budoucnosti Rakouska. Voják musí zabíjet; dostane-li rozkaz ke katovské práci, nenese za ni odpovědnost; puška je přítel, střelba uklidňuje; kamarádství je „víra zocelená kladivy výstřelů“; strach je horší než smrt; císař Karel je slaboch, asi má židovskou krev, omilostnil české zrádce Kramáře a Rašína; Zita je cizinka; Rakousko po válce bude spolkovým státem; Němce v Čechách čeká boj za samostatné území Deutschböhmen. Christopher si uvědomuje nevypočitatelné důsledky složité národnostní situace. Ví, že Češi patří k největším nepřátelům Němců a považuje za přirozené, že velitelé nařizují německým vojákům, aby bedlivě sledovali české důstojníky i vojáky a hlásili každý jejich podezřelý pohyb. Zejména na frontě, kdy dochází k přímému kontaktu vojáků na obou stranách bojiště, je přítomnost zrady hmatatelně přítomná: voják musí mít neustále na mušce nejen nepřítele, ale i to, co se děje v jeho jednotce. Jedna z centrálních kapitol románu je věnována rozhovoru vězněného zrádce Mlejnka s hrdinou příběhu. Scéna se odehrává ve sklepě, kde český poddůstojník čeká na popravu. Chrostopher se Mlejnka ptá, proč jednal proti vojenské přísaze. Vězňova odpověď vyjadřuje ve zkratce, co si Češi myslí o Němcích, Rakousku a válce: vynucená přísaha neplatí, odmítneš-li přísahat, oběsí tě, zradíš-li, zastřelí tě; Rakouský stát není domovem Čechů, kteří jsou ve své vlasti utlačováni; český národ může žít, jen když Rakousko zahyne. V té chvíli se poručík, který Mlejnka hlídá, neudrží a v návalu zlosti ho zastřelí. Christophera vězňova vášnivě pronesená slova nepřekvapí, pouze poznamená, že kulka je pro českého odsouzence koneckonců čestnější než provaz.

Závěr románu je věnován patetickému líčení konce války, kdy se rakouská armáda rozpadávala a vojáci se na vlastní pěst vraceli domů. Říjnové dny 1918, kdy Pražané vítají Masaryka a jeho spolupracovníky z exilu, kdy odstraňují rakouské sochy, symboly a nápisy a dávají najevo své nadšení, autor líčí jako čas hrůzy, násilí, msty. Poslední kapitoly románu popisují boj sudetských Němců s českými vojáky, obsazujícími území tzv. Deutschböhmen, severního pohraničí, které sudetští Němci, vedeni Rudolfem Logdmanem von Auen, potomkem anglického pobělohorského panstva, a Josefem Seligem, předsedou sudetské sociální demokracie, chtěli přičlenit k Německu. Autor kombinuje propagandistický žurnalismus s nabubřelým líčením obětavého boje a umírání sudetských Němců, zrazených Vídní a proradnými západními demokraty, plutokraty a komunisty. Pečlivě vypočítává počet mrtvých – Cheb 2, Karlovy Vary 3 atd., až dospěje k celkovému počtu 52. Používá přitom osvědčeného kultu mrtvých, který Hitler dovedl až k mýtickému vytržení a extázi. Počet mrtvých při obsazování českého i ostatního československého území je však téměř zanedbatelný, uvážíme-li kolik tisíců lidských životů si vyžádaly poválečné nepokoje v Německu nebo v Maďarsku.

Autor se snažil vylíčit přestřelky při obsazování pohraničí českými vojáky jako významné bojové akce. Ale šlo pouze o lokální střety. Podle jeho tvrzení šlo o vzpouru Čechů, kteří nechtěli Němcům přiznat Wilsonem prosazované právo na sebeurčení národů. Byl to požadavek zcela odporující politické realitě – jak si mohli Němci, kteří odedávna Čechům i jiným slovanským národům odpírali právo nejen na sebeurčení, ale i na správní a kulturní autonomii, myslet, že rozbijí tisícileté hranice českého státu a značnou část Čech, Moravy a Slezska přičlením k poraženému Německu? Absurditu požadavku zvyšoval záměr poražené Vídně přičlenit k Německu i Deutschösterreich, Rakouské Německo. S tím by vítězné země nikdy nemohly souhlasit – cožpak by poražené Německo, které s Rakouskem vyvolalo válku, mohlo po ní dokonce získat významné teritoriální zisky?

Češi ve skutečnosti obsazovali historický prostor zemí České koruny – vzbouřenci nebyli Němci, ale oni, jejichž nacionalismus válka a frustrace z porážky neobyčejně rozjitřily. Ale zdaleka ne všichni Němci byli postiženi tímto velikášstvím, které zachvátilo předáky sudetských Němců. Rudolf Lodgman von Auen, posedlý antisemitismem, nenávistí k Čechům a bolševikům, prohlásil, že se s existencí samostatného státu Čechů nikdy nesmíří. A také se nikdy nesmířil – po Mnichovu napsal eHitlerovi děkovný list, po válce jako poslanec Adenauerova parlamentu bojovně vystupoval proti odsunu sudetských Němců a do dějin poválečné demokracie v BRD se zapsal prohlášením, že únos Eichmanna izraelským Mosadem byl hrubým porušením mezinárodního práva. Přesto nebo právě proto ho mnichovští soukmenovci v roce 1960 vyznamenali medailí Karla IV. (Již samo jméno tohoto řádu dokazuje, jak si sudetští Němci dějiny Českého království přivlastňují, jak je germanizují.)

Vztah mezi Čechy a Němci naštěstí neurčovala, aspoň ne na úrovni osobních vztahů, nenávist, ale vědomí, že korektní sousedské vztahy jsou pro obě strany výhodné. Přesvědčivý důkaz o tom podává skutečnost, že mnoho Čechů má německá jména, zatímco nespočet Němců nezapře české předky. (Z hlediska rasové teorie jde však v obou případech o znečištění germánské krve.) Namátkou beru do rukou reprezentativní nacistickou publikaci Das Sudetendeutschtum (Sudetoněmectví; 2. vydání vyšlo v roce 1939 v Brně, Praze, Lipsku a ve Vídni); v tomto sborníku o šesti stech padesáti stranách zjišťuji mezi 15ti přispěvateli 5 převáženě zkomolených českých jmen: Zatschek, Peterka, Swoboda, Wostry, Cysarz. Jeden ze zakladatelů poválečného sudetoněmeckého hnutí se jmenoval Fritz Sladek; byl to kněz – augustinián, který byl ve 30. letech pokárán arcibiskupem Kašparem za to, že, inspirován nacismem, zavedl v kostele Svatého Salvatora tzv.lidový (völkisch) oltář. Zřejmě se nevzdálíme daleko od pravdy, budeme-li předpokládat, že o mnohých poněmčených Češích v první generaci platí stará průpovídka o poturčencích horších Turka.

Na závěru se nemohu bez údivu nezmínit, že na Wikipedii najdeme pod heslem Alle Wasser Böhmens fliessen nach Deutschland zcela nekritickou charakteristiku tohoto románu. Na začátku je citace Edvarda Beneše, který na konci 30. let konstatoval, že pokojné soužití Čechů s Němci v jednom státě je ohroženo. Prezidentova slova jsou postavena do protikladu s výrokem Přemyslovce Václava I., který slavnostně prohlásil, že každý, kdo by Němcům v jeho království ubližoval, bude potrestán světskou mocí i božím prokletím. Vina tedy jakoby spočívá na Benešovi, kterého militantní sudetští Němci od vzniku První republiky bez přerušení až po dneška častují nejhoršími nadávkami. (Jedné se dokonce neodřekl ani Karel Schwarzenberg ve své neúspěšné prezidentské kampani.) Zaráží, že v informativní stati o Bodenreithovu–Jakeschovu románu se zdůrazňuje jeho mimořádný čtenářský ohlas, ale nikde nenajdeme poznámku o tom, jak se jej nacisté snažili na poslední chvíli zapojit do válečné propagandy. Je těžké věřit, že tuto charakteristiku nacistické literatury připravilo dnešní oddělení Technické univerzity v Drážďanech a že se k ní připojuje i Univerzita Palackého v Olomouci. Na pomoc tomuto nacistickému kýči dokonce přispěchalo i knižní oddělení amerického distribučního podniku Amazon, které zájemcům v Československu tuto knihu, vázanou nebo brožovanou, dodá za zanedbatelný poplatek necelých dvou eur.

Tyto zdánlivě periferní informace nabývají na významu v době, kdy se v našich i cizích médiích denně sekáváme s varovnými signály namířenými proti Rusku, alias Sovětskému svazu. Připomeňme spory o Krym, hanbení Koněvova pomníku nebo nedávné mezinárodní výročí německého útoku na Polsko bez přítomností ruských politiků, ale s početnou účastí německých, italských, španělských, maďarských, rumunských a dalších bývalých spojenců Hitlerova Německa. Připomeňme také zasedání vrchního velení NATO ve Varšavě v roce 2017, které přijalo prohlášení o Rusku jako o nepříteli číslo jedna ohrožujícím země demokratického Západu svým – životním stylem. Není proto žádoucí připomínat skutečnost, že vojáci Rudé armády nesli na bedrech nejtěžší váhu boje za dobytí nacistického Německa a jeho početných spřátelených armád. (Kuriozitou na okraji těchto dezinformací je tvrzení pana Kosatíka, který v nedávném rozhovoru s paní Senkovou na Dvojce řekl, že musíme být jeho příteli Kocábovi vděčni za neodkladný odchod sovětských vojsk od nás – kdyby se to prý oddálilo a vleklo, mohly by ty ruské tanky zůstat u nás dodnes. Čemu slouží toto strašení?)

Za těchto okolností i podivné připomínání a propagování knihy sudetského autora, prominenta nacistického režimu, přestává být něčím nahodilým a zanedbatelným. Neměli bychom nad tím mávnout rukou. 

29 komentářů :

  1. Češi by měli slavit odsun Němců jako státní svátek!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pořád se ukazuje, že současná politika je střet globalistů a vlastenců. Jak to dopadne? Vyhrají vlastenci, už dávno to napsal Palacký. Okamuro nedej se, on premiér také couvne.

      Vymazat
    2. Asi bych se svátkem neprovokoval, stejně jako s reparacemi (zatím), ale odsun Němců bezesporu významně posílil integritu státu se vším všudy. Proto to Němce stále tak štve a mají permanentní snahu to změnit. Je třeba to vědět a počítat s tím. Bez jakýchkoliv iluzí.

      Vymazat
    3. Kdo s cim zachazi ....a je to Tradicni a zbesila Germanska nenavist vuci vsem a vsemu i prirode.
      Tak pres nalehave varovani srbske vlady 1914, kdy se ta dozvedela neco o skupine proti germanskych a proti-habsburskych studentu v germany okupovane Bosne , Franz Josef sileny german pres to a NEBO PRAVE PROTO , poslal idiota Ferdinanda do SARAJEVA.. Ten,setrvaval za kazdou cenu na sve omezenosti s tvrdohlavosti buvola..A nemel jednoho utoku dost a pojizdel kolem Sarajeva aby prilakal dalsi utoky i s manzelkou , kterou nevahal vystavit smrtelnemu nebezpeci ,taky !! Zkratka expert na blbost .Coz se mu zdarilo na 100 %...Tech atentatu bylo tehdy vice, ale znate germany , uz se tesili na valky a masakry a nikdo je v tom nemuze zastavit dodnes. Belehrad, afrarabska okupace atd..

      Vymazat
    4. Čecháčkové dostali od nich šanci stát se ze slovanských divochů civilizovanými obyvateli Abendlandu, ale tu nevyužili! A tak jako se Kosovo odtrhlo od azbuckého Titova Srbska, aby skončilo v náručí ještě primitivnější Albánie, tak se Čecháčkovo odtrhnulo od demokratického Rakousko-Uherska, aby skončilo přesunem do ruských stepí! Rakovinový nádor husitsko-bolševické loupeživé, rusofilské, protievropské, zamindrákované, pomlouvačné a lumpenproletářské lůzy a zhoubného, kainovsky loupeživého kolektivizmu se sama od sebe nevyléčí a vnější zásah může přijít paradoxně jedině z Ruska - přesunem tupého a kolaborantského čecháčkostánu za Ural, kam dávno patří, a osídlením kotliny. Novými Rusy nebo z Ruska a Německa vypuzenými muslimy! A přitom i Švajc nám moh koukat na záda, kdyby došlo k odsunu čechomužiků do Bosny podle původního plánu Všeněmců, kteří v tom směru tlačili na jejich císařské Výsosti Franze Josefa I. a Wilhelma II.! Viz slova pana říšského kancléře Bethmanna-Hollwega: "Tato válka (rozuměj WWI.) jest vedena aby byl zničen živel slovanský v Rakousku!" Za První republiky u nás tvořilo německy hovořící obyvatelstvo 1/4 z celkového počtu, ale tvořili téměř 2/3 HDP!! A to jsme nepatřili k žádným premiantům jak nám dlouhodobě lžou!! Cituju: "Mýtem je, že ČSR patřila mezi deset nejvyspělejších států světa. Nepatřila, v národním důchodu na hlavu byla na 17. místě, před ní byly všechny západoevropské vyjma Itálie a skandinávské státy kromě Finska, dokonce i poražené Německo a Rakousko." - http://nassmer.blogspot.cz/2014/03/jak-na-tom-byla-prvni-republika-ve.html
      Čili je logický, že když vyženeš tu 1/4 obyvatel, která se podílí na tvorbě 60% HDP, tak nemůžeš nespadnout mezi státy jako je Polsko, Pobaltí nebo Maďarsko! To dá rozum! Páč oni drželi ekonomiku království Českého už od Přemyslovců nad vodou a nemuseli nikomu nic závidět a někomu se furt klanět! Slovanští čecháčkové si svůj stát nevybojovali ale vysomrovali na západních velmocech a stejným způsobem o něj přišli. Kdo se ani nepokusí ubránit sám, musí po zbytek života platit výpalné "osvoboditelům". Čecháčkové se musí na někoho vymluvit!

      Vymazat
  2. A naší tzv.politici DEMAGOGBLOKU se Sudetským pohrobkům a nadlidem ještě klaní a zvou je k nám na sjezd.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo zapomněl jste na pirátský odpad kteří naoko s nimi nejsou v demožumpě.

      Vymazat
  3. Podle historií prověřeného přísloví: Co dáváš to dostaneš. Německo a ostatní státy co drancovaly jiné státy čeká odplata. Jde o to aby jsme stou naší holubičí povahou do toho nespadly také. Proto je potřeba aby se pod jedním hnutím vytvořila široká pro národní fronta která prosadí zákon o adresné volební povinnosti a použitelný zákon o referendu. Stále věřím v morálku většiny občanů. Je to jediná cesta z tohoto parazitického marazmu co u nás je.

    OdpovědětVymazat
  4. Ano braňme svůj národ, ale proč má být bitevním polem jeden román druhořadého spisovatele snad německé či rakouské národnosti, který snad ani nikdo nečetl ?
    Neprodávejme naší zem cizákům, neponižujme svou historii a nezlikviduje svůj jazyk. To neznamená, že se schováme před světem za zdí a zavřené všechny dveře na zámek.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Anonymní26. září 2019 11:02
      Souhlasím s Vámi, ale to co připomíná autor, je třeba si také uvědomit. Ta knížka je znovu vydávána a distribuována. To nám připomíná, že boj není jenom ozbrojený a také na ostatní formy boje, je třeba náležitě reagovat. P.K.

      Vymazat
    2. Dobrý článek, ale váhu by zvýšilo stanovisko (nota) od MTV. Černín je takticky potichu, nechce si Angelu rozhněvat. Tak si tu brbejme navzájem, to nic nestojí a neřeší.

      Vymazat
  5. Pana autora, lze jen pochválit za jiný úhel pohledu, mám jen jednu prosbu, příště zkrátit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To nejde, aby tohle bylo kratší. Nauč se číst delší texty a zkus u toho i trochu přemýšlet.

      Vymazat
    2. 11:07
      Jediné možené zkrácení by bylo Němci už konečně jděte tam kam vás vaše pocity táhnou. Ale to by zase nebylo korektní. Protože znám pořekadlo: Lepší dobrý němec než špatný čech. A bohužel těch hazlů (kteří mají sice české občanství, ale jsou proti všemu českému je zde a hlavně v Praze mnoho. Ale nechtějí odejít, ale chtějí vyhnat nás, kteří tuto matku vlast ctíme.
      Václav Vodrážka Plzeň

      Vymazat
    3. Tady je dnešní - bohužel - klipovité esemseskové myšlení. Ejchuchů, takový Hrabě Monte Christo by se dal zkrátit:
      Přijel jsem do Marseille.
      XXXX debil vězněn!!
      Utekl jsem, dívejte na selfie v jeskyni u pokladu!
      Protáhl jsem je přes twiter, google, rozeslal vražedné trollí nájezdy! Vybral hackem konta. Jsou zničeni parchanti!
      Beru si princeznu a fičím ...
      A teď si představte co by asi mohlo vznikat za filmy ... oproti originálu, autorovi románu se omlouvám i když in memoriam.

      Vymazat
    4. Jde o názor, nebo klasickou beletrii, román...?

      Vymazat
    5. 19:55
      Strejdoví by se asi líbily sportovní přenosy komentované Turgeněvem nebo Tolstým. Tak si asi jenom bouchne do mladé generace.

      Vymazat
  6. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětVymazat
  7. Guano Apes zase smrdí!!!!!

    OdpovědětVymazat
  8. Největší legrace je, že Němci mají přibližně třetinu přímé slovanské krve a zbytek je historiky utajovaný (přepsaný) slovanský typ DNA. Berlín je vlastně Medvědí brloh, slovanských názvů je tam spousta! Tak nenávidět mohou jen zmanipulovaní slované slovany. Praktický příklad máme dnes na Ukrajině a tak My víme, že v pozadí je pořád ta samá svoloč, co chce ovládat svět, ale vůbec neví co by si s ním počala, kdyby ho získala doopravdy. S kým budou válčit? Recept máme ve skvělé české pohádce Šíleně smutná princezna - ať se sami vymáchají v blátě a pak je pošleme bez umytí na Madagaskar trhat peří do peřin z tamních slepic.

    OdpovědětVymazat
  9. https://youtu.be/wThCdxuMxQM?t=77

    OdpovědětVymazat
  10. Celý sever,je slovanský,sami Sasíci je nazývají Fishkopf.
    Není tajemstvím, že Rujana byla severní výspa Slovanů. Nezapomeňte i na Lužici, na infiltraci Franků a Romanů v pohraničí, nemají to tak jednoduché, jak si sami myslí.

    OdpovědětVymazat
  11. Jistěže bychom nejen nad historií, ale i současném oživování "slávy" nacismu ve střední Evropě ba i šířeji neměli mávnout rukou. Touto cestou s k demokracii natož humanismu nikdy nedopracujeme. Židé se deklarují jako bohem vyvolení, Němci pak fýrerovou prozřetelností. Proč ideologie lepšonadlidí si adoptují i u nás trafikantské "tradiční strany" politruků? Kam s tím směřují a proti komu v českém národě?

    OdpovědětVymazat
  12. Fuja by se divil, jak Německo osvěžují geny arabské, turecké, afgánské a jiné z Afriky i Asie.

    OdpovědětVymazat