Reklama

.

.

pondělí 30. září 2019

Židé II - 2. část - Moc

Přemysl Janýr
Přemysl Janýr
1.10.2019  blog autora
Přinášíme závěrečnou část textu Přemysla Janýra z dvoudílného seriálu na téma Židé. Děkujeme autorovi za spolupráci a trpělivost s naší redakcí. 
Předešlé části:
Židé I - Kořeny
Židé II - 1. část - Identita


Vládnout národy


My vládneme Americe a Američané to vědí, ujišťoval Ariel Šaron Šimona Perese v roce 2001. Židé vládnou světu, tvrdí Abraham Foxman, dlouholetý ředitel Anti-Defamation League (ADL), americké organizace pro potírání antisemitismu, v úvodu filmové dokumentace Defamation (Pomluva) z roku 2009. Gójim se rodí jen aby nám sloužili, káže v roce 2010 hlavní sefardský rabín Izraele Ovadja Josef, duchovní vůdce strany Šas, zastoupené ve většině izraelských vlád. Podvržené nepodvržené, Protokoly sionských mudrců mají dnes víc přívrženců než kdykoliv dříve.

Ani psychopatie, patologická potřeba ovládat druhé, vykonávat nad nimi moc, samozřejmě není židovský fenomén. Nicméně vyvolává mezinárodní i vnitřní politika posledního dvacetiletí dojem, že tvoří její novou osnovu a Izrael její středobod. Mezi tématy polarizujícími dnešní Evropu má zvláštní postavení. Neprojevuje se obvyklou formou poměru hlasů 50:50, ale formou rostoucí nevole zdola potlačované mocensky shora. Nejbližší historickou paralelou je pozdní období komunistických režimů, kdy státní moc ještě měla totalitní kontrolu nad médii a disentní názory byly potlačovány až na hranici trestnosti, avšak pohyb ve společnosti již tiše ale neodvratně směřoval k jejich konci.

Problém je, že v druhém případě disentní okruhy a pohyby ve společnosti směřovaly k demokracii, což je v případě zvratu vztahu k Izraeli víc než nejisté. K tomu se Izrael vydává za reprezentanta všech Židů a mnozí mu to věří. Přispívá tomu i nediferencovaná mediální prezentace Židů jako homogenního tělesa a především chybějící – či potlačovaná – věcná veřejná diskuse. Důsledky obratu tak mohou opět postihnout množství lidí kolektivně na základě rasového klíče – což se již sporadicky stává. Představa, že by obrat mohl sledovat historické vzorce, je hrozivá pro všechny strany bez rozdílu.

Herzlova idea Židů jako národa rovnocenného ostatním a jeho sekulárního státu odpovídá duchu doby přelomu 19. a 20. století, nárůstu nacionalismů a socialistického hnutí. V aškenázské diaspoře představuje zásadní zlom, nový koncept odlišný od ortodoxní izolace, osvícenské asimilace i kapitalistické chamtivosti: budování země tvrdou poctivou prací.

Argentinská i pozdější ugandská alternativa jsou rychle zamítnuty ve prospěch návratu do Země zaslíbené, první ústupek sekulárního projektu náboženské mytologii. Přesto zůstává země bez lidí pro lid bez země náborovým sloganem, alespoň než jsou aškenázští kolonisté konfrontováni s realitou autochtonního muslimského, křesťanského a židovského obyvatelstva Palestiny. Proti dalším a dalším vlnám levicových revolucionářů rozhodnutých vybudovat novou beztřídní společnost, ortodoxních věřících rozhodnutých dobýt zpět přislíbený Eretz Yizrael, zoufalých uprchlíků před pogromy hledajících bezpečné útočiště, vlnám zaštítěným mocenskými dohodami, okupační správou, mediální propagandou, kapitálem a moderními zbraněmi, nemají domorodci šance.

Nalézt modus vivendi mezi těmito dvěma diametrálně odlišnými světy by byl úkol neřešitelný dnes, tím méně v duchu doby bojů mezi druhy, třídami, národy a rasami. Na programu není soužití, ale conquista. Že půdu, na které a ze které žije, nevydá domácí obyvatelstvo dobrovolně, že bude třeba Lebensraum dobývat násilím, bylo předem jasné a průběh byl předvídatelný. Zvítězí silnější, pokrokovější, modernější, a tím vším jsou sionisté. Při verbování imigrantů a budování Jišuv neberou ohledy na domorodé křesťany ani židy, ale ze všeho nejméně na zaostalé špinavé Araby. S evropskou arogancí je berou na vědomí jako lacinou pracovní sílu, jako dočasné majitele půdy které je třeba vyvlastnit, jako překážky kolonizace, které je nutno odstranit ozbrojenou silou a Izrael jich zbavit. Západní břeh byl okupován Araby, kteří sami sebe od roku 1967 nazývají „Palestinci“, vysvětluje židovská Wikipedie a Izrael z archivů odstraňuje všechny zmínky o jejich vyhánění.

Sionistický projekt je tak od počátku postaven na stejných paradigmatech Evropy počátků dvacátého století jako kolonialismus, imperialismus, nacismus. V Evropě toto myšlení po katastrofě dvou světových válek odeznívá. Kataklyzmatická zkušenost, dosud chybějící sionistickému projektu i USA, vede staleté nepřátele k nalézání forem soužití a vzájemnosti. V perspektivě evropské historie je ztěží pochopitelné, jak může společenství inzerující svou intelektuální superioritu retardovat na tupé opojení mocí a nevidět, že převaha síly je pouze přechodný stav. Retardace kultivovaného humanistického Německa třicátých let včetně jejího vyústění by mohla být dostatečným mementem, pokud by se ovšem historická percepce neomezovala na výčty utrpěného.

Jišuv je bojem nepravidelných skupin kolonistů o regionální dominanci. Vyhlášením státu se situace zásadně mění. Nový stát se musí formálně vymezit, konstituovat, vytvořit si závazný právní řád, vstupuje jako subjekt do vztahů s ostatními státy, podléhá mezinárodnímu právu. Izrael těmto očekáváním odpovídá jen částečně.

V první řadě chybí vymezení státního území. Hranice podle rezoluce č. 181 Valného shromáždění OSN byly z vyhlášení nezávislosti státu Izrael vypuštěny. V průběhu první izraelsko-arabské války 1948 obsadil 60% území určeného Palestinskému státu. Za šestidenní války v roce 1967 připojil okupovaná území Palestiny a sousedních států. Od roku 1977 sleduje výstavbou izraelských osad faktickou anexi okupovaných území. Izraelskou neochotu vázat se jakýmkoliv hranicemi lze chápat jako záměr nezavřít si vrátka ke konečnému Eretz Yisrael, Celému Izraeli v pojetí pravicových extrémistů ovládajících současnou izraelskou politiku. Plány jako Yinonův, Čistý řez, Nový Střední východ či rozbití sedmi zemí v pěti letech ukazují, že izraelské zájmy na momentálních hranicích zdaleka nekončí.

Dalším problémem je přerod nacionalistických kolonistů na státní lid, konstrukce židovského národa. Deklarace státu všech Židů je reprízou státu všech Němců – nárokování si cizích občanů při vylučování vlastních. Říše to řešila anexí, Izrael zákonem o právu na návrat. Už název je dalším ústupkem náboženské mytologii.

S příchodem Židů z muslimských zemí ostatně není na vybranou – judaistické náboženství je to jediné, co cizí kultury, jazyky a historické zkušenosti Aškenázů, Sefardů, Mizrahim a dalších národností spojuje. Rabíni jsou jedinou autoritou, které lze svěřit choulostivé rozhodování kdo Židem je a kdo není, kdo se občanem sekulárního státu stát smí a kdo ne.

Identitární nepostradatelnost náboženství podtrhují Haredim, státem podporované ultraortodoxní sekty, jejichž zadáním je údržba společných tradic a modlení se za lid Izraele. V chudobě žijící členové se věnují studiu Tóry, vydávání dalších a dalších náboženských příkazů a zákazů a plození dětí. Jsou oproštěni od občanských povinností včetně vojenské služby. Od roku 1977 se jejich strany podílejí na všech vládách a jejich počet a vliv průběžně rostou. Autoritativně, nezřídka i násilím, formují státní a civilní život v podobně bigotním duchu jako fundamentalistické islámské země a dodávají tak státu náboženskou legitimaci starozákonní Země zaslíbené.

Sekulární legitimaci mu v návaznosti na Theodora Herzla, který vymezil židovský národ z aškenázské perspektivy jako národ obětí antisemitských útoků – Sefardy, Mizrahim i americké Židy tím vyloučil – dodávají důrazné odkazy na dědictví nejcennější, na holocaust.

V historii sotva nalezneme druhý příklad podobně cynického politického a hospodářského zneužívání lidského utrpení. Jistou paralelu můžeme vidět v poválečném oloupení a vyhnání sudetských Němců z Československa, rovněž ospravedlňovaným utrpením za Protektorátu. Exploatace holocaustu však nezačíná bezprostředně s koncem války. Pro izraelské a americké židovské organizace nebyl v jejím průběhu ani v následných desetiletích tématem. Tím se stal, až když Izrael vyvinul atomovou bombu a v červnu 1967 napadl Egypt. Demonstrace síly, která řadu zemí v čele s Francií přiměla k ukončení jeho podpory, vzbudila naopak respekt a zájem USA. Izrael se rázem stává nejdůležitějším blízkovýchodním spojencem. Americké židovské organizace, do té doby se od sionismu a Izraele distancující, obrátí o 180° a Izrael, jeho obrana a odškodnění obětí holocaustu se stanou hlavními trumfy v boji o vliv a moc – ne na Středním východě, ale především uvnitř USA a Západu.

Holocaust se osvědčil již v procesu s Adolfem Eichmannem v roce 1961. S prohlášením se Izraele za dědice obětí a v nové interpretaci je teď využíván jako efektivní zbraň i jako zlatý důl: Holocaust je historicky jedinečný, je vyvrcholením odvěké iracionální nenávisti vůči Židům. Jakékoliv srovnávání s jinými utrpeními je nepřípustné, utrpení výjimečného národa je výjimečné. Utrpení Indiánů, Herero, Arménů, Poláků, Ukrajinců, Rusů, Cikánů, Kambodžanů, Tutsi, Palestinců, jakkoli politováníhodná, jsou druhořadá v porovnání s utrpením vyvoleného národa. Vrozený antisemitismus gójim hledá stále nové a nové příležitosti jak Židy zabíjet. Zabránit novému holocaustu světí jakékoliv prostředky. Na základě této legitimace se Izrael ve vztahu k ostatním zemím i mezinárodnímu společenství necítí vázán žádnými diplomatickými, mezinárodněprávními, morálními ani lidskými ohledy.

Počet knih, filmů, seriálů, dokumentací, konferencí, univerzitních kateder, vzdělávacích kursů, učebních pomůcek, propagačních materiálů věnovaných holocaustu od sedmdesátých let dodnes exponenciálně roste. Vzniká celá teologie holocaustu a i země, které s ním nikdy neměly nic společného, jsou nuceny zřídit její chrámy. USA sice nemají památník genocidy Indiánů, zato ke stovce památníků holocaustu okázale demonstrujících vliv a moc sionistické lobby. V někdejších komunistických totalitách nezaznamenala Velká vlastenecká válka s 27 miliony mrtvých ani vzdáleně srovnatelnou popularitu.

Nejsnadnějším objektem je ovšem Německo, které jako pachatel nemůže odmítnout. V roce 1952 Izrael ještě váhal, zda od něho má přes protesty a demonstrace přijmout reparace ve výši 3,5 miliardy marek (6,2 miliard USD v dnešních cenách) a udělit mu tak morální rozhřešení. Dalo by se očekávat, že počet přeživších bude s časem klesat, ale opak je pravdou. JCC okruh a počet přeživších obětí holocaustu každoročně rozšiřuje a nároky patřičně zvyšuje. Do roku 1976 zaplatilo Německo na jejich odškodnění 18 miliard USD. V roce 2012 je to již celkem 89 miliard USD. Polským obětem vyplatilo Německo v roce 1992 odškodnění ve výši 320 milionů USD, namibijským nic.

Oběti holocaustu samy jsou ovšem, pokud vůbec, odškodněny velice skrovně. Značná část prostředků je použita na jiné účely jako židovské obce a muzea holocaustu, další plyne různým vlivným osobnostem, nemalá část padne na administrativu JCC a horentní platy jejího managementu, část je rozkradena a bývalý ředitel byl odsouzen za zpronevěru.

S rostoucím vlivem a sebevědomím si lobby v roce 1995 vytipovala jako další solventní objekt neutrální Švýcarsko. Světový židovský kongres (WJC) zahájil tažení proti švýcarským bankám kvůli loupeži bankovních účtů a zlata obětí holocaustu. O srovnatelné majetky u amerických bank zájem neprojevil, zato ve více státech USA zorganizoval hromadné soudní žaloby přeživších a jejich dědiců proti švýcarským bankám. Důraznost jim dodávaly nevybíravá mezinárodní difamační kampaň, hrozby bojkotem a odebráním bankovních licencí, sankce stažením vkladů amerických penzijních fondů i bezprecedentní nátlak americké vlády včetně prezidenta Billa Clintona a senátora Al D'Amata. Chci tři miliardy dolarů nebo víc, slevil předseda WJC Edgar Bronfman z původních sedmi až dvaceti. Ještě než Volckerova a Bergierova komise pohledávky přezkoumaly, banky kapitulovaly a v srpnu 1998 přistoupily na mimosoudní vyrovnání ve výši 1,25 miliard USD, mnohem více, než komise později dohledaly. Následně je ve Švýcarsku zaznamenáván nárůst antisemitismu.

Úspěch povzbudil sionistickou lobby k systematickému hledání dalších možností napříč evropskými zeměmi. Vedle kuriózních nároků jako Synů a dcer židovských deportovaných z Francie vůči francouzským železnicím se otevřely nové obzory zejména v postkomunistických zemích, v neposlední řadě díky domácím restitučním mániím. Česká republika, snad díky své spolehlivé devótnosti, s vydanými nemovitostmi (především synagogami, hřbitovy a Židovským muzeem) a 1,4 miliardami Kč (včetně církevní restituce) dosud vyvázla poměrně lacino.

V roce 2009 přijalo 47 zemí nezávaznou Terezínskou deklaraci o nápravách křivd provázejících holocaust, rozuměj směrnice k restitucím židovských majetků. K restitucím palestinských ani indiánských majetků se nevyjadřuje. Když však zejména v Polsku neprobíhaly podle očekávání, převzaly nad nimi v roce 2017 zákonem o Spravedlnosti pro dodnes neodškodněné přeživší (JUST) dozor USA.

Před válkou v Polsku podle údajů amerického Muzea holocaustu žilo 3,3 milionu Židů a 369 000 jich přežilo. Židovské i křesťanské majetky konfiskovala nacistická správa, části Polska východně od Curzonovy linie zabral SSSR. Po válce se naopak rozšířilo na západ o německé Slezsko, Pomořany a Východní Prusko, odkud odešlo či bylo odsunuto 8 milionů Němců. Na jejich místo přišlo ze sověty anektovaných území 1-1,5 milionu etnických Poláků, křesťanů i židů. Všichni s holýma rukama, všechny majetky vyvlastněné bez náhrady. Polsko patří k válkou nejhůře postižených zemím. Při povstání v srpnu 1944 byla srovnána se zemí celá Varšava. Po osvobození následovalo povstání proti komunistům, podporovaným z nezanedbatelné části židovskou diasporou, a s jejich vítězstvím další rozsáhlé vlny vyvlastňování majetků církví, šlechty, velkostatků, průmyslu.

Polsko ve válce nikdy nekapitulovalo. Celá vláda se přesunula do exilu a téměř milion Poláků bojovalo až do konce na východní frontě, na západní frontě i v podzemní Zemské armádě. Polské nežidovské oběti nejsou spočítány s přesností židovských, odhady se pohybují od 1,5 do 3 milionů, nicméně válkou ztratilo Polsko kolem osmnácti procent obyvatelstva, zejména svých elit. Enormní válečné ztráty a utrpení i hrdinství a nezlomnost odporu jsou neodmyslitelnými součástmi polské identity. Nárok jedinečnosti židovského holocaustu, jehož hlavními obětmi byli právě Poláci židovského i křesťanského přesvědčení, polští Romové i polské elity, se zde dost dobře nemůže setkat s porozuměním.

Tím méně grandiózní restituční požadavky jediné ze všech válkou postižených skupin. Původně židovské majetky jsou odhadovány v řádu desítek miliard USD a restituce by otevřely dveře dalším požadavkům církve, šlechty i vyhnaných Němců. Polská strana celkem logicky argumentuje, že majetky konfiskovala německá a poté sovětská, ale nikdy legitimní polská správa, že od dob římského práva mohou dědit pouze fyzické, nikoliv právnické osoby, že osiřelé majetky připadají ve všech evropských zemích státu, že upřednostňování požadavků jedné etnické skupiny by bylo rasovou diskriminací. Premiér Mateusz Morawiecki v květnu 2019 restituční požadavky vůči Polsku rozhodně zamítl, neboť odškodňování válečných obětí Polskem by znamenaly obrácení rolí obětí a pachatelů a Hitlerovo posmrtné vítězství.

Nejde však o argumenty, ale o peníze. Mezinárodní sionistické organizace za podpory americké administrativy a Senátu vyvíjejí na Polsko tvrdý nátlak. Reakcí jsou tisícové protestní demonstrace proti zákonu JUST v dubnu a květnu 2019 před velvyslanectvím USA ve Varšavě i v New Yorku a řadě dalších amerických měst, popisované jako projevy polského antisemitismu. Je ovšem třeba dodat, že díky chybějící otevřené diskusi i mediálnímu ztotožnění se nemalá část protestujících nevymezuje proti sionistické lobby, ale kolektivně proti Židům včetně oživování historických resentimentů. Dosavadní pevné spojenectví Polska a USA proti Rusku je tak vystaveno vážné zkoušce. Zatížen je i vztah se zeměmi EU. V březnu 2018 naznačilo Polsko reparační pohledávky 850 miliard USD vůči Německu, dosud však nepodniklo kroky k jejich uplatnění.

Vedle holocaustu je obvinění z antisemitismu nejúčinnější zbraní používanou cíleně proti kritikům Izraele a sionistické politiky. Výraz z devatenáctého století vyjadřující nepřátelství árijské rasy vůči semitské, tedy Hebrejcům, Arabům, Etiopanům a Asyřanům, si uchoval svůj rasistický náboj i když věda mezitím rasu nahradila jazykovou skupinou. Předsudky vůči Romům, Arabům, černochům, muslimům, Čechům jsou prostě rasismem. S ohledem na rasovou výjimečnost však vyžadují předsudky vůči Židům zvláštní, výjimečné označení.

Jako antisemitské bývají označovány nejen kritika Izraele, ale i postoje ve prospěch semitských Palestinců a Arabů, takže je na místě se ptát, co si autoři pod tím semitismem vlastně představují. Mají-li na mysli rasismus, apartheid, loupeže, vraždy, válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, míru, mezinárodnímu právu, pak jsem samozřejmě antisemitou. Popravdě ale považuji toto implicitní ztotožňování sionistických psychopatů s Židy obecně za výslovně protižidovské a urážlivé. Inflační používání si vynutilo sestavení operativní definice antisemitismu, doplněné příklady protižidovských, protiizraelských a protisionistických postojů. Toto je samozřejmě antisemitský text.

Výraz antisemitismus získal v západních společnostech konotaci obdobnou středověkému čarodějnictví nebo kacířství či nověji židomilství nebo buržoazní úchylce – stigmatizovaným hrozí vyloučení, odsouzení, tresty. Pro ty, kdo pamatují čtyřicátá, padesátá, sedmdesátá léta, to není nic nového, překvapí nejvýše renesance v podmínkách, které by člověk nerad považoval za další podobu totality. Jisté je, že u témat vztahujících se k Židům základní demokratické principy rovnosti lidí, rovnosti před zákonem, svobody slova a svobody projevu i nepřípustnosti rasové diskriminace končí. Lze nenuceně diskutovat o genocidě Arménů, Tutsi, ba Romů. V případě Židů jsou však nepohodlné hlasy cenzurovány, zatajovány, trestány okázalou ostrakizací a v řadě zemí i vězením. Před půl stoletím jsem se svých vyšetřovatelů ptával, ve kterém okamžiku trestnost vzniká: když někdo dospěje k nějakému názoru, anebo když svůj názor vysloví?

Základnou mezinárodního vlivu sionistické lobby jsou ovšem USA, některými pozorovateli mezitím považované za izraelskou kolonii. Avšak protestantská podpora židovské restaurace Palestiny zde existovala dávno před sionismem, Izraelem a izraelskou lobby. A je dodnes silnější a radikálnější než v samotné židovské komunitě, k Izraeli často otevřeně kritické.

Nepříliš přesvědčivá interpretace se dovolává společných americko-izraelských hodnot, především bible a demokratického přesvědčení. Uvážíme-li však, že, jak říká Benjamin Netanjahu, Izrael nemá na východní polokouli lepšího přítele než Českou republiku, můžeme bibli jako spojující článek s nejateističtější evropskou zemí rovnou vyloučit. A vzhledem k pochybnosti izraelské demokracie i k rozhodující podpoře Izraele československým komunistickým režimem v roce 1948 můžeme vyloučit i demokratické přesvědčení. Co tedy vlastně tyto tři nesourodé země spojuje?

Jedno společné mají: rozšíření Lebensraumu genocidou. Američtí protestanté se při vyhlazování Indiánů s odvoláním na Starý zákon a dobývání Země zaslíbené identifikují jako nový Izrael. A vyhánění sudetských Němců z Československa probíhá paralelně a za oboustranného porozumění i součinnosti s vyháněním Palestinců z Izraele.

Spíše než jako koloniální mocnost funguje tedy Izrael jako kód, jako předloha pro bezohledné získávání moci, bohatství a prospěchu pro vyvolené na úkor ostatních, osvobozené od všech etických, právních, konvenčních i emocionálních zábran. Přirozeně neoslovuje ani zdaleka všechny Židy a Izraelce, zato mnoho těch, kdo nejsou ani jedno ani druhé.

Lokalizovat jejich sítě není snadné. Americká sionistická lobby se samozřejmě nabízí, avšak její působení by nebylo tak penetrantní bez souhry s řadou dalších lobbyistických seskupení sledujících vlastní cíle – imperiální politiky, zbrojního, finančního, naftového průmyslu, evangelikálských církví, armády, tajných služeb, mafií i individuálních mocenských a finančních ambicí. Spojujícím článkem není národnost, náboženství, třída ani rasa, ale vzájemné porozumění na bázi individuální struktury osobnosti. Není omezené národnostními ani státními hranicemi. Jak referuje Yanis Varoufakis, Larry Summers jejich soudržnost popsal dvěma jednoduchými pravidly: insider nikdy nepodnikne nic proti jinému insiderovi a insider nikdy neřekne outsiderovi, co jiný insider říká nebo dělá.

Že mezi insidery statisticky dominují Židé – či přesněji sionisté židovské i protestantské provenience – ještě nezakládá ztotožnění. I k sionismu se původně upínala docela jiná očekávání. Nicméně je postavení sionistické lobby specifické nejen díky enormním finančním prostředkům, mocenským pozicím, mediální kontrole a významnému volebnímu potenciálu, ale především také mírou rizika.

Státům, hospodářským korporacím i vlivným jedincům hrozí v případě prohry zpravidla kompenzovatelná ztráta. Pro současný stát Izrael by však prohra mohla být existenčně osudná – například ve formě jednostátní Palestiny s palestinskou většinou. A když ne pro stát, pak pro řadu prominentních představitelů, kterým hrozí mezinárodní trestní stíhání, i pro lobby, která by přišla o svůj trumf nejvyšší. Latentně ovšem také pro miliony lidí, kteří by se měli za činy insiderů jednajících jejich jménem zodpovídat.

Izrael se tak stal rukojmím sionistické lobby a společně jsou vtaženy do spirály, kdy je nutno včerejší neospravedlnitelné jednání překrýt novým, ještě neospravedlnitelnějším. Sílící kritické hlasy je třeba denuncovat jako nárůst antisemitismu, před kterými nelze ustoupit jinak než útěkem vpřed. V Izraeli i USA zkušenost s totalitními režimy dosud chybí, takže postupná demontáž demokracie a zavádění totalitních mechanismů pod hesly národní bezpečnosti, boje proti mezinárodnímu terorismu, obrany legitimních zájmů Izraele či prevence nového holocaustu jsou akceptovány bez většího odporu. Investigativní dokumentace Al-Jazeery o působení a vlivu izraelské lobby v USA a ve Velké Británii zprostředkovávají představu o používaných metodách od nátlaku a politické korupce až po odstavování nepohodlných politiků.

Základním předpokladem je ovšem paranoia ohrožení. Vzhledem k palestinské rezistenci je sice v Izraeli ohrožení víceméně denní realitou, nicméně sionistická definice národa vyžaduje ohrožení metafyzické, mystické a univerzální – antisemitismus vrozený všem gójim. Již zmíněná dokumentace Defamation (Pomluva) izraelského režiséra Yoava Shamira ilustruje jeho údržbu i formy indoktrinace zejména mládeže.

Přesvědčit o existenčním ohrožení USA a západní Evropu je ovšem oříšek - po kolapsu komunistického bloku chybí nepřítel. Předpovídané útoky 11. září, doplňované příležitostnými teroristickými útoky v Evropě a hrůzami Islámského státu, přišly jako na zavolanou. My Židé a křesťané jsme spolu na jedné lodi, společně nás ohrožuje islám, zní nové poselství. Aškenázští sionisté tak dovršují dějinný obrat. Již nejsou židé a muslimové společně ohrožovaní křesťanstvím. Po tisíciletích nekonfliktního soužití se kulturně nejbližší společenství a nejednou i poslední útočiště proměňuje v nepřítele a Západ, po staletí pachatel křížových výprav, pogromů a holocaustu, ve spojence.

To ovšem nejsou horizonty myšlení sionistických insiderů. Islámské jsou země, jejichž území přináleží Eretz Yisrael a okolnosti nebyly nikdy příznivější. Z cílů plánovaných v roce 2001, Iráku, Sýrie, Libanonu, Libye, Somálska, Súdánu a Iránu, sedmi národů větších a silnějších, nežli jsi ty (Dt 7, 1), zbývá o deset let později intaktní už jen jediný. Zaslepení bezprostřední vidinou moci, krátkozraké cíle při ignoraci souvislostí a důsledků, chladnokrevné podstupování rizik, absence morálních a právních zábran, manipulace okolí, egoismus a naprostá nezodpovědnost jsou charakteristickými znaky psychopatické poruchy osobnosti.

Netrpí pouze Palestinci a okolní státy. Kooperativní mezinárodní vztahy a mezinárodní právo mohou fungovat pouze za předpokladu, že mezinárodní společenství má prostředky si je vynutit. Porušuje-li je beztrestně jeden aktér, nelze očekávat, že je budou dodržovat ostatní. Rozpad mezinárodního práva, návrat k právu silnějšího a globální destabilizace jsou předvídatelnými důsledky. Na konci čekají, jak je v dějinách pravidlem, revoluce a války. Pro Židy je to perspektiva dvojnásob hrozivá. Sionističtí insideři vsadili vše na jednu kartu a spálili všechny mosty; již není kam utíkat a vydávat se za oběť už také nelze.

Na závěr by se hodilo uvést nějakou optimistickou alternativu, ale vymyká se jak mé kvalifikaci a postavení gójského outsidera, tak i mé představivosti. S odvoláním na dávná zjištění Petra Kropotkina, že evoluční životaschopnost druhů je dána jejich schopností kooperace s druhými, si nemyslím, že by byl sionistický projekt v současné podobě udržitelný. Dominanci založenou na vlastní síle si státy udržely po delší čas jen tím, že zároveň přinášela nějaký prospěch i ovládaným, že celková bilance vykazovala alespoň nějaká pozitiva i pro druhou stranu. Životnost čistě predátorských projektů typu Džingischánovy nebo Třetí říše byla krátká. Sionistický projekt čistě predátorský je; cílem je egoistický zisk na úkor druhých, aniž by nabízel jakoukoliv pozitivní protihodnotu. A při vším respektu k IDS, ani současná destabilizace regionálních rivalů, považovaná za upevnění dominance, není založena na vlastní síle, ale na intrikách, síle manipulovaných spojenců a nerozhodnosti ostatních. Nic z toho není trvalé.

Optimistická alternativa by mohla směřovat snad leda k tomu, aby budoucí přeměna, ať už jakýmkoliv směrem, proběhla pokud možno evolučně bez velkých konfliktů dříve, než rostoucí odpor přeroste do nekontrolovatelné exploze, a aby se za dosavadní vývoj nemusely zodpovídat miliony nevinných. Návratem k mezinárodnímu právu a rozhodným trvání na dodržování lidských práv by k tomu mohlo mezinárodní společenství významně přispět.




13 komentářů :

  1. Která víra má pravdu když každá je program pro bio roboty???

    OdpovědětVymazat
  2. Mimochodem,americká ADL požaduje zákaz symbolu OK (spojený palec a ukazovák).
    Podle nich jde o symbol bělošské nadřazenosti.
    Docela mě to uklidnilo, neb jsem usoudila,že slovutné organizaci začíná festovně hrabat ;-)
    Moc děkuji za článek!!!
    Helanov

    OdpovědětVymazat
  3. Dodatek: Nejvíc mne překvapilo,že se židé považují za nebělochy...Žiji v tom,že chazaři (převažující židovstvo) jsou běloši,ne?
    OK vyjadřují pomocí prstů i černoši a asiaté.
    Takže ADL by mohla reklamovat jedině to,že symbol OK je nesemitský.
    Ale to je jen taková perlička,kudy se ubírají jejich myšlénky.
    Jestli se Amíkům vrazil po pádu železné opony (a tedy získání pozice hegemona ) slamomam do hlavy,pak...s těma košerama je to ještě horší.
    Helanov

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chazaři nikdy nebyli etničtí židé, pouze přijali židovské náboženství. Ostatně většina těchto tkzv. židů pochází z Aškenázů a nemají tudíž původ na Blízkém východě.

      Vymazat
  4. Ta protestantská podpora Izraele se jmenuje dispensacionalismus.
    V Americe tomu propadli eangelikálové(ale máme to i v Česku),pro ateisty je to bizár.
    Cílem je soustředit VŠECHNY židy na Sijón,až už nebude v diaspoře ani jeden,tak je Bůh osvítí a přijmou Ježíše jako Pána a Spasitele.(Tzv.Boží plán)
    Tito křesťané vlastně bojují za Krista a potřebujou k tomu nejvíc stranu Likud a Netanjahua :-DDD
    Helanov

    OdpovědětVymazat
  5. Pane autore,ani nevíte,jak mne to postavení současného Izraele děsí...
    Hnisá to tam už moc dlouho,prolité krve stále přibývá,VŮBEC si neumím představit žádné aspoň trochu přijatelné řešení pro obě strany.
    Utěšuji se tím,že snad Izraelci nejsou idioti aby se rozhodli použít jádro.Snad i oni mají rádi své děti a nechtějí nějaký armagedon.
    Ale...kéž bych si tím mohla být jistá.
    Ublížení lidé jsou NEVYZPYTATELNÍ,všehoschopní.
    A oni se tím holocaustem onanujou 7/24.
    Plačící smajlík
    Helanov

    OdpovědětVymazat
  6. Autor článku se přiklání k definici struktury Sionismu jako lobby -"elitní" zájmové skupiny "židovských" psychopatů, kterou spojují hospodářské zájmy a z toho vyplývající moc.
    Tato židovská lobby -elita Sionismu si obratně vybudovala vyjimečné postavení tím, že využívá emocionální štít antisemitismu pro svoji "nedotknutelnost" a zloba proti její protispolečenské činnosti je klamně přesměrovávána jako "antisemitismus" na jí podřízenou židovskou komunitu.
    K tomu odkaz autora na definici antisemitismu
    https://www.holocaustremembrance.com/cs/node/196

    Sionistická -židovská elita tak má "konkurenční výhodu" oproti gojimské elitě, která je "demokraticky" omezována.
    Struktura Sionismu je ale složitější než jenom lobby, je to i sekta s kultem mamonu a vyjímečnosti, klanová struktura elitních rodů a jejich privilegií atd, to všechno vychází z judaismu nekompatibilního s křesťanstvím.


    OdpovědětVymazat
  7. "Židé jsou vyvolený národ. Ostatní lidé jsou tu jen pro to, aby židům sloužili." Řekl v roce 2010 významný židovský rabín Ovadia Yosef, duchovní vůdce izraelské vládní strany Šas.

    OdpovědětVymazat
  8. Mírové řešení "židovské otázky"je celkem prosté. Zařadit sionismus mezi rasizmus. Vrátit do volebního zákona povinnost uvádět národnost. Dle desetiletého sčítání občanů menšinám ve státě přidělit kvóty v "Národním shromáždění" (místo Senátu). Voliči do PS si již pohlídají nominace stran.
    Kdo se nehodlá časem asimilovat, musí mít možnost se vrátit do své země, někdy nedobrovolně jako Němci. Proto jsem i zastáncem "Velikého Izraele", aby si to ve své zemi vyřídili s bratry a bratranci.

    OdpovědětVymazat
  9. Jak poznáme žida,jak má možnost,hned okrádá!

    OdpovědětVymazat
  10. Žida nám pánbů seslal, aby jsme se nenudili.

    OdpovědětVymazat
  11. Jsem opravdu vědčný autorovi za všechny tři texty.

    Pro mě není antisemitou, podtrhuji s úsměvem, ale vyznavačem hlavního přírodního zákona - rovnováhy pro dlouhodoubou udržitelnost vztahů. Izrael se opravdu dostal do nerovnovážného stavu, a podle mě rozkýval i Spojené státy, viz dluhy po válkách od r.2002.

    A ačkoliv USA měly jistě i svoje problémy, válka proti Íránu by byla válkou proti Persii i Rusku, a přidala by se jistě i Čína. A toho se také obávám.

    Izrael by měl začít dodržovat mezinárodní právo, jinak hrozí scénář "Lebensborn", souhlasím.

    OdpovědětVymazat
  12. Tak jsem si myslel, že se dnešní Izraelité ideologicky vyučili u Adolfa Hitlera za jeho vlády, v jeho křišťálových nocích, Osvětimích... a nyní se mi zdá, že to počínání 3. Říše naopak vyrostlo z ukradených ideí judaismu. Tedy soudobé chování Izraele by to dokládalo.

    OdpovědětVymazat