Reklama

pátek 18. října 2019

Spory o původ české kultury a víry O českém národě (10. kapitola)

Profesor Mojmír Grygar
Mojmír Grygar
18.10.2019
Přinášíme další volné pokrčování úvah profesora Mojmíra Grygara o Češích, češství, naší historii a zápasech, které podstoupili naši předci. Text byl napsán exkluzivně pro čtenáře Nové republiky.

1/
 Pojetí českých dějin, jak je v Dějinách národu českého vyjádřil a dokumentoval František Palacký, vzbudilo již od počátku kritiku německých nacionalistů, která později kulminovala v projevech a článcích nacistických pohlavářů. K.H. Frank nazval Čechy, kteří přišli do střední Evropy v 6. století, jako přistěhovalce do germánského prostoru opuštěného Markomany: „Toto přistěhovalectví bylo prvním počátkem německo-slovanských styků. Od té doby celý život, všechna kultura a všechny civilizační prvky těchto Slovanů jsou určovány německo-germánskou převahou. Toto univerzální poslání přijali Germáni s Karlem Velikým, které určuje zahrnutí českého prostoru do politického německého celku.“
Tento názor sám běh času odhodil do pověstné jámy dějin, ale s jeho ozvěnou se setkáváme i po válce. Byli to sudetští Němci, kteří je v různých úpravách používali v útocích proti prezidentu Benešovi. Při probírání archivu jsem před několika dny narazil na výrok, který mi náhle připomněl německou rétoriku z přelomu třicátých a čtyřicátých let. Vyslovil jej Berndt Posselt, předák sudetoněmeckých krajanských spolků: „Jsme národnostní skupinou, která je na práci zvyklá. My jsme přemyslovská území přivedli k rozkvětu.“ (Z projevu na 63. sjezdu sudetských spolků roku 2012.) Posseltovo tvrzení je založeno na triku, kterému se říká krátké spojení. Když jsem je četl, vybavila se mi knížka vydaná v roce 1947 Co nám lhali o našich dějinách, v které Zdeněk Kalista reagoval na nacistické přepisování českých dějin. Němečtí kolonisté, lokátoři, které čeští králové povolávali do Čech, nepřicházeli do neosídlené země. Bohatí kupci, kteří vykupovali půdu, zakládali města a provozovali výnosné podnikání, využívali pracovní sílu místního obyvatelstva; v tomto smyslu nelze mluvit o jednoznačně německé práci, říká Kalista. V Posseltově pyšném „my“ není nesnadné zaslechnout echo velkoněmeckého „wir“.

Němci ve studiích a knihách o Praze nemohli popřít její slovanský původ a převahu českého živlu, ale s oblibou prohlašovali, že o německém rázu města rozhodují kameny, stavby prováděné staviteli přicházejícími z Německa. Jako příklad uvádějí Petra Parléře, člena rodiny kameníků, stavitelů a sochařů, kteří se podíleli na stavbě významných gotických chrámů v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Francii, Chorvatsku. Stavitelství středověku, právě tak jako architektura pozdější renesance a baroka, se vyznačovala univerzálním rázem. Italští barokní stavitelé výrazně poznamenali architekturu zemí severně od Alp. Tvrdí-li Pithart, že baroko vtisklo naší zemi český ráz, mohl by někdo namítnout, že jde spíš o vliv importu než o lokální zvláštnost – takzvaná českost má italské kořeny. Také rozhodující účast Itala Rastrelliho při výstavbě Sankt–Petěrburgu nemůže tomuto městu upřít jeho zvláštní charakter daný záměrem Petra Velikého a podílem ruských řemeslníků oživujících architekturu lidovou polychromií.

2/ 
Vyvracet jeden omyl druhým, oplácet stejné stejným by bylo samozřejmě nesprávné. Kdo popře vliv německé kultury a práce – dodejme: platí to i o účasti Židů hlásících se k Němcům – na utváření životních, duchovních a materiálních podmínek obyvatel Českých zemí, octne se mimo historickou realitu. Soustřeďujeme-li v dosavadních kapitolách v první řadě rubu této problematiky, tedy tomu, co Palacký nazval „zamítáním způsobů a řádů německých od Čechů“, neznamená to, že nepřijde na řadu líčení pozitivních stránek česko–německého soužití a styku. I v této oblasti se najde mnoho neznámých a zamlčovaných okolností a faktů.

Zatím se ještě zastavme u Kalistovy polemické knížky a věnujme pozornost jeho úvahám o vlivu husitského hnutí na obranu a povznesení českého národa. Zdůraznil, že „husitství vytlačilo z našich měst kapitalistickou vrstvu německého patriciátu, která spočívala tíží svých rentových nároků na drobném pracujícím českém člověku.“ Kalista, na rozdíl od většiny katolických historiků, nepovažuje husitství za osudový omyl, za vychýlení českých dějin. S mnoha historiky je zajedno v tom, že Husovo učení zásadním způsobem posílilo národní vědomí a jako nedílná součást české víry zabránilo postupující germanizaci českého území. Někteří němečtí autoři dokonce tvrdí, že Husovi nešlo v první řadě o nápravu víry a církve, ale o prosazení bojovného nacionalismu. Fritz Mauthner (1849–1923), filosof, spisovatel, esejista, který studoval na pražském německém židovském gymnáziu jako Kafka, prohlásil, že Hus se dal upálit ne pro víru, ale pro lásku k češtině a vlasti.

Z Kalistových poválečných úvah za zmínku stojí i jeho polemika s Josefem Pfitznerem, profesorem východoevropských dějin na Německé univerzitě v Praze a náměstkem pražského primátora, který byl za aktivní účast při prosazování násilné germanizace v Českých zemích popraven. Kalista odmítl Pfitznerovu pohrdavou charakterisitku Karla IV. jako netvůrčího míšence, který, pokud něčeho dosáhl, mohl za to jen dík vlivu germánské kultury. Sudetští Němci po válce zdůraznili právě tuto složku Karlova působení, jak o tom svědčí pojmenování jejich nejvyššího vyznamenání – řádu Karla IV.

Němečtí historikové, a nejen vyznavači germánského snu o dobytí „barbarského Východu“ a mýtu Wacht am Rhein (Stráže na Rýnu), poukazovali na to, že již pohled na mapu, kde hranice slovanského osídlení vyznačená hradbou hor vniká do německého osídlení (Hitler mluvil o trnu zabodnutém do těla Germánie), vzbuzuje dojem, že jde nejen o demografickou, ale přímo zeměpisnou anomálii. Hlasatelé germanizace středoevropského prostoru s nelibostí konstatovali, že „zemské srdce Germánie“ je obsazeno cizí národností. (Gustav Freytag)

3/
Doba, kdy se u nás vzedmula vlna oddanosti k Západu (jeden polistopadový publicista dokonce přišel s nápadem, že by se Česká republika měla stát jedním ze států USA: z Prahy do Washingtonu je prý blíž než z Honolulu do Washingtonu), byla příznivá až k nevraživosti ke všemu, co připomínalo Východ, počínaje křesťanskou misí Konstantina a Metoděje a Benešovou návštěvou u Stalina za války konče. Tohoto „ducha doby“ s žurnalistickou razancí vyjádřil Dušan Třeštík, když misi slovanských věrozvěstů upřel její liturgický i národní význam. Naproti tomu Roman Jakobson, ruský lingvista světového významu, který považoval Čechy za svůj domov, vyzvedl nadčasové působení jeho náboženské a civilizační mise: „Osud Konstantinova učení ukázal sílu Slova, trvalost myšlenky. Nikdo ji nezničil a ani nemohl zničit násilím, neboť je hodnotou jiného řádu.“ Třeštík po roce 1989 hovořil o tom, že Češi se musí protrpět postmoderním „očistcem“, aby se káli za to, že se po staletí opájeli vlastními mýty. Aby ukázal, jak je třeba nemilosrdně skoncovat s vžitými historickými představami, bez výhrad a skrupulí prohlásil uctívání Cyrila a Metoděje za omyl. Podle jeho názoru by se místo věrozvěstů přicházejících z Východu měl světit svátek Svatoplukův, který jejich působení učinil přítrž. Velkomoravský panovník, známý jako „drsný válečníka a rozkošník“, nevycházel zadobře s biskupem Metodějem, který mu vyčítal jeho nevázané jednání a podle Josefa Pekaře „jeho duchamornou hořkost všech rozkoší stavěl na pranýř“. Naproti tomu němečtí kněží, vyznavači latinské liturgie, byli vůči němu velkorysí – odpovídalo to jejich úsilí a záměru vliv slovanské liturgie a kultury na velké Moravě omezit a popřít. To se jim podařilo – Svatopluk po Metodějově smrti slovanské kněze vyhnal v řetězech ze země nebo je prodal do otroctví.

Podle Třeštíka panovník provedl zásadní zvrat v dějinách západních Slovanů – obrátil kormidlo směrem k Západu. Ideolog „českého očistce“ prohlásil, že latina byla pro všechny národy výhodnější, protože podporovala sjednocení křesťanských národů a zabránila rozdrobení víry podle místních podmínek. Latina samozřejmě nebyla výhodnější pro zástupy věřících různých jazyků a etnik, nýbrž pro představitele církve, kteří se snažili pod novými zákony a prapory obnovit moc Říše římské. Literární latina se ustavila a kodifikovala v 1. století, ale v době nástupu křesťanství hovorové řeč, kterou mluvilo obyvatelstvo Itálie i lid v římských provinciích, se od klasické latiny významně vzdálila; jde již o začátky pozdějších románských jazyků – italštiny, francouzštiny, španělštiny. Jako bohoslužebný jazyk však klasická latina posloužila církevnímu univerzalismu. To, že byla srozumitelná jen představitelům církve, patřilo k jejím přednostem – přicházela jakoby odjinud; byla zahalena tajemstvím. Představitelé církve neusilovali o to, aby masy věřících měly přímý přístup k božímu slovu, ale o to, aby privilegium kněží jako výhradních zprostředkovatelů styku mezi zástupy věřících, Bohem a jeho učením nebylo ohrožováno liturgií provozovanou v národních jazycích.

4/
Překlad bible do jazyka srozumitelného všem slovanským národům a kmenům byl pro tehdejší šiřitele západní moci a víry (jde o dvě strany téže mince) nebezpečný. Církevní slovanština pozvedla sebevědomí kmenů a národů tím, že již nebyly odkázány na šíření víry ze západních zemí, zejména německých, které tehdy přebíralo dědictví rozpadávající se Říše římské. Historici, obhajující latinskou liturgii a prvenství západní kultury, nejsou s to ocenit skutečnost, že český národ poprvé vstoupil do evropských a světových dějin podílem na zrodu prvního slovanského spisovného jazyka, který dodnes slouží církevním účelům. Z velké Moravy a z Čech prvních Přemyslovců se šířily slovanské bohoslužebné knihy do Ruska, Bulharska, Polska a dalších zemí. Mezinárodní centrum slovanské liturgie se v Sázavském klášteře udrželo ještě půl století po rozštěpení křesťanství na latinskou a slovanskou větev. Karel Čapek krátce po válce psal o sv. Prokopovi, zakladateli Sázavského kláštera, jako o světci, který by se měl místo sv. Václava stát patronem českého národa. Prokopova víra byla lidu jednak bližší, jednak on a jeho lidé ji do krajnosti bránili před Němci, šiřiteli jiných mravů a zvyků. Legenda o sv. Prokopu ze 14. století patří spolu s Dalimilovou kronikou k staročeským památkám vyjadřujícím hlasitý vlastenecký odpor vůči Němcům. To je také důvod, proč slovanský klášter na Sázavě nepatří dnes k privilegovaným poutním místům katolické církve a proč sv. Prokopovi její představitelé nevěnují pozornost.

Třeštík a historici, kteří starou historii podivným způsobem aktualizují (dík přijetí západní civilizace jsme neskončili ve východní despocii), podceňují úlohu jazyka jako základní složky národního vědomí a přehlížejí skutečnost, že slovo jazyk znamenalo v dávných dobách národ. Odpůrce východního křesťanství, pravoslaví a Byzance nepřekvapuje, že archeologové na území Velké Moravy nenarazili na písemné památky, ani je nepřekvapuje skutečnost, že literární památky z dob Velké Moravy a z Čech se u nás nedochovaly; existují jen jako zlomky a ohlasy opatrované mimo naše území – v Rusku, Bulharsku, Chorvatsku. Lze si ovšem těžko představit, že by k velkolepému rozvoji materiální kultury, sakrálních staveb, obydlí, pohřebišť, zbraní, uměleckých předmětů, oděvů, šperků, nástrojů došlo bez přítomnosti slovesné vzdělanosti? Z dějin víme (připomeňme pobaltské Slovany a obyvatele Východního Pruska), jak vítězná latinská církev na dobytých územích nestrpěla přítomnost ani nejmenších stop materiálních a duchovních památek poražených barbarských a kacířských národů. Sjednocující silou, která pohanské národy hnala do jednoho houfu, nebyl jen kříž a kropenka, ale také meč, řetězy a oheň.

5/ 
Nejsem stoupencem dalekosáhlých historických hypotéz a prognóz, ale snad si můžeme dovolit úvahu, jakým způsobem by se vyvíjel slovanský svět, kdyby vpád Maďarů nepřerušil spojení západních a východních Slovanů a kdyby němečtí biskupové a panovníci nejednali pod tlakem pověstné expanze na Východ (Drang nach Osten). Vznikla by velká říše sjednocená východní liturgií a spisovaným jazykem vytvořeným učenými soluňskými bratry? Mohl by tento slovanský jazyk sjednotit slovanské národy a kmeny, jak se to podařilo němčině, která překlenula mnohem větší jazykové rozdíly, než s jakými se setkáváme na území obydleném Slovany?

Buď jak buď, Svatoplukovo rázné přihlášení k Římu zaručilo saským a bavorským kněžím privilegovaná místa v českých zemích, na Slovensku i v Panonii, kterou původně papež přidělil Metodějovi. Pod povrchem sporů o liturgii probíhal mocenský boj o středoevropská a východní teritoria. Nepřekvapuje, že tuto skutečnost a taktiku po tisíci letech otevřeně hlásali mluvčí nacistických okupantů: „Christianizace středoevropského prostoru ovšem znamenala v tehdejších poměrech také germanizaci.“ (Rudolf Jung) Je to jakoby ozvěna dávných argumentů bavorských biskupů, kteří roku 900 žádali papeže, aby jim svěřil nadvládu nad „méněcenným lidem slovanským“.

Nejlepší způsob, jak bojovat s nevýhodnými fakty, není jejich polemické vyvrácení, nýbrž prosté umlčení, ignorování. Tímto způsobem postupovali sudetští akademičtí odborníci v obsáhlém sborníku Das Sudetendeutschtum (Sudetoněmectví), Brno / Praha / Lipsko / Vídeň, 2. vydání 1939. Wilhelm Weizsäcker, profesor Německé univerzity v Praze, ve studii o právu v Českých zemích dospívá k závěru, že Češi byli od počátku závislí na německém právu. Klade si dokonce otázku, zda slovanské kmeny v Čechách nepřevzaly některé právní zvyklosti od germánských kmenů, které kdysi obývaly českou kotlinu. To patří do oblasti ničím nepotvrzených mýtů. Na druhé straně však autor vůbec nebere v úvahu klíčové období Velké Moravy a raného českého státu, kdy u nás vzniklo mezinárodní kulturní centrum založené na církevní slovanštině. Najdeme-li v celém 650 stran čítajícím sborníku sudetských znalců jen jedinou okrajovou zmínku o Cyrilu a Metodějovi, neudiví nás, že pozornosti profesora Weizsäckera unikl staroslověnský právní kodex Zakon sudnyj ljudem, který ve 32 článcích formuluje normy občanského a trestního práva v období, kdy v našich zemích probíhal dlouhodobý proces christianizace.









16 komentářů :

  1. Nevíte, proč Němci vyrábí vodky s názvy Gorbatchow, Putinoff, Rachmaninoff, Puschkin vodka atd..?
    To má být jako součást nějaké germánské propagandy?
    Pokud vím, tak věčně v lihu byl např. předseda EK Juncker (narozdíl od čtyřech výše zmíněných pánů), ale žádnou takovou vodku Němci nevyrábí. Warum?

    OdpovědětVymazat
  2. Proč ne Korsakoff? (srv. Korsakovova psychóza).

    OdpovědětVymazat
  3. Dobrý den, pane Okamuro,

    s neskrývanými obavami v kombinaci s narůstajícím údivem sleduji množství odkazů na historické události, procesy a osobnosti, které Vy a Vaše hnutí používá ve veřejném prostoru.
    Nemohu se zbavit domu, že se jedná o fatální nedostatek zcela základních znalostí, a to zejména z moderních dějin, které bohužel způsobují, že se daná prohlášení, proklamace, příklady a přirovnání zcela míjejí s historickou skutečností.
    Považuji proto za svoji profesní povinnost podat Vám pomocnou ruku, aby se Vaše politické proklamace nezakládaly na zjevných nesmyslech, nepravdách či účelově poupravených tvrzeních.

    Nabízím Vám osobně a Vašemu poslaneckému klubu ZDARMA semestrální (míněno půlroční) kurz soudobých dějin, který by obsahoval cca 10 seminářů se základními tématy, jež se objevují v argumentaci Vaší politické strany.
    Zaměřili bychom se nejdříve na vysvětlení některých základních pojmů (např. nacionalismus, vlastenectví, národ, diktatura, totalita, demokracie), přešli bychom k některým frekventovaným historickým událostem a obdobím, jež si v argumentaci aktuálně oblibujete (např. koncentrační tábor, Třetí říše), vše doplněno základními myšlenkami T. G. Masaryka, Jana Patočky či Václava Havla.

    Součástí kurzu by byl také seznam doporučené literatury, část z ní bude pro potřeby názornosti i charakteru komiksové tvorby (pro začátečníky „Obrázky z českých dějin a pověstí, pro pokročilé např. „Ještě jsme ve válce“).

    Věřte mi, že jakkoliv daná nabídka může vypadat mírně absurdně (nedávající smysl), jsem hluboce přesvědčen o smysluplnosti vzdělání, zejména v moderních trendech vzdělávání celoživotního.

    S pozdravem a s důvěrou v sílu vzdělání a řečeno s Komenským v „cestu světla“.

    doc. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D.

    OdpovědětVymazat
  4. Pan Grygar napsal kvalitni clanek vsechna cest. Pane Stehlik doufam , ze vase lekce jsou na YouTube.

    Ovsem ctenari NR by potrebovali taky dlouhodobi kvalitni uvod do vedecke ne POLITICKE ekonomie aby se mohli orientovat v dnesnim svete.
    Jinak Diky , Brouk Pytlik

    OdpovědětVymazat
  5. Na základe rozsiahleho výskumu, ktorý priebežne pokračuje, sú v Európe známe dve dominantné Y-DNA línie – R1a a R1b. Obe sú si veľmi blízke a pochádzajú od spoločného predka, ktorý žil asi pred 35-40 000 rokmi (Vladimír Ferák) 6. R1a sa považuje za mierne staršiu vetvu a je prisudzovaná Slovanom, ďalej sa vyskytuje v južnom Nórsku, Strednej Ázii (Kyrgyzi), Iráne, Indii a na Srí Lanke. Prevláda myšlienka, že R1a tvorili dominantnú haploskupinu medzi jazykovými skupinami Indoeurópanov, ktorí sa vyvinuli do skupín Indo-Iránskej, Mykénskych Grékov, Thrákov, Baltov a Slovanov8.
    (Návrat po prodělané mutaci není možný, vznik R1a z R1b je zcela vyloučen)
    Haploskupina R1a - je o něco starší než R1b , odčlenila se od původní R٭ zhruba před 20 000 lety, a s pravděpodobností hraničící s jistotou to bylo mimo Evropy, protože v té době tyto haploskupiny v Evropě nebyly. Od té doby prodělala řadu dalších mutací, stejně jako R1b. Její nositelé přišli do Evropy jako poslední. Když vpadli do Evropy (2600 př.n.l ) kvetla tam již první evropská civilizace. Neolitičtí rolníci a lovci byli už částečně smíšeni, pokud ne, někdejší lovci se většinou přeorientovali na sladkovodní rybolov (jak dokazují radioizotopové analýzy), takže důvodů na střet mezi lovci a rolníky bylo málo.
    Prechodovú oblasť medzi týmito dominantnými haploskupinami v strednej Európe tvoria územia Nemecka a Rakúska. Vo východnom a severnom Nemecku Slovanská haploskupina R1a sa vyskytuje v 24%, R1b je o čosi rozšírenejšia, má podiel v populácii vo výške cca 37%. V Rakúsku je slovanská R1a na prvom mieste s podielom 26%, hneď za ňou tesne zaostáva R1b s podielom 23%.
    R1a tvorili dominantnú haploskupinu medzi jazykovými skupinami Indoeurópanov, ktorí sa vyvinuli do skupín Indo-Iránskej, Mykénskych Grékov, Thrákov, Baltov a Slovanov8.
    Jak již bylo řečeno, Kurgani byli nositelé haploskupiny R1a. která je dnes primárně „slovanská“.

    Nejvyšší zastoupení má u Lužických Srbů kde ji má až 64 % mužů, pak u Poláků (57%) a Ukrajinců (50%). Vysoké procento mužů je nositelem této haploskupiny ale i u Rusů (48%), Bělorusů (45%), Slováků (40%) a Čechů (34%).

    U jižních Slovanů je procentuální zastoupení R1a haploskupiny sice nižší, ale ti zas mají vysoké procento „jihoslovanského“ I2a1 genu. Třeba Chorvati mají jenom 29% genů haploskupiny R1a, ale až 38%, „jihoslovanského“ I2a1 genu. (Tenhle gen mají ale i jiní Slované, Slováci 17,5%, Moravané 15%, Češi v průměru 12 %.)
    Takže teď už otázka, zda přinesli R1a geny do Evropy Árijci – Kurgani, před víc než 4 tisíciletími, nebo až poslední Slované v 5. nebo 6. století našeho letopočtu, není tak těžká .
    1200- 500 let před n. l. podnikli Keltorománi - nositelé tzv. Unětické kultury, migraci do Skandinávie, kde už žili potomci Kurganů a původních lovců, a usadili se tam. Dalším soužitím vzniká směs haploskupin R1b, R1a a I1 – německá.

    Podle lingvistů vznikl germánský jazyk kolem roku 500 před n. l., nebo něco později, jako směs dvou indoevropských jazyků (balto-slovanského jazyka lidu šňůrové keramiky a jazyka přicházejících Kelto-Románů) a třetího jazyka, jazyka domorodých nositelů haploskupiny I1.

    OdpovědětVymazat

  6. Germánské jazyky jsou nejblíže keltorománským, ale sdílejí taky podobnost se slovanskými. Fakt že v současné Skandinávii je zhruba do 40% mužů nositeli I2 genu, do 40 % R1b genu a 20 % R1a genu, silně podporuje domněnku že Němci jsou jazykově i geneticky hybrid těchto tří etnik. To je i závěr lingvistů!
    Společné znaky mezi sumerštinou a slovanskými jazyky jsou zcela zřejmé. Proč nemohl být jazykem Kurganů nějaký slovanský dialekt? Co ta příbuznost sumerštiny a slovanských jazyků? Předpoklad, že Kurgani (i trácká větev) mluvili nějakým slovanským dialektem je o hodně pravděpodobnější než spekulace že mluvili „neznámým indoevropským jazykem“, který zcela zmizel a že SIC Slované v 6. století nejdřív přejmenovali Rumunům desítky usedlostí i řeku a pak přijali jejich jazyk.

    Proč se třeseme hrůzou když máme připustit že Kurgani byli Slované, zatímco němečtí historikové místo pojmenování Indoarijci, nebo Indoevropané troufale používají název – Indogermáni? Nein Jungs, keine Indogermanen, aber Slawen.

    Například existuje monumentální pojednání z roku 1741, které napsal Ernest Joachim Westphalen, nazvané „Monumenta inedita rerum Germanorum", jenž zase obsahuje pojednání J.F. Chemnitze: „Genealogie vévodů z Meklenburgu", psané v meklenburském dialektu podle ztracených středověkých pramenů.
    V tomto pojednání jsou vyjmenována knížata Venedů a Obodritů počínaje V. stoletím n.l., od nichž odvozují své rodokmeny mnohé německé rody. 
    Vyšeslav (477 do 486)
    Alarik (486 do 507);
    Alberik (517 do 590);
    Johannes (590 do 630);
    Radegast (630 do 664);
    Vyšeslav (664 do 700);
    Oritbert I. (700 do 724);
    Oritbert II. (724 do 747);
    Vladduch zem.772;
    Viceslav (747 do 798);
    Dragomir (798 do 809);
    Slawomir (809 do 821);
    Čelodrag (821 do 830);
    Godemysl (Gostomysl) (830 do 844);
    Dobemysl (Dobromysl) (844 do 861);
    Mstivoj I. (861 do 865?);
    Oritbert III. (869 do 888);
    Vyšeslav (888 do 934);
    Billung (934 do 986);
    Mečislav (983-1018);
    Stoigněv 955;
    Mstivoj II. (960-1025?);
    Udo 1025;
    Godoslav (-1067?);
    Budyj (1066-1067);
    Henrich (1096-1122);
    Svjatopolk (1122-1135);
    Přibyslav I. (1135-1146);
    Nikolot (1140-1167);
    Přibyslav II. (1167-1171 \ 1178?), který se stal zakladatelem rodu vévodů z Meklenburgu.
     
    Venedsko-obodritská knížata vstupovala v dynastické svazky s evropskou šlechtou.
    Tak byl  kníže Alarik ženat s burgundskou princeznou, Johannes s norskou princeznou, Radegast s granadskou (tj. španělskou), Alberik a Oritbert I. se sarmatskými, Oritbert II. s anglosaskou, a Viceslav a Mečislav Obodritský s ruskou a litevskou.
    Manželka Jaroslava Moudrého - Ingegerda - byla dcerou švédské královny Astrid, která byla do svatby obodritskou kněžnou. Matka Erika (Bohuslava) Pomořanského - krále norského, dánského a švédského - Maria z Mecklenburg-Schwerinu byla představitelkou meklenburského rodu. Velkovévoda meklenburský Karl Leopold byl nějakou dobu ženatý s neteří cara Petra I., dcerou Ivana V. Kateřinou.
    Sophia Charlotte (1744-1818), princezna z Mecklenburg-Strelitz, která se narodila ve městě Mirow, se provdala za anglického krále Jiřího III., byla sama korunována, porodila 15 dětí a stala se babičkou slavné královny Viktorie.
    A v XIX. století George, vévoda z Mecklenburg-Strelitz, pojal za manželku ruskou velkokněžnu a sloužil v armádě Ruského impéria v hodnosti generál-majora.
    Popzn. Současný pojem „germánský“ je fabulace, mělo by jít o označení původních obyvatel Germánie, což byli převážně Slované, takže nemůže označovat Němce.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bez Germánů by dokonce ani žádná Rus neexistovala, to oni založili ruský stát a také Ruské Impérium řídili, jak napsal pan Hitler v knize Mein Kamf: "Po celá staletí žilo Rusko z germánského jádra horních vládnoucích vrstev. Toto jádro dnes může být považováno za zcela vyhubené a vymazáno. Na jeho místo nyní nastoupil Žid. Stejně, jako je pro Rusy nemožné zbavit se vlastní silou tohoto židovského útlaku, tak je pro Žida nemožné natrvalo udržet tuto ohromnou říši... A konec židovského panství v Rusku bude také znamenat konec ruského státu jako takového."

      Dnes jediní opravdu árijští Slovani jsou Ukrajinci! Páč maji vizigótskou krev, ale taky dost slovanský a ta je tíhne dolu - ke korupčení. Nicméně jsou houževnatí, včetně děfčat! Putler je nezlomí - https://www.youtube.com/watch?v=iwUknDRq9uQ

      Vymazat
    2. musím ťa sklamať, ale skutočne naozajstní ukrainci neexistujú - ukrainčina je umelý jazyk vytvorený hlavne Tarasom Ševčenkom, a poťažmo slovenský jazyk - spisovný je detto umelým jazykom, na báze istého etnika okolo B. Bystrice, a pokladať haličana za skvost slovanstva - ééé - no,

      Vymazat
    3. 13:58 To není jazyková záležitost, nýbrž výhradně rasová. Neb vše čím naše civilizace je, vytvořila bílá arijská rasa! A kde ta se vzala? Kde byla její kolébka? No přeci na Ukrajině - té od Karpat po Kavkaz. Dodnes je to území s největší koncentrací bílé rasy, ovšem notně zdegenerované genetickou příměsí mongoloidní rasy a "turkických národů", což jsou v reálu jen pastevecké kmeny (národy v jejich moderním smyslu byla schopna zformovat pouze naše, bílá rasa). Když se zastavíme nad dějinami 20. století a budem hledat bod obratu od naší vlády nad světem k bezmoci a úpadku naší rasy, dojdetme ke stejnému závěru - budeme-li pečlivý a bez antirasistických předsudků ovšem! Kdy došlo k průseru a proč? Byl to okamžik, kdy komodor Perry nenašel pokračovatele! Totiž přijetí japonských skrčenců mezi spolek výhradně bílých imperialistů byla zásadní bota! Šlo sice bezesporu o nejvyspělejší ne-bílou entitu, ale sotva schopnou sdílet árijské hodnoty západní, germánsko-románské civilizace. Japonsko se mělo stát řádnou kolonií USA stejně, jako Indie byla britskou, Indočína francouzskou a Indonésie nizozemskou! Čínu by si poté rozdělili Rusko a anglo-francouzští kolonialisté bez problémů. Jenže účast Japonska na dělení sfér vlivu ve východní Asii vedla ke konfliktu s Ruskem, který využili britští čachráři k oslabení konkurence. Porážka Ruska Japonskem, která by bez britské podpory Japonska byla nemyslitelná, se stala počátkem krize naší rasy a její světové hegemonie! Samozřejmě víme že v pozadí toho průseru stál Židé se svou finanční mocí, kteří z pozadí ovládali Britské Impérium a USA. A dnes už to nespravíme, když žlutáci maj vodíkovky a kosmické technologie a černí mají penicíln a místo toho aby vychcípali na banální chřipku se povalí do Evropy ...

      Vymazat
  7. No tak to byl šílený nápad že bychom byly stát usa. Chci žít v ČR nebo ČSR a tím to zvadlo.

    OdpovědětVymazat
  8. někdo tady píše, že "jediní Arijci jsou Ukrajinci, páč mají visigótskou krev". Tak na takovéto úrovni se snad bavit nebudeme.
    https://www.youtube.com/watch?v=g8uV5BBKsiA
    https://www.youtube.com/watch?v=XaZBedyP6SQ&t=167s
    https://www.youtube.com/watch?v=9U6rgQeN3cQ&t=147s
    https://www.youtube.com/watch?v=_PHFcJDz9VM&t=222s

    Jinak obyvatelé Germánie byli Slované a obývali prostor od Rýnu ( slovanský název rýna=rýha ) na východ a od Dunaje na sever. Němec je slovanský název pro lidi, kteří nerozumí a proto neodpovídají, jsou Němáci. Geneticky je to směs Slovanů , Keltů a skandinávských lovců, + další.

    OdpovědětVymazat
  9. Nemci (inteligentni) vedia, ze aj v sucasnosti su na velkej casti na Slovanskom uzemi:
    https://slawenburgen.hpage.com/

    OdpovědětVymazat
  10. - Berlín, Schwerin, Witzin, Devín, Alt Teterin, Karpin. Koncovka "-in" v slovanských toponymách je prízvučná.
    - Lausitz (Lužice), Chemnitz, Dobranitz (Dobrancy), Doberschütz (Dobrosicy), Doberschau (Dobruša).
    - Lübow, Teterow, Güstrow, Lütow, Golzow, Mirow, Burow.
    - Lübbenau, Schandau, Torgau.

    "... Ríša Slovanov je desaťkrát väčšia ako naša Sasko, keď k nej pripočítame Čechov a Poliakov žijúcich na tejto strane Odry, ktorí sa nijako nelíšia od obyvateľov Slovanskej ríše ani svojim vzhľadom, ani jazykom ... Slovanských národov jest veľa. Z nich najväčší sú západní Vagrovia, žijúci na hranici s Transalbingami. Ich mesto, ktoré leží pri mori, je Oldenburg (Stargrad). Za nimi nasledujú Obodriti, ktorých teraz nazývajú Reregmi, a ich mesto Magnopolis (Velehrad). Na východ od nás (od Hamburgu) žijú Polabinci (Polabania), ktorých mesto sa nazýva Racesburg (Ratibor). Za nimi sú Lingoni (Glinjani) a Varabovia. Nasledujú Chyžania a Čerezpeňania, ktorí sú oddelení od Dolencov a Ratarov riekou Penou a mestom Dymínom. Tam je hranica hamburskej diecézy. Chyžania a Čerezpeňania žijú na sever od rieky Peny, Dolenci a Ratari na juhu. Tieto štyri národy sú z dôvodu svojej chrabrosti nazývané Wilzovia alebo Lutici. Existujú aj ďalšie slovanské kmene, ktoré žijú medzi Labem a Odrou (Elbe a Oder) "

    (Adam Brémsky - severonemecký kronikár, kanonik a scholastika," Činy kňazov hamburskej cirkvi "(okolo r 1066).

    OdpovědětVymazat
  11. Tak kolko percent obyvatelov Nemecka ma Slovansku krv? A kolko sudetakov je povodom Slovania?... suuuu smiesni ;o)))

    OdpovědětVymazat
  12. Slovania su zrejme aborigenne obyvatelstvo prevaznej casti Europy a snaha o podobny osud ako malo aborigenne obyvatelstvo Ameriky zdarne pod vlajkou s krizom pokracuje...

    OdpovědětVymazat
  13. Jsem velmi šťastný, chci se podělit o svá svědectví s širokou veřejností o tom, co pro mě tento muž jménem Dr. PADMAN právě pro mě udělal, jsem ženatý 4 roky a mám rozchod s manželem před 4 měsíci a byl jsem strach a tak zmatený, protože ho tak moc miluji. Opravdu jsem byl příliš depresivní a kamarád mě nasměroval k tomuto kouzelníkovi, doktoru PADMANOVI, a oznámil jsem mu všechny své problémy a řekl mi, abych se nebál toho, že se přinutí, aby se můj manžel vrátil ke mně a za pouhých 48 hodin Dostal jsem hovor od mého manžela a on se líbil, že bych se měl vrátit do domu. Nikdy v mém životě nevěří v kouzlo a teď mi to jen pomohlo a jsem nyní tak šťastný. Vše mu děkujeme a pokud si také chcete nechat svého manžela vrátit pro sebe zde !! jeho e-mailovou adresu (padmanlovespell@yahoo.com), jsem tak rád, že svědčím o vaší práci a laskavosti DR PADMAN

    OdpovědětVymazat