Reklama

.

.

čtvrtek 7. listopadu 2019

Mýtus, paměť, dědictví O českém národě (11. kapitola)

Profesor Mojmír Grygar
Mojmír Grygar 7.11.2019
Přinášíme další esej, jedenáctou část volného cyklu bohemisty a historika profesora Mojmíra Grygara o Češích, češtině, češství a české historii v potýkání se s německými sousedy, kdysi i spoluobčany.
1. 
Nejostřejší výpady proti Čechům se vyrojily ve chvíli, kdy pád Bachova absolutismu a přijetí konstituce v roce 1860 umožnily utlačovaným národům veřejně se zastat svých práv. Němci v našich zemích si již odedávna zvykli, že české obyvatelstvo, jakkoli se jeho počet neustále zvětšoval, patří k nižším, nevzdělaným, převáženě venkovským vrstvám, které se v žádném případě nemohou podílet na kulturním, politickém a duchovním životě země označované názvem Böhmen. Pro privilegované německé obyvatele Českých zemí bylo nepředstavitelné, že by ty dosud bezejmenné ponížence, sluhy, pacholky, nádeníky, řemeslníky, dělníky, prostě ten slovanský „černý lid“ mluvící nesrozumitelnou hatmatilkou, měli náhle vnímat jako rovnocenné občany. Franz Grillparzer, vídeňský básník, který získal vysoké postavení u dvora dík dramatu Štěstí a pád krále Otakara, nabubřele oslavujícímu vítězství Rudolfa Habsburského nad „železným a zlatým“ Přemyslovcem, se již v roce 1848 vysmíval českému národnímu hnutí – namítal, že o národním hnutí nemůže být řeč, protože Češi jsou pouze kmenem, nemají jazyk, jen idiom, hovorovou řeč.

V časopise Magazin für Literatur des Auslandes (Magazín pro literaturu v zahraničí) najdeme v té době desítky článků nevybíravě napadajících Čechy, jejich dějiny a kulturu. Vybírám citát, který vystihuje tehdejší mínění většiny Němců u nás: „Dějiny Čechů jsou napůl mýtus, napůl lež, jejich státní právo je smyšlenka, jejich literární poklady zčásti humbuk a jejich kultura, můžeme-li o ní vůbec mluvit, je barbarství potřené německou fermeží.“ (Sv. 76, 1869, str. 686) Nepřipomínají nám slova o českých dějinách jako mýtu a lži výroky některých našich postmoderních austro- a germanofilů? Co se nám jen pánové Třeštíci, Pithartové, Přibáňové, Bělohradští a další v polistopadové éře napovídali o nutnosti bojovat proti vlastním mýtům a lžím?

2. 
Před několika dny jsem vyslechl Václava Bělohradského s paní Senkovou, vysílaný u příležitosti 101. výročí založení Československé republiky na Dvojce Českého rozhlasu. Filozof, jeden z prvních, kdo k nám po listopadovém převratu uváděl myšlenky postmoderního relativismu (každý má svou pravdu; neexistují Velké dějinné příběhy, jen dobové narativy jako účelové interpretace dějinných událostí; místo marného úsilí o objektivitu otevřená manifestace vlastního postoje), znovu a ve zkratce zopakoval své radikální názory na moderní dějiny a budoucnost českého národa. Jeho výrok o tom, že vznik Československa byl tragédií, jeho lítost, že se nepodařilo zachránit Rakousko a proměnit je ve federální stát svobodných národů, vychází z fantastické vize, která neobstojí před historickou realitou. Zakladatelé státu, Masaryk a Beneš, nedosáhli svého cíle vychytralým diplomatickým jednáním, ale především proto, že mluvili jménem stotisícové armády českých a slovenských zběhů, kteří podlomili bojeschopnost centrálních mocností a uspíšili konec války. Kde vzal Bělohradský odvahu věřit, že by se v habsburské monarchii, proměněné od srpna 1914 ve vojenskou diktaturu, našli po válce mezi německými šlechtici, byrokraty, vojenskými veliteli, politiky, velkostatkáři, bankéři, novináři, lidé schopní řešit výbušné národnostní, politické, hospodářské rozpory demokratickou cestou? Kde bere Bělohradský troufalost vyčítat Čechům a Slovákům neschopnost založit po válce federální stát svobodných národů po vzoru Švýcarska? Neuvědomuje si, že srovnává nesrovnatelné? Cožpak nezná poválečný plán vídeňské vlády založit Deutschösterreich (Rakouské Německo), jehož částí by byly i pohraniční kraje v Čechách a na Moravě? Politizující filozof podpírá své fantastické vize zásadní nedůvěrou v kategorii národa jako takového. Proto Čechům radí, aby se zbavili místních tradic a mravů, kulturních návyků, vlastního životního stylu a všeho, co je oddaluje od širokého a nezadržitelně se sjednocujícího proudu globálního světa. Při poslechu jeho hodnocení První republiky jako „falešné konstrukce“ jsem byl šokován tím, že tento výrok připisuje – Rakušanům. Podle Brechta lidé se mají v určitých situacích vyhýbat slovům, která jsou nebezpečná – slovo komunismus nechť nahradí socialismem, diktaturu autoritou, Žida semitou, plutokrata miliardářem atp. To, že Bělehradský nepřiznal, že výraz falsche Konstruktion přebírá od sudetských Němců, mluví sám za sebe. S touto tezí souvisejí i úvahy o nesamozřejmosti českého národa, které vycházejí z postmoderní teze o tom, že národní státy jsou odsouzeny železnou logikou dějin k vyhynutí. Klade-li proti nesamozřejmosti národů samozřejmost nadnárodních Únií, Svazů, Paktů, Říší, pak se stává jedním z ideologů Nového řádu, propagátorem Nového světa, který překoná národní, etnickou a jazykovou rozdrobenost lidstva. Jak reagovat na tuto apokalypsu? Snad jen připomenutím slov tisíciletého českého chorálu: „Svatý Václave, vévodo české země,--- nedej zahynout nám ni budoucím!“ 


3. 
V dějinách národů významnou roli hraje mýtus. Nehledejme v něm žádné tajemství, žádnou nadpřirozenost. Je to soubor představ daného společenství o svém původu a dějinách, jsou to po staletí ústním podáním předávané příběhy, symboly, představy o tom, co bylo. V těchto zděděných vědomostech se mísí pravda s přáním, skutečnost s tím, co by bylo možné nebo žádoucí. Národní, ale ani náboženský nebo jiný dějinný mýtus nemůže být destruktivní, nemůže podrývat schopnost kolektivu čelit zlým časům a krizím. Vedle obranných mýtů jsou, bohužel, také mýty nebezpečné, útočné, které si vytvořily národy dobyvatelů, uchvatitelů, válečníků. V německé učebnici z roku 1940 čteme neuvěřitelnou falzifikaci života Ježíše Krista, vykupitele křesťanů a hlasatele lásky: „Kristus je lidový král Germánů, který v doprovodu svých udatných mládenců bojuje proti nepřátelům, sráží je do pekla a – jako kdysi Donar–Thor – vítězí nad všemi nepřátelskými silami. Na svém nebeském hradě, obklopen svými nebeskými pány, očekává pozemské hrdiny.“ (Walter Gehl, Deutsche Geschichte in Stichworten. Německé dějiny v heslech). Opravdu, těžko si představit svévolnější zfalšování evangelia ve prospěch aktuální situace, kdy germánský bůh (Hitler) poráží nepřátele a vítá doma své udatné hrdiny (vojáky s nápisem Gott mit uns, Bůh s námi, vyraženým na opasku)!

Na zcela opačném konci aktualizace starých historických příběhů a pověstí je přítomnost dějinných událostí v paměti českého lidu, jak se s ní setkáváme v době po Vídeňském sněmu, za vlády Františka I. a kancléře Metternicha. Jak císař, tak i jeho ideolog a horlivý vykonavatel moci, byli s to udělat všechno, jen aby zamezili vlivu francouzské revoluce. Konzervovali staré pořádky a do nemožnosti rozšiřovali moc tajné policie, byrokracie a kléru zahalenou do růžového oparu biedermeierovského pohodlí. Bránili dokonce rozvoji průmyslu a moderních výrobních prostředků. V knize Austria, as it is (Rakousko, jaké je, 1828) se dočteme o tom, jak Charles Sealskind, vlastním jménem Karl Postl, Němec z Moravy, který emigroval do Ameriky, líčil své dojmy z návštěvy v Rakousku. Nás zaujmou jeho dojmy ze severních Čech, kde měl možnost poznat tvrdé životní podmínky českých vesničanů. Zaujala ho jejich zasmušilá a zatvrzelá povaha, kontrastující s mimořádným citovým působením jejich zpěvu a hudby, a především se schopností i těch nejprostších lidí uchovat si v paměti a ctít významné mýtické i historické postavy svých dějin: „Znají z ústního podání příběhy svých nejstarších knížat – Čecha, Kroka a jejich tří dcer a Přemysla, zakladatele jejich dynastie.“ Autor zaznamenal také pověst o Blanických rytířích, kteří čekají, až je „úder hromu probudí a otevře brány jejich vězení, odkud se vyřítí, aby osvobodili své krajany ze jha cizinců, kterým oni říkají Němci, vetřelci.“ Čeští vesničané si vyprávějí pověsti–pohádky o Amazonkách, ale připomínají si také císaře Karla IV., syna krále Jana padlého v bitvě u Kresčaku. „Těžko by se našel sedlák, který by neznal přesně zkazky o tomto skvělém vladaři a jeho skutcích, zatímco byste se marně vyptávali dvou a půl milionů z nich, kdo byl otec současného císaře.“

4. 
Dnešní člověk se stává stále víc závislým na rychle se pohybující přítomnosti, a minulost si vyvolává především proto, aby mu potvrdila jeho aktuální názory a zájmy. Naproti tomu lidé v minulých dobách, ještě než se prosadil moderní svět hnaný neustále se zvyšujícími technickými, strojovými výrobními silami, obraceli se k minulosti, zahalené do poetického oparu pověstí, legend, pohádek, skazek, aby v nich našli potvrzení ne snad toho nebo onoho aktuálního zájmu, ale přímo základu a smyslu své existence.

Podíváme-li se na dobu našeho obrození, kdy si čeští vzdělanci, jazykovědci, historici, básníci, hudebníci jakoby z trosek minulosti vyhrabávali své dějiny, získáme tím možnost lépe poznat sebe sama, zvláštnosti své povahy, svých činů a své existence. Když jsem v zápiscích Františka Palackého četl, že si jako student kladl otázku, kterému oboru má věnovat hlavní pozornost, velmi mě překvapil výrok, že to nebude historie, protože podle jeho názoru české dějiny jsou chudé, málo zajímavé. Kdyby mu v té době někdo řekl, že se stane velkým objevitelem české minulosti, že podnikne namáhavé cesty do Itálie, aby tam ve vatikánských archivech proseděl mnoho měsíců vyhledáváním a opisováním neznámých dokumentů vztahujících se k našim dějinám, kdyby mu někdo prorokoval, že napíše Dějiny národu českého a že toto monumentální dílo se stane nejvýznamnějším dílem české odborné literatury 19. století, stěží by něčemu takovému mohl uvěřit.

5. 
V básni K.H. Máchy Máj je pasáž, ve které básník vyjadřuje svůj vztah k rodné zemi. Tato kantiléna patří k nejkrásnějším vyznáním lásky k vlasti v naší poezii. Představitelé tehdejšího „korektního vlastenectví“ nemohli být neznepokojeni tím, že apoteózu rodné země vyslovuje otcovrah ve chvíli, kdy klade hlavu na popravčí špalek. (Pro Máchu hrdina básně Vilém nebyl zločinec, ale nešťastník, kterého krutá hra osudu postihla nejednoznačnou vinou.) Odsouzenec loučící se tváří v tvář smrti se životem, s rodnou zemí, za posly svého posledního vzkazu zvolil „bílé obláčky“, které „dálným nebem plynou“:



Vy, jež dalekosáhlým během svým

co ramenem tajemným zemi objímáte,

vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

vás já jsem posly volil mezi všemi.

Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,

i tam, kde svého naleznete břehu,

tam na své pouti pozdravujte zemi.

Ach, zemi krásnou, zemi milovanou,

kolébku mou i hrob můj, matku mou,

vlasť jedinou i v dědictví mi danou,

šírou tu zemi, zemi jedinou.


V této pasáži se Mácha vyznává ze své lásky k vlasti slovy, která sama o sobě dokazují jedinečnost českého jazyka – o tom se přesvědčí každý, kdo se je pokusí přeložit do jiného jazyka. Zůstaňme však u obsahové stránky veršů. Klíčovým slovem je tu slovo dědictví. Dnes, kdy je tento pojem zvulgarizován a zúžen na věci materiální povahy, světských statků a peněz, je třeba zdůraznit, že jde o duchovní, kulturní hodnoty české minulosti, o činy našich předků, které přivedly České země k rozkvětu, nebo o ty, které odvrátily záhubu národa. Toto dědictví zavazuje – nová generace má vůči předkům dluh, povinnost; dědictví není něco, co nám spadne do klína jako materiální, hmatatelný statek, z něhož můžeme těžit. Karel Čapek v úvaze o dluhu, který máme vůči předkům, uvedl v první řadě péči o rodný jazyk, který se udržel půl druhého tisíciletí (jako literární jazyk sedm století) – cožpak to je malý závazek vůči předchozím generacím?


56 komentářů :

  1. Toto je zajimavy clanek inspirujici k premysleni.
    Cesi trpeli pod ministrem baronem BACHEM za panovani Habsburgu, aby si pozdej se svych lidi nadelali ministry, kteri byli daleko horsi !

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Třeba takový Karel Schwarzenberg, čestný předseda TOP 09, poslanec, bývalý senátor, exministr zahraničí, bývalý místopředseda Nečasovy vlády, kancléř prezidenta Václava Havla a kandidát TOP 09 v prezidentské volbě v roce 2013(kdy mu ke zvolení ani číro nepomohlo), to je jistě Čech, jako poleno.

      Vymazat
    2. Ostatně Němci ve skutečnosti NEEXISTUJÍ ....jsou jen Bavoři, Prusové, Sasové, Rakušané Alsasaní ....atd

      Vymazat
    3. 16:16
      Máte recht!

      Vymazat
    4. Ejhle vesele, jeden odrodilý "Prušák" zase skáče do nekonečna ...
      Mám pro Vás návrh Vy Anonymní 7. listopadu 2019 14:53, dneska se můžete sebrat a klidně jet bydlet třeba do Kolína nad Rýnem. Pozdravujte afroaraby a cestou v první venkovské hospodě někde v okolí Drážďan plné bílých Němců zařvěte v životě naposledy:"Ať žije Afroněmecko!" Napište jakou mají úroveň zdravotní péče.

      Vymazat
    5. AD 16:16.... A pak nuž jen Germáni. A s překvapením se zjistí podle DNA, že nejvíce germánské krve mají Španělé, pak Francouzi a ty jmenované germánské kmeny na území dnešního Německa hodně pokulhávají. Ba i česká populace má více z germánské "krve" než slovanské a naopak hodně slovanské krve je promíšeno do severských germánských národů - ti Vikingové nějak nebrali rasovou čistotu.... Ale Áda, když to zkoumali jeho odborníci na rasy, také zjistili, že jsme čistokrevnější "árijci", než jeho spolurodní Rakušané a Bavoři.

      Vymazat
    6. Anonymní7. listopadu 2019 18:09
      To je zmatek. Lidská paměť nesahá moc hluboko do historie, tak někam ke Francké říši. Ale DNA, ta sahá mnohem dál, než lidská paměť. Do těch mýtických dob, kdy byly evropské kmeny slovanské a germáni neexistovali, či jak to bylo. P.K.

      Vymazat
    7. 18:09 Máte pravdu v jednom, národy se vytvářely z kmenů a rodů! V podstatě smečky spřízněné geny a kulturou, kterou narušovali zajatci z válek a ukořistěné děvy. Sjednocující byla pochopitelně i vynucená řeč. Jak chcete určit dokonce národnost Němců?, když spolu válčili mezi sebou, Pithart by řekl "potýkali se"? Ano, Němci nejsou Němci ale Germáni jako skupina rodů. A kdo jsme my Češi, a vlastně Slované? Tak trochu si zahraji na "archeologa"? V době římské na hranici říše (ve Španělsku) pod jejich mocí byli Bojové,což mnozí považují za naše předky.Ví někdo víc?

      Vymazat
    8. 16:16 Však Češi také ne! Jsou jen Pšované, Lemuzi, Chodové, Pražáci, Brňáci, Hanáci a Valaši! Ale jako celek je ta tzv. ČR de facto jen 17 spolková země Německa, jak dnes správně ve zprávách řekl nějaký významný ekonomický činovník ...

      Vymazat
    9. S tou DNA plácáte nesmysly. Přečtěte si po sobě ještě jednou své texty a zapojte logiku. Jak dnes můžete přiřadit k nějaké konfiguraci DNA národnost? Přemýšlejte!

      Vymazat
    10. Anonymní8. listopadu 2019 1:57
      Malý odkaz, aby měla Vaše logika s čím pracovat:
      https://cs.wikipedia.org/wiki/Haploskupina_R1a_(Y-DNA)
      P.K.

      Vymazat
  2. Dík za esej pana Mojmíra Grygara.
    A Bělohradský je pěký ptáček...

    "Pracuj každý s chutí usilovnou
    na národu roli dědičné,
    cesty mohou býti rozličné,
    jenom vůli všichni mějme rovnou."
    Ján Kollár

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nechápu, jak můžou celostátní média dopřávat sluchu takovým extrémistům a protičeským štváčům, jako je Bělohradský?

      Vymazat
    2. 19:51 Protože nejsou česká, jsou bruselská.

      Vymazat
  3. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětVymazat
  4. Pane autore,víte co by se stalo kdyby nebyli obrozenci?
    Stalo by se to,že bychom nebyli Češi,ale Němci...
    Děsivá představa!
    A představte si,že bychom o tom že vlastně nejsme Němci, ale Češi, vůbec nevěděli.
    (To nebylo nic proti Národnímu obrození,jen úvaha co by kdyby.)
    Helanov

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helanov, nemáte pravdu, že bychom bez obrozenců neměli povědomí o svém češství. To musíte pečlivě číst, hlavně bod 3., a ne si hrát s pojmem "kdyby". Ale obrozenci odvedli velmi dobrou práci, a potřebujeme je i v současnosti.

      Vymazat
    2. Je těžké po tak dobré stati něco dodávat. Ano, musí se číst celé a pozorně v souvislostech. Ale pokusím se to vysvětlit jinak.
      Když nás "spojenci" prodali a zradili v 1938 a následně okupovali Němci, vypukla doslova vlna obnovené
      hrdosti na vše české a slovanské. Byli jsme v tu chvíli sami. Jediní obětovaní na oltář "míru". Začalo na jedné straně kolaborantství (hádejte, kdo by se dnes tak zachoval) a také začal odpor. Málokdo si chce připomínat, že jedním z nejdůležitějších faktorů, který vedl ke jmenování Heydrycha do čela Protentokrátu, byly celkem oprávněné obavy z povstání. A to ještě v době, kdy Němci "vítězili"! Heydrych byl jeden z nejvyšších pohlavárů Třetí říše a že by měl tak málo práce? Produktivita práce u nás prudce klesala, využívalo se jakékoliv možnosti odvolání na válečné podmínky, zpomalovala se i doprava především směrem na frontu, zaměstnancům drah (českým) bylo kategoricky pod hrozbami tvrdých trestů zakázáno nosit do služby obyčejný nůž ...(hadička od brzdy vlaku byla tak měkká ... dá se pokračovat donekonečna. A dnes často slyšíte, že jsme si popíjeli pivo, makali na Němce jako diví, kolaborovali a podobně. Jako jeden z příkladů je uváděno odhalení letců po atentátu na Heydricha. Že jen díky české zradě, ale málokdo si uvědomí, že mnoho lidí do té doby riskovalo své životy, aby nic neprozradili! Stejné je to s Lidicemi. Jen díky "pozornému" oku jednoho - mno - majitele továrničky se nacisté vydali nesmyslnou cestou, která sice vedla k Lidicím, ale nevedla vůbec zdaleka k odhalení pachatelů. Jen tak vedla servilnost a pořádkumilovnost na německý způsob k idiotským následkům, přičemž sami Němci si velmi dobře a rychle uvědomili, že je to falešná stopa.
      Tím chci říci, že vždycky byli ti co zradili svůj národ (myslím po celém světě - jen připomenu využití zrádce Inků kvůli moci při dobývání Jižní a Střední Ameriky Španěly) a na druhé straně ti, co pro něj (národ, stát, kmen, vlast, domov) udělali i nemožné a obětovali i to nejdražší. Někdy "stačí jen" uchovávat svoje hodnoty, vzpomínky a paměti. Jindy se musí vzít za dílo. Tak jako to udělali národní obrozenci. A čeština tím dokonce získala! Dovolím si říci - chlapíci!
      Takže Němci byli jedni, kteří to si můžete sna doplnit sama. Plus jejich přisluhovači a poseroutkové, patolízalové a i udavači.
      Čechy byli VŽDY ti, co uchovávali svou vlastní paměť a tradice. A zůstávali jimi vždy. Nehledě na státní označení své vlasti. Nehledě na útlak, nehledě na obtíže. Někdy museli sklonit hřbet, ale sami Němci dobře věděli jak to je! I proto jsme pro ně - dnes v "moderní podobě" - kacíři, pohané, husité a neznabozi I když našim předkům vládl někdo cizí. Což se projevilo třeba i v přístupu českých jednotek v Bojích za První světové války, ostatně i díky tomu máme unikátní knihu - Švejka.
      Já si myslím, že vůči našim předkům máme obrovské dluhy - morální.

      Vymazat
    3. 16:51 Velmi hezky napsáno. A děkuji také autorovi článku panu Grygarovi.Takovíto lidé jsou národní obrozenci dneška.

      Vymazat
    4. 15:20...Obrozenci odvedli VÝBORNOU práci!!!
      Smekám před jejich úsilím.
      Pravda je,že v té době jely národoveckou vlnu mnohé východoevropské národy.
      Ale pravda taky je,že NÁROD je poměrně moderní vynález.
      Dříve se lidé identifikovali jinak.
      Podle svého pána,panovníka, náboženství,rodu,klanu...jazyk nehrál zas tak velkou roli.
      Konkrétně v Česku bylo obyvatelstvo běžně bilingvní.
      Helanov

      Vymazat
  5. Děkuji, škoda že to nečtou ti noví, neomarxističtí, fanatičtí, mladí soudruzi ve školách.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 15:13 No jo to jsou rádoby světoobčané a proto se před nimi musíme chránit.

      Vymazat
  6. Povzdech cenzora z doby vlady Alexandra barona von Bacha !
    Nezemru ja od prace ,
    nezahynu bidou,
    nezlaknu se v opratce,
    skoncim syfilidou !

    A nebo !

    Mam za pratele marnotratne muze .
    Z nas kazdy rad svou hrivnu zakopa .
    My do svych vlasu vpletame si ruze ,
    a po nas ...! Coz - at prijde potopa !

    OdpovědětVymazat
  7. Povzdech cenzora Bachova rezimu na konci zivota !
    Pln touhy srdce na stozar jsem pribil.
    Vsak nikdo nesel. Sam jsem smutny zil.
    Ja v mladi chorobne az citlivy byl,
    a kdo sel kolem , ten me PONIZIL !

    OdpovědětVymazat
  8. Vidina (vestba) dnesni moderni Prahy, ocima devatenasteho stoleti !

    Ty stara kleci, tesna Praho,
    ty s BEHLAVYMI patricii !
    Tva plemena dve vedle sebe
    jen ziji silou NENAVISTI.
    Vkotveny, opreny o sebe
    dve narodnosti, zlobou doby
    se hybaji, rvou se s celou
    elementarni energii.

    OdpovědětVymazat
  9. 15:46-
    19.století báseň jistě vysvětluje ale 21.??? Které že to plemeno nenávistné nebylo odsunuté? Snad ne české?

    OdpovědětVymazat
  10. 16:22 - my vime, ze vy vite !

    OdpovědětVymazat
  11. Pro bývalý režim byli nejdůležitější ti co pracovali a vyráběli a kdo nepracoval, byl příživník. Pro současný režim jsou nejdůležitější ti co nepracují a vekslují, nic nevytvořit, levně nakoupit a draho prodat a žít na úkor druhých, těch co pracují. Je to jenom o prioritách.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejdůležitější lidé jsou ti proevropští-lepšolidé. Ostatní jež projevují vlastenectví a obhajují skutečné hodnoty- čest,poctivost,pravdomluvnost atd jsou povl, neboť to se dneska nehodí. Pravda a láska nejen že nezvítězila, ale naopak ¨výročí 17. listopadu 1989 můžeme tedy plnohodnotně označit jako výročí vítězství lži a nenávisti.

      Vymazat
  12. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětVymazat
  13. Nelze nevzpomenout pana Zdeňka Mahlera, to byl velice moudrý a vzácný člověk a je veliká škoda, že již přes rok a půl není mezi námi. Čest jeho památce. Hej hou, rudý dědeček

    OdpovědětVymazat
  14. Krásný článek! Dává přesně to, co dnes česká duše potřebuje nejvíce.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 19:48...To teda jo!!!
      Někdy si myslím,že liberofašouni chtějí zlikvidovat národy,aby se lidi neměli s čím identifikovat.
      Takový vykořeněný zoufalec,kosmopolita,je sice doma tam kde si pověsí klobouk,ale ve skutečnosti je bezbranný.
      Možná má plnou šrajtofli,ale dobře ví,že slovo DOMOV zní sladce.Že mezi svými je prostě nejlíp.
      Helanov

      Vymazat
  15. Úryvek z Máchova Máje zmiňovaný v článku jsme se učili ve škole nazpaměť. Ještě dnes si ho pamatuji! To ale bylo ještě za komunistů.
    Zdali se dnešní žáci toto, nebo vůbec něco z české poezie učí nazpaměť nevím.
    Ale vím, že po převratě v 89´se u nás na střední škole vyměnil profesor češtiny (ten nový byl údajně za komunistů vyhozen) a místo českých autorů zaujali ve výuce dominantní postavení pražští židovští a němečtí autoři + exilová literatura. Domácí čeští spisovatelé jakoby se vypařili. Opravdu, nevymýšlím si. Ale to už je třicet let. Bůh ví, kam to dospělo dnes.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 20:10...Je to k zblití!!!
      Kolik má v Práglu pomníků Kafka a kolik Jan Neruda?
      A přitom kolik lidí četlo Kafku a kolik Povídky Malostranské!?!?!?
      Údajně český spisovatel Kafka neuměl česky ani fň,ale učil se hebrejsky.
      Když požadoval aby po něm česká služka vylila nočník,tak jí to musel ukazovat posuňky.
      Helanov

      Vymazat
    2. 20:26
      Co se divíte,umřel mladej a jako Žid,takže ho amiokupant a tím i celý svět MUSÍ ZNÁT!
      Ovšem Arnošt Lustig to.je jiná třída!

      Vymazat
    3. 20:10... Když už jste zakopnul o ty židovské autory,tak kolik pozornosti věnuje havlérka Kafkovi a kolik Karlu Poláčkovi!?!?!?
      Poláček byl Čech jako poleno,jeho Bylo nás pět četli snad všichni,a napsal i spoustu dalších krásných knih.
      Ale byl málo židovatej,hebrejsky se teda URČITĚ neučil.
      A tak má smolíka,pomník nebude.
      Helanov

      Vymazat
    4. 20:31...Do pe®dele,a Poláček neumřel mladej!?!?!?
      Na jaře 1945, ani se přesně neví kdy.
      Ale holt nebyl sionista,a v tom to je!
      Helanov

      Vymazat
    5. 20;42
      Poláček nepsal německy a dnešním hlídačům pravdy se nehodí do krámu stejně,jako Hašek,Čapek,Pavel,Hrabal atd.
      Jedinej,kdo.uměl psát byl UDAVAČ HAVEL!

      Vymazat
    6. 20:48 A nepleteš si to náhodou s tvým udavačským fotrem v tesilovým saku s nevkusným hadrem místo kravaty a smradlavejma haxnama v trapnejch východoněmeckejch mokasínách, co se krom chlastáním laciný vodky zahříval i přízní velkejch rudejch soudruhů?

      Vymazat
  16. Poslankyně Zuzana Majerová ZahradníkováSňatky s malými dětmi a přístup pedofilů do školek a škol? Zděšená Zahradníková se podělila o zprávu od čtenáře:

    https://cz.sputniknews.com/ceskarepublika/2019110710931958-snatky-s-malymi-detmi-a-pristup-pedofilu-do-skolek-a-skol-zdesena-zahradnikova-se-podelila-o-zpravu/

    OdpovědětVymazat
  17. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětVymazat
  18. Václav Havel byl do Kafky přímo zamilovanej a dost často o něm svým typickým způsobem pochvalně brumlal. (To takový Alois Jirásek je dneska Kavárnou přímo postaven na pranýř, což i v praxi má dopad, protože tlusté Jiráskovy knížky už odmítají i antikvariáty.)Jinak je třeba říci, že Kafka byl asi opravdu hodný člověk,který často míval pochybnosti sám o sobě, podobně jako V. Havel. Když Kafka v mladém věku onemocněl rakovinou jícnu, nemohl nic jíst, a tak si k voňavým jahodám českých luhů a hájů aspoň čichal. To bylo doopravdy dojemné ... (Nemyslím to ironicky.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kafka za tu ťapalovu náklonnost k němu nemůže. Jinak Kafka je opravdu zajímavý a ještě zajímavější je jeho zcela specifická spiritualita. Třeba ty jeho aforismy, to je dost dobrý a přitom i celkem praktický pohled na život.

      Vymazat
    2. Kafku bych bez váhání zařadil mezi psychopatologickou tvorbu. Stejně jako polovinu pražské židovské "literatury". Když si přečtete Zámek, nebo Proměnu, tak vidíte bludné myšlení psychicky nemocného člověka. Odmítám toto nazývat literaturou, říkejme tomu psychopatologická tvorba. Jejich tvorba je v podstatě mentální odpad. Jejich čtenáři - mentální masochisti se podobají přehrabávačům popelnic a nezřídka jejich osud zamíří za osudy těchto zoufalců.
      Stejně tak Sartre, Nitsche, Klíma, Bondy, Bukovsky, Burroughs atd.
      A když dojde k tomu, že se dá ve škole akcent na tyto temné a deviantní autory, pak to má na mládež naprosto zdrcující dopad.
      Já nejsem proti, aby to ve škole vůbec nebylo, ale aby se tyto věci nazývaly pravým jménem - psychopatologická tvorba a sloužily jako odstrašující případ.

      Vymazat
    3. Souhlasím, že pro někoho může v některých chvílích být Kafka /nebo Nietzsche, či Bondy/ nevhodnou četbou. Záleží na tom, v jaké je jeden konkrétní člověk situaci. Pokud je člověk sugestibilní a senzitivní, může mu uškodit i Dostojevskij, Čechov, nebo ledaskdo. Jinak si nemyslím, že jsou tito autoři jakkoli závadní. Klíma, nebo Burroughs jsou myslím opravdu škodliví, u Sartra to neumím posoudit. Bukovský se dá brát jako lehčí ironická sranda, ale taky záleží na pohledu. Kafka je ale v některých svých dílech hned na první pohled zdravý - třeba jeho "úvahy o hříchu, utrpení, naději a pravé cestě" by se daly doslova tesat. Není to ale lehké čtení a vyžaduje to i správné naladění u čtenáře.

      Vymazat
  19. Kafka prý své dílo psal výhradně německy. Tento fakt "vlastenci" V. Havlovi vůbec nevadil ...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Havel chtěl psát jako existencialisti takzvaně absurdně, protože to bylo in. Ale protože byl antitalent úplně na všechno, tak se do té pozice alespoň dopozéřil. Jeho výtvory jsou ovšem takové matlaniny, že stvořil úplně nový žánr: šmoulový absurdismus.

      Vymazat
    2. Tohle s tím Havlem je myslím opravdu přesné. Dopozéřil - to je ono. Navíc Havel měl kolem sebe pořád hlouček obdivovatelů a hodně mocných podporovatelů, takže tu vzniklo jakési simulakrum - Havel, jak spisovatel, dramatik, umělec. Pamatuji, jak svého času byl velký spisovatel i Leonid Brežněv - jeho Celina byla hodně chválená a vydávaná. A kde je mu konec, že...

      Vymazat
  20. Jenom k tomu Bělohradskému. Neznám v celých dějinách českého filosofického myšlení nikoho, kdo by se tak často a tak důsledně a při každičké příležitosti tak fatálně nemýlil. Bělohradský je jen korouhvička. Jakmile tu budou vládnout imánové, bude z něj takový filosofický muslim, jakmile se tlak na něj zvýší, bude radikální džihádista. Jestli tu bude vládnout Čína, bude z něj zarytý konfucián, či maoista. Bělohradského "učení" a názory, to je jen hromada efemérních sraček, které zasmrdí a konec. A po nich přijdou další, jiné a opět úplně ujeté.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Anonymní8. listopadu 2019 8:43
      Oni i ti filosofové mají jednu díru do zadku a bližší košile, než kabát. Žijí-li v exilu, jako např. Bělohradský, tak ještě tomu musí své „filosofování“ přizpůsobit a poturčenec horší Turka. P.K.

      Vymazat
    2. 12:35 Na tom něco je. On emigroval, pak se "vrátil" tím způsobem, že adoroval liberalismus, protože si myslel, že to je nafurt a že je vyhráno. Nebyl tehdy sám, viz třeba Fukujama. Potom, už coby předposlední na světě, komu to došlo, se přeladil na skeptičtější notu. No a dnes se trochu vrátil, možná proto, že prostředí, ve kterém se pohybuje, spolu s věkem, působí nato, aby moc nevyčníval. Podtrženo, sečteno: celé k hounu. No a ještě k tomu exilu: Kantovi možná k jeho fenomenálním myšlenkám dopomohlo i stabilní prostředí. I Schopenhauerovi pomohlo relativní bohatství, které myslím podědil, aby nemusel papouškovat cizí wolowiny a mohl se držet svého. To Bělohradský se naopak často pouští do názorů, které se líbí vlivným a bohatým. Proč asi?

      Vymazat
  21. Vlastně nemám právo hodnotit, jak pana Grygara, tak pana Bělohradského. Mám i v sobě rozpor, mám část mozku racionální a druhou emjocionální. Například vlast,národ rodina ovládají emoce, za které se nestydím, tak na druhé straně unie států, pakty, smlouvy, daně a ceny patří do racionální části, kterou musím respektovat. Myslím si, že fungovat mají obě, nelze jen jednu preferovat. Nechci, z důvodů paktu zrušit stát a jeho národní hodnoty, na druhé straně je asi nutné nejen z obraných, ale i ekonomických důvodů i pro stát a národ výhodné uzavírat nadnárodní spolky či smlouvy. Důležitá je právě ta limita mezi oběma směry a nepřipustit ignoranci jednoho z nich. Želbohu, často bývají jednoduchá řešení přitážlivá a končíme v extrémech.

    OdpovědětVymazat