To nebyla přímá volba presidenta

Havel - Bakala

Stanislava Kučerová
5.11.2019  ČeskéNárodníListy
Když vypukla „sametová revoluce“, octla jsem se jednoho dne na pěší zóně uprostřed našeho města. Všechny myslitelné a s chodníku dosažitelné plakátovací plochy a plošky byly polepeny ručně psanými letáky, výzvami a provoláními. Odevšad vyzařovalo vzrušení, nejisté očekávání, okouzlující vidiny, přísliby, sny. Mírný stupeň všeobecného blouznění a davové sugesce.

Po zóně se potulovaly agitační skupinky studentů. Zastavovaly a oslovovaly chodce. Jedna z nich si vyhlédla mne: „Dovolíte otázku? Kdo, myslíte, by měl být presidentem a kdo mnisterským předsedou?“ Ve shodě s tehdy převažujícím veřejným míněním jsem bez dlouhého uvažování odpověděla:„Presidentem Alexander Dubček, premiérem Valtr Komárek.“ Tazatelé byli očividně zklamáni:„A co Havel?“ Ten mi vskutku na mysl nepřišel, ale bylo mi jich líto, a abych projevila trochu přátelské vstřícnosti, řekla jsem: „Havel? Ten by snad mohl být ministrem kultury.“

Václava Havla jsem znala jako autora absurdního dramatu, které mi nebylo nijak blízké. Ale pamatovala jsem si jeho vystoupení na IV. sjezdu Svazu čsl. spisovatelů r. 1967 a pamatovala jsem si jeho rozhovor s A. J. Liehmem z r. 1968. Obojí mi bylo sympatické. Na sjezdu Havel ocenil, že město Praha opravuje fasády domů. Přitom varoval, aby nezůstalo jen při vnějšku, aby se nezanedbával vnitřek. A to přirozeně nejen při renovaci domů, ale i v činnosti Svazu spisovatelů a celé společnosti a jejích struktur. Nikdo a nic by se nemělo ukrývat za líbivými fasádami proklamací, všechna líbivá hesla a ideje by se měly uskutečňovat, pronesl ve svém projevu Havel.

V rozhovoru s J. A. Liehmem V. Havel vzpomínal, jak se jako malý chlapec mezi ostatními dětmi styděl za všechny výsady, kterých se mu jako synáčkovi bohatých rodičů dostávalo. V tom studu spatřoval i motivaci svého příklonu k socialismu. Nikdy by mu prý ani nenapadlo chtít, aby rodině bylo vráceno dřívější bohatství. A pro socialismus ve smyslu zespolečenštění výrobních prostředků prý byl vždycky. Tak to říkal roku 1968. Neměla jsem příležitost sledovat jeho další životní cestu. Jen mezi samizdatovou literaturou, která se mi dostala do rukou koncem 80. let, jsem objevila Havlův esej „Slovo o slově.“ Získal si mě bezvýhradně. Byla to vybroušená a strhující úvaha o kráse a moci slova. (Brilantně ji pak přednesl Jan Tříska.) Autor takového eseje byl zřejmě hoden zastávat funkci ministra kultury ve vládě polistopadového Československa, myslela jsem si, když jsem ho agitujícím studentům navrhla.

Nu, Václav Havel se nestal ministrem, stal se přímo presidentem, jak si přáli studenti, kteří v těch popřevratových dnech v ulicích agitovali. V mých očích ho s budoucností národa a společnosti nic nespojovalo. Ale po čase jsem se od přátel ze zámoří dověděla, že on byl pro vedoucí roli v naší „revoluci“ vlivnými kruhy vytipován.

Léta běžela a my jsme den za dnem se smutkem v duši sledovali, jak se vzdaluje všechno, co jsme roku 1989 očekávali, v co jsme doufali a věřili. Vzdalovala se sama idea Československa jako svobodného demokratického státu, kterým jsme v době mezi dvěma válkami byli. Vzdalovaly se vlastenecké ideály, které se již od 19. století kryly s hledáním sociální spravedlnosti. Vzdalovala se mezinárodní prestiž státu i národní hrdost občana, vědění o národní historii a tradicích, humanitní vzdělání, kultura a všelidová osvěta. A to nemluvím o ztrátě znárodněného průmyslu, združstevněného zemědělství, zlatého pokladu republiky, námořní flotily a o destrukci bezplatného školství, osvěty a zdravotnictví. Skončil čas, kdy nikdo nebyl příliš bohatý a nikdo příliš chudý.

Léta běžela a my jsme den za dnem byli svědky toho, jak kritik „fasád“ šedesátých let sám fasády vytváří. Nástup nejmenovaného kapitalismu uváděl sliby důkladné ekonomické reformy, budováním republiky, v které nebudou ponižující přehrady mezi společenskými vrstvami, ale v které se všeobecně zlepší životní úroveň. Ne–li, odstoupí on z funkce. A přes ty sliby mu nevadil nepřiměřený růst bohatství všech možných „prebendářů“ a ožebračení národa, srovnatelné jen s katastrofálním majetkovým převratem po Bílé hoře. Ani ho nenapadlo odstoupit. Zřejmě také zapomněl, že se styděl za privilegia synka bohaté rodiny a za bohatství vůbec. Restituoval rodinné bohatství a podporoval restituenty jiné.

Byl nakloněn restituovat i odsunuté Němce, přes platná historická usnesení vítězných mocností v Postupimi a v Paříži. Za odsun se jim omluvil. Sdílel zřejmě protičeské názory svého kancléře, „knížetepána“, který o sobě vyhlašoval, že není Čech, nýbrž Boeme. Česká země mu byla panstvím, nikoli vlastí. V. Havel nerespektoval rozdíl mezi nacionalismem a vlastenectvím, odsoudil lásku k národu jako inferiorní touhu příslušet k stádu či smečce, vlast označil za dvorek, noru a nevětraný pelech, semeniště šovinismu, provincialismu, skupinového egoismu, xenofobie a rasismu a – specielně v našich podmínkách – za projev krátkozrakého a sebeničivého „čecháčkovství.“

Z televizní obrazovky promlouval V. Havel jako první polistopadový president k národu, maje Masarykovu bustu za hlavou. Hlásil se skutečně k odkazu prvního presidenta a první republiky, byl to symbol, který ho k něčemu zavazoval, anebo to byla zas jen fasáda, vnějšek, který zakrýval odlišný vnitřek?

T. G. Masaryk byl nositelem ideálu naší samostatnosti, národní suverenity, svobody, demokracie a humanity Československé republiky. Vznik a programová vize společného státu Čechů a Slováků byla jeho životním dílem a odkazem pro příští generace.

V. Havel v polistopadových zmatcích nedovedl společný stát udržet. Místo toho, aby se zasadil o všeobecně požadované referendum (podle sociologických průzkumů bylo 80% Čechů a Slováků pro zachování společného státu), činil podivné kroky, kterými jen nahrával rozbíječským tendencím a mocenským zájmům některých stranických vůdců, bez ohledu na hodnoty, které jsou nad stranami. Pamatuji se, že kdosi v parlamentě bil na poplach ne proto, že hrozí zánik společného státu, ale že hrozí „zánik zániku“! Že by se Češi a Slováci mohli dohodnout! A tak nerozhodla vůle občanů, jak by se v demokracii slušelo, ale vůle těch, kteří připravovali úmyslnou likvidaci společného státu, který byl naší největší novodobou hodnotou a odkazem prvního i druhého odboje.

V. Havel však řekl:“Sám o sobě fakt, že dva státy se vynoří z jednoho, není tragédie. Nepociťuji žádná sentimentální pouta vůči československému státu, nepřičítám nejvyšší hodnotu státu, ale spíše člověku a lidstvu.“ Je těžko uvěřit, že president k vlastnímu státu nic necítí. Čím mu byl Masarykův odkaz? A čím mu byl presidentský slib věrnosti ČSFR? Také jen fasádou?

T. G. Masaryk byl přítelem Jižních Slovanů. Ještě v době rakousko–uherské nadvlády hájil jejich zájmy v říšském sněmu, vystoupil na jejich obranu v inscenovaném procesu, rád se s nimi sešel v Malé dohodě.

V. Havel se bohužel v době tragické války kolem rozpadu Jugoslávie angažoval na straně nepřátel její suverenity a jejího posledního obránce – Srbska. Nelidské bombardování civilních cílů v Bělehradě označil dokonce paradoxním epitetem – „humanitární bombardování.“

T. G. Masaryk se od mládí zajímal o Rusko, o jeho historii, o jeho literaturu. Měl porozumění a sympatie pro opakované dějinné pokusy o překonání ekonomické a společenské zaostalosti pozoruhodné slovanské země, která se z objektivních důvodů opozdila v civilizačním vývoji za evropskými státy. Rusku věnoval třídílný spis „Rusko a Evropa“ a v žádném případě je nestavěl proti sobě.

Ne tak V. Havel. Patřil k politikům, kteří mají k Rusku apriorně negativní vztah . Podporoval výstavbu radaru v Brdech, proti Rusku, mrzelo ho, když se s výstavbou radaru přestalo. Chtěl Rusku ukázat, „že se ho nebojíme!“

V. Havel se ozdobil heslem Pravdy a Lásky. Ale i to zůstalo pouhou fasádou. Vtělení obou principů do struktur NATO a americké vojenské moci udělalo z někdejšího disidenta nesvéprávného pomahače silám, které pod lživými záminkami rozpoutávaly války a ničily relativně prosperující státy na Blízkém východě i v Africe. Taková Pravda a Láska má zvítězit?

Nu, dnes bych V. Havla nenavrhla už ani do funkce ministra kultury.

Profesorka PhDr. Stanislava Kučerová CSc.