Reklama

.

.

sobota 2. listopadu 2019

Radim Valenčík: Těch 30 let… II.

Milovan Djilas
Radim Valenčík
2.11.2019 blog autora a VašeVěcV předcházejícím dílu jsem uvedl, že uveřejním svoji prognózu toho, jak bude mediální mainstream reagovat na to, že velká část populace pozitivně hodnotí minulý režim. Paradoxně v pozitivním hodnocení přitom převažuje ta, která minulý režim prožila. Podle mého názoru bude mít vývoj tři fáze, kdy první fáze bude plynule přecházet v druhou a druhá ve třetí:
1. Nejdříve se mediální mainstream pokusí ještě více přitvrdit, pokud jde o kritiku minulého režimu. Protože šíbři mediálního mainstreamu nepochopili příčinu jevu "nastavení laťky minulým režimem" (kterou jsem popsal v předcházejícím dílu), bude efekt přímo opačný. Scénář velkolepých oslav bude muset doznat změnu ve směru "není co slavit".

2. Mediální mainstream tak vycouvá z oslavování k obviňování. Za všechno přece může Zeman a Babiš. Zde se mediální mainstream dopustí další chyby. Obviňování Zemana a Babiše je totiž obehraná písnička. Pokud by normální člověk cítil, že jsou to ti skuteční viníci, ty skutečné žáby na prameni, dávno by se už "probudil" a dal účinně svou vůli najevo.

3. Tak se přejde ke třetí fázi. Zklamání z polistopadového vývoje jsou přece dána hlavní chybou, která se stala hned v počátku. Komunisté nebyli pověšeni na lucerny a tak se rozlezli všude kolem. To byli oni, kdo rozkradl majetek. Vždyť i Zeman a Babiš jsou komunisti. I zde se mediální mainstream dopustí chyby. Velmi rychle se totiž obnaží, kteří z "komunistů" nejen rozkrádali, ale hlavně posloužili globálním hráčům k podstatnému oslabení ekonomické základny naší země. Jde o ty, kteří dosadili Havla, schovali se za něho a k devastaci využili bíle koně typu Bakaly.

Linie, která ještě před listopadem 1989, kdy se společnost připravovala na změny, dělila aktivní účastníky, kteří se zásadní změnou počítali:

- Na ty, kteří byli ochotni sloužit silnějším globálním hráčům (a v té době si mohli i myslet, že to s námi tito hráči "myslí dobře").

- Na ty, kteří si uvědomovali či alespoň cítili, že nebude jednoduchá ustát národní zájmy (konkrétně to, abychom si uchovali dostatečný ekonomický potenciál nejen pro normální život, ale i pro tvůrčí činnost a silnou pozici ve světě z hlediska exportních možností, vědy, kultury, vzdělání).

Napsal jsem to hodně šroubovaně, abych to neřekl příliš zjednodušeně, ale jde o rozdělení na (tehdy budoucí) slouhy současné globální moci a obhájce národních zájmů.

Pokud chceme pochopit jemnosti tohoto rozdělení, musíme věnovat pozornost jednomu z nejdůležitějších dějů, který vedl k nezbytnosti zásadních změn, který způsobil neudržitelnost tehdejšího "reálného socialismu" a který na dlouhou dobu "rozdal karty", resp. předznamenal budoucí vývoj. Obdobně tomu, jak raná fáze velkého třesku predeterminovala další vývoj našeho vesmíru.

Tím jevem byl vznik djilasovské "nové třídy" v rámci tehdejšího systému zestátněných výrobních prostředků (tehdejší podoby socialismu). Jedná se o jev zásadní popsaný Milovanem Djilasem. O tomto "posledním skutečném marxistovi" se lze něco málo dočíst i ve Wikipedii:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Milovan_Djilas

"Novou třídu" popsal ve svém stejnojmenném hlavním díle z roku 1957, u nás vyšla o rok později, aby byla následně velmi brzy zakázána jako "revizionistická". Letos byla vydána znovu:

DJILAS, Milovan. Nová třída. Praha: Academia, 2019. ISBN 978-80-200-2957-7
(Vřele doporučuji každému, kdo chce pochopit, logiku dějin.)

Pokusím se stručně formulovat hlavní myšlenku:

Systém založený na zestátnění výrobních prostředků je historicky nestabilní, protože předpokládá realizaci dílčích vlastnických funkcí ve velkém rozsahu, v rámci velké dělby práce, přičemž ti, kteří mají možnost tyto vlastnické funkce realizovat v rámci své profesionální činnosti, se budou snažit přeměnit svá neplnohodnotná vlastnická práva v plnohodnotná, tj. přeměnit se v novou třídu vlastníků.


Modernějším jazykem bychom mohli říci, že efekt "zastoupení vlastníka" při realizaci vlastnických funkcí je při masovém postátnění výrobních prostředků tak velký, že se realizátoři vlastnických funkcí nutně postupně přemění v drobné podnikatele, oligarchy a dokonce i reprezentanty globálního kapitálu. Systém založený na postátnění je tudíž z hlediska historického vývoje nestabilní.

Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom vést rozpravu, můžeme proti tomu protestovat, ale to je tak jediné, co s tím můžeme dělat. Přesněji – pokud považujeme roli změny vlastnických prostředků ve směru zespolečenštění za tendenci odpovídající společenskému pokroku, měly bychom říci, jak efektu vzniku nové třídy z hlediska dlouhodobějšího historického vývoje zabránit.

Pokud jde o můj osobní názor, jsem skeptický. Bez pochopení toho, jaké jsou možné a nutné změny v samotné ekonomické základně společnosti je problém větší míry zespolečenštění (natož postátnění) neřešitelný.

Z hlediska třicetiletého výročí nás však zajímá, jak proces vzniku "nové třídy" tehdy proběhl. Od raných fází až po současnost. A také, pochopitelně, v co se vyvinul dnes.



Foto: Milovan Djilas

40 komentářů :

  1. Nechápu, proč je autor skeptický v otázce zabránění vzniku nové třídy. Na to nejspíš neexistuje nějaký úkon, k tomu je třeba trvalý proces, zvaný demokracie a aktivní občané. Ti nesmí být liberálním systémem ohlupováni, ale už od školy seznamováni s funkcí státu a s jeho řízením. Potom demokraticky voleni do funkcí a v těch funkcích, ostatními demokraticky kontrolováni. P.K.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dezinformacím se v Česku daří. Proruské internetové zpravodajství ovládá pár hráčů, dohromady se vyrovnají největším serverům v zemi

      Vymazat
    2. Anonymní2. listopadu 2019 18:19
      Jako že nám Rusové věší na nos bulíky, že existuje nějaká demokracie? P.K.

      Vymazat
    3. On si zřejmě myslí, že všechno skoupili ruští agenti z Německa, USA a tak podobně. No, myslím, že že nemohli noví vlastníci dělat lepší propagandu Rusku.

      Vymazat
    4. 18:19
      Jsou zkrátka to kabrňáci. Převálcují mejnstrímovou konkurenci, která disponuje na svůj provoz miliardami, a neštítí, a nestydí se na vymývačky občanů ani bakalovských peněz.

      Vymazat
    5. 18:24 Přesně řečeno! Neboť demokracie je fikce! Lůza nikdy nebyla předurčena k podílu na moci, není totiž schopná sebeřízení! Od toho tu existuje od počátku dějin kasta pánů nadaná Vůlí k moci, která ovládá tuto vlastnost postrádající kastu otroků! Bohužel ta první dnes musí předstírat vládu té druhé! Tzv. demokracie (=lůzovláda) je levicová idea a levice byla vždy nepřítelem velkých mužů, kteří místo toho, aby jim druzí s radostí sloužili a nacházeli nejvyšší uspokojení v tom, že mají tu čest podílet se na jejich dějinném poslání, musejí strpět, že se jim tito pletou do cesty. Zatímco v nerovné společnosti může průměrný muž velkému muži dobře sloužit k vzájemnému prospěchu, v rovnostářství jsou průměrní muži pro ty velké břemenem. Rovnostářství je triumfem nízkých mužů s nízkými ambicemi! Rozum je další mantrou masonů! Nadčlověk se svou morálkou pánů liší od podčlověka. Morálka podlidí se projevuje jako duševní společenská choroba zvaná levicovost, která vede k jejímu postupnému úpadku, kdy všemu nemocnému, slabému, patologickému a dokonce kriminálnímu je věnována dojemná starost a péče, která daleko přesahuje péči o zdravé, a to proto, aby se opět zařadilo do stáda obecné uniformity. Skutečná pravice, která jediná může zajistit zdravou společnost, musí v první řadě odmítnout rovnoprávnost! Neb jak klasik napsal: "Nadčlověk je smyslem Země ... a právo nutně znovu povstane z násilí a moci. Protože jen malý počet lidí je natolik vynikajících, aby mohl vládnout, zatímco sloužit musí vždy nesčetné zástupy."

      Vymazat
    6. Anonymní4. listopadu 2019 8:36
      „18:24 Přesně řečeno!“
      To ano, ale špatně pochopeno. P.K.

      Vymazat
  2. No dobře. O čem je řeč? Snad jen o tom, že pan Valenčí tápe a není mu recht jak žít v kapitalismu. Tito novináři i za dob Rudého Práva nikdy na hlad nouzi neměli

    OdpovědětVymazat
  3. Komunisti nic po 89. nerozkradli , rozkradení bylo důsledkem kapitalistické privatizace , za totáče by tyhle krádeže nebyly možné !

    OdpovědětVymazat
  4. ČR není soběstačná prakticky v ničem
    Zjednodušeně se to dá vyjádřit tezí, že před r. 1989 ekonomika dokázala dodávat ne sice vždy moderní, ale ucelené investiční celky, zajišťovala potravinovou nezávislost; u každého většího podniku byl vedle učiliště i výzkumný ústav. Dnes je „české národní hospodářství“ přívěskem unijní ekonomiky jako subdodavatel, prodejce méně kvalifikované pracovní síly a dovozce potravin; postrádá to, co by se dalo nazvat „autonomní know how“. „Liberální“ český stát tak po r. 1989 ztratil kontrolu nad tím, co lze nazvat „ekonomickou bezpečností“ a ztrácí kontrolu nad hospodářskými podmínkami života obyvatelstva či národa.
    Česko nemá žádnou vnitřní ekonomickou ani vnější promyšlenou strategickou zahraniční politiku. V oblasti potravinové bezpečnosti jsme v situaci, kdy musíme řadu potravin dovážet, ačkoliv jsme byli před r. 1989 jejich vývozci. Dnes jsme odbytištěm pro země stejného podnebního pásma. Z pohledu na strategické zásoby spravované SSHR zjistíme, že zásoby obilí má ČR na 30 dní, cukru na 5 dní a ostatních potravin na pouhé 3 dny!
    Strategické zásoby surovin, jako je ropa, železné a neželezné kovy máme v průměru na 3 měsíce. Souhrnně řečeno: po 24 letech budování kapitalismu není ČR soběstačná prakticky v ničem. A vše se musí alespoň z části dovážet.
    Jenže nebude za co, když si stát výraznější finanční rezervy nevytvořil. Národ, v případě dlouhodobé krize, bude v mnohem větším ohrožení, než si dnes většina Čechů dokáže připustit. Česká ekonomika stagnuje a státní kasa „zeje prázdnotou“.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naprostý spuhlas
      Po r. 1990 tak došlo u nás fakticky o největší přerozdělení majetku od bitvy na Bílé hoře. Jen to většina z našich občanů v r. 1989 a ještě dost dlouho poté nepochopila. Ti na těch náměstích dodnes.
      V roce 1948 většina "ublížila" menšině, od 1990 malá menšina brutálně ubližuje většině v zájmu ÉU a USA.

      Vymazat
    2. Je to tragická pravda.

      Vymazat
  5. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Reaguji na článek"Byl nespravedlivě vězněn.Ono je to trochu jinak s tou amnestií.Husák než odsoupil udělil amnestii všem tzv. politickým vězňům.Čily Havel už mohl udělit amnestii pouze už jen kriminálním živlům.

      Vymazat
  6. Porovnání 40ti let po roce 1948 a po roce 1989 pokulhává.
    komunisté začali budovat- ano budovat po druhé světové válce- rozbité továrny, domy, infrastruktura...po roce 1989 se zhaslo a začlo se krást.Krást Čechoslovákům.
    Je zajímavá snaha oddělit národy žijící pospolu-čechoslováky, jugoslávce, a na stranu druhou sjednocovat státy pod vlajku eurounie.
    Nelze si nevšimnout to neustálé házení špíny na socialismus, Rusko a Čínu, KLDR kde to jde- ve zprávách v televizi, dokonce i v soutěžích- zářný příklad Hámův Kde domov můj.
    Je to smutné- dokonce jsem teď projížděl Ostravou a před radnicí tam byly nějaké stánky nebo co. Říkám si zastavím, zajdu se podívat asi něco k výročí republiky, když bylo 28.10. Ale houbeles lidi- ukradli výročí republiky a byl tam program k poblití- 17 listopad, 30 let svobody, velebnosti, odplivl jsem si a jel jsem rychle odtamtud někam, kde je život ještě v pořádku.

    OdpovědětVymazat
  7. 18:28 = typicky komunisticky gauner !

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. O kom to píšeš, celoblbe? 18:28 tu nikdo nic neuveřejnil.

      Vymazat
  8. Josef Romer, by mel dostat odskodne od kriminalni CSSR za leta ztracena ve vezeni !
    Uz ruzumim, proc vas Milada Horakova chtela bombardovat !

    OdpovědětVymazat
  9. Prispevek toho hajzla - 18:28 se ztratil.

    OdpovědětVymazat
  10. Tohle by měli vyvěsit ve školách !!!
    Seděl jsem s Havlem na Borech, v I. oddělení politických vězňů, a zatímco my jsme na dvoře kovošrotu ve sněhu na páračkách párali elektrické kabely a třídili ocel, a měděné dráty vázali do otepí, nad námi v I. patře kouřil v okně znuděný vězeňský knihovník V. Havel .... Když jsem po návratu domů poslouchal ve zprávách ve Hlasu Ameriky, jak disident Havel trpí na Borech, musel jsem se smát ..... A od té doby vím, jak se vyrábí ikona světce XX. století .... Někteří husiti se pak divili, když jsem po zvolení do úřadu husitského patriarchy do adresáře zvaných hostů na slavnostní bohoslužbu k inauguraci na husitského patriarchu odmítl po zvat Havla, a místo toho jsem pozval poslance za KSČM Pavla Kováčíka z Hrotovic, jehož paní mi hrála na varhany při bohoslužbách na hrotovickém zámku v zámecké kapli. Dlouho se pak tradovalo, jak reagoval překvapený V. Klaus, když uviděl Kováčika listovat v husitském zpěvníku :
    "Hm, hm, hm, co vy tady děláte? - ptal se udiveně Klaus a Pavel Kováčik s úsměvem odpovídal : "To bych se měl zeptat spíš já vás".
    Havel byl skutečně politický klaun a moje vzpomínky by vydaly na kni Jan Schwarz, pastor církve československé husitské

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zkrátka to byl "chudák":
      "Od půli 70. let měl dramatik a disident Václav Havel mercedes, podle fotografií to byl model 200. "I v době, kdy jsem byl pivovarským dělníkem, jsem jezdil do pivovaru mercedesem. Těch dvanáct kilometrů z Hrádečku bych na šestou ranní bez auta nezvládl, zvlášť v zimě. Pravda, mercedes byl u pivovarského dělníka trochu nezvyklý, ale ostatní to brali spíš kamarádsky, prohlíželi si ho, občas mi i něco opravili, když bylo zapotřebí," vzpomínal."

      Vymazat
  11. Po februárovom víťazstve 1948 Milana Horáková otvorene vystúpila proti vtedajšej vládnej moci robotníkov, usilovala o vniknutie anglických a amerických vojsk na územie vtedajšej ČSR a o násilné zvrhnutie vtedajšej zákonnej moci robotníckej triedy. Keďže rekodifikácia zákonodarstva nebola ešte ukončená, z tohto dôvodu bola stíhaná práve pre porušenie tohto zákona o ochrane republiky a nie ako pokúša pravica demagogický presvedčiť občanov, že podľa totalitných zákonoch prijatých komunistami. Ona ako poslankyňa veľmi dobre vedela o aký zákon ide a aké následky ponesie ak bude konať v rozpore s ním. Teda logicky musela zákonite počítať, že za tento čin podľa tohto zákona bude súdená a aj odsúdená. Lenže zrejme ona ako poslankyňa a v tom čase významná osobnosť dúfala, že následky porušovania zákona sa jej netykajú (tak ako dnešní politici).
    https://www.youtube.com/watch?v=tJ8OxR7Vr08&t=85s Havel děcko chované Heidrichem

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ona hlavně naváděla své americké přátele, abz nás nukleárně bombardovali!!! Proto lidi pro ni chtěli trest smrti.

      Vymazat
  12. Hlavní chybou je, že dnešní politici jednají s lidmi a národem jakoby oni byli naklonovaní politruci z doby socíku. Tehdy jich, těch politruků, byly tisíce, dnes partají máme na 300 a politruků tak asi 300 x více. Jen se podívejte na ty parazity a žvanily ve službách kapitálu, co brání zvýšení daní z alkoholu, cigaret a hazardu!!! A tak chtějí zabránit zvýšení dávek v mateřství a tím chtějí i dosáhnout jen zrychleného vymírání českého národa. Vlastně ti oponenti daňového balíčku z parlamentu pracují na genocidě českého národa. Vám se to líbí?

    OdpovědětVymazat
  13. Jistě, doba za socíku byla krutá, to i za Rakouska-Uherska a 1. republiky a ani dnes nevíme, jak je to s českými soudci a jejich vztahu k právu, pravdě, spravedlnosti, jen víme už z posledních dnů, že na Slovensku je jich asi třetině zkorumpovaná kapitálem, (nebo jen čtvrtina?). No bratrské (genetické )a historické vztahy našich národů dávají naději, že to v Česku nebude se spravedlností horší, ale kdoví. To zase za 30 roků v nějaké NR se dozvíme pravdu ala 21:31.

    OdpovědětVymazat
  14. Nojo čím dál tím líp, trollům dochází dech a je jich čím dál míň. Lidi konečně začali chápat, a že to trvalo, tu mizérii a že je potřeba na ty jejich všeobecný kecy zareagovat, tak dej důkaz, máš důkaz, nebo jen tak žvaníš? Argumenty nemaj, jen tak cintaj a jsou čím dál trapnější. Hej hou, rudý dědeček

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Od okamžiku, kdy položení kytičky k pamětní desce na Národní třídě, inspiruje lepšolidi k vyhození kytky do popelnice a po duchalné produkci na Letné, si v soukromí 17.11. zapálíne svíčku doma sami a zavzpomínáme si na slušné lidi, ktéří tady v Praze kdysi žili.

      Vymazat
  15. Milovan Djilas : Nová třída.
    Od roku 1958 pak 60 let nebyl k deispozici český překlad tohoto díla.
    Pouze ČR natočil (Jan Sedmidubský) hodinový pořad na toto téma, avšak v radiovém archivu není k nalezení.
    V roce 1977 vyšel český překlad ve Švýcarsku , tištěný v Itálii (zobrazují jej četné antikvariáty - má černé desky) -
    ale ve fondu institucí je udáváno 7 exemplářů, ve veřejných knihovnách pak JEDEN JEDINÝ (veřejná knihovna Bílovec). Proč jej nevedou jiné knihovny, ale antikvariáty na něj berou záznamy si musíte domyslet sami.
    Vydání z roku 2019 je recenzováno 20.08.2019 na stanici PLUS. Vedou jej městské knihovny i běžná knihkupectví. Zaplaťpánbůh, jak říkáme my, atheisti...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 0:27...Každá knížka je k dispozici v Národní (dříve státní) knihovně v Klementinu.
      Stačí si ji objednat.
      Helanov

      Vymazat
  16. Dle stareho hesla:
    jeden sere na vsechny
    a vsichni serou na jednoho

    a konci to " jiz neni co a na co srat" Zejtra v sest

    OdpovědětVymazat
  17. Pan docent Valenčík se upoceně snaží dělat z převratu něco, co mohlo vypadat jako něco morálního a spravedlivého. Chápu, že v Praze docházelo k masovému vychcanému obrácení kabátů. Když někoho odkráglovali, snadno našel místo jinde. Jiná situace byla ve velkých fabrikách na malém městě. Jakmile se cítili bezpečni, začali vyměňovat všechny s tichou podporou zblblého davu. Až na výjimky bordel šířili hlavně osmašedesátníci. Žasnul jsem, čeho byli dříve přátelští lidé schopni. Naivně jsem si před převratem myslel, že spolu budeme budovat socialismus s lidskou tváří. Oni připravovali privatizační projekty.

    Jako velká Valenčikovská lež je tvrzení, že v podnicích začali vládnout komunisté, kteří převzali ekonomickou moc. Pravdou je, že byli vyměnění všichni. Někteří z podniku odešli, jiní se stáhli, aby dožili do penze. I těm se noví šéfové mstili. Mohl bych jmenovat snad jednoho, který zjevně přeběhl, snad něco věděl a držel horlivce v šachu. Převrat neměl masovou podporu. Někteří doufali, že si polepší, zbytek se ze strachu držel stranou. Jak se začalo propouštět, protáhly se jim ksichty. Mám spolužáka, bývalého komunistu, který zbohatnul. Z nuly vybudoval firmu na firmu asi 150 zaměstnanců. Nic mu nespadlo zadarmo do klína. Tvrdí mi, že si nikdy nepůjčil z banky ani korunu. S kým se má on dělit?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také jsem zažil ten hnus, když měli 68.stažené půlky co bude, brali si dovolené a po 3.týdnech se vrátili jak znovuzrození fénixové. A to ještě nebylo jasné co se bude dít, protože byl teptve prosinec 89. V lednu už sechovali jak totální hovada a zcela pošlapali to co nám lili do hlavy. Prostě karieristi a přisluhovači jakéhokoliv režimu chytali vítr do plachet. Tak tahle sorta a její osobní prospěch stojí za rozvalem země. Byli, jsou a budou smrtícím a parazitujícím patogenm jakékoliv společnosti.

      Vymazat
  18. Milí přátelé
    s hlubokým smutkem v duši vám oznamujueme úmrtí našeho drahého přítele,který se nazýval Zdravý Rozum. ZR žil vždy jednoduše a respektoval taková fakta jako:
    Neutrácej víc než kolik máš.
    Za dítě rozhodují ti kteří za něj zodpovídají Muž A Žena-jeho skuteční rodiče .
    Ovšem před 30 lety ZR začal ztrácet půdu pod nohama...
    ZR ztratil chuť do života,když zjistil,že o zloděje mafiány a kriminálníky je lépe postaráno než o jejich oběti!
    Nejdříve zemřeli jeho rodiče Pravda a Důvěra.
    Pak zemřela jeho manželka Diskrétnost.
    Někam se ztratila dcera ¨Zodpovědnost a syn Slušnost.
    Na pohřbu nebyly davy. Po 30 letech neexistuje dost lidí, kteří by je vůbec znali. Ti kteří ZR znají mají strach se přiznat, nebo mají tolik starostí v tom maratonu událostí, aby vůbec slušně přežili. No a vypatlanci to oslavují.

    OdpovědětVymazat
  19. Komunisté ho nespravedlivě věznili třináct let. Havlova amnestie přišla tři týdny před koncem trestu
    1. část



    Když se 17. listopadu 1989 začala hroutit v Československu komunistická vláda, byl Josef Römer ve vězení ve Valdicích. Dostal se tam, aniž by cokoli provedl, věznili ho téměř 13 let. Jeho případ patří k nejotřesnějším příkladům politické perzekuce v normalizačním Československu – je vysoce výmluvnou zprávou o povaze tehdejšího státního zřízení. Zachytily ho „Příběhy 20. století“.

    Josef Römer se narodil 7. října 1955 ve Zlíně, část dětství prožil v jižních Čechách, kam se rodiče přestěhovali za prací.
    Domů se vrátili v roce 1963 – otec začal učit na odborném učilišti podniku Rudý říjen (dnešní Barum), matka získala zaměstnání v národním podniku Svit, odkud ji – podle synových vzpomínek – vyhodili na začátku normalizace, protože projevovala nesouhlas se sovětskou okupací.

    Josef měl rád koně, jezdil v tělovýchovné jednotě a po 9. třídě absolvoval zemědělskou školu v Kladrubech. Dva roky pak pracoval jako chovatel. Aby se vyhnul dvouleté povinné vojenské službě, nastoupil do pražského podniku Inženýrské a průmyslové stavby (IPS) a podílel se na výstavbě ďáblického sídliště. Vojnu měl mít v takovém případě pouze pětiměsíční.


    Říkali mi, že se to smí

    Už když dospíval, oblíbil si západní rockovou hudbu, poslouchal zahraniční rozhlas, v Kladrubech spolupořádal diskotéky, to ještě pod záštitou SSM.
    V Praze začal chodit na hudební burzy, naučil se na bicí, hrál v kapele. Říká, že právě tehdy, v první polovině 70. let, si začal plně uvědomovat, že žije v nesvobodné zemi a že život za zadrátovanými hranicemi v kapitalistické cizině vypadá zcela jinak, než jak ho vykresluje komunistická propaganda.

    V Praze začal také navštěvovat knihovnu amerického velvyslanectví, kde byly volně přístupné knihy a časopisy. Učil se anglicky, v roce 1976 se seznámil s tehdejším velvyslancem Thomasem R. Byrnem a jeho tajemníky: „Čechů jako já tam chodilo víc, ale asi jsem byl jediný, kdo docházel pravidelně. Zjišťoval jsem si, jestli se to smí. Jestli to není nějak postižitelné. Řekli mi, že ano, že se to smí. Že to není nic proti ničemu. I když tam hlídkovala SNB a fotili mě a jednou mě dokonce i lustrovali, nikdy jsem neměl problém.“

    Návštěvy na ambasádě pro něj představovaly jednu z mála možností, jak být v kontaktu se svobodným světem, cizím jazykem a kulturou. Kamarádům a známým nosil z velvyslanectví letáky s programem Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky.
    Začal tehdy přemýšlet o emigraci. Našel si práci na pražském ruzyňském letišti – a plán útěku z komunistického Československa záhy získal jasnější obrysy. Při nakládání zavazadel totiž zjistil, že by pro něj jako pro zaměstnance mohlo být poměrně snadné ukrýt se v zavazadlovém prostoru letadla.
    Myslel to vážně, svěřil se matce – a také několika kamarádům, což se později ukázalo jako zásadní chyba.


    Přiznávat se nemusíš – my to z tebe vymlátíme

    Dne 1. ledna 1977 bylo v zahraničním tisku zveřejněno Prohlášení Charty 77, na které komunistický aparát zareagoval masivní kampaní a rozsáhlou šikanou signatářů. Vrcholem tzv. anticharty byla shromáždění v Národním divadle a v Divadle hudby, kde českoslovenští umělci vyjadřovali podporu KSČ a demonstrativně odsuzovali občanskou opozici.
    Kampaň však běžela dlouhé dny ve všech sdělovacích prostředcích a odsuzující schůze se konaly též v úřadech, institucích, podnicích.
    Text Charty 77 nebyl v oficiálních novinách a časopisech zveřejněn – bylo zřejmé, že by mu lidé dali za pravdu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Komunisté ho nespravedlivě věznili třináct let. Havlova amnestie přišla tři týdny před koncem trestu
      2. část



      Dne 26. ledna 1977 byla uspořádána schůze v Josefově zaměstnání: „Odborová organizace na letišti v Ruzyni udělala shromáždění všech zaměstnanců, kteří měli Chartu povinně odsoudit. Jako jediný jsem vstal a řekl, ať nám tedy ten text nejdřív přečtou. Že přece nebudeme veřejně odsuzovat něco, co neznáme. Vyhnali mě ven, že jsem jeden z buřičů – a druhý den ráno už na mne čekali estébáci u vchodu do práce.“

      Příslušníci Státní bezpečnosti odvezli Josefa Römera na vyšetřovnu do Bartolomějské. Hned jak se za ním zavřely dveře z ulice, byl zbit. Čtyři dny zůstal v cele předběžného zadržení a poté ho převezli do vazby ve vězení v Ruzyni. Dva měsíce odolával nátlaku, ale to nejhorší měl teprve před sebou. Ve chvíli, kdy vyšetřování převzal major StB Mikuláš Tita, byl Josef znovu pravidelně mlácen a přivazován k topení.

      Výslechy se opakovaly, a při nich ujištění, že je naprosto lhostejné, zda bude, či nebude vypovídat, protože StB z něj beztak vytluče, co bude k vykonstruovanému procesu zapotřebí. Zkraje byl na samotce, pak mu na celu nasadili provokatéra. Josef se s ním pohádal, a skončil zase sám: „Hlavou vám běží různé myšlenky a člověk si říká, že musí vydržet. Ze začátku jsem si myslel, že jsem přece nic neudělal, tak se mi nemůže nic moc stát. Že se to musí vysvětlit. Že to po dvou měsících musí prokurátor ukončit. Jenže když mi vazbu poněkolikáté prodloužil, propadal jsem už zoufalství.“

      Státní bezpečnost vyrobila vykonstruovaný proces. Josef Römer nebyl veřejně známý člověk, o jeho uvěznění se nevědělo, zůstal ve vazbě dva a půl roku. Poté proběhly dva soudy: jeden civilní, týkající se přípravy na opuštění republiky, při němž měl Josef navíc „ohrozit letový provoz“ (nedovolený odchod ze země byl trestným činem).

      Druhý, vojenský soud zkoumal údajné prozrazení vojenského tajemství. Nakonec k tomu přibylo ještě obvinění z vyzvědačství kvůli stykům s diplomaty z pražské ambasády USA. Josef Römer byl nakonec odsouzen k úhrnným 13 letům odnětí svobody, aniž by cokoli spáchal.


      Galeje ve Valdicích

      Do věznice ve Valdicích se dostal ve 24 letech. Často se říká, že člověk v kriminále „seděl“, což je velmi zavádějící, protože i za normalizace vězňové tvrdě dřeli. Josefa zařadili na práci pro železnobrodskou sklárnu.
      V hale, tzv. mačkárně, kde stálo několik tavících pecí, se z nahřívaných skleněných tyčí lisovaly korálky: „Žádná klimatizace, jen zamřížované průduchy ve střeše. V létě tam bylo naprosto k nevydržení. Jak jste se potil, tak jste hned vyschl. Všechno bylo bílé od soli. A kvůli horku tam také pár lidí zemřelo.“
      Vydržel pět let, pak se kvůli dýchacím potížím dostal na montáž elektrických zásuvek.

      Nesnesitelná však nebyla jen práce, ale také trávení času na přeplněných celách. Josef tu svou sdílel s dalšími dvaceti spoluvězni, většinou recidivisty, s nimiž se naučil vycházet jen díky vysoké sebekontrole.

      Podobně jako na vojně byl každý nově příchozí vystaven šikaně z řad „mazáků“. Josef si po čase získal respekt například tím, že vězňům pomáhal s vyřizováním žádostí o odvolání a odpuštění trestu.
      Ujal se i některých nově příchozích, odsouzených z politických důvodů – například Ondřeje Stavinohy, který se do Valdic dostal za to, že na protest proti sovětské okupaci vyhodil do vzduchu sochu Klementa Gottwalda v Příbrami.

      Vymazat
    2. Komunisté ho nespravedlivě věznili třináct let. Havlova amnestie přišla tři týdny před koncem trestu
      3. část



      Ve valdickém vězení nebylo možné navazovat přátelské vztahy (i proto, že dozorci uvězněné oddělovali, jakmile poznali, že mezi nimi vzniká porozumění). Přesto k sobě někteří lidé inklinovali: díky sympatizujícím známým, kteří měli přístup do knihovny pro vězně i pro ostrahu, se Josef například dostal k pracovním směrnicím a přesvědčil se, že vedení věznice s odsouzenými zachází svévolně a nedodržuje předepsané pracovní podmínky.

      „Zjistil jsem, že podmínky, ve kterých pracujeme, jsou v rozporu se zákonem a podal jsem na věznici žalobu u okresního soudu v Novém Jičíně. Dopadlo to samozřejmě tak, jak to dopadnout muselo – soud to zamítl. A začali se po mně vozit bachaři i civilní zaměstnanci z provozu.
      Už jsem pak nevěděl, co dělat, tak jsem napsal dopis vyššímu vojenskému prokurátorovi – tomu, který na mě sestavil žalobu a dostal mě do vězení, aby přijel, že se k něčemu chci přiznat. Tak on tedy velmi rychle a rád přijel a vyslechl si ode mě, že mě chtějí zabít, že tam jsou takové podmínky, že se to nedá přežít.“


      Stížnosti neměly úspěch, snad jen dílčí. Například zdravotní sestra, na níž si Josef Römer stěžoval, protože mu zabavila brýle, byla usvědčena a dostala jakýsi mírný kázeňský trest. Její manžel byl ale dozorce – a začal se Josefovi mstít.


      Ven až na Havlovu amnestii

      Josef Römer se ve vězení podle všeho choval statečně a příkladně: nesnažil se zkrátit si trest donašečstvím a horlivou spoluprací, lidem neškodil, ale naopak pomáhal.
      Neměl naději, že by ho z Valdic předčasně propustili, ačkoli se o jeho případ postupně zajímalo víc a víc lidí, včetně disidentského Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

      Trest mu „zmírnil“ teprve pád komunismu, a to o pouhé tři týdny. Vězení opustil 3. ledna 1990, krátce po amnestii, kterou udělil nový prezident Václav Havel. Před budovou věznice na něj čekala matka a lidé z Občanského fóra ze Zlína: „Přivezli mě na OF, a pochopil jsem, že jsem mezi lidmi, kteří mají stejné smýšlení, stejné vize svobody a představy o budoucím uspořádání státu. Cítil jsem se mezi svými. Ti lidé mi v té době hodně pomohli.“

      Že je svobodný, to si prý plně uvědomil až při první cestě za hranice, do Vídně.
      „Naučil jsem se ve vězení přemýšlet, odolávat, bránit se nespravedlnosti. A nejen komunisté v parlamentu, ale opravdu nikdo mi nemůže namluvit, jak to bylo za komunistického režimu hezké,“ tvrdí Josef Römer.


      Adam Drda a Vít Lucuk

      Vymazat
    3. Pokud by ta storka byla PRAVDIVÁ,tak by to byl jímavý a smutný příběh.
      Problém je v tom,že kucí Kroupovi jsou tak prolhaný a fšemi mastmi mazaní manipulátoři,že se jim nedá věřit ani fň.
      Znáte tu pohádku o pasáčkovi,jak volal "Pomóc,vlk!"
      Asi tak.Ňák...
      Helanov

      Vymazat
  20. Radosto, věznice jsou všude na světě plné nevinných. To jste nevěděl?

    OdpovědětVymazat