12. kapitola esejů o Češích

Profesor Mojmír Grygar

Mojmír Grygar

2.12.2019

4. Kauza kontroverzních církevních restitucí, která se v těchto dnech znovu vynořila, je důkazem toho, jak se otázka dědictví nenadále smrskla na hmotné věci – statky, budovy, zámky, lesy, pole, rybníky – a jak se, podle Komenského, z duchovních náhle stali důchodní. Všechny větší, menší a dokonce i nově vzniklé církve a církvičky se svorně semkly kolem katolické církve, aby uznaly její dominantní postavení. 


Nebyl to žádný významný ekumenický objev, který je přinutil zapomenout na věroučné rozdíly vedoucí kdysi k bratrovražedným válkám, tou neodolatelnou sjednocující silou byl – majetek. Pan kardinál Duka sice prohlásil, že nejde o majetek, ale o spravedlnost, o navrácení „ukradeného“. V původním znění rozsudku Ústavního soudu se psalo o „spravedlivé“ nápravě křivd. Slovo „spravedlivé“ soudci nakonec z dokumentu vyškrtli. Proč? 

Není v té zanedbatelné korektuře tiché přiznání, že nešlo o spravedlnost, ale o to, že rozsudek se stal výzvou, tunelem umožňujícím rozehrát dlouhodobé a nesnadno řešitelné sudičské procesy? Na starých dokumentech, které mají dokázat, že ten a ten majetek patří církvi, stojí psáno sine lege, bez zákona – to znamená, že přiznáni majetku se neopírá o žádný právní důkaz. Ale proč by se tím zabýval dnešní soud, kterému jde o nápravu křivd v době málo ochotné hájit státní a národní majetek? 

Pan Jenšovský, vlastivědný pracovník z Turnova, mi tehdy psal, jak byl jeho přítel farář v době projednávání církevních restitucí nešťastný, že se všechno točilo jen kolem peněz. Když protestoval, jeho představení mu vysvětlili, že majetky církev potřebuje, aby mohla plnit svou duchovní misi. Myslím, že rozumím víře prostých lidí, ale pochybuji, že by se Bůh radoval z oslnivého lesku a přepychu chámů, paláců, rezidencí, pokladů, monstrancí, soch, obrazů, rouch. Tuto do očí bijící nádheru Bůh nepotřebuje, potřebuje ji církev. 

Nemohu nepřipomenout Kristova slova: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když má člověk nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má.“ – Jednomu boháči, toužícímu následovat Krista, radil, aby „všechno, co má, prodal a rozdal chudým“. „On se velice zarmoutil, když to slyšel, neboť byl velmi bohatý.“ – „Kde bude tělo, tam se slétnou i supi.“ (Lukáš 12: 15; 18 : 23; 17: 37)

Vím, co pan kardinál namítne – nejde o bohatství, ale o to, aby se církvi vrátil majetek, který komunisté „ukradli“. Tato námitka vzbuzuje otázku, zda tu skutečně šlo o krádež. Zloděj si osvojuje cizí věc, aby z ní měl osobní zájem. Ale komunističtí předáci si církevní majetek nepřivlastňovali, nedávali „do svých kapes“, nýbrž znárodňovali, zestátňovali. Dva příklady za mnohé další – obě se týkají Voršilek, řeholnic oddávajících se modlitbám a meditacím. Jejich klášter na Svatém Kopečku u Olomouce stát přestavěl na internát pro handikapované děti, ale budovu museli pacienti opustit, protože žili v “ukradeném“. 

Voršilkám připadla Nová scéna Národního divadla, jedna z reprezentativních budov moderní architektury. I tu jim musel stát v rámci zákona vrátit jako „ukradenou“. Co si máme myslet o zákonu, který dopouští takové zázračné proměny, přepodstatnění, transsubstanciace věcí? Pan Duka pravil, že v přijetí zákona se projevila vůle boží. S tím nelze polemizovat. Jen nevím, zda by se pánu Bohu líbila děkovná mše, kterou pan kardinál sloužil ve Svatovítském chrámu na počest pracovníků České televize, placených všemi občany za to, že během kampaně kolem církevních restitucí horlivě propagovali zájem nevelkého zlomku národa.

Obávám se, že nové generace vychované v duchu restitucí, rehabilitací, privatizací, budou chápat slovo dědictví jen jako majetek, o který se musí hlásit, případně i soudní cestou. Obávám se, že při poslechu slov svatováclavské písně – „Svatý Václave, ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě!“ – nebudou vědět, o jaké dědictví našim chudým předkům šlo, a proč národ nazývali rasou.

¨