Reklama

pátek 6. prosince 2019

Dočká se obrození probuzení?


Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Stanislava Kučerová
6.12.2019 ČeskéNárodníListy
I. část
Úvodem
Odpověď na jedno „mejlované divení“
„Nechápu, jak ještě člověk v 21. století může mít takové myšlenky jako je vlastenectví… na co si to vlastně hrajete v dnešním globalizovaném světě?? Anonym

I v 21. stol. chce být člověk sám sebou a někam patřit. I v globalizovaném světě, ať přijde kamkoli, se ho ptají, kdo jsi, odkud jsi přišel? A člověk odpovídá ve shodě s tím, jak si uvědomuje svou identitu. Identitou označujeme prožívání sebe sama jako totožného se sebou samým v různých měnících se životních rolích a okolnostech (stále jsem to já, od dětství do stáří) a prožívání příslušnosti k vlastní společnosti, k rodině, k obci, k národu.

V. Bělohradský napsal výstižně: „Být součástí národa a znamená být postavou v příběhu, který mě svazuje s druhými lidmi způsobem hlubším, než je placení daní a respektování ústavy." I v dnešním světě člověk potřebuje mít svůj domov, svůj rodný kraj, který dávno před ním obývali a vzdělávali jeho předkové, a své blízké, s kterými se dorozumívá společným jazykem a kteří ho – záměrně nebo jen bezděky – učili to všechno objevovat a milovat. „Zem, z níž jsme vyšli, je nejkrásnější, a nic nad ni není. Oči mé mladosti ji věnčí, má krev tam teče", praví básník J.Hora. V lásce k vlasti je člověk identický sám se sebou a se svými blízkými, s kterými ho spojuje společný jazyk, společná domovina, společné dějiny. To spojení je tak přirozené, prosté a samozřejmé, že by ho nebylo vůbec třeba připomínat, kdyby se neobjevily vlivné síly, které nás ho chtějí zbavit. Proto je obrana dějin našeho národa znovu aktuální.

Je bezpočtu příkladů kolem, jak se z českých hlav vymycuje láska k národu a vlasti. Dokonce v oficiálním projevu jsme byli hlavou státu poučeni, že národ je příčina neštěstí, nepřátelství, nesnášenlivosti a násilí, láska k národu je inferiorní touha příslušet k stádu či smečce. Vlast byla znevážena jako dvorek, nora a nevětraný pelech. Jsme svědky toho, jak dnes probíhá opačný proces, než bylo národní obrození, a jak ideje statečného zápasu našich předků o přežití a kulturní vzestup se nejen „nenosí", ale i jejich památka se buď zamlčuje nebo rafinovaným způsobem tupí. Braňme se!


1. Čemu slouží údajná „demýtizace“ našich národních dějin?


V poslední době u nás přibývá „převracení z hlavy na nohy“ ve výkladu našich národních dějin. Množí se kritické nájezdy proti „romantickým mýtům a kýčům“. Měli bychom vědět, že v historickém vědomí každého národa se z generace na generaci tradují mýty, báje, legendy, dodávající prestiže a symbolického významu některým událostem. Toto historické vědomí spolu s jazykem je důležitým zdrojem pocitu národní identity a spojuje členy národa v živý celek. Je tomu tak i u nás. Od dob narození se těšily úctě a vážnosti kroniky a pověsti, stylizované příběhy z dějin, historické povídky, romány, dramata, písně, díla výtvarná a hudební s historickou tématikou, umění profesionální i lidové (až po tu píseň kramářskou). Je to kulturní dědictví národa, předávané z generace na generaci. Je to paměť národa i učitelka života. Interpreti tradovaných příběhů se nespokojují s pouhými popisy dějů, ale hledají jejich smysl, výklad toho, odkud a kam jdeme, proč zrovna tudy a ne jinudy, co cenného a podnětného, ale i neuskutečněného a zmarněného za sebou naši předkové zanechali. Historická hermeneutika zavazuje vykladače k hlubokému pochopení jevů. Vyžaduje jak historismus, výklad a interpretace dějů v jejich konkrétně podmíněné společenskohistorické autenticitě, tak moment zpřítomnění, neboť každá doba souzní s minulými ději jinak. Avšak při této proměnlivosti „ducha doby“ , tj. při nových zkušenostech a prožitcích, při nových představách a očekáváních – trvá axiocentrická kontinuita; trvá identita hodnoceného objektu i metodologického přístupu, totiž hledání smyslu, tj. podstatných, určujících idejí našich dějin, hledání specifičnosti naší cesty kulturního vývoje a pokroku. Změny hodnotících akcentů nemají ovšem nic společného s převracením dějin „z hlavy na nohy“.

„Demýtizátoři“ se necítí vázáni ani „historickým smyslem hodnocených dějů ani axiocentrickou kontinuitou jejich sledu a posloupností. Nedávno jsme mohli číst na stránkách obrázkového týdeníku velmi emfatický pokus o přehodnocení celých našich dějin, protože náš národní dějepis si zvykl bez příčiny „úpět a lkát“ bezdůvodně „se těšíme ze svých debaklů a zavrhujeme vavříny“.

Baladické podání smrti Přemysla Otakara II. v bitvě s Rudolfem Habsburským na Moravském poli na den sv. Rufa (26.8.1278) je pro autora typickým příkladem našeho „kultu lítosti nad prohrou“, alibisticky sváděnou na „zradu“. Kult je v podání autora „demaskován“. Prohry nebylo třeba litovat. Přemysl si prý o porážku sám koledoval svým „velikášstvím“. A my se ptáme: Bere autor v úvahu dobovou orientaci vladařů na imperiální moc jako nejvyšší hodnotu? Rudolf Habsburský „velikášem“ nebyl? Protože vyhrál? Protože se Habsburkům postupně podařilo ovládnout říši – „nad níž slunce nezapadá“? Bere autor v úvahu, že historické vědomí národa neželí jen ambicí českého krále, ale i dalších osudů země i panovnického rodu, jejichž pásmo se od prohrané bitvy odvinulo? Vzpomene si autor na „Branibory v Čechách“, na „Vězně na Bezdězi“, na vraždu posledního Přemyslovce, na vládu Jindřicha Korutanského? Nemyslím, že baladické ztvárnění historických vzpomínek na „Den svatého Rufa“ je motivováno naší „zálibou v debaklech“, nýbrž spíše vědomím všech dalších neradostných a nepříznivých souvislostí a následků nešťastné bitvy.

Eliminace historického smyslu vede autora kritiky našeho národního dějepisu k požadavku věnovat naši pozornost vítězným bitvám Jana Lucemburského, zatímco naše zvrácená záliba v „úpění“ nás vede k zájmu jen o bitvu u Kresčaku, prohranou a poslední… Cožpak si autor neuvědomuje, že všechny předchozí, byť vítězní bitvy byla jen osobní záležitostí krále na rytířských toulkách Evropou, a až teprve ta bitva poslední ho vrátila do vlídné paměti království jako legendu („Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal…“) i jako zpětně gloriolou ozářeného předchůdce Karla Čtvrtého, svého syna a nezapomenutelně vynikajícího vládce?

Dějiny nelze hodnotit podle bitev vítězných a prohraných. Nemůžeme vždycky vyhrát. Nepřátelé bývají silnější, okolnosti nepříznivé. Ale vždycky bychom měli stát na správné straně. A o to, za kterými cíli stojíme, jde v historii především. A proto by se autor–přehodnotitel neměl divit, že si nepřipomínáme vítězství Pražanů, kteří r. 1648, těsně před koncem 30leté války, odrazili na Karlově mostě útok Švédů, vedený od Malé Strany a Hradčan, a zabránili jim zmocnit se celého města. Marná sláva, Pražané pomáhali císařským, Komenský, exulanti a domácí opozice doufali ve vítězství švédských zbraní a tím v příznivou změnu svého osudu. Nestalo se. Z hlediska kontinuity smyslu národních dějin není proč ono vítězství vzpomínat.

Autor přehodnocuje stejně svévolně na základě negace naší záliby v „úpění“ bitvy husitů, Lipany, účast našich vojáků v rakouské armádě za napoleonských válek, v r. 1848, v r. 1866, sleduje boje i kapitulace ve 20. století. Všímá si nikoli smyslu dění, ale vyhledává příležitost k opětovnému osočování národního dějepisu ve smyslu základní teze? „Oddáváme se staletému úpění, ke kterému vlastně není a sotva kdy byla příčina.“

Je to zvláštní, ale v některých hodnotících soudech se autor kupodivu shoduje s dogmatickou nekompromisností na základě gnoseologické posedlosti jednou pravdou. Sám prohlašuje svou verzi za jedině možnou a správnou, všechny ostatní alternativy označuje – ocitujeme doslova pro dokreslení silácké arogance podobných „demýtizátorů“ – za „prostředky k dávení“. Takto bravurně předem diskvalifikuje každého, kdo by si chtěl připomenout důsledky osudné Bílé hory po r. 1620, jako byla ztráta státnosti, samostatnosti, majetných a vzdělaných vrstev, úbytek obyvatelstva, ztráta svobody, přesvědčení, národní hrdosti, národní identity, málem i jazyka… Opravdu „není a sotva kdy byla příčina“ k zármutku nad dějinami našich národů?

Demýtizačnímu zájmu se těší výklad celých našich národních dějin, ale zvláštní pozornost opět poutají „mýty a kýče první republiky“. (Po kolikáté již?) Odhalování „mýtů první republiky“ bylo součástí fašistických štvanic na sklonku 30. let. Za protektorátu byli nositelé těchto „mýtů a kýčů“ persekvováni (končili zpravidla ve věznicích gestapa a ve vyhlazovacích táborech). Po druhé světové válce se „odhalování mýtů a kýčů první republiky“ stalo součástí ideologického arzenálu komunistických agitpropů.

Jeden z nejnovějších „demýtizátorů“ napočítal na stránkách prestižnějšího týdeníku nedávno čtyři takové „mýty a kýče“: tatíčkovský, legionářský, sokolský a agrární. Pranýřuje nelítostně devotní projevy kultu T.G. Masaryka, legionářské stafáže, fangličkářské „sokolování“, krojované skupiny „selského lidu“. Nemíním dokazovat, že by se snad u některých prvorepublikových slavností, veřejných projevů a tradic neprojevila vnějškovost, vypočítavá líbivost, sentimentalita, nedostatek vkusu a míry, „velký styl malých poměrů“. Ale v souvislosti s kýčem připomeňme, že každý trhá ovoce ze stromu kultury z těch větví, ke kterým dorostl. Abusus non tollit usum (Zneužití nevylučuje použití) - pozn.red. NR). Kýčovité zpředmětnění ideje není argumentem proti ideji samé, svědčí jen proti tvůrcům a obdivovatelům kýče. Autor nerozezná podstatné a vedlejší, ideu a zpředmětnění, obsah a formu. Zamlčuje, že za vnějšími třeba i pokleslými rituály (a nebyly všechny pokleslé) byla skutečnost zcela reálných (nikoli mýtických) a pozitivních (nikoli kýčovitých) významů. Osobnost T.G. Masaryka zcela reálně a pozitivně symbolizovala svým životem a dílem ideály humanity a demokracie. Legionáři skutečně bojovali a umírali u Zborova, u Bachmače, u Dossalta, u Terronu a jinde za svobodu a samostatnost národa. Miroslav Tyrš skutečně vypracoval program tělesné a mravní kultivace obrozujícího se národa, dal směr a cíl pozitivní činnosti statisíců cvičenců, nezištných vzdělavatelů a organizátorů místní kultury na řadu desetiletí.. Agrární svátky vznikly na památku zrušení roboty (1848) a symbolizovaly ideje lidských práv a svobod, důstojnosti člověka, lásky k půdě a rodné zemi. To jsou reálné skutečnosti, reálně generacemi minulých dob prožívané, nikoli jen verbálně deklarované, to je dědictví a odkaz našich otců a dědů. Autor ironizuje, persifluje, zvysoka a přezíravě se vysmívá prohřeškům první republiky proti „dobrému vkusu“. Milosti v jeho očích nenalezli ani legionáři, kteří se – považme – dovolávali památky husitů a dávali svým jednotkám jména po Janu Husovi, Janu Žižkovi z Trocnova, Prokopu Holém a za časů anabaze přes Sibiř do Vladivostoku si zdobili své vagony – mimo jiné – i obrazy těchto symbolických patronů. Hochům z „tankového praporu“ to může připadat směšné. Ale historik by měl vědět, že historické vědomí českého národa v 19. stol. dík škole, čítankám, lidové četbě, divadlu, levným barvotiskovým reprodukcím historických pláten cítilo husitskou tradici jako živou a blízkou. Vždyť ji založil F. Palacký a rozvíjel J.K. Tyl, V.B. Třebízský, A. Jirásek, M. Aleš. V. Brožík, B. Smetana a mnoho jiných. Láskyplná konfrontace s husitismem nebyla vnímána jako „sebeheroizace“. Kromě písní sokolských a národních se v té době zpívaly (ještě dlouho před válkou) i takovéhle popěvky politické: „Kdyby náš tatík Žižka vstal: Ten by se asi zachechtal, vy smutní švingulanti! Pod lebkou máte rampouchy, v pěsti plácačky na mouchy. A to jste rebelanti? A to jste rebelanti!“

Velké muže naší národní minulosti není třeba tabuizovat a zbožštit. Ale je třeba bedlivě vážit jejich myšlenky a učit se z jejich zkušeností. I jejich omyly jsou poučné a zklamání bolí víc než naše vlastní. Nemůžeme–li vzhledem k proměně času a vnějším podmínkám některou tradici oživit, zaslouží si, aby byla ctěna a chráněna jako národní památka. Zesměšnit, znehodnotit a sprovodit ze světa ideu na základě jejího ztotožnění s některou její kýčovitou objektivací, která je ve vztahu k ní zcela vnější a nepodstatná, je nepřípustné. Je to útok na ideje našeho národního historického vědomí, je to útok na naši národní kulturní identitu.


2. Protinárodní nihilismus


Sledujeme–li, kdo udal podivný tón sboru našich médií v polistopadovém období, odhalíme skupinku odpůrců předlistopadového režimu. Tito dříve disidenti, dnes příslušníci vlivných politických a kulturních elit, přijali v letech totalitarismu za svou perfidní zásadu „nepřátelé našich nepřátel jsou našimi přáteli". Z nepřátelství k domácímu socialismu hledali a nacházeli oporu antisocialistických sil u našich sousedů v zahraničí, bohužel, zhusta i protičeského revanšistického zaměření. Jejich tehdejší spolupráce se neomezila jen na (v té době aktuální) "studenoválečné" měření sil mezi Západním a Východním blokem.

Disidenti převzali vstřícně i „nový" pohled na naši národní historii – z dílny německé imperiálně nacionální historiografie. „Německo k nám vždycky mluvilo dvojí řečí", napsala O.Scheinpflugová, „řečí demokratické kultury a řečí útočných zbraní". Tu druhou řeč bylo během staletí u nás ovšem více slyšet a také naši disidenti si ji, bohužel, osvojili. A tak se po „listopadu" nestačíme divit, jak je v našich dějinách vlastně všechno naopak.

Obecně vzato, Češi pokládali Němce ve své vlasti buď za přistěhovalce, buď za vetřelce, kolonizátory a okupanty. Imperiální Němci se naproti tomu stylizovali do role pionýrů, nositelů pokroku a vývoje, kterého by rasově méněcenní Češi sami nebyli schopni. Husitský boj za pravdu, svobodu rozumu a svědomí pokládají uvědomělí Češi za počátek evropské reformace, zdroj demokratických tradic své kultury a největší slávu svých dějin. Pro hegemonistické Němce bylo vítězné tažení husitů jen projevem úděsného, hrůzostrašného a zákeřného barbarství. Baroko se Němcům jeví jako doba kulturního rozkvětu, pro Čechy je to pobělohorské „temno", které se v zemi rozhostilo po porážce stavovského povstání, ztrátě suverenity, likvidace protestantské elity země a triumfu habsbursko–katolické protireformace. Když se po staletích němého odumírání podařilo několika generacím obrozenců vrátit zdeptané české etnikum mezi evropské národy a když se po první světové válce Češi dali do budování Československa jako nezávislého demokratického státu, byli to mnozí němečtí spoluobčané, kteří zrádně otevřeli cestu úhlavnímu nepříteli, přivodili rozbití státu a zřízení potupného „protektorátu", režimu kruté poroby a hlubokého ponížení pro Čechy. Avšak Němcům se demagogicky vypravuje, že se Čechům tehdy nežilo špatně, vždyť nemuseli rukovat, nebyli bombardováni a konec konců – měli co jíst. Arogantně se zamlčuje persekuce a vyhánění Čechů z pohraničí, šest let trvající teror, zatýkání, každodenní popravy vlastenců, koncentrační tábory, likvidace inteligence, všemožné pokořování a příprava na „konečné řešení“, kterým měly být deportace, germanizace, genocida. V české zemi, v Máchově „zemi krásné, zemi milované", neměl zůstat ani jediný Čech. Povalečný odsun občanů Velkoněmecké říše se proto jeví Čechům jako spravedlivé rozuzlení historických konfliktů a základ pro stabilní demokratické uspořádání Evropy. Pro Němce, kteří jsou ve vleku nacionální propagandy, je to dosud neodpustitelná katastrofa a zločin všech zločinů.

V koncentrované podobě podává „přehodnocení" českých národních dějin z pozic německé imperiální historiografie nechvalně známý „Podiven". Ten a jemu podobní naplňují odkaz A. Hitlera: „Čechy nejlíp vyřídíme tak, že na ně budeme působit dlouhodobě. Po Bílé hoře to tak dělal rakouský stát, takže se nakonec skoro každý Čech styděl mluvit česky. Háchu musíme prezentovat jako jednoho z největších mužů světa, zanechá–li Čechům závěť, která bude znamenat jejich konec." A tak většina našich médií „dlouhodobě působí“. Ukapávají jedu při každé příležitosti, která se týká národních tradic. K dobrému tónu patří znevažovat i národní obrození.

Proč? Jeden z bývalých disidentů to vyjádřil nepokrytě: „Kdyby nebylo Jungmanna a Šafaříka, mohli jsme být Němci a umět aspoň jeden světový jazyk". A tak místo aby naši intelektuálové hledali obecně lidské, co nás s německou demokratickou kulturou spojuje, místo aby aktualizovali např. vztah M.Luthera k M.J.Husovi, H.W.Leibnitze k J. A. Komenskému, význam J.G.Herdera, osvícenců e humanistů pro naše národní obrození, v zájmu „česko–německého smíření“ se raději dají rovnou k Němcům. Věru, jak jednoduché, bez práce a bez námahy. Národní hrdost se dnes nenosí.


3. Destrukce sebedůvěry národa


Dějiny Čechů a Slováků jsou dlouhodobý historický zápas dvou malých národů o lidskou důstojnost, právo a svobodu.1 Je to zápas s hegemonistickými ambicemi mocnějších sousedů, zápas s kolísavými výsledky, se střídavým upadáním do koloniální závislosti, s dvojím smrtelným nebezpečím zničení již i holé národní existence. V podobných zápasech se střetávají nejen zbraně vojenské, ale i zbraně ducha. O výsledku rozhoduje nejen fyzické porobení, ale i duchovní oslabení protivníka. V nové době tak k slovu přicházejí stále více ideje, knihy, média. Od převratu 1989 nepřestáváme žasnout nad neutuchajícími proudy pohrdavého a nenávistného znevažování našich národních dějin a naší národní kultury, které chrlí většina tisku i televizních kanálů. Hledáme–li zdroje a zřídla tohoto mediálně šířeného špinění, pomlouvání a tupení naší minulosti, které již patří na veřejnosti k „dobrému tónu" , najdeme objemnou knihu „Úloha Čechů v dějinách" (Praha 1991, 690 s.), kterou pod pseudonymem Podiven (jméno sluhy knížete Václava) vydala trojice P. Pithart, P. Příhoda a M. Otáhal (ten s některými výhradami).

Prý zrcadlo, nastavené českému národu. Ve skutečnosti pomlouvačný pamflet, do něhož se promítl příkrý, odmítavý vztah těch německých análistů, kronikářů a historiků, kteří perem podporovali, zdůvodňovali a oslavovali expanzivní činy svých vládců. Historické děje se tu podávají bez lidské účasti a porozumění pro zápas napadeného, ale s povýšeným despektem a zlomyslným pošklebováním agresora. A přitom šlo o osudy generací na léta, staletí. Podiven pohrdá Čechy jako otroky, ale nechce jim dovolit, aby se osvobodili. Odsuzuje opovážlivé Přemyslovce, kteří nechtěli být vasaly římských císařů, pranýřuje troufalost husitů, kteří se opovážili „vykloubit z duchovních svazků Evropy" (s. 53), tupí stavovské rebely, exulanty, tajné nekatolíky, buditele a obrodiče, austroslavismus, panslavismus, čechoslovakismus, Volnou myšlenku, legionáře, Masaryka, Beneše, 1. republiku... Nejde tu o historickou pravdu, ale o útok na historické vědomí českého národa. Za cenu zamlžování, bagatelizování, překrucování ba i vysloveně neslušného pomlouvání řadí vybrané historické jevy tak, aby byla potvrzena apriorní ideologická konstrukce (čím se liší od rasistické?), že Češi jsou živel primitivní, zaostalý, málo tvořivý, zatímco Němci jsou „státotvorné plemeno" (s. 38) a nositelé „vyšší kultury" (s. 39). Podřadní Češi se marně snaží překonat svou nezralost, přízemnost, odvozenost, malost, plebejství (s. 33,39,59, 75...). Neprávem se prý dovoláváme slavné minulosti, velikosti svých předků, kulturního bohatství svého národa. Jsou to samé anomálie, kterými jsme uráželi universalismus a jiné vznešené ideje „svaté říše římské německého národa" (s. 28), vlídnou monarchii habsburskou (s. 42–3) i právní cítění Němců v našem pohraničí (s. 102–3). Nejvíce jsme se ovšem prohřešili tím, že jsme znovu – zcela nezaslouženě – prý lstí a podvodem získali a poté zas ještě obnovili samostatný stát, proti vůli těch, kteří si osobovali právo nám vládnout (s. 281, 283, 290, 298. ..).

S velkopanskou arogancí je tu dehonestováno všechno, co přispívalo k udržení a povznesení naší svébytnosti a svobody, všechny symboly, všechno, v co věříme, co ctíme, co milujeme, ať již jde o období, směr, osobnosti nebo činy. Přitom se nešetří ani odborných pravidel historické hermeneutiky a interpretace, ani vkusu a taktu, ba ani prosté lidské slušnosti.

Má smysl reagovat na jednotlivé dezinterpretace českých dějin na stránkách Podivenova hanopisu, který propagací rasistické doktríny o superioritě jedněch a inferioritě druhých jako by z oka vypadl nacistickým učebnicím dějepisu? Podle Podivena Češi se od nejstarších dob pouštěli do pochybných dobrodružství proti ozbrojeným nositelům vznešené ideje svaté říše římské národa německého a pokračovali v tom i v rámci c. a k. habsburského mocnářství. Zahazovali se s povrchními kacíři a neprozřetelnými stavovskými odbojníky, pořád si na něco neodpovědně hráli, pořád něco předstírali, vymýšleli si i mýty a fikce o vlastní minulosti. pokoušeli se o obrodu jazyka a kultury, ačkoli na to neměli, jsouce ducha nedostatečivého. Jungmann (ó té nepoctivosti!) si vypůjčoval slova od jiných Slovanů a Hanka, kterému nestačily pověsti v Kosmově kronice, podvrhl „Rukopisy" a Smetana, Mánes, Aleš, Myslbek, Zeyer aj. (jaká hanba!) nebádali o jejich historické věrohodnosti, ale inspirovali se ve své umělecké tvorbě poetickou krásou mýtů, které se tu náhle objevily. A Světlá byla nenadaná snaživkyně a Hálek, favorizovaný současníky před Nerudou, se měl stát českým Shakespearem (haha!) a Neruda byl citový deviant, a proto tolik přilnul k národu. Mácha byl dobrý, ale to jen dík jakési barokní filiaci jeho poesie. A Palacký s celou politickou reprezentací šli manifestovat do carské Moskvy (jaká ostuda) a Havlíček byl šovinista, Masaryk venkoncem povrchní myslitel a posléze podlý(!) politik a všechny ty panslavismy, austroslavismy a čechoslovakismy byly jen provokací vznešených idejí německého hegemonismu, založeného přímo „plemenně" „státotvorným géniem Germánstva" (s. 38), zatímco Češi nedovedou vládnout. (na rozdíl od Maďarů). Nepřestajná nedostačivost české kultury a bažení po nedostižných vzorech se promítlo i do budování Národního divadla. (Národ sobě? K popukání! Takový národ!) A Sokolové byli paramilitantní organizace(!). Atd. atp.

Autorům v antiemancipačním zaujetí vadí všechny projevy českého vlastenectví, nedbání „integrující role křesťanství a katolické církve" a nerespektování „státotvorného génia" německého národa. A aby nás snad nenapadlo aspoň zčásti se státotvorně integrovat, shromažďují rozsáhlý arzenál ideologické munice pro separatistické rozeštvávání nejen Čechů a Slováků, ale i Moravanů (s. 99)! Podle Podivena jsou si Češi svými osudy sami vinni. Nemuselo se jim a Slovákům podařit obrození, úspěšné angažmá v I. světové válce, zřízení společného státu a vcelku zdařilé usilování o prosperitu, demokracii a humanitu. Hitler nemusel žehrat na „versailleského zmetka“, ujímat se svých soukmenovců, kteří si přece ČSR nepřáli, nemuselo být Mnichova ani protektorátu. Ve střední Evropě mohl být klid. Jistě, naši předkové mohli jít dějinami i jinou cestou. Pobaltské a Polabské Slovany již hlava nebolí. Ba ani Lužické Srby už ne.

Podle Podivena bychom měli konečně uznat „plemennou schopnost vládnout", které se nám nedostává. Nezasloužili jsme si stejných práva svobod. Kajme se v pokoře a podívejme se na sebe očima svých protivníků. Dáme Podivenovi jistě za pravdu a rozloučíme se – parafrázujíce slova básníka: "Ach, teď konečně vidíme své bláznovství a hůře – svou moudrost. Jací jsme to byli blázni. Co jsme si toho navymýšleli! Neexistuje svět, o kterém jsme snili. Je nutno smířit se se skutečností a vidět věci, jak skutečně jsou. Celá naše minulost je jen hloupý a směšný sen. Nyní budeme bdít, ó jak my budeme bdít! Není nic velkého v našich dějinách, že, Podivene? Není nic krásného v naší kultuře, že, Podivene? A láska k vlasti? Nemiluje se přece vůbec, jsme–li rozumní, viď, Podivene? Jsi spokojen? Můžeš teď uvést epitaf pro náš národ: Uznal své chyby. Je dobrý. Je moudrý. Je mrtev."2 A všechno to mrzké, co nedostačivý národ podnikal pro svou sebezáchovu a rozvoj, nezralý, podlý a nestatečný od začátku až do konce, může být zapomenuto. Věnujme vděčnou vzpomínku svaté říši římské německého národa i dobrotivému mocnářství rakousko–uherskému. Jejich bohulibý odkaz znovu ožívá v nových strukturách. . .

Ale teď bez ironie. Zaráží, že renomovaní autoři – v rámci „Česko–německého porozumění" – nepřistoupili k tématice jinak, nově, ekumenicky, evropsky, interkulturně, že se nepokusili paralelizovat nezrušitelné protivy a hledat integrující momenty na vyšší úrovni obecnějších, všelidských kulturních hodnot. Místo toho napsali jen pamflet, hanopis, sbírku pomluv a špinění v duchu nejhrubšího nacionalismu – arci, v tom lze spatřovat jisté novum – na domácí půdě a z českého pera – nepokrytě protičeského zaměření.

Znám reakce čtenářů, kteří nejsou dost imunní proti podobnému druhu psychologické přípravy: „To je hrůza, jak se nám lhalo! Už abychom fúzovali s Rakouskem nebo Bavorskem!" Anebo: „Bylo nám toho obrození zapotřebí? Mohli jsme být dávno Němci a mít pokoj!"

Autorská trojice, politolog, psycholog a historik, dobře ví, co dělá. Pod záminkou „léčení národní duše" a „boření mýtů" předvedli techniku totální destrukce sebedůvěry národa. Předvedli techniku ponižování, napadání a ničení sebeúcty člověka a jeho identity, založené na národní příslušnosti. Pokusili se znevážit, znehodnotit, zneuctít všechno, co se v našem vědomí váže k národní historii, národní tradici, národní kultuře. Pokusili se připravit nás o naše národní hodnoty a ideály. Bytost, která je zbavena vědomí svých hodnot, není schopna činu. Národ, zbavený sebeúcty, není schopen hájit své zájmy.

„Pod technikami ponižování rozumím souhrn postupů uskutečněný úmyslně tak, aby se v individuích určitých kategorií (rasových nebo sociálních) napadla a zničila úcta k sobě samým a aby se přeměnili postupně v odpadek, který se obává sama sebe, a který si konec konců musí zoufat nejen intelektuálně, ale i vitálně. Pronásledovatel se snaží o to, aby se v určité bytosti zničilo povědomí, ať už oprávněné nebo iluzorní, které má na začátku o své hodnotě, aby sám před sebou uznal, že je tím, co se o něm soudí, anebo se mu namlouvá, že se o něm soudí. Je to pro pronásledovatele nejlepší prostředek, jak spoutat svou oběť: bytost, která si zachovává vědomí své hodnoty, je schopná činů... Zároveň s tím, jak pronásledovatel ponižuje svou oběť, sám se upevňuje a utvrzuje v pocitu vlastní nadřazenosti. Předjímá výsledek, že ten druhý už je virtuálně lidský odpadek, kterým se později stane, a že tedy má vlastně právo takto s ním zacházet.. ."3

Podivenův pamflet neobsahuje žádný "nový pohled" na naše dějiny. Je to starý známý účelový pseudodějepis v imperiálních službách. Podivujeme se, že 55 let po apokalypse poslední války jsou u nás skupiny mladých lidí, kteří praktikují hitlerovské rituály a hlásí se k programu „Mein Kampť'. Ale větší podiv musí vzbudit skutečnost, že spoluautor spisu „Úloha Čechů v dějinách" je nejen český vysokoškolský učitel a politik, ale že byl dokonce premiérem české vlády a poté předsedou senátu ČR. Soustředěným několikaletým působením médií jsme již otupěli proti útokům na svou národní identitu. Nejsme na urážky citliví. Ale zkuste dosadit do Podivenových pohan a odsudků jako adresáty místo Čechů Židy nebo Romy. Pocítíte otřes z antihumánního znevažování etnika (hanobení rasy), zbavování důstojnosti národa (zločin proti lidskosti), tupení národního kulturního dědictví (porušení všeobecné deklarace lidských práv).

A tak se nad Podivenem divím: Jak to, že se na autorství takového díla může podílet čelný český politik?

Poznámka

Zášti plnou předpojatostí stíhá Podiven nejen český, ale i ruský národ. Ačkoliv geograficky, historicky ani kulturně nelze evropské Rusko od Evropy amputovat, kategoricky tvrdí, že „Rusko nikdy k Evropě nepatřilo" (s. 59). Vrcholem neuvěřitelného znevažování je výrok, že v Rusku „hodnoty lidské osobnosti zůstanou neobjeveny, člověk platí jen za částečku masy" (s. 60). Je možné, že Podiven nečetl nic z krásné ruské literatury? Podle čtenářských zkušeností má právě ruská literatura primát v odkrývání „lidské osobnost“ na rozdíl od literatury francouzské, která vyniká v líčení života, a anglické, jejíž doménou je zobrazení společnosti. Podiven patrně neví, že nakladatel J. Otto vydával desítky svazků Ruské knihovny, oblíbené a hluboce lidské četby našich otců a dědů. A Podiven si zřejmě ani nevzpomněl, jak ruský básník, jeden z těch, kteří odsoudili násilné potlačení Pražského jara, zdůraznil nezadatelnou hodnotu jedince (dokonce ještě i v komunistické éře) hrdou větou: „Beze mne by lid nebyl úplný." Jak chce Podiven čtenářům sugerovat, že „hodnoty lidské osobnosti zůstaly neobjeveny" u Puškina a Lermontova, Gončarova a Turgeněva, Tolstého a Dostojevského, Gogola, Ostrovského a Čechova a u nekončící řady dalších světově uznávaných představitelů ruské literatury, podle níž se leckde ve světě (nejen v Evropě) učí i psychologie a etika? Tomu vyobcování Ruska z evropské kultury jistě Podiven ani sám nevěří.

***

1.Pražák, A.: Národ se bránil, Sfinx, B. Janda, Praha 1946, 410 s.
2. Dyk, V., Zmoudření Dona Quijota. Orbis, Praha 1957, s. 83–85
3. Marcel, G., Les hommes contre l´humain (Lidé proti lidskému, 1951), In: Člověk, kto si?, Obzor, Bratislava s. 51–65



***

Také prosím, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdu každému přáli. 
Jan Hus (List z Kostnice)



4. Mistr Jan Hus v české televizi 6. července 2009

Nejen každý český vzdělanec, ale i absolvent české základní školy by měl vědět, kdo byl Mistr Jan Hus. Oblíbený kazatel v kapli Betlémské, spisovatel náboženských spisů nejen latinských, ale – průkopnicky – i českých, zakladatel novodobého spisovného českého jazyka, oprávce pravopisu, iniciátor počeštění pražské Karlovy university. Svým učením, svým životem i smrtí podnítil hnutí, jež bylo po něm nazváno husitské a představuje výrazný proud nejranější evropské reformace. Spojoval reformní úsilí za opravu církve i společnosti, ujímal se chudých a bezbranných; proti svrchovanosti církevní autority a jejího dogmatismu postavil autoritu Písma a jeho svobodného výkladu ve shodě s rozumem a svědomím. Jan Hus a po jeho smrti válčící husitské šiky otřásly církevní světovládou a razily cestu novověké kultuře ve znamení svobody a odpovědnosti mravní odpovědnosti. Kdo očekával, že v televizním dokumentu Čt2 „Reformátor a kacíř" najde konkrétní doklady uvedeného shrnutí, oživené filmovou technikou byl zklamán. Dokument v rychlém sledu nabídl několik realizačních rovin, vstupy několika historiků, závěry z dětské (žákovské) dramatizace Husova kostnického soudu, záběry z kolokviálních zkoušek studentů pedagogické fakulty, prudké „střihy" tu na obnovu kaple Betlémské v 50. letech, tu na 28. říjen v Praze a na osobnost T.G. Masaryka. Koláž působila rozpačitě, výsledný dojem – trochu zbytečného zmatku kolem děje dávno zavátého… Podivná mozaika s cílem tak oblíbeným – zbavit pojednávanou osobnost tradičního respektu – „demýtizovat“ ji, jak se s oblibou říká. Sledujme jednotlivosti.

Co měla znamenat úvodní holá věta prominentního myslitele: „Byl Čech“? To abychom si moc nenamýšleli o jeho významu, který byl jen místní? Ale známý bonmot to bez všech dalších výkladů vyvrací: Viklef vykřesal jiskru, Hus zapálil pochodeň a Luther tu pochodeň zdvihl.

Proč se jeden z historiků namáhal odkrýt, zda Hus byl nebo nebyl dobrý student, proč nemluvil raději o Husových předchůdcích, kazateli K. Waldhauserovi, Janu Milíči z Kroměříže a Matěji z Janova?

Proč jiný historik utrousil, že Hus používal vulgární slova, proč podle pravdy neřekl, že povýšil mluvený jazyk na spisovný, že jej zbavil přežitých archaismů, že pravopis zjednodušil zavedením diakritických znamének, že usiloval o čistotu jazyka, brojil proti přijímání cizích slov tam, kde máme slovo české, že pečoval o bohoslužebný zpěv věřících? A proč nepřiblížil Husovy česky psané spisy?

Proč nikdo nepřipomněl liché sliby a glejt císaře Zikmunda, že je Hus „v ochraně krále a svaté říše“. Nikdo nevzpomněl ani 247 dní fyzického a duševního utrpení Mistra Jana Husa v nejtěžších kostnických hladomornách, přikovaného na rukou i nohou, přestože měl vysoké horečky a žlučníkové koliky. Zaslechli jsme jen poznámku o tom, že kritika těžkého žaláře je bezpředmětná, protože tehdejší právo předepisovalo, aby těžké provinění kacířstvím bylo těžce potrestáno. Neslyšeli jsme, že na protestní listinu proti bezpráví páchaném na Husovi přivěsilo své pečeti 250 moravských a českých pánů a po Husově smrti je to již 452 pánů a zemanů, odhodlaných hájit Husovu pravdu a čest.

Padla zmínka o lítosti papeže Jana Pavla II. nad Husovým utrpením, bagatelizovaná vzápětí poznámkou o papežově slovanském původu. Za nejtěžší přečin Husův bylo označeno popření zprostředkovatelské úlohy papeže ve vztahu k Boží milosti, protože se Jan Hus po bezvýsledném odvolání k papeži v nouzi nejvyšší odvolal – ke Kristu! Bylo to nepochybně morální gesto, „nemohu–li dojít spravedlnosti na zemi, doufám v ní na nebi“. (Ostatně ke kterému papeži se měl odvolat, když byli tři?)

Zmínka o T.G. Masarykovi. Ne že o Husovi psal a co o něm psal, ale škodlivý úšklebek nad tím, že podcenil pohodlnost matrikových katolíků zajít na úřad a oficiálně vystoupit z církve.

Dvakrát se v rychlém střídání historického místa, času i osob ozvala žaloba na Husa, jednou z české strany, jednou z Norimberka, že vyvolal vlnu násilí, nepřátelství a válek. Pozoruhodné. Nikoli pachatelé zlořádů jsou vinni, ale jejich kritik a oprávce.

Dokument byl zarámován prezentací sentimentální kramářské písně „Hranice vzplála tam na břehu Rýna“ a Brožíkova plátna „Hus před koncilem“, způsobem, který hodnotovou podstatu tématu a jeho nadčasovou platnost znevažoval, ne–li přímo zesměšňoval. Tolik ČT2.

Na Primě dávali v odpoledních hodinách historický film O. Vávry Jan Hus na motivy A. Jiráska. Velké historické plátno o jednom ze zápasů za svobodu, pravdu a spravedlnost. V době svého vzniku (1954) působilo do značené míry jako aktualizace ve shodě s revolučním budováním socialismu. Dnes, v době sociální vyprahlosti, působí dílo nadčasově.

Demýtizátoři se snažit zastřít podstatu dějů, o kterých mluví. Zamlčeli samosebou i hlavní smysl husitství i to, že je vkladem našeho národa do světových dějin, jak učí F. Palacký, T.G. Masaryk, česká dějepisecká škola, Francouz A. Denis aj. Neobstojí snižování významu husitství historiků jako A. Bachmann nebo K. Höfler. Platí to, co napsal J. Pekař, přestože byl ctitelem baroka a katolicismu: „Hrdinný a vítězný zápas Čechů za pravdu zůstane největší slávou českých dějin.“ Dočítáme se, že reformátor Martin Luther má být letos papežem rehabilitován. Dočká se toho i Mistr Jan Hus, s kterým se Luther po četbě jeho myšlenek ztotožnil?


5. Den smutku – 21. červen 1621

Rivalita a konfrontační zájmy sil reformačních a protireformačních v 17. stol. vedly až k dlouhotrvajícímu celoevropskému válečnému konfliktu mezi feudálními mocnáři a státy – válce třicetileté (1618–1648). Třicetiletá válka začíná r.1618 u nás, v zemích koruny české, odbojem stavů proti panovníkovi. Představitelé stavů (šlechty, duchovenstva a měšťanstva) většinou protestanti, hájí své svobody a podíl na moci ve státě.

Avšak panovník, Ferdinand II., kterého si osudnou chybou sami předtím zvolili, tíhne k absolutismu, nechce se o moc dělit, chce ji mít pro svou habsburskou dynastii dědičně, a jako netolerantní katolík chce také kacířský protestantismus ze země zcela vymýtit. Stavovský odboj začal svržením místodržících, věrných panovníkovi (defenestrace Martinice a Slavaty do hradního příkopu). Pokračoval vojenskými šarvátkami a skončil nešťastnou bitvou na Bílé hoře 8.11.1620. Lehkomyslně prohraná bitva měla osudné následky. Historik J.Pekař o tom napsal: „Že ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic, nepotřebuje zdůraznění."

Vítězný Ferdinand II. se rebelům a celému království krutě pomstil. Ihned po bitvě byly odbojné země podrobeny násilné správě, v Čechách pod vedením Karla z Lichtenštejna, na Moravě pod vedením kardinála Františka Dietrichštejna. Loupežné konfiskace majetku domácí šlechty, kterými konfiskační komise vedená Lichtenštejnem obdarovávala hejna cizinců a dobrodruhů, byly nevídaného rozsahu: 2/3 půdy padlo do cizích rukou. Náboženská svoboda byla zrušena, kdo nepřestoupil na katolickou víru, musel odejít ze země. Vypovězeni byli učitelé, kněží (i J. A. Komenský), elita národa. Němčina se stala úředním jazykem, Dalimilova kronika byla veřejně katem spálena. Nastal konec samostatnosti české, a na dlouho, až do slavného obrození, zdánlivý konec českého národa vůbec.

V tom proudu neštěstí a hrůz, který tehdy zavalil naše předky, je třeba zvlášť připomenout památný den 21. června 1621, který představuje symbolický konec boje Čechů s Habsburky. V ten den bylo veřejně na Staroměstském náměstí popraveno 27 vůdců stavovského povstání. Byli to 3 páni, 7 rytířů, 14 měšťanů. Další 3 měšťané skončili na šibenici. 23 Čechů a 4 Němci. Mečem Jana Mydláře byli sťati spisovatel Václav Budevec z Budova (74 let), cestovatel Krištof Harant z Polžic a Bedružic, stařeček Kašpar Kaplíř ze Sulevic (86 let). Vítěz se mstil surově – Jáchymu Ondřejovi Šlikovi byla krom hlavy uťata i ruka, rektoru pražské univerzity slovenskému lékaři, Janu Jeseniovi, byl vyříznut jazyk. Hlavy sťatých byly v železných klecích veřejně pro potupu a pro zastrašení vystaveny na Mostecké věži. V historickém románu Z. Wintra, Mistr Kampanus, můžeme číst věrný a dojemný popis tragického konce českého boje o víru a stát. Nejen vzbouřené stavy, nejen protestanti, celý národ tu utrpěl zničující porážku, která ohrozila samu jeho existenci.


6. Co připomínal Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze?

Krátce po převratu 28. října 1918 – v revoluční euforii – konal se 3. listopadu na Bílé hoře tábor lidu k uctění nešťastného výročí bitvy na Bílé hoře 8. listopadu 1620. Po prvé bylo možno vzpomínat na ztrátu samostatnosti a svobody ve společnosti samostatné a svobodné. Bylo mnoho projevů, horování, emocí, nadšení i spravedlivého hněvu. Když se lid večer vracel z bělohorské manifestace, zastavil se na Staroměstském náměstí a povzbuzen dalšími projevy strhl (povalil) Mariánský sloup jako symbol nenáviděné 300leté poroby, vítězství Habsburků nad stavovským povstáním a kolonizace českého království.

Pomník byl vztyčen r.1650 z vůle panovníka Ferdinanda III. k poctě vítězství katolické ligy nad českou reformací a českým státem. (Bylo to dva roky po Westfálském míru – pro Čechy tragicky osudném.) Jako podněcovatel k vykonání historické spravedlnosti a zboření Mariánského sloupu se uvádí bouřlivák a anarchista Franta Sauer /1882/, zámečník, obchodní cestující a spisovatel pražské periférie a bohémy.1 Samu akci je třeba posuzovat v uvedených historických souvislostech. Znovupostavení sloupu by bylo projevem hrubě necitlivé restaurace poměrů z c.k. mocnářství a znovu pokořujícím symbolem českého národního vědomí.

1. F. Peroutka, Budování státu. Lidové noviny, Praha 1991



Komenský nám ukázal,cestu, jak hledat a najít souladnost všeho duchovního, jak najít – jeho slovy – hlubinu bezpečnosti. T.G.Masaryk

7. Jan Amos K o m e n s k ý (28.3.1592 – 15.11.1670)

Kde se narodil náš největší pobělohorský exulant s jistotou nevíme: snad v Uherském Brodě, snad v Nivnici, snad v Komně. Záhy osiřel, na bratrskou latinskou školu v Přerově se vinou netečnosti svých poručníků dostal až v 16 letech. Učitelé rozpoznali jeho nadání a umožnili mu studia na protestantských universitách v Herbornu a v Heidelberku. Po návratu působil jako učitel v Přerově a pak jako bratrský kněz ve Fulneku.

Léta 1618–1621 jsou relativně nejklidnější dobou jeho života. Po nástupu pobělohorské persekuce a násilné rekatolizace je už jen pronásledovaným psancem. Fulnek byl španělským vojskem vypálen, Komenského knihovnu jezuiti veřejně na náměstí spálili. Manželka a dvě malé děti umírají na mor. On sám se skrývá na statcích pana ze Žerotína v Brandýse n.Orl., pak u pana Sádovského v Bílé Třemešné v Podkrkonoší. Tady zahájil svou proslulou pedagogickoreformní spisovatelskou činnost, přípravné práce a koncepty k později dokončeným dílům, jako byla Didaktika, Informatorium školy mateřské, Brána jazyků otevřená, Svět v obrazech aj. Pod novými hrozbami Ferdinandova brutálního Obnoveného zřízení zemského z r.1627 opouští vlast a počátkem r.1628 se usazuje v polském Lešně, středisku exulantů pro víru již od předchozího století.

Touhu po harmonii poznání a života přinesl si mladý Jan Amos již ze studií. Skutečnost však shledal plnou disharmonie, plnou strastí, ohrožení a neštěstí. Ani před Bílou horou nebyl jeho život idyla, protihabsburské povstání a zápas o víru byly v proudu (Retuňk proti Antikristu, 1617), sociální poměry byly tíživé (Listy do nebe, 1619), odmítavé stanovisko k povstání ze strany prvního šlechtice Moravy, pana Karla st. ze Žerotína, bylo nepochopitelné (jemu, ochránci Bratří, dedikoval Komenský svůj slavný Labyrint světa a ráj srdce,1623); lidský osud se podobal zmítanému vraku, pronásledovanému morem, hladem, povodní, válkou, hrůzou a strachem z přírody, lidí i nelítostného Boha (Truchlivý, 1622–4). Klamy a podvody, kořistění a loupeže. Nelze vypočítat všechny druhy zla a marnosti, které Komenský líčí ve spisech z období před odchodem z vlasti. Říká se jim útěšné, ale jsou zoufalé, svědčí o hluboké vnitřní krizi, kterou Komenský vlivem bouřlivých událostí třicetileté války (začala, když mu bylo 25 let), vlivem osobního pronásledování a neštěstí rodiny, církve i národ procházel.

Krizi překonal až v exilu činorodou energií, prací pro zlidštění světa cestou vševědy, všenápravy a školy, která by se měla stát „dílnou lidskosti". Komenského projekty získaly evropský věhlas, a tak byl r.1641 pozván anglickým parlamentem do Londýna, pracovat na statutu akademie věd. Občanská válka však uskutečnění záměru pokazila. Tehdy dostal Komenský tři nabídky – z Francie, řešit podobný úkol, jako měl v Anglii, z Ameriky, stát se rektorem Harvardské koleje, a ze Švédska, reformovat školství. Komenský přijal švédskou nabídku, protože v ní viděl šanci diplomaticky přispět k tomu, aby se Švédové v evropském konfliktu zasadili za osvobození českých zemí.

Víra v možnost mírové koexistence národů orientace katolické, luterské a reformované, víra v jednotu zlidštělého světa ho neopouštěla, i když jeho dočasné naděje byly postupně zklamávány a vestfálský mírový diktát (1648) škrtem pera na nadobro zrušil svět české reformace a českou zemi vymazal z mapy evropského protestantismu. Stala se bezprávnou kolonií bašty katolicismu, teokratické, netolerantní, despotické monarchie,ve službách cizí, Habsburské dynastie.

Konec 30leté války zastihl Komenského opět v Lešně jako biskupa Jednoty. A když vestfálský mír definitivně zmařil naděje exulantů na návrat do vlasti, napsal Komenský Kšaft umírající matky Jednoty bratrské (1650). Biblicky vážným slovem tu jako poslední biskup odkazuje národu, co měla jednota nejdražšího: lásku k pravdě, k národu, k rodnému jazyku, ke škole a vzdělávání mládeže. Věří, že „po přejití vichřic hněvu Božího – vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český“. Kšaft byl v dalších stoletích mnohokrát vydán. Jeho památnými slovy zahájil prezident Masaryk své prvé poselství k osvobozené vlasti (1918), aby ukázal, jak se po staletí touha Komenského a mnoha jiných věrných předků naplnila.

R. 1650 odešel Komenský na pozvání sedmihradského knížete Rákocziho do Blatného Potoka, aby tu vybudoval pansofickou školu podle svého projektu. Po 4 letech se naposled vrátil do Lešna.

Zde ho krutě zasáhl švédsko–polský válečný konflikt. Lešno bylo před postupujícími Švédy jako „sídlo kacířů" polskými katolíky zničeno a vypáleno, on sám ztratil dům, všechen majetek, písemnosti, a zvláště materiál k obrovskému slovníku Poklad Jazyka českého, který shromažďoval téměř 50 let.

Posledních 14 let života pobýval Komenský v Amsterodamu,kde mu útočiště poskytl syn dávného příznivce Ludvíka Geera, Vavřinec Geer. Tady dokončoval, pořádal a připravoval k vydání v latinském jazyce své spisy, kterých je na 150. Hlavní soubory jsou Opera didactica omnia od dob svého vzniku až po současnost všeobecně uznávaná součást klasické evropské pedagogiky, a Obecná porada o nápravě věcí lidských, teprve v minulém století, doceněna jako velmi aktuální. Má 7 dílů, první 2 vyšly r.1662, zbývajících 5 však bylo objeveno až r.1935. Dílo podivuhodně souzní se současnými projekty trvale udržitelného života. J.A. Komenský zemřel v 78 letech a je pochován v Naardenu, na místě, které zakoupila a na němž vybudovala k jeho poctě museum první Československá republika.

Sledujeme–li vývoj naši komeniologie od zakladatelského činu F. Palackého, který r. 1829 publikoval o Komenském dva články, zjišťujeme zajímavé, zpravidla společenskohistorickou situací podmíněné hodnotící akcenty a preference. A tak je Komenský postupně pojat jako důkaz o velké české minulosti, jako českobratrský humanista – předchůdce humanity osvícenské a moderní, jako trpitel, který pro víru, splývající s národním přesvědčením, musel opustit vlast a žít životem psance.


Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.


57 komentářů :

  1. Děkuji za článek!
    Je to složité...To co je v malém množství lék může být ve velkém množství jed.
    Jinak: "Vřeť každému srdce po jazyku jeho" ,s tím nikdo nic nenadělá.
    Čeština nám vždycky bude znít sladčeji než bruselština.
    I kdyby celá kavárna chodila po hlavě a odstrkovala se ušima ;-)
    Helanov

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Článek nevysvětlil autorovi „mejlovaného divení“, že si prostě plete pojmy. "Globalizace světa" se týká výroby a obchodu. Nikoliv však životní úrovně obyvatel jednotlivých bloků ani států uvnitř těchto bloků. Tam naopak dochází ke stále větší polarizaci. Každý blok a stát, který nehájí zájmy svých občanů, bude nutně zneužíván jinými. Obhajoba zájmů vlastních občanů je vlastenectví. Není to nacionalismus, jak je často podsouváno. Nacionalismus hlásá nadřazenost vlastního národa nebo rasy. A tím vlastenectví, neboli boj za neutlačování vlastního národa, rozhodně není.

      Vymazat
    2. Helca,

      globalizace je jiz zde hodne davno, bude dokonce nutno ji rozsirit, no narodni tradice, zivotni styl, obchodni i jina sfera, zustavaji a musi.
      Otazka zni, kam se pridame? K fasistickym loupeznikum, vrahum, nebo k srdci?

      @16:55
      Vyyyyborny postreh.
      Jinak by nas vsechny sezrali "za ziva" a jiz davno.

      Stejne je globalizace jiz davno odnata ze zapadnich rukou, pokud si jeste nekdo - nevsiml.

      nobody

      Vymazat
    3. A clanek je velmi kvalitni, to bych nikdy nedal.

      Vynikajici skola, odhadem jeste FUK, stare skoly, s plnou mirou - kognitivniho mysleni.

      A to, ze to nekomu pripada dlouhe? Slabikar taky neni na minutu.

      Vymazat
    4. 8:43...A hlavně je to napsané i čtivě.
      Komu se to zdá dlouhé,tak si může přečíst jen kousek,celý článek je nabitý zajímavými fakty.
      Helanov

      Vymazat
  2. Výborný článek, ale dlouhý.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Výborný článek,ale nemohu souhlasit se vším.
      Třeba Hus podnítil náboženskou válku,Husité si s Daešem moc nezadali.
      Chtip je v tom,že v Husově době už na Apeninském poloostrově probíhala renesance,čili už byli myšlénkově někde úplně jinde.
      Ale o tom,že to Hus myslel dobře,tak o tom nepochybuji.
      Helanov

      Vymazat
    2. Při vší úctě - nepodnítil. Spíše by se dalo říci, že ji podnítila jeho smrt, ale i to kulhá. No, není zde prostor.

      Vymazat
    3. Ano,výborný článek ale dlouhý.Vystihuje podstatu,jen bych rád věděl co se s tím naším "antinárodem" dá dělat.Máme v čele možná vlastence,ale náš stát z pozadí řídí neveřejné síly kterým jde jen o světovou moc-a také jen peníze.Příčinu vidím též náš příklon k západu,a zavržení naší politiky "slovanství".Jsme víc Keltové,Němci či vůbec jiná rasa?

      Vymazat
    4. 17:19... Do psýchy Jana z Husi samozřejmě nevidím.
      Ale že vrazi a loupežníci kteří se zaštiťovali jeho jménem děsili celou Evropu je prostě pravda.
      (Spanilé rejsy)
      Helanov

      Vymazat
    5. 18:48. To ano, souhlasím. A po generaci válek se z nich stali zemští škůdci, neb se jim válka stala živností a nedovedli si už představit, že by se měli živit prací. Potud souhlas. Avšak bez oné druhé strany mince - nenažranosti kléru, náboženského plus národnostního útlaku atd. by nybylo ani Mistra Jana. Mimochodem, každý zná Mistrovi různé citáty o pravdě, ale ten jediný citát, který nejlépe vystihuje Mistrovu psýchu téměř nevidět, neslyšet. Zní: "Pravda je jen to, co jest dobrem všech." Myšlena většina pochopitelně; nemyslím si, že by byl Mistr Jan tupec a věřil v jakési univerzální všedobro - co je dobrem pro vlky, určitě není dobrem ovce atd. Naopak. Tento citát dokazuje, že nebyl náboženský mystik, ale že stál s oběma nohama pevně na zemi. Dotaženo do konce - co jiného je demokracie, než "dobro většiny"? Hm... Ano, jistě, renezance už byla na pochodu. A co? O dvě století později bylo držení Biblí Svaté psané jazykem "prostého lidu" hrdelním zločinem. A popud k tomu vzešel právě z Apeninského poloostrova. Tož tak, jak říká Terezek.

      Vymazat
    6. 19:20..."Pravda je jen to,co jest dobrem všech."
      Pěkný, ten jsem ještě neslyšela.
      Pravda je, že pravda je věc tzv.společenské smlouvy, prostě většina se dohodne,že pravda je to a to.
      A ohánět se "dobrem všech" ?
      Hmm,to dělaj VŠICHNI diktátoři.
      Domnívám se,že nejvíc lidí co kdy byli zabiti zemřelo rukou hlasatelů pravdy.
      Ale s tím Apeninským poloostrovem... hahaha,to bylo chtipný!
      Houpe se to houpe,jako na housenkové dráze.Řekl by Nohavica.
      Helanov

      Vymazat
    7. 21:20 No však jo! Většina se dohodne že pravda je to a to, neb jest to, řečeno Mistrovými slovy, "dobro všech" - tedy dobro té většiny. A co jiného je tato dohoda, než demokracie? K tomu Apeninskému poloostrovu - po vynálezu knihtisku se mezi obecným lidem počala šířit Bible psaná jazykem "prostého lidu". Takže to Vatikán prohlásil za hrdelní zločin. Jojo, houpe se to houpe, neb nic není, krom války, černobílé. Hm... diktátoři? Žeby žeby? Žeby demokracie byla diktátem? Páč demokracie, ne diktátoři, se "ohání" - vašimi slovy řečeno - dobrem všech - přeloženo dobrem pro většinu. Co máte proti Mistru Janovi? On husitské války nerozpoutal. Ale a hlavně - husitské hnutí bylo, aspoň původně, hnutí OBRANNÉ !!! Že se to pak zvrhlo je už jiná věc. Leč nebýt jich, datlovali bychom teď spolu a byli chytří vůkol německy - určitě ne česky.

      Vymazat
    8. 22:00...Ale jo,souhlas.
      Když já jsem na ta abrahámovská náboženství taková alergická.Vlastně jsem alergická na všechny bigoty,ať jsou to černope®d@lníci, nebo komunisti.
      Souhlasím s tím,že "Všeliké přehánění toliko pro hovado dobré jest" :-)
      Helanov

      Vymazat
    9. No a teď si představte, že byste pocházela ze staré exulantské rodiny jako já a vaši rodiče by byli bigotní věřící, co by do vás od mala hustili tu "jedinou pravdu". Pak byste šla do školy a tam by do vás hustili zase jinou "jedinou pravdu". Pak by vypukl Hadraák a tu máš káčo lívanec - "jediných pravd", kde se vzalo, tu se vzalo, jak nasráno, jak říkal můj sprostý strýc Josef. Ismů že by se z toho jeden... Jo. Přesně to. Hm... Když jsme u té pravdy. Uznávanou valutou - dokonce mezinárodní - za pravdu je kopanec do prdele, jak řekl Mistr Jan (Werich) ve forbínách. No a přesně toho se mi také dostalo od obou institucí - od rodičů i od školy. Ale nestěžuji si - každá sranda něco stojí. Dobrou noc. Tedy vám - já jsem prduch a mám noční.

      Vymazat
    10. Pro Helanov:Alergicka muzete byt,ale abrahamovska vyznani ze středoveku nevypudite.Nabozenske valky a boje mezi papezi,ruznymi hnutimi taky ne.Jmeno ruze od medievalisty Ecca je přesnym obrazem nelitostnych boju mezi mocenskymi proudy křesťanstvi.Daes byli vsichni.Ale nazyvat tak Husa je nízke.Myslite si,že byl fanatikem?Profesor univerzity se svym na tuto dobu úžasnym dilem?Podiven je o tom jiste presvedcen.Posuzovani minulosti s nadřazenosti dneska tak casto dopada.I u vas.

      Vymazat
    11. @18:19

      Velmi dobra a trefna otazka.
      Kdo jsme? Vsemozne:
      https://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/promeny-ceskych-regionu/kdyz-stejny-lek-neni-ucinny-pro-vsechny-cesti-vedci-vylepsuj/r~d8df7acafae911e988f50cc47ab5f122/

      Ono je toho povice. Ja jen tak.

      Ale ta ozon dira nad nami, noooo...
      I tu, samozrejme - zacelime.:). Tak co fuuuurt?
      Budte trochu v poho, no zaroven i premyslejte.

      Nebo se vzbudi letni medved na Prednej hore (no tata na chate:)), pak se vzbudi nejvice tonazni castice, ktera prasla jak Higgsovym, tak kvarkovym polem, Nelka (dcera) a uvidi kazdy, ty dopady:)

      Pisnicku, co asi jineho?
      Verte trochu Cechum a Slovakum. Kdyz nas nejak rozproudi, roztocime - cely svet.
      Hlavne, po te dlouhe dobe, zacnete verit trochu i sobe. Doufam.

      Diky, nobody
      (opet plno rinoviru, no nejlepsi obrana pruniku, neceho, rekneme i horsiho).
      Termin - imunita.
      Jste imunni vuci vnejsim i vnitrnim neco?
      Tak jedem

      nobody

      Vymazat
    12. Husité NEZAČALI ty masakry. V tu dobu (a nejen tehdy) se válčilo VŠUDE po Evropě a nejen tam prakticky neustále. Nemůžete dnešním pohledem hodnotit to, co bylo před mnoha lety za zcela jiných podmínek. To je prostě obrovská chyba. A ani to, že se mi něco nelíbí na tom nemůže nic změnit.

      Uvědomte si jednoduchou věc. Teda jestli se Vám líbí život. Kdyby se naši předci kdykoli zachovali jinak, než se kdy stalo, prostě byste tu nebyla.

      Hus v žádném případě náboženské války nevyvolal. Naopak, bylo třeba "očistit" Zemi od pohanského plémě "bezvěrců" a zarytých nepřátel církve pravé. To, co tvrdíte je ve skutečnosti náhled právě z tak zvané druhé strany - jednodušeji - našich nepřátel. Znovu opakuji, že při jakémkoli jiném chování našich předků bychom tu prostě nebyli!

      No a jestli to, jak Vy říkáte byli, vrazi a lupiči? Znova Vám opakuji válčilo se všude a NAŠI sousedi nebyly absolutně žádnou výjimkou. A navíc je docela sranda, že Vy jste alergická na dogmata, ale boj za OČISTU A PRAVDU BOŽÍHO SLOVA počítáte za - evidentně - také smrtelný hřích.

      Všichni ti, co pochopili reálnou politiku a dochovala se nám jejich slova, svými slovy tvrdí, že chceš-li mír, připravuj se na válku!

      Jestli někdo srovnává DAEŠ a Husity, tak nezlobte se na mne, ale nemá všech pět pohromadě! Helanov opakuji pro Vás naposledy, nesrovnávejte minulost s dneškem. A minulost nelze ani vykládat podle toho, jestli se mi líbí. Prostě to tak bylo. Z minulosti je možno se poučit, ale kromě přepsání ji nelze změnit. Opakuji - také naposledy - jinak působíte sympaticky, ale některé Vaše poznámky ...



      Vymazat
    13. 4:54...Proboha,nemyslím si,že by byl Hus fanatikem!!!
      Chápu že středověký člověk uvažoval v jiných dimenzích!
      Ale z dnešního pohledu vidím,jak jsou ta abramáhovská náboženství nebezpečná.
      Stačí se mrknout do Levanty,kde ti první a třetí vedou pravou a nefalšovanou náboženskou válku.
      A ti druzí (jako my,křesťani) horlivě kibicujou.
      Přijde mi to na 21.století poněkud ulítlé, nó.
      To se pak jeden nediví,že v Číně nechávaj nepřevychovatelné bigoty rozebírat na orgány.
      Helanov

      Vymazat
  3. Takové odporné zrůdy jako Pithart a Příhoda by měli být pranýřováni a vyobcováni do Svaté říše římskoněmecké. Hnusní
    odpadlíci a zmrdi. Fujhuj.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nikoliv - nýbrž žalováni u příslušných soudů podle místa bydliště. Důvodů pro to je dostatek.

      Vymazat
    2. V paměti mám jednu příhodu z devadesátek v hospodě. U stolu se mnou náhodně seděl jeden skorodůchodce a se zaujetím mi vtloukal do hlavy, že až pojede do Prahy, tak si ssebou vezme nůž a podřízne to tlusté prase Pitharta. Nejsem povahy svárlivé, a tak jsem ho nechal povídat. Ten člověk nebyl moc opilý, ale je pravda, že u nás ve městě byl hodnocen dosti shovívavě. Tahle příhoda mi zůstala trvale uložena a po pravdě jsem nechápal její smysl. Pozdě, ale přeci už začínám kapírovat.

      Vymazat
  4. Jo souhlas s článkem vypadá to že Češi procitli a nevolí většinově proti národní sluhy západu.

    OdpovědětVymazat
  5. Národní obrození je vidět už jenom z reklam. Možná, že špatně vidím, ale v některých případech to budí dojem, že už zde převládají Afričani a kolonizace probíhá obráceně. Doby protektorátu pak připomínají anglicky mluvené texty s českými titulky,kdy němčinu nahradil jazyk nového protektora. Ještě by nám mohli dávat sekerky, zrcátka a korálky a jsme obrozeni stejně jako ti křováci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A pokud se týká vlastenectví, tak jsou současným školstvím, médii i značnou částí společnosti mladí lidé vychováváni v tom smyslu, že vlast je tam, kde se mohou sladce vyspat a dobře nažrat.

      Vymazat
  6. My Češi ponížení služebníci unie, se bijem se v prsa a opakujem "mea culpa...". Musíme, nebo se dostaneme do klatby. Neakceptovali jsme příkaz z Bruselu a neodvolali vládu i s premiérem. Vždyť máme tolik lepšolidí,které nám na podiu prezentují Chvilky a premiérem ať je nejlepší z nás Mirek Kalousek. Haleluja.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za vynikající článek. Tu knihu od tzv. Podivena jsem kdysi četl a byl to pro mě trýznivý zážitek. Od té doby nejsem schopen Pitharta nejen poslouchat, ale ani vidět. Zasloužil by z naší strany jen hluboké pohrdání a společenskou izolaci. Dodnes nechápu, že mohl v politice uspět. A jen tak na okraj k jeho obdivu k německé "státotvornosti". Němci svoji dějinnou úlohu a tvořivost nezpochybnitelným způsobem prokázali zejména ve 30. a 40. letech minulého století. Připomínám si ji při každé návštěvě Osvětimi...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vykladat dejiny co nejtrivialneji a s posmechem,vydávaje se za objevitele te konecne pravdive pravdy je cilem Podivena.Kolaboranta nejhrubšiho zrna.

      Vymazat
  8. Co tedy Evropu-NÁS podle vás ohrožuje nejvíce?
    My sami - svou lhostejností, pohodlností a nezodpovědností. A také naivitou a neochotou se navzájem poslouchat a vážit si i opačného názoru. Žít s klapkami na očích je cesta do pekel. Největším a vlastně i jediným nebezpečím pro naši zemi jsou ti, kteří si, jak se lidově říká, nechávají vymýt mozek.
    http://svobodnenoviny.eu/rok-2020-zacatek-kolapsu-i-okamzik-pravdy/
    https://pravdive.eu/page/362/b-k-30ti-letum-bez-totality-30-dukazu-ze-nejsme-skutecne-svobodni-b
    http://www.zvedavec.org/vezkratce/16622/
    10ti letý "migarnt" - my vás zabijeme ...

    OdpovědětVymazat
  9. Článek je výborný, Jen bych si dovolil doplnit.

    Pokud chce znát někdo naše opravdové české elity, nechť si dojde na v Praze na Staromák a tam u radnice na zemi jsou v dlažbě takové kříže. Tak tam leží. Zbytek tehdy emigroval.

    No a kdo zde zůstal. Pouze ti, kteří se naučili ohýbat záda nové šlechtě. Ti tuto vlastnost následně předávali z generace na generaci. Současní jejich potomci jsou výraznou částí etalonu pražské kavárny (havloidů).

    Venkov šel trochu jinou cestou. Nové šlechtě kýval, ale své malé záležitosti si dělal po svém. Tak tam někde hledejme posměšnou českou povahu. Švejky a Cimermany.

    Území tehdejšího Rakouska-Uherska je územím původně Markomanů. Odtud pravděpodobně Moravané. Tam jsou kořeny našeho národa - t.j. starousedlíků. Ti se ubránili jako málokteří někdejší expanzi Říše Římské. Za Dunaj Římany nepustili. (zastavili expanzi císaře Marka Aureria. Jeho syn Comodus musel platit Marcomanům úplatky, aby nechli Řím na pokoji.

    Následovala Velká Morava. Tam poprvé jsme dostali první ránu. Říše se rozpadla na 2 územní celky
    1. současné Čechy-Moravu-Slezko-východní část Rakouska-Sasko-východní Polsko
    2. a Maďarsko-Slovensko-západní Ukrajina,

    Druhá rána, kdy jsme byli velký a neporazitelný stát zahrnující v principu stále to samé markomanské území (pozdější Rakousko-Uhersko), byla vražda krále Přemysla Otakara II. na Moravském poli, rukou krumlovského rodu Vítkovců ve spojení s Habsburky. Tam jsme přišli o část Rakouska (jinak tomu zrádci Závišovi (Vítkovec-osnovatel vraždy) postavil na Hluboké nad Vltavou pomníček předek Karla Schwarzenberga.

    Hochtapler Karel IV., který chtěl jako první eurohujer přesunout papežský stolec do Prahy svou činností vyplundroval státní pokladnu a když mu došly peníze, církev měla super exluzivní podmínky na cokoli a Čechy byly plné pozvaných zahraničních řemeslníků bez práce, nenechaly nepokoje na sebe dlouho čekat.

    OdpovědětVymazat
  10. Husité pak sjednali znovu respekt před tehdejší Evropu. V rámci opětovné integrace Čech do Evropy český sněm propůjčil českou korunu Habsburkům. Císařství začalo prosperovat. Vrcholem byla Rudolfínská doba. Prosperovalo opět území bývalé Markománie.

    V té době ale již došlo ke značnému pomatení jazyků. V Čechách kde kdo mluvil kde jakým jazykem. Lid zde cítící se jako starousedlíci postupně přecházel od pravděpodobně původní Kelštiny, přes směsku s následnou Germánštinou a Slovanštinou, Češtině s prvky Latiny a následně k Česko - Němčině. Jiné části Císařství mluvily Maďarsky, Srbochrovatsky, Polsky, Rusínsky, ale i Italsky.

    Všichni jsme byli ale starousedlíci spjati se zemí kde žijeme, Na našem území za Čechy nebo Böhmen. Určitě ne Němci (Jako Rakušák není Němec, byť mluví německy, předci Keltsky, pak Staroslovansky. Slovo Östereich je od slova Ostřiky - zem ostrých kopců).

    Až Španělská větev Habsburků loajální papežskému stolci, zlatem nakradeným v Americe svou ideou rekatolizovat Čechy nám dal čočku na Bílé hoře a povraždila naše původní České, Moravské a Slezské elity. Ty nahradila papeži věrnými novými Německy mluvícími.

    Až Marie Terezie, svou moudrou politikou zem a lid opět sjednotila, byť se začalo z pochopitelných důvodů přecházet na Němčinu jako hlavní dorozumívací jazyk. Stále jsme se všichni cítili jako Češi, v té době již spíš jako Böhmen.

    Rozvrat nastal 1848. Tam se prvně začalo mluvit o tom, že Böhm není Čech neboť mluví Německy.

    Pak to již známe. Cíl 1. světové byl splněn. Rakousko-Uhersko bylo rozmetáno na pidistáty podle toho jakou řečí zrovna kdo mluví.

    Vznik ČSR byl dohodnut u stolu Francii, Anglii a USA. Masarykovi to bylo přiděleno za zásluhy za úkol.

    Jako vklad pro vznik ČSR byla použity cca 2/3 carského zlato, které měly za úkol chránit legionáři. To, vykšeftovali s ruskými Rudými komisaři za volný průjezd Sibiře. 1/3 zlata zmizela spolu s tím jak jim vydali admirála Kolčakova - mezinárodně uznaného vládce Ruska (velitele bělogvardějců). Najděte si krásný ruský velkofilm Admirál.

    Pak teprve mohli legie projet na východní pobřeží ruské říše a odtud do USA. Zde zaplatili 2. třetinou carského zlata výpalné americkým bankovním oligarchům a po té se zbývající třetinou jeli založit ČSR.

    Po návratu v Čechách, na Moravě, v Podkarpatí a na Slovensku všichni koukali jak z jara, že jako bude nejaké Československo. Nikdo nic takového nečekal, ani nechtěl. Dav se ale strhnout podařilo.

    OdpovědětVymazat
  11. O pár desetiletí později, když pragocentristi po celou dobu všem v pohraničí šli po krku, ze nejsou Češi, neboť mluví Německy a oni nakonec řekli, když jsme tedy Němci, tak jsme tedy Němci a chceme do říše. Na to Hitler párkrát zabouchal do stolu, tak v Mnichove tu původně stejnými namalovanou mapu krapet tužkou přemalovali.

    Zde jsme po druhé světové přišli opět o část našich elit

    Ano za války pokračovali právě oni, z pohraničí, v rozkolu, který zasel jako první Palacký (ten hlásal blud, že kdo nemluví česky není Čech) a pragocentristi pod dohledem Francouzských protektorů za první republiky dokonali.

    Odsun byl v té situaci bohužel nutný. O národní elity, které historicky za Čechy, Moravu a Slezsko dýchali, ať byl kdysi u vrcholné moci kdokoli jsem ale přišli.

    Další ztráty nastaly po roce 1948, kdy Stalinsko - později Brežněvosvští komančové prosazovali systém, který potlačoval jakoukoli snahu dobrat se poctivou prací k osobnímu úspěchu.

    To, co se děje ale nyní, to je opravdu již trend blížící se konečné otázce nás starousedlíků kotliny české. Společenské páky drží v rukou nevzdělaní magoři, ohýbači zad, zaprodanci a ti v hypotéčních pastech. Mládež vzdělává první generace kantorů s vymytými mozky falešnou pravdou a láskou. Výchova zcela chybí. Proto zejména mladí netuší proč zde na světě jsou, co jim bylo naprogramováno, jako všem živým bytostem od přírody, možná od boha. Mít děti a vychovat je.

    Bylo jim podsunuto na úrovni základních vzorců chování, že jsou zde proto, aby si užili mejdan. Nepřemýšlí o souvislostech. Békají nesmysle hlásané Milionem chvilek a jim podobných. Tu dle nich stále jakoby národní Češtinu nahrazují okupační Angličtinou. Tj. řečí těch, kteří zotročili přes půl planety a po roce 1989 vyloupili celou východní Evropu, kdy předtím zničili soustátí (Rakousko-Uhersko), které má své kořeny někde v dávné minulosti u Markomanů (minimálně okolo roku 300 našeho letopočtu jsou první záznamy) a ve Věstonicích, kde byly první záznamy o jakýchsi lovcích mamutů.

    Díky tomu vymíráme - nerodí se děti, propaguje se kdejaký teplouš a lezba, a do Evropy se hrnou hordy nevzdělaných, ale plně v islámu vychovaných a odhodlaných novousedlíků, kteří nás hodlají na našem území nahradit!

    Pokud se alespoň u nás na území V4 tomu nedokážeme postavit alespoň jako Maďaři, tak do pár desetiletí padneme všichni.

    Tedy mám volit amatéry, blby, agenty cizích západních mocností, nebo schopné osobnosti - profesionály.

    Staré české přísloví říká. Nejlepší revírník je bývalý pytlák. Zná dokonale svůj revír a veškerou škodnou, která okolo něj krouží.

    Bez změny vedení v ČT, ČRO a na školství. Bez vypakování cizáckých neziskovek. Bez toho to nepůjde. Pak budeme stále jen čelit zfanatizovanému davu s vymyšlenými ataky ala - policie má něco došetřit, zda-li budeme Čapí hnízdo vůbec předmětem žaloby => Babiš je dozajista vrah. EU komise doručí jakousi předběžnou zprávu k připomínkování => Babiše nutno okamžitě pověsit, zapalujte auta, vypalte hrad, fackujte ty s jiným názorem, dejte pěstí Jaklovi, děti udělejte si terč s portrétu presidenta Zemana a házejte na něj hroudy z hlíny, Klausovi ml. odeberte dítě, neb jej přinesl k pokládce květin na Albertov.

    Pokud se s tím nezačne něco opravdu intenzivně dělat, tak věřte, že se k vedení tohoto státu dostanou opravdu elity elit. Řeporyjský dutohlav Novotný na hrad! Bakala předsedou vlády. Ministry si můžete doplnit následně sami.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslíte si, že Slované vznikli jen tak z ničeho nic? Že všechno jen "přebrali" a nebo využili?
      Tady Vám uvedu citát z webu: http://www.slovanskakosile.cz/o-slovanskych-dejinach/

      "Veneti, tedy Slované osídlili Evropu už 3 tisíce let př. n. l., tj. 2 tisíce let před Římem. V 1. století n. l. Plinius Starší a Tacitus ve 2. století, stejně jako řecký zeměpisec Ptolemaios píší o jakýchsi Venedech, kteří jsou později identifikováni jako Slované. Podle těchto antických autorů rozložili Venedové svá sídla mezi Vislou a hřebeny Karpat. Ani to však není nejstarší doklad o Slovanech. Nejvíc nám může nabídnout archeologie. Odhalila zajímavou podobnost atributů Lužické kultury, která například v Čechách působila už kolem roku 950 před n. l. (500 let před příchodem Keltů), s atributy Slovanů."

      Tolik třeba k Markomanův ve Vašem podání.

      A ještě dodatek: http://www.slovanskakosile.cz/o-slovanskych-dejinach/historia-slovanov-phdr-viktor-timura-csc-plk-v-v/

      "Nelze ve skutečnosti vymazat z naší paměti velký přínos slovanské kultury na obohacení a povznesení evropských národů. Slované jsou potomkové původních obyvatelů Evropy a reprezentují většinový základ původní jednotné populace, který je původem z Kavkazu."

      Podle mne hodně "zmatků" v historii vzniká nepochopením možnosti vývoje společností, kdy změna ve vybavení a rozvoji nástrojů se přičítá už "jiné" civilizaci. Copak tu za posledních tři sta let v Evropě byly různé civilizační národy na svých územích střídáni jinými národy jako celek a byla tu - nehledě na dnešní snahy - taková migrace? A co když budoucí historici třeba najdou artefakty staré dnes dvě stě padesát let a vedle toho něco z dneška? A nebudou znát z naší "slavné" přítomnosti - vrcholu dějin - nic, protože se nic nemusí dochovat, kromě, což by byl dokonalý paradox, třeba výkladu dějin pro děti? Co si potom budou myslet?
      A víte vůbec, že i dnes většina obyvatel Evropy mluví některým ze slovanských jazyků?

      Vymazat
    2. Já to šermování velkolepou minulostí moc nebaštím.
      Z antického Řecka je dneska marginální předlužená zemička.
      A o dědicích Říma,těch vystajlovaných módemanech,hanba mluvit ;-)))
      Když ono se to všelijak střídá,asi...
      Helanov

      Vymazat
    3. Tak buďme rádi, že to šermování alespoň naši Obrozenci dělali. Jinak bychom nemuseli mluvit ani česky, jen nějakým nářečím v nějaké z těch říší. Právě jste navíc uvedla příklady, které jsou aktuální i dnes. Nebo se EU "monarchie" chová dnes lépe? Tam také byla "tolerance", silná "imigrace", "zábava" atd. Ostatně měla byste vědět, že tzv. antické kořeny západní Evropa přijala "za své" až po zničení Byzantské říše, kdy také získala první pořádný balík na svůj rozjezd.
      Působíte velmi sympaticky, ale některé vaše poznámky ..
      Ono nestačí mluvit nějakou řečí a říkat MY jsme TIHLE, ale právě starobylé kořeny jsou to, co nakonec tvoří společenství, které se dnes nazývá národ. Proč asi by jinak museli neustále přepisovat historii? A to prakticky VŠEM národům? Jinak by nás stačilo jen ukecat k výběru té správné formy vlády nad námi samými.

      Vymazat
    4. Perune,obrozenců si samozřejmě strašně moc vážím,podali úctyhodný výkon!
      Ale zas,na druhou stranu,co by se stalo,kdyby obrozenci nebyli?
      Patrně bychom už nevěděli že jsme Češi a mysleli bychom si,že jsme Němci.A tak by nás to možná ani nebolelo.
      (Omlouvám se za poněkud rozpustilou úvahu.)
      Helanov

      Vymazat
    5. myslíte ten pragocentrismus prováděný Sobotkou, Nečasem, Topolánkem, Bělobrádkem nebo Filipem? To už jme zažili před 89. Tehdy Byli prgocentristé Bilak, Colotka, Husák nebo třeba Dzůr.
      A k těm slovanům, Slované přišli do Evropy už v pátém století a obsadili ji až po dnešní Německo včetně. Největší slovanská střediska nalezená ve střední Evropě Jsou na Rujáně. Archeologové odhalili na území Německa pohřebiště obsahující deset tisíc těl, pocházejících z řad slovanů, jako důsledek porážky v jedné jediné bitvě. Potomky slovanů našli dnešní genetici v Německu, v Bavorsku to i dnes činí více jak dvacet procent a ve Skandinávii nebo na březích Anglie.

      Vymazat
  12. Fotku těch vhodných na funkce jsem našel zde:

    https://pravyprostor.cz/wp-content/uploads/2019/11/elitn%C3%AD-spole%C4%8Dnost-1-755x340.jpg

    OdpovědětVymazat
  13. Helanov, jaký jste ročník?
    Než plácnete nesmysl, raději si dříve něco přečtěte o historii česko-německého soužití, pomětech na Karlově univerzitě na přelomu 14. a 15. století a vládě Václava IV. Vlasta.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vlastičko,na co konkrétně narážíte?O Karlu IV.ani o univerzitě jsem přeci nic nepsala.
      Jenom jsem napsala,že ve stejné době kdy tvořili Boccaccio,Petrarca, se v Praze zaobírali myšlénkou,zda přijímat pod obojí způsobou,čili nic.
      Husa si velmi vážím,pro český jazyk toho vykonal hodně.
      Ale jeho-zřejmě nepředstírané- zbožnosti úplně nerozumím.
      Jestli mne něco děsí,tak je to náboženský fanatismus.
      Ono se totiž nejlíp krade a vraždí se jménem ňákého toho pámbíčka na rtech.
      Helanov

      Vymazat
    2. 21:51... To je fakt neprůstřelnej argument :-)
      Helanov

      Vymazat
    3. Helanov toho o dejinach asi moc nevite.

      Vymazat
    4. Hej, co se porad hadate?

      Pustte si, treba Abbu a je kliiid.
      (milovana vec, skutecne mi byly 4 roky, kdyz jsem skoro roztriskal strejdovi vzadu autak, no nejak me to chytlo...:)
      Zase budu nejaky zly, no tak to, jednoduse probihalo:).

      Nechte nas stat se, necim, siiim. Stuplici nasi:).
      Pote udelame vse, pro vas.

      O tom mozna vi malo lidi, ale jel sem do Svedska, jen tak tak se zeptat Agnety na to proc ten rozpad?
      Nic ve zlem, pouze jsem to nejak nepobral, jiz vim:).
      Proste - zvedavost.

      Na 3 mesice zaracha (zakaz vstupu), Malmo, trajekt, odchod.
      Protoze jsem pouze branil cest jedne damy, zeny od meho pritele (cerstve vzati), Benny, rekls mi sve, vim mel jsem zustat, i pote. Reagoval jsem v mladeznickem klubu, neadekvatne.

      Za 3 mesice jsem byl s Opel Corsa 1,9 zpet.
      No cooo?
      A neco opet dopadlo Super Trooper, i kdyz az za severnim polarnim kruhem - opet muj zablbany napad, nestezuje si nikdo,
      Chtely jsme to zmaknout za 3 dny (blby diplom o prekroceni sev. pol. kruhu) a tak nejak z toho zustaly 3 tydny...:)

      Takze, ma dcera v jednom malomeste je reditelka stredni skoly a celkem OK. A kecame celkem casto.:)

      kdo jiny, no vzdyt.

      Tak treba Guns, kdyz uz se bavite o zbranich:
      https://youtu.be/8SbUC-UaAxE?list=RD0dcbw4IEY5w

      Vymazat
  14. S "Podiveny" se nediskutuje ale bojuje. Jinak se tito trpaslíci přemnoží a potom jsou všude.

    OdpovědětVymazat
  15. Problém není v politicích, ale v blbcích, kteří je volí. Podle počtu účatníků letenského předmajdanu nebude na škodu, když to tady NWO proberou. Nedovedu si představit, že bych volil pyjráty, ČSSD, starosty, nebo nedej bože KDU ČSL. Živočichové co je volí produkují odpad, pro jejich obživu naprosto zbytečně umírají zvířata, produkují CO2 a jejich automobily znečišťují vzduch.

    OdpovědětVymazat
  16. Pro Helanov: Jan Hus se vymezil proti prohnilosti katolické církve (rozmařilý život, dvoj- a trojpapežství,odpustky apod) a agresivitě "německých kolonistů", kteří se za něco málo více než sto let rozlezli do všech oblastí země a sfér společnosti a začali uplatňovat právo silnějšího (třeba právě na Karlově univerzitě) a tím i svoje názory, způsob a náplň výuky, atd. Odtud byl jen krok etnickým rozmíškám, které po smrti Jana Husa vypukly naplno. Právě císař "svaté říše římské národa německého" stál v čele boje proti "odbojným Čechům" - husitům. Husité bojovali za samostatnost českého národ a státu, proti zpupné církvi a panstvu, za zmírnění chudoby širokých vrstev obyvatelstva a za svobodu náboženského vyznání.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vlastičko,souhlasím s vámi.
      Ale nebojuje snad Daeš za SAMOSTATNOST,proti agresivitě křesťanských kolonistů kteří jim tam dosazují pomocí korupce "spřátelené" vlády a pokoušej se je násilím westernizovat???
      Možná nezáleží jenom na myšlénce,ale i na použitých prostředcích.
      Možná je někdy lepší netlačit moc na pilu a postupovat po malých krůčcích.Páč tlak vzbuzuje protitlak.
      Helanov

      Vymazat
  17. Nádherný článek a některé komentáře. Vytisknu si ho pro potomky. I podle genetického průzkumu je v ČR většina lidí Slovanského původu. V Německu je také vysoké zastoupení Slovanských genů. Lidé mají mozek ale mnoha případech se chovají hůře než zvířata.

    OdpovědětVymazat
  18. Článek je vinikající i někreré komentáře. Podle výzkumu
    prof. Galušky se zjistilo, že dle DNA ze vzorků asi 250 lidí žijícímí na území byvalé VM je 18 vzorků totožné z hrobů velmožů. To znamená, Velká Morava dál
    žije. Kolik národů žije nepřetržitě na jednom území?
    Vlasteci nevěšejte hlavy i mysl.Podívejte se místo ČT,tak na TV Šlár(e)r.Tám zní písničky od Šumavy k Tatrám .Tato TV spojilo znovu ČeskoSlovensko. Můžou
    si všichni zrádci trhnou. Ti všichni upadnou v zapomnění, ale lid zůstané vždy.Např.naše rody se datují v kronikách od r. 1570 a budou tu dále. Láska k vlasti a domovu se vštěpuje dětem již od útlého věku,jelikož to vidí a slyší doma.Tady je normální doužití 3 generací.Tradici udržují kroje, každá dědina je má trochu jiné.To samé dialekt. taky je různý. A dědina má kapelu, nebo i několik.Tak se rozvíjí láska k rodné řeči, neboť každý je odněkud a to si nese sebou celý život a je hrdý na svůj kraj.
    Co nás na vekově trápí,že Praha si myslí, že sežrali
    všechnu můdrost světa. My lid nevdělaný si zase o nich myslíme, něco o debilech. Tím nechci urazit pravé a zdravé jádro Prahy.Národ nezanikne, což je historicky dokázáno.Elity a cizáci zradily, již toliktát a furt sme TU a budeme.Čechoslovák

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vzpomente na vtip,kterak kazdy spravny Prazák je puvodem Moravak.I ja,Moravanda z Prahy.

      Vymazat
  19. etnická okupace České republiky je horší než to, co tady doposud bylo. A to včetně Rakouska-Uherska a Německé okupace.
    Totální likvidace Českého národa, kultury, národního bohatství a dnes už i mladé generace, přepisování historie nebo předání našeho území úhlavním nepřátelům a vrahům Českého národa se stává skutečností.
    Kdo jsou a jaká mají jména zločinci, kteří to páchají, paní Kučerová musíte sama vědět. A je smutné pokračovat v popravě Českého národa, napsat tak dlouhý článek a nepojmenovat naše vrahy.
    OPAKUJI, ZAMLČOVÁNÍM PRAVDY A JEJÍM PŘEKRUCOVÁNÍM NIKOMU NEPOMŮŽETE. a v důsledcích už vůbec ne sobě. Hrůzné skutečnosti jsou patrné už třicet roků. Jednou naši potomci popíší dnešní dobu, jako nejzrůdnější režim v naší historii.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 6:20...Tak hlavně aby ti naši potomci jednou pro to popisování historie našli v arabštině vůbec vhodná slova...plačící smajlík
      Zdá se,že na tak veliký p®ů$e® ještě česká kotlinka nikdy zaděláno neměla.
      Helanov

      Vymazat
    2. stačí, když to nebude v jidiš

      Vymazat
  20. Upozornění:
    Článek p.prof. Kučerové "Dočká se obrození probuzení" (1.a 2.část) vydalo Křesťanskosociální hnutí jako svou 320. publikaci určenou pro potřebu vlasteneckých organizací, Brno, Praha, v únoru a březnu 2010...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za informaci. Podle některých náznaků jsem tušil, že to není jen tak. Ale jak je vidět, nezestárl. Jen je to obrovská sranda, myslím kdo to vydal, viz výše diskuse! :)

      Vymazat
  21. Třicetiletá bilance dosavadního vývoje lidské společnosti.

    V glosáři jednoho českého akademika čteme:

    Nová globální doktrína trpí především deficitem demokracie a dalších všelidských hodnot. Není ani globální. Nerespektuje universalitu, pluralitu, natož jedinečnost ve skutečném lidském světě. Nezakládá se na Chartě OSN, ale na absolutizaci monopolní moci. Nejvyšší moc si osobuje právo napadnout a podmanit si kohokoliv, kdykoliv a kdekoliv. Jediným právem se stává „právo silnějšího“.

    Nadnárodní nevolené mocenské struktury již fakticky ovládají i mnohé demokraticky zvolené vlády. Kooperaci nahrazuje konfrontace. Pravdu utápí její zamlčování, šíření sofistifikovaných polopravd i vyslovených lží. Sen o lásce drtí stále agresivnější egoismus. Sen o trvalém míru vystřídala trvalá válka. K nejnebezpečnějším zbraním nepatří jen přesně řízené střely, jsou to též přesně řízené lichvářské peníze a masově šířená falešná i jedovatá slova. Naději na trvale udržitelný život dusí světový nepořádek ohrožující existenci lidstva i přírody. Konzum i destrukce vytlačují tvořivost.

    Zneužívání lidských práv potírá lidskou odpovědnost. Svobodu degradují svévole zvrhlíků a arogance mocipánů. Sen o světové demokracii hubí realita světové oligarchie. Bezmezné bohatnutí vyvolené úzké pseudoelity a rostoucí hmotná bída naprosté většiny lidstva překonává jen vydatně pěstovaná bída duchovní.

    A přece – ba právě proto – stojí za to usilovat o kontinuitu dobrého. „Hubme nevědomost, aby nevědomost nezhubila nás,“ radil Jan Amos Komenský již na počátku novověku.


    Z pozůstalosti univ. prof. PhDr. Bohumíra Blížkovského.


    OdpovědětVymazat

Redakce vás žádá, abyste diskutovali slušně, nenapadali spoludiskutující ani autory, abyste argumentovali věcně a fakty. Děkujeme.