Reklama

pondělí 30. prosince 2019

Hromosvod této planety?

Patrick Ungermann
30. 12. 2019
Ptám se svých zletilých žáků, jak budou o Vánocích pomáhat rodičům a kam vyrazí. Často se zasmějí. Věří, že jsem ironicky vtipný. V minutě se valná většina začne těšit na bezchybné pohodlí: Kam bychom chodili? Z odpadního tepla je teplo i nám. Jsme zateplený panelákový svět. Pizzu si necháme doručit na stůl. Mobily a počítače pohltí touhu po životním prostředí suprově. A těch přátel po internetu!


Svého času mi dítě navštěvovali dva spolužáci. Pokaždé zůstal zapnutý počítač. Dítě přestalo chodit k babičce, než jsem dorazil z práce. Začalo být unavené. Také předrážděné. Jsem táta na plný úvazek. Potomek to ví, a tak k sobě máme hodně blízko. Změnu, kterou by někdo svedl na pubertu, jsem poznal a její příčinu odhalil. Měli jsme spolu řeč. Řeč laskavou a přímou. Obsáhla pohledy z očí do očí a trochu slz. Neplakalo se kvůli počítačové hře. To spíš kvůli kamarádům, kteří uměli hlavně tu hru.

Potom mi na rodičovském sdružení svěřil pan učitel: „Dětská duše, to už není e-mail, pevné úložiště, nebo si něco držet na flashce. Podívejte se na tyhle ikony, to je dětská duše…“ Pocítil jsem krátký výpadek paměti i smyslového vnímání, příznaky šoku. Jednak proto, že mám opravdu možnost se podívat na ikonu. Zobrazuje pannu Marii s novorozenětem podle přísných a jasných pravidel ikonické malby. Ale hlavně: Jakpak se může dětská duše, svět dítěte vejít do čtyř blikajících štítků na sedmnáctipalcové obrazovce?

Mé dětství se vešlo do maminčina opatrování, do taťkova vysvětlování, do dědova zemědělství, do babiččiny skvělé kuchyně, do lesních procházek s druhou babičkou, za mlada profesionální chůvou. Také se vešlo do kůry naložené bobulemi u potoka – „plují lodi do Málagy…“ Mé dětství se vešlo do louky s kravkami, do pohádek ve zdraví i v nemoci. Vešlo se do večerů s mlhou. Do všech tet a jejich černých hodinek. Mé požehnané dětství se vešlo na kachlovou pec s nefalšovaným a vůbec ne odpadním teplem. Vešlo se do oblohy i do vesmíru a nakonec do božího nebe, jehož tajemství mi poodhrnovala skutečná ikona.

„Vidíte ty čtyři ikonky?“ Štítky v oči beroucích barvách neustále lákaly elektronickou myš. „To je kloudování,“ dořekl mi pan učitel. „Clouds, to jsou anglicky mraky, viďte?“ Snažil jsem se neztratit nit. Čekalo mě vysvětlení, že digitalizované informace už nebudou vázané na pevný nosič, ale vždycky je možné „napíchnout se do mraků“ a kdekoli si cokoli „stáhnout“. „Jako hromosvod,“ doplnil jsem.

Poněvadž člověk na světě pokaždé pracuje s hmotou, naléhal jsem na nebohého učitele, že to s těmi mraky není jen tak. A vyšlo najevo, že mraky musí být ve spojení s obří halou se spoustou počítačů. Ejhle, kybernetický sen! A kde ty haly, řečeno geopoliticky, jsou? Také u nás, víc ale ve Spojených státech. Tak takhle se projeví archeologie budoucnosti! Žádné lezení po kolenou a hrabání v zemi. Na zvláštní povolení si otevřete do omračující haly a „vlezete si“ do počítače: Karel Vomáčka z Dolních Kotěhůlek žil, byl… Pracoval tam a tam, tvořil to a to a takové věci si myslel, a proto udržoval styky s těmito internetovými přáteli. Na následující podněty by zřejmě reagoval následovně… Možná, že k takové archeologii z dlouhodobého hlediska ani nedojde. Vždyť v geopolitickém rozměru světa jsou podobné haly lákavými terči.

S vlídným a přemýšlivým vyučujícím jsme téma probrali z mnoha stran. Zmínil jsem se o nakousnutém jablku, které si jeden počítačový výrobce půjčil do erbu. Kdo asi první takové jablko nakousl a na čí popud? Zkrátka jsme věc vzali od Adama.

Ejhle, člověk! Má chodit zpříma po zemi a všemu dávat jména. Čnít má k nebi po vzoru písmene I. Žít má z plna srdce a vyvažovat své kroky rozumem. Alespoň sám sebe by neměl zbavovat lidské důstojnosti. Může toho všeho dosáhnout a zároveň se stát převážně přijímačem na „stahování“?

Ejhle, spotřebitel! Kam by chodil? Z odpadního tepla je teplo i jemu. Čas tráví v zatepleném panelákovém světě. Pizzu si nechá doručit na stůl. Mobily a počítače pohltí jeho touhu po životním prostředí suprově. A těch přátel po internetu!

A co mé dítě? „Má parádní mobil,“ uzná pan učitel. Přiznal jsem se, že na tom nemám podíl. Se mnou že má parádní výlety, hlasité čtení a rozpravu. Večerní něhu a humorné glosy. A ve mně má člověka, který by za ně složil život, ale mnohem raději by po jeho boku co nejdéle žil. Pan učitel mě ubezpečil, že ode dneška má návdavkem krásnou mailovou adresu, žádná snehurka.X66…

Tak můj potomek, kterým jsem prodloužil rod, bude na jedné pyramidálně špičaté střeše sehrávat úlohu hromosvodu. Sveze se po něm kdekterý kloudový blesk. A já tam budu s ním, abych zvlášť nebezpečné blesky obalené konzumní přívětivostí odrážel. Mimochodem, víte, že naše planeta má rovněž takového většího bratříčka? Je to Jupiter. Je veliký a schytá většinu meteoritů za nás. Proto je jeho tvář jako od neštovic, a proto je na Zemi takový klid na všechny naše potřebnosti a podivnosti. Tož, aby i v novém roce zůstalo hvězdné nebe nad námi a mravní zákon v nás…

12 komentářů :

  1. No jo tak tohle zná každý rodič počítačová mládež se nenechá ničím otravovat. Žijí svými hrami a sociálními sítěmi.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ale nemusí to tak být.Je to na rodičích,vyplývá to i z článku.
      Pokud má dítě kamarády kteří jen "pařej", pryč s nimi.
      Moje ňoučata tenhleten problém nemaj,každé dělá nejmíň 2 sporty,chodí do kroužků a na ajped směj jen hodinu před spaním...Někdy i během ajpedování usnou ;-)
      Helanov

      Smazat
  2. Zastav se na chvíli a čti!
    Když jsem včera vystupoval z vlaku, přede mnou šla pomalým tempem stará žena. Pospíchal jsem a nevěděl, jak ji předběhnout. Nepříčetně mě vytáčela. Vtom jsem se zarazil a říkám si, kam vlastně pospíchám? Ozvaly se ve mně výčitky svědomí, že jsem se v duchu zlobil na ženu, která měla dost času a navíc za svoji pomalost nemohla. Celý život pracovala a možná si i hodně vytrpěla. A možná i všechno trpělivě nesla. A já jsem takový netrpělivý a malicherný. A to všechno jen proto, abych byl o 10 minut dřív doma. Ty minuty i tak promrhám na internetu nebo u televize.
    Alibisticky to shodím na dobu, ve které žijeme.
    Všichni jsme hrozně uspěchaní. A večer zjistíme, že jsme toho zase moc nestihli. Frustrovaní zalehneme a usneme spánkem spravedlivých.
    Přes SMS si vyznáváme lásku, přes chat komunikujeme
    a do očí si nemáme co říct. Trápí nás účty, kariéra.
    Ve schránkách se nám hromadí maily, protože nemáme čas odepsat.
    Na polici se nám hromadí knihy, neboť nemáme čas číst, nevíme, jak voní příroda, protože nemáme čas k ní přivonět!
    Do kdy to ale vydržíme?
    Čím víc toho chceme stihnout, tím méně toho stihneme.
    Věnujeme velmi času věcem, které si to nezaslouží.
    Neumíme se zastavit a uvědomit si hodnotu věcí.
    Nafotíme spoustu fotografií, ale už si je ani neprohlídneme = vypálíme je na CD a tím to končí.
    Počítače máme plné hudby, na kterou nemáme čas,
    máme množství televizních kanálů, které ani nestačíme všechny sledovat. Místo zábavy stres!
    Stále kontrolujeme mobil, jestli nám někdo nevolal,
    přestáváme si vážit krásných věcí, kvůli kterým se vyplatí žít.
    Můj děda má 87 roků.
    V životě
    - nebyl v zahraničí,
    - nemá mobil,
    - poslouchá jednu stanici na svém starém rádiu.
    - A přitom si myslí, jaký krásný život prožil.
    - S úsměvem vzpomíná, těší se z pěkného dne, z vůně dřeva, ze svých vnoučat.
    - Žil těžký život, ale váží si ho!
    To my dnes neznáme. A tak máme infarkty, rakovinu, deprese. A možná by stačilo jen zpomalit! Tvrzení, že se to nedá, neobstojí. Zamysleme se, kolik času věnujeme nepodstatným věcem.
    Zkusme vypnout mobily a počítače a porozprávět si.
    Snad jsem si uvědomil svůj rychlý život včas, abych zpomalil. Kamarád má chalupu v malé osadě obklopené horami, není tam signál, žádná televize, obchod otevřený jen v úterý a ve čtvrtek a jedna hospoda 5x5m.
    Asi tam zaběhnu, abych zpomalil a nezlobil se na staré lidi, kteří si váží zbytku života a zbytečně nespěchají za smrtí, tak jako mnozí z nás!
    *Pěkný den…a zpomalte…žijete jen jednou…a velmi krátce! * Vít Sklenár

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Tak tohle vykládejte někomu,kdo vede rodinnou firmu,splácí hypotéku,má 3 děti kterým se doopravdy věnuje a rozečtenou knížku má na nočním stolku už cca 2 roky ;-)))
      Helanov

      Smazat
    2. Tomu se říká dluhové otroctví. Takřka všechny státy světa jsou zadluženy - komu Vatikánským židobankéřům !

      Smazat
    3. Re (23:19):
      Laco!, díky za uveřejnění těch vlídných slov od Víta Sklenára. Jsou jak laskavé ponaučení.
      Mějte šťastný rok!! Celý ...

      Smazat
  3. Všechno, co nás dobrého potkalo a potká bývá jen a jen náhodou.
    Třeba když je člověk naštvaný, ustaraný, má špatnou náladu, nic se mu nedaří a ještě musí něco zařídit, na co nemá vůbec chuť.
    Jednou jsem kdysi jel koncem jara z přesčasu v práci v sobotu. Pršelo tak jako dnes už dlouho ne, že jsem byl rád, že jsem ani nemusel čekat na tramvaj. A jel jsem skorem přes celé město. Pokoušel jsem se číst a tak jsem, jako obvykle "procitnul" až na konečné. Vystoupil jsem do deště hustého tak, že by se dal snadno krájet a bez deštníku jsem byl hned promočený do poslední nitky. Říkal jsem si, no co, stejně se doma budu převlékat, tak co ... ale ejhle. Já sice byl na konečné, ale na úplně jiné. Když jsem se rozhodoval, co dál, rozhodl jsem se nakonec jít skrz takový les, který ležel mezi touto konečnou a mým domovem. Tramvají bych jel zpátky až do středu města a pak přestupoval na tu správnou tramvaj mého čísla. A to by trvalo dost dlouho. Cestou lesem ušetřím tak polovinu času. Tak jsem si nadhodil tašku na rameni a smířený s promočením jsem vyšel směrem k lesu.
    Tento les býval kdysi málo navštěvovaným, ale vzhledem k novým "ekonomickým" podmínkám rodin se stal snadnou alternativou cesty do přírody a také sportovištěm různých "hledačů" zdravějšího životního stylu. Takže tam teď je neustále hodně lidí.
    Ale v ten den, v ten déšť tam nebyl kromě mne nikdo. A já šel už pod stromy, ze kterých kapaly obrovské kapky vody stejně hustě jako mimo koruny stromů, vyšlapanou cestičkou. Najednou jsem začal cítit nějakou změnu. Jako bych se s každou kapkou deště cítil stále vyrovnanější, klidnější. Dávno mokré oblečení jako by nebylo, nestudilo a ani netížilo. Byl jsem nějaký divem naprosto zbaven svých všech tehdejších stresů, všeho svého naštvání. Z lesa jsem vyšel jako jiný člověk. Byl jsem vyrovnaný a klidný.
    Občas, když mi není veselo, abych se vyjádřil kulantně, si na tuto (a zdaleka nejen na tuto příhodu, mám jich samozřejmě více) nevědomky vzpomenu. Usnadní mi nechvátat za něčím,co vlastně většinou ani nepotřebuji, nebo třeba ani nechci udělat.
    Jen občas přemýšlím, proč to tehdy tak bylo. Pokoušel jsem se jednou za podobných podmínek "zopakovat" situaci, ale nevyšlo to. Je zřejmě nutné být na správné vlně požadavku a potřeby. A možná se to stalo i proto, že náhodou tam tehdy nebyl nikdo se špatným svědomím. Kdo ví.

    Každý by měl mít své tajné vzpomínky, které mu umožní se uklidnit, zbavit se špatné nálady, vzteku na lidi kolem sebe. Samozřejmě, že mám i jiné i silnější "zbraně", ale ty Vám prozrazovat nebudu. Jsou jen moje. Jediné, co mi nikdo nemůže vzít, dokud tu budu. A vím, že už nikdy nikomu o nich nic neřeknu. Zůstanou mým posledním ostrůvkem, abych se někdy snad nezbláznil ze světa kolem sebe.

    OdpovědětSmazat
  4. 13:08...Hezká storka,moc!
    Nešel jste náhodou z Petřin přes Hvězdu? :-)
    Helanov

    OdpovědětSmazat
  5. Nikoliv, z Bystrce do Kohoutovic. Já ho viděl...

    OdpovědětSmazat
  6. Vlastíku,a jste si fakt jistej že to byl on? :-)
    Helanov

    OdpovědětSmazat
  7. Byly to miliony LIDÍ, kteří prožívají podobné chvíle...když nastane ten pravý čas...

    OdpovědětSmazat

Redakce vás žádá, abyste diskutovali slušně, nenapadali spoludiskutující ani autory, abyste argumentovali věcně a fakty. Děkujeme.