Reklama

neděle 15. prosince 2019

Knihy v zemi kulturního úpadku

Stanislava Kučerová
15.12.2019 ČNL
Vzpomínáte si na Bradburyho povídku „451 stupňů Fahrenheita“? Jak tam Požárníci „v obecném zájmu“ zakládají požáry a jak pálí knihy? Jezdí po městě, na udání přepadají domy, vybírají a čistí knihovny plamenometem. Pod trestem smrti je tam zakázáno číst knihy. Lidé mají uvažovat jen v kategorii JAK, nikoli v kategorii PROČ.



Vybírali jsme si básníky
pro lásku, pro život, pro zoufalství.
Slavíky v bezech, když poprchávalo štěstí,
sfingy tajemných úsměvů,
když rozvírala se země,
trubače jar, skloněné nad nicotou.
Ještě víc lásky, života, zoufalství.
(Josef Hora)

Vzpomínáte si na Bradburyho povídku „451 stupňů Fahrenheita“? Jak tam Požárníci „v obecném zájmu“ zakládají požáry a jak pálí knihy? Jezdí po městě, na udání přepadají domy, vybírají a čistí knihovny plamenometem. Pod trestem smrti je tam zakázáno číst knihy. Lidé mají uvažovat jen v kategorii JAK, nikoli v kategorii PROČ. Proto se tam nesmí číst. Četba působí zhoubně. Knihy stále otvírají nějaká PROČ. Proto se musí zničit. S těmi Požárníky běhá hrůzostrašný Mechanický Ohař. Nepřekonatelný technický vynález. Odhalí každý pokus, kdyby někdo snad chtěl nějakou knihu ukrýt. Každou vyčenichá a zničí. Dokonalý pachový detektor a bezchybný fyzický likvidátor. Sama obratnost, rychlost a síla. Napraví každé lidské selhání. Neomylně. A nelítostně.

U nás se knihy zatím nepálí. Jen se zbavují vážnosti a úcty. Staré tradice jsou opouštěny, staří literární hrdinové jsou degradováni. Nemáme Bradburyho Požárníky a Ohaře. My máme jiné škůdce a ničitele. My máme Sprejery a Harpyje.

Sprejeři, jako třeba Cimmermannovci a jim podobní šprýmaři, předvádějí obrazy našich dějin lehkým tónem jako anekdoty a taškařice a pokrývají je vlastními otisky, malůvkami, vlastní optikou, takže z těch obrazů jsou politováníhodné směsi slabostí, omylů, nedokonalostí, naivity, pošetilostí i špatností. Pod vrstvou jejich žertů, parodií a persifláží nikdo již nepozná, oč kdy komu v minulosti skutečně šlo. Idea, smysl, význam, hodnota, všechno je k smíchu a k nečitelnosti rozmazané. A tudíž zbytečné. Leda sprejerské zábavě mohou ty parodie napříště sloužit, k ničemu jinému již se nehodí.

Ale ještě horší než Sprejeři jsou Harpyje. Zlé, záludné, škodolibé. Řecká mytologie vybavila tyto okřídlené příšery zlomyslnou dovedností objekt své zloby pošpinit, potřísnit, pokálet. Takový objekt, znečištěný a pošpiněný pomluvami a posměchem, zbavováním cti a vážnosti, zostuzený a propadlý hanbě páchne již zdaleka a je odpudivý, nepřijatelný a nepoživatelný. Harpyje přivedl do naší historie Podiven a jemu podobní. Z jejich dílny se rozlétly a uhnízdily se ve většině médií. Odtud podnikají své hanobitelské cesty. Hanobí, znesvěcují, zneuctívají.

Je před Harpyjemi nějaká ochrana a pomoc? Vzpomeňte si na povzbudivou píseň Voskovce a Wericha o Davidu a Goliášovi, v níž se zpívá:“Čtěte Bibli, tam to všechno je“. Ano, i ochrana před Harpyjemi tam je. Poslouchejte. Po potopě světa, když voda opadla a Noe mohl se všemi zachráněnými opustit Archu, dal se do pěstování vinné révy. A když pak ochutnával nové víno, opil se a zůstal ležet ve svém stanu, bez oděvu, obnažen. Tak ho tam našel syn Chám. Pobavilo ho to a on se škodolibým posměchem to běžel povědět bratřím. Ale oni se nesmáli. Sem a Jafet vzali plášť, vešli do stanu a s odvrácenou hlavou, aby neviděli hanbu otce svého, jej přikryli. Udělali to s úctou a láskou. A ještě můžeme přidat další vlastnosti, pietu, ohleduplnost, šetrnost, porozumění, cit, vkus a takt. A to všechno jsou účinné zbraně proti Harpyjím.

To už jste slyšeli, že vítězné tažení husitů nebyl počátek evropské reformace, zdroj demokratických tradic naší kultury a trvalý vklad do evropských dějin, nýbrž projev „úděsného, hrůzostrašného a zákeřného barbarství“? A že Žižka nebyl hrdina, ale „vrah“? A že pobělohorské baroko bylo dobou kulturního rozkvětu našeho národa a všechny ty řeči o pobělohorském neštěstí, jehož následky trvaly 300 let, stejně jako povídání o zásluhách buditelů a obrozenců „patří na smetiště dějin“?

Média si nedají ujít jedinou příležitost, aby neukápla jedu, posměchu, znevážení díla našich „obrodičů“. Zdá se, že dosavadní principy společenského, morálního a kulturního soužití lidí jsou překážkou na cestě do odlidštěné, technokratické globalizace a financializace. Proto je zapotřebí oddělit národ od jeho historie, od jeho tradic, oslabit vliv jeho vlastní kultury. Dřív, než bude úplně zapomenuta, sluší se ji zlehčovat, pomlouvat a špinit.

Tak hned naše národní hymna. Kdeže s úctou a láskou! Ironicky a uštěpačně mluví Harpyje o ní jako o „vlasteneckém šlágru“, „hitu“ z nevalné hry J.K. Tyla (byla to jeho prvotina z r.1834, „Fidlovačka“, s hudbou F. Škroupa). Hymna je prý sentimentální a „cukrkandlová,“ ale kupodivu přečkala všechny režimy, jimiž jsme prošli. Kdopak by dnes na Tyla vzpomínal v dobrém? ptají se hanobitelé. Ale my vzpomínáme. A nejen pro tu hymnu. Vzpomínáme na literáta a redaktora nezapomenutelného časopisu„Květy,“ vynikajícího divadelníka, dramatika i herce, organizátora divadelních i společenských činností, prvních českých bálů atd. Některé jeho povídky, črty a arabesky vyjadřují nepokrytě cíle výchovy k vlasteneckému přesvědčení. Tak jako píseň, kterou zpívaly naše babičky v 19. stol. podle hesla „Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti“: „V Čechách, tam já jsem zrozená, vlast má ta krásná země, milá mi je a vážená, milé její mi plémě. A můj milý mi souzený, v Čechách musí být zrozený. ... ...protož i můj oblíbenec Čech musí být a vlastenec!“ Ironií osudu je z Tylovy prózy nejznámější novela „Poslední Čech“. Na ní r.1845 demonstroval tehdy 21letý Karel Havlíček zásady literární kritiky. Havlíček ocenil krásný jazyk autora, ale vytkl mu některé romantizující novelistické manýry (dosud hojné v zahraničních telenovelách). Zvláště však odmítl sentimentální deklamace a plačtivou přecitlivělost. „Byl by již čas, aby nám to vlastenectví ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali než o té lásce mluvili.“ Bylo by nespravedlivé vztáhnout tuto kritiku na Tylovo dílo celé (napočítala jsem na 500 titulů), úctyhodné rozsahem i ohlasem. Však také se oba autoři smířili a realista Havlíček uznal zásluhy romantika Tyla pro lidové a národní umění a pro uskutečnění ideálů roku 1848. To jen Harpyje se štítivě odvrátí od povinné školní četby a s posměchem připomenou, že Klicpera a Tyl jsou odstrašující témata u zkoušek z české literatury. Pokud jde o Tyla, s pohrdavým odstupem naznačí jeho osobní degradaci bídou, společenským neúspěchem, živořením, vedoucím až k předčasné smrti. Ani stopy po seriózní snaze zařadit autora do dějin našeho obrození, do kulturně historického kontextu našeho národa. Ani připomínka, že po násilném potlačení revoluce r.1848, když byl i Havlíček krutě umlčen, Tyl zůstal jako poslední bojovník. Přes všechny perzekuce pokoušel se s kočujícím divadlem po českém venkově udržet alespoň jiskřičku národního života. Zemřel, stejně jako Havlíček, r.1856.

Apropó Havlíček! Byli jste v Brixenu? V hotelu U slona? Učitelům dějepisu se nedá věřit! Viděli jste to tam? Jaképak útrapy? Parádní dovolená!

Dnešním turistům by ovšem nemělo ujít, že Brixen před 150–160 lety byl zapadlá horská samota, málo podobná dnešnímu modernímu rekreačnímu centru v malebném okolí. Ani hostinec u Slona nebyl tak vynovený, vybavený a pohodlný jako dnes. Krom toho tam Havlíček bydlel jen první měsíc, pak se musel přestěhovat do soukromí, protože vrchnosti se nelíbilo, že v šenku živě rozmlouvá s místními obyvateli. Ani tehdejší cestování nebyla žádná pohoda. Havlíčka tam vezli kočárem s koňmi 6 dní, od 16. do 22. prosince, v zimě, ve sněhu a mrazu, do drsného horského podnebí. Ale ovšem, hlavní příčinou Havlíčkova strádání nebyl Brixen. Havlíček nebyl ke krásám okolí necitlivý, a když mu to zdraví dovolilo, chodil po kopcích, aby „pěstoval oudy“. Strádal svou samotou, svou odříznutostí od světa, v kterém žil a pracoval. Kdyby ho deportovali do samého ráje, nepřestal by duševně strádat. Krátce před tím vyhrál svou při s cenzurou u soudu, přátelé výsledek radostně oslavili. A jako blesk z čistého nebe přišel ve 2 hodiny v noci policejní přepad a deportace. Od rodiny (churavá manželka, tříletá dceruška, ustaraná matka), od přátel, od možnosti sledovat dění a pokračovat v práci, na které mu nejvíce záleželo. To nebyl politický trest. To byla pomsta.

A Havlíček to všechno vylíčil s mužným humorem v „Tyrolských elegiích“. V Brixenu je pěkně. Ale nikdo nepopře, že tam Havlíček pobývat nechtěl a že se odtamtud vracel už jen k manželčinu hrobu a k vlastnímu konci. Zemřel, stejně jako Tyl, roku 1856. Bylo mu 35 let. Tyl byl o 15 let starší.

Karel Hynek Mácha byl Tylův druh na jevišti ochotnického divadla. Krátký život (zemřel v 26 letech), ale nesmrtelné dílo. „Zrození básníka“ nazval F.V. Krejčí svou krásnou studii z dějin české literatury a jemu ji věnoval. Na Máchu se Harpyje vytasily s částí deníku, kterou si psal šifrovaným písmem, aby jeho nejsoukromější záznamy zůstaly utajeny. Nezůstaly. Tajné Máchovo písmo rozluštil Jakub Arbes. To byl nejen spisovatel, ale i literární vědec. O Máchovi napsal více než 20 statí, svým výkladem a hodnocením se zasloužil o jeho popularizaci. (Podobnou zásluhu si získal i za dílo Nerudovo.) Arbes, autor napínavých a často téměř detektivních romanet, měl smysl pro luštění záhad. Rozluštil i Máchovo tajné písmo. Ale držel to v tajnosti. Byl přesvědčen, že básníkovo soukromí, privatissimum, nepatří veřejnosti. Utajení vydrželo do 90. let 20. století. Tehdy bylo porušeno.

Dnešní elektronické Harpyje vykládají svému publiku, jak byl básník licoměrný, když psal nádhernou čistou a povznášející poezii, a přitom jím vládl hrubý tělesný chtíč. Básník? Byl to erotoman, neurvalec, žárlivec a hrubec. Obraz básníka „země krásné, země milované“ by se měl změnit ve smyslu jeho „erotických orgií“. A deník by se měl zařadit do osnov vyučování literatuře. Studenti ocení sexuální praktiky podobně jako v „Kámasútře“ a deník jim bude bližší než celý „Máj“. Ostatně, můžeme se jich prý zeptat, co by chtěli číst raději? Deník nebo „Máj“? Slyšíte?

Tak až sem jsme s Harpyjemi došli, básníku, který jsi rozezněl novodobou řeč básnickou, který jsi byl nazván knížetem mezi básníky, snivcem, buřičem. Kterému J.Hora věnoval své „Máchovské variace“ s pozdravem: „Poutníku, sbohem. Lučinou zacházíš, zajdeš, a než rtoma ti slova lásky uplynou, v svém umlknutí budeš doma.“

Myslím, že to, co chtěl mít básník utajeno, mělo zůstat utajeno. Ale když už bylo jeho právo na soukromí porušeno, měli bychom respektovat pravdu a míru. Nenafukovat senzace. Srovnávat několik Máchových poznámek o poloze „oudů“ s „Kámasútrou“ je nehorázný reklamní trik. Obsahem bohatá, svým způsobem kultivovaná indická učebnice tělesné lásky ze 4.–5.stol. podává na mnoha stránkách vybraným jazykem klasického sanskrtu a s využitím řady traktátů předchozích praktickou životní filozofii daného místa a času vůbec a poučení o sexuální rozkoši zvláště. Mácha si jen stroze a nebásnicky poznamenal pár intimních údajů, nevíme proč. Ale o Máchovi se z těch několika šifer také nic nového nedovíme. To více nám poví F.X. Šalda: „Mácha miloval temnou smyslnou láskou, mučivou a trýznivou (i sebemučivou) a trpěl smyslnou nenávistí, bídou egoistické lásky, která se nechce dělit a bojí se, že je zkracována a podváděna. Hoře z toho, že se nemůže osvobodit z jejího mučivého, hluboko zarytého pouta. Žádné „vytržení“, ale chladný rozum stojí v ní na stráži, rozum, který počítá a váží požitek a střeží jej, aby mu neunikl. Pozoroval i v lásce chladně a zbystřeně – měl ten druh smyslnosti, který nezapomíná na sebe ani v paroxysmu rozkoše, počítal ve své lásce, vážil, měřil, hlídal, podezíral, a že se nedovážil, že se nedoměřil, že se nedohlídal, v tom je jeho mučivá trýzeň.“ „Ale jakápak trýzeň“, praví student. „To je přece hustý, když i Mácha..“.

Sexualita přestala být v dnešní době tabu. Dnešek si zakládá na osvobození sexuality od předsudků. Ve skutečnosti právě z předsudků nezralé a zvrácené sexuality prosperují celá průmyslová odvětví. Popkultura sytí sex bez zábran, od rána do večera máme být sexy, užívat si sexu, sledujeme sexy celebrity a jejich sexuální skandály, nahota již unavuje a nudí, pěstuje se sexuální turistika, homosexualita, pedofilie, sadomasochismus, ba objevilo se i sexuální kanibalství. Jak do toho zapadají Máchovy „orgie“? Chudák básník, zapsal si tajným písmem, jak se pomiloval se svou snoubenkou. Pravda, drsným jazykem. Ale k čemu dnes to pozdvižení u klíčové dírky do jeho nejintimnějšího soukromí? K čemu to masové voyérství? Má to být protějšek k masovým sexuálním exhibicím celebrit?

Náš kulturní okruh má také svého kultivovaného „učitele lásky“, básníka, který kromě mnoha jiných témat dovedl zbásnit i sexuální intimity. Publius Ovidius Naso před 2000 lety věděl své a varoval čtenáře: „Nestav na odiv projevy, které si žádají soukromí, neboť veřejně, před zraky všech, jen různě dobytek se páří.“ Ty šifrované záznamy mohou snad jitřit fantazii nezralé sexuality, ale to nemůže ospravedlnit záměrně Harpyjemi vyvolanou pikantní aféru, která nemá nic společného s hudbou básníkovy duše, s písní o kráse i hrůze života, o milostném kouzlu, které rozechvívá celou přírodu, a o lásce k zemi, „zemi krásné, zemi milované“. Ta vulgární aféra by měla být zapomenuta.

Ale dehonestující a degradující doteky Harpyjí postihují autory a díla našich literárních dějin na stránkách magazinů hojně a zcela nepředvídatelně.

Nedávno jedna mladá spisovatelka vyplísnila Jana Nerudu dost neomaleně pro – četla jsem s úžasem – antisemitismus v „Malostranských povídkách“. Polekala jsem se. Něco mi ušlo? Honem jsem knížku prolistovala. O židech jsem našla dvě zmínky. „Snad dvě třetiny z nich mají gážovní listy u žida, jenž jim prvního dá z milosti, co chce.“ O kus dál charakterizuje kohosi paní hospodská: „ Ti se přihnali jako židé na licitaci.“ Paní spisvatelka by měla vědět, že malý židovský kupec nebo šenkýř, který půjčoval peníze na úrok a byl pro to v obecné nepřízni, patřil v době předbřeznové, ale i později k typickým postavám české společnosti. Měla by také vědět, že zákon židům jinou činnost nedovoloval, takže se bez souvislosti se ziskuchtivým aktivitami na veřejnosti ani objevovat nemohli. Ty zmínky v povídce „Kousky zápisků praktikantových“ nemají podtext rasový, ale sociální. Neruda to nenapsal jako antisemita, ale jako realista. Ostatně Neruda podal v řadě fejetonů z pražské židovské čtvrti svědectví o tamější bídě a dožadoval se pro židy spravedlnosti. Ale to už paní spisovatelku nezajímá. Vždyť neúcta a neláska k naší kultuře a jejím představitelům se dnes zdá být zajímavější, poutavější, plná senzací a pikantních dehonestujících objevů. I když se obvykle míří vedle. Ale kdo si dá práci s tím, aby pátral, jaká je skutečná pravda?

Oč pěknější vztah k Nerudovi měl František Halas. Najdeme u něho „Variaci na téma z Prostých motivů“: „Kdyby tak v parku sedával, jak sedával před lety, tu roztřesen do zad bych se mu vkrad. Mé modré oči pitomé, můj hlase hanbou bezhlasý: Pane Nerudo, máte mne trošku rád?“

A ještě jednou Halas: „ Mým životním štěstím je možnost psát mateřštinou, která je krása a nesmrtelnost sama. Jasný kníže českých básníků, Karel Hynek Mácha zázračně rozvázal vzpurným gestem její zadrhnutý uzel. On a Božena Němcová jsou až dosud mírou jejího rozkřídlení. Erben zasnoubil ji s poezií lidu, Neruda dal nevídanou cudnost a sevřenost, zněžnil ji Sládek, rozkošatil Vrchlický, zmelodizoval její první houslista Sova. Až k hvězdám vynesl Březina, řád a přísnost kázal Šalda, vzpouru a patos tam vnesl Bezruč, jakou jen kantilénou zpívá v Hlaváčkovi, vřavou světa a boje v Neumannovi, národní hrdostí prostoupil ji Dyk, rosnou líbezností zkropil Toman, a tak ještě celý růženec jmen, ať Hora, Seifert, Holan, Nezval, Zahradníček, až po ty nejmladší, celý růženec jmen objímá prsty génia této země, prsty, které nepustí dědictví, které střeží a kterým vládnou.“

Co platná Halasovi jeho výsostná poezie, co platno spojenectví se všemi básníky, které vyjmenoval. Byl přistižen, byl dopaden. Tak jako Ovidius před 2000 lety napsal svou „Ars amatoria“ (O umění milovat), tak i Halas zbásnil r.1932 pár veršů o pohlavním spojení. Šlo o soukromou bibliofilii pro velmi úzký okruh známých. Ale po r.2001, kdy byla sbírka vydána bez omezujícího určení, dostaly Harpyje svou příležitost. Básník dvojí tváře! Mravní rozpolcenost! Předstíraná čistota citů a vztahů ve známých básních a přitom – tělesný chtíč! I ptám se, co mění na Halasově díle skutečnost, že měl kromě ducha také tělo? Proč nerespektovat, že verše o tělesnosti byly určeny jen blízkým známým? Proč je jako privatissimum nevzít jen mlčky na vědomí??

Dnešek se pyšní sexuální otevřeností. Ale ve skutečnosti neví, co je sexualita nezkažená, přirozená a čistá. Nezná nevýslovné kouzlo tělesného spojení dvou bytostí na dotvrzeni jejich magické spjatosti a jejich společného osudu dobrého i zlého. Místo toho otvírá každodenní trh s tělesnými vnadami a jiným masem a s hojnými afrodisiaky, dokonce i na internetu. Mnozí touží po svobodě neřesti, nemravnosti, skandálů a afér. Klíčovou dírkou sledovat tajemství sexuálních představ a praktik v soukromí ložnic. Zaklínáme se Freudem, sexualita je pokládána za dominantní sílu div ne celého vesmíru, ale ve skutečnosti jsou mnozí u vytržení z každé obscénnosti, oplzlosti a chlípnosti. To nesvědčí o sexualitě přirozené a zdravé. K úspěchu bavičů na všech jevištích i obrazovkách dnes stačí čerpat z výraziva vulgárních nápisů, jak jsme je v dětství mohli číst na prkenných ohradách a na stěnách nádražních záchodků. Dnes se ovšem vracejí v mnohem nákladnější podobě, jako všudypřítomný bulvár a porno. Nízkost triumfuje a Harpyje s potěšením znectí a znečistí všechnu kulturu, etiku, estetiku, krásu a lásku – všechno k obrazu svému. Pornografie a koprolálie jen kvetou. Jak jsme se vzdálili od staletími prověřených základů naší kultury!

V dějinách literatury jsme byli zvyklí sledovat zápas o smysl lidského života, o ideje, osudy národa a jeho básníků. Jejich vášně, úsilí, zklamání a touhy, přenášené z pokolení na pokolení. Jejich vize a sny, které předávají mrtví živým a dosud nenarozeným. Avšak tyto dějiny nejsou pro Harpyje než předmětem hanobení, tupení a špinění, pohrdavých špiček a úšklebků.

Před časem se šplouchlo špínou na básníka J.S. Machara. Byl prý antisemita. Nic jsem o tom nikdy neslyšela, ale to ovšem není důkaz. Tak „k pramenům,“ ať si to ověříme. V „Konfesích literáta“ najdeme vzpomínku z dětských let. Školák Machar byl v kostele ministrantem. Jednou při hodině náboženství, v které katecheta velmi působivě vylíčil ukřižování Páně, stal se z něj a z celé třídy „zuřivý antisemita“. Machar vzpomíná, že natloukli svým židovským spolužákům hned, jak se oni po hodině katolického náboženství vrátili do třídy. Katoličtí žáci tak pomstili na židech smrt Pána Ježíše. Byli na to hrdí, tím spíše, že Kristus byl vážný a krásný, kdežto židé okolo zlí, oškliví a rozcuchaní, jak jim katecheta na obrazech ukazoval.

V dospívání prošel Machar „náboženskou revolucí“. Jako dospělý básník v cyklu „Svědomím věků“ horoval pro antický Řím a zatracoval křestanství, tento „jed z Judey“.Ve sborníku „Českým životem“ z r.1920 komunikuje s představiteli židovstva a s veškerou úctou kulturního člověka říká např.:“ Stali jste se světoobčany a zůstali při tom národem – buďte pyšni, že i tento problém budoucnosti byl řešen Vámi prvními.“ K sjezdu českých židů mluví “o nezištné a obětavé práci našich židů“, připomíná řadu jmen zasloužilých osobností a nabádá, aby se rychle přeložila k obecné kulturní potřebě některá díla, kterými židé přispěli k osvětě a která dosud nemáme. A tak se ptám: tohle je pro Harpyje antisemitismus?

Nejčastějším terčem kritiky je ovšem Alois Jirásek. Jako v době nástupu fašismus r. 1938 tak i dnes je prohlašován za šiřitele lživých interpretací našich dějin. Tím je v zastoupení odmítnut i František. Palacký a T.G. Masaryk, jejichž pojetí dějin beletrizoval. Jako středoškolský profesor dějepisu psal historické povídky a romány. Respektoval historická fakta, ale evokoval zároveň děje a vytvářel dobové situace a postavy podle své fantazie, tak jak to dovoluje básnická licence. Přitom přísně zachovával logiku dobových vztahů a reálií. Nikde na světě nejsou autoři historických románů (např. W.Scott, A.Dumas, H.Sienkiewicz) osočováni jako „falzifikátoři dějin“. To jen našim Harpyjím se taková špinavá nálepka hodí. Hlavní pře se vede, jak jinak, o místo husitů, Bílé hory a národního obrození v našich dějinách. Historická pravda ovšem nedovolí, abychom přistupovali na přepisování našeho národního dějepisu a podléhali hanebnému znesvěcování a nactiutrhání, jak je praktikují Sprejeři a Harpyje.

Pamatujete se, jak končí Bradburyho výstražná vize ohrožené kultury? Knihovny jsou zničeny, knihy spáleny, technologie se nerušeně rozvíjí, zlopověstná lidskost se svým věčným hledáním a tázáním je vymýcena.

Jen kdesi v houští na opuštěných silnicích a na křovisky zarostlých dávných kolejích se potloukají hloučky lidských bytostí – navenek tuláků, uvnitř a dohromady však – knihoven. Každý z nich umí zpaměti knihu svého oblíbeného autora a může ji kdykoli odříkat. Ústně tak mohou předávat utajenou kulturu dětem. Samozřejmě, spousta vědomostí se poztrácí. Ale Bradbury věří, že přijde čas, kdy lidé přijdou na to, co se to stalo a proč pod nimi svět vylétl do povětří! „Nemůže to trvat věčně“!


Prof. PhDr.Stanislava Kučerová, CSc.








38 komentářů :

  1. Pani profesorko, smekam pred Vami v hlubokem predklonu. Co slovo, to pravda. A prekrasna cestina. Dekuji.

    OdpovědětVymazat
  2. A což teprve takový rytíř Smil v nezapomenutelném podání Karla Hegera. Víte, paní profesorko, myslím že podceňujete své spoluobčany, co se cimmermannovců, ale i třeba Fr. R. Čecha, který je daleko hutnější, týče. My víme, že jdeme na legraci, a jako legraci to také bereme. To, že si dokážeme dělat sami ze sebe srandu, je plus, nikoli minus. Já třeba mám v úctě Staré české (no, dle mého spíše keltsko-české) báje a pověsti, ale při tom jsem se s gustem zasmál jednomu nádhernému, až hanba košilatému fóru o Přemyslovi a Libuši. Kde se Čech zasměje, tam se Švýcar nasere, říkával můj zcestovalý sprostý strýc Josef. To není naše slabost, ale naopak síla. Jinak souhlas. Jen jsem cítil potřebu obhajovat náš smysl pro humor a satiru. On je to ozdravující proces, to dělání si srandy sami ze sebe. Pravda, někdy nám ani nic jiného nezbývá. Jenže - právě tato vlastnost nám pomohla přežít těžké dny. A že jich bylo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pro pana Milana z 8:08 h:
      Napřed děkuji paní profesorce za obdivuhodně pravdivé a výstižné pojmenování současné (naší) reality.
      Domnívám se, že s tím ještě úzce souvisí dva nezmíněné aspekty naší současnosti, které též dokumentují to, co se domnívám, že je již nezpochybnitelné a to to, že „někdo zvenčí a skrytě“, nejen v naší zemi, ale i v mnoha dalších zemích se snaží nejméně 60 let ovládnout a řídit dění, skrz manipulace s myšlením po sobě jdoucích generací.
      1. aspekt – drobnost, ale důležitá: jde o naprostou ztrátu významové hodnoty knihy jako takové – v antikvariátu prodej knihy za 5,- Kč, v Knihovnách jejich rozdávání zadarmo, bez ohledu na kvalitu obsahu.
      (Na to navazuje ztráta „hodnoty“ videokazety, DVD, obrazů, fotografií, atd., atd., ..)
      Vše vysvětlováno jakoby narůstáním množství, dostupností pro každého, zlevňováním formy, ale ve skutečnosti je to na to „naroubované“, tak jako se „pozměňují“ genetické informace u sóji, či pšenice. Neobstojí ani vysvětlení, že vždy se nová věc okamžitě „zneužije“ (že vynálezem fotografie okamžitě vznikaly první „pornografické“ fotografie, televize měla vzdělávat a ne sloužit propagandě,atd., atd.,..), protože vždy záleží na poměru onoho „špatného“ k tomu „dobrému“. A zde je enormně víc „špatného“, než by mělo být!
      2. aspekt : umění je VŽDY již svou vlastní podstatou levicové!
      V onom klasickém rozdělení, že levice = pokrok, nové myšlenky a následně pozitivní přínos pro rozvoj society (společnosti jako celek) a pravice = lpění na zaběhnutém, tzv. prověřeném, kteréžto lpění mohou prosazovat jen ti, kteří vlastní nebo profitují z moci, která ovládá societu (= společnost).
      Zatímco v naší společnosti po „podrazu v r. 89“ se podařilo vytvořit jak umělecké, tak vědecké „pravičáky“, kteří nejenže si „myslí“, že je to úplně v pořádku, ale ještě své přesvědčení šíří dál, včetně těžkých dezinformací (které si již ani nejsou schopni uvědomit!)!
      Viz. „pražská kavárna“, „multi-kulti sluníčkáři“, zelení a poslední výhřez manipulací – „chvilkaři“. Že v tom zaslepení hrála výraznou roli ješitnost a osobní blahobyt, je jasné. Přesto je velmi smutné vidět, jak velcí umělci (např. J. Menzel, aj.) a kvalitní vědci. či odborníci (Dr. Pavko, aj.), promiňte, že to tak řeknu, „zblbli“. A postavili se do čela „pravice“ (= naprostá retardace!). Tak jako většina naší a nejen naší, tzv. „levice“.
      (Ještě k „podrazu“ - který na nás byl spáchaný.
      Jinak se tzv. revoluce v r. 89 nemůže nazývat, zvlášť po zveřejnění všech zákulisních faktů, jak mezinárodních, tak česko-slovenských, ze kterých jasně vyplývá, že šlo o dohodu mezi Američany a Sovětským svazem z obou stran prosazovanou, že za „socialistický tábor“ dají Američani Sovětskému svazu veškeré technické „know how“ a rovné příležitosti k obchodování, což ve skutečnosti byl 95% podraz na Rusy!)

      Pro Vás pane Milane :
      Paní profesorka má pravdu i co se týká Svěráka, Smoljaka a spol.
      Kdyby včas (či průběžně v narážkách) zveřejňovali, ze jejich Jára Cimrman je česká odnož patafyziky A. Jarryho, vyhnuli by se samolibé namyšlenosti a přesvědčení, že „oni jediní mají pravdu ..“.
      Přišli by sice o „aureolu vynálezců“, ale vyhnuli by se (doufám) „komunálním“ a sebestředným částem svých her a svého myšlení, které z nich v závěru udělalo další „komisaře z města Bugulmy“ (Viz. povídka J. Haška)
      Pavel p

      Vymazat
    2. 8:08...Milane, napsal jste to i za mne.
      Čech si rád dělá legraci i z nejsvatějších věcí.
      A vůbec to nemyslí zle!!!
      Helanov

      Vymazat
    3. Pane Pavle p, knihy jsou jen zboží, jako jiné produkty. Mají ovšem vliv na myšlenkové pochody a představivost čtenářů. Kniha jen nahradila vzpomínky a "bláboly" stařešinů doby kamenné a zvětšila okruh. Paměť národa(společnosti) je ale vždy selektována v každé době. Někdy popravou stařešinů, pálením knih nevhodných pro mládež, jindy jen bořením soch a úpravou diskusí v médiích.
      Co tím chci říci? Naše doba internetu možná nerozvíjí myšlení,které je většinou již dáno věkem, sociálním postavením, tedy přednastavenými parametry ale rozvíjí komunikaci a sdílení stejných hodnot v reálném čase oproti minulosti, oproti času a prostoru generací minulých, kteří za něco bojovali s vědomím, že se to stane "někdy".

      Základní hodnoty tedy dětem dávají rodiče a jejich sociální skupina. Děti se ovšem mohou "trhnout" čtením, sledováním PC atd.

      Jinak jsem rád, že jste se po čase opět ozval.

      Vymazat
    4. Ale jo, s degradací pojmů a hodnot souhlas. A o tom že Svěrákovi, Smoljakovi, Menzelovi a dalším a dalším naduřela ega nad jejich reálnou velikost žádná. Hm... Moc se mi líbili ty fousatý hodnoty co na nás Bára Štěpánová vyvalila v předklonu, bez kalhotek, na You Tube, a pak z klína do huby ty svý hodnoty vrazila. No, on Janda Honibrk má taky taky řáckou hodnotu, kterak jsem shlédl. No a tím ejakulátem parazita nás holt teď obohacuje. *** Nojo, já ty Cimrmanovce zapomněl oddělit Hadrákem. Tak sorry jako:-)

      Vymazat
    5. 16:17. Jejda! Hezkej večír! :-) :-) :-)

      Vymazat
    6. Pane Povolný, neměl jsem na mysli knihu jako „produkt“, ale jako symbolické vyjádření hodnoty vědomostí. Tak, jak byla kniha od vzniku písma vnímána. Totéž by se mělo přenášet na další „nosiče informací. Takže mluvil jsem o tom, že hodnota vědomostí je úmyslně snižována!
      Stejně jako v jiné rovině byl chleba symbol vyjádření pokory a měřítko míry pro naše ega. Chleba byl (a stále by měl být) symbol, ne jen obyčejný „potravinový produkt“ a to bez ohledu na to, zda je, či není člověk věřící.
      Jeden ze způsobů, kterými se snižování hodnot děje, je tzv. jejich „relativizace“ na principu „ty máš svou pravdu, já mám svou pravdu a obě jsou stejně pravdivé = hodnotné. Jinými slovy, „pravda je nepoznatelná“.
      Uplatněním této lži, je pak možné salámovou metodou (tzv. Owertonovým oknem) přesvědčit kohokoliv o čemkoliv! Kam se na to hrabe Goebels, či nejchmurnější Orwellovy vize.

      Přenos informací (vědomostí) ať už ústně, či písemně, v historii neprobíhal tak přímočaře cenzurně, jak píšete. Řekl bych, že složitost této problematiky by vydala nejmíň na jednu kvalitní studii. Rozhodně vědomosti v historii (i dnes) jdou zásadně dvoukolejným systémem. Veřejně a skrytě.
      Jinak díky za pozdrav, taky zdravím a přeji, nejen Vám, ale všem lidem dobré vůle (omlouvám se za frázi, ale je zcela výstižná) pěkné vánoční svátky.
      Pavel p

      Vymazat
    7. Ano, knihy, DVD ,CD za deset i levněji - to tvořilo
      náplň prodeje firmy HVĚZDA na Wilsonově nádraží.Dodnes je v knihovnách za symbolickou cenu Jirásek,Němcová, Rais, Mácha , Neruda - vydání z poloviny století, ale i Zdeněk Veselovský s knížkami, které by možná zaujaly i jako vánoční dárek. A dříve vydané knihy ( Povídky malostranské) se mnohdy dají stáhnout jako kniha , popř. rozhlasová četba.(odkazy za hesly wikipedie)
      Ve městě jsme zrušili knihkupectví, ale přibylo několik heren. V knihovně je většinou prázdno.
      Ale v sousedním městě je to viditelně jinak.
      Školní mládež tam dělá kravál,(mají svoje patro) což se , vzhledem k situaci jinde, jeví jako pozitivní.

      Vymazat
    8. Já myslím, že o tom humoru ohledně Járy Da Cimrmana skvěle vypovídá film Nejistá sezóna. není holt každému dáno vstřebat tenhle styl humoru. Proto bych tohle autorské divadlo humoru nechal zcela v klidu tam kde je a jak ho jejich fanoušci vnímají. Tedy jako vtipnou nadsázku s humorem jdoucím až k jádru. Žádný prvoplánový humor se smíchem na povel to fakt není a že staví na obecných znalostech je jen ku prospěchu. Jinak zabředneme do debat jaké měla odborná komise ve zmiňovaném filmu kde se soudružka ptala. A kde je ten humor? A nebo po představení v Paříži, kdy místní novinář zkonstatoval, že Češi jsou namyšlení. A to jen kvůli CD. Tedy Cimrmanově Disku. Nepochopil nic. Holt to není pro každého. Politická naivita pana Svěráka je však bohužel z jiného soudku a netřeba ji propojovat s dílem vzniknuvším povětšinou před 90.rokem. Divadlo Járy Cimrmana má bezesporu své místo v naší kultuře jako Osvobozené divadlo, nebo Semafor.

      Vymazat
  3. Opr. 1) Staré pověsti české. 2) Kelsko-české - myšlena "pohanská" část pověstí po dívčí válku.

    OdpovědětVymazat
  4. Diky pani profesorko.Nam ke zniceni nasi kultury netřeba islamu a imigrantu.Sprejeri a Harpyje to zvladaji levou zadni.Za potlesku primitivniho davu.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky, souhlas se všemi zde. Harpyje je třeba vytepat ze společnosti.

    OdpovědětVymazat
  6. Dobrý článek ale knížky dnešní mladé nezajímají a kdo čte ten si pravdu najde.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 11:11...Tak to nevím ...
      Veřejná knihovna bývá-aspoň u nás- docela plná,málokdy u pultu nestojí fronta.
      Helanov

      Vymazat
    2. Podivejte se ale co si pujcujou.Takovych sragor jsou plna i knihkupectvi.

      Vymazat
    3. No, pokusil jsem se vnoučatům nabídnout klasické české pohádky a jel jsem jako kuna, nezájem.

      Vymazat
  7. Tady jde do kelu všechno. Hokejové reprezentaci se hraje naše státní hymna a ona má na prsou jakéhosi ptáka s korunkou. S tímhle znakem bych jim zahrál maximálně něco od Kabátů, třeba V pekle čerti sudy válej. Státní reprezentace bez státního znaku, bez názvu státu. Na ničem nezáleží, Ježíška nahradil Santa, místo Mikuláše tu běhají Krampusáci.

    OdpovědětVymazat
  8. Připojuji se k 8.08 jen dodávám, že i humor nemá být pokleslý. Dělat si ze sebe legraci je možné ale ze symbolů státnosti to je slaboduchost. Ve všem jsou určité meze. Prosazovat se za každou cenu není umění. Těch umělců rozvracečů je čím dál víc a vymyslet něco povznášejícího je nad možnosti většiny a tak plodí hovadiny.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 11:55. No, přijde na to. Já mám kupříkladu rozklíženou neosobnost reálného rádoby knížete (kníže je suverén, proto rádoby) Václava za vlastizrádce a málem zhoubce českého národa, jeho sochu za symbol češství a státnosti (neb tak to bylo myšleno a tak se to zažilo), a svátek sv. Venci, co Den české státnosti, za symbol české stádnosti a účelovou manipulaci. (Nebýt knížete (tedy suveréna) Boleslava, jako Češi bychom neexistovali.) Miluji naši hymnu, přesto však tento fousatý vtip, který jsem poprvé slyšel v páté třídě od spolužáka, dodnes vnímám jako dobrej fór: Česká, ruská a německá duše stanou před Nebeskou branou, před ní klíčník Petr. Jako první se dopředu prodere Němec. "Mohu vstoupit?" táže se Péti. "Napřed zazpívej hymnu, pak se uvidí" klíčník na to. Němec spustí. Když se dostane k "... deutsche Vaterland," Péťa ho zarazí. "Buď vítán, projdi." Stratég Rus, který čekal až jak to dopadne, předstoupí před klíčníka a spustí: "Rossija - svjaščennaja naša děržava..." "Stačí!" zarazí ho Péťa, "Buď vítán, projdi." Poslední předstoupí Čech, klasicky sázející na jistotu. Prošli oni, projdu i já. "Kde domov můj, kde domov..." "Dost," zařve Petr a kopne Čecha do prdele. "Koukej táhnout od brány!" řve za ním. "Ani to neví kde to má domov, a chtělo by to Nebe," brblá si pod fousy, " to by mě starej hnal, pustit mu tam takovýho vandráka. Ale jinak - vyvěšení trenclí namísto standarty považuji za hrubou urážku národa a protagonisté by zasloužili po držce nebo před soud. Nejlépe obojí. Kdyby však někdo sundal eurounijní vlajku a vyvěsil namísto ní modré trencle, s hnědým proužkem na zádi namísto hvězd, bral bych to jako dobrej, odpovídající fór - EU není stát, žejo, i když se euroouřadové považují za diktátory Evropy. (Pane Davide a spol., díky že jste při té Ódě na radost nepovstali. A ještě k tomu na radost! (Ekluje se mi to jako Čechovi; být však Řek, přál bych si na Ježíška samopal.) Hm... rozvracečů... to slovo ve mě vybuzuje nepříjemné reminiscence. Co třeba rádobyumělců, "umělců" a pod.? Ale chápu vás. Já jim pro sebe říkám sračkometi neumění. I na veřejnosti, neb jsem ve svém věku už otrlý. Když už musím učesat slovník, tak rádobyumělci. Jó humor. Byli časy, byli. Kdeže ty časy jsou. Před třemi roky a dvěma měsíci jsem zčásti i kvůli daroval bednu i s anténou sousedícím novomanželům a odhlásil poplatky za bedýnku i za bednu. Poslední mohykán byvšího českého humoru to ve Všechnopárty nevyškubne. Příznačné je, že humor postupně mizí i z literatury a to celosvětově. Místo Hovorů H Partička, místo smíchu křeč, místo srandy sračky, místo estrády trapárnashow, místo vtipu sebeprezentace naduřelého ega - viz Kraus show. Etc. etc. Jsem se zas nějak rozjel. Když ono mě to, jak říkala moje expřítelkyně profesorka, sejří.

      Vymazat
  9. Kdo zná národnost "sprejerů a Harpyjí nemůže se ubránit antisemitismu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V Praze po desetiletí sprejují zdi především mladí němečtí turisté ze Saska a Braniborska. A to nejsou, pokud je mi známo, žádní semité. Takže pane Povolný, laskavě brzděte!

      Vymazat
    2. Pane Dvořáku, není "sprejer jako sprejer. Doufám, že čtete co vystavíte. Sprejery z článku pokládám za užitečné idioty Harpyjí.

      Vymazat
    3. Pane Povolný, upozornil jsem vás, abyste s tím antisemitismem dal pokoj.

      Vymazat
  10. Krásně napsané, bohužel smutné čtení. Jak napravit v době době milionu chvilek proti demokracii je těžko představitelné.
    My jsme jednotlivci, pro smečce fašizující grupě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Velkou chybu udělali poslanci parlamentu schválením výročních zpráv ČT a nepřímo ČR. Veřejné sdělovací prostředky mají každodenní vliv na ovlivňování všech lidí.Každodenní masírování všech,zvláště mladých se ukazuje na chování a jednání špína plodí další špínu!

      Vymazat
  11. Nepochybně "přijde čas, kdy lidé přijdou na to, co se to stalo a proč pod nimi svět vylétl do povětří." Stalo se tak už mnoha civilizacím a Říším. Jenže, holt, bylo už vždycky pozdě a tak jim to bylo k ničemu. Stejně to bude i pro nás, protože se nepoučujeme z historie, buď se o ni nezajímame, nebo si ji upravujeme, tak aby nám vyhovovala. Máme na to i znamenitě placené nejvyšší instituce - viz usnesení Evropského Parlamentu "Význam evropské paměti pro budoucnost Evropy". Na svoji paměť zapomeň lide zaostalý, teď platí nejen evropské hodnoty, nýbrž i evropská paměť. A nikdy jinak.

    OdpovědětVymazat
  12. Harpyje, harpyje, těch tady je, Čechy jen podle ovčanky...

    OdpovědětVymazat
  13. skvělý příspěvek paní Kučerová. Jako vždy...

    OdpovědětVymazat
  14. Copak knihy, ale jak rudá banda pozavírala filmy a lidi ze 60a 70 let do trezoru a kriminálu. Proč o tom zde nepíšete!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "Rudá banda" dělala hodně věcí, s kterými nebylo možno nesouhlasit, ale studente, sdělte nám kterýže z tvůrců filmů z těch 60tých a 70tých let seděl v kriminálu a který z filmů natočených v 70tých letech byl v trezoru. Moc by mne to zajímalo. Nevzpomínám si ani na jednoho. Poučte prosím.

      Vymazat
    2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    3. Ale byly filmy na indexu, byly, pane Dvořáku, ne že ne. Jen tak namátkou: Ucho, Skřivánci na niti, Světáci se během normalizace jaksi kamsi vytratily, Smuteční slavnost, Kladivo na čarodějnice a Všichni dobří rodáci dopadly obdobně se Světáky - to jen co si tak vzpomínám. S těmi zavřenými tvůrci to ovšem študiós posral. Nezavřeli je, jen jim ubrali prostor k tvorbě.

      Vymazat
    4. A vůbec, když už jsme u toho. Co takhle současné "trezorové" filmy? Co např. Česká cesta, nebo František Čuba: Slušovický zázrak? No, nejsou v trezoru, nejsou, neb máme demokracii, že, a tací fujtajblové nejsme, to nééé! Pročež Českou cestu ČT nepromítala NIKDY, neb byla natočena v r. 2015, tedy až po Velké Spacákové Revoluci (dále VSR) a kdy bychom to byli, aby ČT šířila dezinformace, že, a Zázrak vysílala ČT pouze v době kdy byl natočen (1999), avšak po VSR už ne. To tak ještě, plivat nám na na ikonu sv. Všaška Pravdolásku a šířit o něm dezinformace. A tohle se mi ohromně líbí. Ten posun. Před VSR, tedy ještě za života Všaška, dokument odvysílala, leč pak vypukla VSR a čí chleba jíš, toho píseň zpívej, no a když pak sv. Všašek stáhl roletu, tak tyje aspoň z jeho kostí. No, když mohla Gusta Fučíková, tak proč ne ČT. Tož tak.

      Vymazat
    5. P.S. Naštěstí už technika pokročila, takže Českou cestu i Zázrak možno shlédnou na You Tube, a Cestu si lze na uložto dokonce stáhnout. *** Hej! havloidi, mrchožrouti, jak dlouho ještě hodláte ze svého guru týt? Proč nehodíte Zázrak do placu, aby vaši živitelé viděli, co za zmetka Všašek ve skutečnosti byl?

      Vymazat
    6. P.S.S. Právě jsem zjistil, že je ke stažení i Zázrak, avšak na 58 mon. jen 147 MB asi nebude nic moc.

      Vymazat
  15. Bohuzel pro nas Cimrmanovci meli jiny uhel pohledu a z nej si hrali na vsevedouci kritiky sveta nikoliv jako jedni z nas !!!, ALE DALEKO NADINTELIGENTNEJSI A NA UROVNI VSEVEDOUCIHO BOHA..Tedy nejde o naivitu, ale Aroganci a povysenost a dnes plazeni se pred a ve prospech zapadu..Germanu a Usaku..

    OdpovědětVymazat

Redakce vás žádá, abyste diskutovali slušně, nenapadali spoludiskutující ani autory, abyste argumentovali věcně a fakty. Děkujeme.