Osudy dobrého
básníka K. za studené války
Básník Karel Sýs tentokrát napsal prózu, kterou si
málokterý dnešní politik dá za rámeček. Podtitul zní: „Z deníku politického
(s)prostopášníka.“ Obsah by se dal nejlépe charakterizovat starým, ale stále
platným úslovím: „Padni, komu padni!“ Tato kniha je napsána pro všechny, kterým
není lhostejná naše společná budoucnost.
Vydalo nakladatelství FUTURA Praha.
Úryvky:
Úryvky:
Dusno, nebo hnusno?
aneb Lesk a bída korunovanýho
KAREL
SÝS
„Cejtim
a setkávám se s tím všude, kam přijdu, že lidi votvíraj vokna, protože je
jakési dusno. Každej by měl přemejšlet, jakej má na tom dusnu podíl, já sám to
vokolí přeci tolik nevyhřeju. Jen si vezměte, kolik se šíří zpráv vo
vohromnejch podivnejch krádežích, který se furt vopakujou. A všichni chmatáci
se z toho vylížou. To je asi to, co tu společnost musí štvát. A mě to taky
štve, jéje!
Třeba
členství v NATO nás přijde na pakatýlek, zhruba na miliardu korun ročně. To já
vydělám mrknutím voka. To znamená přesně tolik, kolik jeden chlápek ukrad
nedávno v C.S. fondech. Jinej chlápek zas dostal na svý zvolení 400 000 doláčů.
No řekněte, to vydělá pět miliónů důchodců za pouhý století. Jak správně řek
Benda, co to je 400 000 doláčů, to já prožeru za měsíc, za ty prachy bysme tu
revoluci mohli udělat podstatně dřív. Škoda, že se nemůžu rozpomenout, jak se
menoval ten dizidentskej kasař, totiž pokladník, von se mi představoval, ale
mně jsou prachy ukradený, ten by vám potvrdil, že to na 400 000 přijít nemohlo.
Jó, kdybyste řekli 400 000 000, to by bylo jiný kafe! Zkrátka do NATO se leze
skoro úplně zadarmo. A jen šmejd a iluze jsou zadarmo. A teď ňákej živel přijde
s referendem, jako by takový všelidový hlasování nic nestálo. Dyť jsou ty živly
duševně chorý, paranoici jako Slováci! Referendum jen zmate hlavy, věřte mi,
lidi! Španělové si ho udělali a pak nerozeznali španělskýho ptáčka vod
španělský vesnice. Porád ňáký referendum, to je snad horší než to strašidlo
komunismu! Referendum, to je takový to čecháčkovský starání se jen vo sebe a
jen vo ten dnešní den. Já se třeba nestarám ani vo dnešek, tím míň vo zejtřek.
Sotva se probudím, už u postele stojí Mrdek s Rejžákem a maj pytle plný mařen a
doláčů. Dyť žijeme v době, kdy se rozhoduje vo vosudu možná mnoha generací a vy
porád s tím referendem. Už mě fakticky trošku, ba ne, hodně serete. Jak
myslíte, že mi je, když stojím na koberečku v Münchenu a poslouchám, že mý
národy v centru Evropy projevujou nejmenší chuť ze všech pro vlezení do
aliance? Jako by mizel důraz na ty dlouhodobý perspektivy, kurňa, dyť vám to
vtloukal do hlavy samotnej Gustáv, vo těch perspektivách, tak co ste jako
berani! Suverenita stoupne, i ceny stoupnou, spolehněte se. Všechno vám stoupne!
A ke
všemu privatizační rychlík zpomaluje, a politici jako by trošku tak ňák
ztráceli zápal ve voku. A když chceš zapalovat, musíš mít sám zápal. Takovej
zápal je vohromně důležitej, třeba zápal mozkovejch blan, to je pak
pošušňáníčko poslouchat ty bláboly! Vostatně cejtim, že ten okamžik, kdy se
zapálím, se blíží. Fakt to už trošku cejtim, a vy jistě se mnou,
setsakramentsky drazí spoluvobčané. Jak to krásně vo mně řek kamarád Pikart. Že
jsem široko daleko jedinej politik, kterej význam armády a brannosti chápal,
což se projevilo hned po dobytí Hradu, kdy jsem nejjasněji rozhodl vo změně
uniforem hradní stráže, protože vojáci nesměj vypadat jako hastroši! Fakt tohle
řek! Copak brannost, Den brannosti já nikdy nevynechám! A víte, co eště řek a
co se mi strašně líbilo? Že případnou úlohu našich vojáků mimo území
protektorátu vidí jako preventivní a utišující a teprv pak možná jako poslání
těch, který prolejvaj krev. NATO prej už dlouhý léta tiší konflikty eště dřív,
než začnou, teda s výjimkou Jugoslávie, Albánie, Turecka, Kypru a dalších
výjimek, který však potvrzujou pravidlo, že NATO je úplnej Rohypnol nebo
Spasmoveralgin!
Jeden
můj kámoš to vyjádřil hezkou větou, tak nějak vod srdce, že tadlencta
společnost má blbou náladu. Já tady cedim krev, uskrovňuju se, a vděk? Jen si
přečtěte anketu v Práci. Ňákej podnikatel z Prahy si vylil žluč: ‚Blbou náladu
mám akorát tak z výroků prezidenta. Stydím se za prezidenta, kterému jsem
fandil, a ani se nedivím, že po tom všem ztrácíme ve světě dobrou pověst.‘ A údajnej
kovovobráběč si přisadil: ‚Když král pořád tvrdí, že není nahý, a všichni
vidíme, jak je pomalu bez peří, tak kdo nemá mít blbou náladu?‘ A švadlena z
Ústí nad Labem tomu blábolení nasadila korunu: ‚Ano, mám blbou náladu v
souvislosti s ekonomickou situací našich domácností a politickým marasmem, jaký
tu vládne. A na filozofování pana prezidenta už náladu nemám vůbec.‘ Jaká
situace domácností? My s Olgou, pardon, s Dášou, vždycky vyjdeme a eště si něco
ulejeme do Sparkasse!
Eště
že mám toho Chiraca. Jak von umí pohladit! Vyjádřil se vo mně náramně noblesně.
Prej, Václav už Řád čestný legie má, proto mu nemůžu tento řád udělit jako
vodměnu za Bílýho lva! A propos, nevíte vo nějakým volným řádu? Ne? Tak já vám
ukážu blbou náladu! Vy mě eště neznáte, ale až mě poznáte, spláčete nad
vejdělkem!
Tohle
mě trápí silnějc než hemerojdy! Každej politik by to měl vnímat, cejtit, a
zkoumat, čím i von přispívá k tomu smradu. Já bych to nenazval krizí, vono už
se to ani krizí nazvat nedá, vona je to výzva k zamyšlení, k sakra vážnýmu a
sakra vodpovědnýmu zamyšlení. Můžou totiž přijít eště lecjaký nedobrý věci a vy
budete teprv mrkat na drát!“
A
protektorát se potápí a potápí…
„Vpravíme
do vás kuře pomocí injekce – zaručeně bezbolestné, proklatě ostré kuře
KENTUCKÝÝÝÝÝ…!“
A
nade vším, až u střechy, trůní Jára Holoubek, básník-blesk, jako když spadne
trakař sraček z čistého nebe.
Politicky
a sociálně je spravedlivá jedině příroda. Zařídila, že i skrz těla nabobů a
světovládců vedou stejně zranitelné trubice jako podnájemníkovi hotelu Pod
mostem. Proto považuju za příkladné, když Teng odkázal své oční rohovky,
slezinu, játra, celé své tělo lidu!
Zatímco
umrlí Habsburkové kázali rozčtvrtit svá těla a rozstrkat je na rozličné adresy
– pajšl karmelitánům, srdce dominikánům a trupy kapucínům, a zatímco střeva
Svých národů rozvěsili jako korále u Solferina, Verdunu a v Haliči, kompaktní
Lenin se rafinovaně usmívá v mauzoleu, které nádherně opěvoval Gilbert Bécaud v
pražské Lucerně, z níž svého času vyhnaly Uhdeho a Šiktancovy dělnické řady
Šavlovic mandelinky a mnišky insekticidem Února.
Šavel
si vylil dost žluče na komunistech, a proto věnoval vlastní unikátní žlučový
kámen (velký jako vejce blbouna nejapného) do základů boudy nové demokracie.
Ku
psaní je vhodná mírná opilost, stačí však molekula C2H5OH alias etylalkoholu a
mozek si sedne a román se sesune z Horních do Dolních Míseček, a to je pak
sešup, milostivá paní!
Byl
jsem zprvu taky proti represím, ale co po Listopadu vnímám na vlastní oči a
kůži vaše výdobytky, vidím, že nezbude nic jiného, než se aspoň na dalších
čtyřicet let zbavit dobytka. Nikdy na těch prvních čtyřicet let nezapomenu,
vtělím je do knih, které mají moc – ač neslyšeny a zamčeny a zamlčeny – vytvoří
obrázek o vašem dnešku, jaký si příští generace rozhodně nedá za rámeček!
Jistě,
udělali jste i mnoho dobrého, například jste lidu darovali Spermit, totálně a
absolutně bez cukru, jehož pachuť vydrží neuvěřitelně dlouho. Tak dlouho, že
budoucího člověka přejde chuť vůbec se zabývat světem, co teď frčí.
Lenin
měl pravdu do detailu – parlamentní tlachání, drahý chleba a levné hry, bílení
fasád do výše prvního patra, když má přijet Velký inkvizitor Tigrid nebo
carevna Kateřina.
I bůh
potřebuje hořící koudel za zadkem, proto nade mnou drží ochrannou ruku před
zámořským Velkým Bratrem.
Většina
Čechů zná Ameriku svět jen z Dvořáka a z Novy.
Gottwald
razil heslo: Kdo nejde s námi, jde proti nám. Eva Kantůrková ho přetrumfla: Kdo
nejde s námi, ten už nepude vůbec a vynesem ho nohama napřed.
Nenosím
do města hodinky. Stačí, že leží doma na stole a já vím, že jdou co
nejdrobnějšími krůčky, aby se mé dny co nejvíc prodloužily.
Pyrenejská
moucha se znovu rozbzučela.
Jára
vyje s vlky a chce bečet s ovcemi.
Dnes
jsem viděl reedici Ž. z Opavy. Tovaryšská léta už nenesou věnování mně.
Tovaryšská léta jsou holt už za námi. Z Opavy pocházejí dary naší země: Bída,
zapomnětlivost, zbabělost. Bzz!
Úloha
masa v dějinách?
Ruml
nese na rameni masitého Gottwalda, masy tleskají.
Já
nesu transparent, mávám na tatínka na tribuně, má plnou hruď medailí.
Masa
je jako žena. Německá žena souloží na dálku s Hitlerem: osa Aš – Berlín.
Benito
přepadává z balkónu do náruče masa.
Kennedy
kácí pyjem květináče, moc je nejsilnější afrodiziakum, míní furt nadržený
Kissinger, umožňuje masový sex.
Mám
hlavu obloženou vodivými zlatými pláty a přijímám pokyny z vesmíru jako Archa.
Jsem
doutník, který nikdo nevykouří.
Města
jsou jako opery. Postilióna z Lonjumeau posloucháme kvůli vysokému E, do Remeše
se trmácíme kvůli katedrále, aniž obětujeme své kroky na městské ulice
(nepočítám-li k pamětihodnostem jistou khaki košili, spatřenou v ulici poblíž
velechrámu z autobusu).
Leda
Carmen nebo Trubadúr srší ohněm celé dvě a půl hodiny jako Řím či Paříž, po
nichž bloumáme bez nudy.
Co
mám: nemám dům ani zahradu, mám byt v paneláku a auto po někom.
Právě
před padesáti léty, 26. července 1946, se narodil Karel Rudolf Aleš Sýs, v loži
manželském, v policejním obvodě Rychnov nad Kněžnou. Protože svatá Anna bývá
chladná už zrána, mnoho tepla neužil.
Sobotní
školu absolvoval v Tarnówě, nedělní v Písku, do tajemství modrého pondělí ho
zasvětil Fjodor Nemakačenko.
K
blahopřání jubilantovi se připojila i prezidentská kancelář – státní prezident
mu propůjčil deset deka z vlastních medailí včetně medaile z nejmilejších –
Řádu sv. Pidimužíka.
Obec
spisovatelů se přihlásila telegramem: BLAHOPREJEME A DEKUJEME ZA VSE CO JSTE
ZORAL NA POLI UMENI.
„Vykonal
mnohé pro halštatskou i únětickou kulturu,“ prohlásil na slavnostním matiné
akademik Vykopal.
Oslavenec
se dožil narozenin v poměrné svěžesti – přijímá potravu a volný čas nejraději
tráví u prsu.
Vláda
říká: Člověk člověku vlkem. Ale nakonec vždycky vyhraje Červená Karkulka.
A
svět se stane jedním obřím celoplanetárním kibucem.
Slova,
slova, slova… Už aby přišel soudnej den. Ale vono to bude stejný – soubor
opatření, balíček opaření, poučení z krizovýho vývoje, žvásty žvásty žvásty,
plky plky na hlavu.
Lidi
čekaj na bílý světlo, vono blikne a budou běhat v příčlovým kole jako veverky –
blik, blik, blik…
Úloha masa v dějinách
Režimní
televize promítala těsně před Vánoci – zatímco druhými kanály protékaly seriály
cákající krve a časovaných bomb – poučení z listopadového krizového vývoje.
Název
Sametová noc aneb Jak se bořil socialismus v Československu však nebyl přesný.
Nejednalo
se o noc, nýbrž o nesčíslné množství nocí a dnů, v nichž se osudná demolice
připravovala – ve Washingtonu, v Mnichově, v Moskvě… Praha k listopadu
přišla – stejně jako k lednu, únoru, srpnu, říjnu a ke dvanácti měsíčkům – jako
slepý k houslím.
Když
se však rozhodující instituce i osoby stáhly do pozadí, obsah se vyprázdnil a
na místě činu zbyla fraška pro pár pimprlat z olšového dřeva a bezděčný
miliónový kompars.
A
hned mohl vzniknout dokument o úloze masa v dějinách. Budoucí frakonoši
promenují ve svetrech a bundách, okusují si nehty, plácají se po stehnech a po
zadnicích, natahují uši, aby zaslechli režijní poznámku posla ze zákulisí,
modlí se a šilhají do kamery, pod sutanou ledabyle ukrytou tesilovou uniformu
StB. Tu a tam se mihne donašeč ze sakristie či provokatér z kolínské divadelní
šatny… Po Praze (po té zejména), ale i po Bratislavě atd. se vyrojí desítky
Smolných… Vypukne epidemie, jež zachvátí zejména televizní moderátory. Ještě
viditelně potřísněni výměty dosud neskácených papalášů, vedeni prastarým pudem
vrhají se na řitě novopečených velitelů. Zítra najednou opravdu znamená včera –
dnes již nezvratně včerejší se sjíždějí na poslední hurá, aby se zítra
převlékli do svetrů a bund a odstěhovali se na chalupy nebo do cel (tam ovšem
opravdu jen dočasně – nejsme přece v Berlíně či v Bukurešti!).
Tak
to asi vypadalo v Praze 28. října 1918, kdy si bledí místodržící jen taktak
drželi na čepicích poslední orlíčky. Tak asi v Petrohradě, když Kerenskij
posílal jeden telegram za druhým do prázdna, které se závratnou rychlostí
plnilo ušima naslouchajícíma hlasům dospělým přes noc.
A tak
i v Praze 1989 poslouchaly mladé davy new his master‘s voice…
Dojaté
davy slzící nad každou slokou hymny opakované z potrhlé magnetofonové smyčky…
Davy volají po volnosti a rovnosti, zatímco z jejich lůna již první den, tam na
Letné, kde kdysi hrdě přehlížely své rakety, před nimiž se třásl starý podlý
svět, a později otráveně mávaly papalášům, na nichž se třásl sulc, již ten
první den roku 1 vylézal na tribunu staronový smrad, zrůda, jež je potřebuje
právě jen pro ten dnešní den… Hystericky mutující Růžek, pateticky uskřinutý
Kemr, jako tuňák kluzký Malý, Dientsbier mimořádně opilý mocí, spodem voděný
horem tahaný Šavel vlekoucí povolného Dubčeka za loket do role, jež ho bude
zanedlouho stát život na první čs. dálnici…
Maso
pod tribunou se třese, děkuje, dožaduje se pochval, výzev, směrnic, převaluje
se jako žabí stehýnko, když je Marta s celou partou šlehne elektrickým výbojem
slibu, že konečně, tentokrát už konečně se vláda věcí navrátí do rukou jejich.
Ó lid
český! Už brzy přijde o bratra na Slovensku, bude – přecpaný mandarinkami a
banány – stát ve frontě na odhlášení trabantů a škod, nezaplatí benzín, nájem,
stočné,vodné, vzdušné, skočné, co nevidět se zahřeje leda na hypotéku, bude
žebrat u vrat bank o vlastní úspory, dočte se ne v jednom rudém právu, ale v
dvacaterých novinách o milionářích a miliardářích, co se nechávají fotografovat
nikoliv před čestnými standartami čs. sovětského přátelství, nýbrž před
chladicími věžemi elektráren, jež ukradli davu, který právě skanduje Půjde to,
půjde to! stejně jako skandoval ne tak dávno (pro historii je století hned za
rohem!) Ca ira!, ca ira!, aby další století strouhal kolečka, žral jogra a
držel v ruce Černýho Petra…
Včerejší
děti, co vypískaly své štěpány, teď projíždějí zavíčkovanou stanicí metra
postaveného ještě včera jako dnes za jejich peníze, zrušenou stanicí, která je
měla vyvádět do nitra továrny, před jejíž značkou – ČKD – konkurence padala na
kolena…
Dojaté
maso, jež se smálo, když ho někdo považoval za proletáře a spojilo se leda v
hledišti stadiónu, když na trávník vyběhli jeho zlatí hoši…
Kdepak
proletáři – bůček, flaksy, pajšl, ale pořádně mastnej!
Bohumil
Hrabal: „Jsem dítě, jelen, kráva, kůň, všechno jenom ne dospělý člověk…“
Stromečku
vstávej, ovoce dávej…
Vstává
dítě s nedětskými nemocemi, včetně levičáctví – dětské nemoci komunismu.
Úryvky
z knihy Osudy dobrého básníka K. za studené války, kterou vydalo
nakladatelství FUTURA
Ó, jak trefné a stále platné!!!
OdpovědětSmazat