Reklama

čtvrtek 26. prosince 2019

Polistopadové epištoly, kacířské úvahy, část I.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Stanislava Kučerová
26.12.2019 ČeskéNárodníListyPaměť národa
Česká minulost má vedle dimenze národní i výraznou dimenzi sociální. Obě jsou dnešním vedoucím silám přítěží, a proto je všemožně z historické paměti vytrhávají. Co zbude v prožitkovém obsahu naší identity, je–li paralyzována jak složka národní tak sociální?
Sledujeme–li procesy českého národního obrození od konce 18.stol (r.1781 bylo zrušeno nevolnictví), neujde nám, že naše vlastenectví je lidové a plné pochopení pro strádání těch chudých a nejchudších. Vždyť to jsou potomci bývalých nevolníků, kteří usilují o osvobození vlastního národa z područí. Křísí jeho jazyk, kladou základy literatuře, historii, divadlu, vědě, výtvarnému umění, politice a dávají všechny „silky a silečky"(Palacký) do služeb rodné zemi a jejímu lidu. Vlast a národ jsou cílem jejich snažení, vlasti a lidu se má dostat svobody a samostatnosti, novodobých práv a svobod. Za demokratické ideje se – s nezdarem – bojuje na barikádách r.1848. Uzákoní je až Národní shromáždění Československé republiky po převratu 28. října 1918, zakotví je první Ústava ČSR z r.1920.

Po selském stavu (robota zrušena r.1848) se hlásí o svá práva i dělnictvo. Dělnické hnutí sílí a diferencuje se názorově zejména ve 3. třetině 19. století. Od podpůrných a vzdělávacích spolků profiluje se tu řada sociálně politických směrů, programů a koncepcí, mezi nimiž nejvlivnější místo zaujme program sociálně demokratické strany, dovolávající se marxismu, učení o socialistické (komunistické) přeměně společnosti a zrušení všeho bezpráví. Nastaly však spory o to, která cesta k uskutečnění programu je správnější, přiměřenější a účinnější, zda radikální revoluce nebo postupné parlamentní reformy. Spory nabývají na prudkosti a přenášejí se i do 20.stol. Dlužno říci, že jak otázka národní tak otázka sociální hýbaly našimi dějinami a že v dobách zápasů s cizí mocí bylo žádoucí navzájem se spojovat, nikoli oddělovat.

Připomeňme si několik myšlenek T.G. Masaryka z přelomu 19. a 20. století. V „České otázce“ čteme: „Sociální otázka není pouze otázkou dělnickou, jako r. 1487 (utužení nevolnictví, pozn. SK) nešlo pouze o otázku selského lidu. Sociální otázka není otázkou jedné třídy a kasty, je otázkou všech…“ V „Ideálech humanitních": „Na konci 18.věku byla prohlášena práva člověka…ve jménu jich se hlásá i požaduje volnost, rovnost, bratrství. Bratrství – tento požadavek humanitní a sociální je základem socialismu …Ve jménu člověčství se žádají práva politická (všeobecné právo hlasovací) i práva hospodářská (rovnost hospodářská, to znamená komunismus… idea se během času mění…také komunismus může být chápán a prováděn velmi rozmanitě).“

Masaryk souhlasil s marxismem v kritice liberálního kapitalismu. Nevycházel ovšem z ekonomické teorie společnosti, také dialektika a materialismus mu byly cizí. Přesto marxismus nepokládal za věc odbytou a nepotřebnou. V tlaku levicových společenských sil na vládnoucí systém spatřoval významný pozitivní vliv na prohlubování demokracie.

„I kdyby marxismus byl úplně pochybený a kdyby to marxisté i plně doznali, socialismus tím nepadne. Jako všechny strany sociálně reformní také socialismus má své živé zřídlo v zejících nedokonalostech nynějšího řádu společenského, v jeho nespravedlnostech a nemravnostech a zvláště v hmotné a duchovní bídě velikých mas všech národů. Varoval bych odpůrce socialismu, aby z krize v marxismu nečerpali naděje pro strany své – ta krize naopak může být pro socialismus velikou silou, jestliže jeho teoretičtí vůdcové docela svobodně a upřímně kritizovat budou své základy a překonávat jejich nedostatky.“(Sociální otázka,1898). Těmi nedostatky Masaryk mínil nedostatek kritického realismu, demokratismu a humanismu.

Ideologové marxistické levice (po r.1917 ideologové bolševického marxismu–leninismu) místo aby hledali mezi demokraty spojence, pronásledovali „úchylkáře“. Místo aby rozvíjeli ideje národní, mezinárodní i celosvětové jednoty a součinnosti v zápase o pokrok, izolovali se ve vlastní doktríně, urputně dbali o „čistotu" kanonizovaného učení, nevraživě střežili poučky–dogmata a nepřipouštěli sebemenší vybočení ze závazné „linie", kterou pro daný časový úsek stanovilo usnesení nejvyššího stranického orgánu. (Tak jako kdysi církevní sněmy určovaly, co se smí a co se nesmí věřit, co je kacířství, o co dbá inkvizice a za co hrozí zatracení …) Ať již z upřímného přesvědčení, ať z žárlivosti, osobní rivality a nepřátelství, vedoucí ideologové označovali kdekoho „napravo" či „nalevo“ hanlivými nálepkami, rozhořčeně odhalovali rozmanité „úchylky“ a „úchylkové–ismy“ (reformismus, revizionismus, sociálpatriotismus, oportunismus…). Odmítli přirozeně i „maloměšťácký etizující abstraktní humanismus“ Masarykův a Benešův.

Obecně lze říci, že tyto sektářské a doktrinářské tendence, podezřívavost a nesmiřitelnost přispěly k diskreditaci hnutí a odpudily nejednoho potenciálního spojence. Jen z nesouhlasu s nesnášenlivou výlučností „jediných spravedlivých“ a s jejich uzurpovaným monopolem na hájení práv pracujících napsal např. K. Čapek svůj článek „Proč nejsem komunistou“, ačkoliv ani v nejmenším neměl v úmyslu hájit kapitalismus. „Jedno je už téměř jisto: že hospodářská mizérie u nás, jako všude, je následkem rozkladu kapitalistického liberalismu a že to jediné, co nemůže přinést nápravu, je politika, vedená kapitálem.“ (LN 1.5.1935)

A přece existuje vynikající pozitivní tradice z doby, kdy komunisté překonali všechen stranický a ideologický partikularismus a vyhlásili program jednoty a spolupráce všech demokratických sil v národě. Stalo se tak v době smrtelného ohrožení demokratického Československa Hitlerovým nacismem koncem 30.let a v době 2.války světové. Se spojenci, bez ohledu na světonázorové či politické přesvědčení, vedli komunisté společný zápas, hlásajíce, že jen v jednotě je naše záchrana a že zájmy každého jedince a zájmy společného boje jedno jsou.

Právě dík jednotě demokratických sil i ve světovém měřítku se podařilo nacismus porazit. Nadšeně jsme přivítali Den vítězství 9.května 1945, příchod Rudé armády i vlastních vojenských jednotek, které bojovaly v zahraničí. Tehdy se opět spojil zřetel na dobro národní i sociální. Vzdali jsme čest autorovi sborníku „Milujeme svůj národ" (J.Fučík). Souhlasili jsme se snahou Z.Nejedlého stát se „Dědici národních tradic". Velká většina národa přijala s nadějemi budovatelský poválečný program a věřila, že se podaří předválečnou demokracii zdokonalit ve smyslu sociálním. Sociální otázka měla být vyřešena způsobem, který již ve 20.letech schvaloval T.G.Masaryk a který nyní, po 2.světové válce, zdůvodňoval president E. Beneš jako „socializující demokracii". Předpokládal, že cestou rozšíření funkcí státu ve věcech hospodářských a sociálních dojde k zespolečenštění finančnictví, těžkého průmyslu a zemědělské velkovýroby. (Ostatně k podobným reformám přikročily i vyspělé západní státy, např. Francie a Anglie. (Viz E. Beneš, Demokracie dnes a zítra,1948.)

R.1946 volilo 40% obyvatel KSČ, slibující vlastní, československou cestu k socialismu. Nikdo tehdy netušil další vývoj, odklon od demokracie, politické omyly a chyby, nezákonnosti, přečiny a zločiny, kterých se někteří protagonisté strany a vlády po roce 1948 dopustili. Historici určí míru vlivu kompromitující neomezené moci samé a sebezáchovných akcí v nové, tentokrát „studené“ válce. Znovu ožily staré nešvary dělnického hnutí a marxistické strany, nesmiřitelné doktrinářství a sektářství. Přišla „perestrojka a glasnosť" příliš pozdě? Východní blok ve „studené válce“ neobstál, zhroutil se. Občané Československa se však neradovali dlouho z osvobození ze závislosti na sovětské velmoci. Stali se závislými na jejich soupeřích. „Moc prosazuje své zájmy a vládne idejím" (N. Chomský) a tak se stát Čechů a Slováků – podobně jako státy Východních a Jižních Slovanů – rozpadl. Noví vládci světa považují za vhodné „udržovat geopolitický pluralismus v postsovětském prostoru“ (Z. Brzezinski).

V nových podmínkách po r.1989 bylo zapotřebí vyrovnat se nově s otázkou národní i sociální. Otázka národní byla „vyřešena“ rozpadem společného státu Čechů a Slováků proti vůli převážné většiny obyvatelstva a mediální ofenzivou proti pozitivním tradicím národního dějepisu. A jak je to s otázkou sociální? Místo kritického, analyzujícího a rozlišujícího posouzení dosavadní cesty a jednotlivých etap a směrů, které nedávnou historii charakterizovaly, začalo se v médiích hovořit paušálně o 40 (někde dokonce o 50) letech totality, a co horšího, toto nerozlišené období bylo souhrnně označeno jako zločinné a bylo postaveno na roveň nacismu. Rovnítko se klade mezi Marxův „Kapitál" a Hitlerův „Mein Kampf", svědectví o ideové nehoráznosti. Hrubě propagandistická „Černá kniha komunismu" Stalinův režim prezentuje jako dokonce větší zlo, než byl Hitlerův nacismus. Přenechám historikům, aby zkoumali specifika obou režimů. Poukážu jen na rovinu, v níž jsou oba režimy protikladné, a to je ideový program nacistického a komunistického hnutí (a státu) a na tento program navazující motivace straníků či sympatizantů a podpora, jíž se oběma dostávalo od těch či oněch společenských vrstev a kruhů.

Mezi nacismem a socialismem (komunismem) je zásadní kvalitativní rozdíl v hodnotové orientaci. Zatímco ideje socialismu (komunismu) jsou emancipační, ideje rasistického nacismu jsou antihumánní. Není pravda, že nacisté a komunisté jsou stejně (ne)vinni, když „kolaborovali" se svými režimy. Nacisté podporovali stranu, která slibovala vytvořit „Novou Evropu“, v níž oni jako představitelé plnohodnotné rasy budou dominantní silou, povolanou k vládě samou prozřetelností. Méněcenné rasy budou v područí, určeny k službě panské rase, přebyteční budou vyhubeni. Komunisté volili stranu, která slibovala sociální spravedlnost, rovnost a beztřídní společnost na základě pokroku dějin. Nacismus byl od samého počátku založen na zločinné rasistické doktríně, bezpráví měl ve stranickém a státním programu. Socialistický (komunistický) program naproti tomu vycházel z koncepce lidských práv a svobod. To ovšem nezabránilo jeho diskreditaci, když se některé vládnoucí špičky komunistických stran v boji o moc a udržení moci uchylovaly k násilí a zločinu. Tím ovšem nejsou emancipační sociální ideje nijak dotčeny, podobně jako násilné šíření křesťanství „ohněm a mečem“ a inkviziční ukrutnosti nedegradují křesťanské učení v jeho evangelické podstatě. Historie ukazuje, že zneužít lze jakýkoli pozitivní ideál.

Po roce 1989 ovládl naši ideologickou scénu nekritický antikomunismus, strkající do jednoho pytle nejen všechny členy bývalé KSČ a dnešní KSČM, ale i všechna socialistická, sociální, sociálně nápravná hnutí. Veškerá společenská kritika, levicoví intelektuálové, moderna, avantgarda, všechny reformní ideje, co jich bylo u nás i v zahraničí, jsou démonizovány v slepé víře v samospasitelnou moc nikým neřízeného svobodného podnikání a neviditelné ruky trhu, která „vyřeší všechno“. Jde o masivní propagandu v zájmu celosvětového kapitálu. Její součástí u nás má být i „Ústav paměti národa“, „Ústav pro studium totalitních režimů“.

Paměť národa? Ano, tisíckrát ano, jde–li o popularizaci našich dějin proti všem falšovatelům v cizích službách. Ale dnešní samozvaní odpůrci zapomínání nejsou ani v nejmenším strážci našich kulturních tradic. Nenavazují na odkaz těch našich předků, kteří obětavě pracovali na „národu roli dědičné“. Chtějí jen do nekonečna připomínat, účelově evidovat a registrovat všechna vybočení, která provázela pokus o socialistické zřízení v naší zemi, zamlčujíce přitom předpojatě všechno dobré, co tento pokus širokým vrstvám společnosti přinesl. Chtějí nás naopak historické paměti zbavit. Naučili jsme se vidět smysl svých dějin v zápase za více svobody, více spravedlnosti a více humanity pro vlast a její lid. To se ovšem nekryje s antikomunistickým programem hanobit ideály socialismu, dnešní komunisty ostrakizovat a izolovat, činit je dědičně a neodpustitelně vinnými za všechno zlé, čeho se jejich předchůdci dopustili, ačkoliv se za to opakovaně omluvili a svými skutky dokazují, že chtějí hříchy minulosti napravovat, respektujíce pravidla parlamentní demokracie. Ale ta pravidla právě antikomunisté nectí. V rozporu nejen s demokratickými zásadami, politickou kulturou, ale i prostou lidskou slušností dávají najevo okázalé opovržení komunistickými vyvrženci, s kterými „se nemluví“, s nimiž se oni – elita – nezahazují a nekompromitují a jejichž tradiční symboly práce – srp a kladivo – dokonce zakazují. Oprávněná kritika historických vybočení některých byvších komunistů (ale ano, poctivou prací je stále zapotřebí je napravovat) je zneužívána k zastírání přítomných antisociálních snah. „Paměť národa“ je klamavá fikce, zavádějící a podvádějící.

Chování dnešních antikomunistů nám přitom není nepovědomo. Povědomá je jejich urputnost, jejich intolerance, fanatismus, nesmiřitelnost „jediných spravedlivých“, inkviziční posedlost a rozdmýchávání pomstychtivosti. Takto se má jejich přičiněním scvrknout program národa, který spolu s Masarykem chtěl mít „demokracii stále se reformující“? A proč máme mluvit o sociální otázce ve světě, který směřuje k blahobytu jen pro jednu pětinu, v němž 800 milionů lidí hladoví a v němž každé 4 vteřiny umírá hladem 1 člověk? A proč se pro ekonomické zisky a prosperitu nedaří řešit ekologické problémy, o etických a estetických nemluvě? A proč se i mnozí sociální demokraté podílejí na obnově kapitalismu „bez přívlastků“, proč se dnes slovem „reforma“ paradoxně označují opatření antisociální povahy a proč politologové říkají: „Není žádné spravedlnosti, pravidla určuje ten, kdo je mocnější“?

Problémy demokracie v současném globalizujícím se světě, ovládaném anonymní megamocí, nevyřeší nepřestajné rekriminace minulých činů a přečinů. Je na čase znovu stmelit všechny demokratické síly k ochraně kontinuity dobrého, vyvarovat se omylů a společně čelit bezohlednosti a cynismu dnešních mocných. Jsem si jista, že kdyby dnes psal Karel Čapek své články, napsal by vyznání a výzvu na téma "Proč nejsem antikomunista".

Pravé hodnoty nejsou za peníze


Je–li hodnota to, co má být chtěno, co se má stát předmětem našeho chtění, pak sama ...komunikace je hodnotou. Komunikace, jedna z konstant výbavy lidského rodu, slouží k předávání informací a v této funkci je sama nezpochybnitelnou hodnotou. Slovo, řeč, písmo, literatura jsou konstitutivní prvky a složky kultury. Sama hodnotou, umožňuje komunikace ve své verbální podobě jiné hodnoty označovat, šířit, uchovávat i přetvářet. Slouží k dorozumívání lidí tváří v tvář, ale i přes hranice v prostoru i v čase.1)

K podmínkám šíření informací v dnešním globálním měřítku patří i universální jazyk. Kdysi se vzdělanci dorozumívali řecky, pak latinsky, posléze francouzsky. Dnes jsme svědky invaze angličtiny do všech oblastí vědy, techniky, obchodu i volného času. Anglofonní země určují normy pro prezentaci výsledků ve všech oborech. Rodilí mluvčí angličtiny jsou ve výhodě ve všech mezinárodních organizacích. Všeobecné používání angličtiny jako jazyka vědy odsuzuje neanglofonní národy k mimetismu (přizpůsobování) nebo imitismu (napodobování), ke ztrátě specifického způsobu myšlení a zdrojů inspirace a inovace. Neanglofonní vědci se stávají pouze prostředníky angloamerického výzkumu, vlastní práci nemohou plně zhodnocovat. (Co není anglicky, se nečte.) Přitom dnešní nadřazený jazyk je mateřštinou ne více než 6–7% obyvatel světa.

– Prof. Rémi Kauffer poukazuje na to, že vnutit někomu slovní zásobu znamená vnutit mu i své pojetí významů. „Američané nás vedou od brainstorming k wargame, od teenagers k fast–food, od management k benchmarking, všude jsou vpředu před ostatními.“

– Prof. Gilles Deluche burcuje: „Nechceme nechat převálcovat naše jazyky parním válcem minimalizované angličtiny."

– Prof. Marcello Giovanni varuje, že v průběhu 50 let čeká kulturní jazyky s výjimkou angličtiny drastické znehodnocení nebo zánik. 2)

Média ve všech evropských zemích prokládají národní jazyky stovkami angloamerických slov a vazeb, znešvařují charakter národního jazyka a ochuzují domácí slovní zásobu.

I my kupujeme na leasing, potřebujeme sponzoring, obdivujeme modeling a topmodelky, šopingujeme v hypermarketech a megastorech, máme šou a talkšou a megašou, outfity a outlety, levely, party, megaparty a všechnoparty, dáme řeč o mítinku a chceme být in a sexy a ne out nebo dawn. A náš dorost uctívá superstar a angloamerické hity a dá si drink a jointa a všechno je super a coul. Sorry.

A sledujeme výsledky Australienopen a kdejakého play of a sportovci se účastní draftu a herečky kastingu. Hledáme nečeská jména pro své děti a stydime se za koncovku –á nebo –ová v ženských příjmeních. TV hlasatelka nám přeje „Mějte pěkný večer" a my pak můžeme přemýšlet „o čem je“ spánek, noc a tma. Bezhlavě napodobujeme, čteme editorial, manažujeme, mejlujeme, esemeskujeme, dáme řeč s aupairkou či bodygardem – pěstujeme novou snobskou módu a ztrácíme jazykový cit.

Myšlenkou mezinárodního jazyka jako jedné z podmínek vzájemného porozumění mezi národy a nastolení světového míru se zabýval ve své „Všenápravě“ již J .A. Komenský. Vyslovil se pro jazyk umělý. Prof. Charles Durand zdůrazňuje, že mezinárodní jazyk má být beznárodnostní, protože všechny národy mají právo myslet a pracovat vlastním jazykem, žít v souladu s vlastní kulturou, být samy sebou plně a bez omezování. Stanovit jednu národní řeč jako mezinárodní znamená jazykovou nerovnost, hegemonii a diskriminaci, zánik národních jazyků a kultur. 3) Citovaní neanglofonní jazykovědci přirozeně souhlasí s tím, aby se mladí pilně učili angličtině. Ale při zachování péče o vlastní jazyky a kultury, protože všechny kultury světa jsou si rovny a mají právo rozvíjet se svobodně a nezávisle se svými jazyky a dalšími specifiky.

Na ochranu národního jazyka a kultury před jazykovým imperialismem se leckde tvoří programy veřejné péče, např. ve Francii, v severských zemích, v Itálií, v Německu, v Japonsku, na Slovensku.

Obrana jazyka a národa patří k českým specifikům od úsvitu našich dějin, žitých v srdci Evropy ve stálém ohrožení .Od dob Velké Moravy až po druhou válku světovou byla naše mateřština pěstována jako největší kulturní statek, odkazovaný s láskou příštím generacím. Uveďme za mnohé jiné Mistra Jana Husa, předbělohorské humanisty, Jednotu bratrskou, Jana Blahoslava, Jana Amose Komenského, Bohuslava Balbína, Josefa Dobrovského, několik pokolení národních buditelů. Pro dlouhé historické období platil verš Svatopluka Čecha: „Moc, sláva, bohatství – co ze všeho nám zbylo? Naše řeč." V době nedávného ohrožení samého bytí národa vyslovili v nezapomenutelných verších své vyznání obdivu a lásky k mateřštině Hora i Halas, Nezval i Seifert nebo Čarek, řadou všichni naši básníci nové doby.

Karel Čapek ve své „Chvále řeči mateřské" ji označuje za „samu duši a kulturu národa" a nemůže se znabažit jejího kouzla .'' 4)

Co hrozí naší mateřštině, čteme a slyšíme denně. Řeč by si zasloužila účinné ochrany a péče. Avšak odborní jazykovědci ze strachu před „normotvorbou" zaujali stanovisko „bezhodnotové" vědy. Sledují, „jak se jazyk mění“, jak „fráze vyprazdňuje obsahovou stránku řeči“ a bezuzdnému šíření vulgarismů dávají placet, protože prý „jazyková kultura vyžaduje různé styly, včetně vulgarismů". Ale vyjadřovat se k úrovni jazyka v masmédiích ať již tištěných, ať audiovizuálních – to by odporovalo ultraliberálnímu pojetí vědy. A tak je naše mateřština ponechána na pospas hanobitelům jazyka všeho druhu.

A nyní k hodnotám, které jsou obsahem komunikace. Zhruba od poloviny minulého století se šíří víra, že nové formy komunikace mezi lidmi zabrání konfliktům a válkám. Informační revoluce prý vyřeší globálnl problémy a založí lepší budoucnost lidstva. Všichni prý budou ve spojení se všemi, s celým světem budou sdílet a vyměňovat si informace.

Dnes víme, že to byla přehnaně optimistická představa. Kamery jsou jen tam, kde se to jejich majitelům hodí. Ze světa dostáváme jen vybrané zlomky reality, a co na obrazovce není, to prostě neexistuje. Výklad politických událostí se upravuje propagandisticky z hlediska psychologie války. Nové komunikační technologie představují pouze NÁSTROJ, kterého je možno použít stejně k dobrému jako ke zlému.

Navzdory neustále proudící globální komunikaci jsme většinou nezaznamenali posuny v interpretacích oněch symbolických hodnot a ideálů, které integrovaly generace našich předků, motivovaly je a naplňovaly smyslem jejich život. Převzali jsme je jako součást kulturního dědictví a neuvědomili jsme si, že DEMOKRACIE, SVOBODA, ROVNOST, SPRAVEDLNOST už nejsou tím, čím bývaly.
S idejemi se ocitáme v oblasti ideologie či „sociální mytologie", kterou někteří označili za „falešné vědomí", za soubor nevědeckých, zdánlivých pojmů (F.Mauthner), za fikce, „jako by“ existovaly (H.Vaihinger), za způsob, jak vydávat zájmy skupinové za zájmy všech (K.Marx), za pojmy, které neslouží poznání, ale ovládání skutečnosti (K.Mannheim), za legitimizaci stávající moci (J.Habermas).

Symbolické hodnoty jako informace svého druhu jsou soubory interpretovaných dat, které mají přesný význam v určitém specifickém kontextu. Kontext se ovšem mění v místě a čase. Je–li možno vyměňovat si po celém světě cifry a obrázky, neznamená to ještě, že jsme navzájem schopni sdílet koncepty a myšlenky, které jsou ve svém významu od kontextu neoddělitelné. Příjemce je vždy závislý na vlastní zkušenosti, na vlastním pojetí, na vlastním pochopení. Ale i když jsme determinováni svým „zde a nyní“, i když si uvědomujeme relativitu symbolických hodnot, danou společensko–historickým kontextem, nemůžeme na ně rezignovat. Jsou součástí našeho kulturního dědictví, našeho duchovního života, jako ideální obraz reality nám umožňují realitu hodnotit, chápat, prožívat a potenciálně i měnit. Patří neoddělitelně k vnitřní výbavě autentického člověka.

Jeden příklad za mnohé.

Jak rozumíme symbolické hodnotě DEMOKRACIE?


1. Státně politicky – veškerá státní moc vychází z lidu. Vykonává ji lid ve volbách a hlasováních a prostřednictvím zvláštních orgánů zákonodárných, výkonných a soudních. Na rozdíl od monarchie, aristokracie či oligarchie je tu ústředním činitelem OBČAN. Takto byla založena Československá republika 28.10.1918. A protože není demokracie bez demokratů, usiloval stát o demokratickou osvětu ve veřejném prostoru např. takto:

„Občané! Občanky! Budete povoláni, abyste budovali a udržovali naši Republiku, neboť svobodný, demokratický stát netvoří jenom vláda, těch několik ministrů s presidentem, ale hlavně parlament, volený všeobecným hlasováním všech dospělých občanů a občanek. Bude nesmírně záležet na tom, jací budete vy. Občané vlažní k špatnostem, lhostejní a neteční k záležitostem veřejným strpí vlády ledajaké a vytvoří ubohý parlament, který zplodí jen mrzácké zákony a špatnou veřejnou správu; 5)

2. Sociálně politicky – stát nastoluje právní a sociální rovnost všech občanů. Ukončuje kastovní zřízení, ruší veškerá privilegia. Ve smyslu tohoto záměru zrušila demokratická ústava ČSR z r.1920 šlechtické výsady a tituly.

Demokratická osvěta pokračovala: „Varujme se, abychom měli Republiku, ale postrádali republikánů. Republikán slibuje svou loajalitu myšlence všeobecného dobra, monarchista vládnoucí osobě. Republikán není nevázaný omezenec, usiluje o dokonalé občanství ve jménu čistého srdce a zdravého rozumu.“ 6)

3. Postojově politicky – demokratická kultura v politice znamená dodržovat pravidla občanské slušnosti, poctivé hry, věcnosti, tolerance, rozhodnosti i umírněnosti: „Demokracií se nesmí rozumět žádná nízkost. Demokracie není hrubost v jednání, ale jeho příjemná prostota, ani ledabylost oděvu a vystupování, ale ani jeho zbytečná nádhera. Hrdost a skromnost, přímost, ne pletichářství, zdvořilost, ne sprostota, vlídnost, úcta a ohleduplnost, ne zlomyslnost, posměch a škodolibost. Demokrat není útočný, ale vstřícný a laskavý“. 7)

4. Sociálně hospodářsky – 20.stol. ukázalo, že demokracii nelze omezovat jen na formální svobodu a práva. Ukázala se potřeba rozšířit funkce státu ve věcech hospodářských a sociálních, ve sféře zabezpečení proti bídě a nedostatku.

Za časů presidentů Wilsona a Masaryka, Roosevelta a Beneše znamenal demokratický program rovnoprávnost občanů i v dimenzi sociálně ekonomické, vývoj legislativy pokračoval směrem k ideálu společnosti spravedlivé, humanitní.

Platí tyto hodnoty i dnes?

„Moc prosazuje své zájmy a vládne idejím“. Noam Chomský zaznamenal, že „USA již dávno nejsou modelem demokracie, ale mašinérií na získávání souhlasu mas".

Je tomu tak i u nás. Neobnovili jsme demokratické tradice První republiky. Vytvořili jsme státní zřízení pro odcizenou transformaci. Zbožnili jsme hodnoty ekonomické, „zelenou" dostala nenaplněná touha vlastnit a konzumovat, obohacovat se i na úkor dříve společného vlastnictví. Vlivní politici nemluvili o občanské morálce, úctě k práci, k přírodním zdrojům a materiálnímu i duchovnímu dědictví po předcích, ale o trhu, o zisku, o podnikavosti bez zábran, o tom, že při privatizaci je třeba na „chvíli zhasnout", aby na nekalosti nebylo vidět. Neříkali jsme si jako kdysi,, „stát jsme my", starejme se poctivě o jeho dokonalost a pečujme nezištně o obecné dobro. Místo toho jsme slyšeli, že „státu má být co nejméně" a každý se má starat sám o sebe a vlastní prosperitu. Místo nadosobní péče o dokonalou republiku a o věci veřejné měli jsme pečovat o soukromý majetek a egoistické zájmy.

Ale ovšem – i stát se změnil. I u nás se z praktické politiky stal „byznys“, vrcholové managementy stran jako soukromých firem vedou konkurenční boje a používají různé placené agentury, reklamní, vlivové, mediální, právně detektivní, lobuje se, slibuje, zastrašuje , korumpuje prebendami. Kdysi hrdý občan se proměnil v klienta–voliče, s kterým se manipuluje různými reklamními triky, a který, frustrovaný ve svých občanských potřebách, přestává užívat i svého výsostného práva a přestává k volbám chodit. Média servírují politiku jako reality–show na pokračování, jednou jako gladiátorské hry, pak zase krimi nebo telenovelu. Politika se tak stává pouze pokleslou lidovou zábavou.

Od direktivního řízení minulého režimu se kyvadlo veřejné správy přesmyklo k opačnému pólu. Jakýmsi historickým omylem, nedorozuměním či trikem se nedostalo občanu demokracie, ale špatně pochopené svobody. Občan se osvobodil od odpovědnosti za věci společné a od udržování řádu v životě občanském a veřejném. Vyměnil „prvorozenství za mísu čočovice", jak praví biblický příměr. Teď, když se řekne demokracie, bude myslet svobodu. A když se řekne svoboda, bude myslet na individuální sebeuspokojení bez zábran.

Zapomenuta je SVOBODA jako hodnota deklarace lidských práv s pečetí nadosobního významu a vznešenosti, patosu tisíciletého boje s despocií, tyranií, nadvládou a útlakem všeho druhu. Zapomenuta je i mravní SVOBODA integrované osobnosti, nezávislé na vnějších okolnostech a odpovědné svému svědomí. Jde o karikaturu svobody, která se vyznačuje pohrdáním všemi řády, pravidly a ohledy. Občan–neobčan má svobodu „odvázat se a nevázat se" jak nikdy v historii. Jakékoli sebeomezování budí nechuť, odpor, posměch. Cílem je „užívat si" do syta všeho, co trh nabízí. Ve světě vulgárního hedonismu a cynismu, všeobecné prodejnosti a koupitelnosti znějí všechna ta „stará a vznešená slova, v nichž je zobecněna tisíciletá zkušenost lidstva našeho kulturního okruhu – o jehož zachování a smysl pečujeme – nepřesvědčivě, falešně, kýčovitě", napsal V. Bělohradský s poukazem na „naši počítačovou džungli". Média rozvracejí kulturní archetypy hodnotových soustav vlastních mnoha kulturám a fungujících jako stabilizátory soužití lidí ve společenstvích. Někteří analytikové hovoří přímo o zločinném působení médií při podvracení kultury, morálky, nepsaného konsensu o tom, co je dobré a co zlé.

Je náprava možná?

Sami mediální pracovníci připouštějí, že média nabízejí pokřivený obraz světa a doporučují nepřeceňovat jejich informace, mít vnitřní sílu vzdorovat vymývání mozků, uchovávat si za každé situace vlastní názor, být vůči vlivům rezistentní a věrný svému přesvědčení 8).

Internet nabízí nový obor – Informační etiku – a vyzývá k diskusi o etických problémech dneška s tím, že pokrok v informační technologii má lidské hodnoty chránit a posilovat, nikoli poškozovat a ničit.

Rodina i škola, všechny kulturní instituce by měly ukazovat, jak čelit virtuálnímu světu reklamy, bezbřehého konzumu a zábavy bez konce i svůdným slibům, že si „splníme své sny" dík výhře, půjčce nebo dividendám. Pravé hodnoty nejsou za peníze. Symbolickým hodnotám bychom měli vrátit jejich pravý význam a bránit degradaci kultury a proměny lidí v nevědomý, neodpovědný, manipulovaný dav.

Literatura
1. Vybíral, Z., Psychologie lidské komunikace. Portál: 2000 Cakirpaloglu, P., Psychologie hodnot. Votobia : 2004
Kučerová, S., Člověk – hodnoty – výchova. Prešov : 1996
2. Kauffer, R., Deluche, G., De Giovanni, M., In Durand, Ch.,
Podvody apoštolů komunikace. 88.kongres esperantistů světa, Göteborg : 2003
3. Durand, Ch. dtto
4. Pražák, A., Národ se bránil. Obrany národa a jazyka českého. Praha: 1945
5. Dejmek, P., Katechismus pravého republikána. B.Kočí,Praha : 1919
6. dtto, 7. dtto, 8. Fištejn, J., Globalizovaná média versus mediální globalizace. Materiál z diskusního večera CEVRO, Česká Lípa: 2001


Hodnoty v době neoliberalismu

Všeobecná deklarace lidských práv přijatá a vyhlášená Valným shromážděním Spojených národů 10. prosince 1948, přisuzuje každému člověku právo na život, svobodu a bezpečnost, na přirozenou důstojnost, spravedlnost a mír, život bez strachu a nouze. Deklarace podává výčet ideových hodnot, které stojí za to, aby o ně člověk usiloval, které by měly platit jako základ společného přesvědčení, společného konsensu, souhlasu současného lidstva.

Hodnota, to, co potřebujeme, co chceme, čeho si vážíme, co ctíme, co milujeme, má zásadní význam z hlediska systémového utváření lidského života od nejstarších dob evoluce v sociálně biologickém i antropologicko– kulturním pojetí.

Jako nezpochybnitelný axiom platí, že první a nepodmíněnou hodnotou pro člověka je příroda. Bez ohledu na místo a čas – lidský život je bez přírody nemyslitelný. Počáteční živly starých řeckých filosofů, voda, vzduch, země, oheň pozemský i slunce nebeské, semena, zárodky, prvky všech věcí – živly, z nichž svět vznikl a jimiž trvá – jsou i pro nás hodnotami, a nepochybíme, když řekneme, že absolutními.

Ne vždycky jsme si to uvědomovali, soudili jsme, že hodnotami jsou jen lidské kulturní výtvory, a že příroda je bezhodnotová. „Co máme, nevíme, až když to ztrácíme. . ." Dnes víme, že bez čisté vody, vzduchu, půdy a ostatních darů neporušené přírody – nepřežijeme.

Příroda je nejen nositelkou a dárkyní primárních životních hodnot. Je i zdrojem elementárního hodnocení.

Proces hodnocení (axiologický) je obecný princip samoregulace, vlastní celé živé přírodě. Přibližování k příznivému a vzdalování se škodlivého je elementární základ účelné interakce kteréhokoli živého organismu s prostředím, podmínka uspokojování potřeb, výměny látek mezi organismem a prostředím, zabezpečování (udržování či obnovování) organického systému vůči okolnímu světu. (Viz. helio– či geo– tropismus, helio–, geo–, chemo– či thigmotaxe.) Zatímco živočichové reagují na bezprostředně vnímatelné znaky reality, člověk reaguje i na signální modely skutečnosti, jak je v sociální interakci představuje řeč nebo jiné znakové systémy. Uvědomělá forma hodnocení, výběr signálů a přiměřených reakcí na ně zabezpečuje sebezáchovu a seberozvoj člověka jako bytosti přírodní, sociální a kulturní. Člověk má ustavičně přebytek podnětů a volbu reakcí na ně. Hodnotící výběr podnětů a reakcí zajišťuje jeho samoregulaci. Hodnotou a kladným stimulem je to, co uspokojuje potřeby subjektu.

Lidé ovšem žijí a působí nikoli jako izolovaní jedinci, ale ve společenstvích se sobě podobnými. Prostřednictvím sociálních vztahů člověk nejen poznává a přetváří svět, ale současně i hodnotí, co je užitečné, co škodlivé, co udělat, čemu zabránit. V lidském společenství se hodnocení stává sociálním fenoménem. Hodnota je to, co uspokojuje potřeby společnosti.

Právě společenské zakotvení mění význam hodnoty jako toho, co je chtěno, v něco závažnějšího – v něco, co má být chtěno. Ve společnosti se vytváří všeobecný konsensus, shoda o tom, co se smí a co se nesmí, co je hodno obdivu a co se zavrhuje. V procesu socializace – včetně výchovného působení – jedinci interiorizují vládnoucí ideály a normy jako hodnoty, které jsou jim vlastní a stávají se zdrojem jejich životních motivací, inspirací a spojení se skupinou. Tak vzniká v jedinci svědomí jako autonomní řídící centrála, která integruje jedince se sebou samým i se skupinou, ke které patří. Svědomí bdí nad tím, aby jedinec pokládal za hodnotu to, co má být.

Potřeba regulace a autoregulace je potřeba biologická, člověk ji sdílí s celou živou přírodou. Potřeba smysluplného řádu, kterou uspokojuje morálka, je potřeba po výtce lidská. O mravnosti můžeme říci, že je formou společenského vědomí, jejíž funkcí je sociální řízení prostřednictvím samořízení jedinců. Jedinec řídí své rozhodování a chování ve shodě s morálními hodnotami (normami a ideály), které v průběhu socializace a enkulturace přijal za své.

Jako evropské hodnotové paradigma bývá uváděn řecký ideál, žít svobodně podle rozumu a ve shodě s přírodou. Prométheovský princip rozvoje osobnosti, kritického myšlení, svobodné lidské vůle a její vzpoury proti překážkám a omezující moci.

Proces poznávání a přetváření světa a souběžné zdokonalování člověka jako subjektu tohoto procesu je lidskou emancipací, cestou člověka, tj. lidského rodu – za svobodou. Každý jedinec jako příslušník lidského rodu má právo i povinnost rozvíjet svůj potenciál; byť jakkoli jedinečný, každý je lidskému rodu odpovědný. V 19. století a ještě po část 20. století dominuje myšlenka odpovědnosti nejen vůči sobě, ale i vůči nadosobnímu celku. Myšlenka svobodného rozvoje všech se spojuje s touhou po dokonalém uspořádání společnosti.

Avšak v poslední třetině 20. stol. dochází k povážlivému zlomu. Orientace na společnost, nadindividuální systém, je vystřídána orientací jen na sebe sama, chování sociocentrické je vystřídáno chováním egocentrickým. Šíří se ideje, které protiřečí dosavadním etickým tradicím, sdíleným od antiky přes křesťanství k sekulárnímu humanismu. Kulturní dědictví je zpochybňováno, učitelé a rodiče znejisťováni znevažováním práva vést mládež k rozlišování dobra a zla.

Není žádným tajemstvím, že odklon od sociocentrismu k egocentrismu má na svědomí vlna neoliberalismu, která se šíří od 70. let minulého století. (Mohli bychom tu citovat výstražná svědectví např. W. Brezinky, Zb. Brezinského, papeže Jana Pavla II. aj. 1)) Kritici poukazují na to, že absolutizovaná svoboda bez odpovědnosti směřuje k dezintegraci, k rozpadu společnosti na mocenskopolitické klany, jejichž zájmům je vydána na pospas. Ukazuje se, že nejen despotická moc diktatury a nekontrolované státní moci porušuje práva jedince a skupin. Diskriminované skupiny, oběti zločinu a násilí, dosud nevídaná tolerance vůči zločinnosti jakož i kult násilí, podporovaný z komerčních důvodů sdělovacími prostředky, o tom jasně svědčí.

Jestliže základem dosavadního civilizačního vývoje byla mnohostranně se vyvíjející práce, na přelomu 19. a 20. stol. se osou všech společenských změn stávaly stále více peníze, finanční kapitál. Tato změna oslabila význam výroby, obchodu, správy a samosprávy, kultury, dosavadních směrodatných institucí, pravidel a norem. Ohrozila demokracii.

Uveďme svědectví amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Ten r. 1916 vyjádřil nespokojenost s podřízeností volených politiků nevolené ústřední bance, která vládla prostřednictvím úvěrů. Řekl tehdy: „Náš systém úvěrů je koncentrován v rukou několika jedinců, kteří omezují a kontrolují veškerou činnost a růst národa. Nejsme vládou z přesvědčení demokratické většiny, jsme vládou mínění a nátlaku malé skupiny dominantních jedinců“. 2)

Karel Čapek popsal týž jev v jednom ze svých sloupků z hlediska nikoli vlády, ale prostých občanů: „Odpusťte, mám snad primitivní názory, ale myslel jsem vždycky, že peníze jsou jen článkem mezi prací a životní potřebou. Zdá se však, že peníze jsou tu proto, aby dělaly nové peníze, že si založily svůj vlastní podnik, že se udělaly samy pro sebe, vrhly se na výrobu peněz a slouží vydělávání. Střádal ustoupil spekulantovi. Ta náramná chuť svésti se na báječných nebo pochybných ziscích, jež dělají peníze! Mnoho lidí přitom sice o peníze přijde, ale několik pánů ředitelů najde tantiému v jiné zlatonosné bance. Snad opravdu není lidem pomoci.“ (LN) 3)

Až do krize 30. let 20. stol. hlásali američtí podnikatelé jako nezvratné dogma, že volný trh má samoopravnou schopnost, veškeré regulativní zásahy působí jen škodu. (I my máme zásadu, že „neviditelná ruka trhu vyřeší všechno“!) Až „černý pátek“ na newyorské burze, propad poptávky, hromadící se nadvýroba, krachy bank, bankroty podniků, masová nezaměstnanost trvající déle než 10 let – silně touto vírou otřásly. „Nová hospodářská politika“ F.D. Roosevelta uložila státu překonat nedostatky živelného soukromého podnikání, omezila rozsah finančních spekulací a stimulovala ekonomiku. Následné konjunktury využila opozice k zvrácení předchozích Rooseveltových změn. Vynutila si zrušení jak regulace bankovnictví, tak protilichvářských zákonů. Prosadila se monetaristická doktrína Miltona Friedmana, podle které zvýšení peněžní zásoby znamená zvýšení hrubého národního produktu. K tomu přistoupila doktrína Andrew Mellona, s požadavkem stimulovat investice pobídkami a podporou nejbohatších občanů. A nakonec zásada, že rozpočet musí být vyrovnaný, dluh se nesmí zvyšovat.

Za vlády Ronalda Reagana vznikl z těchto tří doktrín neoliberální program, spojující zásadu o nezasahování vlády do ekonomie, přesvědčení o všemocnosti a autoregulaci trhu, odsouzení progresivní daně a deficitních výdajů. Obchodu s penězi konečně nic nepřekáželo. Ze dne na den výrazně vzrostla převaha spekulativního kapitálu nad kapitálem reálným. Věřitel získal právo vydělat na penězích, které půjčuje, nejvýš dosažitelné maximum. Lichvářskému obchodu se dostalo dokonce jisté glorifikace. Ač v minulosti přísně odsouzen náboženstvím, morálkou i zákony, dnes je oceňován jako zásluha, protože kapitalismus přece závisí na ziscích jednotlivců. Lichvářský spekulant se ve skutečnosti zasluhuje o dobro pro všechny! 4)

Keynesovy myšlenky o státním regulování hospodářství v zájmu zamezení krizí a využití všech výrobních kapacit, které dominovaly po druhé světové válce, se octly v opovržení. Skupina 7 nejbohatších zemí je v 80. letech zavrhla.

Přes všechny sebechvály neoliberalismu množí se v globalizovaném světě krizové jevy. Vyvolává je trojjediný komplex problémů ekologických, ekonomických a etických. Svět se ocitá ve dvojí hrozivé nerovnováze.


1. Nerovnováha mezi lidmi


Hrozivě roste rozdíl mezi příjmy bohatých a chudých zemí a jejich obyvateli. Propast mezi 20% nejbohatších a 20% nejchudších byla r. 1960 – 30:1. 1980 – 45:1, 1989 – 59:1, 2000 – 74:1.

Dnes je rozdíl mezi přijmy bohatých a chudobou více než 80–90tinásobný; nebude trvat dlouho, bude stonásobný. Koncem minulého století bylo na zemi více než miliarda uprchlíků, lidí bez domova. Těch stále přibývá. Životní úroveň neprivilegovaných se prudce snižuje, šíří se podvýživa, tělesné chátrání, nemoci, duševní úpadek.

Neomezená svoboda k realizaci maximálního zisku vede v horních patrech společnosti ke ztrátě odpovědnosti, ohledů, k sobectví, nenasytné chtivosti a neřesti, korupci všeho druhu a předstírání ušlechtilých pohnutek a cílů. V dolní sféře, v suterénu společnosti bují kriminalita, narkomanie, prostituce, organizovaný zločin, terorismus.

V celém lidském světě ubývá motivace k pravdě, odvaze, čestnosti, věrnosti přesvědčení, altruismu. Nepřekonaná rezidua minulosti oživují nehumánní závodění národů o prvenství v získávání materiálního bohatství.


2. Nerovnováha mezi přírodou a civilizací

Globální změny životního prostředí již nebude možno napravit. Nejde už o poruchy lokálních ekosystémů jako v minulosti, ale o poškození celé biosféry, které je nevratné. Snahám o regulaci těžby, výroby a spotřeby stojí v cestě – jako v případě mezilidských vztahů – nezřízená touha po zisku. Trh ovšem problémy nevyřeší. Je nutná změna životního stylu současné civilizace s obratem k respektu morálního imperativu a všelidských hodnot: vědomí příslušnosti k přírodě, cítění sounáležitosti se všemi příslušníky lidského rodu, životní potřeba vzájemnosti a solidarity.

To ovšem neoliberalismu zcela protiřečí. Hle, co hlásá představitel neoliberální filosofie a etiky F.A. Hayek (1899–1992):

„Heslo sociální spravedlnosti (vč. Spravedlivé ceny nebo odměny, SK) nemá nic společného se společností svobodných lidí. Patří do kategorie nesmyslů, je to iluze, která pobláznila socialisty. Společnost nemůže nést odpovědnost za hmotné postavení svých členů a za to, že každý dostane, co mu patří. Víra v sociální spravedlnost je největší hrozbou pro většinu hodnot civilizace svobody, totiž soukromého vlastnictví, nerušeného sledování osobních cílů a tím i vytváření spontánního řádu tržního hospodářství.“

Jakákoli omezení realizace zisku pocházejí, podle tohoto guru neoliberalismu „ještě od Aristotela a tradovala je středověká a raně novověká církev“. Dodejme ještě, že „spontánní řád tržního hospodářství“ není nic jiného než právo silnějšího, pokud neexistuje hodnotová regulace právní a mravní. 5) A na krize, jako je ta současná, si prý musíme zvykat. Je přirozené, že se periodicky opakují.

Není sporu o tom, že neoliberalismus v globálním měřítku ohrožuje platnost dosavadních morálních představ. Narůstá agresivita, ubývá prosociálního chování. Vládne všeobecná prodejnost a všeobecná koupitelnost. Nejmocnější civilizace dík vojensko–finančně–hospodářské převaze nad zbytkem světa – šíří svou hegemonii rafinovaně i očividně na úkor přirozené existence a rozvoje jiných kultur. Její jednostranný ekonomismus si přitom uzurpuje právo redukovat smysl života na výrobu, obchod a konzum, legitimizuje touhu po neomezeném zisku a s ní lidskou lačnost, nenasytnost, bezohlednost. Kult peněz je provázen násilím, brutalitou a destrukcí dobrých mravů a veškeré kultivovanosti.

Marně se očekávala „tichá revoluce“ v zemích nadbytku – totiž odklon od materialistických hodnot k postmaterialistickým, hledání smyslu života v hájemství ducha. Midasův efekt působí, že i alternativní pojem–program ****..kvality života, namířený původně proti masové spotřebě, je okupován ekonomickými zřeteli a hodnocen podle ekonomických kritérií. 6)

V našich masmédiích, audiovizuálních i tištěných, probíhá nepřetržitá kampaň devalorizace našich národních hodnot. Jedinou politikou je destrukce sociálního státu, oslabování zákonů na ochranu životního prostředí a snižování daní v zájmu mezinárodního i domácího kapitálu. Jiný společný program nemáme. Renomovaní „léčitelé“ naší národní duše z okruhu sudetoněmeckého revanšismu, netolerantní evropeizace a přezíravé globalizace sebemrskačsky národ při každé příležitosti ponižují, hanobí, zbavují sebeúcty.


(Pokračování)


Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov

22 komentářů :

  1. Odpovědi
    1. Souhlásím, sice nepoužívám kapsonosoplenu,ale kapesník a občas si pustím rádio a ne rozhlas, ale od lepšolidí občas slyším "know how", někdy s fonetikou a někdy i bez. A v tom to je...

      Vymazat
    2. Samozrejme, i kdyz my za ty chybejici hacky, carky nejspise ta "skutecne super dama", nakope nekde, kazdeho, no nekam...

      No i tak,
      pervoe mesto,
      Una la tutta gracia,
      The person, and of course a Nr.1, woman...


      Tento clanek, je vlastne dukaz existence intelektu v Ceskych kotlinach.

      Dekuji.
      Dekuji, jenom pocestcny.

      Vymazat
    3. Pokoušel jsem se dopátrat životopisu paní profesorky Stanislavy Kučerové, aby ji lépe rozumněl. Našel jsem tento dokument:
      https://www.pribehynasichsousedu.cz/media/ivotopis-1.pdf
      V archivu Paměti národa je jeden a půlminutové video o svých potížích po vyhození z Univerzity J. E. Purkyně (dnešní MU) v Brně:
      https://www.pametnaroda.cz/cs/kucerova-stanislava-1927
      kde je představena jako osoba, která přišla o svůj dřívější vysoký sociální statut. Po rehabilitaci se po převratu vrátila z důchodu zpátky na MU do Brna a stala se děkankou. Databáze www.worldcat.org ukazuje, že je autorkou více než 30 českých knih o pedagogice. Snad jsem nenapsal nic dehonestujícího. Změnu ve společenském postavení si posoudí každý sám.

      Dovolím si připojit vlastní zkušenost z foristických čistek hned po převratu. Terčem nenávisti některých aktivních osmašedesátníků se stali komunisté na všech úrovních řízení podniku, kde jsem pracoval. Politicky jsem nebyl nijak angažován, nikomu jsem nemohl z toho podniku ublížit, protože jsem tam pracoval necelé dva roky. Dbal jsem především na svou profesionální pověst. Ze dne na den jsem se stal nikým. Donášelo se mi, že mne chtějí propustit, ale ne hned, protože mne ještě nějakou dobu potřebovali. Sdělili mi, že už v tom podniku žádnou kariéru neudělám. Plat se mi po několik let neměnil, přitom podnik dostával ode mne perfektní inženýrskou práci. Po pěti létech jsem odešel do jiného zaměstnání, kde jsem se dostal mezi lidmi se stejným životopisem. Kolegové, kteří byli obětmi čistek jako já, odešli z podniku hned a začali pracovat mimo svoje bydliště ve větší vzdálenosti od rodin než bylo z Brna do Bratislavy jako v případě paní profesorky. Kdysi jsem si v emailu na čistky postěžoval jednomu disidentovi. Od něho jsem se dozvěděl, že jeho utrpení za normalizace bylo nesrovnatelné s tím, co jsem zažil já, protože to patří k běžnému životu.

      Vymazat
  2. On komunismus nelze srovnávat s nacismem oba jsou úplně o něčem jiném. Nevím jestli ještě někdo věří na tzv demokracii.

    OdpovědětVymazat
  3. Paní profesorka žije v bludu, že minulý režim se zhroutil. Pravdou je, že byl zničen zevnitř a zvenčí. Po masivních popřevratových čistkách na místa zodpovědných profesionálů nastoupili do řídicích funkcí na všech úrovních hlupáci a chamtivci, kteří ten režim zničili. Ti neměli s komunisty nic společného až na to, že před dvaceti léty byli vykopnuti ze strany. Čekalo se, že ublížení budou budovat socialismus s lidskou tváří, ale oni se pustili do privatizačních projektů a někteří z nich do msty. Za komunistů měli všichni lidé práci a sociální jistoty. Nic z toho Masaryk a první republika lidem nedali. Moji rodiče byli chudí. Nikdo se o ně nestaral. Zmatené úvahy o tom, proč někdo považuje za důležité veřejně vytrubovat, proč není komunista, jim byly užitečné jako mrtvému kabát. Šermování se slovem demokracie považuji za zbytečné. Před převratem jsme měli lidovou demokracii. Kdo byl v pozitivním smyslu aktivní, ten se do nějaké funkce dostal. Dnešní volby jsou loterie, kdy je povoleno lhát a nedodržovat předvolební sliby. Podsunuli nám samozvaný senát, jehož členové mají hlasy od přibližně patnácti procent teoretických voličů. Koho senátoři vlastně zastupují. Budou to peníze od bohatých. Demokracie se stalo vyprázdněné slovo.

    Pozor unknown není Unknown!

    OdpovědětVymazat
  4. Paní profesorku vzrušuje nadužívání angličtiny ve veřejném životě. Angličtina je agresivní a vleze všude, hlavně do intimního styku s počítačem. Mně na rozdíl od paní profesorky vadí, že se téměř nevydávají odborné knihy a odborné časopisy kromě sraček s autory jako je Putna, katolická buzna, a jemu podobných. Škodí to národnímu sebevědomí. Před převratem jsem psal jen česky. V UK mi servis knihoven rád přeložil několik článků do angličtiny a šířil je po knihovnách. Dnes vám ochotně přeloží a vydají texty, jen pokud budete pomlouvat minulý režim a komunisty. Příčina je v tom, že jsme téměř zrušili náš průmysl. Z kdysi úspěšných podniků se staly jen montovny bez vlastního výzkumu a vývoje. Není prostě o čem psát. V našem kraji zmizelo mezi dvěma až třemi tisíci míst pro výzkumné pracovníky. Nejsem proti angličtině. Je třeba sledovat novinky v zahraničí a také se zapojit do prezentace Česka, abychom demonstrovali, že nejsme o nic horší, než jsou oni, kteří mají angličtinu svou mateřštinou. Profesura na univerzitě by měla být spojena s odbornou knihou v angličtině nebo aspoň v češtině. Hodnocení české vědy se dostalo do rukou lidí, kteří psaní knih neuznávají. Snadno lze v mezinárodních databázích dohledat, že sami nic podobného nedokáží.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A největší sranda je, podle jedné teorie, že angličtina je vlastně jen primitivní formou praslovanštiny, zkomolenou, protože bez zubů (o které přišli v neustálých bojích) prý nedokázali správně vyslovovat. :)

      Vymazat
  5. Citát: "Jen z nesouhlasu s nesnášenlivou výlučností „jediných spravedlivých“ a s jejich uzurpovaným monopolem na hájení práv pracujících napsal např. K. Čapek svůj článek „Proč nejsem komunistou“, ačkoliv ani v nejmenším neměl v úmyslu hájit kapitalismus." Karel Čapek především, když byl postaven čelem k realitě, kdy ty západní "demokracie" odepsaly náš národ jako něco zbytečného na cestě Hitlera k moci a směrem na východ, neustál vlastní chyby, kterých se ve svých hodnoceních dopouštěl, psychicky se zhroutil, což ho stálo život.
    A dále je zbytečné zaměňovat příčiny a následky. Na Západě museli ten např. těžký průmysl zestátnit kvůli existenci Sovětského svazu a jeho úspěchům. Takže ať nám paní profesorka přestane mazat med okolo huby s těmi západními "demokraciemi". A co se týče nejednoty mezi levičáky respektive komunisty, tak ta se dá také velice snadno vyvolávat ve snaze vykolejit je, aby nedosáhli svých vytyčených cílů. Jak se to nakonec globální elitě povedlo dosazením Chruščova po státním převratu v Rusku. Ale přesto to trvalo další dlouhé desítky let, než se jim povedlo Leninovo a Stalinovo dědictví potopit. Jenže poté, kdy zase lidé měli možnost okusit "slastí" kapitalismu, se začíná obrozovat a je otázkou, zda budeme mít dost sil podpořit jeho návrat. Na základě podobných elaborátů vycházejících z mylných předpokladů se to však sotva kdy podaří.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. O demokracii a co to doopravdy znamená:
      https://www.slovanstvi.cz/temata/co-je-demokracie/

      Vymazat
  6. Kvalitní a zajímavé.
    Já bych jen připomněl, že stejně jak jsme dnes svědky "stanovení" "správné" historie celkem nedávné, tak se měnil výklad dějin po celé období civilizace na planetě Zemi (analogicky třeba i u nás během "skvělého" Rakouska). A teď, co je pak vlastně pravda? To je první zločin proti lidstvu.
    Vědci v posledních desetiletích porůznu prohlašovali, že ovládnou přírodu. Ale jak chcete ovládnout - porazit - přírodu, jejíž jsme nedílnou součástí? To je druhý zločin proti lidstvu a to zločin těch, co mají být těmi nejvzdělanějšími a nejodpovědnějšími.
    Ve světě denně umírá mnoho lidí hladem, nemocemi i vlivem nepříznivého životního prostředí, ve kterém musí žít. Rádi jako celek podporujeme charitu, ale vždyť jen suplujeme nefunkčnost společnosti a ještě si mnozí lebedíme, jací jsme to kabrňáci. Zato MY tady v euroatlantickém "prostoru (a to MY Slované podle plánů stejně jen dočasně - nehodíme se) šetříme svoje životní prostředí jako "bavlnku". Přitom životní prostředí je po celé planetě propojeno více než naše vnitřní orgány. Co přesuneme na druhou stranu, v jiné podobě se nakonec vrátí nezbytně zpět. To je třetí zločin proti lidskosti.
    Ve jménu naší ego svobody pácháme denně zločiny proti skutečné svobodě druhých, na jejichž úkor tu svoji máme naprosto bez jakékoliv odpovědnosti. Vraždíme se na pokyny loutkoherců v pozadí a říkáme tomu čestné války. To je čtvrtý zločin proti lidskosti.
    Kolika dětem je dopřáno prožít docela obyčejné "banální" normální dětství? Když se musí často samy starat o svoje holé přežití? Bez možnosti normálně se učit a studovat. O kolik přišel svět Goethů, Komenských, Čapků, Hašků, Twainů, Bernardů Showů a mnoho dalších i třeba vědců, osobností? A "nás" to příliš jako celek nevzrušuje. Nám jakoby nevadí nic, co doopravdy nevidíme a necítíme. To je pátý zločin proti lidskosti. Nás všech jako celku.
    Když se po roce 1917 rozjel v novém tehdy státě program vzdělávání, ukázalo se najednou, kolik dřímá talentů mezi těmi, kteří byli do té doby přehlíženi jako lůza, cháska líná, nevzdělaná, pakáž umouněná. Podobné to bylo i u nás. A tahle "věčně opilá a lenivá" "chamraď" porazila za dvacet let ve válce na život a smrt elitu mnoha pokolení rodových vojáků ... a vůbec ne počtem.
    Mnozí lidé nejen u nás jakoby pozapomněli odkud ve skutečnosti vyšli, dělají se, hrají si, touží být, "někým lepším", ale vlastně kým?. Morální troskou? Sodomitou?
    Já bych připomněl závěrečnou scénu filmu Náš dědek Josef, kde se dědek Josef loučí se svým vnukem , který odjíždí na studia: "A až budeš ten pán, nevestrkuj frňák moc nahoru, pak se ti do něho lidi líp trefujó!" Na úplný závěr pak volá za ním: "A nezapomeň, že seš z bíde!"

    OdpovědětVymazat
  7. JUSTICE pracuje pomalu a bez rozumu = špatně !!!
    Současné trestní stíhání 3 vrcholných představitelů federální vlády ČSSR je úlitba státní moci Berlínu a německé prokuratuře. Představitelé ČSSR nemohou být stíhání a trestáni za dodržování tehdejších zákonů a vojenských předpisů příslušníků pohraniční stráže, kteří střežili vojenský pohraniční prostor před armádou NATO a rovněž před agenty, kteří se snažili přecházet Železnou oponu zpátky na západ. Znovu se ukazuje, že Česká republika je protektorátem, který nedovoluje stíhání představitelů ČSSR, pokud je žalobcem český nebo slovenský občan, ale umožňuje stíhání v případě, že žalobcem je Berlín, německá prokuratura a nezisková organizace, za kterou stojí na Sudetoněmecký landsmančaft napojený fond Konrad Adenauer Stiftung. Česko tak snese i po 30 letech od sametového chucpe úplně fšecko.Státní hranice Československa se západem byla válečnou zónou mezi dvěma armádními pakty, hranice byla vojenským perimetrem s protipěchotními a protimobilními zátarasy, dráty, jehlany, protitankovými kříži, narušitel byl zastřelen až po neuposlechnutí příkazů k zastavení.

    OdpovědětVymazat
  8. Program tzv. Nové svobody Woodrova Wilsona,umožnil v roce 1913 o Vánocích vznik FED.
    Takže citovaný výrok je propagandistická lež, paní profesorko: " ... svědectví amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Ten r. 1916 vyjádřil nespokojenost s podřízeností volených politiků nevolené ústřední bance, která vládla prostřednictvím úvěrů. Řekl tehdy: „Náš systém úvěrů je koncentrován v rukou několika jedinců, kteří omezují a kontrolují veškerou činnost a růst národa. Nejsme vládou z přesvědčení demokratické většiny, jsme vládou mínění a nátlaku malé skupiny dominantních jedinců“.
    Nicméně, jako obvykle, článek skvělý a měl by být povinnou četbou alespoň mejnstrímových mediálních "bavičů".

    OdpovědětVymazat
  9. Paní profesorka nastavila zrcadlo nám všem, o tom co je demokracie a jak je možné jí deformovat, obcházet likvidovat. V tomto světě neexistuje nic než chamtivost, nenažranost a touha po moci k ovládnutí lidského prostoru......

    OdpovědětVymazat
  10. http://www.rukojmi.cz/clanky/7602-je-to-jeste-cestina

    OdpovědětVymazat
  11. Také doporučuji jako povinnou četbu - skvělá analýza.

    OdpovědětVymazat
  12. To bědování nad mršením češtiny angličtinou mne docela překvapilo.
    Taky se mi to nelíbí (anglicky neumím), ale beru to jako přírodní jev.
    Neumím si představit,jak zakázat mládeži používat jistá slova.Je to pro ně asi cool,a tak holt...
    Že se po nich dospělí opičej a dokonce i na ČT a na ČRo je neveselé,ale že by mi to rvalo játra,tak to vůbec!!!
    Čeština nezanikne,jenom se -patrně- bude v čisté podobě zjevovat jen v krásné literatuře,v beletrii.
    Moje vnučka chodila "na ančičinu" ještě dříve,než se naučila pořádně česky.Její bráchové taky začli už ve školce.
    Dneska se během dovolené domluvěj VŠUDE,v Řecku,v Itálii,na Ukrajině,při sjíždění dětských filmů nepotřebujou dabing.
    Zatímco latina bývala lingua franca pro vzdělance,angličtina (její jednoduchá podoba) je PRO VŠECHNY...
    Myslím si,že to není nic proti něčemu a docela se mi to líbí.
    Helanov

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak jistě je žádoucí učit se cizím jazykům, to platilo vždy. Nicméně z toho přece nevyplývá nutnost prznit jazyk vlastní. Který nota bene umožňuje mnohem lepší kulturu vyjadřovaní. Navíc násilnický primitivusmus anglosaské kultury je k nám uměle tlačen, a to mj. i pomocí anglicismů tam kde to není vůbec nutné.
      Cizí slova si do češtiny vždy nacházela cestu a obohacovala ji o výrazy, které jsme do té doby neznali. Jenže u současných anglicismů dochází k tomu, že velmi často vytlačují fungující české ekvivalenty, a navíc si ponechávají svůj původní zápis. Někdy prostě proto, že se jejich uživatelům zdají víc kůl, tedy vlastně cool…
      Rozhodně se proti tomu nedá bojovat zákazy, ale zase jen slovem a příkladem a kvalitní výukou ve školách.

      Vymazat
    2. Hm... V krásné literatuře a beletrii? A kdo bude za dvě generace rozumět čisté podobě češtiny? Dopadne to jako před národním obrozením. Ve snaze být cool a vevrtět se na vyšší pracovní level si naši nádhernou řeč zparchantíme pro změnu anglicismy, a takového Čapka, Hrabala, Nerudu, Kunderu, Haška, Máchu, Šrámka, Halase a další a další, nemluvě už o Vančurovi, budou muset přeložit, aby mu ti budoucí gool a in "Češi" vůbec rozuměli. Jabka a hrušky. Cizí jazyk a mateřský jazyk. Když se to smíchá, co z toho vyleze? Ani jedno, ani druhé. Voříšek, bastard, panchart - ale ne čeština! Ne Č E Š T I N A !!! Howgh.

      Vymazat
  13. V článku mne zaujalo srovnání komunismu s křesťanstvím.
    Podle paní autorky jde o emancipačního hnutí,nějaké hříšky byly,ale kde nejsou!
    S tím nemohu souhlasit,obě tato hnutí mi připadají stejně zvrhlá!!!
    Jejich poselství čtu jako: Občane drž pysk a šlapej brázdu,ať se dostaneš do nebíčka...
    V druhém případě dokonce politruci slibovali nebe na zemi,což už je naprostá blbost!!!
    Lidé jsou různí,ty méně schopné (nebo líné,tělesně/duševně postižené) asi žádné nebe na zemi určitě nečeká.
    Myslím,že to matka příroda zařídila docela dobře,že kdyby byli všichni STEJNĚ schopní,moudří,mravní...no,nebyla by to na světě strašná nuda??? ;-)
    Helanov

    OdpovědětVymazat
  14. Velice dobré.Ale bohužel jen pro omezené množství "zde".Mládež je podle mých zkušeností (z rodiny) již tak ze škol zblblá,tohle určitě číst nebude.Ani neví že existuje Nová Republika.Bohužel žádná povinná četba,ti se již cítí jako v USA.

    OdpovědětVymazat

Redakce vás žádá, abyste diskutovali slušně, nenapadali spoludiskutující ani autory, abyste argumentovali věcně a fakty. Děkujeme.