![]() |
Profesor Mojmír Grygar |
Mojmír Grygar
8.12.2019
1. V roce
1831, pět let před smrtí K.H. Máchy, vyšla v Lipsku knížka
Die Bergruinen Böhmens, Zříceniny hradů v Čechách, s
podtitulem Eine Reihe historisch romantischer Erzählungen (Řada
historicky romantických vyprávění). Autor vydal knihu pod
pseudonymem Bohemus a během několika let vydal čtyři svazečky
ohlášené řady s pověstmi vztahujícími se k Házemburku,
Lichnici, Rábí a Dobravské Hoře u Teplic. První svazek série
je uveden básní a předmluvou; stojí za to se u těchto textů
zastavit. Jsme svědky toho, jak Němec z Čech hovoří o Češích
a jejich minulosti způsobem, který byl ve své době vzácný,
ne-li ojedinělý. Jeho obdiv k dějinám Čechů, které se uchovaly
v pověstech o urozených rodech sídlících na nedobytných
hradech, jej vedl k tomu, že se sám ztotožňoval s Čechy,
považoval se za „syna Čechů“. Uveďme několik veršů jeho
ódy na českou minulost:
Dávnověku Čechie, povstáváš přede mnou z dávné šedé mlhy jako světlé body věčně jasných hvězd, I pověst tvá tak září z chmurných časů tak nádherně se jeví urozenost rodů tvých. (...) A tak, jak se tyto trosky vynořují z proudu, tak i já, syn Čechů, hlasitě je chci chválit. (...) Dávnověku Čechie, Chvála, kterou ti takto vzdávám, ať hlasitě a s větší důstojností tvému uchu zazní, podobna památníku, jenž sám se před tvým zrakem vztyčí. Ó vlasti, ať synové, dědicové slávy, daň převezmou, jež líbezně vám zní.
V úvodu
se autor zmiňuje o tom, že pověst o kruté paní Miladě z
Lichnice (Lichtenberku), kterou vydal již dřív, se setkala u
kritiků s porozuměním. V literárním časopise vydávaném v Jeně
recenzent zdůraznil, že Čechy jsou nevyčerpatelným zdrojem
romantických příběhů. Topografové zaznamenali v Čechách 516
zbořených hradů a zámků; Bohemus neopomene připomenout, že ani
Sedmihradsko, ani Švýcarsko, ani Porýní se nemůže pyšnit
tolika historickými památkami. Autor s obdivem a porozuměním líčí
dramatická období českých dějin, jmenovitě dobu husitských
bouří a kruté třicetileté války, která připravila Čechy o
samostatnost a ze starobylého království učinila zaostalou
periférii. S lítostí mluví o tom, jak tato země bohatá slavnou
historií, památkami, přírodními krásami a lidem vyznačujícím
se veselou myslí a pohostinností, se stala neznámou zemí, terra
incognita.
Za
pseudonymem Bohemus se skrývá pozoruhodná osobnost – Georg
Emanuel Opitz (1775–1841), pražský rodák, syn spisovatele
Johanna Ferdinanda, který si dopisovat s Casanovou; jako malíř a
kreslíř všedních scének z domácností, salonů a ulic i
historických výjevů získal popularitu doma i v zahraničí. Byl
mimořádně zcestovalý, žil ve Vídni, v Německu, s ruskou
armádou se dostal do Paříže, navštívil Rusko a snad i Turecko;
proto jeho obrázky, napohled intimní, podávají svědectví o
živote v krušných dobách napoleonských válek a v pozdější
éře pokrytecké biedermeierovské idyly.
Opitz jako malíř se
nedal ovlivnit dobovou romantickou módou oslavující krásu a
tajemství přírody. O to je pozoruhodnější, že to byly právě
zříceniny českých hradů a zámků, které v něm vzbudily smysl
pro nostalgii starých časů a že právě on jako světoběžník
odhalil krásu a skryté dějiny země, kterou si zamiloval jako svou
vlast. Nebyly to desítky, ale přímo stovky hradů, s nimiž se
poutník českou krajinou setkával na každé kroku. Dnes nikdo
netuší, že tyto rozpadávající se trosky nebyly způsobeny jen
pověstným zubem času, ale také a především lidskou zlobou. Za
třicetileté války, kdy se císař Ferdinand III. bál návratu
protestantských pánů, vydal rozkaz rozstřílet všechna opuštěná
sídla – další důvod nenávisti Čechů k Habsburkům. Zkáza
mohla být ještě větší, kdyby se podplácením vojáků
nepodařilo zmírnit dosah císařova patentu.
Když se
začteme do Opitzova vyprávění starých českých pověstí,
neudiví nás autorovo úsilí o květnatý literární výraz
odpovídající dobové historické próze; co
překvapí, je autorův zájem a snaha uvádět českou podobu
místních a vlastních jmen; v transkripci do švabachu, starého
německého písma, je někdy obtížné zjistit českou výslovnost:
Klapay, Hrzip, Badienitz, Zagicz, Labut, Aleß, Przimda, Brzew,
Jessek Czeczo, Lescen, Pietipeski, Bogira; Chody nazývá
Chodonen a etymologii jména vysvětluje od slovesa choditi,
patrolovat. Zmiňuji se o tom proto, že v nejnovějších mapách
Čech, Moravy a Slezska, vydaných v Mnichově péčí
sudetoněmeckých spolků, nenajdeme české ekvivalenty místních
jmen. Zdá se, že dnešní bavorští profesoři geografie zapomněli
na to, co se pokusil zrestaurovat zapomenutý pražský malíř a
sběratel českých pověstí před sto devadesáti lety.
Oceňujeme-li
Opitzův zájem o české hrady, nemůžeme si nepřipomenout Karla
Hynka Máchu, který své cílevědomé putování po českých
hradech dokumentoval vlastními kresbami; zpustlé památníky
připomínaly slavnou minulost, ale současně vzbuzovaly smutek nad
přítomnou bídou a nicotností:
„Karlův Tejne, pevný hrade, památníku reka zpustlý, slávy stíne, slávy hrobko, zašlá hvězdo, shaslé slunce...“
Odtud Máchovo romantické
rozervanectví. Na začátku dlouholetého vlasteneckého probuzení
byl silný citový zážitek, teprve po tomto rozjitřeném vědomí
následovala trpělivá práce jazykovědců, historiků, etnografů,
literátů oddaných tomu, co Masaryk zdůrazňoval – drobné
každodenní práci.
2. Klíčem
k tomu, co některé vzdělané Němce, literáty, malíře,
historiky, spisovatele, sbližovalo s českým národem, byla slavná
minulost země. Říkáme-li slavná, neznamená úspěšná. Naopak
– doby, kdy Češi hráli významnou hru na evropském poli, ať to
byly husitské války nebo třicetiletá válka, každá přinesla
zemi nezměrné ztráty. Nelze nedocenit podporu německých
vzdělanců, kteří spoluprožívali hluboký pád českého národa
a přáli mu návrat do rodiny vyspělých evropských zemí.
České národní hnutí dostalo mimořádnou podporu od
Johanna Gottfrieda Herdera, filozofa, který čtyřicet let po
Rousseauovi přebírá myšlenku o organickém sepětí přírody a
kultury, a aplikuje ji na dějiny národů a lidstva. Uvědomuje si
negativní důsledky toho, že Slované byli po staletí utiskováni
germánskými kmeny a že nebyli ušetřeni „nejhlubšího ponížení
ze strany křesťanských pánů a utlačitelů“. Na druhé straně
jejich blízkost k přírodě, nedotčenost škodlivými účinky
civilizace a schopnost uchovávat původní zvyky a mravy je
předurčuje k tomu, že se tyto „kdysi svědomité a šťastné
národy konečně jednou probudí ze svého dlouhého temného
spánku, zbaví se otrockých pout a budou své krásné krajiny (…)
užívat jako své vlastní.“ Tato slova přímo elektrizovala
vlastence, kteří v krušných dobách napoleonských válek a v
nedýchatelném ovzduší Metternichovy éry usilovali povznést
národ, zachránit jazyk a šířením historického vědomí posílit
jeho hrdost.
Německé
vzdělance, kteří sympatizovali s českým národním hnutím,
inspirovala nejen romantická záliba v dramatických historických
událostech, ale také aktuální politická situace v Rakousku.
Důležitou roli tu hrálo takzvané zemské vlastenectví, podporované
aristokratickými kruhy v českých zemích a motivované odporem
stavů proti vídeňskému centralismu. Šlechtická stavovská
opozice vystupovala proti josefinským reformám prosazujícím
germanizaci a omezujícím moc katolické církve. Na jedné straně
se otevírala cesta k uznání češtiny, na druhé straně k
posílení starých zemských práv. Představitelem šlechtické
opozice byl František Antonín Nostic, který spolu s několika
německými aristokraty podporoval české národní hnutí. Jeho
salón v paláci na Maltézském náměstí na Malé Straně se již
za Metternichovy vlády stal střediskem aristokratů, úředníků,
důstojníků, vědců a kněží, které spojovala snaha posílit
samostatnost zemského sněmu proti vídeňskému centralismu. Arne
Novák se v knize o Dobrovském zmiňuje o tom, že v Nosticově
salónu dokonce někdy zazněla i čeština, ale u panstva to
vyvolávalo spíš rozpaky a údiv. Buď jak buď, někteří pražští
aristokraté podporovali úsilí českých vlastenců zachovat a
kultivovat jazyk, literaturu a národní dějepisectví. Působil tu
také jeden významný faktor: šlechtické rody majetek vázal k
různým zemím a státům bez ohledu na národnost a zřízení,
aristokraté žili v jazykově smíšeném prostředí, nebyli
fatálně připoutány k jednomu jazyku. Hrabě Nostic,
pocházející z německé rodiny po staletí sídlících v Čechách,
považoval za přirozené, aby obrana historických práv Českého
království zahrnovala také podporu českého jazyka.
Také hrabě
Friedrich Deym vystupoval proti násilnému poněmčování Čechů a
dokonce prohlásil, že příslušnost k České zemi (Böhmen) je
důležitější než existence němčiny nebo češtiny – všechny
obyvatele země považoval za jeden národ. (V nedávné době
Friedricha Deyma trumfnul Karel Schwarzenberg, neúspěšný
prezidentský kandidát, když prohlásil, že Češi a Rakušané
představují jeden národ.) Mezi upřímnými přáteli Čechů na
prvním místě byl hrabě Leo Thun; jeho brožury, v nichž
vystupoval za práva Čechů a Slováků, vzbuzovaly nesouhlas
většiny německé i maďarské šlechty. Sympatie hraběte Thuna k
Čechům však nebyly motivovány přesvědčením o rovnosti národů,
nýbrž křesťanským soucitem k opovrženým a bezprávným
skupinám obyvatel. Zemské vlastenectví do jisté míry odpovídalo
představám kněze a učence Bernard Bolzana o ideálním řešení
napětí mezi Němci a Čechy – všechny obyvatelé Čech (Böhmen)
považováni za jeden národ.
Tato koncepce neměla nejmenší
naději se prosadit, protože většina Němců, zejména bohatí
měšťané a úředníci, s ní nesouhlasila, neviděli nejmenší
důvod k tomu vzdát se svých historicky podmíněných privilegií.
3. Zvláštní podporu čeští
vlastenci získali u německých vzdělanců, básníků, literátů,
politiků, kteří se pod vlivem revolučních nálad v Německu
angažovali v boji proti vídeňskému
absolutismu. Byli to zejména němečtí Židé – A. Meißner, M.
Hartmann, L. Kompert, S. Kapper, kteří prožívali útlak Čechů
jako své vlastní nedůstojné postavení; společně s nimi toužili
po společenském zřízení, kde by vládla národnostní,
náboženská i sociální rovnost. Meißner v eposu o
Žižkovi (1846) vzdal hold vojevůdci českých kacířů; v
odhodlání husitů čelit přesile středověkých zpátečníků
viděl vzor pro současné síly odhodlané skoncovat s absolutismem.
Také Hartmann psal o husitech se sympatiemi, vítal jejich úsilí
bořit přehrady mezi oběma národy; byl jedním z německých
autorů, které charakterizoval přívlastek „böhmisch“.
Připomeňme ještě další básníky této skupiny – U. D. Horna,
účastníka revolučních bojů, dožívajícího jako „rudý
štváč“ pod dohledem v rodném Turnově, K. E. Eberta,
opěvujícího české Amazonky a reprezentujícího německé autory
na Slovanském sjezdu v Praze 1848 a L. Komperta známého svým úsilím o asimilaci Židů v Čechách a v celé monarchii.
Ve svém sblížení s Čechy nejdál došel Siegfried
Kapper, který začal psát česky a byl znám jako autor výzvy k
Židům, aby se stali českými vlastenci. Jeho úsilí se, bohužel,
nesetkalo v českém prostředí s ohlasem; Karel Havlíček, známý
svou skepsí a odporem vůči nekritickému podléhání iluzím a
sebeklamům, nevěřil, že by se mohli Židé v Čechách přichýlit
k potlačovanému a chudšímu národu. Svou roli tu hrál také
sociální a později i politický zřetel – zmínění básníci
pocházeli z bohatých rodin a od Čechů se odvrátili ve chvíli,
kdy Palacký v dopise Frankfurtskému sněmu projevil nedůvěru k
revoluci nesené v duchu všeněmeckého sjednocení. Alfred Meißner
se později za svůj epos o Žižkovi i za své představy o
revolučních Češích dokonce styděl. Pozdější vývoj
Havlíčkovu skepsi potvrdil – na přelomu století 80 % Němců
v Praze byli Židé. (To také po válce českým nacionalistům
umožnilo dát antiněmeckým náladám protižidovský nátěr.)
Theodor Herzl, průkopník sionismu, měl v Praze roku 1913
přednášku, ve které Židům radil, aby nevystupovali jako
náboženská komunita, nýbrž jako národ, a aby se v žádném
případě neasimilovali s Čechy – pouze přijetí německé řeči
a kultury jim zajistí lepší postavení mezi evropskými národy.
Tak se stalo, že významná skupina židovských spisovatelů v
Praze si sice osvojila německý jazyk a kulturu, ale postrádala
přirozené společenské prostředí. Jejich němčina byla sice
vytříbená, ale postrádala to, co každý jazyk obohacuje, totiž
řeč lidových vrstev, kontakt s živým národním celkem.
Každý z těchto autorů – byli to přitom spisovatelé první
velkosti – řešil tuto situaci po svém: Kafka zbavil své povídky
konkrétního lokálního a historického koloritu; Brod hledal
řešení nevyváženého postavení Židů v utopické vizi
samostatného státu „v zemi zaslíbené“; E. E. Kisch se
ztotožnil s prostředím pražského polosvěta, vplynul do
barvitého proudu lokálů, kabaretů, tančíren nacházejících se
co by kamenem dohodil od ghetta Páté čtvrti; Franz Werfel se
zachraňoval útěkem z „matičky“ Prahy, „která má drápky“,
do cizích měst a zemí; exil na konci 30. let ho nutil putovat z
Francie do Španělska a Portugalska a odtud dál až na západní
pobřeží Spojených států.
Zdá se,
že němečtí vzdělanci v českých zemích na začátku 19.
století, ovlivnění ideály osvícenství a romantismu, snáze
mohli nacházet porozumění s Čechy, než o padesát let později,
kdy se tento chudý a kulturně zaostalý národ začal hlasitě
hlásat o svá práva. Z této doby máme mnoho dokladů a svědectví
o tom, jak se Němci v českých zemích náhle cítili být
zaskočeni a ohroženi. V této souvislosti tím spíš oceňme
vstřícné gesto Georga Opitze, malíře a sběratele českých
pověstí. Jen je mi líto, že jeho příspěvek k českému
obrození nebyl dosud našimi historiky, nemýlím-li se, po zásluze
oceněn.
Tak je psáno v článku o pár slušných Němcích ale bohužel jich bylo málo.
OdpovědětSmazatSlušného Němce potkáte stejně jako neslušného Čecha. To ostatní je zjednodušení pro plcaté mozky.
OdpovědětSmazatKdo zná trochu dějiny,tak ví, že Němci se vždy chovali jako nadřazený národ a nejen nás ale všechny "méněcenné" utlačovali po celá staletí. Tento útlak nikdy neskončí neboť nadřezenost mají v genech.
OdpovědětSmazatI v dějinách najdete imperia, která byla přesvědčena o své nadřazenosti a nebyli to jen Němci.
OdpovědětSmazatV Nemecku existovalo mnoho narodu spojenych pozdeji do jednoho. Problem se domnivam, /mel jsem mnoho kamaradu sudetskych nemcu v Usti /,ze se snadno nechaji osalit kdyz nekdo na ne zacne kricet ,ze jsou Uber. Asi to v nich drima. A veri tomu fanaticky. Pak bezi na jine narody, nechavaji se masakrovat v touze aby zili treba na Sibiri .V Praze se v kavarnach vlastnenych germany objevovaly napisy : "Cechum a psum vstup zakazan. Omlouvame se psum". A bylo toho daleko vic a dlouho a ted beduji jak je nemame radi..A svadeji podle vse na nas..A zase lezou zpet..Take zide se snazili co nejvice ponemcit/zgermanizovat / a plazili se k germanum,to vedlo k nekolika bojkotum zidovskych byznysu u nas i jinde.. A nakonec , kdyz prevladli v Nemecku a vsude vyprovokovali to na sebe ...
SmazatTo se opakuje..
Je az neuveritelne jak lehko na svete zide zbohatnou do miliard../Epstein 500 milionu ale vubec nemel zajem nejak se snazit,ale nacpavaji jeden druheho a i charity jsou vetsinou pouze na podporu zidu v miliardach/,a zaroven je to prokleti, protoze se nechaji bohatstvim Totalne Ovladnout a jsou zotroceni penezi a majetky nikoliv naopak ..Vyskytlo se mnoho lidi, kteri pomahali zidum ,ale ti si neustale stezuji na vsechny ze to bylo malo, ale meli dost milionu na zakoupeni zbrani a na obranu odboj. Ani neprispeli lidem..Ale pamatuje si nekdo ,ze by Rotschildove aspon varili polivku pro ozebracene delniky a jejich rodiny aspon v dobe krize , kterou zavinili ??
Dostavaji se pravidelne do stavu totalniho zotroceni a do vztahu zavislosti pouze na penezich a majetku a zisku, tedy alienation /odcizeni s chamtivosti od vseho lidskeho/..To vede k oddeleni k isolaci od spolecnosti vsude na svete.. Valky ,ktere vedou proti palestincum nemuze na delsi dobu ustat, dospivajici generace na jedne strane je neustale pod strachem teroristickych utoku a mrtvi se mnozi , a palestinci bojuji a udrzuji odpor pomoci jejich mucedniku , kteri bojuji a umiraji , aby se vratilo co jim bylo nasilim uloupeno..To nejde do nekonecna a uz valky proti Libanonu napr. prohravaji a rychle..
Navic jsou stale zebravej stat, zavislej na jinych a na dodavkach miliard "pomoci" ,za nic..
A nekteri tvrdi ze casto stale kopiruji rasisticke a nacisticke Nemecko..A take s povysenou nadrazenosti..
adonis 8. prosince 2019 15:45
OdpovědětSmazatA teď si představte, že když během vytváření Spojených států hlasovali o tom, jaký jazyk se bude oficiálně používat, že by přibyla němčina. A zas prý tak moc nechybělo. :)
https://epochaplus.cz/souboj-jazyku-mela-anglictina-v-americkem-kongresu-namale/