Reklama

neděle 8. prosince 2019

Třináctá kapitola esejů o českém národě aneb O Němcích, kteří podporovali Čechy

Profesor Mojmír Grygar

Mojmír Grygar
8.12.2019
1. V roce 1831, pět let před smrtí K.H. Máchy, vyšla v Lipsku knížka Die Bergruinen Böhmens, Zříceniny hradů v Čechách, s podtitulem Eine Reihe historisch romantischer Erzählungen (Řada historicky romantických vyprávění). Autor vydal knihu pod pseudonymem Bohemus a během několika let vydal čtyři svazečky ohlášené řady s pověstmi vztahujícími se k Házemburku, Lichnici, Rábí a Dobravské Hoře u Teplic. První svazek série je uveden básní a předmluvou; stojí za to se u těchto textů zastavit. Jsme svědky toho, jak Němec z Čech hovoří o Češích a jejich minulosti způsobem, který byl ve své době vzácný, ne-li ojedinělý. Jeho obdiv k dějinám Čechů, které se uchovaly v pověstech o urozených rodech sídlících na nedobytných hradech, jej vedl k tomu, že se sám ztotožňoval s Čechy, považoval se za „syna Čechů“. Uveďme několik veršů jeho ódy na českou minulost:


Dávnověku Čechie, povstáváš přede mnou z dávné šedé mlhy jako světlé body věčně jasných hvězd, I pověst tvá tak září z chmurných časů tak nádherně se jeví urozenost rodů tvých. (...) A tak, jak se tyto trosky vynořují z proudu, tak i já, syn Čechů, hlasitě je chci chválit. (...) Dávnověku Čechie, Chvála, kterou ti takto vzdávám, ať hlasitě a s větší důstojností tvému uchu zazní, podobna památníku, jenž sám se před tvým zrakem vztyčí. Ó vlasti, ať synové, dědicové slávy, daň převezmou, jež líbezně vám zní.


V úvodu se autor zmiňuje o tom, že pověst o kruté paní Miladě z Lichnice (Lichtenberku), kterou vydal již dřív, se setkala u kritiků s porozuměním. V literárním časopise vydávaném v Jeně recenzent zdůraznil, že Čechy jsou nevyčerpatelným zdrojem romantických příběhů. Topografové zaznamenali v Čechách 516 zbořených hradů a zámků; Bohemus neopomene připomenout, že ani Sedmihradsko, ani Švýcarsko, ani Porýní se nemůže pyšnit tolika historickými památkami. Autor s obdivem a porozuměním líčí dramatická období českých dějin, jmenovitě dobu husitských bouří a kruté třicetileté války, která připravila Čechy o samostatnost a ze starobylého království učinila zaostalou periférii. S lítostí mluví o tom, jak tato země bohatá slavnou historií, památkami, přírodními krásami a lidem vyznačujícím se veselou myslí a pohostinností, se stala neznámou zemí, terra incognita.

Za pseudonymem Bohemus se skrývá pozoruhodná osobnost – Georg Emanuel Opitz (1775–1841), pražský rodák, syn spisovatele Johanna Ferdinanda, který si dopisovat s Casanovou; jako malíř a kreslíř všedních scének z domácností, salonů a ulic i historických výjevů získal popularitu doma i v zahraničí. Byl mimořádně zcestovalý, žil ve Vídni, v Německu, s ruskou armádou se dostal do Paříže, navštívil Rusko a snad i Turecko; proto jeho obrázky, napohled intimní, podávají svědectví o živote v krušných dobách napoleonských válek a v pozdější éře pokrytecké biedermeierovské idyly. 

Opitz jako malíř se nedal ovlivnit dobovou romantickou módou oslavující krásu a tajemství přírody. O to je pozoruhodnější, že to byly právě zříceniny českých hradů a zámků, které v něm vzbudily smysl pro nostalgii starých časů a že právě on jako světoběžník odhalil krásu a skryté dějiny země, kterou si zamiloval jako svou vlast. Nebyly to desítky, ale přímo stovky hradů, s nimiž se poutník českou krajinou setkával na každé kroku. Dnes nikdo netuší, že tyto rozpadávající se trosky nebyly způsobeny jen pověstným zubem času, ale také a především lidskou zlobou. Za třicetileté války, kdy se císař Ferdinand III. bál návratu protestantských pánů, vydal rozkaz rozstřílet všechna opuštěná sídla – další důvod nenávisti Čechů k Habsburkům. Zkáza mohla být ještě větší, kdyby se podplácením vojáků nepodařilo zmírnit dosah císařova patentu.

Když se začteme do Opitzova vyprávění starých českých pověstí, neudiví nás autorovo úsilí o květnatý literární výraz odpovídající dobové historické próze; co překvapí, je autorův zájem a snaha uvádět českou podobu místních a vlastních jmen; v transkripci do švabachu, starého německého písma, je někdy obtížné zjistit českou výslovnost: Klapay, Hrzip, Badienitz, Zagicz, Labut, Aleß, Przimda, Brzew, Jessek Czeczo, Lescen, Pietipeski, Bogira; Chody nazývá Chodonen a etymologii jména vysvětluje od slovesa choditi, patrolovat. Zmiňuji se o tom proto, že v nejnovějších mapách Čech, Moravy a Slezska, vydaných v Mnichově péčí sudetoněmeckých spolků, nenajdeme české ekvivalenty místních jmen. Zdá se, že dnešní bavorští profesoři geografie zapomněli na to, co se pokusil zrestaurovat zapomenutý pražský malíř a sběratel českých pověstí před sto devadesáti lety.

Oceňujeme-li Opitzův zájem o české hrady, nemůžeme si nepřipomenout Karla Hynka Máchu, který své cílevědomé putování po českých hradech dokumentoval vlastními kresbami; zpustlé památníky připomínaly slavnou minulost, ale současně vzbuzovaly smutek nad přítomnou bídou a nicotností:

„Karlův Tejne, pevný hrade, památníku reka zpustlý, slávy stíne, slávy hrobko, zašlá hvězdo, shaslé slunce...“ 

 Odtud Máchovo romantické rozervanectví. Na začátku dlouholetého vlasteneckého probuzení byl silný citový zážitek, teprve po tomto rozjitřeném vědomí následovala trpělivá práce jazykovědců, historiků, etnografů, literátů oddaných tomu, co Masaryk zdůrazňoval – drobné každodenní práci.

2. Klíčem k tomu, co některé vzdělané Němce, literáty, malíře, historiky, spisovatele, sbližovalo s českým národem, byla slavná minulost země. Říkáme-li slavná, neznamená úspěšná. Naopak – doby, kdy Češi hráli významnou hru na evropském poli, ať to byly husitské války nebo třicetiletá válka, každá přinesla zemi nezměrné ztráty. Nelze nedocenit podporu německých vzdělanců, kteří spoluprožívali hluboký pád českého národa a přáli mu návrat do rodiny vyspělých evropských zemí. České národní hnutí dostalo mimořádnou podporu od Johanna Gottfrieda Herdera, filozofa, který čtyřicet let po Rousseauovi přebírá myšlenku o organickém sepětí přírody a kultury, a aplikuje ji na dějiny národů a lidstva. Uvědomuje si negativní důsledky toho, že Slované byli po staletí utiskováni germánskými kmeny a že nebyli ušetřeni „nejhlubšího ponížení ze strany křesťanských pánů a utlačitelů“. Na druhé straně jejich blízkost k přírodě, nedotčenost škodlivými účinky civilizace a schopnost uchovávat původní zvyky a mravy je předurčuje k tomu, že se tyto „kdysi svědomité a šťastné národy konečně jednou probudí ze svého dlouhého temného spánku, zbaví se otrockých pout a budou své krásné krajiny (…) užívat jako své vlastní.“ Tato slova přímo elektrizovala vlastence, kteří v krušných dobách napoleonských válek a v nedýchatelném ovzduší Metternichovy éry usilovali povznést národ, zachránit jazyk a šířením historického vědomí posílit jeho hrdost.

Německé vzdělance, kteří sympatizovali s českým národním hnutím, inspirovala nejen romantická záliba v dramatických historických událostech, ale také aktuální politická situace v Rakousku. Důležitou roli tu hrálo takzvané zemské vlastenectví, podporované aristokratickými kruhy v českých zemích a motivované odporem stavů proti vídeňskému centralismu. Šlechtická stavovská opozice vystupovala proti josefinským reformám prosazujícím germanizaci a omezujícím moc katolické církve. Na jedné straně se otevírala cesta k uznání češtiny, na druhé straně k posílení starých zemských práv. Představitelem šlechtické opozice byl František Antonín Nostic, který spolu s několika německými aristokraty podporoval české národní hnutí. Jeho salón v paláci na Maltézském náměstí na Malé Straně se již za Metternichovy vlády stal střediskem aristokratů, úředníků, důstojníků, vědců a kněží, které spojovala snaha posílit samostatnost zemského sněmu proti vídeňskému centralismu. Arne Novák se v knize o Dobrovském zmiňuje o tom, že v Nosticově salónu dokonce někdy zazněla i čeština, ale u panstva to vyvolávalo spíš rozpaky a údiv. Buď jak buď, někteří pražští aristokraté podporovali úsilí českých vlastenců zachovat a kultivovat jazyk, literaturu a národní dějepisectví. Působil tu také jeden významný faktor: šlechtické rody majetek vázal k různým zemím a státům bez ohledu na národnost a zřízení, aristokraté žili v jazykově smíšeném prostředí, nebyli fatálně připoutány k jednomu jazyku. Hrabě Nostic, pocházející z německé rodiny po staletí sídlících v Čechách, považoval za přirozené, aby obrana historických práv Českého království zahrnovala také podporu českého jazyka. 

Také hrabě Friedrich Deym vystupoval proti násilnému poněmčování Čechů a dokonce prohlásil, že příslušnost k České zemi (Böhmen) je důležitější než existence němčiny nebo češtiny – všechny obyvatele země považoval za jeden národ. (V nedávné době Friedricha Deyma trumfnul Karel Schwarzenberg, neúspěšný prezidentský kandidát, když prohlásil, že Češi a Rakušané představují jeden národ.) Mezi upřímnými přáteli Čechů na prvním místě byl hrabě Leo Thun; jeho brožury, v nichž vystupoval za práva Čechů a Slováků, vzbuzovaly nesouhlas většiny německé i maďarské šlechty. Sympatie hraběte Thuna k Čechům však nebyly motivovány přesvědčením o rovnosti národů, nýbrž křesťanským soucitem k opovrženým a bezprávným skupinám obyvatel. Zemské vlastenectví do jisté míry odpovídalo představám kněze a učence Bernard Bolzana o ideálním řešení napětí mezi Němci a Čechy – všechny obyvatelé Čech (Böhmen) považováni za jeden národ. 

Tato koncepce neměla nejmenší naději se prosadit, protože většina Němců, zejména bohatí měšťané a úředníci, s ní nesouhlasila, neviděli nejmenší důvod k tomu vzdát se svých historicky podmíněných privilegií. 

3. Zvláštní podporu čeští vlastenci získali u německých vzdělanců, básníků, literátů, politiků, kteří se pod vlivem revolučních nálad v Německu angažovali v boji proti vídeňskému absolutismu. Byli to zejména němečtí Židé – A. Meißner, M. Hartmann, L. Kompert, S. Kapper, kteří prožívali útlak Čechů jako své vlastní nedůstojné postavení; společně s nimi toužili po společenském zřízení, kde by vládla národnostní, náboženská i sociální rovnost. Meißner v eposu o Žižkovi (1846) vzdal hold vojevůdci českých kacířů; v odhodlání husitů čelit přesile středověkých zpátečníků viděl vzor pro současné síly odhodlané skoncovat s absolutismem. Také Hartmann psal o husitech se sympatiemi, vítal jejich úsilí bořit přehrady mezi oběma národy; byl jedním z německých autorů, které charakterizoval přívlastek „böhmisch“. Připomeňme ještě další básníky této skupiny – U. D. Horna, účastníka revolučních bojů, dožívajícího jako „rudý štváč“ pod dohledem v rodném Turnově, K. E. Eberta, opěvujícího české Amazonky a reprezentujícího německé autory na Slovanském sjezdu v Praze 1848 a L. Komperta známého svým úsilím o asimilaci Židů v Čechách a v celé monarchii. Ve svém sblížení s Čechy nejdál došel Siegfried Kapper, který začal psát česky a byl znám jako autor výzvy k Židům, aby se stali českými vlastenci. Jeho úsilí se, bohužel, nesetkalo v českém prostředí s ohlasem; Karel Havlíček, známý svou skepsí a odporem vůči nekritickému podléhání iluzím a sebeklamům, nevěřil, že by se mohli Židé v Čechách přichýlit k potlačovanému a chudšímu národu. Svou roli tu hrál také sociální a později i politický zřetel – zmínění básníci pocházeli z bohatých rodin a od Čechů se odvrátili ve chvíli, kdy Palacký v dopise Frankfurtskému sněmu projevil nedůvěru k revoluci nesené v duchu všeněmeckého sjednocení. Alfred Meißner se později za svůj epos o Žižkovi i za své představy o revolučních Češích dokonce styděl. Pozdější vývoj Havlíčkovu skepsi potvrdil – na přelomu století 80 % Němců v Praze byli Židé. (To také po válce českým nacionalistům umožnilo dát antiněmeckým náladám protižidovský nátěr.) Theodor Herzl, průkopník sionismu, měl v Praze roku 1913 přednášku, ve které Židům radil, aby nevystupovali jako náboženská komunita, nýbrž jako národ, a aby se v žádném případě neasimilovali s Čechy – pouze přijetí německé řeči a kultury jim zajistí lepší postavení mezi evropskými národy. Tak se stalo, že významná skupina židovských spisovatelů v Praze si sice osvojila německý jazyk a kulturu, ale postrádala přirozené společenské prostředí. Jejich němčina byla sice vytříbená, ale postrádala to, co každý jazyk obohacuje, totiž řeč lidových vrstev, kontakt s živým národním celkem. Každý z těchto autorů – byli to přitom spisovatelé první velkosti – řešil tuto situaci po svém: Kafka zbavil své povídky konkrétního lokálního a historického koloritu; Brod hledal řešení nevyváženého postavení Židů v utopické vizi samostatného státu „v zemi zaslíbené“; E. E. Kisch se ztotožnil s prostředím pražského polosvěta, vplynul do barvitého proudu lokálů, kabaretů, tančíren nacházejících se co by kamenem dohodil od ghetta Páté čtvrti; Franz Werfel se zachraňoval útěkem z „matičky“ Prahy, „která má drápky“, do cizích měst a zemí; exil na konci 30. let ho nutil putovat z Francie do Španělska a Portugalska a odtud dál až na západní pobřeží Spojených států.

Zdá se, že němečtí vzdělanci v českých zemích na začátku 19. století, ovlivnění ideály osvícenství a romantismu, snáze mohli nacházet porozumění s Čechy, než o padesát let později, kdy se tento chudý a kulturně zaostalý národ začal hlasitě hlásat o svá práva. Z této doby máme mnoho dokladů a svědectví o tom, jak se Němci v českých zemích náhle cítili být zaskočeni a ohroženi. V této souvislosti tím spíš oceňme vstřícné gesto Georga Opitze, malíře a sběratele českých pověstí. Jen je mi líto, že jeho příspěvek k českému obrození nebyl dosud našimi historiky, nemýlím-li se, po zásluze oceněn.








13 komentářů :

  1. Tak je psáno v článku o pár slušných Němcích ale bohužel jich bylo málo.

    OdpovědětVymazat
  2. Slušného Němce potkáte stejně jako neslušného Čecha. To ostatní je zjednodušení pro plcaté mozky.

    OdpovědětVymazat
  3. Kdo zná trochu dějiny,tak ví, že Němci se vždy chovali jako nadřazený národ a nejen nás ale všechny "méněcenné" utlačovali po celá staletí. Tento útlak nikdy neskončí neboť nadřezenost mají v genech.

    OdpovědětVymazat
  4. I v dějinách najdete imperia, která byla přesvědčena o své nadřazenosti a nebyli to jen Němci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jenže Germánským národům a machometánům to vydrželo napříč věky podnes.

      Vymazat
    2. Doporučuji si přečíst cestopis Marca Twaina "Našinci na cestách" (1866). Po procestování Středomoří,Ruska a zbytku Evropy popsal tehdejší Francouze resp. Napoleona III jako největší militanty a zupáky na celém světě. Takže opravdu nejen Němci.

      Vymazat
    3. V Nemecku existovalo mnoho narodu spojenych pozdeji do jednoho. Problem se domnivam, /mel jsem mnoho kamaradu sudetskych nemcu v Usti /,ze se snadno nechaji osalit kdyz nekdo na ne zacne kricet ,ze jsou Uber. Asi to v nich drima. A veri tomu fanaticky. Pak bezi na jine narody, nechavaji se masakrovat v touze aby zili treba na Sibiri .V Praze se v kavarnach vlastnenych germany objevovaly napisy : "Cechum a psum vstup zakazan. Omlouvame se psum". A bylo toho daleko vic a dlouho a ted beduji jak je nemame radi..A svadeji podle vse na nas..A zase lezou zpet..Take zide se snazili co nejvice ponemcit/zgermanizovat / a plazili se k germanum,to vedlo k nekolika bojkotum zidovskych byznysu u nas i jinde.. A nakonec , kdyz prevladli v Nemecku a vsude vyprovokovali to na sebe ...
      To se opakuje..
      Je az neuveritelne jak lehko na svete zide zbohatnou do miliard../Epstein 500 milionu ale vubec nemel zajem nejak se snazit,ale nacpavaji jeden druheho a i charity jsou vetsinou pouze na podporu zidu v miliardach/,a zaroven je to prokleti, protoze se nechaji bohatstvim Totalne Ovladnout a jsou zotroceni penezi a majetky nikoliv naopak ..Vyskytlo se mnoho lidi, kteri pomahali zidum ,ale ti si neustale stezuji na vsechny ze to bylo malo, ale meli dost milionu na zakoupeni zbrani a na obranu odboj. Ani neprispeli lidem..Ale pamatuje si nekdo ,ze by Rotschildove aspon varili polivku pro ozebracene delniky a jejich rodiny aspon v dobe krize , kterou zavinili ??
      Dostavaji se pravidelne do stavu totalniho zotroceni a do vztahu zavislosti pouze na penezich a majetku a zisku, tedy alienation /odcizeni s chamtivosti od vseho lidskeho/..To vede k oddeleni k isolaci od spolecnosti vsude na svete.. Valky ,ktere vedou proti palestincum nemuze na delsi dobu ustat, dospivajici generace na jedne strane je neustale pod strachem teroristickych utoku a mrtvi se mnozi , a palestinci bojuji a udrzuji odpor pomoci jejich mucedniku , kteri bojuji a umiraji , aby se vratilo co jim bylo nasilim uloupeno..To nejde do nekonecna a uz valky proti Libanonu napr. prohravaji a rychle..
      Navic jsou stale zebravej stat, zavislej na jinych a na dodavkach miliard "pomoci" ,za nic..
      A nekteri tvrdi ze casto stale kopiruji rasisticke a nacisticke Nemecko..A take s povysenou nadrazenosti..

      Vymazat
  5. adonis 8. prosince 2019 15:45
    A teď si představte, že když během vytváření Spojených států hlasovali o tom, jaký jazyk se bude oficiálně používat, že by přibyla němčina. A zas prý tak moc nechybělo. :)

    https://epochaplus.cz/souboj-jazyku-mela-anglictina-v-americkem-kongresu-namale/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pane Perune, vše se vyvíjí, jednou se všichni budou učit mandarínštinu, nezávidím jim znaky, proti tomu byla azbuka brnkačka.

      Vymazat
  6. „Jak z Rudého práva.“ Představitel Parlamentních listů bránil v televizi demokracii před vlivovými organizacemi:

    https://cz.sputniknews.com/ceskarepublika/2019120811075827-jak-z-rudeho-prava-predstavitel-parlamentnich-listu-branil-v-televizi-demokracii-pred-vlivovymi/

    OdpovědětVymazat
  7. Moje babička mi vyprávěla, že po německém záboru pohraničí, čekali na české horníky před jednou šachtou ordneři, udělali uličku a mlátili je hlava nehlava. Když se německý doktor zeptal, kdo jim to udělal, tak odpověď mimo jiné zněla, Váš syn. Ten lékař byl mezi nimi jediný slušňák široko daleko. Jinak bubínky, flétničky, ohňové pochody a vydrželo jim to až do Stalingradu. A včera si přečtu, že parta nadšenců obnovila německý válečný kříž, který byl vztyčen na památku padlých sudeťáků a který byl hned v květnu 1945 zničen. Na obnovu hákového kříže, který byl prý také součástí areálu, zatím ještě nedošlo, ppdotýkám zatím. Pozemek patří obci a starosta nechce soudit historii,tudíž vše je v cajku.

    OdpovědětVymazat
  8. Ať si to přečtou všichni:

    https://www.novinky.cz/historie/clanek/tajemstvi-unikatniho-nacistickeho-pomniku-je-jediny-v-cesku-40304958?dop-ab-variant=0&seq-no=4&source=hp&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=z-boxiku&utm_campaign=null

    a hlavně ti hrdí ČechoMoři...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 09:02 To přesně je přesně ono. Oni se ještě pochválí, naprosto neuvěřitelný čin. Ještě jim tu postavte Valhalu.

      Vymazat

Redakce vás žádá, abyste diskutovali slušně, nenapadali spoludiskutující ani autory, abyste argumentovali věcně a fakty. Děkujeme.