Reklama

pátek 21. února 2020

Chrám i tvrz

Stanislava Kučerová
21. 2. 2020   ČeskéNárodníListy
Obdivuhodná je kniha Pavla Eisnera, „Chrám i tvrz. Templum in modum arcis. Kniha o češtině.“ ( Praha, 1946, 666 stran.) Obsáhlé dílo. A přece je autor uzavírá s pocitem viny, s pocitem nedostačivosti. Je mu, jako by se marně pokusil načerpat moře, moře českého jazyka – do škeblí kapitol své knihy. Bez konce moře byla čeština pro autora. A nekonečným mořem pro čtenáře je i Eisnerova kniha.


Pavel Eisner
 ( 16.1.1889 – 8.7.1958) pocházel z pražské židovské rodiny, z dvojjazyčného obchodního prostředí, s převahou jazyka německého. Studoval na Karlově universitě slavistiku, germanistiku a romanistiku. Absolvoval r. 1918. Prameny hovoří o tom, že cítil silnou přitažlivost německé kultury, ale k Slovanům jej táhlo svědomí a hluboké porozumění. Stal se z něj novinář, publicista, literární teoretik, linguista, básník, překladatel. Překládal ve volném čase a neomezoval se jen na češtinu a němčinu. Překládal i z angličtiny, francouzštiny, italštiny, španělštiny, maďarštiny, norštiny, ruštiny, srbochorvatštiny, perštiny a tibetštiny. Je to k nevíře. A mezi všemi jazyky zahořel největší láskou – právě k českému jazyku. Česká řeč mu byla i královnou i bohyní i moudrou matkou. A byla mu i chrámem a tvrzí. Pod tímto názvem sestavil knihu esejů, poutavých vyprávění o jazyce, plných odborných poznatků o podstatě a funkcích jazyka, o jeho vývoji a o jeho skladbě, o jeho čarovné moci i humoru, o jeho finesách i nedbalostech. Shromáždil nevyčerpatelné bohatství pro znalce jazyka i pro obdivovatele.

Ale položme si otázku: Proč zrovna ten název? Protože český jazyk je úžasná kulturní stavba – ne nepodobná architektuře chrámu. Ale podobá se i tvrzi. Nejen vnějším tvarem jako důmyslná stavba, ale i svým vnitřním významem a historickou funkcí. Od nepaměti je to sídlo vzývání a povznášení ducha, úcty a lásky k hodnotám, které národ po staletí shromažďoval. Řečí vyjadřujeme, čemu věříme, čeho si vážíme a co milujeme. Řeč je sídlo meditace, modlitby a usebrání. Ale je to i zbrojnice odvahy a odhodlání pro čas zápasu a boje. Stokrát ohrožený národ nalézal poslední útočiště právě až v tvrzi rodného jazyka. To jediné mu zbylo, to jediné ho stmelovalo a posilovalo k boji, to jediné mu dávalo naději a víru, že v boji obstojí, že národ uchrání.

Svého času (r. 1980) četl v rozhlase ukázky z legendární knihy holdu češtině Miroslav Horníček. Pod výmluvným názvem, „Jak žije jazyk v národě a národ v jazyce.“
Eisnerovo dílo přinesl k nám domů kdysi dávno můj tatínek. Dostal je jako dar od svých kolegů s věnováním „za úspěšnou dlouholetou činnost učitelskou“. Dal mi je. A já jsem žasla. Úctyhodná bible. Sto dvě kapitoly. Věcné, kritické i vtipné a humorné. Hluboké znalosti a vytříbený styl. Vysoká úroveň odborného obsahu a vybroušený sloh. To se jmenuje v českém jazyce esej. Tedy sto dva eseje.

(Malá poznámka na okraj. Po listopadu 1989 kritizovaly některé maminky, které se vrátily z návštěvy Londýna, nízkou úroveň našeho školství. S úžasem zjistily, že v Anglii žáci běžně píší eseje, zatímco u nás se k eseji jen bůhvíkdo dopracuje. Maminky se ovšem mýlily. Jde o jazykové nedorozumění. Anglické slovo essay je zkouška, písemka, takže i naši žáci píší v různých předmětech běžně – po anglicku řečeno – eseje, nikoli ovšem eseje v českém literárně vědním významu jako obsahově náročné úvahy, psané vybroušenou formou.)

Eisnerovu knihu jsem dostala jako středoškolačka. Měla jsem tehdy ve škole ráda sloh, kompozice z jazyka českého jsem psala s velkým zaujetím, založila jsem krajský středoškolský měsíčník „Rozběh.“ A v té knize jsem našla pro sebe něco velmi aktuálního. Kapitolu XCV:

„O bujarčících pojednání nesoustavné“.

Dověděla jsem se nejdříve, co znamená v žurnalistice nelichotivé označení – šmok. Šmok je horlivý pisálek nevalné úrovně, podřadný, omezený, prodejný, snobský. A že je to zobecněné jméno literární postavy Schmocka, hrdiny Freytagova literárního díla asi z poloviny 19. století. A toho žurnalistického šmoka Eisner označil jménem bujarčík. Bujarčík proto, že ani o půlnoci neváhá použít slova bujarý. Ale stejně tak slova junák, bohatýr, stařešina, čacký, bodrý, útulný. Nadsazuje, zveličuje, přehání. Dejme slovo autorovi:

„Uvázne–li továrník patentních šlí pod elektrikou, mluví bujarčík o tragickém skonu na slovo vzatého předáka našeho průmyslového podnikání. Má soustavné pletky s Moranou. Je povždy – nikoli vždy, ale povždy – odhodlán stát na stráži, volat na stráž, třímat prapor, kráčet k metám, vytrvat na baště až do těch hrdel a statků. Pro něho nevychází slunce, jemu vzešlo nebo vyhouplo se slunko. Je pro krojované družiny i jazykově. Libuje si v děvuchách. Bydlí v elektrickém domě, ale opěvá jednak prejzové štíty, jednak doškové chaloupky. Zářijový den je mu dumavý. Hrob mu nestačí: rozplývá se lyricky nad našimi rovy. Zde zříte už jeho složku básnickou. Je pak hojná odrůda bujarčíků, která pěstuje básnické výrazivo soustavně: „šlář, opar, ručej, znoj, seč, nuž, můž“. Eisner poukazuje na zálibu v poetismech a archaismech v jazykovém habitu bujarčíka, který bezděky vykrádá slovník od Palackého po Vrchlického. A zhusta píše i básně, zvláště sonety. „Bujarčík je citový, prožitkový, a proto i jazykový epigon epigonů. Šatí se šatstvem od urozeného panstva odloženým. Za dvacet, a ještě více za padesát let se budou bujarčíci vyjadřovat výrazivem Halasovým.“

Další odrůda antikizuje. Bujarčík používá historicky slavných výroků pro pojmenování jevů zcela malicherných. Tam, kde šlo ve starém Římě o bytí a nebytí státu, jde v bujarčíkově zprávě ze soudního jednání o bytí a nebytí – pivovaru. Jsou bujarčíci frankomilští (Cést la vie), interpunkční (Česká srdce zaplakala...) Je jich mnoho odrůd. Ale, je to samá „jazyková veteš, lžibásnivá, lživznešená. Samá štukatérská fasáda, jazykový ornament a truismus, fráze, lež.“

Ale tu lež bere Eisner zpět. Bujarčík vědomě nelže. Horuje upřímně, i když všechno, co poví, se mění v klišé. Je jako král Midas naruby, kov citu a prožitku se mu proměňuje v řezanku slova. Bujarčík je vzdělanec. Jeho habitus netvoří nevzdělanost, ale nedospělost. Je to infantilní typ, věčný jinoch, nepřekročil léta svého dospívání. Všichni procházíme bujarčíkovským stadiem vývoje (i Eisner se přiznal k záchvatům migrény, které ho přepadaly, když se ve svých papírech setkal s některými svými mladistvými literárními výtvory). Ale jen někteří těmi šmoky zůstanou. Bujarčík je petrifkovaná puberta prožitku i projevu. Je nebezpečím pro kulturu, ale zaslouží si jistou shovívavost. Není vědomým padělatelem slova i života.

K šmokovi nestvořil jazyk šmočku, k bujarčíkovi Eisner nepřidružil bujarčici. Ne, že by jich v ženském rodě nebylo. Je jich dost. Ale každý skutečný ženský autor je genre mixte. Ženská bytost s příměsí rysů mužských. Jako byla třeba B. Němcová. Podobně mužští tvůrčí autoři jsou promíseni rysy ženskými. Bujarčík není genre mixte. Ale muž to také není. „Je to infantilní bytost nepohlavní, přestrojená za muže,“ říká Eisner.

Číst „Chrám a tvrz“ znamenalo těšit se z poznávání mateřštiny, vychutnávat její zvláštnosti, libovat si a opájet se její krásou. Ale také přijmout výstrahu, nebýt bujarčíkem. Zacházet s mateřštinou se má úctou a láskou.

Pavel Eisner říká:

„Naše mateřština je vzduch, jímž dýchají plíce naší duše. Máte v rukou stradivárky a hrajete na ně jako šumař. Zdědili jste varhany a myslíte si, že je to flašinet..“

Kniha „Chrám a tvrz“ vyšla roku 1946.

Již rok jsme se těšili z toho, že válka skončila, že je kolem nás klid a mír. Prožívali jsme radost z vítězství, věřili jsme v šťastnou budoucnost, navrhovali jsme projekty obnovy a budování osvobozeného, demokratického státu.

Jestliže Pavel Eisner sestavoval svou knihu již v době klidu a míru, mohl s hlubokým zaujetím oceňovat pozoruhodné hodnoty českého jazyka a zkoumat jazyk jako duši národa a jeho kultury.

Česká řeč mu tak byla především CHRÁMEM, sídlem nejvyšších hodnot, jimž říkáme credenda a miranda, to, co je hodno víry a obdivu. Mateřská řeč je pravá národní klenotnice, poklad, a sdružuje všechnu vznešenost i každodennost, opravdovost a nevyčerpatelnost s podivuhodnou tvořivostí rozmanitého a pestrého života.

Ale neměli bychom zapomenout, že tomu vzácnému a nedlouhému času klidu a míru předcházela válka. Pavel Eisner sám, jako nearijec, za války a okupace přestál smrtelné nebezpečí ztráty života. Knihu připsal příteli Vladislavu Vančurovi, oběti nacistického násilí.

Dobře věděl, že národ potřebuje nejen CHRÁM k ochraně a povznášení ducha, ale i TVRZ k obraně a ochraně svého bytí a své kultury.

Bude proto na místě uvést ještě jinou knihu o českém jazyce, která „Chrám i tvrz“ o rok předcházela. Je to kniha „Národ se bránil. Obrany národa a jazyka českého“. Vyšla v roce, kdy válka právě skončila. R.1945. Má 409 stran. Autorem knihy je Albert Pražák (11.6.1880 Chroustovice – 19.9. 1956 Praha). Literární historik, universitní profesor, předseda Národní rady v době Pražského květnového povstání r. 1945.

V knize Alberta Pražáka jde více než o chrám bohatství jazyka českého o tvrz na jeho obranu. Budu citovat a parafrázovat z Pražákovy předmluvy:

„Vše, co žije a je schopno života, vzdoruje a brání se úpadku a zániku, jednotlivec, druh i národ... Oporou o minulost a o dějinnou národní zkušenost v zlých dobách připadala v blížícím se a posléze nastalém nebezpečí srážky evropských národů v 1. válce světové jedinou spásou a nadějí, jak ze soumraku doby neporušeně vyjít. A tento pocit zůstal v národech i po válce. Zůstal pocit, že není dobojováno a že národy opět povstanou proti sobě a že opora minulostní zkušeností bude znovu příkazem nutného sebezachování.“ A stalo se tak, přišla 2. válka světová a s ní i hrozba zničení malého národa.

„Zkoumáte–li směsici národních tradic, zjistíte, že jejich základním smyslem je  o b r a n a  národa. V evropských národech je to vlastně prvek až novodobý, doprovod vývoje a výboje moderního nacionalismu....

„Jestliže tedy je národní a jazyková obrannost u našich sousedů příznak nové doby, u nás je to stav trvalý. Od úsvitu našich dějin, žitých uprostřed Evropy v stálé tísni působené našimi výbojnými sousedy.“

Obrany národa a jazyka, těchto dvou nejdrahocennějších hodnot, které našim předkům více méně splývaly, sleduje pak Albert Pražák v přehledných kapitolách:

Od Velké Moravy do doby Husovy. Od doby Husovy do Bílé Hory. Od Bílé hory po Balbína Od Balbína do počátků obrození. Obrozenská doba po Dobrovského. Od Dobrovského po Palackého. Od Palackého po Havlíčka. Od roku 1948 do roku 1914. Od r. 1914 do roku 1918. Od r. 1918 do r. 1938. Od r.1939 do r. 1945. Autor podává přepečlivý přehled o nesmírném bohatství národní kulturní paměti, o lásce k rodné zemi a rodné řeči z úst mnoha zastánců, mluvčích, představitelů těžce zkoušeného češství, o vzdoru k nepřátelům, kteří by chtěli naši vlast a řeč znevážit, potupit, zahubit.

Albert Pražák ukončil svůj historický přehled obdobím 2. světové války. Sám se účastnil pražského povstání v květnu 1945 i radostného osvobození 9. května. Obohatil nás svou knihou a my jsme nad ní bezděky věřili, že se národní obrany u nás již přežily, že patří k minulosti, že už je nebudeme potřebovat, že v nich nebudeme pokračovat. Byl to hluboký omyl. Obrana našeho národa a jazyka je opět velice aktuální. Což neplatí svým způsobem dnes zase verš Svatopluka Čecha? „Moc, sláva, bohatství – co ze všeho nám zbylo? Naše řeč.“

Měli jsme mnoho myslitelů, spisovatelů a básníků. Ti všichni mateřštinu vroucně milovali a svým talentem a svou pílí zdokonalovali a obohacovali. Přispěli nesmírně k její mnohotvárnosti i odolnosti a tím i k přetrvání našeho češství. Jejich zásluh a jmen bychom neměli zapomenout a mateřštinu bychom neměli dovolit zanedbávat.

Připomeňme si za ně Karla Čapka: „ Řeč je sama duše a kultura národa. Její zvučnost a melodie dává svědectví o poetických radostech kmene. Její skladba a čistota projevuje tajemné zákony myšlení. Její přesnost a logičnost udává míru rozumových darů národa. Tam, kde skřípá a vrže řeč, skřípá a haraší něco v hlubokém bytí lidu. Každá nechutnost a jalovost řeči, každá fráze a ošumělost je symptomem něčeho zkaženého v kolektivním životě. Myšlenky jsou naše, ale řeč patří národu. Každá korupce jazyka porušuje národní vědomí. Zdokonaluje–li se národ, musí se zdokonalovat i jazyk, neboť je živý a vyvíjí se s námi se všemi, stále nesen výškou duševního napětí národa.“

Pavel Eisner kritizoval s dávkou humoru „šmoka“ a vymyslel „bujarčíka.“ Ale ti dva si zasloužili kritiku jen pro svou nedokonalost v literárním slohu. Byli špatní literáti. Dnes se potýkáme se škůdci a hubiteli jazyka v celé jeho podstatě a funkci. Odsuzují jej k rychlému zániku. Jsou mnohem nebezpečnější. Uveďme jen malý mediální příklad.

Díváte se na televizi? A který kanál si vybíráte? Nova gold? Prima family? Prima love? Prima zoom? Prima play? Prima cool? Retromusic? Action?

Zaslechla jsem nedávno v TV rozhovor s bývalou rozhlasovou pracovnicí, která se po létech vrátila ze zahraničí domů. Mluvila krásně česky. Ale pochvalu za čistotu jazyka odmítla. Neměla prý příležitost vstřebat ty nové anglicismy, které tak vystihují přizpůsobivost a pružnost českého jazyka. Užasla jsem. Tak ona lituje, že nenahrazuje české výrazy cizími, že ve svém slovníku nemá top a body, autlet a autfit, sponzoring a modeling, šou, talkšou a megašou, party a megaparty, že nechodí na mítingy a brífingy, že nedá řeč s bodygardem a aupairkou, a nehlídá, zda je in a sexy, nečte editorial a story a nemejluje, nemanažuje a neříká, co je trendy a zda je easy nebo dawn.

A happy! A nevykřikuje wow! Opravdu, chybí jí už mnoho slov, říká je zastarale (totiž správně česky) a ne módní snobskou anglicizovanou hatmatilkou současnosti. A ona se za to teď stydí a omlouvá se! Není dost západní a světová! A v TV není nikoho, kdo by ji vyvedl z omylu!

Vraťme se ještě do „Chrámu“ Pavla Eisnera. Poslední kapitolky nesou název „Sub specie aeternitatis.“ Autor se od analýzy tehdejší současnosti a na základě studia minulosti obrací k vzdálené budoucnosti. Budu citovat.

„Jazyk nikdy není hotový. Čeština se bude vyvíjet i po nás, bude se dál a dál rozžívat i nad hroby našich prapravnuků.

Naše dnešní čeština, nástroj podivuhodný, je výsledkem hledání, tápání, vynalézání, zavrhování, zkoušení, bloudění, výbojů, vítězství, proher, lačné dychtivosti, zvichřené zvídavosti, faustovské nenasytnosti, jež byla v praotcích. Čeština dnů budoucích neporoste pod jiným nebem ducha. Její tvůrcové nemusí nikterak umět latinsky, dvěma slovíčkům však musí rozumět až na dno: A m o r f a t i. A poučí se u Šaldy, proč a jak je jazyk nástroj sakrální a proč jím musí zůstat. Václav Ertl napsal: „...tisíciletá kultura našeho spisovného jazyka, tisíc let práce na těchto varhanách, které jen čekají, stále připraveny, na své mistry...“ Jak slyšíte, nemluví o flétně nebo o houslích, nýbrž o nástroji, na němž lze jako na žádném jiném mísit a střídat polohy, hlasy, barvy, timbry. „O nástroji, který se dovede rozševelit jako lípa pod červnovými hvězdami a který se dovede rozpoutat v bouř srážející duši k zemi, metající ji jako míč do oblak. O nástroji, s kterým lze experimentovat jako s žádným jiným.“

Velké národy mohou zanedbávat péči o vztah mezi jazykem a vzdělaností, jazykem a kulturou, soudí Eisner. Nehrozí jim bezprostřední nebezpečí zániku. Ne tak malý národ. S Palackým Eisner vyznává, že není vzdělání mysli bez vzdělání řeči. Přitom předpokládá, že se bude pokračovat v přirozeném poevropšťování řeči ( samozřejmě nepředvídá invazi angloamerického jazykového imperialismu), že se zrodí mnoho nových českých slov, rozrostou se mluvy odborné. Bude se hojně překládat. Jazyková kultura mimoliterární si vyžádá zvýšenou pozornost. Je přesvědčen, že každý malý jazyk národní bude žít, dokud jeho jedinečná soustava projevová bude sloužit jedinečné soustavě niterné. Jazyk bude žít, dokud budeme mít rodnou řečí co vyjadřovat.

I český jazyk někdy ve vzdálené budoucnosti zanikne, asi dřív než jazyk anglický nebo ruský, soudí Pavel Eisner. Velmoci mají moc a vliv každý malý národ za dvě lidské generace zbavit národní identity, odnárodnit jej. Bude–li spět vývoj k Spojeným státům evropským, dalo by se očekávat nastolení společného jazyka evropského, snad za tisíce let. Ale ať již bude vývoj jakýkoli, cokoli se dnes píše, může se stát v budoucnosti náhodou archeologického nálezu. A Eisner by si přál, aby budoucí badatelé nad takovým nálezem řekli: „Jak krásně myšleno, jak krásně cítěno, jak krásně pověděno. Jak krásný a šlechetný jazyk byla ta čeština, a jaká škoda, že nežila déle!“

Tolik Pavel Eisner, v době po druhé světové válce.

A co my? Teď je na nás, aby čeština žila co nejdéle.


Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

18 komentářů :

  1. Evropské národy, jejich jazyky a kultury, jsou nejcennějším bohatstvím Evropy. Měla by vzniknout alternativa EU, jejímž základním ideovým kamenem by byla garance identity každého evropského národa.

    OdpovědětVymazat
  2. Vážená paní Kučerová,jste ve svém upřímném vlastenectví nesmírně inspirativní.Rád čtu vaše články,jemné a krásně protkané moudrým nadhledem.

    OdpovědětVymazat
  3. Ježiš šmarja nechci spojené státy Evropské a úřední jazyk by byl němčina nebo angličtina. Bohužel mladí mají těch cizích výrazů plnou pusu. Je to horší jdete po městě a všude jsou anglické nápisy.

    OdpovědětVymazat
  4. S respektem a velkou radostí čtu autorčiny texty. Děkuji...

    OdpovědětVymazat
  5. Dobrý den.
    Paní profesorka Stanislava Kučerová, jak je jejím zvykem, "Uhodila hřebík na hlavičku", jak se říká v naší krásné mateřštině, tedy češtině.
    On totiž 21. únor byl Mezinárodním dnem mateřského jazyka.
    Pokud si to někdo přečte, událostí již opět přibylo, tak tedy z Wiki:

    "Mezinárodní den mateřského jazyka (anglicky International Mother Language Day) je svátek, který připadá na 21. únor. Zavedla ho UNESCO v roce 1999 jako připomínku toho, že na světě existuje něco mezi šesti a sedmi tisíci jazyky, z nichž více než polovina je ohrožena zánikem, k němuž může dojít do konce 21. století. Mateřský jazyk je důležitou součástí identity každého člověka a diverzita jazyků představuje kulturní dědictví lidstva, o jehož zachování je nutno pečovat. Každoročně se proto 21. února pořádá po celém světě množství kulturních a vzdělávacích akcí, které mají prohlubovat vztah k jazyku. Valné shromáždění OSN vyhlásilo rok 2008 Mezinárodním rokem jazyků a přijalo rezoluci A/RES/61/266, vyzývající vlády k péči o zachování menšinových jazyků.

    Datum bylo vybráno na návrh Bangladéše, kde je významným dnem na paměť události z 21. února 1952, kdy se v Dháce konala velká studentská demonstrace požadující, aby byla v Dominiu Pákistán zrovnoprávněna bengálština s urdštinou. Pákistánské ozbrojené síly protesty brutálně potlačily a zabily desítky lidí (přesný počet není znám). Jako reakce vzniklo Bengálské jazykové hnutí, jehož aktivity vedly k vyhlášení nezávislosti země v roce 1971."

    Mějte hezký den.

    OdpovědětVymazat
  6. Čeština je opravdu nadřazena nad jiné "světové" jazyky, jmenovitě nad angličtinu. Ta se sice velmi snadno dá naučit - do různých stupňů dokonalosti - ale postrádá ty jemné rozdíly, odstíny, které vznikají u češtiny různými předponami a obměnami.

    Vezměte si jakékoliv sloveso a novou předponou nebo malou obměnou slova napočítáte mnoho různých významů. A ty významy se žádné dítě učit nemusí, ty dojdou jaksi přirozeně. Nic takového v angličině nenajdete, na přeložení těch 10 různých obměn je nutno přidat jiné slovo a mnohdy ten význam není vždy jednoznačný a už vůbec ne přirozeně porozuměný.

    Podobně je angličtina chudá na rozpoznání druhu slova, na př. "house" může být podstatné jméno, nebo sloveso, nebo přídavné jméno, nebo zájmeno, nebo příslovce - a možná ještě něco víc - záleží na spojení s dalšími slovy okolo. To dělá problém třeba u titulků, někdy je nutno si je dvakrát třikrát přečíst než dojde ten význam.

    Rodilý Angličan by asi nesouhlasil, ale jak mu to dokázat, že jeho řeč je chudá? A nakonec by mu to asi bylo jedno, koho ve světě to bude zajímat? A nic se s tím nedá dělat, tak to je a ne jinak.

    Zajímal by mně názor věhlasného lingvistika Noama Chomského, co ten na to asi?

    Nicméně, podobně jako čeština, i jiné slovanské jazyky mají asi tuto stejnou převahu nad jazyky latinskými. A musí s uznat, že některým z těchto slovanských jazyků mluví pěkných pár milionů...

    Že by snad jednou ta chudá "mezinárodní" řeč zanikla na úbytě?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den.
      9:52 Tak to jste mi nahrál.
      Přišel mi email, je to ale delší, ovšem k tématu mateřského jazyka se to hodí. Snad to pan Dvořák schválí, za což předem děkuji.
      "
      "Čeština není jazyk, to je vrozená vada " prskali na fakultě  cizinci, když se snažili proniknout do tajů našeho mateřského jazyka. Zápasili se sedmi pády, jazyk si lámali na "řřřřř",
      požadovali po nás vysvětlení záhady, jak to, že slova Praha a Praze se vztahují k jednomu městu... Člověka to donutilo zapřemýšlet o jevech pro rodilého mluvčího naprosto běžných.
      Uvědomili jsme si, jak krásná a poťouchlá je řeč, kterou užíváme  běžně a většinou naprosto bezmyšlenkovitě.
       S češtinou jdou dělat všelijaké vylomeniny...
      Jak se vám líbí nejdelší věta složená pouze ze souhlásek ? 
                    Smrž pln skvrn zvlhl z mlh.
      Rekordmanem ve slovech bez samohlásek je sloveso   scvrnkls.
      Naopak všechny samohlásky jsou pěkně poskládané (i v učebnicovém  pořadí) ve slovech mateřídoušky,  dvacetikoruny.
      Určit přesně, které slovo je v češtině nejdelší, nelze. Ale k  favoritům určitě bude patřit i nejneobhospodařovávatelnějšími

      Opakování stejných slabik nemusí znamenat, že dotyčný koktá, třeba  si zrovna jen hraje s češtinou:
      Ulili-li liliputáni oheň včas,  zabránili požáru. (5x)  
      Nebudou se štítiti títi Ti ti tiší špehové do vazu  ? (8x)    
      Naši rodnou řeč také zdobí největší počet háčků, existují slova, ve kterých se jich objeví i pět: nejztřeštěnější, přesvědčivější apod.

      Umíte těsnopis ? No číslicový určitě :
      Pe3kovi bra3 spa3li, jak 8ahlí lo3, 3mající pos3břené pi100le, o 5 a o5, s3leli.
      Také tzv. Q-systém v naší populaci zlidověl: Qapem  přiučil  qartál   qelikému  přeqapení qalita qasinek qůli qantu dodáveqázne.- Qasinky   neqasí. 

      Víte, co je palyndrom ?    To je třeba "kobyla má malý bok" - tedy věty, které lze číst z obou stran. Těch má čeština také celou řadu, 
      například:
      Fešná paní volá : Má málo vína pan šéf ? - - Do chladu si  masa mísu dal Chod. - - Sabina hrává na varhany bas.
      A co takhle jazykolamy ?   Nebudu se zmiňovat o "ohraných" křepelkách,  co lítají přes střechy, ale jak se poperete s tímhle ?
      V hlavní roli lorda Rolfa hrál Vladimír Leraus a na klavír hrála  Klára Králová.
      Rozprostovlasatila-li se dcera krále Nabuchodonozora, či  nerozprostovlasatila-li se dcera krále Nabuchodonozora ?
      Od poklopu ke poklopu Kyklop kouli koulí.
      Kolouch, kohout s mouchou mnohou s hloupou chloubou houpou nohou, plavou dlouhou strouhou ouzkou, chroupou oukrop s pouhou houskou. 

      + "otřepaný" text na "P":
      Po Padesátce Pánové, Podobní Pohasínajícím Plamenům, Pociťovat První Příznaky Počínající Pohromy. 
      - Především Prudce Poklesne Pohlavní Potence, Protože Pánové Přestanou Postačovat Perversním Požadavkům Poživačných Paniček,
      - Počnou Pokukovat Po Patnáctkách.
      Puberťačce Postačí Patřičné Pohoštění, Případně Pán Poplácá Prevíta Po Prdýlce.
      Políbí-li Pak Přitažlivá Panenka Plešatce Před Přihlížejícími Páprdy, Polichocený Prďola Podstrčí Poupěti Pětistovku Pro Pořízení Parády. 
      Praktické Pro Patnáctku, Postačující Pro Páprdu.-

      Kterej hrdina zkusí něco podobného v angličtině??

      Sorry, In the english, it will be probably very difficult or may be  not possible for me, but I can try to add anything in the czech language, can be, babee?  ... "

      Pěkný den.

      Vymazat
    2. A ještě přídavek k "dokonalosti" češtiny: Snad největší plus oproti jiným jazykům je fonetické psaní. I to nejkrkolomnější slovo se nemusí nikomu hláskovat, nebo učit nazpaměť, jak se to píše, tak jako je nutné v jiných jazycích.

      A tedy i vlastní jméno - pokud je české - se nemusí při telefonování či představování hláskovat, tak jako jsem to často slyšel u zahraničních kolegů při telefonování.

      A tak i ty krkolomné věty nahoře od paní Very (?) každý zvládne je zapsat po poslechu, aniž by tam nějaké písmenko scházelo...

      A kterej hrdina něco podobného v angličtině?

      Jo, ti tam maj z Pygmaliona: The rain in Spain stays mainly in the plain. (teď se dovídám z Wiki, že to G.B.Shaw ve své původní hře neměl, dali to až pak později do filmu Pygmalion a ještě později do My Fair Lady...

      Vymazat
    3. Dobrý večer paní Věro, zvládla byste "otřepaný text na P", nebo jiné přeložit do Angličtiny(i americké), případně jiných i exotických jazyků, aby oni pointu pochopili a nabídli jejich podobnou nám? Děkuji.

      Vymazat
  7. Mám rád Pavla Eisnera i povídání o něm.... :-)

    OdpovědětVymazat
  8. S jazyky a kulturami je to složité (ještě že ho máme, to slovo). Nikdo neví jak vznikly (a proč jich je tolik a tzv. neslučitelných).
    V historii se něco tvrdí o babylonské věži, o pomstě bohů a zmatení jazyků, ale to je nesmysl, protože jazyky se sice vyvíjejí, ale k horšímu (sprostota, zjednodušování, matení pojmů, komolení a zaměňování cizími slovy).
    Většina jazyků má destruktivní vývoj, což se projevuje destruktivním vnímáním a myšlením jejich uživatelů. Nikdo z jazykářů nedefinuje co je to jazyk, jaké má funkce a vlastnosti, a proto jejich žáci klidně zaměňují s-z, i-y, š-č a jiné hrůzy. O významu oddělovačů a jejich správném umístění za slovem a ve větě jsem tady psal příspěvek, bohužel bez odezvy, a co horšího, bez nápravy odporných (nikoliv odborných) chyb v textu příspěvků. Dokonce Helenka se ozvala, že není důležité jaké (i)(y) napsat, nýbrž myšlenka. Hrůza třepe kurníkem, myšlenku lze úplně změnit změnou polohy oddělovače nebo záměnou písmene ve slově.
    A pak to hlavní! Každý píše tak jak mluví a mluví tak jak myslí. Bohužel k těmto činnostem (komunikaci - přenosu informace) lze použít jenom jeden nástroj a to FORMÁLNÍ JAZYK (český, hebrejský, matematický, logický).
    Kdo ten nástroj neovládá nepřenáší své myšlenky, nýbrž jejich zkomoleniny, či torza.

    OdpovědětVymazat
  9. Doporučuji P.T. čtenářstvu a milovníkům češtiny půvabnou knížku o češtině Z českých luhů do háje od pana Fukse.

    OdpovědětVymazat
  10. Jak jsem si zlomil jazyk. Tak to jsem byl v sobotu v lékárně a říkám že bych chtěl něco z Ostropestřce mariánského. Hned nato si na skloňování tohoto bodláku zlámala jazyk i lékárnice:).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Re (21:12):
      ... rozhoďte pár semen toho ostropestřece na nejbližší volnou mez, a máte po problému s jazykolamem, lékárnou i játry.

      Vymazat
  11. Díky moc, paní profesorko.
    Mě na našem mateřském jazyku fascinuje ještě toto:
    My bychom si mohli pokecat s Boleslavem jak to bylo tehdy s odstraněním jeho bratra - pokud bychom občas některému slovu nerozuměli, nahradili bychom ho jiným, asi jako když dáme řeč s Polákem - ale "úžasní" Angličané, nadutí Francouzi, "státotvorní" Němci a další a další; v podstatě všechny evropské neslovanské národy; by se se svými předky z přelomu prvního tisíciletí bez tlumočníka nedorozuměli.
    Z čehož vyvozuji, že Češi byli národem jako takovým - protože co jiného než řeč je jedním ze tří (společná řeč, kultura, historie) atributů národa? - už v dobách, kdy se neslovanské národy Evropy teprve utvářeli.
    V jednom pojednání jsem dokonce četl, že čeština a slovenština mají z více než 95% slovní zásobu společnou se staroslověnštinou, že tedy jsme, obrazně řečeno, spolu se Slováky (a Moravany samosebou) ti "nejslovanštější" Slované.
    V každém případě nemám problém porozumět nejstarším českým zápisům, jako je Ploskovický zápis z r. 1057, nebo například tomuto o dvě století později: "Aldík krásen jako anjelík jenž v blátě se vále." Nebo: "Lector Vitus nekrásný kurvy syn." No, není to nádhera?
    Hodně zdraví paní profesorko.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Re (21:19):
      95 %? Tolik to asi přece jen nebude. Někdy v šedesátých letech, když v rozhlase po drátě dávali "koutek pro jazyk český, jsem se od nich dověděl, že čeština je ca. z 1/3 tvořena slovy germánského původu. Další částí našeho jazyka jsou slova latinského původu (románské jaz. skupiny), zbytek pak (kmenová) slova a pojmy slovanského původu ...
      Doba třísetletého temna pod nadvládou německy mluvící panské rasy nás - holt(!) - "obohatila". Ať se nám to líbí či ne.
      Pokud umíte rusky, jistě jste si povšiml, že i v ruštině je mnoho cizích slov (např. butěrbrot), což by u tak početného národa sotva kdo očekával.
      I pro jejich panstvo totiž po dlouhá staletí vycházelo to slunce v Londýně, Paříži, Berlíně a Vídni. A odtud přejímali slovesné novotvary, které pak populace přejímala, byť i v poruštěné podobě.
      ---
      V posledních letech čeština "nasává" tolik anglikanismů, že se z toho hlava točí. Příkladů na stovky či tisíce, a šíří se to jako mor.

      Vymazat
  12. Místo, aby byli nejvyššími státními vyznamenáními dekorováni takoví, jako např. Klaus st., měla by takové obdržet paní profesorka Kučerová!
    Ta by si je za svou celoživotní práci ve prospěch lidu této republiky a též za své vlastenectví plným právem zasloužila.

    OdpovědětVymazat
  13. Nedalo mi to, po přečtení toho článku jsem si knihu objednal z jednoho antikvariátu (vydání 1946). To je prostě úžasná kniha. Mám pocit, že bych ji měl brát do rukou jen v bílých rukavicích. Moc dobrý kup a díky za dobrý tip. Tigris

    OdpovědětVymazat

Redakce vás žádá, abyste diskutovali slušně, nenapadali spoludiskutující ani autory, abyste argumentovali věcně a fakty. Děkujeme.