Reklama

čtvrtek 27. února 2020

Strýc Muhsin

Yekta Uzunoglu
27. 2. 2020
V létě roku 1972, když jsem složil přijímací zkoušky na lékařskou fakultu Karlovy univerzity, přivezli nás z Mariánských lázní do Prahy a ubytovali na koleji na Větrníku. Žil jsem v permanentnínejistotě,  jelikož celé mládí do nás v Turecku jak ve škole, tak ale ze všech masmédií hučeli, jak je ten komunismus strašidelný. Strašidelné historky tom zrůdném světě. Ten jsem ale během jazykové školy v Mariánských lázních neviděl už proto, že jsme bydleli na internátu a mimo internát a školy jsme pod dozorem učitelů měli jen 3 zájezdy.


Navíc jsem nevěděl, co a jak bude s mým pobytem, až za pár týdnů skončí platnost mého pasu. Přece bych nemohl jít na turecké velvyslanectví a říci tam, že jsem v komunistickém státu: "Tak mi prodlužte pas!" Buď by si mě tam rovnou nechali, nebo by mi sebrali pas, vyhodili mě, a vzápětí zatkli moje rodiče a sourozence v Turecku, kde podle trestního zákona platily §141 a§142. Jakmile o nich běžný občan slyšel, tak už skoro ztratil vědomí. Jednalo se o dva paragrafy trestního zákona tykající se komunizmu a běžný trest byl 24 let. Stačilo, aby třeba u vás doma našli slovník La Rousse a už si ti pitomci mysleli, že se jedná o knihu o Rusku. A pak vás ten mechanismus začal svými ozubenými koly drtit na kusy. Případ "La Rousse" se skutečně stal, a to mému příteli…

Navíc jsem věděl, že i kdybych ukončil lékařskou fakultu a dosáhl červeného diplomu, tak se ten diplom v Turecku stejně neuznává...

V té rozčarovanosti jsem se přece dokázal naučit česky a obstát při přijímací zkoušce, ale co pak v Praze? A jak to bude dál???


Po nějaké době pobytu na koleji v pokoji, který vypadal jako z kafkovské doby, jsem se rozhodl vyhledat kurdské studenty. Našel jsem je na dalších kolejích. Jeden z nich byl dokonce přímo z Turecka, takže jsem nebyl sám!


Kohokoliv jsem se ptal, jak to bude s mým pobytem, nebo co když onemocním, nebo co když neudělám zkoušky, a nebo zda mně může turecké velvyslanectví chtít a dostat, když se dozví, že jsem v ČSSR, tak jsem obvykle dostal odpověď: "Neboj tady máme strýce Muhsina a bratra Tariqa!" Tariqa jsem poznal již v prvním okamžiku, kdy jsem přijel do ČSSR a vystoupil z vlaku na nádraží Praha Střed, kde na mě čekal (Tariq Aqrawî byl po svržení Saddáma velvyslancem Iráku v Rakousku). Ale kdo byl ten strýc Muhsin, to jsem neměl ani tušení!


Všichni popisovali jistým hlasem, že strýc Muhsin vše zařídí a pokud je tady, tak že mně nic nehrozí! Čím dál tím víc jsem byl zvědavý, kdo je ten všemocný strýc Muhsin!


Pak jsem se dozvěděl, že ten všemocný, láskyplný, vždy ochotný strýc je irácký velvyslanec v Praze! Jak by nějaký velvyslanec mohl být tak mocný, to jsem ještě nevěděl. A navíc byl tak ochotný nám i studentům z Turecka či z Iránu a ze Sýrie pomoci.


11.3.1970 Bagdad po 8 letech krkavých válek podepsal s kurdským legendárním vůdcem Mustafou Barzani smlouvu, že Bagdad uznává kurdskou autonomii. Bylo to potom, kdy Kurdové skutečně na všech frontách porazili armádu centrální vlády v Bagdádu. Mustafa Barzani si na Bagdádu v rámci smlouvy o autonomii vymohl pět velvyslaneckých pozic pro Kurdy. Diktoval, ve kterých státech chce mít Kurda jako iráckého velvyslance.


Na prvním místě jeho seznamu bylo právě Československo!


Proč Československo? Protože Mustafa Barzani žil od roku 1946 se stovkami svých bojovníků v sovětském exilu a po svržení krále v Iráku se mohl v roce 1958 konečně vrátit do své země. Nevrátil se ale z Moskvy přímo do Bagdádu, ale vybral si cestu přes Prahu, kde žil kurdský ekonom z Vysoké školy ekonomické v Praze Dr. A. Qasemlo (zavražděný ve Vídni v roce 1989). Tak poznal také možnosti studia v Praze. Proto chtěl po Bagdádu kurdského velvyslance právě v Praze, a prosadil to. V něm jsem pak poznal ne jen nějakého diplomata či politika, ale svého nejlepšího přítele, který byl i nejlepším kurdským diplomatem. Zdálo se to zvláštní, že ačkoli ho bylo tak moc potřeba přímo v Iráku, poslal ho až do Prahy.


Pak jsem to pochopil! Mustafa Barzani byl mimořádný vizionářský vůdce. Věděl, že problém Kurdů nebude vyřešen autonomií v Iráku. Bylo jasné, že Kurdové v Turecku, v Iránu, v Sýrii jen tak  autonomii nedostanou. Věděl, že cesta ke svobodě bude ještě hodně a hodně dlouhá, a proto se rozhodl poslat svého přítele Muhsina Dizeyi do Prahy, aby dostal do ČSSR co největší počet studentů ze všech částí Kurdistánu. Učinil vše, aby tito studenti dosáhli co nejlepšího vzdělaní a to ve všech oborech, hudbou počínaje a petrochemií konče!


Byl jsem zaskočen tím, kolik kurdských studentů bylo zde v Praze,  a to skutečně ze všech částí Kurdistánu. Jen z Turecka jsme byli v celém Československu jen tři. Dva v Praze a třetí v Bratislavě, protože málokdo mohl vystavovat riziku nejen sebe, ale i svoje příbuzné v Turecku, a jet studovat do nějaké komunistické země! Ale z Iráku a ze Sýrie bylo kurdských studentů moře!


Brzy mi Kurdové ze Sýrie vzali pas a za pár dní mi ho vrátili prodloužený o jeden rok. Pochopitelně, že s falešným razítkem! Tyhle kulišárny ti ze Sýrie skutečně uměli kouzelně vyřešit. A z ničeho si nedělali starosti. Když jsem se jich ptal, co když na to přijde cizinecká policie, tak klidně odpovídali: neboj, nepřijdou, a když přijdou, tak máme strýce Muhsina, no ne!


Každým dnem jsem byl zvědavější na strýce Muhsina a zlobil jsem se na kurdské studenty, že mně neumožňují se s ním seznámit. Ale říkali mi: "Neboj se, však ho uvidíš!"


Konečně jsem se s ním seznámil. Byl to mimořádně vzdělaný, kultivovaný a skutečně excelentní diplomat se zdravým odstupem, ale k tomu srdečný a láskyplný jako skutečný strýc!


Pak přišel rok 1973 a přiblížil se měsíc březen, který je pro všechny Kurdy nejvýznamnějším měsícem, protože 21. března je náš posvěnárodní svátek. Bylo nám tehdy zakázáno ho slavit, a to ve všech zemích, kde jsme žili! Já jsem ke konci roku 1972 zašel za Kadirem Dilanem, Kurdem z Iráku, absolventem AMU v Praze, členem komunistické strany Iráku a zaměstnancem Českého rozhlasu v Praze, a poprosil ho, zda by nebylo možné pozvat redaktory kurdského rozhlasu z Rádia Jerevan! Rádio Jerevan byla jediná rozhlasová stanice, která každý den večer vysílala půl hodiny, a pak po letech dokonce 3/4 hodiny kurdsky! Všichni Kurdové si třeba i za poslední peníze si pořídili rádio. Někdy udělali sbírku v jedné čtvrti nebo vesnici a dali dohromady peníze na transistor, a z drátu udělali ještě pomocnou anténu, aby se v podvečer mohli tajně sejít kolem transistorového rádia, jen aby si mohli poslechnout pár kurdských písniček! Jako všichni ostatní jsem s rodiči, sousedy a příbuznými každý večer byl jedním z mnoha posluchačů jednoho transistorového rádia a hlas té hlasatelky a toho hlasatele byl pro nás všechny jako hlas z kosmu, který poráží všechny zákazy na nás uvalené a dostává se k nám ve městech, na vesnicích, na horách nebo v dešti... Chtěl jsem za každou cenu poznat ty anděly z jiné planety!


Kadir se nejdřív zarazil, a pak přemýšlel a řekl: "Sakra jak to, že mně to nenapadlo dřív! Proč ne! Zkouškou nic neztratíme!" Byl vysokým funkcionářem Komunistické strany Iráku, ale byl to opět on, kdo složil kurdskou národní hymnu.


A skutečně to zkusil a pozval za Československý rozhlas redaktory kurdského vysílání Rádia Jerevan do Prahy a právě na třetí týden v březnu a následně to nějak dojednal s generálním tajemníkem své strany, který byl v Moskvě a skutečně to prosadil!


Vše vycházelo, ale kde by se měl konat náš svátek Newroz, Nový rok 21. března, to jsme ještě nevěděli. Tehdejjší předseda Svazu kurdských studentů Tariq Aqrawi se dal do práce  a zorganizoval to se strýcem Muhsinem. Když jsme se dozvěděli, že se má konat oslava přímo v sále hotelu Paříž, málem jsme se udusili! Svátek, o kterém jsme všichni věděli, že je zakázaný, se měl oslavovat v sále hotelu Paříž, v centru hlavního města Prahy, a to za účasti vedení Rádia Jerevan!


Jak se ke Kadir Dilanovi a ještě ke všem jeho známým přidal strýc Muhsin, to nevím, ale že nebyl nečinný, to je jasné. Jako od excelentního diplomata jsme se to nikdy nedozvěděli.


Konečně přišel ten večer a mohli jsme být spolu, příslušníci národa násilně rozděleného do několika států. A navíc v exkluzivním hotelu Paříž v Praze.


Ten večer se zapsal hluboko do duší všech Kurdů, kteří tam ten večer byli.


Kurdové z Iráku, ze Sýrie, z Iránu, z Turecka, ale ještě k tomu ze Sovětského svazu, Kurdové odlišných ideologií a to od trockistů, komunistů až po nacionalisty, všichni jsme byli společně v sále v historické budově pro nás tehdy neuvěřitelně luxusního hotelu Paříž. A směli jsme najednou svobodně společně zpívat kurdsky, zakázaným jazykem, a oslavit svůj zakázaný svátek Newroz zakázanou hudbou.


Onen večer, ono město, onen hotel, strýc Muhsin, Kadir Dilan a Tariq Aqrewi se zapsali do našich duší!


Strýc Muhsin byl skutečně strýcem. Stačilo, aby se dozvěděl, že něněkdo z nás je nemocný, a on se sebral, byť i v noci, a svým služebním autem s řidičem jel do nemocnice. Bylo jedno, z kterého státu ten kurdský student je.


My všichni, kteří jsme celý život věděli, že stát perzekvuje, jsme najednou poznali ten nám dosud neznámý pocit, že nejvýše postavený zástupce státu je při nás, a bylo jedno, který stát zastupuje! Tento pocit nelze popsat, možná by ho pochopili Židé před založením Izraele. Absence ochrany státu! Přesněji - ne absence, ale celé generace trvající perzekuce ze strany samotného státu vůči svým vlastním občanům!


Ten ráj, ta absolutní pohoda a jistota nám vydržely jen do roku 1974. Pak Saddám Husajn neprodloužil dohodu o autonomii a opět začala válka mezi Kurdy a Bagdádem. Strýc Muhsin nejednou byl pryč, a s ním ten nepopsatelný pocit státní ochrany.


Dozvěděli jsme se, že Saddám Husajn chtěl, aby československé úřady Muhsina zatkly a vydaly do Iráku, ale že se mu podařilo s jeho diplomatickým pasem opustit ČSSR ještě, než by k tomu došlo. Pak jsme slyšeli, že je někde ve Velké Británii.


Léta jsem z dálky sledoval, co dělá, zda žije, a zda je aktivní v kurdské politice.

Před dvěma lety, když jsem byl v Iráku, se mi ho skutečně podařilo najít, stisknout mu ruku a poděkovat mu za to všechno, co pro nás tehdy v těch podmínkách činil!

Ano, strýc Muhsin ještě pořád žije, a žije spokojeně v hlavním městě iráckého Kurdistánu, a je stále aktivní jako poradce národa. Jeden jeho syn, který šel po stopách svého otce, byl dlouhá léta kurdským diplomatem v těch nejriskantnějších zemích, jako je například Turecko. Nyní zjastupuje iráské Kurdy, jakoby byl jejich ministrem zahraničních věcí!

Díky Mustafu Barzánímu a díky strýci Muhsinovi vystudovala v ČSSR řada Kurdů, kteří se následně ve svých oborech dostali do nejvýznamnějších pozic v Kurdistánu či mimo něj!

Díky strýci Muhsine!

Fotografie ;
- Oslava Newroz v Hotelu Paříž v roce 1973
- Irácký prezident u strýce Muhsina
- Strýc Muhsin a Tariq Aqrawi dnes
- Kurdský prezident Mesud Barzani u strýce Muhsina

- S předsedou vlády Štrougalem při přehlídce čestné stráže
- Strýc Muhsin a prezident L.Svoboda v roce 1970 











9 komentářů :

  1. myslím, že pocit, které popsal autor budou moci mít kurdské i arabské a turecké ženy, až konečně budou zcela uznány za lidi a to za svobodné lidi.Až i ony budou mít možnost studovat a cítit ochranu své země.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Turecke ženy maji volebni pravo od roku 1920.O 25 let drive než Francouzky.V Egypte,Turecku i Iranu studuji vysoke školy.Kam na ty blbiny chodite?K SPD?

      Vymazat
  2. podobné pocty štěstí a naděje, které autor popisuje, jistě zakusí většina kurdských tureckých, arabských i pákistánských žen, až se domohou toho, že budou moci studovat, řídit samy svůj život a cítit podporu své země

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 8.03 Podobné pocity už zažili přeživší a proživší (u nás) roky /nejenom/ 1918, 1945, 1948, jaro 1968, 70. léta, převrat 1989... frontu na pracáku, ... Havelské lži, ...po vystřízlivění akorát většině došlo, že po roce 1989 se nesnížil PUCH z plínek proto, že místo praných, žehlených a opakovaně používaných bavlněných plen i pro další sourozence maličkých, byly zavedeny předražené jednorázové pampersky, ale proto, že si mladí už nemohou v mládí dovolit mít děti, když ze svých daní živí armády cizích parazitů, bojí se o práci, hypotéky splatí až rok před penzí... TAKŽE SE RODÍ MÉNĚ DĚTIČEK... a méně prdýlek, méně hovínek.

      Co je nám do domorodých cizích ženských? Ať si žijí, jak chtějí a jak umí. Narozdíl od našich si mohou dovolit nechat zemřít pět šest ze svých dětí na nemoci, zanedbání, podvýživu, jako chodící bombičky... když jejich dalších šest potomků zajistí trvání rodu včetně expanze do Evropy. A v tom to je.

      Vymazat
  3. Pane Uzunoglu skutečných Semitských Hebrejců už je hrozně málo a židé ani šiřitelé euroatlantické civilizace se vás nikdy nezastanou. Jak dlouho existuje usnesení OSN o státu Palestina a zatím je stále někdo jen využíval. Historii znáte lépe než já. Přítel pomůže, parazit využije.

    OdpovědětVymazat
  4. Uzunoglu,to je ten,co měl problémy s ekonomickou kriminálkou

    OdpovědětVymazat
  5. Pan Uzunoglu byl stíhán kriminálkou,dokonce vazebně,ale co za tím reálně bylo,je třeba dohedat.Jinak kurdové by měli mít svůj stát,aby si mohli svobodně řešit své věci sami.Jenže,kde je ropa,tam se válčí a kdo se chce přikrmit na bohatství země,vidíme ve Venezuele,Iráku,Sýrii,Lýbii,atd.Česká kotlina je ekonomicky okupována Německem.Hitler by měl radost.

    OdpovědětVymazat
  6. Dějiny píší vítězové dle svých představ. To co se děje dnes už překračuje všechny roviny. Vis Řeporyjský vlasovec.
    Němcov byl zavražděn 27.2.2015 den před dlouhodobě plánovaným ruským "Majdanem" (sdílel jsem o tom příspěvky už na podzim 2014) pár metrů od Rudého náměstí. Jeho vražda měla vyhnat lidi do ulic. Jen "málo bystrý " člověk si může myslet,že takovou hloupost by udělala ruská tajná služba. Na fotce si užívá jidášské vlastizrádné peníze s prostitutkami. Všechno kolem Němcova je špína a lež typická pro naše "humanisty" a globalistická "solidní" média...Podobná vražda se udála i před hlasováním o Brexitu, kdy vrah zabil prounijní aktivistku a přitom křičel : "Britain First" ( Politické hnutí pro Brexit)://jaromir-

    OdpovědětVymazat
  7. Pan Uzunoglu byl odškodněn vysokou částkou za nezákonné vazební stíhání.

    OdpovědětVymazat

Redakce vás žádá, abyste diskutovali slušně, nenapadali spoludiskutující ani autory, abyste argumentovali věcně a fakty. Děkujeme.