Reklama

neděle 15. března 2020

Autorita TGM, národ a Evropa

Tomáš Garrigue Masaryk
Stanislava Kučerová
15. 3. 2020
Je to již neuvěřitelných více než 30 let, co u nás došlo k nečekanému společenskému převratu. A znovu mnozí z nás budou uvažovat o tom, co se tehdy vlastně stalo, zda proměna společnosti přinesla to, co jsme chtěli, když jsme minulý režim kritizovali, a kde se stala první chyba, že vývoj směřuje jinak a jinam, než jsme chtěli.


Významný přímý účastník listopadových událostí r. 1989, signatář Charty 77 a spoluzakladatel Občanského fóra, napsal s odstupem doby: „Nic sametového nevidím. Šlo o povrchní restauraci s restitucí některých vlastníků z doby před rokem 1948. Výraz „sametová revoluce“ je matoucí a účelový. Kryje snahu zabránit pronikavé demokratizaci, rehabilitaci práva, zákonů, skutečných lidských a občanských práv.“ Dodala bych, že vlády se chopila staronová oligarchie, která se zaštítila neoliberální ideologií. Vyhlásili jsme neomezenou svobodu bez odpovědnosti, všechno měla řešit „neviditelná ruka trhu“. Jenže, jak po všechna ta léta pozorujeme, neviditelná ruka trhu podporuje bezohlednost, sobectví a hrabivost.

Lidem chybí motivace k odvaze, čestnosti a svědomí, protože je nelze výhodně zpeněžit.


Morální zábrany jsou dokonce překážkou v boji o úspěch, který se měří penězi. Na původ peněz se přitom nehledí, jde jen o to, aby se rozmnožovaly. Zisk rozhoduje. A jen zcela pokrytecky se pěstuje pohoršení nad nekalým bohatnutím těch, kteří někomu překážejí. S předstíraným přesvědčením se vyhlašuje celospolečenský boj s korupcí. Je však neúčinný, vede se jen slovně, jen pro uchlácholení oprávněné kritiky. 

Převratné události koncem roku 1989 probudily silné naděje v obrat k lepšímu, dostavilo se i nadšené očekávání a odhodlání odstranit a napravit dosavadní společenské nešvary. Vrátit se k nezapomenutelným ideálům demokracie a humanity. Ale netrvalo dlouho, přišlo vystřízlivění. Vývoj nabral směr, který nikdo z lidu nečekal a nikdo si nepřál. Působením nových elit došlo u nás postupně k šíření marasmu a k postupnému společenskému rozkladu. Neoctli jsme se daleko od stavu, kterému sociologie říká  axnxoxmxixe, stav bez pravidel, stav libovůle a svévole. Místo aby se všemi prostředky – včetně široce pojaté osvěty ve škole i na veřejnosti – posílily žádoucí principy samostatného státu, práva a spravedlnosti, solidarity a humanity, objevilo se něco málo anarcho-intelektuálských utopií.

Neurčitá „snění o Evropě,“ o „nepolitické politice“, o „občanské společnosti“, o „přesahu k transcendentnu“ apod. A k tomu přistoupila masivní propagace ultraliberálních hesel o neomezené svobodě individua, svobodě podnikání, směřující přímočaře a neochvějně k obnově kapitalismu a k slibované kýžené prosperitě. Program obnovy soukromého vlastnictví a neregulovaného trhu postrádal zákonné normy právní i mravní a byl všeobecně pochopen jako neomezená příležitost obohacovat se bez zábran, bez skrupulí či ohledů. Ambiciózní podnikavci využili příležitostí a obsadili hbitě důležité politické nebo ekonomické pozice. Pro obnovu kapitalismu a pro ustavení vrstvy kapitalistů vláda dovolila „zhasnout“, aby na způsoby obohacování nebylo vidět. Původně silný společenský popřevratový konsensus vyprchal.



Destrukční proces vyvrcholil rozdělením společného státu Čechů a Slováků.


Pádem společného státu padl roku 1992 viditelný historický doklad minulého úspěchu i symbol úsilí, které spojovalo generace našich předků v zápase o všelidské ideály svobody, demokracie a humanity. Místo toho jsme pocítili ztrátu nadosobního smyslu pro povinnost. Ztrátu historické kontinuity. Ztrátu ideálu. Ztrátu identity. Demoralizující vliv anomie se ještě prohloubil. Prezident, který z hlediska jakéhosi pomyslného lidského a vesmírného „bytí“ nepocítil v této osudové události „žádnou tragédii“, definitivně přestal být vnímán jako představitel a zosobnění národní tradice.


Ze dne na den procitli démoni minulosti. V médiích všeho druhu (ponejvíce v cizích službách), od tištěných (vzpomeňme na Čelovského „Konec českého tisku“) po televizi, se pěstují nostalgické vzpomínky na staré mocnářství, znevažuje se první Československá republika, křísí se mnichovanské argumenty a nálady, zpochybňuje se první i druhý odboj, zveličuje se a zároveň bagatelizuje protektorátní kolaborantství. Kritizují se oba demokratičtí prezidenti, protože to všechno nějak „zavinili“. Ten druhý údajně i 40letou vládu komunistů. Snaživí redaktoři a moderátoři nás horlivě zbavují „mýtů a kýčů“ první republiky. Byly to, podle nich, mýtus husitský, obrozenský, selský, sokolský, legionářský a tatíčkovský.



Se silně nevraživým podtextem se přehodnocují národní dějiny a k zapomenutí se odsuzuje národní kultura.


S lehkým srdcem odepisujeme Palackého a Jiráska (a vlastně celou klasickou literaturu, ale také hudbu a výtvarné umění), stydíme se za Jana Žižku, posmíváme se táborským kádím a slavíme Westfálský mír. (Jde o konec „války třicetileté“ r. 1648 a o potvrzení zničující nadvlády Habsburků nad českými zeměmi.)


Opakovaně jsme vyzýváni k tomu, abychom se „vyrovnali“ s výsledky 2. světové války a našeho osvobození r. 1945. Znovu se otevřela problematika německé menšiny na českém území a realizace Postupimských dohod. I na některých vysokých školách se dnes už učí, že národní obrození byl omyl. A leckde se obnovují sochy starých mocnářů a bourají památníky nových osvoboditelů. Dehonestuje se 28. říjen. Ale to všechno se dnes u nás smí a může, protože máme „svobodu.“ Nikdo se neptá, kdo si tu svobodu přivlastňuje a k čemu má taková „svoboda“ sloužit.



Nikdo nepřipomíná, že k svobodě nutně patří i odpovědnost.


A nic na tom nedostatku společenského řádu nemění ani nepřehledné množství většinou samoúčelných a malicherných směrnic od vedení Evropské unie v Bruselu, ani nepřehledné množství neživotných a často nedomyšlených zákonů od pražské sněmovny. Nic z toho na chaotický stav anomie nemá a nemůže mít pozitivní vliv.

Domnívám se, že naší současné společnosti, jak ji modelují vládní a vlivné kruhy, chybí především důvěryhodná, celospolečensky uznávaná    a u t o r i t a.
 Autorita, obecně vzato, je sociální vztah mezi lidmi, kteří jsou z nějakého důvodu nositeli vážnosti, respektu a úcty, a mezi těmi, kteří jim vážnost osvědčují, respekt a úctu projevují. Autorita má v lidském společenství od nepaměti významnou funkci, protože nositelé autority právě dík vážnosti, které se těší, mají účinný vliv na činnost a chování těch, kteří jejich autoritu respektují. Podmínkou přirozené autority je, aby členové skupiny sdíleli společné hodnoty a cíle, při jejichž dosahování má nositel autority uznávanou převahu či zásluhu.

Ve velkých, nepřehledných, organizovaných a hierarchizovaných společenských skupinách vzniká autorita funkčně-institucionální. Je spojena se společenskou pozicí a větší či menší účastí na držení moci ve společnosti. Za příznivých okolností se přiznává autorita některým osobnostem nejen na základě respektu k jejich vlivné společenské funkci, ale i na základě dobrovolného uznání jejich obecně lidské nebo odborné převahy. Zprostředkovatelem takové autority je citové pouto obdivu a lásky. Takové autoritě se u demokratických občanů Československé republiky těšil první prezident. T.G.Masaryk byl nejen hlavou státu, ale zosobňoval i dalekosáhlou vážnost a úctu k ideálům politické svobody, demokracie a humanity. (Tu mimořádnou autoritu někteří žárliví názoroví protivníci dodnes Masarykovi závidí.)

Autorita má dvojí axiologickou funkci. Sama hodnotou (to jest tím, co má být váženo, ctěno a milováno), je hlavním činitelem při předávání hodnot (toho, co má být chtěno, toho, co stojí za to, aby se stalo předmětem chtění). Lidé s autoritou jsou ve skupině ručiteli tvorby a ochrany hodnot a jako jejich představitelé zprostředkovávají rovněž spojení s kulturním odkazem minulosti skupiny. Oživují ideály a aktualizují tvořivé síly a snahy předků v nových podmínkách. Jestliže všeobecná vážnost autorit přispívá k integraci daného společenství, znevážení autorit má vliv dezintegrační. Takové dezintegrace jsme bohužel svědky dnes u nás.

Za podmínek dezintegrace a dehonestace hodnot sám stát a jeho orgány nemají a nemohou mít autoritu. Neexistuje tu příklad hodný následování. Masmédia horlivě pracují na znevážení a znectění všeho, co by mohlo budit respekt, ať již v minulosti nebo v přítomnosti. Chybí představa státu jako společného díla a všeobecné soudržnosti. Nejsou obnovovány hodnoty společně sdílené a společnost integrující. Nejsou tu víry a vzory (credenda et miranda), předměty úcty a obdivu. které by nás spojovaly navzájem pro život v přítomnosti, s odkazem předků v minulosti, a které by oduševňovaly i naše děti na cestě do budoucnosti.


Společnost nemá představu o smyslu své existence, dobrovolně se rozkládá a proměňuje v masu nespojených individuí. Není tu pro spolupráci a vzájemnost.


Nespojení jedinci jsou tu pro egoismus, machinace a zápolení, v kterém vítězí hrubá síla a bezohlednost. Hle obraz, který o nás každodenně podávají média: korupce, intriky a pletichy, podvody a podrazy, pomluvy a lži, krádeže a vraždy, prostituce, pornografie, narkomanie, neuvěřitelná sprostota a hrubost, ztráta svědomí, citu, vkusu, taktu, studu, ohledů, lidské důstojnosti. Ale ovšem, jsou tu též všudypřítomné zbytnělé představy o vlastním já. Jedinec je pohlcen představami o svém jedinečném sebeuplatnění, sebeprosazení, sebeuspokojení. Ani ho nenapadne, že mohou existovat i nějaké obecnější, skupinové, např. celonárodní zájmy. Je zřejmé, že individuální svoboda jako jediné kritérium úrovně vyspělosti a kvality společenského života nemůže poskytnout ideový základ pro budování nově ustaveného (zbytkového) státu.


Stav společenské anomie a absence věrohodné autority souvisí s krizí   ixdxexnxtxixtxy.


Čím více se po roce 1989 o identitě mluvilo, tím méně se identita pozitivně utvářela. Slovo identita znamená jednak shodu, totožnost, jednotu, harmonii, nezaměnitelnost osobnosti (jedinec je identický sám se sebou), jednak přijetí motivů, aspirací, hodnot a ideálů od představitelů skupin, ke kterým jedinec patří ( např. rodina, spolek, obec, stát...) Identita se vyjadřuje jak slovem já, tak slovem my. Skupinová identita je neoddělitelná od osobní. Člověk se cítí jako příslušník té nebo oné mikro nebo makroskupiny – současně se chápe jako neopakovatelné individuum.


Národní identita spočívá v souhrnu faktorů, které jsou pro ni charakteristické.


Patří sem: jednotné území (ale jsou výjimky), společná řeč (ale neplatí vždy a všude), společné sociální a hospodářské instituce a vláda, někdy (zdaleka ne vždy) společné náboženství, jednotný dějinný původ, relativně shodná hodnotová orientace. Národní identita je povědomí o historickém společenství, ke kterému patříme, o jeho specifické cestě dějinami mezi cestami jiných národů, je to i vůle ke kontinuitě generací, přenos národního vědomí od předchůdců k pokračovatelům v čase, spojení respektované tradice s nutnou inovací. Vědomí národní identity se probouzí často v ohrožení, v konfrontaci s jinými národními skupinami. Rozhodující pro jeho zformování je – jak se zdá – faktor společné vůle. Tato vůle je u nás v současné době silně oslabena.

Svět dnešní „mediokratury“ manipuluje člověkem a nabízí mu nové vzory pro chování jedinců společensky nezakotvených. Vyšším celkem, k němuž se má vztahovat dnešní skupinová identita, nemá být už národ, ale vyšší geograficko-politický celek – Evropa. Je to nová, neočekávaná příležitost pro identifikaci, ztotožnění, sebepojetí a sebeprojekci současníků. Znamená to, že identitu národní máme odložit? Čím jako Evropani budeme kulturně žít, co budeme chtít, v co budeme doufat?

Skutečnost je taková, že identita jedince čerpá svůj obsah z příslušnosti k rodině, k vrstevníkům, k souvěrcům, k rodnému kraji, k vlasti. Sytí se převážně hodnotami bezprostředně prožívaných okruhů. Teprve pak může vstoupit do celků, které jsou na stupnici zobecnění výše, jako např. dnes aktuálně celý světadíl - kontinent Evropa.


Evropa jako geograficko-historický pojem je velmi vysoká abstrakce.


Odhlédneme-li od jednotlivých evropských zemí, je to pojem značného rozsahu, ale chudého 
obsahu. Je nápadné, že i současná programová sebeprojekce Evropské unie se omezuje na několik všeobecných politických hesel, nadto vlivem nestejných zájmů členských států ne vždy jednoznačného významu. Bez vzájemné výměny materiálních i duchovních hodnot jednotlivých evropských národů by byla pojmová kategorie Evropy obsahově zcela vyprázdněná. I proto je mylné národní uvědomění a program evropské integrace stavět do protikladu. Navzájem se nevylučují, ale naopak podmiňují a doplňují. Ani Češi nevstoupili do Evropské unie s holýma rukama, ale s kulturním bohatstvím, které jejich národní společenství po staletí shromažďovalo. Na toto bohatství nelze zapomínat. A to platí přirozeně i pro ostatní evropské národy. Tím spíše, že se jim zhusta místo deklarované europeizace předkládá módní amerikanizace. Ani federealizovaná Evropa nemůže rušit ideu národa. Vzájemná výměna kulturních hodnot není bez jedinečnosti národů a jejich odlišných národních identit vůbec možná. A tato výměna, která tu byla od nepaměti, je v zájmu zachování evropské civilizace nejvýš nutná.

Všelidský smysl federalizované Evropy nespočívá v hegemonii a v uspokojování geopolitických zájmů velmocí, ale v trvalé a spolehlivé ochraně evropského kulturního dědictví, dědictví jednotlivých evropských národů.


Jak to, že se národní idea u nás potlačuje?


Pro formování skupinové i osobní identity byl u nás v minulosti národní program velmi důležitý. Po roce 1989 se nestal ani předmětem úvah. Zanedbala se starost o autentičnost národa, o jeho uvědomělou existenci, o vědomí historické kontinuity, o jeho charakter, o jeho kulturu a vzdělanost. I národní umění všech druhů nás většinou přestalo životem provázet. Převahu ve veřejném prostoru získala nepřeberná nabídka z dovozu. Zpochybněna byla ovšem především sama kategorie národa. Je to prý přežitek a fikce. Ale tváří v tvář přetrvávajícím nacionalismům tradičních velmocí i novým nacionalismům, které se s neskrývanou silou (leckde i s podporou velmocí) přihlásily k právu na sebeurčení pro tu či onu národnostní skupinu, se musíme ptát:

Není potlačování národní myšlenky v zájmu evropské integrace jen nová účelová politická fikce, která má zbavit některé národy péče o hlubší národní program a zrušit tak jejich identitu, historickou kontinuitu a posléze i holou existenci? A není to příznak neomluvitelné slabosti a nového kolaboranství, že právě my jsme ochotni rezignovat na svou národní identitu?

Soustředěným dlouhodobým působením médií jsme již otupěli, nejsme citliví na útoky proti své národní příslušnosti. A mládež ztratila většinu možností ji získat. Veřejným prostorem zavládla silná protinárodní propaganda. Poznala jsem např. studenty, kteří se báli slova vlast, měli obavy ze „zapáleného“ vlastenectví a chtěli být raději Kelty než Čechy a Slovany. A přitom přece jen se silným pocitem sounáležitosti s vlastním národem a jeho kulturou nám nechybí sebejistota v komunikaci s celým světem za hranicemi. Přijdete-li „ven“, zeptají se vás nepochybně s nepředstíraným zájmem: „Where are you from“?

Ovšem polistopadoví političtí vůdcové nás učíli jinak. Skupinová identita prý má být podřazena identitě individuální, řekl pan P. Pithart. Pokud tomu tak není, rodí prý se extrémismus. Nezbývá než se názorům pana Podivena opět „podivit“. Cožpak přirozená oddanost člověka rodné zemi, nezištná a obětavá práce pro nadosobní celek, vědomí sounáležitosti s blízkými účastníky společného historického osudu - to je možno označit jako extrémismus?

Bez jasné osobní i skupinové identity není možno stanovit smysl života, ani osobní, skupinové, národní a státní cíle. Bez historicky, politicky, hospodářsky a kulturně vytvořené národní identity a důvěry ve vlastní národ nelze vytvořit ani společnou identitu evropskou a harmonické spolubytí a spolužití národů v Evropě.

V integrované Evropě je zapotřebí, aby si národy uchovaly svou národní identitu jako výraz svého specifického kulturního bohatství. A jako podíl na kulturním historickém bohatství Evropy. Pro nás to znamená – při starosti o osud vlastního národa a bratrského národa slovenského – aktivně se účastnit řešení nových otázek a problémů nejen národních, ale i celoevropských a celosvětových. Ale přitom nikdy svou národní identitu nesmíme opouštět. Deficit národní identity oslabuje jak stát, tak i identitu osobní.

Zahraniční pozorovatel o nás svého času napsal: „Historické pohromy oslabily Čechy tak, až začali pochybovat o své identitě a ztrácet pocit životní jistoty. Je u nich nebezpečí jakési lokajské mentality. Češi často více imitují než ze sebe tvoří. Nejistota, která dnes existuje v poměru k Němcům, je typická. Bylo by dobré ujasnit si svou identitu a svůj vklad Evropě. Asi jako to dělal M a s a r y k: znal svět a přitom „stál pevně na zdejší půdě.“

Dovolávat se Masaryka je vskutku na místě. Byl u nás autoritou (tím, kdo má být vážen a ctěn) a zůstává jí. Byl a je představitelem a ručitelem morálně politických a kulturně osvětových hodnot v rozměru osobním, národním i všelidském. Neměli bychom dovolit, aby byl odsouván do dějin bez vztahu k dnešku. Koncem 19. století, v krizové době, kterou F. X. Šalda charakterizoval jako dobu „soumračnou, vyprahlou a zoufalou“, publikoval svých pět programových studií: „Česká otázka“, „O naší nynější krizi“, „Jan Hus“, „Karel Havlíček“, „Otázka sociální.“ Podal tu výklad důležitých etap historie našeho národa v Evropě, ukázal konsenzuální hodnoty, které mohly společnost motivovat, inspirovat a integrovat (credenda et miranda). Sám se postupně svým životem a dílem stal zosobněním pozitivních národních tradic. Takovým zosobněním ve všech peripetiích 20. století zůstal, a my se stále znovu přesvědčujeme o tom, že bez jeho autority nelze u nás udržet a rozvinout ani individuální ani skupinovou identitu. Bez věrohodné autority a vědomí toho, co lidé po generace chtějí, čeho si váží a co milují, spěje individuum i skupina k rozkladu, úpadku, rozpadu.

První odboj a první republika, přes krátkost svého trvání a nedokončenost sociálního programu, ztělesnila Masarykovy směrodatné hodnoty, svobodu a svébytnost národa, rozvoj demokracie a humanity, vzdělanosti a kultury. Dík obětavé práci prostých lidí, kteří tyto hodnoty vzali za své, kteří je přijali jako národní i osobní program, vznikl na našem území a 20 let existoval stát, na který vzpomínáme s láskou a hrdostí.

Masaryk a jeho spolupracovníci, spoluzakladatelé Československa, by hluboce nesouhlasili se současností. Vždyť tvorbě nového státu a boji za svobodu a samostatnost věnovali celý svůj život. Československo bylo smyslem jejich života, cílem veškeré jejich energie, veškerého jejich rozumu i citu. Nedokázali by oželet ztrátu Československa. Státu, který vznikl jako výsledek dlouholetého boje vlastenců, buditelů, sokolů, legionářů. Státu, který byl vítězstvím porobeného národa nad třemi sty lety nesvobody a nesamostatnosti. .

Nesmířili by se se ztrátou prestiže státu. Kam se podělo hrdé Československo? Zbylo tu jakési dílčí oslabené Česko, státeček, téměř poslední v žebříčku srovnávaných 148 zemí.

Nesmířili by se s poklesem parlamentarismu.

Kam se poděla odpovědnost politických elit? Cožpak politiky nemá charakterizovat respekt k historické kontinuitě národa i vážnost k současnému postavení státu? A není podmínkou žádoucího podání historické i současné skutečnosti pravda? Pravda bez cynického, utilitárního a manipulativního překrucování v zájmu propagandy těch nebo oněch vlivných mocenských center?

Začalo to kuponovou privatizací, pokračovalo sanací bank v cizím zájmu a skončilo korupčním hospodařením „bilion sem, bilion tam“. Zapomenuta byla věrnost historické paměti, vážnost k usilování předků i odpovědnost za budoucnost příštích generací. Cílem se nestala uvědomělost a rozhled občanů, všeobecná vzdělanost a kulturní úroveň obyvatel. Cílem se stal úpadkový model Evropy, která nedokáže nabídnout nic víc než lavinu zboží a hedonismus spotřeby. Pro politické elity u nás tak vznikla pochybná závislost a ochotné posluhování mocným kapitalistům a nadnárodnímu kapitálu. Nejde o žádnou uvědomělou historickou úlohu našeho národa. Jde o to, jakou máme v Evropské unii „imidž“, řekl předseda jedné polistopadové vlády. Jak sdílíme evropské hodnoty, jak se účastníme její zahraniční politiky a jak vyznáváme konzumní ideály ve všech oblastech života. Ani ho nenapadlo, že vláda a stát nemá sloužit zájmům politiků a jejich „imidži“, ale potřebám občanů a jejich autentickému životu v duchu vzdělanosti a kultury, nezávislé na pouhé konzumní nabídce a poptávce mocných.

Představitelé první republiky by se nesmířili s nedostatkem péče o školství a o učitele, o jejich kvalifikaci a o materiální zabezpečení.

Zapomenuto je prvorepublikové heslo „Stát jsme my“, my občané. Místo občanů se vyjadřují všudypřítomná média a vedle nich se vynořují se svými hlasy četné neziskové organizace.


Stát se rozpadá a štěpí. 


A k parlamentarismu patří i otázka sociální. Zakladatelé Československa by se nesmířili s nezaměstnaností ani s bezdomovectvím ani se sociální vyděděností. Vyznávali zásadu, že každý má právo na práci a na spravedlivou odměnu. Ne na almužnu, ale na spravedlivou odměnu.

Nesmířili by se se sobectvím a arogancí. S pavlačovými způsoby nactiutrhání, pomluvami, sprostotou a nadávkami ve veřejném prostoru. Ve veřejném prostoru, který se tak často prolne i s politickým prostorem. Masaryk odsuzoval nízkost myšlení i chování některých politiků. Měl pro ni výstižný název. Byl to „Kocourkov “ a „Hulvátov“. A my se nestačíme divit, jak počet „Kocourkovů“ a „Hulvátovů“ stoupá.

Nesmířili by se s gendrovými extravagancemi, gamblerstvím, s kouřením marihuany ani s alkoholismem.

Nesmířili by se s církevními restitucemi, s restaurací majetkových poměrů před prvorepublikovou pozemkovou reformou.

A zejména by se nesmířili s manipulativním zneužíváním hesla   d e m o k r a c i e  v zájmu těch či oněch prospěchářských elit, i militantně zahraničně zaměřených.

„Opravdové demokracii nestačí instituce, ona potřebuje lidí, lidí živých, tedy lidí věřících v poslání svého státu a národa... Naše demokracie je mravním úkolem nejen úředníků a vojáků, nýbrž všech občanů. Naše demokracie musí být stálou reformou, revolucí, ale revolucí hlav a srdcí.“ To řekl náš první prezident ve svém poselství k národu dne 28. října 1928. A to má nadčasovou platnost.

Masarykovy myšlenky o národnosti a mezinárodnosti, o národě a lidstvu, o toleranci a sdružování národů usvědčují ze zaslepené předpojatosti naše „antipatrioty“, kteří zastáncům národní identity podsouvají šovinismus, provincialismus, skupinový egoismus, xenofobii ba i rasismus. Místo národní orientace ve státě, která prý je počátkem lidského neštěstí, protože prý organizuje stát proti jiným národům, bychom se prý měli orientovat všelidsky, na lidstvo, případně kosmicky, k vesmírnému bytí a transcendentnu. Ale podobné rady svědčí jen o neschopnosti spojit domov se světem. Vlast vskutku není „nora“ ani „nevětraný pelech“ ani „dvorek, přes jehož zídku nevidíme za humna“, jak usoudila svého času hlava našeho polistopadového státu. A není to ani „nedostatek vlastního rozumu a svědomí“, pociťuje-li člověk starost o osud svého národa. Spíše opak svědčí o absenci rozumu a svědomí.

Češství (českoslovenství), kterému nás učí Masaryk, není zahleděno samo do sebe, ale vyznačuje se mnohostrannými přesahy ve smyslu společensko-politickém, morálně filozofickém, kulturním a sociálním v prostoru i čase, se zřetelem na minulost, přítomnost i budoucnost. A je velice současné. Cožpak se to netýká dneška, když, s pohledem upřeným do minulosti, do 15. století, kdy došlo k utužení nevolnictví, Masaryk řekl:“Láska k moci a bohatství zvítězila nad českým srdcem a rozumem.“ Nestalo se totéž i o pět století později?

A není velice současný i závěr jeho „České otázky“, který zní: „Z krize této není východu, než návratem k našemu národnímu programu vlastní cesty mezi dějinnými cestami jiných národů v Evropě.“ Domnívám se, že tento závěr - po všech historických peripetiích – dnes znovu a velice výstižně a naléhavě platí.


21 komentářů :

  1. Tento článek o TGM jste sem dali jako na objednávku. Teď jsem našel taky něco přečteníhodného o jiném velikánovi české historie. Web se jmenuje, nejvíc.info.cz a článek "Drazí čtenáři a drazí spoluobčané v pravdě, v pravdě vám říkám, kdo neprojeví soucit a milosrdenství, ten bude souzen, bez soucitu a milosrdenství." Doporučuji!
    Hej hou, rudý dědeček

    OdpovědětVymazat
  2. Navzdory mechanismu globalizace má paní profesorka naprostou pravdu.

    OdpovědětVymazat
  3. Kamera živě - Staroměstské náměstí:
    https://www.earthcam.com/czechrepublic/prague/?cam=grandhotel_str

    OdpovědětVymazat
  4. Tak to se nemělo stát 89 ne abychom žily lépe ale eu debílci chtějí občany vyměnit za slimáky. Zničit národní státy udělat svět bez hranic vrátit nás do středověku. Pokud nastane opravdu nějaká zabijácká infekce jako mor tak většina lidí v tom jejich světě bez hranic chcípne. Je se třeba vrátit k národním státům a vykašlat se na šílenou eu.

    OdpovědětVymazat
  5. Ano, je to tak: Z krize této není východu, než návratem k našemu národnímu programu vlastní cesty mezi dějinnými cestami jiných národů v Evropě... A rychle!

    OdpovědětVymazat
  6. T.G.M. byl člověk(!) se svými klady a chybami. Z prvu tápal, než našel svou cestu. Nelze mu odepřít jedno. Co udělal pro český stát a jeho lid, pro český bárod. Vážím si ho ale ne tak, jak by si zřejmě zasloužil a to právě za jeho chyby. proto bych ho nechal v klidu a vážil si toho, co pro svou zemi udělal. A kdo že tu říká, že vlasně nic neudělal? Nevím, ale Čech to asi nebude...

    OdpovědětVymazat
  7. Kam se hrabe TGM na naše novodobé autority jako je šmíra Hrušínský, jeho kumpán Hřebejk, nácíček Novotný z Vlasovcova, nebo pirátský kapitán pražské kocábky Hřib :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. pirátská prašivka bude od zítřka kontrolovat cestující v pražské MHD a pokutovat ty bez roušek, už se moc a moc těším :-)

      Vymazat
  8. Tento článek o TGM jste sem dali jako na objednávku. Teď jsem našel taky něco přečteníhodného o jiném velikánovi české historie. Web se jmenuje, nejvíc.info.cz a článek "Drazí čtenáři a drazí spoluobčané v pravdě, v pravdě vám říkám, kdo neprojeví soucit a milosrdenství, ten bude souzen, bez soucitu a milosrdenství." Doporučuji!
    Hej hou, rudý dědeček

    OdpovědětVymazat
  9. Paní Kučerová děkuji za článek. Každé slovo, co jste napsala je pravdivé a zároveň velmi smutné, kam až se náš národ dostal a je otázkou kde skončí. Někdy mám pocit beznaděje a lhostejnost k vlasti je až zarážející. Co se s námi stalo?

    OdpovědětVymazat
  10. Ano, právě dnes má pro nás velkou důležitost sebeurčování nqašich národů. Nebyla to nakonec žádná náhoda, že vznikl stát Československo. Po První (tehdy "jen" ještě Velké) válce. Vždyť málokteré národy si byly a jsou tak blízké. Chybou První republiky bylo špatné řešení národnostních otázek z obou stran.
    Ale k k vlastnímu sebeuvědomování je nutné lidi vychovávat a učit. Proto by bylo třeba v první řadě vyhnat ze školství ty, kteří likvidují (a vlastně už téměř zlikvidovali) úroveň našich škol, které nám svého času zajišťovaly místo v první desítce. Mimochodem i když patřím k těm kteří volili Zemana za prezidenta, nikdy mu neodpustím ten jeho výrok o tom, jak naše školství zaostává - tuším - i za Nepálem. Škola tu není pro potěchu, ale pro to, aby se žáci a studenti připravili na další život v celku. MNě se taky nelíbily hodiny některých předmětů, u každého je to trošku jiné, ale nakonec jsem byl za to rád. Život mne naučil si toho vážit.
    Zkrátka chci říci, že se musí vrátit do našich ruk vzdělávání dospívajících a ne je přenechávat vlivu nějakých těch skoro anonymních a ze zahraničí financovaných neziskovek. Ty by měly podepsat prohlášení, že nejsou agenty zahraničí (podobně jako v Rusku) a při porušení je nemilosrdně trestat osobně.
    Jestli přijde noví Národní obrození? Já tomu věřím, protože přes všechno tu jsou mladí, kteří přemýšlejí sami a jsou schopni přes "kvalitní" výuku ve školách" docházet ke správným závěrům. Možná to nebudou oni sami, ale jejich duchovní potomci. Ostatně i to První obrození nemělo lehký start a nezbohatlo na tom. Navíc naše řeč je unikátní v tom, že je schopna jak obrazného vyjádření, tak i přesného popisu bez ztráty "kytičky". A Vy, co znáte cizí jazyky, řekněte, které jazyky to dokáží v takové míře. Jak říkával Jan Werich, zkuste přeložit červeňoučké jablíčko tam a zpět nejen slovně ale také významově. Náš jazyk byl vždy naší tajnou zbraní všem na očích. I proto by nejspíše zrádci, nepřátelé, pohůnci a lokajové v cizích službách tak rádi náš jazyk nakonec zlikvidovali nebo znovu odsoudili do role dorozumívací řeči té chátry, spodiny, kverulantů, pohanů, husitů a Bůh suď koho ještě.
    A ostatně proč my bychom se měli omlouvat za to, co nám způsobili a začali jiní? Aby oni klidně spali? Za mně tůdle nůdle!

    OdpovědětVymazat
  11. Nejvíc se národní ideje prosazovaly za komunistů , na to pan autor jaksi zapomenul !

    OdpovědětVymazat
  12. http://m.infokuryr.cz/news.php?extend.26989.2 COPAK JE TO ZA VOJÁKA? Generál Petr Pavel.
    Zeman zabodoval ! V našich TV nesmí být vysíláno!! Stojí za to si to poslechnout.....
    http://www.liveleak.com/view? i=171_1455399136

    OdpovědětVymazat
  13. Toz hositctvi se vrací na porad dne i s marsálem Janem Zizkó protoze jinák to svoloc nevemeteme...coz je enem holá pravda.....hezkó nedeli P.S.

    OdpovědětVymazat
  14. Sametová revoluce´= restaurace diktatury kapitálu v tom nejprimitivnějším podání, tedy vrácení občanů Česka do dob zvratu nevolnictví v kapitalismus. Je proto pro současný ansámbl diktátorů jistě radostné, jak se podařilo stát a společnost rozložit do stavu hniloby. Kulturní úpadek nastoupil v okamžiku, kdy se "umělci" totálně zaprodali do služeb peněz - tedy diktatury kapitálu a vzali na sebe břemeno "pražské kavárny". Ten puch tohoto zrádcovství lidí z kategorie, která kdysi stála u obrození českého národa a vždy tvořila avantgardu a nyní propadla pod chvost svým pánům mravně, kulturně. Ano, neměli bychom zaměňovat Hrušky s jablky, zejména když hrušky již propadly hnilobě, ale odlišit je snadné je na pultě, ale pod pultem - za pultem? A tak z avatngardy se nám porodili neobolševici kapitalistického ražení. (Zdá se mi, že ten termín neobolševik bude docela dobrým doplňkem ještě blbějšího termínu neomarxista ( z Frankfurtské říše, odkud nám Šušelka píše).
    A nyní se k blbcům v souběhu s koronavirem ozývají praktičtí lékaři a vyhrožují stávkou, neb se nepředzásobili vůbec žádnými ochrannými pomůckami a moc se diví, že by měli. Kterou lékařskou měšťankou páni doktoři prošli, co se naučili z mikrobiologie, epidemiologie, pokud se vůbec na své měšťance učili?
    Ani pan dr. Prymula to nezachrání - ne tak dávno pro "střet zájmů" (čachry za miliony) na hodinu vyhozený z místa ředitele FN Hradec Králové. Vakcinolog, kdoví, jak měl vnořené prsty do kauzy vakciny proti prasečí chřipce, byly vyhozeny miliardy Kč! Že by dnes napravoval své hříchy a bez zisku???
    Vše je omyl, za vše může Putin, Zeman a Babiš - aspoň tak soudí ti, kterým pánbůh hodně ubral na IQ a žijí jako parazité jen výkřiky tuposti do éteru i na papír. A samozřejmě za tučné korupné nejen jeden napíše rád kdejakou hovadinu a lež, ti slušnější jen pomluvu.

    OdpovědětVymazat
  15. Nepřečetl jsem článek, hodný pozornosti celý. Pokud je řeč o TGM, lze mu připsat zásluhy na vzniku ČSR, ale také chyby. A kdo něco děla nedělá i chyby. ČSR byl kapitalistický stát s jeho klady i nedostatky. Navíc nevznikl na zelené louce, ale v prostředí kapitalismu, v prostředí kde člověk k člověku je vlkem a náš stát musel urputně bojovat o svou existenci. Samozřejmě v takovém prostředí nebylo náhodou, že přišel po 20-tileté existenci Mnichovský diktát a byli jsme zradou tzv. demokratických zemí, jako je Francie a Anglie hozeni jako návnada Hilerovi. Rakušanovi, který tak zblbl německý národ, že si jej Němci zvolili do čela státu, který způsobil nejzločinnější systém a to je fašismu, z desítkami milionů životů. A je tomu dodnes, kdy ČSR rozbili za pomoci domácích kolaborantů opět dravé mocnosti, v rukách kterých jsme jednou tam kam patříme, mezi Slovany a podruhé tam kam nepatříme, mezi anglosasské nepříliš přátelské režimy. A největším nebezpečím pro nás jsou USA a EU , které více jak 200 let masakrují a terorizují svět a vytvářejí ve světě velmi nebezpečnou, válečnou atmosféru čímž ztrácíme naší suverenitu.

    OdpovědětVymazat
  16. Už jenom za větu, že musíme zhasnout před právníky měl být V. Klaus postaven mimo mísu. Místo toho se tu stal prezidentem, svou kariéru zakončil amnestií, kterou pak zhasnul definitivně. Pro někoho možná nečekaně, ale vždyť on v podstatě celou privatizaci postavil na podfucích a iluzích. Kraďte, švindlujte, podvádějte, tunelujte, my jsme vám k tomu zhasli. Po letech pak překvapivě zjistíme, že morálka je v trapu. O té se od 17.11.1989 nemluví, pouze se vyčítal její nedostatek předchozímu režimu. Ovšem v jím nastoupené cestě jsme neomylně pokračovali. V některých věcech jsme pak překonali netušené hranice. Zkrátka stát a jeho zřízení postavené na takových základech nemůže z dlouhodobého hlediska obstát.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. http://www.skrytapravda.cz/domaci/1361-jak-to-ze-olaf-a-statni-zastupci-nezatkli-kalouska-za-vetsi-zlociny-predlozme-dukazy
      https://zpravy.idnes.cz/ministerstvo-financi-odtajnilo-komu-prominulo-miliony-za-dotacni-chyby-143-/domaci.aspx?c=A110817_120527_domaci_cen

      Vymazat
  17. Bohužel,vše co je v článku uvedeno a týká se svébytnosti našeho národa je programově a cíleně překreslováno,pošlapáváno,dehonestováno a zadupáváno do země.
    Lidé žijící v tomto prostoru budou postupně zbaveni národní identity,kultury a svých dějin.Tento plánovaný proces byl odstartován autory pod pseudonymem "Podiven" /jedním je i P.Pithart/ v knize " Češi v dějinách nové doby ".

    OdpovědětVymazat
  18. Bratře Žižko, probuď se a pomoz nám vyhnat ty samé cizáky, které jsi tak děsil a stále děsíš.

    OdpovědětVymazat

Redakce vás žádá, abyste diskutovali slušně, nenapadali spoludiskutující ani autory, abyste argumentovali věcně a fakty. Děkujeme.