Byli jsme před sloupem, budeme i po něm (Malý traktát o kultu neposkvrněnosti)

Mojmír Grygar

7. 3. 2020

1. Víte, o jakém sloupu mluvím. O tom, který dal postavit císař Ferdinand III. roku 1652 na počest vítězství katolické Prahy, která ubránila Staré město před Švédy. Už v tomto tvrzení je kus pokrytectví. Nešlo o dík studentům přejmenované Karlo–Ferdinandovy univerzity, nešlo o uznání zásluh jezuitů–přistěhovalců oddaných císaři a víře, nešlo o několik šlechtických a desítky patricijských a měšťanských a rodů, které se „rozumně“ vzdaly kalicha, aby nepřišly o majetek, ale šlo především o splacení dluhu, který měl císař, světská a církevní katolická šlechta vůči – Panně Marii. Musíme se na chvíli vžít do mentality bojovníků, kteří se sešikovali, aby vyhladili nebezpečné české kacíře. Ve skutečnosti se jim to navzdory drastickým opatřením nepodařilo, i když měl český národ namále.

Vztyčení Mariánského sloupu na náměstí v Praze, kde 21. června 1621 Ferdinand II. dal popravit 27 iniciátorů protestantské vzpoury, bylo symbolickým vyjádřením mementa pro kohokoli, kdo by se snad v budoucnosti odvážil ohrozit sílu nerozborné jednoty Habsburků a katolické církve. Současně to byl akt díkůvzání Panně Marii, kterou bojovníci proti kacířům zapřáhli do svého válečného vozu. V rozhodující historické chvíli, kterou předznamenala vzpoura stavů českého sněmu, císařští se uchýlili pod ochranu – nikoho menšího, než přímo Matky Boží. Vojáci Maxmiliána Bavorského, žoldnéři sehnaní ze všech končin Evropy, se obrátili k Bohorodičce ne pokornou modlitbou o pomoc, ale téměř výhrůžným vzkazem, který dali vyšít na své bojové korouhve: „Matko Boží, dokaž, že jsi naše matka!“ (Je s podivem, že ty tisíce ozbrojených chlapů se vydávalo za syny „neposkvrněné“ panny.) A ona, buď jak buď, to dokázala. Po vítězné bitvě na bělohorské pláni šťastný císař čerstvě povýšeného kurýra Bigliu vypravil do Říma, aby papeže Pavla V., který netrpělivě čekal na výsledek bitvy, co nejrychleji uvědomil o vítězství. Plukovníkovi, obdarovanému na cestu vzácným prstenem, to trvalo celých 14 dní než jednasedmdesátiletému papeži předal zprávu. Svatý otec ihned vyhlásil na počest Panny průvod městem, ale, běda, během slavnosti ho sklátila nemoc a zakrátko se odebral na onen svět. (V podivných okolnostech papežovy smrti mohli bychom vidět znamení znamení Mariiny nepřízně. Ale kdo by si troufal na takovou kacířskou myšlenku!)

2. Když se 8. listopadu 2012, na den 382 dva let od bitvy na Bílé hoře, podařilo vládě Petra Nečase prosadit za podivných okolností zákon o církevních restitucích, mohlo se to pokládat za silácký kousek politika vydávajícího se za příkladného katolíka. Proč by mu nemohla přijít Bohorodička na pomoc? Sice brzy se ukázalo, že s tou vzornou Nečasovou morálkou to není zrovna v pořádku, ale věc se stala, a nám nezbývat, než ji popisovat a demaskovat. Nepřekvapuje, že pan kardinál Duka v tomto velkém církevním úspěchu viděl příznak Boží přízně, a také se nedivíme, že mu nevadilo porušit principy demokracie, když sloužil ve Svatovítském chrámu děkovnou mši za věrné katolíky v České televizi, kteří svými diskusními machinacemi dopomohli církvi k obrovskému majetku.

Když se zamýšlím nad touto událostí, která navazuje na Bílou horu a na její katastrofální důsledky pro český národ a lid, napadá mě podivná myšlenka, že takové významné události v dějinách víry a moci souvisejí s tajemstvím nesmrtelnosti duše. Odedávna se klade otázka, odkud se při narození dítěte bere duše – nesmrtelnost přece nemá konec, a proto ani začátek. Učení teologové nám vysvětlí, že někde v nebeském depu jsou připraveny duše, z nichž každá čeká na svého smrtelného adresáta–nosiče. Když se dítě narodí, přidělí se mu, podle pro nás nepochopitelného úradku, duše. Tento vzor, kdy duše čeká na vhodnou chvíli, až se může snést na zem a oživit mrtvou schránku, se dá také uplatnit na zmíněné historické události. Podle katolické víry nebylo možné donekonečna trpět kacíře české, německé nebo jiné národnosti. Církev i dějiny mají dost času. I nastala příznivá konstelace a duch Ferdinanda II. a papeže Pavla V. vykonal nezbytné dílo. Oba se stali, spolu se ostatními šiřiteli víry ovládajícími argumenty slova i železa, ztělesněním Boží vůle. Obrazně řečeno – snesla se na ně v nebesích již připravená a na vhodnou hodinu čekající milost. K podobné události došlo i v případě církevních restitucí roku 2012, kdy konečně nastala kýžená chvíle realizovat bohumilý akt. Také možnost postavit na Staroměstském náměstí nápodobu zničeného sloupu se naskytla teprve za vlády politické koalice, bez níž by se dávný plán tvrdého jádra katolíků nemohl uskutečnit. I tu jakoby se z nebeského útočiště sneslo boží požehnání, které trpělivě čekalo na svůj okamžik.

3. Nerad se pouštím do neřešitelných teologických problémů, jakým je tajemství božské Trojice nebo otázka, jak chápat dvoudomou podstatu Ježíše Krista jako boho–člověka, jak rozumět tomu, že Bůh na nebesích byl jeho otcem, zatímco početí zajistil Duch svatý, jak uvést do souladu, že na kříži trpěl bolestmi smrtelníků, ale náhle se vysvobodil z lidské podoby a mohl třetího dne vstát z mrtvých a vznést se na nebesa. Stejně nesnadné je uvést jeho nápadné a doslovné zázraky do souladu s nadčasovou a velkolepou povahou jeho učení. Ať již si budeme Kristovu osobnost vysvětlovat jakkoli, je nesporné, že propůjčil hlas zbídačelým, pronásledovaným, poníženým milionům lidí své doby, kdy se celý svět řítil do propasti. V jeho poselství jsou rozpory (miluj své nepřátele versus ne mír, ale meč ), ale základní smysl zůstává – povznést hodnotu    k a ž d é h o  člověka. To byl ve své době a navzdory dějinným zvratům stále zůstává jako nenaplněný ideál. Ani církev v tom neměla jasno – teprve nedávno přiznala možnost spásy i lidem, kteří nepřijali nebo ani neměli příležitost přijmout křesťanství. Snad ještě těžší je chápat tělesnou a duchovní podstatu Bohorodičky, nevinné panny, která podle apokryfů žila v klášteře a mniši ji otevřeli dveře do světa, jakmile dosáhla věku, který již nebyl v souladu s přísným klášterním řádem. O jejím pozdějším životě nevíme nic, jen to, že zemřela někde v Malé Asii. Mohu dosvědčit, že jsem měl před lety při letním pobytu u moře v Turecku možnost navštívit kamenný domek v horách, kde Marie trávila poslední dny. Autokarový zájezd splňoval všechny podmínky podobných turistických akcí, nescházeli ochotní průvodci, velké panely s obrazy a texty, letáky, suvenýry, občerstvení. Zůstala otevřena jen zásadní otázka, zda je lokalita s nezvykle zachovaným a čisťoučkým domkem autentická. Jako důkaz pravosti se na panelch uváděla stručná zmínka v bibli a skutečnost, že toto místo navštívil papež Jan Pavel II. Přišlo mi divné, že sama papežova návštěva stačí k tomu, aby bylo místo označeno za pravé. Reagoval jsem na to pro sebe italskou průpovídkou – není-li to pravda, je to dobře vymyšleno.

4. Kardinální otázku o tom, jak panna rodí dítě, nechávám stranou. Teologové mají odzbrojující slogan – credo, quia abssurdum est, věřím tomu, protože je to nesmysl. Takový postoj samozřejmě již od počátku každou diskusi zadusí.

Tezi o Kristově neposkvrněném početí lidé kritického myšlení již dávno odmítli,. Není to tak dávno, kdy Masaryk namítal, že tento sporný článek víry uráží všechny ženy–matky. Je nepřijatelné charakterizovat početí každého člověka jako poskvrněné, zatíženému dědičným hříchem. Když se kdysi věřící modlili u Sloupu na Staroměstském náměstí nebo kdekoli jinde u Mariiny sochy nebo obrazu, nevědomky tím potvrzovali nečisté pocity spojené s narozením člověka. V této chvíli se víra mění v pověru.

Odkud se vlastně vzal příběh o neposkvrněné panně, která porodí spasitele?

Nemá autentické židovské kořeny, sahá do mnohem starších dějin orientální mytologie. V staročínské knize Ši-King čteme: „Ona se modlila a obětovala, aby ten, po němž lid toužil, přišel; v tom okamžení pocítila otřesení svých vnitřností a byla proniknuta hrůzou a úctou. A když její čas přišel, porodila svého prvorozence jako útlého beránka, bez poranění a bez poskvrny.“ V indické Vegandě se dočteme, že „v lůně ženy přijme paprsek božského světla lidskou podobu, ona porodí jako panna, protože ji žádný lidský styk neposkvrnil.“ Krišnovi, podobně jako Ježíšovi, byl nejvyšší božskou instancí svěřen úkol, aby sestoupil jako člověk na zemi a tam vykonal dílo spásy. Nepřekvapuje, že v čínské i indické legendě se vykupitel narodí v nejchudším prostředí, v chýši, obklopen „voly a beránky, kteří ho zahřívali svým dechem“. Získal by bůh, který by se narodil v přepychu a lesku královského paláce, důvěru prostých lidí?

Buď jak buď, na Bohorodičku církev během tisíciletí naložila a nakládá takovou symbolickou nálož, že je tato prostá žena ani nemůže unést. Uvedu několik příkladů a předem se omlouvám za jejich úroveň. Netýká se to slavného zázraku, kdy se Panna Marie zjevila v roce 1917 v portugalské Fátimě nevinným dětem, pasáčkům, aby jim dokonce sděliila proroctví, s jejichž prozrazením církevní cenzoři mají stále dost starostí, a pokud vzpomenu podobnou příhodu v dosud vatikánskou komisí neschváleném zjevení Matky Boží v Meždugorje v Hercegovině, pak jen proto, že se o ní zmiňuje Jirous–Magor, známý disident. Jeho neodolatelné puzení k provokaci bez jakéhokoli omezení se snad nejhůře projevilo v následujících verších: 

Srdce snad Oko Boží  či píča kunda Mariina?  Stačilo by maličko  Pane Ach Panno Marie z Meždugorje  když jsem do kundy  strčila sošku Tvoji. 

Toto nenapsal nějaký neznaboh–sprosťák, který si chtěl svlažit žáhu na nejvyšší světici křesťanského mýtu, nýbrž veršovec hlásící se ke katolické víře (snad jen proto, že byla u komunistů v nemilosti?), básník, jehož jménem se označují ulice, a který, s vlasy až na ramena a v náladě, obcházel školy, aby dětem vysvětloval hrůzy komunismu. Ještě, že se ho děti neptali na Kristovo početí!

Druhým šokujícím a mnohem nebezpečnějším rouhačstvím je způsob, jak piraně, nezletilí kluci sdružení v neapolských tlupách, paranzách, chápou svůj vztah k Matce Boží. Mýlili byste se, kdybyste předpokládali, že je představa Svaté Panny zachrání před spácháním nejhorších zločinů, ať již zabíjejí pro peníze, pro zájem party nebo jen tak, pro zábavu. Italský spisovatel Roberto Saviano, který se musí dlouhá léta skrývat, protože ve svých knihách odhalil praktiky neapolských mafiánů, popsal v knize Piraně (La paranza dei bambini, 2016), jak výrostci dovedou sloučit katolickou víru se svým krvavým podnikáním. Autor například popisuje, jak se Piškotek, jeden z nejmladších členů paranzy, připravuje na důležitý úkol – proniknout přímo k jednomu z nejmocnějších šéfů místní mafie a na místě ho odprásknout. Hošík, aby si dodal odvahy, zajde do kostela a hledá tam pomoc u madony a Ježíška: „ 'Madono paranzy'...,“, řekl s pohledem upřeným „na přelíbeznou postavu, která shůry provoněla vzduch.“ Piškotkovi se sice nepodařilo najít slova, aby přednesl svou prosbu, ale – buď jak buď – nenáviděného Rohypnola i jeho prdelatou Maddalenu se mu podařilo zdárně sejmout. Jistě věřil, že mu byla Madona nápomocná.

Opravdu – prosby, které věřící nakládají na Bohorodičku bývají těžké a nepatřičné, nemravné a hnusné.

5. Zřejmě nikdo, kdo papouškoval oficiální verzi Ferdinanda III. o tom, že Mariánský sloup neměl nic společného s bělohorskou bitvou, ale byl postaven na počest Pražanů hajících pravý břeh Prahy před Švédy, nehledal odpověď v dobové literatuře, jmenovitě v dílech H. J. CH. von Grimmelshausena (1622-1676), nejznámějšího autora německého baroka, který ve svých knihách o Dobrodružném Simpliciu Simplicissimovi barvitě, ale politicky velmi nekorektně popsal neuvěřitelné, drastické i směšné příběhy vojáků třicetileté války. Hned slyším námitku – Grimmelshausen není seriózní autor, vycházel vstříc lidovému vkusu, obhroublému humoru, obscenitě, siláckým kouskům, podvodům, intrikám a podrazům. Naše čtenáře bezpochyby zaujme, že jedna z jeho hrdinek byla „arcipodvodnice, poběhlice a cikánka Kuráž“, vlastním jménem kupodivu „panna Libuška“, odložená dcera nějakého velkého českého pána, zřejmě kacíře, vychovávaná v Prachaticích. Když se k městu blížil císařský maršálek Buquoy, bylo Lidušce 13 let (jako Panně Marii, když ji mniši propustili z kláštera) a její schovanka usoudila, že děvče před znásilněním zachrání převlek za hocha. Hrdinka po letech vzpomíná, jak „vítěz v dobytém městě pobíjel muže, znásilňoval ženy a město samo vyplenil; tyhle věci se za nedávné nekonečné války (text vznikl v roce 1670) děly tak často, že je to po celém světě známá písnička“. Ostřílení kyrysníci samozřejmě brzy odhalili, že ten udatný hoch je převlečená žena, a jí nezbylo, než využít všech svých fyzických i duševních vlastností a schopností, aby ve válce obstála. Tak přišla ke své výše uvedené charakteristice. Připomeňme, že autor v ní vidí nezdolnou, životaschopnou Češku, která, když na to přijde, předstírá – jako všichni Češi –, že neumí německy, ale v ničem se nezpronevěřuje dobovému šprochu – „odkud Čech odnese koudel, tam Němec nenajde ani konopí“. Ale nás teď zajímá, co nám poví o bitvě, ke které došlo o 30 let později, kdy se Švédové chystali dobýt město na druhém břehu Vltavy. Kuráž tuto událost přirovnává k jedné z nejkrutějších bitev třicetileté války, k dobytí, rabování a vypálení Magdeburku v roce 1671 císařským vojevůdcem Tillym. I stalo se tehdy, že se jeden řadový voják zmocnil velkého množství peněz a vzápětí je prohrál v kostkách. Když se to Tilly dozvěděl, dal vojáčka pověsit, ne pro loupež samu, ale proto, že si peněz nevážil – jak by si potom mohl vážit císaře? K podobnému případu došlo v Praze na Malé Straně, kde řadový voják „pobral dvacet tisíc tvrdých dukátů, které pak na jediné posezení prohrál“. Když se to doneslo maršálu Königsmarkovi, reagoval jako Tilly – rozkázal vojáka popravit. Ale ten stačil ještě vyslovit prosbu – počkejte, až se zmocníme Starého města, tam se obohatím ještě víc. Neobohatil se a byl pověšen. To je vše, co Kuráž řekne o boji o Prahu v roce 1652. Je tam řečena holá, nepřikrášlená pravda o válce. Nešlo o víru, ale o kořist. Pokud někdo věřil, že Panna Marie bděla nad úspěchy katolických vojsk, pak v případě vyplundrovaného a hořícího Magdeburku (Panenského hradu) musela odvrátiti hlavu od podívané, na kterou ani otrlí žoldnéři nebyli zvyklí.

 6. Kauza sloupu má ještě jeden háček. Pražští radní, kteří odsouhlasili vztyčení zfušované napodobeniny Mariánské sochy, jednali, jako by Staroměstské náměstí patřilo jim. Když na sebe vzali tíhu, která neodpovídá jejich přechodné existenci, netušili, že se prodrali do dějin. Proto navrhuji, aby u paty sloupu byla umístěna deska se jejich jmény – pachatelé by neměli zůstat v temnotě.

2. 3. 2020