Reklama

úterý 7. července 2020

Kořeny, důsledky a živná půda nacismu - 18. kapitola esejů i českém národě

Profesor Mojmír Grygar,
bohemista a historik 

Mojmír Grygar
7. 7. 2020

Uveřejňujeme další, v pořadí již 18. esej profesora Mojmíra Grygara na věčné téma potýkání se a bojů českého národa se svými početně a často i materiálně silnějšími sousedy - Němci. Tentokrát připomíná z jaké živné půdy klíčí dnešní hnědnutí Evropy.


1. 
Záměrné falšování příčin a důsledků druhé světové války, spojené s oslabováním viny nacistů za největší masakr všech dob, nás nutí znovu a znovu se pokoušet odpovědět na otázku, kde máme hledat příčinu této dějinné katastrofy. Pro obyvatele českého národa je tato otázka dvojnásob aktuální, protože případné vítězství nacistů by znamenalo jeho poněmčení, vymazání z mapy, zánik. To, že k tomu nedošlo, neznamená, že tento záměr nacistů je tím shozen se stolu. Jako důležitý prvek dějin Němců a Čechů byl ve hře a nelze jej pominout. S problémem nacismu se potýká nejen nespočet diváků, kteří dnes mají možnost sledovat množství filmových a literárních dokumentů o dějinách nacismu a Třetí říše (přemíra těchto materiálů vzbuzuje pochyby, že jde jen o ryze informativní záležitost), ale ani historikové se nemohou ubránit údivu nad tím, jak to bylo možné, že Německo, proslulé svými mysliteli a básníky (Denker und Dichter), se stalo zemí katů a soudců (Henker und Richter)? Jak si vysvětlit, že poražené Německo se mohlo v průběhu dvaceti let, navzdory poválečnému hospodářskému chaosu a krizi na konci 20. let, stát vojenskou silou, která Hitlerovi umožnila v roce 1940 ovládnout, kromě Sovětského svazu, celou Evropu? To, co se Německu císaře Viléma II. během několika let krvavé války nepodařilo, totiž srazit Francii na kolena, Hitler dosáhl bleskovou válkou za několik měsíců. Jak je možné, že západní Německo se již pár let po válce prezentovalo jako stát, který stojí neochvějně na stráži demokracie proti východnímu bolševismu.

Vysvětluje-li historik složitou dějinnou situaci, bere v úvahu řadu různých faktorů –

čím je událost složitější, rozpornější, překvapivější, tím je obtížnější svést ji na jednu příčinu. Vztah k minulosti je však předmětem rozdílných zájmů účastníků společenského procesu – proto dochází ke sporům, které, jakmile se jich chopí politici, fanatici a publicisté, se vyjadřují v jednoduchých heslech a formulích. Marxův přínos k výkladu společenského procesu spočíval v tom, že za hybnou sílu historického pohybu nelze považovat ideje, intelektuální představy a duchovní postoje ke světu, nýbrž reálné životní podmínky, které je vyvolaly v život. Hegel primát vědomí a myšlenky dovedl do důsledku tím, že dějiny lidstva učinil přímo závislými na náboženských představách, chápal je jako projekci absolutního ducha. Filosofii učinil závislou na náboženství, jejím úkolem bylo hledat, osvětlovat a vykládat pravdu Boží. Stoupenci Marxovi někdy poučku o primátu sociálního bytí nad vědomím zjednodušovali a společenským idejím odpírali autonomii, setrvačnost a schopnost přežívat podmínky svého vzniku. V dnešní době najdeme dost důkazů, někdy až neuvěřitelných, o soběstačnosti mytologických a náboženských idejí. V dnešní době, kdy jsme s to nejen tolerovat, ale dokonce i obdivovat některé vysloveně zpozdilé, nesmyslné a škodlivé náboženské ideje a praktiky, jakoby se nad všemi formami náboženské víry klenul ochranný deštník. Ekumenie se mění v podivné bratrství lidí, které spojuje víra v neslučitelné představy. (Připomeňme katolického kněze–politika Hermana nadšeného z tajemného fluida, které cítil v blízkosti dalajlámy.) Ve filmových dokumentech o Indii, o poutích muslimů do Mekky, o životě ortodoxních Židů v izraelských enklávách, je divák konfrontován s tak extrémními projevy odtrženosti dávných zkostnatělých představ od dnešního reálného života, že to bije do očí a uvádí obecnou víru naší civilizace v lidská práva, v hodnotu každého jednotlivce, v pochybnost. Ostatně ani nošení lebky svatého Václava v průvodech o výročních svátcích, ani uchovávání několika kapek krve papeže Jana Pavla II. v uzavřených pozlacených ampulích nesvědčí o tom, že by se katolická církev vzdala rituálů, které byly produkty zcela jiných dob, jiné společenské reality. Mluvíme-li o setrvačnosti dávných myšlenek a rituálů, nejsme tak daleko od otázky, jak je možné, že v troskách Třetí říše nezůstal nadobro pohřben i nacismus se všemi svými předsudky, názory, metodami a cíli. Základním faktorem, který mu umožnil přežít klinickou smrt, byla osudová rošáda spojenců, kteří okamžitě pokračovali ve starém, ač neosvědčeném, tažení na Východ. To je ta kouzelná formule, která dává Hitlerovým dědicům právo stát na té správné straně osvědčených bojovníků proti bolševickému barbarství. Za těchto okolností antikomunismus přestává hrát roli popírače systému odstraňujícího třídní protiklady, nýbrž se mění, podobně jak to chápal Hitler, v ztělesnění společenského zla, které musí být všemi prostředky zlikvidováno. V této souvislosti získává nacistický termín „židobolševismus“ nové významy a funkce.


2. 
Není si třeba činit žádné iluze o tom, že – až na Roosevelta – předáci západních mocností považovali spojenectví se Stalinem za pouhou věc politické taktiky vynucenou nečekaným vývojem událostí. V románu Deset tisíc zlodějů (česky 1985), v němž australský spisovatel G. Lambert líčí účast australských dobrovolníku v bojích o Tobruk, jeden z důstojníků poznamená, že by raději bojoval proti Rusům. Není to přeřeknutí, protože důstojnická místa se v australské armádě přidělovala v první řadě lidem vyššího společenského postavení, velkostatkářům, státním úředníkům, bankéřům. Mužstvo tvořili především mládenci, kterým účast ve válce nabídla východisko z beznadějného sociálního postavení. Ostatně ani americký generál G. Patton, který také bojoval v severní Africe, se netajil svými sympatiemi k německým generálům – ti sovětští v něm nevzbuzovali žádný respekt ani sympatie. Churchillova řeč ve Fultonu je považována za symbol přelomové chvíle, kdy se Rusové mění ze spojenců v nepřátele. Ve skutečnosti Churchill chtěl obrátit frontu proti SSSR již v červnu 1945, počítal s účastí jednoho milionu nově vyzbrojených německých zajatců, ale tento Unbeleavable plan (Neuveřitelný plán) byl tak absurdní, že mu jej Eisenhower zatrhl. Důsledkem této politické rošády bylo Adenauerovo podivné zúčtování s nacismem, místo kritického vyrovnání s touto ideologií, šlo spíš o to, jak její ideje a nositele využít v novém křižáckém tažení. Výsledkem této staronové strategie bylo to, že se velká většina aktivních nacistů vyhnula soudnímu jednání a trestu. Není se čemu divit, když Američané asi pět tisíců zajatých německých důstojníků a specialistů ihned zaměstnali v různých složkách zbrojní výroby, armády a výzvědných služeb. Protože to odporovalo ústavě, vystavili zajatcům falešné pasy. Také fakt, že místo šéfa tajné policie v Adenuerově vládě získal Reinhard Gehlen, generál Sicherheitsdienst, zvláštních služeb SS, mluví sám za sebe. Po válce vznikla v americké armádě zvláštní skupina odborníků–psychologů, kteří měli zjistit, do jaké míry si Němci osvojili nacistické smýšlení. Výsledek byl skličující – lidé různého povolání a stáří, muži i ženy, nemohli nebo nechtěli zamlčet oddanost i obdiv k tomu, co nazývali ideou a duchem německého Volksgemeinschaft, lidového společenství. Při výslechu jednoho generála zjistili, že je na seznamu obviněných z válečných zločinů; při zatýkání pronesl okřídlenou větu: „Nejednáte dobře, neuvědomujte si, že zatýkáte budoucího demokrata!“


3. 
Máme-li odpovědět na otázku, kde hledat kořeny nacistické ideologie, nemůžeme přehlédnout, že hned po válce se začaly ozývat hlasy, které se pokoušely nacismus nějakým způsobem omlouvat, jeho katastrofální důsledky zlehčovat a relativizovat. Pokud vím, bylo to pouze prohlášení skupiny německých biskupů, kteří bezprostředně po kapitulaci přiznali vinu německého národa za válku a vyjádřili přesvědčení, že útrapy, které Němci prožívali a prožívají, jsou trestem božím. Zcela jiné hlasy slyšíme, když se seznamujeme s průběhem diskusí v západoněmeckém parlamentu o nacistické minulosti – to tam je vědomí viny a nutnosti čestně se vypořádat se všemi projevy a důsledky Hitlerovy éry! Významní nacističtí předáci a miliony vykonavatelů jejich příkazů a rozkazů nemohli nezaznamenat první zvonění nové, studené války, která se naplno rozhořela po Churchillově památné řeči ve Fultonu roku 1946. Právě v té době nařídil president Truman přípravu mohutného jednorázového atomového útoku proti Sovětskému svazu. Nedošlo k tomu jen proto, že požadovaný počet 64 pum nebyl k dispozici a odborníci z Los Alamos prohlásili, že jejich výroba bude trvat několik let. (Připomeňme, že desítky menších atomových střel měly být vypáleny také na území Československa.) Mezitím se sovětům podařilo vytvořit vlastní atomovou pumu a plán takového jednostranného útoku byl již definitivně dán k ledu. Po porážce v stalingradské bitvě bylo, myslím, málo německých generálů, kteří by si neuvědomovali, že Hitlerův plán na dobytí a obsazení evropského území SSSR ztroskotal. Spiknutí skupiny vysokých důstojníků proti Hitlerovi a jeho štábu, které vyvrcholilo nezdařeným pokusem o atentát na Hitlera 21. července 1944, bylo inspirováno vojenskými hodnostáři převáženě šlechtického původu. Ve hře byl konflikt lidí vysokého společenského postavení, které drtivé porážky Wehrmachtu na ruských pláních přesvědčily, že Hitler nebyl nikým jiným, než plebejským rakouským kaprálem, a že tzv. Führerprinzip mu dal pravomoci, jejichž náročnosti a odpovědnosti nebyl s to dostát. Nedomnívejme se, že by Stauffenbergova skupina nebyla infikována nacistickými názory a že by nepřivítala separátní mír s Anglií, která by pak dala německé armádě na východní frontě zelenou. O všech těchto můžeme dnes pouze spekulovat, ale o záměrech vzbouřivších se vysokých důstojníků hájit celistvost a zájmy Třetí říše nemusíme pochybovat. Ostatně nebyli to pouze důstojníci ověšení šlechtickými tituly, kterým Hitler vadil stále víc, – když se blížila neodvratná porážka, i někteří bezvýhradní vykonavatelé totální války přemýšleli o tom, jak se zachránit a jak prodat své bohaté válečné zkušenosti západním spojencům. Nejvýznamnější postavou tohoto typu byl již zmíněný generál Reinhard Gehlen pověřený zpravodajskou činností na východní frontě. On to byl, kdo se vyznamenal při výsleších ruských zajatců, kdo verboval sabotážníky a špiony a komu se podařil husarský kousek – získat zajatého generála Vlasova a početnou skupinu dezertérů k provádění těch nejhorších úkolů na frontě i v týlu. V březnu 1945 dal veškeré dokumenty o činnosti výzvědné služby okopírovat na mikrofilmy a tento materiál ukryl na bezpečném místě v rakouských Alpách. Předvídal, že po válce se obnoví přirozené napětí mezi západními mocnostmi a Sovětským svazem a že právě tento poklad mu zajistí svobodu. A vyšlo mu to na 100 %. Vysloužil si z hlediska bezpečnosti a moci klíčové ministerské křeslo a zřejmě s vědomím amerických poručníků prováděl, dokonce bez Adenaerova vědomí, tajné přípravy na příští válku se Sovětským svazem. Samozřejmě s využitím svých bývalých spolubojovníků. Dnes již jsou dostupné dokumenty o tom, že Gehlen podporoval vznik tajné vojenské skupiny, že dovolil, aby se v útvarech nové armády používaly propagační materiály Třetí říše a že dal sestavit seznam osobností, které by byly v případě proměny studené války v horkou zatčeny. 

4. 
Někteří historici, publicisté a ideologové se snažili sejmout z nacismu část jeho ideologie a odpovědnosti za její prosazování tvrzením, že počátky a kořeny tohoto hnutí mají širší planost – nelze je v první řadě hledat v Německu. Nejdůležitější falzifikaci tohoto typu sestavil historik Ernst Nolte (1923 – 2016), který na konci války studoval u Martina Heideggera a po válce se dostal do popředí tím, že pracemi na akademické úrovni poskytl skrytým i otevřeným obhájcům nacismu cenné argumenty. Nejenže zpochybnil domácí zdroje nacismu, jmenovitě jeho rasové a antisemitské základy, ale toto hnutí zařadil do téže kategorie jako sovětský komunismus – jejich základním spojovacím, podle jeho fenomenologické analýzy, byly stejné formy násilí uplatňované proti protivníkům. Nolte nebral v úvahu historické podmínky vzniku obou principiálně odlišných historických jevů. Myšlenky beztřídní společnosti jsou v evropských dějinách přítomny od biblických dob a jejich uskutečňování v zaostalém carském Rusku bylo pro stoupence Marxova komunistického manifestu spíš překvapením. Nacismus je naproti tomu hluboce zakořeněn v německých dějinách a jeho zrod po první světové válce úzce souvisí s porážkou Německa, s pádem monarchie a s nesplněnými sny o dobývání Lebensraum (životního prostoru). Masaryk ve Světové revoluci prozřetelně viděl chybu v tom, že spojenecká vojska neobsadila Berlín, že uzavření míru bylo v očích německé společnosti pouze jakýmsi pochybným diplomatickým aktem. Joseph Roth, rakouský spisovatel, v románu Pavoučí hnízdo líčí drastickou scénu, jak se mladý demobilizovaný německý voják vrací domů. Matka a sestry ho však nevítají, ale vyčítají mu, že nedokončil svou vlasteneckou povinnost a nepadl na poli cti jako jeho dva bratři, jejichž fotografie rodina ctí jako nejvzácnější relikvie. Masaryk ve své knize–účtování dokonce varoval, že pruský militarismus nebyl poražen, že se znovu probudí a po dvaceti letech rozpoutá novou válku. Tato prorocká slova nebyla bohužel vyslyšena a jeho přítel filosof Christian Ehrenfels mu dokonce vyčítal, že se zpronevěřuje svému mírovému programu. Nolte při srovnávání nacismu s bolševismem opomíjí principiální rozdíly jejich filosofického, ideového a programové rázu. Nazývá-li požadavek odstranění třídních rozdílů třídní vraždou (Klassenmord), není to nic jiného než snižování závažnosti nacistické rasové vraždy (Rassenmord) pomocí slovní hříčky. Podle Noteho nacismus vznikl jako hnutí, které mělo ochránit Německo před hrůzami bolševické nákazy. Německé koncentrační tábory jsou tedy odpovědí na hrozbu sovětského Gulagu. Tato průhledná finta, s kterou se v různém provedení setkáváme i dnes, má přenést vinu na Rusko, dávný cíl Řádu Německých rytířů. Stačí si přečíst první ideologické a programové proklamace nacismu, zejména Hitlerovu knihu Mein Kampf, napsanou v době, kdy v Sovětském svazu hodina Gulagu ještě ani neudeřila, aby bylo zřejmé, že němečtí ideologové a politici – a nebyli to jen nacisté – viděli v Rusku, jak se vyjádřil Hitler, jedinou zemi, která by Němcům poskytla Lebensraum (životní prostor) a nevyčerpatelné přírodní zdroje. Předsudky o právu silnější rasy podmanit si slabší ospravedlňovaly německé nároky na dobývání a osidlování rozlehlých a bohatých krajů, kde odedávna sídlily líné a neschopné slovanské a jiné orientální kmeny. Nolteho obranná strategie v zjemnělé verzi opakovala názory, které vyjádřilo na podzim roku 1914 osmdesát předních osobností Německa v memorandu o posvátné civilizační misi německých vojáků nasazujících své životy v boji proti východnímu barbarství. Nolteho názory vyvolaly bouřlivou diskusi označovanou jako Historikerstreit (spor historiků). Nolte zůstal v akademické obci izolován, jeho nezastírané sympatie k nacismu historikové různého politického kréda odsoudili, ale nebezpečný džin vypuštěný z lahve si našel cestu, jak proniknout k starým i novým obhájcům Hitlerovy éry.

Co jiného jsou pokusy snižovat Hitlerovu vinu za rozpoutání války tvrzením, že se na ní stejnou měrou podílel Stalin?

6. 6. 2020



9 komentářů :

  1. Bohužel dnes jsme nesvéprávná nesoběstačná německá kolonie !

    OdpovědětSmazat
  2. "Unbeleavable plan (Neuveřitelný plán)" se správně jmenoval "Operation Unthinkable".
    https://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Unthinkable

    Unthinkable - v češtině by mělo být spíše něco jako Nemyslitelné (Nepomyšleno - Kdo by si to myslel)

    OdpovědětSmazat
  3. Pravda se nehodí v každé době vládnoucí "elitě" .
    https://tadesco.org/proc-vatikan-zakazal-knihu-o-slovanech-a-vyhrozoval-autorovi-smrti-tadeusz-wolanski-totiz-rozlustil-nesrozumitelne-slovanske-pismo/

    OdpovědětSmazat
  4. "Nacismus je naproti tomu hluboce zakořeněn v německých dějinách a jeho zrod po první světové válce úzce souvisí s porážkou Německa, s pádem monarchie a s nesplněnými sny o dobývání Lebensraum (životního prostoru)."

    Svatá slova!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. 20:24
      Zdálo se, že jedna generace Němců se po válce uklidnila a vypadalo to na vyléčenou diagnozu, ale chyba lávky, znova se vrací.

      Smazat
  5. Přesně tak proto nebyli ve většině případu odsouzeni strašák komunismu zůstal a je tu s námi neustále. Proto dělal západ před vypuknutím války takovou politiku aby nacisté zlikvidovali SSSR.

    OdpovědětSmazat
  6. Hlavním dějinotvorným prvkem je stále lest a klam, který je vlastní úrčité skupině "vyvolených" ..

    To neustále připomínání a mediální krmení mas hrůzami fašismu a vykonstruovaným strašákem komunismu má jediný učel, vyvolat dojem že současný náš svět je jiný, skvělý a dokonalý proti tomu minulému ..
    Opak je pravdou, současný vyvolený lidský dobytek je stejný, ne-li horší než ten který byl v minulosti ..

    Minulost je vykládána lidským dobytkem klamně a lstivě zcela převráceně a ostatní hloupí lidé to stále baští ...., použití označení degenerátů za lidský dobytek je záměrné, oni sami se považují za vyvolené a ty ostatní považují za dobytek ..., tak co by je ostatní nemohli považovat taky za dobytek ..

    OdpovědětSmazat
  7. Děkuji, vnukům by to měli číst každý začínající školní rok povinně !

    OdpovědětSmazat
  8. Ani slovo o hanebné roli Velké Británie, která nejen Hitlera finančně podporovala a vyzbrojila, ale také ho neustále směřovala na východ.

    OdpovědětSmazat

Redakce vás žádá, abyste diskutovali slušně, nenapadali spoludiskutující ani autory, abyste argumentovali věcně a fakty. Děkujeme.