Reklama

neděle 12. července 2020

Ruská ústava

Nová ruská ústava
Oskar Krejčí
12. 7. 2020  NovéSlovoSk

Politolog Oskar Krejčí ve své glose stručně informuje o některých nejzajímavějších úpravách Ústavy Ruské federace, přičemž hlavní pozornost věnuje těm, které se týkají mezinárodních vztahů.


Trapné. Tak by se dala charakterizovat většina mainstreamových informací a komentářů k nové verzi Ústavy Ruské federace i k lidovému hlasování, které završilo proceduru jejího schvalování. Nejenže se pozornost téměř výlučně soustředila na změny umožňující Vladimíru Putinovi znovu kandidovat na funkci prezidenta. Nejde ani o to, že jako nedemokratické bylo interpretováno například publikování textu Ústavy s úpravami, které nebyly ještě schváleny, nebo rozšíření hlasování na týden, různé formy hlasování či vyhlášení dne volna. Vždyť v době, kdy se vedle Kremlu na vládě v Rusku podílel i COVID-19, bylo prodloužení hlasování zcela namístě, publikování předběžné podoby umožňovalo seznámit se s textem před rozhodnutím jak hlasovat, nemluvě o tom, že ruský internet byl plný srovnávacích tabulek, které obsahovaly staré i nově navrhované formulace. Nejhorší je, že téměř nikoho ze západních komentátorů nezajímalo, jaký je vlastní smysl většiny změn. Nad řemeslnou povinností hledat a prověřovat převládlo nezvladatelné nutkání odsoudit.


Nová úprava


Ústava Ruské federace byla přijata v prosinci 1993 a poté prošla několika dílčími úpravami. Ty letošní jsou zásadnějšího charakteru, přičemž popsat obsah a důsledky všech schválených změn je v krátké glose nemožné – je jich celkem 206. Odhady říkají, že nové znění Ústavy si vynutí změnu přibližně 70 zákonů. Význam nové úpravy volby prezidenta popsala ve svém nedělním podcastu Veronika Sušová-Salminen. Obecně platí, že setrvání u zásady, že jeden občan smí být zvolen prezidentem jen dvakrát, není příliš demokratické. Další změny zasahují do činnosti zákonodárné, výkonné a soudní moci, některé normativní, jiné deklarativní. Jsou mezi nimi úpravy stanovící směřování ekonomiky, zásady sociální politiky (včetně povinné indexace důchodů minimálně jednou za rok), ale také formulace vymezující manželství jako svazek muže a ženy (čl. 72, odst. 1, ž). Nové znění Ústavy v článku 67 uvádí, že Ruská federace sjednocená tisíciletou tradicí chrání památku předků, kteří současnému pokolení „předali ideály a víru v Boha“, ale i kontinuitu ve vývoji státu a „historicky ustanovenou státní jednotu“ (odst. 2). Zároveň uvádí, že „Ruská federace ctí památku obránců vlasti a chrání historickou pravdu. Není dovoleno snižovat význam lidu při obraně vlasti“ (odst. 3). Ruský jazyk je brán pod ochranu jako „jazyk státotvorného národa vstupujícího do mnohonárodnostního svazu rovnoprávných národů Ruské federace“, přičemž kultura coby unikátní dědictví „je podporovaná a chráněná státem“ (čl. 68, odst. 1. a 4.).

Mezi změnami Ústavy Ruské federace jsou také ty, které se týkají mezinárodních vztahů. Nová úprava článku 79 přímo uvádí, že „Ruská federace přijímá opatření na podporu a upevnění míru a bezpečnosti, zajištění mírového soužití států a národů, nedopuštění vměšování do vnitřních záležitostí států“. Nový je zákaz aktivit, ale i výzev k nim, směřujících k odtržení části území Ruské federace (čl. 67, odst. 2.), což mimo jiné stanovilo koridory jednání o mírové smlouvě s Japonskem. Význam dalších úprav Ústavy týkajících se mezinárodních vztahů může přiblížit fakt, že pouhé jejich navržení v prezidentském poslání 15. ledna tohoto roku přispělo k pádu vlády Dmitrije Medveděva.


Posílení suverenity


Nejdůležitější úpravy Ústavy Ruské federace z hlediska mezinárodního postavení Ruska jsou dvě. Předně jde o posílení či přímo obnovení právní suverenity Ruské federace. Článek 79 byl doplněn o tezi, že „rozhodnutí mezinárodních orgánů přijatá na základě výkladu ustanovení mezinárodních smluv Ruské federace, který je v rozporu s Ústavou Ruské federace, nepodléhají v Ruské federaci naplnění“. Při tendenci některých mezinárodních institucí podléhat rusofobnímu tlaku západních mocností či ideologickým předsudkům je rozhodnutí takto upravit Ústavu pochopitelné.

Druhá změna se promítla do ruské politiky už několik měsíců před schválením nového znění Ústavy a má charakter zákazů týkajících se postavení veřejných činitelů. Všem od prezidenta přes členy vlády, poslance a senátory, vedoucí vládních agentur, všem soudcům a prokurátorům, ale i nejvyšším činitelům v regionech či zplnomocněncům pro lidská práva se napříště zapovídá: mít občanství jiného státu; mít trvalé oprávnění žít v jiném státě; mít vklady v zahraničí; ukrývat v zahraničí cennosti. Tyto úpravy byly provedeny v devíti článcích Ústavy Ruské federace. I když povětšině byly už dříve součástí ruského právního řádu, nyní se stávají normou, která nepřipouští výjimky. Naplnit literu nového znění Ústavy v praxi znamená významné omezení mocenského vlivu oligarchů spojených se Západem – protože dostupné analýzy ukazují, že se ve všech případech týkají dvojího občanství, pobytu a majetku některých činitelů na Západě (včetně Izraele), ne na Východě.


Ideové rozdíly


Zdá se, že zápas uvnitř ruské politické elity, a tedy i spor o dalším směřování Ruska, vstoupil do nové fáze. „Západníci“, a to levicového, liberálního i pravicového zaměření hrají v ruské kultuře a politice významné postavení několik století. Liší se sami mezi sebou tím, že někteří hledají na Západě poučení, jiní nedostižný vzor pro Rusko. Radikálové, jako např. Petr J. Čaadajev, ve svém prvním z Filosofických listů (1829) tvrdili, že „jeden z nejsmutnějších rysů naší zvláštní civilizace spočívá v tom, že teprve začínáme objevovat pravdy, jinde už dávno zprofanované… Že jsme nikdy nekráčeli ruku v ruce s ostatními národy; nepřináležíme k žádné z velkých rodin lidstva; nepatříme k Západu ani k Východu a neosvojili jsme si tradice ani jednoho z nich.“[1] To je teze, která byla kultivovaným předobrazem ostudného veřejnoprávního zpravodajství v Česku. Dlužno dodat, že také marxismus přišel do Ruska jako „západnictví“.

  • Západníci nejsou jediným ideově-politickým proudem současného Ruska. Podle Andreie Tsygankova ze San Francisco State University jsou uvnitř politické a kulturní elity Ruska tři hlavní proudy.
Západníci, dnes prozápadní liberálové. Ti vidí budoucnost Ruska v začlenění se do západního světa. Splynutí má být jak v hodnotové oblasti, tak v zapojení se do západních integračních uskupení – což mimo jiné znamená uznání nadřazenosti Spojených států nad spojenci. Existují-li ruské národní zájmy, pak jsou totožné se zájmy definovanými ve Washingtonu. 
  • Státocentristé chápou jako základní nástroj politiky stát. Nejsou nutně proti svobodě a demokracii, jen vždy také požadují stabilitu a suverenitu. V mezinárodních vztazích zdůrazňují trvání zahraniční hrozby. Proto usilují o to, aby Rusko zůstalo velmocí schopnou samostatně vyvažovat vnější tlak. Prototypem politika, který kladl důraz na spolupráci se zeměmi Společenství nezávislých států, Čínou a Indií při vyvažování úsilí USA o prohloubení hegemonie, byl bývalý ministr zahraničních věcí a premiér Ruské federace Jevgenij Primakov.  
  • Civilizacionisté vnímají Rusko je osobitou civilizaci, která buď v sobě obsahuje vlivy svého pestrého okolí, nebo má globální misi. Tuto koncepci obhajují vizionáři, kteří vidí Rusko jako třetí Řím, zastánci eurasijství, nebo nacionalisté a někteří komunisté.

Andrei Tsygankov se domnívá, že Vladimír Putin je kombinací „státocentristy“ a „západníka“. I proto mají prozápadní liberálové v Rusku tak málo volebního prostoru – jejich témata Kreml průběžně formuluje sám.[2] Změny v Ústavě Ruské federace, přijaté deset let po vydání citované knihy, naznačují, že se západním politikům, především těm z USA, hrubým a sobeckým tlakem na Rusko podařilo v Putinovi propojit ideje „státocentristů“ a „civilizacionistů“.


* * *


Slepota západní politiky je spojena s tím, že bez ohledu na příčiny likvidace Sovětského svazu silovici, tedy představitelé silových struktur, jako je armáda či zpravodajské služby, mají vždy a všude tendenci zařadit se mezi „státocentristy“; hledání ideového ukotvení mimo marxismus-leninismus pak v Moskvě mnohé z nich přivedlo k utilitární potřebě náboženství a pochopení eurasijské identity Ruska. Západ neustálými pokusy Rusko vysávat, či dokonce jej dále dělit odmítnutím přijmout jej za rovnoprávného člena „západní rodiny“ napomohl této sebeidentifikaci ruské politické elity. Narůstající vnitřní problémy Západu ztěžují přeměnu postoje k Rusku. Právě tato změna je ale z hlediska životních zájmů Západu nezbytná.

Odkazy:

[1] ČAADAJEV, Petr J.: Filosofické listy. Apologie bláznova. Praha: Odeon, 1987, s. 39.

[2] TSYGANKOV, Andrei P.: Russia’s Foreign Policy: Change and Continuity in National Identity. Lanham: Rowman & Littlefield Publishers, 2010, s. 4-8.

18 komentářů :

  1. Čína si zvolila císaře a Rusko cara, nějaká "demokracie" voličů zblblých "sračkomety" pravdy a lásky, je k ničemu, už pochopili.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Evropa si zvolila římské císaře, potom germánské císaře Karl Martel... navzájem se opakovaně vymlátila a vymlátila... až zbyli voliči a jejich vyvolení páníškové odkudsi z Deep state provádějící postupnou likvidaci Evropského bělocha tvořivého... a zbytku jeho genofondu.
      Rusové nejsou tak hloupí, aby něco takového na svém národu a na národech RF dopustili.

      Smazat
    2. Takhle to není celé, lid podporuje cara, aby krotil zrádnou šlechtu a snažil se jednat ve prospěch jejího obyvatelstva. Chytrá šlechta ctila cara (ale vždy ji bylo jako šafránu) protože zajišťuje stabilitu.

      Je to západní mýtus o nějakých diktátorech nic takového nebylo a nikdy neexistovalo, panovník vždy pouze vyvažuje (silný panovník) nebo papouškuje (slabý panovník) zájmy klanově-korpotárních skupin, když ne tak ho odstraní (je toho plná historie). A nemůže si dělat co ho namane, jak oblbují obyvatelstvo media.

      Silný panovník si dokáže zajistit podporu i donuceních u silných skupin (ve vlastním zájmu ho podpoří i když budou skřípat zuby) a využije k tomu i podporu zdola, která má při vládnutí velký význam (proto se lidem blbnou hlavy, aby podpořili to co klany potřebují).

      Rozhodně nemá možnost udělat na co si vzpomene a jeho násilnou výměnou, pokud byl dříve silný, vše půjde k horšímu, protože šlechta se začne mezi sebou rvát o kořist bez pravidel a zničí stát i sebe.

      V Rusku od pradávna vědí, dobrý car dobře se žije, špatný car vše sype. Ale nedokázali dosud odpovědět na otázku jak zajistit, aby vždy byl dobrý car.

      Nyní již ano, ale to dlouhé a přímo nesouvisející téma.

      Smazat
  2. To, co před pár dny proběhlo v Rusku je za 30 let ta nejvýznamnější věc a pokud bude dotažena do konce, Rusko se zastabilizuje a pejzatí vně utřou nosy, zato těm uvnitř naroste hřebínek...V každém případě v tom vidím alespoň částečný posun vpřed k lepší situaci ve světě a Evropě...

    OdpovědětSmazat
  3. Z návrhu nové české ústavy, připravenmé k veřejné diskuzi (v lepších časech):

    Článek 1

    (1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický stát – parlamentní republika. (2) Česká republika je právní stát, založený na úctě k přirozeným svobodám, právům a povinnostem a na odpovědnosti člověka a občana za své konání. Neváže se na žádné náboženství ani ideologii. (3) Česká republika je sociální stát založený na principech občanské a společenské solidarity.
    (4) Území České republiky tvoří nedílný celek, jehož státní hranice mohou být měněny jen ústavním zákonem.
    (5) Občané mohou všelidovým hlasováním upravit nebo změnit formu, politický systém nebo uspořádání státu.

    Článek 6

    (1) Občané jsou zdrojem, nositelem a vykonavatelem veškeré státní moci, kterou vykonávají prostřednictvím státních orgánů moci zákonodárné, výkonné, soudní a kontrolní.
    (2) Ústava a ústavní zákon stanoví, kdy občané vykonávají státní moc přímo, tj. všelidovým hlasováním občanů a činností výborů lidové kontroly.
    (3) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, přičemž ustanovení zákona nesmí být v rozporu s přirozeným právem, Ústavou a Listinou svobod, práv a povinností.

    Článek 7

    (1) Svobody, práva, povinnosti a odpovědnost občanů jsou nezpochybnitelné a nezcizitelné a jejich naplnění je pod ochranou Ústavy a soudní moci.
    (2) Svobody a práva každého občana jsou omezeny svobodami a právy jiného občana.
    (3) Každý, kdo žije nebo pobývá na území České republiky, je povinen při svém konání dodržovat lidské svobody, práva a povinnosti, přirozené právo, Ústavu a zákony a nést za své konání odpovědnost.

    Článek 10

    (1) Zákony České republiy jsou vždy nadřazeny všem mezinárodním a mezistátním dohodám, úmluvám a smlouvám, jakož i smlouvám mezi Českou republikou a jakýmkoliv nestátním subjektem.
    (2) Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu. Stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon či Ústava, je nutno ji uvést do souladu se zákonem a s Ústavou. Není-li to možné, mezinárodní smlouvu nelze ratifikovat ani použít.

    OdpovědětSmazat
  4. pokračování:

    Článek 11

    (1) Mezinárodní smlouvou nesmějí být pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci.
    (2) K ratifikaci mezinárodní smlouvy je třeba souhlasu obou komor Parlamentu, nestanoví-li ústavní zákon, že k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu. (3) Česká republika dodržuje závazky, které přijala z mezinárodního práva.

    Článek 14

    (1) Každý člověk, který se narodí na území České republiky, se stává jejím občanem, pokud jsou splněny podmínky zákona.
    (2) Způsob a podmínky nabývání občanství a způsob a podmínky pozbývání státního občanství České republiky stanoví zákon.
    (3) Dvojí nebo vícenásobné občanství českého občana je nepřípustné.

    Článek 15

    (1) Manželství je zákonný svazek muže a ženy, jehož účelem je zplodit a vychovat děti. Uzavřením manželství vzniká rodina. (2) Rodinu tvoří muž, žena a děti v jejich společné péči. Postavení rodiny ve společnosti, práva, povinnosti a odpovědnost jejích členů stanoví zákon. (3) Zákonný svazek osob stejného pohlaví se nepřipouští.

    OdpovědětSmazat
  5. Článek 18

    (1) Celostátní všelidové hlasování občanů (referendum) se vyhlašuje: a) o přijetí Ústavy a Listiny svobod, práv a povinností a o jejich změnách, b) o vstupu ČR do mezinárodní struktury či organizace nebo vystoupení z nich, c) o odvolání prezidenta republiky na základě petice občanů, d) o odvolání vlády a rozpuštění Parlamentu na základě petice občanů, e) o odvolání člena vlády na základě petice občanů, f) o jiné záležitosti, rozhodne-li tak vláda nebo Parlament, g) o jiné záležitosti na základě petice občanů.
    (2) Petice pro vyhlášení referenda podle čl. (1), písmeno c) a d), musí obsahovat nejméně 500 000 podpisů, petice pro vyhlášení referenda podle čl. (1), písmeno e) a g), musí obsahovat nejméně 350 000 podpisů,
    (3) Celostátní referendum občanů vyhlašuje prezident republiky, referendum o odvolání prezidenta vyhlašuje předseda Sněmovny regionů. (4) Místní referendum občanů se vyhlašuje na území kraje nebo na území obce nebo na území volebního obvodu poslance.
    (5) Místní referendum se vyhlašuje : a) o odvolání poslance na základě petice občanů, b) o řešení obecních nebo krajských záležitostí a to buď na základě petice občanů nebo z rozhodnutí obecního nebo krajského zastupitelstva. (6) Místní referendum o odvolání poslance vyhlašuje prezident republiky do 60 dnů od doručení petice.
    (7) Místní referendum o řešení obecních nebo krajských záležitostí vyhlašuje obecní nebo krajské zastupitelstvo do 30 dnů od doručení petice nebo do 30 dnů od přijetí rozhodnutí zastupitelstva. (8) Právo hlasovat v referendu má každý občan, který trvale pobývá na území České republiky a v den hlasování dosáhl věku 18 let. (9) Výsledek celostátního referenda konaného podle čl. (1), písm. b), f) a g) má sílu ústavního zákona, který lze změnit nebo zrušit nejdříve dva roky po nabytí účinnosti. (10) Referendum konané podle čl. (1), písm. b), f) a g) lze v téže záležitosti znovu vyhlásit nejdříve za dva roky po předchozím hlasování.
    (11) Další podmínky a podrobnosti o vyhlášení a provedení referenda stanoví ústavní zákon.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Mně vyhovuje zastupitelská demokracie. Tam je šance, že i voliče s IQ pračky nakonec zastupuje aspoň někdo pologramotný. Všelidové hlasování o směrování státu? K čemu, mohu zvolit stranu, která zastupuje mé názory.

      Smazat
    2. MNě zastupitelská demokracie nevyhovuje, protože dovoluje zradit zájmy voličů a během mezivolebního (funkčního období nedovoluje korigovat politiku, vyjadřovat se k nastalým problémům, které např. v době voleb nebyly akutní nebo nebyly vůbec. idové hlasování/referendum je jediným možným demokratickým nástrojem korekce časté zrady a zvůle poslanců a senátorů a mělo by být i korektivem Ústavního souzdu.

      Smazat
    3. Demokracie bez demokratizace médií není demokracií. Ovlivňování lidí prostřednictvím médií je tak silné, že voliči dost často volí proti svým zájmům.

      Smazat
    4. 20:21 vy mi prozraďte, jak chcete vést stát koncepčně, držet strategikou linii, když by rozhodování podléhalo rozhledu davu, jeho okamžité náladě. Ona už jen skutečnost, že politik je v situaci, kdy myslí především na to, aby byl na příští období znovu zvolen, odpovědnosti za budoucnost příliš nesvědčí. Tak to rozsekejte všelijakými těmi náladami ještě víc.

      Smazat
    5. 21:45
      Chybná úvaha,politykův obzor je omezen maximálně na dobou jeho zvolení. Žádné dlouhodobé perspektivy nepotřebuje. Proto pro své osobní zabezpečení toho musí hodně stihnout a přitom si židli udržet. Copak jste nečetl předvolební sliby a potom si nekontroloval jejich plnění? Jsem přesvědčen, že veřejný zájem chápe veřejnost poctivěji. Proto bianco šekem a důvěrou doporučuji šetřit a jsem pro referendum.

      Smazat
    6. 21:45- Celkem jednoduché v době počítačů. Politik si nechá schválit své rozhodnutí on line občany, neuspěje-li, může odstoupit nebo se podřídit vůli lidu. Tomu se říká demokracie bez přívlastků.
      Zastupitelská lidová, liberální ap. má "koncepci" vnutit lidem svůj názor. Má k tomu páky, včetně médií. No a vůdcovská bez kontroly lidí se jich přestane ptát vůbec.
      Jsou ale vůdci, kteří se vymykají, Putin, Trump. Mnozí nebudete souhlasit ale oba bojují o změnu právě té "zastupitelské demokracie", kdy vlastně nevíme, kdo nás zastupuje, natož abychom to cítili byť i jen podvědomě. To se u vůdců nestává, viz volby Zemana, Trumpa, Putina aj. Tak co s tím, volit šedé myši pro jejich život nebo vůdce na všech postech, od starostů po prezidenta?

      Namítnete, že vůdce volí jen nadpoloviční většina? Jistě a vaše řešení, kdy senátory volí promile, poslance procenta jejich reálné moci?

      Smazat
  6. Masmédia a justice jsou v naprostém područí politiků, což zatím nedává naději na zlepšení života občanů.
    https://megazpravy.cz/komentar-k-situaci-v-justici-a-ve-statnim-aparatu/

    OdpovědětSmazat
  7. Nemám problém, jediný zákon mi opravdu chybí = obecné referendum =.

    OdpovědětSmazat
  8. Jak já těm Rusům závidím suverenitu my se tady v tom rádoby západě musíme bát budoucnosti. A liberální hlupáci si naivně myslí že můžou celému světu rozkazovat jak mají žít.

    OdpovědětSmazat
  9. 10:21
    Vy naivo, to jste mě rozesmál, možná suverenitu, ale to je tak vše, Jinak autoritářský režim s jedním carem Putinem, který nezná slovo demokracie, svoboda by jste u nás vítal??? já tedy ne!

    OdpovědětSmazat
  10. 11:23 označil 10:21 naivou, dovolil bych si tedy označit 11:23 omezeným hlupákem. A proč? Ostatní to vědí, on by to stejně nepochopil.

    OdpovědětSmazat

Redakce vás žádá, abyste diskutovali slušně, nenapadali spoludiskutující ani autory, abyste argumentovali věcně a fakty. Děkujeme.