Reklama

čtvrtek 3. září 2020

Bouře na vlnách radikalismu

Patrick Ungermann
3. 9. 2020
Po třiatřiceti letech jsem se na skok vrátil do Tater. Vzpomínky na školní výlet čtrnáctiletého hocha jsou rozkolísané. Na jedné straně krása velehor a bratrská slovenština. Na straně druhé protivná odměřenost několika prodejců, když si poslechli, že mluvím česky. Od té doby už 27 let nežijeme se Slovenskem pod jednou střechou. A bratři Slováci mě letos zahrnuli přátelstvím a vřelou blízkostí. Dojatě děkuji za obojí… Víte, někdy je lépe, když něco přestane existovat, aby se začalo odvíjet něco jiného.

Komunistická strana Jugoslávie v čele s Josipem Brozem Titem stála před lety před zvlášť obtížným úkolem sjednotit země, které si jsou jednak blízké a zároveň tolik nepodobné. Nakonec rozsah Jugoslávské federace umožnila jistá daň ze mzdy: Národy nebudou vznášet národní požadavky, a zejména Srbové ne. Spor mezi byvším velkým Chorvatskem a jím vyhlazovanými Srby v samotném Chorvatsku, spor mezi Srby a Bulhary ohledně Makedonie, jakož i spor mezi rozpínavými Albánci a srbskými starousedlíky v Kosovu a Metochii, nebo srbsko-chorvatsko-muslimské napětí v Bosně, tohle se podařilo umlčet strachem. Došlo k mnohaletému odkladu potíží, ne k jejich spravedlivému vyřešení.

Že byla postsocialistická Jugoslávie rozbíjena zvenčí, ať už ze Spojených států amerických, z Německa, z Rakouska a odjinud, to dávno víme. Nicméně nátlakem umlčené potíže s vnějším rozbitím neuvěřitelně silně spolupracovaly v okamžiku, kdy vnitřní nátlak pomíjel. Lidé odjinud říkali to, co lidé odjinud říkají: „Kde se to v Jugoslávcích vzalo, ta nenávist? Vždyť proti sobě bojují sousedé!“ (Sílu sousedských sporů nepodceňujme.) Pro spoustu ctihodných Evropanů byli ti Jugoslávci najednou barbaři. Ne ti, kteří nutnost vyřešit nesrovnalosti před lety potlačili. Barbaři byli ti, koho odložené problémy v devadesátých letech semlely. 

Podívejme se na soudobou globalizační unifikaci. Na částečně organizované a legislativně zaštítěné přesídlování národů a plemen, bez možnosti hlasitých námitek. Na nesrovnalosti mezi dotovanými a těmi, kteří je dotují. Na nelásku budovanou tím, že se i dnes národnostních menšin používá jako páté kolony. Na nepřímou úměrnost mezi horečnatým citem k menšinovým lidem a netýkavým necitem k lidem většinovým. To není křesťanská, nýbrž opičí láska. A pohleďme na několikasetleté napnelismy i na dvakrát odloženou chuť mohamedizovat Evropu. 

Myslím, že důvodů k mnohačetné válce je poskytnuto dost. Neřekl bych, že se jedná čistě o gordický uzel, který si lidstvo uzlovalo tak dlouho a sveřepě, až se teď do toho musí praštit. Mnoho vin padá na vrub neodůvodněného a nepřirozeného stmelování. Samotné urychlování evropské unifikace je drženo radikálními postupy. Radikalismus je snaha dosáhnout svého cestou zkratky, aby to bylo hned… Takový postup si přímo vynucuje nátlak a slepotu k čemukoli, co si žádá mít svůj čas. Výsledky bývají ve chvíli, kdy jednota zajde na úbytě a někdo do ní odněkud strčí, katastrofální. Pak může nějaký vzdálený cizinec přijít s údivem: „Kde se v nich vzala ta nenávist? Vždyť jsou to sousedé. A dokonce mají i smíšená manželství!“

Osobně jsem se stal svědkem bublání jednoho letitého zádrhele ve východočeské metropoli. (Pardubáci odpustí.) Na královéhradeckém nádraží se před mýma očima stal zlý čin. Dvěma chlapcům, kteří vystoupili z vlaku se mnou, zastoupili cestu dva cikánští chlapi za účelem získat zdarma cigarety. Chlapci dokonce museli obrátit kapsy. V té chvíli jsem se rozhodl, že pokusu o loupež nebudu nečinně přihlížet. Odhadl jsem, že oba dospělce, promořené nezdravým způsobem života, bych asi přemohl. Na druhou stranu měli neurvalci na místě širokou podporu z vlastních řad. Zkusil jsem řeč těla, ukázal svoji rozložitou postavu a s odhodlaným výrazem se pomalu blížil k místu činu. Lupiči si mě všimli a krapet znejistěli. Chlapci zatím využili změny situace k rychlému ústupu. Nemyslím, že ti hoši jednali zbaběle. Jenom nerozdýchali jednání, které naše kultura pokládá za zločinné a netolerovatelné. Možná se s tak pádnou lekcí setkali v životě poprvé.

Celá příhoda samozřejmě nešokovala pouze ty kluky, ale zrovna tak mě, učitele mladých lidí. Jedna humorná glosa praví: „Když je ti víc než padesát let, už nerozeznáš mnohá malá písmena ani zblízka. Zato ale velkého blbce rozeznáš i z velké dálky.“ Jsem člověk před padesátkou a cíl myšlenkových operací se mi pozměnil. Nezaobírám se tolik sebou samým. Často si na sebe ani nevzpomenu. A uvolněnou energii, nebo soustředěnost může mysl uchopit jinak. Třeba tak, že jsem všímavější k okolnímu dění. Celé odpoledne jsem pozorně sledoval zástupce naší nejpočetnější národnostní menšiny a potvrdilo se mi totéž, čeho si všímám u cikánských chlapců ve třídách. Jedni tíhnou ke kriminálním vzorům a vedou tak i potomky. Druzí tíhnou k životu v souladu s českým prostředím. Jsou to, v průřezu pokoleními, slušní, kultivovaní lidé. Snažím se členům druhé skupiny projevovat úctu stejně tak, jako se snažím členům první skupiny neustupovat.

Shodou okolností jsem nedávno vyslechl rozmluvu tří důchodců, kteří se bojí vydat se po cyklostezce v královéhradeckých lesích. Paní líčila manželskému páru vlastní zkušenost: Nesla si kabelku a vedla kolo. Skupina cikánských dětí začala žadonit o peníze. Žádost se změnila v dotírání a dotírání v útok… Vidět bylo i starší mládež, která zasáhne v okamžiku, kdy se mladší děti něčeho vylekají. To už je organizovaný lov. Důchodkyni spasila přítomnost pána s chlapáckým zjevem, co ji odtud vyvedl. Jistě, jasný případ pro policii.

Vyrůstal jsem na vsi, kde bylo dost práce v továrně, ve státním statku, při kladení železnice a chvíli i v kamenolomu. Dá se říct, že mé bydliště zaplnily z jedné čtvrtiny tři početné cikánské rodiny. S jejich chlapci a děvčaty jsem chodil do školy. Hrál jsem si s nimi na hřišti a u potoka. Nikdy mě nenapadlo se jich bát. A je nenapadlo ublížit mi. Všichni naši rodiče chodili do práce i proto, že byla povinnost a výsada všech pracovat. Hodně se mluví o přezaměstnanosti, že na ni socialistický stát doplácel. Nevím, spíš je to otázka pro národohospodáře než pro ideology. Jistě i tenkrát dostaly početné rodiny Kerestešů, Lakatošů a Cypriánů na Vánoce pětistovku na děti. Na druhou stranu o dávkovém seriálu nemohla být řeč. Připadali jsme si být braní podobným metrem, a tak nebylo co komu vytýkat.

Je dobré cestovat i jinak než se vším pohodlím. Na cestách po vlastech i v zahraničí jsem vnímal jednu pozoruhodnost. Jacíkoli lidé s vypracovaným smečkovým pudem (ten jim může být i ke cti) se na první pohled jeví v konfliktních situacích jako nebojácní. Na druhou stranu se na vás málokdy oboří jako jednotlivci. Sebevědomí jim zvyšuje právě až přítomnost jejich kolektivu. Oni postupují kolektivně. Takoví lidé se ovšem úspěšně leknou silnější „smečky“, kolektivu, který by je mohl ohrozit právě jako kolektiv. Snad je to spojeno se zvýšenou vnímavostí dospěláka, který už nezápasí o prestiž nebo o peníze, a proto tolik nepospíchá. 

Po příhodě z královéhradeckého nádraží mnou překvapivě nelomcovala tolik zakazovaná zobecňující nenávist. Dostavil se úplně jiný pocit, rozechvění z toho, jak jsem se poučil. I my máme dar národa. Nezřídka jsme ho hájili v útrapách a nejednou se stal právě tento dar smyslem našich nadějí i oslav. Používejme dar národa. Probuďme i my svoji kolektivní bytost. Nestavme se Čech k Čechovi zády. Jsme přeci blízcí příbuzní. Co na tom, že pana Nováka nevídám u stolu. Bude-li pan Novák v nesnázích, mělo by v mé mysli naskočit hnutí mu pomoci, tím spíš, zažije-li křivdu. Neatomizujme se ve volné radikály. Postupujme pospolu. Ve velmi zlé situaci nám česká vzájemnost může zachránit život, nebo si jejím prostřednictvím vydobudeme život důstojnější. Jednejme jako kolektiv na úřadech, požadujme rovnoprávnost a svrchovanost společně. A ve skutečném míru (mír je spíš duchovní než vojenský stav) nám projevy pospolitého snažení mohou přinést všestranný rozkvět.

Je dobré rozlišovat, ale především umět rozlišovat. Sladit své vnímání se skutky, se skutečnými poznatky. To je Husovo držet, chránit a bránit pravdu. Svět, jako vysoce konfliktní místo, hnětou radikální způsoby vlády – světovlády. Jsou netrpělivé a nemají čas. Nehledí ani na život po životě, ani na mnohasetleté vyhlídky. Globalismus tvrdošíjně odmítá jeden moudrý poznatek: Máme-li žít spolu, musíme se napřed naučit žít vedle sebe. Na takový poznatek nemá ovšem výkonný marketing čas.

A jsme u druhé radikální správy světa. Tou je zesílený kapitalismus. V srpnovém televizním vysílání mi nastavila nohu reklama na panamský rum. Diváky vtáhnou do děje záběry z osudného dění uplynulých sta let. Komentář při sestřihu takzvaných osudových osmiček chválí touhu po svobodě, kterou projevíte i tím, že si koupíte panamský rum – rum pro svobodné! I můj praděda bojoval za první osmičku. O generaci mladšího osvobozování vlasti se účastnil také můj děda. Osmašedesátý rok prožil dramaticky a statečně tatínek, a zatím poslední revoluce prošla i mýma rukama. Je to divné, ale nikdo z nás nikdy neochutnal panamský rum. Celé se to dokázalo bez rumu obejít. To, co vás vlastenecky (vlastivědně) zaujme, jsou první dvě třetiny reklamy, ale ten rum to zabije…

Nemylme se, že kapitalismus kdovíjak podněcuje podnikavost. Podnikavost je projev energetického pole osobnosti. Je schopna se projevit ve všech oblastech života. Doménou podnikavosti vůbec nemusí být pouze to, čemu říkáme obchod. Podnikavost se snoubí s vůlí vytvářet. Kapitalismus se druží s výrobou a spotřebou kapitálu, jinak řečeno hmoty. Kapitalismus je měšcův svět. Reklama myslí na osudové osmičky v případě, že si k nim koupíš panamský rum. Nevěřím, že snaha obchodovat a obchody jako takové z principu zaručují snížený výskyt válek. Jsme svědky politických i vojenských paktů za účelem „dobrých obchodů“. Jsme svědky a bohužel částečně i plátci surovinových válek. Navíc hranice moci kupecké civilizace jsou nejočividnější při prodělku (také v krizi) a před hřbitovní zdí. 

Za řekou Léthé už kapitalismu není rozumět. Nepřipravuji si pole pro to, abych proti kapitalismu povolal jiné, myslitelsky zpracované a manifesty ohlášené, soustavy existence. I ony mají své roztoče chyb. A vlastně se stále opakuje jedna hlavní chyba, která těžiště každého ryze lidského konstruktu vychyluje směrem k totalitním útrapám. Směrem k libovůli, jak by to nazval Karel Havlíček Borovský. „Jedna nepravda ze sebe rodí tisíce jiných a jedna libovůle zruší na tisíce pravd,“ napsal náš znamenitý novinář.

Tou hlavní chybou je pýcha, občas zaměňovaná za nadšení pro službu a pro pokrok. Pyšná představa, že jedině jednotlivec nebo myslitelská skupina je s to lidstvu vymyslet se vším všudy nejlepší životní podmínky, ať už s nimi souhlasíte, nebo ne. Na chybu navazuje druhý omyl, vlastně je to její dítě: Nejlepší podmínky k životu se nazývají tak a tak. Cokoli jiného je nižší, a proto nepřátelské. Na chybu a její dítě – omyl nasedá tragická práce pro učitele. Učit o trojím lidu, o komunismu, o zastupitelské demokracii a o čemkoli jiném. Ve vřele doporučované knize Kurz zázraků se praví: „Učíme to, co se učíme.“ Jestli se učíme od jediné mocenské centrály, bude to to jediné, co budeme schopni vyučovat – čehož symbolem je letitý ruštinář svižně přeškolený na angličtináře. Jakmile se odhodláme vzdělávat se ze široka, učit se z dějin a ze záměrů civilizací a pozorovat pozorně, bude to s námi lepší. Asi nebudeme vládnout tolika jazyky (postřehy) jako apoštolové o Letnicích, ale košatá realita za hřbitovní zdí nás jednou třeba tolik neznejistí.

Použiji teď pro mě osobně velmi odtažitý pojem: transatlantická civilizace. Myslím, že transatlantická civilizace je dnes velmi chudá na ideje. Ne na ideologie, ovšem. Ideologií má, dá se říct, přehršel. My, Středoevropané, kterým se z ideologií kladla do cesty rozličná železa, se snažíme moc se těmi současnými ismy a jejich propagací nebo negací nezablátit. Ledasjaké ideologické pěšiny a křižovatky ve větru pouličních ukázek, ve zkratce firemní slušnosti a v proměnách mediálního obrazu nám už po letmém ohledání připadají praštěné. V tom také tkví jistý barometr na bohatství a chudobu. Čím víc praštěných ideologií, tím méně idejí. Oč víc povyku, o to méně zralých činů. A prázdný sud nejvíce duní. Příkladně takový sud s opiáty. Oblíbené opiáty, řekl bych, v současnosti zastřešuje adrenalin. Adrenalin jako pojem. Stalo se i vám, že sedíte před filmem, jehož shrnutí nezaplní ani dvě pořádné věty, ale vy jste se v divném našponování dvě hodiny mačkali k židli? Jenže, přátelé, adrenalin je toliko podpůrný prostředek. Je rozdíl mezi tím nechat se zabít a nechat se zabít pro něco. Anebo, daleko lépe, je rozdíl mezi postojem: „Já jim ukážu, že žiju!“ a mezi životem pro něco, kvůli něčemu, s někým… Až příznačně tiše a nenápadně působí sud se skutečnou živou vodou. Kdo z něj pijí, zanechávají v dějinách zvláštní světélkující odkaz – prozařují svou dobou do budoucna: Cože, tohle věděli už tenkrát!? Ohromí nás moudrost moudrých. Nebo si ničeho nevšimneme, aby si povšimli až ti za tisíc, za dva tisíce roků. Transatlantická civilizace je zřejmě do morku kosti kapitalistická, ale když vnímám její výkladní skříň, necítím, že by měla být bohatá.

Tři desetiletí po sametové revoluci nás ohrožuje něco, proti čemu jsme tehdejší protesty vedli, totiž radikální ideologie. Berlínská filmová ocenění už nebudou udílet ceny zvlášť hercům a herečkám. Dělit nás na muže a ženy je prý nesprávně stereotypní. Ve skutečnosti tahle divná rétorika neposlouží ani mužům, ani ženám. Jednak na místo dvou nejlepších prvenství nastoupí prvenství jedno jediné. A potom, kam vede zamlčování pohlavní dvojtvárnosti? Máme si v rozporu s přirozeností myslet, že jsme všichni šedě stejnorodí? V jakých číslech se pak bude pohybovat už nyní nedostatková porodnost? Nebo máme přestat plodit a být nahrazeni? V téže době se jedná o tom, že k uctění černochů by hrací čáry na hřištích byly do budoucna černé. Černá by ze stejného důvodu mohla být i trika hráčů. A reklamy na prací prášky by neuváděly jako přednost bělicí účinek. Celé je to symbolicky namířené proti takzvané bělobě bělochů a má to tudíž punc showbusinessového rasismu zostřeného proti bělošským plemenům. 

Současný boj s minulými a poraženými krajnostmi, jakkoli se zasloužily o útrapy statisíců, je, tváří v tvář novým krajnostem, poněkud pochybná záležitost. K zápasu s mrtvolami bez možnosti se živě projevit statečnost nepotřebujete. Lze samozřejmě zdůraznit, že předcházet záporným společenským jevům je důležité, i když jde o jevy, které nyní nesmí nastat. Věřím, že účinnou prevencí jsou pořádky, co lidem zajistí všestranně daleko lepší život, než jaký byl v dobách, které si dnes máme ošklivit. V každém případě by nás kamkoli namířená prevence neměla odvádět od obrany pravdy – skutečnosti, od obrany národních zájmů a člověkovy důstojnosti ve žhavé současnosti. Stopovat, upozorňovat a vzdorovat současným krajnostem, které se navíc mohou protlačit do školních vzdělávacích plánů a přímo deformovat formovatelnou mysl dětí, odporovat extrémům tady a teď, krajnostem v konkrétních případech dobře zaplaceným z takzvaných „evropských peněz“, to si žádá neohroženost, vytrvalost a jasnou mysl. A je to každodenní a potřebné hrdinství.

16 komentářů :

  1. Pořád lepší Lukašenko než ti blbci se tolik podobaj chlívkařům z Letný! Předvčírem ve zprávách to bylo vidět - dva studentíci v Minsku na dotaz redaktora zač protestují jeden po chvíli váhání vyblil: "Za spravedivý volby ... jo a taky za akademickou svobodu, no a ... za co že to ještě?" obrátil se na toho vedle stojícího. A ten honem dodal: "Za odstoupení Lukašenka" a ten prví: "No jo, vlastně, to taky - za odstoupení současnýho prezidenta!". Vlastně tihle pitomci ani nevěděj pořádně za co demonstrujou. Jak by jim moh jeden svěřit sapík a handgranáty, aby šlo zabíjet ve jménu Ideje?!?? By ani neměli tucha koho skolit dřív a koho mučit a vyslýchat, nic, hovada, ti bby se dřív postříleli sami ... A proč? Páč jak Lukýn řek, nemaj Vůdce! Masy jsou zženštilé, chtějí být vedeny, ba musí! Ale nesmí mít takového troubu v čele, co jim bude říkat, že je potřeba udělat to takhle nebo radši jinak, ale třebas i onak. Potřebují Muže s holínkami a knírem (třebas jako má Lukýn), který udeří do stolu a zařve: "Toto je správná cesta!"

    OdpovědětSmazat
  2. Jo zdroje na západě dochází tak chtějí krást cizí a dokonce kšeftujou s drogami. Je jen otázka času kdy ta nafouklá západní bublina splaskne.

    OdpovědětSmazat
  3. Všechno je jinak!

    A to proto, že si lidé neváží jazyka dědů, jako jediné dorozumívací platformy a kurví jej k obrazu svému tj. k rozkladu pojmů i vět.
    Začalo to již za socíku obohacováním jazyka tynejžrů novotvary, sprostotou a balastem. A pedagogové pouze zděšeně přihlíželi a filologové (zrádci jazyka) nadšeně adorovali před kamerami ČST. Dnes se jazykem českým nedá ani řádně sdělit informace, natož vypotit nějaká myšlenka a tak je vymodleno. Angločeštin zvítězil na celé čáře, ikdyž je to zrůdná hatlapatlamatilka. Co na tom, že se jí nedomluví ani v rodině, vždyť o to šlo, tak ať to máme již za sebou (Čechové již nikdy nebudou rekové - to vám vzkazuje valašský staříček).

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Po válce byly tu a tam vidět dvojjazyčné německé a české nápisy pojmenovávající totéž.
      Potom přišla sladká doba, kdy v Čechách Česky, na Slovensku Slovensky a mezitím i krajovými nářečími. Ani po vstupu vojsk Varšavské smlouvy na povel Ukrajince Brežněva nebylo jinak.
      A po převratu všude nápisy v barbarských cizáčtinách - hlavně angličtině; i v Metru v Praze, na Nádražích, ... blábolí najednou tlampače jako za Hitlera "novoevropsky" - jenom místo zupácké Němčiny je to kolonialistická Angličtina...
      EK prosazuje nebýt sebou, ale cizáckou úslužnou KREATUROU.

      Smazat
  4. Nase kultura!!!To se povedlo.Naše kultura krade nejen cigara,ta bere cele tovarny,statky,pole,lesy,ba i cele staty.Svata prostoto pane autore

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. naše kultura začala tak, že ukradla propisku,....
      Tím jsme ukázali světu, co v nás je...

      Smazat
  5. Každá generace prochází krizí zrání. Přiznám se, že i my jsme pochopili a začali si vážit svých rodičů, teprve v okamžiku, kdy jsme přebrali jejich roli, kdy jsme se stali rodiči, teprve potom jsme vše povhopili. Omlouvám se, měl bych psát ichformou, ale většina mých přátel prožívá totéž. Dnes je doba agresivnější, rafinovanější, klade mnoho dalších otázek a o hodně hůř se v ní orientují i starší mazáci, natož nezkušená mláďata. Prosím, pokud to trochu jde mějte s mládeží trpělivost, prosím vás jako otec, který sám trpělivost často ztrácí.

    OdpovědětSmazat
  6. Všechno souvisí se vším ale největší rozkladný účinek má zákony podpořený parazitizmus.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. 12:53 Máte pravdu, viz včerejší rozsudek na Slovensku. Všem se omlouvám, já na síti (netu) budu dál gůglovat a ne hledat prohlížečem.

      Smazat
  7. Pod tlakem propagandy mizí selský rozum. A taky altruizmus- sežrat co nejvíc sám.

    OdpovědětSmazat
  8. Excelentní esej moudrého člověka, čeština, styl - požitek.

    A přece... principiálně vůbec nezpochybňuju ani poslední odstavec, nicméně zdá se mi, že autor ve snaze o produktivní závěr to chtě nechtě musel přece jenom trochu "zahrát dolů". A ne, nejsem úplný idiot a nepřehlížím, že autor - učitel v činné službě si tu zároveň rekapituluje maximy pro svou vlastní práci, a že to tedy bude především jeho každodenní hrdinství, k němuž to směřuje, ne anonymních komentátorů, a jeho činnost v jedné konkrétní oblasti. Zde opět nezbývá než: respekt.

    V Makarovi přesto nadále hlodá pochybnost stran možností a dosahu onoho prostého odporování krajnostem. Zejména v bezprostřední blízkosti touhy po pořádcích vhodných pro lepší život. Opět, autor naznačený rozpor sám zavnímal a poctivě dal na stůl. Ale čím končí? No ... a co "miluj hříšníka a nenáviď hřích" ?? Taky se proti tomu nedá cokoliv říci. Jako osobní či imperativ hodno úcty, jako program, nebo jenom jako vyústění širokých otázek nastolených v předchozím pozoruhodném textu ... jistěže ne.

    Ostatně, že každá krajnost je škodlivá, údajně říkal už Lenin, a i pokud je tento výrok autentický, tak jediné praktické využití pro něj nalezl Artur London, coby motta své hořké knihy vzpomínek.

    Ještě poslední lichotku autorovi: ten závěr nenapsal o nic hůř než sám hrabě Tolstoj. Ani on nedokázal pro svého oblíbence Levina vyspekulovat do závěru Anny Kareninové víc.

    OdpovědětSmazat
  9. no neviem, bol som na návšteve Prahy, chceli sme tam stráviť týždeň, po troch dňoch sme odišli - po vašom - jak nás ochcát, furt - vrcholom bolo keď nám dali teplú vodu 2 dcl a zaúčtovali 10 kč... ku káve -

    OdpovědětSmazat
  10. To se povedlo.Naše kultura krade nejen psací pera, cigara,ta bere cele tovarny,statky,pole,lesy,ba i cele staty.Svata prostoto pane autore.
    Jde babička po návsi, ve vozíku televizi. Potká ji starosta: "Vezete ji do servisu matko?"
    "Ne, do kostela ke zpovědi, svini ulhanou!" Zda se jedná o veřejnoprávní televizi už příběh nevypráví...

    OdpovědětSmazat
  11. Perfektní a doufám že i srozumitelné pro všechny. Díky.

    OdpovědětSmazat
  12. Právě sleduji Písařovicovou na ČT24 jak divákům vtlouká do hlavy, že teda manželka zesnulého Kubery tu medaili od prezidenta opravdu ale opravdu nepříjme. A vracím se k tomuto textu. Ano globalističtí šíbři I v ČT, mají ideologii na každého Kuberu (věnujme jeho památce upřímnou tichou vzpomínku), na každého Navalného. Snad I proto, že to prý tvrdí šedá eminence idelogické diverse Kolář senior, že prý na "ZaMini" jakousi diversní skupinu v minulosti zakládal. Pokud je tomu tak, tak se nelze divit tomu, že se ČT24 dávno ztratila status televize veřejné služby, že se z ní stala televize ideologické diverze s globalistickým zadáním.

    OdpovědětSmazat
  13. 20:36 Poslouchal jsem to jedním uchem a padlo tam něco o holi. Já si ještě pamatují, jak senátor Kubera si návštěvu u prezidenta chválil, že si notovali a že tam byly popelníky. Tak asi blbě slyším.

    OdpovědětSmazat

Redakce vás žádá, abyste diskutovali slušně, nenapadali spoludiskutující ani autory, abyste argumentovali věcně a fakty. Děkujeme.