Reklama

středa 23. září 2020

Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (7. díl)

Petr Kužvart 
23. 9. 2020    e-Republika

„Kult osobnosti”, neodmyslitelně spjatý se Stalinovou osobou, nebyl vůbec ojedinělý.


Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz)


„Kult osobnosti” v reálném socialismu a rozšíření samovlády v dějinách



Je čas podívat se na generalissima Stalina blíže. Zásadní důležitost pro jeho mocenský vzestup mělo jeho zvolení do politbyra v roce 1921 a následujícího roku pak dosažení funkce generálního tajemníka VKS(b) a udržení tohoto postavení v dalších letech. Tím ovládl centrální stranický aparát a jeho prostřednictvím postupně i stranické a státní struktury v celé zemi. Stal se prakticky nejvyšším a ústředním aktérem monopolizace politické moci v zemi. Již víme, jak krok za krokem válcoval vnitrostranickou opozici. Jeho role při vzniku a stabilizaci monopolní byrokracie byla bezpochyby klíčová.

J. V. Stalin, to byla od poloviny 20. let opravdová nově vyšlá hvězda první velikosti v čele rodící se monopolní byrokracie. Člověk bezohledný ale celkem nevýrazný, spíše tuctový řečník, žádný oslnivý esejista, postrádal Leninovu bystrost a polemickou i agitační obratnost, ale i nesporné charisma a intelektuální kvality řady dalších kolegů v tehdejším bolševickém vedení, zejména Lva Trockého a Sergeje Kirova. A přes to všechno se tato šedá ale vychytralá a intrikánská aparátnická myš stala nakonec zbožštělým Velikým vůdcem světového proletariátu, totiž opravdu nejdokonalejší personifikací všech podstatných vlastností nastupující nové panující třídy i jejího vznikajícího panství nad celou ostatní společností a dala dokonce své jméno klasickému období dějin reálného socialismu.

„Kult osobnosti”, neodmyslitelně spjatý se Stalinovou osobou, nebyl vůbec ojedinělý. Zbožšťování žijících a vládnoucích vůdců bylo zejména v klasickém stalinistickém období naprosto běžné ve všech režimech této vyvojové fáze reálného socialismu. U nás to byl kult „prvního dělnického prezidenta” Klementa Gottwalda, v Polsku kult Boleslawa Bieruta, v Maďarsku uctívání Mátyáse Rákosiho, ve východním Německu – NDR pak kult Wilhelma Piecka, v Bulharsku Georgi Dimitrova, v Jugoslávii Josipa Broze Tita, v Rumunsku Gheorghe Gheorghiu-Deje a od roku 1967 potom Nicolae Ceausesca, v Albánii Envera Hodži, Suchbaatarův kult v Mongolsku, v Číně kult Mao Ce-tunga, ve Vietnamu Ho Či Mina a v severní Koreji, jediném do dnešních dnů přeživším klasickém stalinistickém režimu, je to až doposud kolosální kult rodové dynastie Kimů (Kim Ir-sen do roku 1994, Kim Čong-il do roku 2003 a nyní Kim Čong-un). Vynechávám tu vědomě problematiku socialistické Kuby, pro řadu jejích specifik.

Vypadá to, že sklon ke kultu až zbožšťování vůdce byl silnější a spontánně, organicky vznikal spíše v případech zaostalých agrárních společností v procesu jejich nekapitalistické industrializace nebo alespoň snah o takovou urychlenou industrializaci, tedy původně v sovětském Rusku - SSSR, ale i v Číně, Mongolsku, severní Koreji, Vietnamu. Do východoevropských zemí byl kult vůdce spíše druhotně přenesen i s celým závazně vnucovaným vzorem sovětského stalinistického uspořádání, který bylo povinností následovat. Tady měl intenzivní „kult osobnosti” místního vůdce poměrně krátké trvání a po zahájení „destalinizace” v polovině 50. let minulého století slábl, což souviselo i s postupnou generační obměnou ve vrcholových funkcích. Na severokorejském režimu si můžeme ukázat opačný trend: Tady ani po dvou výměnách vůdců kult nikterak neslábne.

Jednalo se o velmi zajímavý pseudonáboženský kult s doprovodem příslušné oficiální hagiografie, mýtus obsahující masivní sociálně psychologické a propagandistické sankcionování nedotknutelnosti nové moci. Bylo by určitě zajímavé vyzkoumat a s jistotou určit, proč byl tento jev právě v prvém, stalinistickém období reálného socialismu tak všeobecně rozšířený a intenzívní. Podle všeho to souviselo s nutností ideologického a propagandistického posílení a zdůvodnění naprostého centralismu ve vznikající monopolní byrokracii samotné, s nutností propagandistického, sociálně psychologického ukotvení a zajištění nové a zatím dostatečně nestabilizované třídní moci a také s úsilím převrstvit přirozené tendence k odstředivosti, ideovému oponování a reálnému odporu celé ostatní, diktátorsky ovládané společnosti. Kult osobnosti a devótní oficiální uctívání úřadujícího vůdce byly jednotícím a stabilizujícím prvkem pro samotnou hierarchicky strukturovanou novou panující třídu. A tak se Stalinovo postavení analogicky a z obdobných příčin následně obtisklo i do pořádků nově postupně během prvé poloviny 20. století vznikajících dalších reálně socialistických režimů. Všechny startovaly z fáze klasického stalinistického systému převzatého ze Sovětského svazu a s ním také kult vůdce přebíraly od této velmocenské metropole reálného socialismu.

Nedělejme však z toho něco tak úplně výjimečného a ojedinělého. Takové kulty a kultíky, to zdaleka není a nikdy nebyla pouze specialita reálného socialismu. Celá psaná historie lidské druhové kultury (a podle všeho i tušená prehistorie téhož) je z naprosto převažující části plná monokratických forem vlády nebo alespoň reálné monokracie, jež funguje v zákrytu za nějakým demokratickým nebo jinak kolektivistickým divadýlkem, viz římské: princeps inter pares. Holt jsme společenská zvířata („zoon politikon”, jak praví filosof) a v každé skupině, tlupě, smečce nebo stádu tak, jako u všech společensky žijících vyšších savců obecně se sama sebou vytváří hierarchie. Je to velmi efektivní etologická strategie: Pokud by nebylo ustavené hierarchie ve skupině, pak by vždy znovu a znovu musely probíhat boje o pořadí přístupu ke zdrojům, což by bylo naprosto energeticky neefektivní a vysoce rizikové pro vítěze i poražené. Dávat za každé napití u napajedla nebo najedení všanc zdraví (riziko zranění) nebo případně i život se prostě nemůže vyplatit nikomu. Existence hierarchické struktury dává jistotu těm nahoře i těm pod nimi, že se na ně dostane, že jsou v pořadí, že jsou zde celkem přijatelná pravidla, jež nahrazují neustálou soutěž a konfrontaci. Tedy hierarchická struktura tlupy, smečky, stáda, ale i lidských komunit, rodu či klanu a kmene nebo národa je naprosto přirozená, instinktivně daná a evolučně velmi funkční a „rozumně” vyvinutá.

Pokud ovšem existuje skupinová hirerarchie, pak musí být některý jedinec na jejím vrcholu, tedy tu musí existovat alfa samec, případně alfa samice (matriarchát krásně funguje třeba ve sloních stádech, ale i jinde v přírodě!). A máme tu samovládce. Sice víceméně instinktivně, nicméně opět naprosto „rozumně” a vysoce funkčně ustanoveného. A ve vyvinutějších fázích druhové kultury moderního člověka je dlouhá řada osvědčených a dlouhodobě praktikovaných forem samovlády, jedinovlády: Rodový či klanový stařešina, kmenový náčelník, vůdce kmenového svazu (Marobud, Atilla, Sámo…), dědičný monarcha, despota či diktátor pro krizové řízení - forem je moc. A s jedinovládou bylo vždy spojeno jisté uctívání funkce a jedince, který ji zastává. Vždy tu byl sklon k výsadám a zpravidla I nějakému mystickému, transcendentnímu sankcionování jeho úřadu a postavení (typicky panovník „z boží milosti”). Vždy bylo třeba se vládci poklonit, vzdávat mu povinné pocty a tím stvrdit, že jej i jeho autoritu uznáváme a nehodláme na ně útočit a konkurovat jim. Odtud se podle všeho vzal svérázný a průběžně vystupňovaný vývoj ke stále větším poctám ústící do úplného zbožštění monarchy, a to v egyptském faraonství, antickém římském císařství, stejně jako v císařství čínském nebo japonském. Toto bombastické uctívání je v evoluci lidské druhové kultury daleko spíše naprosto převažujícím, opakujícím se pravidlem, nežli řídkou a nahodilou výjimkou.

Oproti okázalé nádheře a pompéznosti (zejména absolutních) monarchií je střízlivé a racionální vládnutí pomocí shromáždění plnoprávných členů obce (nebo alespoň klanových vůdců), kde se debatuje a hlasuje, naprosto všední, obyčejné, nudné a hlavně nenabízí žádné rychlé šance k získání celkové moci pro ambiciózní jedince, kteří se vždy najdou. Rozumné a osvícené, střízlivé demokraticky koncipované vládnutí v zájmu obecného dobrého a blaha všech je - jak to vypadá - tím nejméně přitažlivým a žádoucím modelem vládnutí v lidské společnosti. Bohužel! Lidi přitahuje přeexponovaná a naprosto neproduktivní nádhera zámeckého komplexu ve Versailles nesouměřitelně víc, nežli třeba představa prezidenta Švýcarského spříseženství (Schweizerische Eidgenossenschaft), svazku samosprávných kantonů, který jezdí do úřadu každý den vlakem jako běžný úředník nebo zaměstnanec a střízlivě, bez pompy, zato prakticky úřaduje, zařizuje, stará se a opírá se při tom o volená grémia, výsledky plebiscitů a samozřejmě o svůj mandát na velmi přechodnou dobu demokraticky stanovený…

Divíte se po tom všem reálnému socialismu, že po vzoru revoluční Francie končící ve vnějškovém lesku a vnitřním hlubokém úpadku a marasmu Napoleonova císařství šel také cestou své mocenské konsolidace pomocí velkého a pompézního kultu osobnosti”? Ne, není se opravdu čemu divit! Reálný socialismus se zachoval naprosto tradičně, vůbec nenaplnil přísliby vzniku nové společnosti, jiné, vyšší kvality, v posledku dokonce beztřídní, kterou měly lidské dějiny konečně vyvrcholit.

Ale ještě jednu poznámku je nutno učinit: „Kult osobnosti” není a nebyl individuální výjimkou, ojedinělým, izolovaným vrcholovým motivem, ale podstatným systémovým prvkem. Pod vrcholným kultem vždy následovaly a následují v hierarchii směrem dolů další a další dílčí kulty a kultíky, pěkně odstupňované co do reálné moci, výsad, poct a povinného pochlebování. Pod generalissimem byli menší a malí Stalinové na úrovni republik, oblastí, okresů a dalších paralelních struktur (ministři, ředitelé velkých podniků a jejich konglomerátů, generálové a maršálové Rudé armády a generalita i vyšší důstojníci NKVD atd.). Byl to opravdu hierarchický systém - nikoli jen individuální soubor výsad mocnáře na samé špici. Proto byla destalinizace po roce 1956 pouze povrchní a nedůsledná. Uťala sice již v mezičase beztak zemřelou hlavu, ale systém včetně soustavy kultů a kultíků v principu reálně zachovala. Vnějškově ale došlo k jistému umírnění a eliminaci výstřelků.

II. část - Rozklad reálného socialismu v SSSR podrobně: jak to bylo a proč

Úvaha o hodnověrnosti pramenů, jež jsou k dispozici



Nyní půjde z povahy věci o přehled publikovaných skutečností a tvrzení, hodnocení událostí a s tím spojených názorů vesměs dobře informovaných zdrojů, dobových svědků. Nevyhnutelně musíme nechat stranou triumfalistické výkřiky vítězů, hagiografické havlistické literární úlety a propagandistické výhřezy nových ideologů a prodejných mediálních presstitutů dneška. Bude třeba se věnovat sdělením těch, kteří jako výjimky z okruhu současníků událostí měli přístup k relevantním informacím a tedy věděli, protože znali skryté děje. Převážně jde o lidi – často dost vysoce postavené – z prostředí pozdního reálně socialistického establishmentu. Tedy jde o ty poražené. Proto samozřejmě - jako konec konců i mezi námi, řadovými současníky vytvářejícími tehdejší široký lidový kompars událostí - ani tito vědoucí a sledující doboví poučení svědkové nebyli a nejsou nestranní. To je třeba mít na paměti. Žádný svědek není zcela nestranný a beze zbytku objektivní. Nicméně pokusím se oddělit a odfiltrovat hodnotící soudy a soustředit se na věcná sdělení. Tady je ale ještě jedno další riziko, jež spočívá v tendenčním, selektivním výběru faktů, o kterých svědek pojednává. To bývá podstatně složitější eliminovat. Zde musí zafungovat vlastní přehled problematiky tak, aby chybějící fakta a jejich výklad mohly být doplněny. Čtenář sám rozhodne, nakolik se mi to vše podařilo.

Nicméně výpověď informovaných svědků a zúčastněných osob je pro naše zkoumání zásadní a v naprosté většině i vcelku hodnověrná, byť nevyhnutelně tendenční. Půjde v první řadě o fakta, popis situace. Nikoli o hodnotící soudy. Vycházím zejména z publikace Olina Jurmana a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019 a dále bylo čerpáno z práce Miroslava Dolejšího „Analýza 17. listopadu 1989“ z roku 1990 a také z vlastních svých vzpomínek jako aktivního lidového komparsisty v událostech 80. a počátku 90. let minulého století. V další části textu půjde záměrně o zřetězení obsáhlých dokumentárních citací, z nichž si následně vyvodíme příslušné poznatky a závěry.

Co dnes víme o vývoji sovětské ekonomiky a politiky v druhé polovině 80. let?

Kořeny dosažených epochálních změn ve východní Evropě je nutno hledat kromě vnitřních faktorů jednotlivých satelitů a cíleného působení Západu zejména v hrozivé existenciální krizi Sovětského svazu a v netradičních způsobech jejího překotného řešení. V letech brežněvovské stagnace byly četné problémy, například nefunkční ekonomika, zaostávání její technické úrovně, sociální degradace, národnostní konflikty atd., často přehlíženy a řešení odsouváno. Ekonomiku dusily a životní úroveň snižovaly především rostoucí výdaje na zbrojení. Až 40 % ekonomiky pracovalo pro armádu!
Ani tyto olbřímí výdaje však nestačily kompenzovat nedostatečnou kvalitu zbrojní produkce. Celkově nižší technická vyspělost charakterizovala Sovětský svaz po celou dobu jeho historie. J. V. Stalin již na počátku industrializace varoval: „Za vyspělými zeměmi jsme 50 až 100 let pozadu, tento rozdíl musíme rychle vyrovnat. Buď se nám to podaří, nebo nás nepřátelé rozdrtí!“
Chronické zaostávání v technické vyspělosti bylo nejcitlivější v oblasti moderní vojenské techniky především na bázi elektroniky, výpočetní techniky, biotechnologií a dalších. Dokonce už začalo bezprostředně ohrožovat bojeschopnost sovětské armády, zejména v ostré konfrontaci s USA.
Jurij Andropov v polovině 70. let výstražně varoval, že západní vyspělejší přesné zbraně snadno eliminují sovětskou početní převahu v klasických zbraních. Vlastní výroba nestačila držet krok se Západem, dovozy narážely na embargo, pokusy okopírovat nelegálně získané prototypy se nedařily. Sovětské rozvědky signalizovaly děsivou katastrofu v případném konfliktu se Západem. Z důvodu blížícího se nebezpečí existenciálního ohrožení státu proto sovětští zpravodajci vyzývaly za vlivné podpory armádních kruhů k provedení hlubokých reforem ekonomiky i společnosti.
Jejich průkopníkem se stal nový generální tajemník J. Andropov, dlouholetý předseda KGB. Traduje se, že na úvod své kolegy v politbyru oslovil: „Soudruzi, vy žijete v zemi, kterou neznáte. Pravdu o ní čerpáte z ‚Pravdy‘!“ Jako všechna sovětská média, zkresloval též tento ústřední tiskový orgán strany záměrně skutečnost – domácí zkrášloval, západní očerňoval. Realitu proto znali pouze lidé z rozvědek, diplomaté, vybraní vědci a funkcionáři se zkušenostmi ze zahraničí; pouze oni mohli srovnávat fakta a otevřeně a beze strachu o nich diskutovat a nebojácně navrhovat neortodoxní změny.
Andropov okamžitě zahájil sérii kontrol a personálních čistek. Jako bývalý náčelník KGB byl vybaven důvěrnými poznatky o děsivé korupci a velkopanském nepotismu, a proto proti nim zaútočil. Domníval se, že ke zlepšení situace pomůže striktní dodržování pravidel a leninských norem. Inicioval vznik odborných skupin reformátorů. Na jeho snahy navázal M. S. Gorbačov, který rozpoutal diskusi o nutnosti zcela zásadních změn. Domníval se, že SSSR už zachrání jedině hluboké systémové reformy celé společnosti, které jeho strukturu a fungování promění od základů, a začal je také ihned realizovat.
Gorbačov se obával střetu s četnými konzervativci ve vedení a nařčení z revizionismu. Odvolával se proto na Leninův strategický manévr, kdy po zoufalém období válečného komunismu byl Lenin dotlačen existenciální krizí státu k ústupkům v základních principech dogmatického učení komunistické ortodoxie. Bolševici totiž tehdy v revolučním radikalismu a ideologické zběsilosti mj. zrušili v národním hospodářství fungování trhu, peněz, bank, obchodu apod. a docílili naprostý rozvrat ekonomiky, způsobili hladomor a přivedli bolševické zřízení na pokraj zániku.
Lenin pružně vyhlásil projekt NEP (Novou ekonomickou politiku), vrátil do ekonomiky osvědčené nástroje trhu, částečně uvolnil soukromé podnikání a zachránil režim před krachem.
Současně se Gorbačov snažil kolegy ve vedení přesvědčit, že dnešní ústupky, respektive ztráty pozic mohou být jen dočasné, příště je více než nahradí úspěchy velkorysé modernizace a budoucí prosperita celé společnosti, která s přitažlivým modelem inovovaného socialismu potom přiláká celou evropskou levici!
Bezprostředním popudem k reformám se tedy stala hrozba ztráty vojenské parity v důsledku hlubokého technického zaostávání. To bylo hlavním argumentem, který přinutil vedení k neodkladnému přijetí bolestných a drastických změn. Pružnost a rychlost jejich řešení připouštěla dokonce i případné teoretické odchylky od marxistické ortodoxie.
Perestrojka našla inspiraci také při studiu Marshallova plánu, zejména ve využití vnějších zdrojů financování rychlé rekonstrukce válkou zničených ekonomik. Reformátorům se zalíbila myšlenka možnosti zopakování jeho varianty. V aktuálním případě by sovětská ekonomika pro své zotavení vyžadovala roční úvěry v minimální výši 20-25 miliard dolarů nejméně po dobu 20-25 let!
Okamžitě si uvědomili, že klíčovou podmínkou pro získání takových zahraničních úvěrů od solventního Západu bude nutnost kardinálně změnit vztahy se Západem. Strašidelná hrozba ztráty vojenské parity přesvědčila i opatrné geronty ve vedení - například ministr Slavskij řídil sovětské zbrojní programy ještě ve svých 87 letech! – že výhradní cesta k rychlé modernizaci sovětské výroby vede přes zahraniční úvěry a import embargované zahraniční techniky. Musí se změnit sovětská image „Říše zla“ a na faktech prokázat novou tvář sovětské vojenské a zahraniční politiky, přesvědčivě směřující od nebezpečné konfrontace k plodné kooperaci mezi Východem a Západem.
Sametové a jim podobné revoluce ve východní Evropě jsou pupeční šňůrou propojeny s procesy sovětské perestrojky, jsou neoddělitelnou součástí její koncepce. Perestrojka v tandemu s novým způsobem myšlení, demokratizace, glasnosť a další atributy, to vše mělo dodat nový impulz socialismu obecně. Po etapách sanace a posílení sovětské ekonomiky a pozice SSSR ve světě bylo v jejím zadání vypracovat nový model socialistické společnosti, který se stane přitažlivým i pro další země v Evropě. Gorbačovovo vedení dost naivně předpokládalo, že na bázi klíčové spolupráce se sjednoceným a neutrálním Německem, na bázi optimální syntézy německých peněz a technologií a sovětských zdrojů surovin a pracovních sil by se v dlouhodobé perspektivě mohlo v Evropě vytvořit díky reálným úspěchům přitažlivého nového modelu socialismu mohutné uskupení levicově naladěných zemí, jež by mohly postupně výrazně omezit vliv USA na kontinentu.
Perestrojka tedy byla velkou geopolitickou globální hrou, neuvěřitelně grandiózním projektem, který působil bombasticky až fantaskně. Zřejmě tím omámil i tvůrce samotné a pomohl přesvědčit úzkou skupinku sovětského vedení, které jediné znalo celkový projekt v úplnosti. Před veřejností zůstával ve své celistvosti utajen, aby případně neodradil potřebné zahraniční partnery, bez nichž by nebyl realizovatelný.
Časově byl projekt rozdělen do několika etap, přičemž ty poslední byly načrtnuty pouze v nezřetelných konturách. Průvodním znakem projektu byla značná rychlost, jež měla vždy předbíhat rychlosti nezadržitelného rozpadání samotného státu a operativní pružnost koncepce – rozpornost, nestálost či nevyjasněnost konkrétních vizí, nedostatečnou promyšlenost a propracovanost do detailů vlivem rychlosti zavádění a podobných dětských nemocí. Zásadní rozhodnutí se často přijímala za pochodu nebo lépe řečeno spíše za běhu, v úzkém kruhu, bez velkých diskusí – autoritativně, operativně přímo na místě, mnohdy ve chvatu, bez hlubšího uvážení.
Zamýšlená principiální renesance socialismu na evropském kontinentu se odehrávala za nepříznivých vnějších a zejména domácích podmínek rozvrácené ekonomiky, nefunkční státní správy, prorůstající korupcí a nepotismem. Otevřeně hrozily sociální a národnostní nepokoje, dokonce nebyl vyloučen v některých oblastech ani krátkodobý hladomor. Málokdo si dokázal uvědomit, že na stole leží otázka přežití samotného Sovětského svazu!
Nejednotné sovětské vedení řešilo pod tlakem krize vždy řadu přezrálých problémů najednou, horoucně očekávaná pomoc ze zahraničí, jež se stávala kardinálním faktorem přežití, se stále nedostavovala. Vedení přestávalo kontrolovat výbušnou situaci. Grandiózní projekt perestrojky tak skončil předčasně, v poločase a to rozpadem samotného státu a rozvratem celého socialistického systému.(35)
Sověti nabízeli politické ústupky za přísliby rozsáhlých německých investic do sovětského průmyslu apod. Především neopakovatelná historická příležitost – šance znovusjednocení Německa mírovou cestou sehrála zásadní roli v ochotě Západního Německa přispět k sanaci churavé sovětské ekonomiky. Hans Tietmeyer vzpomínal, jak byli připraveni nabídnout nejen obrovské sumy peněz (údajně až 500 mld. DM), pomáhali operativně také tím, že např. německé továrny pracovaly přesčas, aby zásobily sovětské vánoční trhy (i o nedělích šily podprsenky nadměrných rozměrů pro sovětské ženy apod.). Němci byli maximálně ochotni se Sovětům odvděčit za realizaci nabízené šance, což možná Sověti chápali asi až příliš nadějně.
Na přelomu let 1989/90 Sověti podléhali bombastickému optimismu, který tehdy šířila světová média, a slepě spoléhali na nadějné pokračování slibně se rozvíjející spolupráce s Německem v horizontu dalších desetiletí, tak jako po předchozím dvacetiletém kultivování západoněmecko – sovětských vztahů, kdy se z nesmiřitelných nepřátel obě strany překvapivě transformovaly na úhlavní partnery v Evropě.
Podle mlhavých představ reformátorů měla sovětsko-německá kooperace dlouhodobě hrát hlavní roli v procesu renesance sovětské ekonomiky a celkového potenciálu SSSR. Pravděpodobně pod dojmem této optimistické vize souhlasilo sovětské politbyro s jednotlivými kroky perestrojky, i když některé etapy okamžitě nepřinášely pozitivní efekty. Sovětské vedení bylo zřejmě přesvědčeno o finální výhře globální perestrojky a tedy bez protestů akceptovalo např. ztráty mocenského vlivu ve východní Evropě, obětování partnerů z RVHP včetně nejvyspělejší NDR apod. Politbyro asi doufalo, že se jedná pouze o dočasné ztráty. Zřejmě očekávalo, že všechny oběti a náklady vynahradí budoucí úspěchy koncipované kooperace dvou nejsilnějších evropských států. Bez významu potom nemusí být ani možné oslabení budoucí pozice USA v Evropě.(36)
Sovětské vedení muselo odhodit všechny zábrany a věnovat se prioritně záchraně a přežití samotného Sovětského svazu. Potřebovalo co nejrychleji přetavit úspěchy dosažené na mezinárodním poli v efekty využitelné pro uklidnění domácích poměrů, např. v zásobování vnitřního trhu. Pružně akceptovalo dříve nemyslitelné podmínky západních partnerů, dělalo zásadní ústupky. Snad dokonce tiše předpokládalo, že budou pouze dočasné. Rychle lavírovalo i v otázkách budoucnosti východní Evropy. Připravovalo si své vyjednávací pozice pro summit na Maltě. Pro sovětské vedení bylo zcela nepřijatelné, aby před dlouze a toužebně očekávanou schůzkou M. S. Gorbačova s G. Bushem, pořádanou 2. a 3. prosince 1989, došlo ve východní Evropě ke krvavým excesům či vleklým sporům, bezvládí a chaosu. Na předchozích schůzkách obou ministrů zahraničí J. Bakera a E. Ševarnadzeho ve Wyomingu se předpokládalo, že do summitu budou radikální změny ve východní Evropě již nevratně odstartovány.“(37)

V 80. letech se situace výrazně změnila, Sovětský svaz dozrával do kritického stadia celkové krize. Degenerovaná konstrukce ekonomického a společenského systému způsobila mimo jiné děsivé zaostávání SSSR za vyspělým světem, hrozivě zasáhlo i jeho nejprestižnější a nejdůležitější (nejnákladnější) oblast – sféru vojenství, což prokázala i dlouho nekončící válka v Afghanistánu. Vážně ohrožena byla samotná podstata existence Sovětského svazu, jeho územní celistvost a perspektivní pozice ve světě. V této situaci bylo neodkladně nutné rychle uskutečnit – v rámci tzv. perestrojky a nového myšlení – hluboké a bolestné zásadní změny v uspořádání a fungování celého systému, a to doma i u satelitních zemí, v ekonomice i v politické struktuře.(38)
Na zasedání politického byra ÚV KSSS 27. – 28.12. 1988 podal historicky přelomové hlášení ministr obrany SSSR maršál D. Jazov: „Na základě rozhodnutí Rady obrany SSSR z 9.11. 1988 jsou již rozpracovány plány odchodu vojsk z NDR, ČSSR, MLR, PLR,..“
Gorbačov: „Nastává nejdůležitější etapa realizace koncepce nového myšlení zahájit proces likvidace studené války!“(39)
Bylo zapotřebí nemilosrdně se vzdát přežitých letitých stereotypů a zkostnatělých dogmat. Ústřední prioritu představovala okamžitá záchrana a obnova pozice Sovětského svazu prostřednictvím cílené modernizace. V této souvislosti přišlo na přetřes též přehodnocení dosavadních vztahů s východní Evropou. Nefunkční cenový mechanismus RVHP totiž vyvolával v jednotlivých členských zemích pochybnosti, že právě ony doplácí na nevýhodný obchod s ostatními. V SSSR sílilo přesvědčení, že za svůj export převážně surovin by na světových trzích mohl získat kvalitnější protihodnoty než v obchodu uvnitř RVHP. Východní Evropa se navíc u SSSR neustále zadlužovala a stávala se pro něj spíše neúnosnou zátěží.
Předpokládaná sanace churavějící sovětské ekonomiky přitom každoročně vyžadovala silný impuls z vnějších zdrojů, který chudá východní Evropa nebyla schopna poskytnout. V kalkulacích a expektacích sovětských politiků se proto začala naděje přesouvat a upínat z Východu na Západ. Nastává riskantní pokus o fundamentální přesměrování těžiště sovětských mezinárodních vztahů na vyspělé země Západu. Nebylo zbytí – jak se prudce zhoršovala komplikovaná domácí situace, zesilovalo sovětské vedení usilovné hledání neodkladné pomoci u svého bývalého třídního nepřítele na bohatém Západě!
Výhradním předpokladem realizace této pomoci a následných hlubokých změn uvnitř Sovětského svazu byl výrazný pokles mezinárodního napětí mezi supervelmocemi. Vhodným klíčem se mohlo stát předchozí jednostranné podstatné snížení stavu vojsk a zbrojení v SSSR, které by vedlo též k žádoucímu snížení vlastních vojenských výdajů, jež dusily sovětskou ekonomiku. Teprve po skončení studené války a opuštění nebezpečného stadia „téměř na pokraji války“ bylo možno uvažovat o přechodu na normální vztahy se Západem, otevřít cestu k mírové kooperaci a vzájemně výhodné spolupráci a začít jednat o formách poskytnutí zahraničního kapitálu a investic, životně důležitých úvěrech a potřebných dodávkách nejmodernějších technologií, dosud limitovaných předpisy o embargu apod.
V daném kontextu je třeba chápat mírovou ofenzívu, kterou na Valném shromáždění OSN 7.12. 1988 M.S. Gorbačov ohromil svět. Velkoryse nabídl jednostranné snížení stavu Sovětských vojsk a výzbroje, odmítl použití síly a hrozby silou jako nástroje mezinárodní politiky a předestřel připravenost přeformovat sovětskou vojenskou doktrínu na čistě obrannou.(40)
„Po nástupu Michaila Gorbačova do funkce generálního tajemníka Ústředního výboru komunistické strany Sovětského svazu došlo ve všech armádách Varšavské smlouvy k řadě významných změn. Počátkem roku 1988 Varšavská smlouva jednostranně provedla zveřejnění počtů vojsk a techniky jako vstřícné gesto ke snížení napětí v Evropě. Koncem roku 1988 bylo na zasedání Valného shromáždění OSN oznámeno jednostranné snížení stavu sovětských jednotek v Evropě. Do konce roku 1990 měla být stažena z Evropy (NDR, ČSSR, Maďarsko) do SSSR desetina vojáků (padesát tisíc), šest tankových divizí s pěti tisíci tanky (téměř polovina stávajících) a 230 bojových letounů (asi pětina celkového počtu rozmístěných).“(41)
„Určité změny byly předem upečeny v Sovětském svazu, ale je potřeba předem zdůvodnit, kdo to vše předem upekl. V Sovětském svazu už od roku 1988 existoval velmi zvláštní vývoj. To znamená, že tam existovaly zvláštní skupiny, které neustále šly cestou silného SSSR a byly tam potom i ty skupiny proamerické, kde se radil Gorbačov a které chtěly cestou perestrojky nastolit v bývalých komunistických zemích nějaké demokratické režimy. Listopad 1989 u nás se potom stal střetem těchto dvou skupin.“(42)
Nečekaná rychlost, celkový rozsah a hloubka převratných změn bez viditelné přítomnosti násilí, kterou si nedovedl představit ani ve snu, zaskočila také proslulého sovětologa profesora Richarda Pipese, důvěrně zasvěceného do nejtajnějších zpravodajských zdrojů, z nichž připravoval každodenní podklady pro prezidenta Ronalda Reagana. Do té doby se komunistické vlády ve východní Evropě pevně opíraly zejména o dva stabilní pilíře – o sovětskou supervelmoc a její armády ve svých zemích a o nezpochybnitelný monopol vedoucí úlohy strany, zakotvený v Ústavě.
Dílčí vysvětlení náhle vzniklé anomálie naznačují některé nedávno odtajněné sovětské dokumenty, např. stenografický záznam z porady nejvyšších představitelů států Varšavské smlouvy 4. prosince 1989 v Moskvě. Na pozvání hostitele M.S. Gorbačova se jí zúčastnili W. Jaruzelski, N. Ceaušescu, K. Urbánek, P. Mladenov, R. Nyers a H. Modrow; až na dva první hosty se zde ostatní ocitli poprvé, do nejvyšších funkcí je vynesly čerstvé převraty reagující na hluboké domácí krize všech zemí socialistického tábora. S neskrývanou úzkostí doufali, že se jim v Moskvě dostane potřebné pomoci a nutné záchrany.
Michail Gorbačov v obsáhlém referátu (celkem 17 stran tištěného textu) však vyzvedl především vlastní nadějné úspěchy dosažené při jednání v Itálii, s papežem a na summitu na Maltě s G. Bushem. Aktuálním krizovým problémům bratrských zemí, které zcela nezadržitelně směřovaly k finálnímu krachu, se elegantně vyhnul, okrajově jim věnoval pouze pár řádků. Situace byla pro komunistické satelitní státy již beznadějná. Nový sovětský postoj s předstihem kopíroval uskutečněné převratné změny ve východní Evropě. Neúprosná krize už hrozila též Sovětskému svazu, který proto tvrdě preferoval ochranu svých vlastních zájmů, neboť začal bojovat o své vlastní přežití. Do budoucna mu nezbývalo nic jiného, než aby bojoval o to, aby se dostal do přízně jako důležitý partner Spojených států.
…Klíčovým momentem sovětsko – amerických jednání, kardinální podmínkou realizace summitu Gorbačov – Bush, nutnou vstupenkou na Maltu se tedy stalo zadání vytvořit nezvratně situaci umožňující konání svobodných voleb ve východní Evropě! To byla rána pro gerontology ze satelitních států, teď je budou nutit do prosazování všeho, co všechna léta dosud tvrdě potírali!
…Hlavní prioritou Moskvy, nyní horečně usilující o přežití a modernizaci, se neodkladně stala nutnost všemi silami zabránit hrozícímu rozpadu samotného Sovětského svazu a to i za cenu dočasného opuštění východoevropských satelitů, jak smutně v r. 1999 konstatoval G. Šachnazarov, bývalý zahraničněpolitický poradce posledního generálního tajemníka KSSS a prvního a zároveň též posledního prezidenta SSSR. Což bylo nikoliv náhodou v radostném souladu s latentními tužbami mlčící většiny našich i ostatních východoevropských občanů, avšak v ostrém protikladu s marným očekáváním nejvyšších stranických funkcionářů, které Moskva bez skrupulí hodila přes palubu.
…Připuštění riskantní eventuality uspořádání svobodných voleb ve východní Evropě vytyčovalo přímou cestu k ukončení studené války a ke zkrocení smrtelné spirály zbrojení a především k nastolení nezbytné důvěry ve vztazích mezi oběma supervelmocemi. Nepochybně to sice vedlo ke ztrátě dominantního vlivu v satelitech a k zaručenému krachu tamních režimů; na druhé straně tento krok bořil dosavadní bariéry a otevíral přístup k tolik potřebným zahraničním úvěrům a k nezbytným transferům nejmodernějších technologií a inovací ze Západu, zejména v oblastech, kde SSSR výrazně zaostával za světem. Jak dnes víme, ani tento překvapivý obrat Sovětský svaz nakonec stejně nezachránil.
Ve druhé polovině listopadu 1989 panovala v ČSSR atmosféra všudypřítomného strachu po brutálním rozehnání demonstrantů na Národní třídě, sílily opodstatněné obavy z možnosti dalších zásahů bezpečnostních složek a naší armády. Ve zbývajících týdnech před toužebně očekávaným summitem si však sovětské vedení rozhodně nepřálo opakování náměstí Nebeského klidu uprostřed Evropy, garantovalo proto československé opozici, že všemi prostředky zabrání použití síly ze strany čs. úřadů. Vzápětí po 17. listopadu 1989 se totiž sovětské vedení kategoricky odvrátilo od celého předsednictva ÚV KSČ a údajně s ním dokonce přerušilo veškeré kontakty. Paradoxem zůstává, že případného bezprostředního garanta tohoto nezasahování by představovaly jednotky Sovětské armády dočasně umístěné na území ČSSR, které byly připraveny paralyzovat eventuální excesy, pokud by se však jich vedení KSČ tehdy vůbec odvážilo. V niterném zájmu Sovětského svazu bylo, aby k zásadní změně režimu v ČSSR rychle došlo ještě před Maltou. Jinak by spontánní demonstrace dopadly stejně jako v Palachově týdnu v lednu 1989. Určitě zcela bez významu nebyla také role návštěvy nejvyšších náčelníků KGB, kteří byli v Praze právě 17. listopadu a odletěli o den později. Závěr této návštěvy významně přispěl ke zchlazení horkých hlav některých našich horlivých generálů. Obecně známým a nesporně všestranně vítaným výsledkem zůstává, že v Listopadu 1989 československá armáda zůstala v kasárnách a sovětská také. Je to především zásluhou sovětské strany.(43)
aše rozvědka informovala, že Gorbačovův přístup k východní Evropě prochází postupně třemi stádii:
1. Snaha o nastolení demokratičtějších forem vzájemných vztahů jako projev tzv. nového myšlení, která se měla následně pozitivně odrazit v toužebném uvolnění vztahů se Západem.
2. Sovětskou přestavbu musí nutně doprovázet také přestavba ve východní Evropě, Sověty iniciovaná a podporovaná. Přispěje k dalšímu uvolnění ekonomických vztahů SSSR se Západem a umožní tolik potřebný dovoz moderních technologií. Politická jednota socialistického tábora však zůstává zachována.
3. V důsledku souběžného tlaku Západu a objektivních procesů ve východní Evropě nastane úplné uvolnění vztahů Sovětského svazu se státy východní Evropy, včetně práva každé země svobodně si zvolit politický systém a orientaci. Současně bude odstraněn existující monopol jediné vládnoucí strany.
Tuto varovnou zprávu obdrželo nejvyšší československé vedení ještě před 17. 11. 1989. Nikdo ve vedení našeho státu se s tím vůbec nezabýval!
Sovětské politbyro varovně konstatovalo, že na pokraji valutové neschopnosti se nalézá již Polsko, Maďarsko, Bulharsko, Vietnam, Kuba, Rumunsko a NDR. Dokonce i zahraniční dluh Československa prudce narůstá. Všechny tyto země hledají záchranu v Sovětském svazu, který ale sám nutně potřebuje finanční injekce ze zahraničí. Kdo nám půjčí?
Metoda kulatých stolů – předání části moci opozici, tedy společného podílu na vládě a tím i na zodpovědnosti za pokračující krizi – postupně legalizovala opozici a vedla k vytváření struktury politického pluralismu. Pod depresivním tlakem nekončící krize nutil Gorbačov své podřízené generální tajemníky k radikálním změnám a k neortodoxním ústupkům. Připouštěl, že tzv. konstruktivní opozice se časem může vyvinout v politickou sílu, jež bude soupeřit o moc s komunisty! Naléhal na zvýšení role samosprávy a zastupitelských orgánů.
Nevylučoval ani cestu k parlamentní či prezidentské socialistické republice (např. v Polsku, Maďarsku a Československu). Považoval to ale za cestu velmi riskantní a nevyzkoušenou, ovšem „nebezpečí opozice nespočívá v její existenci, ale v tom, že je schopna sjednotit na negativní bázi všechny síly nespokojené s poměry ve společnosti. Proto je nutné opozici rozdělit a její konstruktivní část zapojit do oficiálních struktur a učinit ji spoluzodpovědnou za pozitivní vývoj země!“
V Polsku po šokujícím vítězství v červencových volbách se opozice dostala 12. 9. 1989 do vlády až po výslovném souhlasu M. S. Gorbačova, a sama hned začala vystupovat proti stávkám. Lech Walesa dokonce hrozil: „Stávky jsou provokace!“ Spoluúčast opozice na vládě se tedy zvyšovala, a jak řekl generál Jaruzelski Gorbačovovi (7. 10. 1989): „Bez vlády Mazowieckého by nás (PSDS) opozice do půl roku dostala i s chlupy! Teď je opozice ve vládě a sama bojuje proti stávkám v Polsku.“
To měl být příklad pro ostatní.“(44)
K ekonomické situaci SSSR a změnám vztahu se satelitními režimy ještě tyto postřehy: „Přes potlačení Solidarity generálem W. Jaruzelským 13. 12. 1981, který několikrát nabízel svoji rezignaci, kterou Sověti vždy odmítli, tam zůstávala situace nadále kritická a v podstatě neřešitelná. Finanční a materiálová podpora Polska byla v té době pro Sověty neúměrně nákladná, vyčerpávala je v době, kdy sami zoufale potřebovali peníze pro své reformy. Neustále hrozil pád polského režimu, proto 28. 9. 1988 Gorbačov vyzval vedení Polska k organizování tzv. kulatých stolů. Chtěl tím rozdělit silnou polskou opozici a její konstruktivní část do řešení problémů země zapojit, zatáhnout ji tím do řešení nepříjemných problémů, aby pouze planě nekritizovala, ale sama se zapojila a nesla také spoluzodpovědnost za osud země.
Gorbačov 6. 10. 1988 nařídil vypracovat novou a koncepční strategii vztahů vůči východní Evropě. Všude tam narůstaly vážné problémy, jejichž kořeny viděl v poválečné aplikaci nefunkčního sovětského modelu, který jim byl vnucen bez ohledu na specifika jednotlivých zemí. „Přestavbu tam brzdí neochota vůdců cokoliv změnit, nevidí, že tím násobně zkomplikují průběh závažných změn v budoucnu. Vyzýval k zopakování relativně úspěšného scénáře kulatých stolů v Polsku také v ostatních zemích. „SSSR se nemůže vzdát své vedoucí úlohy, satelitům v krizi vždy musí pomáhat, i za cenu obrovských hmotných, politických a dokonce lidských obětí. Řešení krizí vojenskými prostředky ale zcela vylučujeme. Jak se však zachováme, pokud se v bankrotu ocitne hned několik zemí naráz? Když se hrozivá sociální nestabilita bude časově krýt s novými nepokoji v Polsku a s vystoupením chartistů v Československu? Dokážou socialistické země vyřešit své krize bez pomoci Západu? A za jakou cenu? “
Gorbačov se dále tázal, zda Sověti mají k takovému průběhu událostí vybízet, nebo se s ním smířit? „Odpovídá dnes našim zájmům další pobyt sovětských vojsk na území našich spojenců (kromě NDR, odkud bylo odejít nemyslitelné vzhledem k paritě s americkou armádou na západní straně Německa)?“ Tyto otázky měla řešit nová komise pro socialistické země v čele s A. N. Jakovlevem, zřízená 24. ledna 1989.(45)
Jakovlevova komise politbyra pro vztahy s evropskými socialistickými zeměmi dospěla k názoru, že tamní komunistické strany si svoji vedoucí roli udrží pouze tehdy, když získají podporu opozice a podělí se s ní o moc: „Situace se však může vyvíjet i zcela neočekávaně, je nutno mezi změnami proto diferencovat. Polsko a Maďarsko již od počátku roku 1989 směřují k politickému pluralismu. NDR je uměle vytvořený stát, který je sužován velkými dluhy a závislostí na západním Německu, Honeckerovo konzervativní vedení nechce problémy ani radikálně řešit. Situace v Rumunsku se změní jedině až odchodem Nicolae Ceausesca. KSČ váhá s přestavbou, pouze ji pokrytecky předstírá a fakticky ji brzdí, je poslední ze všech.“ Docela trefný závěr a slepá ulička pro všechny.
Během bouřlivých demonstrací Palachova týdne v lednu 1989 se situace u nás velmi vyostřila, davy lidí se již nebály opakovaně protestovat a hlasitě kritizovat vedení KSČ. Po promítnutí záznamů z pražských ulic plných protestů přiměli hlavní ideolog KSČ J. Fojtík a městský tajemník M. Štěpán generálního tajemníka k souhlasu se zásahy policie. Vzápětí volal rozčilený Gorbačov osobně svému protějšku v Praze a ostře mu vytýkal policejní intervence proti demonstrantům. Dosáhl jejich přerušení alespoň v den podpisu dohod ve Vídni. Vybízel KSČ, aby opozici nezavírala, nýbrž s ní diskutovala, např. v televizi. Vytýkal nedostatečný pokrok v perestrojce, ČSSR je poslední, zůstává na „chvostu“!
Gorbačova také velmi rozčilovala proradnost konzervativního křídla v KSČ. Např. V. Biľak v úzkém kruhu spolupracovníků ÚV KSČ varoval před revizionismem sovětských reformátorů a věštil jim brzký pád. Vzápětí po doručení této informace přiletěl do Prahy A. N. Jakovlev a donutil V. Biľaka k rezignaci. Starý internacionalista Biľak se bránil odkazem na specifické podmínky ČSSR a zvláštnosti jejích reforem. Nakonec zklamaně prohlásil, že vždy, když se Sověti necitlivě vměšují do našich problémů, skončí vše v průšvihu. Sověti proto hledali nové a mladší, neortodoxní tváře do vedení KSČ.
V lednu 1989 komentoval M. S. Gorbačov šifru KGB z Prahy: „Celá ta svoloč, chátra, co se dostala k moci po roku 1968 a kterou si Brežněv a spol. tak pěstovali, tam naši perestrojku nenávidí. Spoléhají se, že to selže a nastane totální chaos. Jaješ (tj. Jakeš), to je kus hadru!““(46)
18. 3.1989 poslal akademik O. Bogomolov tajemníkovi ÚV KSSS A. Jakovlevovi kritickou analýzu svého ústavu IEMSS: Československé vedení není schopno v ČSSR už ani udržet dosavadní životní úroveň. Klíčovým problémem pro kádry je vztah k roku 1968. Přehodnocení tehdejších událostí se stává základní podmínkou realizace všech radikálních změn, toho se však smrtelně bojí současné vrcholné vedení i aparát. Reformy zamrzly, nespokojenost obyvatelstva roste. Aktivizuje se opozice, posiluje Charta 77 i Obroda. Poprvé od roku 1948 dochází ke sjednocování opozičních struktur, reálné je nebezpečí brzkých masových vystoupení. Protesty se rozšířily z kruhů inteligence do celé společnosti, ozývá se církev. Rezoluce ze závodů otevřeně kritizují vládu a její zásahy proti demonstrantům, komunisté hromadně vystupují z KSČ. Lidé v ČSSR však mají ještě „co ztratit“, vyjdou proto do ulic pouze tehdy, když budou vládou vyprovokováni. A to především nepřiměřeně ostrými zákroky ze strany policie, armády a Lidových milicí. Bylo by to zřejmě plně v zájmu konzervativních sil nejen v ČSSR, ale také v SSSR. Pod hesly „záchrany socialismu“ narušit procesy obrody a vyprovokovat SSSR k zásahu a ke změně strategie perestrojky.(47)
Ve velkolepém projektu globální perestrojky, kde se poněkud velikášsky propojuje úsilí o holou záchranu s fantastickou vizí kontinentálního vítězství, Sověti zřejmě přecenili své schopnosti, obtížné procesy nezvládli a SSSR se rozpadl. Ztratil snad Sovětský svaz porážkou socialismu smysl, důvod své další existence?
Zůstává nespornou historickou zásluhou M.S. Gorbačova, že k záchraně Sovětského svazu nepoužil vojenskou moc!
„Rozpad Sovětského svazu se nevysvětluje zradou sovětských úředníků nejvyšší úrovně, ale jejich neschopností vést boj v nových podmínkách, podle nových pravidel, jež nám vnutil nepřítel. Sovětská nomenklatura intelektuálně zaostala oproti americké. Zabloudila ve vlastních konstrukcích založených na mrtvých teoriích, kterým nikdo nevěřil, ale kterých se tak jako tak všichni drželi, protože nic nového nebylo!“ tvrdil ruský satirik a slovenský politik Sergej Chelemendik. Bývalý ruský premiér Viktor Černomyrdin sarkasticky dodává: „Snažili jsme se udělat to co nejlépe, ale dopadlo to jak vždycky!“(48)
Co uvést na závěr tohoto přehledu? Snad postačí charakteristické citáty dvou přímých aktérů a shrnutí analýzy událostí z roku 1990:
Zahraničně politický poradce M. S. Gorbačova profesor G. Šachnazarov: „Sovětský svaz se nám tehdy každý den doslova rozpadal pod rukama. Dělali jsme proto vše, abychom jej zachránili. Byli jsme připraveni pro jeho záchranu obětovat i své satelity ve východní Evropě, stejně by bez nás jako socialistické režimy nepřežily. Kdybychom tehdy měli více času a konali s větším rozmyslem a ne pod neúprosným tlakem, lítaly by tyto východoevropské satelity dodnes v orbitu Moskvy!“ (49) Jde o výrok z roku 1999.
Gorbačov dnes tvrdí: „Věřili jsme, že se socialismus ve východní Evropě v lidech hluboce zakořenil, že lidi nebudou volit kapitalismus, vykořisťování a nezaměstnanost. Podcenili jsme hlubokou nenávist lidu k bývalému režimu, nenašli jsme ani nové vhodné vůdce v jejich komunistických stranách…“ (50)
A konečně shrnující konstatování z analýzy Miroslava Dolejšího: „Politickým těžištěm účelů těchto převratů (tj. převratů v satelitních zemích východní Evropy - pozn. P.K.) je realizace nové koncepce uspořádání mocenských poměrů v Evropě, jejímž počátkem je sjednocení Evropy, počínající sjednocováním Německa. Politické převraty v komunistických státech Evropy byly směrovány k podpoře tohoto sjednocování Německa a byly s ním synchronizovány.“ (51)
Poznámky a odkazy:
(35) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 183 – 185
(36) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. str. 191 - 192
(37) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019,
str. 192
(38) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 156
(39) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 157
(40) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 156 - 157
(41) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 102
(42) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 30
(43) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 94 – 96
(44) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019,, str. 193 - 194
(45) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 193
(46) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 195 - 196
(47) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 196
(48) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 200
(49) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 159
(50) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 189 - 190

44 komentářů :

  1. To jsou všechno nesmysly , za Jelcina utrpělo Rusko 2 x větší ekonomické ztráty než za 2.sv.války a díky Putinovi je dnes zase světovou velmocí ! Problémem Ruska nebyly ekonomické problémy , ale selhání vedení !

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Proč tu sáhodlouhé a nesmyslné "rozbory" pana Kužvarta zabírají tolik místa?! Vždyť je nikdo ani celé nečte!!!

      Smazat
    2. Taky jsem to po přečtení prvních dvou stran vzdal. Ve vší úctě, formát v tomto rozsahu by se asi uplatnil jinde lépe.

      Smazat
  2. Kult /osobnosti, skupiny lidí nebo celých států/ je starý snad jako lidstvo. Je ve všech případech nebezpečný. V současnosti se zároveň skrývá pod jinými názvy. Jak by asi dopadl leckterý tzv osvícený panovník, finančník atd v takovém kritickém rozboru. Papežtější než papež.

    OdpovědětSmazat
  3. Dobro došli na vagzale. Rozsah Kapitálu nemá na této formě forbínu. Jedna čtvtina by stačila a zbytek zabalit do nějaké rolovací nebo odkazové formy.
    Tady se toho myslím moc neuděje.

    orinoko

    OdpovědětSmazat
  4. No to měl Gorby pravdu, že socialismus v lidech hluboce zakořenil. Tady někdo brečí furt, že mu v letech 1990-1993 ujel vlak. Někdo prostě do vlaku naskočil a někdo zůstal kvílet na nádraží, které se pomalu ale jistě rozplývá...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. 23:09
      Otázkou je, kde má ten Váš vlak cílovou stanici. Aby jste se nedivil, kam Vás ten vlak dovezl. Proto pozor na to, co si přejete, mohlo by se Vám to splnit.

      Smazat
    2. 23:09 jo a ty jsi do něj narazil hlavou

      Smazat
    3. 21:08
      Podle Vaší podrážděné reakce soudím, že jsem zasáhl Vaše slabé místo. Už jste zjistil, že Váš vlak se řítí po jiné koleji, do jiné cílové stanice, než jste si myslel. Teď už jenom stačí, abyste si tuhle skutečnost přiznal a snažil se napravit, co se ještě dá. Můžete začít volit pro dobro této Země a ne pro dobro Bruselstánu a jeho nových preferovaných obyvatel - migrantů. Příležitost budete mít již příští týden. Tak, hodně štěstí.

      Smazat
  5. Je fakt potřebné obyčejným občanům čist takovè dlouhé "slátaniny"?

    Autor by si měl uvědomit současnost a podpořit raději SPD a jeji Program,zejména članek 10,kde se požaduje rasantni změna současneho gangsterskeho režimu, ale to zřejmě nedovede.
    K čemu nam dnes budou jeho dloudodobé tirády a popisováni minulosti.
    At s tim jde na Filosofickou fakultu KU,za děkanem,který namisto,aby vyučoval Antineomarxismus,tluče do hlavy studentům neomarxismus,svinslou ideologii nenažraných boháčů.
    Neměl by jit se raději zeptat do strany dnešnich komunistů,kteři prý nevi co je to neomarxismus a udělat o tom paraádni članek,s otázkou proč se KSČM od neomarxismu doposud nedistancovala?
    Dovede někdo tady o tom pod timto člankem diskutovat?






    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ano, žijme současností a volme SPD. Dlouhé tirády o minulosti jsou nesmysl. Jde říct krátce - Stalin nebyl takové nic jak ho popisuje p. Kužvart! Nejvíc ho pomluvil Chruščev, který se nejprve hřál v jeho blízkosti. O Stalinovi je třeba číst hodnocení cizích lidí z doby mezi válkami. A Gorbačeva a Jelcina - jejich činy - si my starší pamatujeme!

      Smazat
    2. Dekan je znamy svym revizionismem,

      ale dozvedel jsem se od nekoho,kdo se pokusil dosahnout primeho kontaktu s dekanem,ze tam ma sekretarku,ktera dostala prikaz k nemu nikoho,aby ho oslovil a sdelil,ze se ma podivat na web tady NR a pustit se do opravdove diskuse,"NEPOUSTET".
      Rezim tvrdych neomarxistu smerujicich za kazdou cenu k vyprovokovani chaosu,destrukce demokracie a nastoleni tzv "humanitni diktatury " mensin nad vetsinou to ma dobre osetrene a proto bude dale vyrabet hory pry marxistu,pokroucene ideologie neomarxismu o ktere ten dekan snad ani nevi co to je,nebot se mezi nami obcany tady asi "nesmi objevit!"
      To je to "chucpe" chaosu,ktere se ma pouzit proti volicum,kterym jsou kradeny hlasy vadnymi informacemi TV toho GR,ktery ji povazuje za svou soukromou a da si za ni zaplatit obcany,aby vznikl dojem,ze takove zmanipulovane volby vubec platit nemusi!

      Smazat
    3. Co si to tam dal děkan na KU za sekretařku,

      neni to nahodou zase jakysi "státni zaměstnanec",ty prý nelze vypakovat na dlažbu.
      No co tak vyzvat studenty,aby proti ni zorganizovali stávku,když je ten šef a děkan o tom jak s nim zacházi nevi!
      Co budou zuboženi studenti s tim neomarxismem dělat,když musi být jim poražen a vyhozeni do sraček a tak nenajdou ti "studenti"nikoho ,kdo by je zaměstnal,když budou smrdět!

      CO?

      Smazat
    4. Jsem věřici a mam dost strany KDU ČSL,

      přiživniků jakehokoli režimu a známých podfukařů a bezkulečniků,kteři otravuji vzduch už přiliš dlouho a jsou vždy připraveni své voliče ošulit a zvednout prapor landsmanšaftu.

      Uvitala bych vznik HKSDH tj našeho HUSITSKÉHO
      KŘESŤANSKEHO SOCIALNIHO HNUTI,které by mohlo nahradit nejen ČČSSD,ktera lže i ve svem nazvu,ale i KDU !

      Smazat
  6. To je ale blábol, celý ten článek. Stalin proměnil zaostalé zemědělské Rusko v rozvinutý průmyslový stát, který dokázal jako první poslat člověka do vesmíru. A, že socializmus nesplnil to, co měl v programu? Další blábol.
    Bez podílu cizího kapitálu, jen z domácích zdrojů a s omezenou zahraniční pomocí, při úplném vypořádání se se znárodněnými zahraničními majiteli po Únoru´48, při spuštěné Železné oponě a mezinárodní blokádě, bez vrácení celého zlatého pokladu a nesplacených válečných reparacích se československým dělníkům, zemědělcům, vědcům, inženýrům, zaměstnancům i intelektuálům podařilo při udržení slušné životní úrovně a životních jistot naprosté většiny občanů vybudovat: 4 atomové, 23 tepelných a 26 vodních elektráren, téměř 400 km dálnic, elektrifikovat železniční tratě, postavit hutní, strojírenské, chemické, potravinářské a jiné podniky a továrny, zmodernizovat zemědělská družstva a dosáhnou téměř 100% soběstačnosti v základních komoditách, provozovat flotilu námořních lodí, položit stovky a tisíce kilometrů energovodů, plynovodů a ropovodů, zavést zcela nové výroby niklu, hliníku a umělých hmot, postavit a provozovat jesle, školky, školy, odborná učiliště, polikliniky, nemocnice, kulturní a společenské domy, sportovní stadiony, rekreační střediska. Od základu bylo území republiky pokryto TV signálem, ne sice ideálně, ale přesto se udržovaly kulturní a historické památky, podporovaly se divadelní a umělecké soubory a soubory lidové tvořivosti. Vybudovala se podstatná část pražského metra s 38 stanicemi, obrovské prostředky se vynakládaly na industrializaci zaostalého Slovenska. Postavily se stovky obytných sídlišť s 200.000 panelových domů a 1.200.000 byty, což představuje 55% všech bytů a 30% veškerého bytového fondu. Dekrety na tyto byty se předávaly rodinám bezplatně. Ve zbrani byla udržována 200 tisícová armáda v mnoha desítkách vojenských útvarů, 16 výcvikových prostorech s 407 bojovými letadly, 101 vrtulníkem, 4.585 tanky, 4.900 obrněnými transportéry a BVP, 3.445 děly a raketomety a 77 zařízeními odpalovaní raket. Pro případ války a v rámci Civilní obrany byly vybudovány objekty, které by dnes bylo naprosto nemožné postavit. Nízké platy byly vyváženy dotovanými cenami potravin, bydlení, hromadné dopravy, lékařské péče, kultury, umění, sportu a mnoha jiného. V roce 1989 měla SBČs k dispozici 105 tun měnového zlata v hodnotě 15 - 17 miliard Kčs, hotovost ve výši 85 mld. Kčs a žádné vnitřní dluhy. Státní dluh činil pouhých 24,2 mld. Kčs, v roce 1993 již 158,8 miliard a letos astronomických několik bilionů Kč! Ani za tisíc let se nepodaří ho splatit.
    Tak ať si autor článku strčí ty své bláboly, víte kam.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Pro 05:14, doplnění k armádě ČSSR a Varšavské smlouvě- v době předlistopadové NATO s pomocí zevnitř socialistického bloku (?Gorby? a jeho sebranka) prekabátilo VS- byla domluvena a ratifikována "Smlouva o konvenčných ozbrojených silách v Evropě", dle které VS dobrovolně zničila značnou část své úderné konvenční síly, např. Československo se zavázalo snížit počet tanků na něco nad 1400, ničila se také letadla, dělostřelectvo a bojová vozidla pěchoty.... NATO v podstatě zničilo pár svých nejstarších tanků, když si předtím mezi sebou vyměnili ty staré za novější. Byla to finta hodná mistra, tj. VS se ve skutečnosti sebezničila a NATO si svou bojeschopnost zachovalo. Rusko pak po rozpadu smlouvu k mému překvapení ještě dlouho dodržovalo i když VS již byla dávno mrtvá a bývalé satelity vstoupily do NATO. K degradaci NATO, včetně AČR na současný paskvil došlo až následně, zřejmě jenom díky vlastní blbosti. A ty přesuny pár stovek vojáků do pohraničí blízko hranic RF nemá skutečný vojenský význam, to by ruské tankové armády zválcovali jako malinu. Jednotky NATO u hranic slouží jenom k válečnému štvaní a doufám, že mají klucí již připraveny bílé vlajky, škoda každého zbytečneě ztraceného života

      Smazat
  7. celé toto - a hlavne o Stalinovi a jeho dobe sú hlúposti - presne v čase keď sa chopil moci - 1921 - Lenin bol už mimo - začal okresávať moc chazarov - Bronsteina, Džeržinského a spol - prestal byť revolucionárom, pokračoval v NEPe a začal kŕmiť ľudí - začalo sa stavať, ľudia mali prácu a plné žalúdky, venoval sa školstvu, vede a kultúre - dodnes v Rusku sa vládne inak, a zdá sa, že im to vyhovuje -tak čo ...

    OdpovědětSmazat
  8. já si pod pojmem "kult osobnosti" představuju šílenství hlasité části společnosti (doufám, že nikdy ne většiny), nad v podstatě blábolilem Havlem,, které doznívá v četných lavičkách, požadované nedotknutelnosti ....

    OdpovědětSmazat
  9. Proč mám dojem že si Mr Kužvart zakousl sousto větší, než dokáže spolknout. Radši to ani nečtu, četl jsem začátky jeho mozkových ejakulátů a mám výhodu, že jsem v tom reálném socializmu žil a paměť mi zaplať Pánbů souží. A až teď, díky novodobé propagandě jsem se zamyslel, proč teda do toho J.V. Stalina tolik kopou, a že zřejmě někomu asi překazil plány. Ať to bylo jak bylo, nepovedlo se, i díky němu, rozparcelovat Rusko a podělit se tak o jeho zdroje, a ani vyhrát pokračování nedokončené 1. světové války, nazvané 2. světová válka a ani Operaci "Nemyslitelné" s cílem dorazit Sovětský svaz po jeho vítězství nad nacistickým Německem. To se neodpouští. A ten Trockij byl zřejmě skutečně představitel Wallstreetu a měl v Rusku úkol, viz úvod příspěvku. A za Stalina alespoň uměli likvidovat své protivníky. Inu, starý dobrý cepín byl mnohem účinnělší, než "nový, takzvaně silnější Novičok", který ani nedokáže ani protivníky. Čeho se teda bojíme, těch "neschopáků" s Novičokem? Po husitsku řečeno "hrrr na ně", nemaji šanci nám odolat, nebo se snad pletu? Pane Kužvarte, takových také analytiků, co se snaží pochopit minulost je mnoho, ale jenom někteří to zvládaj. Pokud máte zájem, můžu Vás odkázat na ty kvalitní. Daj si kafe a užijou si pěkný podzim tzv. Indian Summer, neboli babské léto a pepíšou nedomyšlenosti. Historie je mnohem složitější, než si myslej. Je třeba vidět i ty skutečné hybné síly v pozadí, které hýbou světem... atd a ne jenom papouškovat oficiální verze, které jsou nám účelově předkládány. A ten Biľak byl alespoň poctivý komunista, co se o Gorbym nedá říci. Že ho dosud neposadili do ťurmy je mi záhadou. Na jeho příkladu jsem pochpil, že systém tak silný jako Sovětský svaz šlo zničit jenom zevnitř, zradou. A odkazy na zdroje, které napsali jiní, také analytici nemají žádnou vypovídající hodnotu. Ani kdyby jich byly tisíce.... Inu, opakuji dajou si kafíčko a pepíšou nesmysly.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Mr.Kuzvart zda se nechape vubec puls doby a vnucuje nam tu cist elaboraty,ktere mely byt vydany v r 89.

      Dnes jsou nam potrebne jen havrhy,ktere posunou CR dopredu a ne dozadu.
      Clanky tu totiz nejsou opatreny navrhy na napravu a autori si mysli,ze nas potesi svym dlouhym "zvanenim",namisto jasneho:

      NAVRHUJI,VSEM OBCANUM,KTERYM JE KREDENCOVANO GR TV,ZE NENI KOHO VOLIT, NAVRHNOUT VZNIK NOVEHO HNUTI

      a to by mohlo nejen nahradit dnes nepotrebne polit subjekty, ale pozor na pr.pod nazvem Husitske Socialne Demoraticke Hnuti (HSDH) pomohlo konkretne se stejne radikalnim Programem jako ma SPD dosahnout v koalici s SPD, vetsiny ve Snemovne,aby se konecne mohlo zacit pracovat na novem state s nazvem SOLIDARNI STAT vychazejici ze zakonu dnes fungujiciho Socialniho statu,ktery se nezhroutil,ackoli sousede valku prohrali.Nyni plati 10 eur na hodinu prace a nekrade dve tretiny platu,jak to delaji neomarxisti v CR,kteri vymysleli ideologii pro bohace zkurveny NEOMARXISMUS!
      Ti prave organizuji rozbiti CR a ohlupuji ,ze az bude v troskach pak teprve dav prijme zpet vycinkaneho Marxe a jeho socialismus,ktery nam tu pry chybi!

      To je jasny bluff!

      Smazat
    2. Ju.Souhlas.

      Smazat
    3. Charles de Gaulle v 1966 v Moskvě vzdává poctu Stalinovi
      https://www.youtube.com/watch?v=LSgCW_nnNRM
      pan Kuzvart je zas vedle jak ta jedle.

      Smazat
  10. Kužvart je typický trockista ! O Stalinovi lže, protože si přečetl o Stalinovi pouze materiály trockistů v čele s Chruščovem - největším zrádcem ruského národa !

    OdpovědětSmazat
  11. Pan Kužvart nám chtěl osvětlit, v čem jsme žili - já 41 let ze svého života - a nějak se mu nedaří. Zřejmě si myslí, že jsme byli ty čtyři desetiletí v bezvědomí se širšími vitálními funkcemi. Teď, po třech desetiletích démonkracie mohu konstatovat, že socialismus byl velmi racionální a lidský systém na rozdíl od současného antihumánního chaosu, který se pyšně nazývá demokracií a občany v jednom kuse mlátí po hlavách klackem ukovaným z lidských práv. Také jsem pochopil, proč "demokrati" tak nenávidí Stalina a budou ho nenávidět až do svých posledních dnů. On jim hodil vidle do jejich plánů na plundrování planety a zotročování lidstva. A to se neodpouští.

    OdpovědětSmazat
  12. KULT OSOBNOSTI - zacal nekdy v r. 1928 a osobnost zboznovana byl T.G.MASARYK. To byl kult, jeste v 50.letech to byl taticek MASARYK. A nikdo na nej nenadaval. Kult Havla museli udelat soucasnici, nebyt toho, VSICHNI by na nej nadavali. STALIN? Nebyt Stalina, byla by tady Velkonemecka rise. Tady=v cele Evrope a za Uralem. Pred Stalinem stale smekam, nebyt jeho prisluhovacu a pricmrdavacu, jeho obeti by byly asi 1/5000 tech, co zavinil Obama ci Bush. I tak, Stalin ma v obetech svetelny rok ztratu na tyhle dve kvitka.

    OdpovědětSmazat
  13. Pokud autor v prvním odstavci papouškuje západní propagandu o Stalinovi, nemá smysl dále číst výlevy v podobném duchu.

    OdpovědětSmazat
  14. 8:10 Díky pane napsal jste to perfektně polopaticky a i já starý negramotný blbec jsem to nebyl schopný dočíst. Opakuje se to znova, paraziti nadávají na Zemana a Babiše a proto od chátry dostanou nejvíc hlasů. Státní paraziti a spřízněnci budou volit zase jenom spřízněné parazity.

    OdpovědětSmazat
  15. Také já jsem paměťník starých časů a dnes kdy mám pochybnou výhodu srovnávat tzv. reálný socialismus se současným tzv. reálným kapitalismem tak jsem přesvědčený, že socialismus v jakémkoli svém stadiu bylo to nejlepší a nejperspektivnější v čem lidstvo kdy žilo ! A to že byl rozmetán jako domeček z karet se stalo neblahou zásluhou domácí nomenklaturní oligarchie, která se na něm také/jsem osobně přesvědčený/ nejvíc obohatila !

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Pane pamětníků, jsem asi vaše generace, proto si dovolím oponovat. Ten "nejlepší režim" dopustil "internacionální pomoc" a její důsledek "normalizaci". Atmosféra zhoustla díky prověrkám a kádrování, i materiální uspokojování davu narušila existence Tuzexu pro lepšolidi. Zákonitě díry v trhu využila zcela nová profese - vexláci. Tak, kdyby spokojenost s Husákem byla všelidová, tak rádio FR ani parta Signatářů by si nevrzli. Opak je pravdou, Husák připravil půdu pro rok 1989. Vždyť i vychoval skvělé manažery z vexlàků pro nový režim. Tak co vy na to pane pamětníků ?

      Smazat
    2. 9:52
      Pražské jaro a tzv. internacionální pomoc /byla pro mě obrovské zklamání/ jsem zažil jako dvacetiletý...a dobu s její atmosférou si dobře pamatuju..většina lidí se kterými jsem se stýkal věřila ve větši demokratizaci tehdejší společnosti, kterou jsme si představovali s větším uvolněním cestování na západ ale aby nedošlo k nedorozumění, i tak cestovalo na západ desetitisíce lidí na pozvání, pak i na devizový příslib a nakonec i s volným nákupem deviz ale problém byl, že stále byla nutná výjezdní doložka a to nás omezovalo a uráželo..z pohledu dnešní ekonomické a politické latriny v celosvětovém měřítk ve které se nacházíme jsa do ní ponořeni až po krk, je to marginálie...dalším problémem byl menší výběr zboží a mizerný výběr komunistické nomenklatury, z předstíraným komunistickým přesvědčením/oba dva tyto problémy se daly ekonomickou a politickou reformou odstranit...kapitalismus řeší své problémy několik staletí a tzv. socialismus na to měl několik desítiletí..tak to jen ve zkratce odpověď na váš dotaz...dnes po 30letech chápu, před čím nás varovali tzv. "karlínští kluci" /tak si říkali staří komunisti v 68roce a my mladí blbečkové jsme jim nevěřili/

      Smazat
    3. 0:38 Dobrý,nebudu obhajovat současnost, já jen tvrdím, že ji počala sama Husàkova "normalizace". Když to věděli "karlínští kluci", tak si mohli odpustit varování, ale něco proti tomu udělat, vždyť je snad KSČ poslouchala. Nevím, jak dalece se tento náš socializmus odklonil od teorie, ale existence lepšoidí a jejich potřeby uspokojované v lepšoprodejnách, nepřehlédnuté jasnozřivé kádrování a nepřímá podpora vexlu bila do očí. To vaši kluci neviděli ?


      Smazat
  16. Zbytečně dlouhé kecy. Reálný socialismus byl v době normalizace a mně vůbec nevadil. V roce 89 jsem důvěřoval panu Havlovi, že ho vylepší a zbaví nás nešvarů, které nás trápily. Vždyť sem nechtěl přinést kapitalismus ale chtěl zachovat socialismus. Kdo mu v tomto odporoval, byl padouch. On ten socialismus je těžký, hlavně pro cikány, kteří by byli povinni pracovat a zadarmo by nic nedostali. A migranti by tu mohli být ale museli by na sebe makat! Co k nám přijivší Řekové nebo Vietnamci? Zařadili se a nic proti nim nemám. Přesto, že už tady byli před revolucí!

    OdpovědětSmazat
  17. Panebože, další porce "zaručeně objektivní" inzultace vlastní minulosti, lépe řečeno další várka kopání do vlastní minulosti, zde s přesahem k oblíbené personě v disciplíně kopání do mrtvol.
    Výše už to trefně vyjádřil předřečník - autor si ukousl o mnoho více, než je schopen sežvýkat, o dialektice nemluvě.
    Celé je to v duchu dnešní hysterické nenávisti ke všemu, co jen zavání slovem "socialistický, sociální", nenávistí ke 40-ti letům vlastní minulosti ( kape z toho touha toto období vygumovat, vyzmizíkovat, když už na něj povinně radostně kálíme ), vybičovanou nenávistí vůči dějinné etapě, jenž měla na svoji "vlastní existenční obhajobu" naprosté minimum času - z hlediska dějin šlo pouze o mžik - nenávist vůči etapě, která znamenala celospolečensky, pro drtivou většinu, skok v před, ať si havloidi a kolaboranti všeho druhu povalují jak chtějí ...
    Zneuctění vlastní historie, jejímž autorem je pravice, stejně jako její ideologické paragrafové ukotvení "původních staletých pořádků" ( onen zákon o protiprávnosti dějin mezi lety 48-89 ) velebení takové praxe, a neustálé kydání špíny si vykoleduje pouze jednu "odměnu" od mocné dámy zvané historie: prožití téhož v nových kulisách, mnohdy s větší intenzitou, když už jsme taková hovádka zrádná ...
    Autor ve shodě, de fakto v jednom šiku s mentálními kriply nevídaných rozměrů plebsu opět zvěstuje hrůzy minulosti v protipólu edenu současnosti - a kape z toho ideologická nenávist.
    Kdyby rovnou napsal, že ono období nenávidí, mohl ušetřit strojový čas, a bylo by to férové. Tyto rádoby historizující žvásty se dají přehazovat vidlema, a mají jedno společné - mimo toho, že vydělají oněch 30 stříbrných, jsou k h.o.v.n.u .
    Nějak těm demokratům pro totalitní třísku v oku uniká les svinstev, podvodů, zločinů, vražd, bezpráví, demagogie, fanatismu, zlodějin, etc.právě prý ve jménu v praxi naprosto prodejné a deviantní tzv.demokracie.
    Už s tím běžte víte kam ...
    Apropo, společnost, národ, je tak tvárný, podlý, zapomnětlivý, kolaborující, atd., že tyto a podobné zvratky, jenž dnes přibývají rychleji než zkažené potraviny, bere za své, potichu souhlasí, a tím si historické repete zaslouží.
    Apropo, všichni tito zhrzení, ublížení osmašedesátníci, havloidi a tzv.filozofická verbež "dovezli" společně s průmyslovým, finančním a společenským rozvratem také především revanšisty, nácky, restituce kolaborantům, kolaboranty kam jen se jeden podívá, a revokaci dějin.
    Autor by místo podobných "intelektuálních masakrů" měl více chodit do lesa na procházky ...

    OdpovědětSmazat
  18. Hm, hm, tak "se tato šedá ale vychytralá a intrikánská aparátnická myš stala nakonec zbožštělým Velikým vůdcem světového proletariátu". Toto je zlatý hřeb toho neskutečného elaborátu.
    Zajímavé, že autor nikde nenapsal, jak se tato vychytralost a intrikánství projevovalo. Kdyby to byl nějaký západní politik, ke kterému by měl autor lepší vztah, tak bychom si místo "vychytralost a intrikánství" přečetli nejspíše výborný taktik a stratég, nebo šachista, ale Stalin, ne. Ten je vychytralá a intrikánská aparátnická myš.
    Zatímco, tato "aparátnická myš" v průběhu dvaceti let postavila zbídačené Rusko po I.sv.válce a občanské válce na nohy, vybudovala těžký a energetický průmysl, postavila Moskevské metro, vyhrála největší II.světovou válku, zavedla do obrany státu atomovou bombu, poslala 1. člověka do vesmíru, co udělali ostatní světoví západní politici? Podle hierarchie autora a jeho sympatií, to museli být přinejmenším dobře vykrmené krysy, ne?
    Zdá se, že autor vůbec netuší, že v SSSR po II.sv. válce byly zrušeny lístky na potraviny dříve, než ve VB, s opěvovaným Churchilem. Ví vůbec autor, kdo byl autorem pamfletu o Stalinovi, kde se prvně o kultu osobnosti mluvilo? Ne? Byl to komediant Chruščov, který se Stalinovi mstil za smrt svého syna, a který se také zasloužil o smrt Stalina. Na 20.sjezdu KS SSSR pak Stalina ještě poplival s tím, že si Stalin vybudoval kult osobnosti.
    Závěrem jen taková malá připomínka. Podívejte se na, zřejmě Váš vzor, VB a jejich královnu. Tam není kult osobnosti? Vždyť její portrét je i na bankovkách, mincích, známkách, hrníčcích, tričkách a dalších lapačích prachu. Nebo na naši modlu Václava Havla. To kult osobnosti není? Ne? Tak se podívejte na definici toho pojmu a pak suďte.
    Další z perel autora: "Jednalo se o velmi zajímavý pseudonáboženský kult s doprovodem příslušné oficiální hagiografie, mýtus obsahující masivní sociálně psychologické a propagandistické sankcionování nedotknutelnosti nové moci."
    Zvláště ta "hagiografie" mě pobavila. Zatímco o Stalinově biografii nebyl natočen žádný film, to Havel se již své hagiografie dočkal. Dočkal se i sochy v Kongresu USA. Zajímavé, že? Prezident ČR a socha v USA. Tak za čí zájmy "kopal" ten zbožštěný Havel? Tak se ptám autora na dálku. Proč si se stejnou vervou nekopnete i do té Alžběty II. nebo Havla?

    OdpovědětSmazat
  19. Zeptal bych se autora spisku asi takhle" V čích službách, pane Kužvarte?

    OdpovědětSmazat
  20. Dlouhé, dlouhé, nevhodné k diskusi.
    Vyberu proto jen tu "rozinku", Stalina.
    A jen jednoduchá úvaha. Nebyl by to Stalin, byl by to někdo
    jiný, možná horší nebo lepší. Jak pro koho.
    A že v těch "socialistických" státech nic "demokratického"
    nemohlo být, je dáno neúprosnou logikou doby. Buržoásní demokracie jakou máme i tady, je demokracie peněz. A "demokraté" kteří vzejdou z takových voleb, jsou jen zástupci
    velkých peněz a to nejen domácích. Kapitál je už nadnárodní.
    Základ je navíc zase v penězích. Reklama a kdo na ni má.
    A že už nejvíc hloupí jsou lidé ve "starých demokraciích", jako třeba USA, je nasnadě. Tam je možno zvolit téměř kohokoliv. Samozřejmě kdo má sám peníze, nebo nějaké klauna
    s peněžní výstelkou. Musí být hlavně "antikomunista", i když
    o tom komunismu nemá ani páru.
    Socík byl jen malý pokus o vybudování beztřídní společnosti,
    který se nemohl absolutně podařit. Možná v nějaké mimozemské
    civilizaci, kde by nebyli genetičtí vrazi, zloději, ůchylové
    a hlavně t.zv, podnikatelé.
    A proto volejme. Ať žije kapitalismus a jeho demokracie.
    p.s. Jen se tomu začíná vzpírat sama příroda. Socík = nedostatek = méně odpadu. Kapitalismus = nadbytek + plasty =
    odpad, odpad, odpad.

    OdpovědětSmazat
  21. Autor toho článku je podobný "génius" jako náš skoro prezident Drahoš. A toto učí naše děti na Karlově univerzitě. Z celého článku se vine jako niť tunelové vidění, nebo klapky na očích. Jenom memoruje, co si přečetl jinde. Z celého článku jsem se nedozvěděl žádnou novou informaci. A za toto ty profesory platíme. Nedivím se našemu Prezidentu Zemanovi, že nemá chuť podobné typy jmenovat profesory. Úplná tragédie, nebo spíš komedie?

    OdpovědětSmazat
  22. Pane Kužvarte máte to za 5.Zkuste poctivěji studovat,sundejte si ty ideologické brýle ,kroťte svoji zaťatost a nenechte cloumat trockismem vašim majestátem a napište to znovu.Uvidíte,že se toho trauma zbavíte.

    OdpovědětSmazat
  23. Já bych p. Kužvartovi nenadával, i když s ním většinou nesouhlasím. Předhodil nám na tento link téma k možné diskuzi /a za to díky NR/. Mnohé diskuzní příspěvky jsou hodně zajímavé a také za ně "děkuji ".

    OdpovědětSmazat
  24. "Co dnes víme o vývoji sovětské ekonomiky" ... Náhodně vybráno
    a podle toho co jsem se dočetl, tak musím konstatovat že pan Kužvart je prachobyčejný demagog, slušněji řečeno.
    SSSR po válce, ve které utrpěl největší ztráty, jak lidské,
    tak materiální, je tím to pánem řazen na úroveň USA. A to s
    hodnocením, že oni prostě neumí, jsou zaostalí a hlavně "bolševici".
    A pokud myslel i ty v západní Evropě po válce, tak ano byli
    také poničeni a hlavně Německo (hlavně ten severozápad, vlivem americké speciality, bombardováním). Jenže SSSR neměl
    nikoho kdo by jim pomohl, jako USA které ve své historii se poprali jen jednou, v občanské válce, statkářů s kapitalisty.
    Západ Evropy, byl hlavně z ideologických důvodů vyfutrován
    neo-koloniálními USA. Dokonce by jim zbylo i na nás. I na Rusko. Samozřejmě jen tak, za nic. Z dobrého srdce. Jako dík
    za porážku nacistického Německa.

    OdpovědětSmazat
  25. Velevážený pan profesor, by měl především použít ruské zdroje, když píše o Stalinově kultu osobnosti. Jak se dívám, tak se dívám, žádné ruské zdroje neuvádí. Z toho důvodu je jeho práce irelevantní, jelikož nepoužívá originální zdroje, ale jen názory odvozené z dalších názorů, což se rovná beletrii a ne serióznímu výzkumu.

    OdpovědětSmazat
  26. Nová republika vstupem představitele do evropského parlamentu nám předládá nesmysly, za které hlasovalo pro přijetí rezoluce o významu společné paměti pro budoucnost Evropy/20 z 21 českých poslanců/.Paměť národů se snaží omluvit zvěrstva dobyvatelských činů většiny evropských států při podmaňování a vykořisťování kolonií,následně v rozpoutání 1a2.světové války a podpory Hitlera ve válce proti SSSR. Snaží se účelovou lží z toho ohýbaním dějin vyvléknout.I dnes Prostřednicvím paktu NATO Zabíjejí pro svoje plány a získání surovinových zdrojů národy Jugoslávie, Libie,Afganistánu,Iráku,země Afriky...K ohýbaní paměti a šíření polopravd/i lží/vytrhávání souvislostí dějinných a pod. mají celé týmy v"vědců,profesorů,politologů" viz. přítomně pana Kužvarta-podle obsahu psaní zarytého antisocialistu,antikomunistu,ale i vhledem trockistu nenávidějícího SSSR a dnes pravděpodobně i Rusko.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Milý spolubesedníku, je vidět, že jsi zde poprvé. Pravidelný čtenář pochopil vysvětlení dr. Davida, proč hlasoval pro onu zmršenou deklaraci o 2. světové válce. 95% textu této rezoluce bylo proti totalitám všeho druhu a jen malé procento, vsunuté Poláky a Němci, se vztahovalo ke "spolupachatelství" SSSR na vzniku 2.svět.války. Rezoluce byla past. Komunistka Konečná hlasovala proti, protože zkrátka je pro totalitní stát. David a Blažko byli pro, protože jsou demokraté, a to i s tím, že museli překousnout onu 5ti procentní lež o vině SSSR.

      Smazat
  27. Ach vy demokraté-jak to že jste tak zmršili náš jak vy dnes říkáte "ten totalitní stát". V rámci demokracie a svobody jste ho nechali rozkrást a zadlužit na věčné časy. Totalitu vy přechytřeli inteligenti v globálním kapitalismu (jehož jsme dnes součástí)představuje kapitál a ti kteří vlastní většinu světového bohatství.Ti vládnou a mají totalitní moc a vám nechali hru na demokracií a svobodu.Kdo nebojuje proti kapitalizmu ten podpotuje totalitu. Tak tak k vysvětlení dr.Davida a gen. Blažka.

    OdpovědětSmazat

Redakce vás žádá, abyste diskutovali slušně, nenapadali spoludiskutující ani autory, abyste argumentovali věcně a fakty. Děkujeme.