AA

Reklama

bb

středa 28. října 2020

Stále aktuální aspekty Masarykovy kritiky katolické církve

Marie L. Neudorflová

28. 10. 2020


Vážným znakem naší doby je, že zatímco osvícenská tradice byla zaměřena na rozvíjení demokratizace evropských národů, v posledních desetiletích jsme svědky zvratu tohoto vývoje – politicky, kulturně, sociálně, mravně. Zahrnuje to i odchýlení se od úsilí zkoumat důležité kumulující se problémy v širších souvislostech, postupnou ztrátu víry, že je možné se poučit z minulosti, že je možné důkladně rozumět společnosti, ovlivňovat politiku ve prospěch úrovně lidí (sociální, mravní, kulturní), obecného dobra.

Příčiny jsou složité, ale ‚ideologické‘ jsou nejdůležitější. V době před osvícenské byla politická moc úzce svázána s mocí církevní. Zvláště katolické země vynikaly dogmatickým konservatismem a absolutismem, v nichž nebyl prostor pro svobodu obecného lidu, pro jeho vzdělání, rozvinutí duševního a mravního potenciálu, pro křesťanský princip rovnosti a spravedlnosti. Sociální útlak vedl k různým neúspěšným vzpourám, až nakonec Velká francouzská revoluce, ovlivněná osvícenskými ideály svobody a rovnosti, nasměrovala nesnadný vývoj k větší politické svobodě a demokratizaci. Konservativní a autoritativní síly se snažily zvrátit tento vývoj i násilím. V tomto bouřlivém procesu se formovaly moderní ideologické proudy s politickými ambicemi --liberalismus, marxismus, anarchismus, radikalismus různých forem, mající filosoficky převážně materialistické základy, což ponechávalo duchovní oblast stále v rukou církví, které se cítily ohroženy ve své moci úsilím o sociální spravedlnost, rovnost a ideou demokracie, mající přirozený respekt pro entitu společnosti a národa,.

To se stalo trvalým problémem. Ignorovat důležitost duchovních a mravních základů lidské existence, lidského soužití je v rozporu se skutečným lidským pokrokem. Výjimkou v tomto procesu byl moderní humanismus, vznikající již v dobách reformačních, pravděpodobně na základě původních křesťanských principů, postupně rozšířených od jednotlivce ke kolektivitě. Nesmí se zapomínat, že liberalismus, ekonomický i politický, ve své počáteční formě (John Locke, Adam Smith) spojoval liberalismus, s náboženstvím a s církvemi a nejasně formulovanými právy člověka a teprve od druhé poloviny 19. století se zvláště v Rakousko-Uhersku začal proti němu obracet. Liberalismus se svým zneužitelným konceptem svobody, nedostatkem sociálního ohledu, absencí koncepce rovnosti a spravedlnosti, nerespektem k národním entitám (k jejich identitě, integritě, historii a kultuře) nedával záruky pro rozvoj společnosti ve všech oblastech důležitých pro důstojnou lidskou existenci a možnost pozitivní iniciativy zdola. Tyto nedostatky byly liberály posilovány vírou, že liberalismus je schopen vyprodukovat dostatečné bohatství pro slušnou úroveň všech.

Tato víra převážila i po pádu komunismu po r. 1989, kdy se začalo bourat vše, co souviselo s národními zájmy, s národní historií a soudržností, s hodnotným vzděláním a kulturou, tj. s aspekty nutnými pro rozvíjení demokracie. V obou případech atomizovaný veřejný prostor dával prostor k nejrůznějším, až chorobným únikům od reality do nejrůznějších až podivných zájmových aktivit soukromého života, ponechávajíce veřejný prostor bez efektivní kontroly nad mocenskou vrstvou, která začala sloužit především podnikatelské vrstvě, včetně cizí, která nemá zájem na funkční demokracii, na vzdělané veřejnosti, na hodnotné kultuře, na skutečném řešení sociálních problémů. Všechny nedemokratické mocenské vrstvy vytváří iluzi, že jsou držitelkou ‚klíčů‘ k řešení všech důležitých problémů. Ve spojení se šlechtou po celá staletí takto vystupovala římsko katolická církev jako reprezentant boží vůle. Řešením různých konfliktů byly obvykle války, expanze. Záminky se vždy našly: náboženství, národnost, rasa, pocit superiority, pohrdání malými či méně rozvinutými národy, nároky ospravedlňované dávnou historií, menšiny, sociální třenice, neopodstatněná víra, že velké celky jsou stabilnější a efektivnější než malé, atd. Ve skutečnosti šlo o zcizování bohatství a zdrojů s posvěcením církví.

Masaryk věřil, že přijetí humanitních a demokratických principů, to znamená duchovnějších, mravnějších principů s důrazem na spravedlnost, vzdělání, umožní řešit problémy, jak ve státech tak mezi nimi nenásilně -- znalostmi, rokováním, kompromisy. Zároveň požadoval respekt k existenci národů, které se jevily jako optimální pro rozvíjení demokracie vzhledem k jejich komplexní integritě – jazyk, území, historie, kultura, vzdělání, mravní nivó, schopnost efektivně komunikovat o záležitostech společného zájmu a hledat řešení ve prospěch většiny i celku. Žádný jiný celek neposkytoval tolik sdílených dimenzí. Problém byl, jak umožnit, aby se demokratické a humanitní hodnoty staly převažující v myšlení společnosti i mezi národy a převažující nad materialistickými individualistickými přístupy, což se týkalo hlavně mocenských a majetných vrstev. I tím se Masaryk zabýval. Vycházel jak ze základních křesťanských principů, tak z osvícenství a mimořádné znalosti reality.

Většina osvícenců, ač zdaleka nebyla ateistická, však hledala řešení v materiální, konkrétně sociální a politické oblasti, ve vzdělání, věřila v přirozený vývoj, a náboženstvím se zabývala okrajově. Masaryk také věřil ve vývoj, v hodnotu vědeckého poznání pro pokrok. Obhajoval své přesvědčení hlavně proti římsko-katolické církve, která bránila jejich výuce na školách. Proti svým oponentům měl výhodu, že byl nejen mnohem vzdělanější, ale i hluboce věřící a od mládí znalý učení katolické církve. Hluboce věřil v původní křesťanství s argumentem, že „nic lepšího nemáme“. Bral jako samozřejmé, že základy naší civilizace jsou křesťansko-židovské a že jsou odlišné od základů civilizací jiných, vytvořených za jiných podmínek, podložené jinou zkušeností a perspektivou.

Aby byla jasnější Masarykova kritika římsko katolické církve, je třeba zmínit základní relevantní aspekty, které z křesťanství přijal. Za své přijal pozitivní stránky české reformace, kritické k dogmatismu a materialismu římsko-katolické církve. Zvláště ctil názory Jana Husa a Českých bratří. Jejich spojení náboženství s mravností, s respektem pro pravdu poznanou, pro užívání národních jazyků ve vzdělání bylo velmi relevantní k pokroku. Sdílel Husův důraz na princip, že člověk byl stvořen k obrazu božímu, s právem na důstojný život, že nikdo neměl právo, ani církev, znemravňovat lidi, držet je v nevědomosti, ponižovat, znevolňovat. Věděl, že jeho každodenní kázání v kapli Betlémské měla širokou odezvu. Podle Masaryka v ‚kolektivistickém‘ aspektu Husova učení, podmíněném požadavkem svobody svědomí, důrazem na morálku, pravdu poznanou a lásku k bližnímu, Hus překračoval individualistické církevní pojetí křesťanství, čímž otevřel cestu k formování ‚moderního českého národa‘. Dokonce považoval český národ za nejsvatější mezi národy.

Masarykovými slovy, „osvobozením individuálního svědomí, uvolněním člověka od vnější absolutní autority církevní a státní, usiloval Hus zároveň o vzdělání a mravnost.“ Přirozený jazyk se stal tím osvětovým prostředkem, kterým v době starší byla latina. Tím byly vytvořeny nejzákladnější podmínky ke kolektivní dimenzi společnosti a k její demokratizaci. Pro ideál demokracie Masaryk viděl z osvícenství jako relevantní nejen ideu svobody, rovnosti a spravedlnosti, ale i důraz na vzdělání obecně přístupném, respekt k vědě a víru, že znalosti mají sloužit pozitivnímu rozvoji jednotlivců i národů, k obecnému dobru. Za velmi relevantní k demokratizaci a k demokracii pokládal i ‚moderní‘ humanismus, zvláště J. G. Herdera a Jána Kollára, s jejich úctou nejen k člověku ale i k národům. Do svých intelektuálních přístupů Masaryk zahrnul i své zkušenosti z mládí, týkající se nedůstojných a ubohých poměrů venkovského lidu v důsledku nespravedlivých sociálních a politických poměrů posvěcených církví, ač lid měl stejné nadání jako privilegovanější vrstvy.

A takto vyzbrojen zahájil Masaryk svou obranu náboženství a svou kritiku pokřivených přístupů římsko-katolické církve ke křesťanství, k mravnosti, k lidem, ke společnosti. Už v mládí odmítl některé aspekty církevního učení a praxe, neboť odporovaly zdravému rozumu. Například odmítl zpověď jako relevantní k odpuštění hříchů, odmítl uznat dogma o neposkvrněném početí Panny Marie (1854) a dogma o neomylnosti papeže (1870). Později odmítl uznat princip božského původu Ježíše, a to přesto, že celý život ctil velikost jeho duchovních, mravních, lidských ba i intelektuálních principů, souznějících s pozitivním duševním a mravním potenciálem lidí, a souvisejících s touhou po poznání, pochopení života a po vyšším smyslu života. Na rozdíl od tradičního církevního učení s důrazem na poslušnost církvi a oprávněnost krutých trestů na zemi i v posmrtném životě v případě neposlušnosti, původní křesťanství kladlo důraz na pozitivní aspekty života –morálku, spravedlnost, rovnost, nenásilí, odpuštění. Křesťanskou ideu ‚lásky k bližnímu‘ viděl jako nejcennější aspekt křesťanského náboženství, umožňující konstruktivnější lidské i společenské vztahy, v důsledku větší důvěry mezi lidmi, možnosti pozitivnější perspektivy života.

Tento unikátní aspekt křesťanství, spjatý s větší možností pozitivní lidské iniciativy, byl mocnými, zvláště římsko-katolickou církví, od vrcholného středověku daleko více potlačován než rozvíjen. S tím souvisel i církevní odpor ke vzdělávání obecného lidu, který přetrvával v různých formách až do 20. století a začíná se nám vracet v přístupech neoliberálů. Vzdělání i mše byly do pozdního 18. století latinské, ve školách pak převládala němčina. Masarykovi neušlo, že ještě v 90. letech 19. století církev odmítala vědu a mnohé znalosti, a snažila se o navrácení své moci a svých tradičních přístupů do škol, v zájmu, jak tvrdila, větší discipliny na školách. Odmítala vědu včetně přístupu k historii, který kladl důraz na národní dimenzi, na znalosti související s lidským pokrokem v širokém smyslu, na kulturu, sociální podmínky, souvislosti, příčiny, následky. Pro řešení hlubokých sociálních problémů uznávala jen charitu a odmítala sociální politiku. Matoucí byl její princip stavět víru nad morálku, kterou nepovažovala za relevantní ke spasení. V jejím pojetí spasení mohlo „zajistit“ jen odpuštění zprostředkované církví. Ta však nebyla schopna dát lidem pocit smyslu života, což vedlo k demoralizaci a k častým sebevraždám (Češi měli a zdá se, že stále mají, čtvrtou nejvyšší sebevražednost v Evropě).

Masaryk si již v polovině 80. let uvědomil, že v důsledku tragického pobělohorského vývoje a katolické mocenské vrstvy v Rakousku, český národ neznal svou historii, zvláště ne tu, kterou Masaryk nazýval ‚slavnou‘ – reformaci a národní obrození. Především v České otázce (1895), v Janu Husovi(1898) a v Naší nynější krizi (1895) se této problematice věnoval v širších souvislostech. Ukazoval, že znalost historie je důležitá pro integritu národa, pro identitu jeho i jednotlivců. Českou reformaci 15. a 16. století považoval za evropsky důležitou, podobně jako její vliv na řadu osobností českého národního obrození. Navzdory absolutismu, svou vírou v jeho pozitivní potenciál, opřenou o znalost myšlenek českých reformačních osobností, byly schopny přispívat k rychlému vzestupu jeho sebedůvěry, sebeúcty, iniciativy a pozitivního rozvoje. České národní obrození se svou humanitní a demokratizační orientací pokládal za unikátní evropský jev, hodný důkladného studia. Obě doby nazval „slavnou českou dobou“ a z její historie vyvodil ‚filosofii českých dějin‘ -- stopování úsilí ‚národa‘ o nápravu věcí veřejných a o svůj vlastní pozitivní rozvoj. Vzestup českého národa -- jazykový, kulturní i ekonomický, spojený s úsilím dosáhnout politické a národnostní rovnoprávnosti s německou menšinou žijící v Zemích Koruny české, narážel nejen na odpor Němců a vlády, ale i na odpor římsko-katolické církve, která tradičně stranila mocným. Katolický fatalismus, stále hodně rozšířený na venkově, byl spíše únikem ze života než zdravým a tvořivým přístupem k němu.

Masaryk s vědomím, že inteligence je pro úroveň národa nezastupitelná, se snažil od svého příchodu na nově založenou českou univerzitu v Praze r. 1882, svými přednáškami čelit těmto poměrům jak vědeckým výkladem, půjčováním knih studentům, diskusemi, kladením otázek, kritičností, tak i politickou činností. Jeho úsilí přinášelo nejen důležité výsledky u studentů a veřejnosti, přinášely i konflikty a potíže jak pro něho tak pro studenty, kteří přijímali jeho přístupy k historii. Vynechám známé střety s klerikály a antisemity z období hilsneriády (1888-90) a začnu Masarykovými střety s názory katolickými a konservativními na parlamentní půdě ve Vídni v letech jeho poslancování 1891-93 a 1907-14.

Hlavně hájil vědu a laickou školu proti církvi, proti požadavku školy konfesijní. Dokazoval, že problémy škol netkví v tom, že nejsou konfesijní, ale v tom, že jsou přeplněné (i v 1. gymnasiálních ročnících bylo až 70 studentů) a učitelé vyčerpaní. Požadavek na konfesijní národní školy v sobě vlastně obsahoval i nevyřčený požadavek na konfesijní školy obecně. Za nebezpečný problém pokládal skutečnost, že žáci neviděli žádnou souvislost mezi církevním učením a životem. Připomněl, že církev měla kontrolu nad školami po staletí, neplnila však své poslání, a škola musela přejít za Marie Terezie do rukou státu. Poukázal na to, že katolická církev považovala liberální principy za hřích, což zahrnovalo i svobodu vědy a suverenitu jedince a národa, a že ti, kteří podporovali vědu a vzdělání, nebyli většinou ateisté, ale naopak mnozí papežové byli. A stěžoval si, že kdykoli mluvil ve svých přednáškách o Janu Husovi nebo kriticky o Janu Nepomuckém, chodila na něho udání na vedení univerzity.

Věcně bránil svůj názor, že věda nemusí odporovat náboženství, ale je v rozporu s učením církve, která dávno ztratila kontakt s duchovními a mravními potřebami lidí. Upozornil, že není ani pozitivista ani liberál, a že považuje náboženství za kořeny duchovního života, ale náboženství bez nadpřirozených základů, náboženství, které souvisí s morálkou, s podstatnými aspekty živa. Obvinil církev z nezájmu o pravdu a spravedlnost. Při jiné příležitosti dokonce obvinil církev, že svým působením, zpovědí, zpovědním zrcadlem, probouzí v dětech předčasně pohlavní pud. Církvi se také příčila Masarykova účast v českém ženském hnutí, neboť hlásal, že žena a muž jsou rovnocenné bytosti, s právem na rovnoprávnost a že práce ženy pro rodinu je zrovna tak cenná, ba možná cennější, než každá placená práce. A z dobrých důvodů požadoval zrušení celibátu. Církev nepřispívala ničím k osvětě manželských vztahů, k zodpovědnějším vztahům mužů k ženám, prostituce a pohlavní nemoci bujely. I jeho apel na sexuální zdrženlivost mužů, ohled na zdraví žen a dětí, byl církví vnímán negativně.

Při obhajobě kolegy Wahrmunda, kterému byla po vydání jeho publikace o rozporu mezi katolickým náboženstvím a vědou, zakázána výuka na univerzitě v Innsbrucku, Masaryk dokazoval, že postup vlády byl nelegitimní. Zároveň citoval, že katolictví považovalo poměřování své nauky „rozumem a zkušeností“ za „rozvrat křesťanství“, podobně jako zpochybňování panenství Marie, matky Ježíše. Zdůraznil, že věda hledá pravdu a učí myslet. A také pochyboval, že praktikujících katolíků byla většina národa. Církev také iritovala Masarykova obhajoba husitství a české reformace a kritika pobělohorské doby, v níž bylo majetné nekatolické obyvatelstvo zbaveno majetku, vyhnáno ze země (třicet tisíc rodin), nahrazeno cizí nemilosrdnou katolickou šlechtou. Nemajetné obyvatelstvo bylo násilně pokatoličtěno a sociálně zdevastováno. Tím byl násilně zpřetrhán slibný vývoj k národní integritě Čechů prostřednictvím unikátní náboženské svobody, úrovně vzdělání a národního uvědomění.

Masaryk vnímal většinu zmíněných problémů jako stále relevantních k soudobému životu, jako překážku k rychlejšímu rozvíjení mravní, kulturní a politické dospělosti jednotlivců i společnosti, potřebné k orientaci na politickou demokracii. Tak jako řada evropských myslitelů považoval demokracii za systém, který více než systémy jiné směřuje k přiměřené rovnosti a k sociální spravedlnosti lidí, a zároveň poskytuje občanům více svobody, možností ke vzdělání a podmínky pro politickou participaci v zájmu své úrovně a úrovně národa. Byl si vědom, že katolická církev nebyla nakloněna demokratizačnímu procesu v Habsburské monarchii, což se zřetelně ukázalo i ve vztahu k vypuknutí první světové války, v níž se postavila na stranu monarchie, aniž by se pokusila vypuknutí války předejít. Svou činností Masaryk podstatně přispíval ke zdravější sebedůvěře českého národa i k jeho iniciativě ve prospěch své celkové úrovně a mravní a politické dospělosti. Podstatně přispíval k proudu, který směřoval k samostatnosti českého a slovenského národa a ke společnému demokratickému Československu od roku 1918. Nebylo v jeho silách ani v silách Československa předejít výbojným nedemokratickým silám Evropy od 30. let 20. století.




30 komentářů :

  1. Dnes je situace horší než po Bílé hoře !

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ano, zase v českojazyčné Čt pábil katolický inkvizitor DUKA. V tom případě mi chyběl i Zemský rabín, Imám a Pravoslavný Achieparcha a některý důstojná představitel ATEISTICKÉ VĚTŠINY... aby bylo vysílání skutečně vyvážené.

      Hnus, "velebnosti"...

      Smazat
  2. S ohledem na československý osud a na dnešní stav společnosti, poněkud popletené. Tak je tomu, když přání míjí skutečnost.

    OdpovědětSmazat
  3. Děkuji za vynikající článek. Uvědomuji si,že znalost České historie ,myšlenek Masaryka a zejména období husitství a reformace je v ČR na minimální úrovni. Napravit by to mělo státní školství, média a akademická obec.
    Bohužel ale většina médií píše podle zadání majitelů,kteří nezřídka sledují zájmy z ciziny. Viz např. prezentace knýšete Lichtensteina a jeho "pokusů o dohodu" s ČR.
    (Jde o vrácení obrovského majetku zabaveného dle Benešových dekretů.) Akademická obec ČR též kulhá na "charaktery".
    Viz Fijala z ODS,rektor Zima,Bek v Brně a desítky dalších milců protistátní ČT pracujících často pro zadavatele z ciziny...

    OdpovědětSmazat
  4. Za komunistů jsme se učily dějepis sic trochu upravený vládnoucí ideou ale ne protinárodní a to už se dnes nedá říct natož srovnávat. Dnes jak sleduji své potomky to je degradace občanského i národního vědomí. Viz JA JSEM KELT.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. mohu potvrdit jsem zděšen co učí má vnoučata ve škole 13 a 14 let kdo těm soudružkám učitekám píše přípravy vždyt máme SVOBODU opravdu jsou tak omezené že nevědí co činí a co vykládají za absurdní blbosti

      Smazat
    2. No jo budou stejně hloupí jako us populace a možná bude i hůř pokud volby nedopadnou dobře.

      Smazat
  5. 15:14 smysl úvahy jste patrně nepochopil. A nebude to tím, že autor ne vždy dost důsledně užívá pojmy materialismus a materiální, ani tím, že mluví o pádu "komunismu", který padnout nemohl, když nikde nikdy nebyl. Protože tento pojem neznamená nic jiného, než vizi společenské dokonalosti, cosi srovnatelného s "Královstvím Božím na zemi". Po Armagedonu, kdy všichni budeme zváženi a mnozí shledáni lehkými ...

    OdpovědětSmazat
  6. Dnes je situace horší než po Bílé hoře ! První diskutující to vyjádřil stručně a přesně. Jenom novodobí "zbohatlíci" a úplatní vlastizrádci pějou oslavné árie. Jsou to všechno zločinci nejhrubšího kalibru, ale nemají vyhráno. Na každé pr-se se voda jednou uvaří!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Máte pravdu 17.30 - naprostou. Už teď je zajímavé sledovat, jak se začínají"nadlidi" brodit ve sračkách, které pomáhali pro české občany chystat - a za nějaký čas se v těch svých sračkách sami utopí. Není možné všechno svádět na "ty předtím" a tamty a na "lidi". Ze zbohatlíků, kteří by nebyli, kdyby nebylo politických papalášů a justičních šmejdů, a mediálních zkorumpovaných darebáků - se teď stala mafie, kde už jeden obviňuje druhého, jejich vlastní sračky je stahují hlouběji, a pak se začnou topit a volat o pomoc. Doufám, že nikoho z občanů nenapadne jim pomáhat - moje babička vždycky říkávala, "nemíchej se mezi plevy, nebo tě sežerou prasata" - musíme na to koukat pěkně zdálky, a pak, až přijde pravý čas, jim to dáme sežrat i s chlupama.

      Smazat
  7. Mne by zajimalo, jak by TGM komentoval dnešní manifestaci na nám.Repobliky. Byl asi zvyklý na vyšší ligu. Aniž jsem tušil, nyrazil jsem na toto shromazdění a porotože jsem zvědavec a čumil tak jsem se tam zdržel. Vo co šlo ? Nešlo ani tak o roušky, jako o shození vlády. Svoboda se skloňovala ve všech pádech. Řečník, kterého neznám, byl prý ekomomický poradce premiera Bohouška. To mi připomělo "šťastnou" privatizaci OKD. Tak jsem pochopil odkud vítr vane. Druhý řečník doslova na nás řval - že nejsme ovce. Projev, který u nás není běžný a patří spíš do jiné země a před jiný dav nejlépe ve tmě a s pochodněmi. Policejní nasilí jsem nezaznamenal, na zavěr jsem si s rouškou zazpíval naši hymnu komplet i s Nad tatrů sa blýzká a v dešti jsem šel domů. Bylo mi jen smutno, trapila mne představa, jaká bude asi oslava za dalších 102 let.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. bylo málo lidí protože si to poldi podrželi. Pochpte že ta iniciativa a naštvanost jde zdola. Není to předem orchestrováno jako v 89´ kdy se už dpředu vědělo jak jsou karty rozdány. Před 10 dny to byla demoška zcela jiných lidí ale smysl byl stejný. Já to cítím tak že ohýnky se začínají zapalovat. Tesař mluvil výborně, rozený řečník i když to četl. Bylo to upřímné. Se Sobotkou bych ho do jednoho pytle nestrkal, Je asi špičkový ekonom a nějak se živit musel a musí. Pokud vím tak omočeno nemá.

      Smazat
    2. jaká no přece ž á d n á ž á d n á ž á d n á

      Smazat
    3. Na ja... a já myslel, že výstavy exotů a oblud jsou zakázány...

      Kolik let tomu "mysliteli" trvalo, než mu došlo, že není ovce. To by na něm přeci rostla vlna, ne?

      A ten podiven, který se chtěl prát s policií... Byl také Boží... Měl absťák, že zavřeli hospodu? Pár alkoholiků tam běhali s půllitry piva (zákaz požívání alkoholu na veřejnosti).

      Že se nezastali BEZDOMOVCŮ, KTEŘÍ JSOU DENNĚ od 21 hod. do 05 hod. zcela logicky v konfliktu se zákonem... a co vyčůraní podnikatelé, trvale hlášení na magistrátech, na obecních úřadech? Budou muset noční čas trávit v primátorově pracovně, nebo se starostovou sekretářkou na psacím stole místo ve svých vzdálených vilách? Dokud to nebude vysvětleno, budou tyto "problémy neproblémy" předkládány opozičníky a hnidopichy, propírány na demonstracích odporu proti rozumu (viz dnes v Praze)...

      Smazat
    4. 20:48 Byl jsem na Republičáku, nevím jestli na tribuně byla opozice či co, ale o bezdomovcích nepadlo ani slovo. Očitÿ nehluchý svědek.

      Smazat
  8. Nenasytnost čili nenažranost římskokatolické mafie je nekonečná a záleží jen na občanech, zda svým jednáním umožní těmto hajzlům ovládat obyvatele ČR.

    OdpovědětSmazat
  9. Zapnu počítač a vyskočí na mě vždy Seznam a tam Lechtina s podvraťáckým: Důvěra ve stát je pryč. Jakoby věrozvěstové jeho typu nebyly příčinou těch manipulací a rozdělování lidí. Skoro celá naše tzv. ELITA jsou rozvraceči národa a státu.

    OdpovědětSmazat
  10. Nenasytnost čili nenažranost římskokatolické mafie je nekonečná a záleží jen na občanech, zda svým jednáním umožní těmto hajzlům ovládat obyvatele ČR.

    OdpovědětSmazat
  11. Masaryk žil v době obrození celé Evropy a proto se mu povedl báječný tah a zrodilo se Československo. Eduard Beneš byl trochu jiný politik , ale po II. světové válce pochopil, že budoucnost je v rukách komunistů. Proto také jmenoval Klementa Gottvalda presidentem. Sovětský svaz nám dal krásných 40let na budování beztřídní společnosti. V roce 1989 jsme promarnili velkou příležitost na zapojení se do evropské integrace s prvky socialismu , bohužel Klaus měl chuť jen pro kapitalismus . Tak máme díky kapitalismu vykradenou republiku a národ cimrmanů.

    OdpovědětSmazat
  12. Masaryk byl nejen pro komunisty nepříjemný tím, že hájil demokracii.(Demokracii máme, teď ještě mít ty demokraty.)

    Naši demokraté mají od 98. plnou hubu Masaryka, jen se nehlásí k jeho odkazu. Který z politiků, která masmédia navazují na jeho stále platné apely?

    Dnes v televizi biskup? Malý asi schválně nepřesně citoval další jeho motto: " Nebát se a nekrást", které pozměnil na "nekrást, nelhat". Možná si připomenul, jak plebs ohodnotil jejich dobu na pravdivé "nebát se krást".

    OdpovědětSmazat
  13. - verím v Boha - neverím v cirkev

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Že jste mi připomenul církev, moc mne mrzí shořený kostelíček sv.Michala na Petříně. Ještě víc mě zarazila vyhlášená celonárodní sbírka na jeho obnovu. Právě teď, když řada rodin mele z posledního. Proto se ptám touto cestou pana kardinála, copak má církev málo prostředků, vždyť se nakapsovala díky restitucím, že by ji určitě úhrada obnovy jednoho maličkého dřevěného kostela nevrhla do bídy. Vždyť o pomoci od církve chudým, nebo bezdomovcům v této době neslyším. Naposledy, na Tři krále u nás zazvonili s kašičkou, přispěl celý činžák i nevěřící rodiny. Tak co dnes u nás dělá církev ?

      Smazat
  14. Autorka článku se možná záměrně nezmiňuje o tom,že K.Čapek v Hovorech s T.G.M (ktere vznikaly postupně od r.1928 do ,r.1937) rovněž diskutuje otázky cirkve,zvláště pak katolicismu jak v historickém běhu tak i z té žhavé současnosti dvacátých a třicátých let 20.století.Z tohoto důvodu by vyšlo najevo,ze její článek na stránkách NR neni až tak skvělý a má jen malou přidanou hodnotu. Přesto ukazuje sice krotce to,co diskuse hodnotí ostřeji, že "cirkevnici" mají plná ústa lásky k bližnímu ale mnozí mají větší LÁSKU k penězům, k majetku,k politické moci.Z těchto pozic je třeba hodnotit i vývoj za posledních 30 let a to je jeste "větší morální,osvětová, výchovn krize" než za dob T.G.M. Závěrem bych použil tezi, za kterou byl Masaryk klerem až nenáviděn a sice,ze protestantismus je více demokratický než katolicismus,který je aristokratickým.

    OdpovědětSmazat
  15. Jako študák jsem něco hledal, nejdřív jsem našel toleranci a nenásilí u Ghadího, potom doma u TGM lásku k pravdě, obojí se mi do tohoto století nehodí.

    OdpovědětSmazat
  16. Kdybychom každý znali deset svých předků po otcovi,
    byli bychom se ocitli v dobách mistra Jana Husa.
    Ti co spálili dobové kroniky a matriky chtějí dále ničit naše dějiny, kulturu a tradice.
    Přijde doba kdy zlo se pojmenuje,
    přijde doba, že ti co si otírají hubu o Ježíška,
    budou muset pykat a jméno Kristovo pak bude očištěné.
    Způsobem nepopiratelným spatří každý Ježíše
    a z lidí věřících, stanou se lidé vědící,
    návrat světce přispěje k všeobecné úctě a morálce celých národů*

    OdpovědětSmazat
  17. Jestli se neproberete tak skoncite jak katolibanske klerofasisticke chorvatsko. A to je uplne jedno zda jste ateisti, husite....

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. 12:21
      Já bych vaší větu upravil, misto = VY =,
      používejte = MY = .

      Smazat
  18. Římská sekta, je samotný projekt Ďábla. Jen faleš, skrytá nenávist, krev a prachy.
    Ale že by jiní panbíčkáři, včetně těch slimáků byli jiní,
    se říci nedá. Ty však omlouvá, že jsou v této věci o půl
    tisíciletí pozadu.
    I když se to mnohdy nezdá, tak hlavními příčinami lidských
    rozbrojů, je náboženství.
    Mnozí říkají, že bez toho "desatera" se člověk neobejde.
    Jako pravdu bych to chápal v době dávné a nedávné.
    K čemu ale jsou ty bajky dobré dnes. Přece by měl stačit
    občanský "zákon", co by desatero pro dnešní svět.
    Ale nakonec. Ať si každý věří čemu chce, jen ať s tím
    neotravuje jiné.
    Sám jsem byl pokřtěn "římany" jako novorozenec za první
    republiky. Vlastně proti své vůli. Rodiče nebyli věřící.
    Sám jsem se nikdy nestal věřícím v nadpozemské bytosti.
    Pro mně je bohem sama Příroda. Zrovna teď nám ukazuje co
    umí, pokud se budeme dále chovat tak, jak se chováme.

    OdpovědětSmazat
  19. Co si mám myslet prosím na základě výše uvedeného p povídání poslanců parlamentu třeba při tzv. interpelacích. Mimo českých vulgarit převážně cizí terminologie pro to či ono v politice. Je to proto, aby občané nerozuměli? Nebo aby si mysleli, že mluví nějaký vzdělanec? Zníme to od lékařů, když nám vysvětlují problémy naší nemoci, jiám běžně nerotzumíme a i když nerozumíme podepíšeme revers z obav, abychom dřívge nezemřeli, než bude moci podle práva lékař začít léčit. Myslímn, že podobné je to s advokáty - takže u politiků nejde o výjimku, jen schopnost užívat české pojmy. Kdysi zavládlo v Česku obrovské zděšení, když se do našeho jazyka vedraly dva rusismy: sputnik a bistro. Bohemisty obcházela hrůza. Myslím, že dnes jsou po mrtvici mrtví nebo němí, neb je nad "amerikanismy", jichž je v některých větách skoro 50 %, nikdo neozývá. Holt Jungmanni vymřeli.

    OdpovědětSmazat
  20. Mně by desastero vůbec nevadilo, kdyby ho drželi právě věřící, podle něj konali a pro jeho naplnění pracovali. Jenže soudě podle stavu naši země a jeho lidu, nic není vzdálenější našemu žití, než desatero. A přitom je lehké k zapamatování třeba "nepokradeš", které kapitál a jeho loutky v opiopostranách ne a ne si zapamatovat. A už nás to stálo 11 bilionů Kč kvalitní měny. Ale proč by si to měl pamatovat kapitál, když to "nepokradeš" NEVZALA NA VĚDOMÍ ANI CÍRKEV NESDVATÁ, JAK ZA TEMNA Č.I, TAK I TOHO DNEŠNÍHO TEMNA Č. II.

    OdpovědětSmazat

Na opakovanou žádost čtenářů, kteří se nechtějí zapojovat do diskuzí obsahující vulgární a urážlivé výroky. Jejich odstraňování je časově náročné a narušuje plynulost diskuze. Proto nebude dále možné vkládat anonymní komentáře.
Pro vložení komentáře je proto nutné se na stránce "Nová republika" přihlásit vpravo v horním rohu této stránky "přihlásit se" (výběrem emailového účtu např. Google) a upravením uživatelského profilu (v kolonce Nastavení>Upravit uživatelský profil). Děkujeme za pochopení.