Reklama

sobota 14. listopadu 2020

K nedělnímu 350. výročí úmrtí Jana Amose Komenského

Petr Kužvart
14. 11. 2020

15. listopadu 2020 uplyne 350 let od chvíle, kdy v holandském exilu zemřel ve stařeckém věku 78 let podagog, polyhistor a biskup Jednoty bratrské. Jeho osobnost je dodnes hojně připomínána i v běžném mediálním provozu, daleko víc, než řada jeho často skvělých a dokonce někdy i zajímavějších současníků (kdo kolem vás zná třeba skvělé přírodovědce Christiana Huygense nebo Johannese Markuse Marciho z Kronlandu, skvělé exilové historiky Pavla Skálu ze Zhoře nebo Pavla Stránského ze Zapské Stránky, ale třeba i kapucína Valeriána Magni, pravou ruku kardinála z Harrachu, velkého odpůrce Jesuitů a předchůdce osvícenství – a pokračovat by se takto dalo dlouho). Problémem je tradiční uchopení Komenského v našem kolektivním, národním povědomí a tradici. To je totiž stále ještě zřetelně obrozenecké a také národovecké, tedy jednostranné, zkreslené, neobjektivní. Není sdělována celá pravda o tomto pozoruhodném muži, jakkoli by si takové zacházení on i každá velká osobnost, ba dokonce i každý člověk zasluhovali. Každý je v něčem vynikající a v něčem selhal, každý má někdy pravdu a jindy se mýlí. Každému se něco podaří a v něčem není úspěšný. Pokud vám někdo tvrdí, že on nebo jiný měl vždy pravdu a všeho, čeho se mu zachtělo, tak dosáhl - zapojte rychle velkou ostražitost, protože takový člověk se mýlí nebo dokonce vědomě lže! Nuže: jak to tedy bylo s tím Komenským?


Předně se podívejme na prostředí, ze kterého Jan Amos vyšel. Dospíval a vzdělával se alespoň zpočátku v prostředí Jednoty bratrské na Moravě, konkrétně před odchodem na studia na protestantských universitách v Říši to byla vyšší bratrská škola (gymnasium) v Přerově, a to v letech 1608 – 1611. Vyšel z niterně zbožného prostředí, kde nepřicházely v úvahu účelové kariéristické konverze od bratrské víry k římskému katolictví, jak se koncem 16. i na počátku 17. století dělo poměrně často ve šlechtických kruzích. Konvertity byli jak Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (konverze někdy mezi léty 1602 – 1606) tak i Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (konverze 1597), jeden z defenestrovaných královských místodržících. A také třeba předseda tribunálu, který odsoudil 27 představitelů českého stavovského povstání a hlavní pobělohorský “normalizátor”, Karel I. z Lichtenštejna (konverze 1599). To podle všeho v rodině ani v bratrských sborech, kam během let svého mládí a dospívání Komenský příslušel, nepřipadalo v úvahu. S tím je ovšem spojeno i Komenského intelektuální a duchovní východisko, jež pro něj bylo podstatné a neměnné a mělo trvalý vliv na celý jeho život, na jeho názory i na jeho intelektuální produkci. Byl to (reformační) křesťanský biblický dogmatismus a fundamentalismus ještě vpravdě středověkého střihu, který byl pro českobratrské prostředí typický,. Ale v raném novověku byl celkem častý, zvláště v reformovaných církvích a sektách, například mezi kalvinisty a puritány. Přitom Jednota bratrská prošla od svého vzniku za necelá dvě staletí do konce 16. století opravdu pozoruhodným vývojem. Původní náboženská sekta zavrhující veškeré vzdělání (vyjma studia a výkladu bible) a snažící se žít podle dobových představ o pravidlech života prvotní, “apoštolské” církve (vzato historicky, tedy zprvu vlastně judaistické heretické sekty následovníků popraveného Jošuy ben Pantery, později nazývaného Ježíš Kristus), ale její členové rezignovali zprvu i na jakékoli světské usilování, vyjma práce na zajištění skromného živobytí. Odmítali funkce (úřady), privilegia a výsady. Od tohoto prvotního asketického stavu se Jednota vyvinula do konce 16. století v centrum vzdělanosti (poloilegální, ale kvalitní školství, rozvoj bohaté autorské literální tvorby a záslužných vydavatelských a tiskařských aktivit) a jejími členy byli i vysoce postavení příslušníci české šlechty (např. Petr Vok z Rožmberka) – a zdaleka ne všichni následně prospěchářsky konvertovali ke katolictví. Křesťanský fundamentalismus v tomto prostředí přežíval, trvání na doslovném výkladu obsahu bible jako shůry zjevené a úplné výpovědi o bohu i o světě existoval i nadále. Ostatně řada křesťanských denominací a různých charismatických sekt se této tradice drží dodnes, jen to - po zbavení šancí na světské panování - v moderní sekularizované společnosti nedávají příliš najevo, aby ryze totalitními manýrami neodrazovali. Teprve již v dosti pokročilém (středním) věku Komenský alespoň poněkud překonává tuto svou omezenost a dospívá ke snahám o protestantský a posléze i k požadavku na obecný křesťanský ekumenismus.

Z naznačeného intelektuálního a duchovního fundamentu vychází trvalé ovlivnění Komenského postojů i tvorby. Již jako mladík, když se roku 1614 vrací ze studií v Herbornu a Heidelbergu, si s sebou přináší Koperikovu epochální knihu definující heliocentrickou hypotézu uspořádání nebeskýxch sfér (Nikolai Copernici Torinensis de revolutionibus orbium coelestinum libri…). Když si ji ale následně přečetl, odmítl “obludnému kopernikovskému pohybu Země” uvěřit. Jako křesťanský fundamentalista musel trvat na tom, že Země, na níž žil, trpěl na kříži a pro spásu všech lidí zemřel bohočlověk, je a nevyhnutelně musí být středem světa i Vesmíru. Jiný názor by totiž s novozákonní dogmatikou nemohl být v souladu. I později rozhodně odmítal myšlenky pokračovatelů díla onoho katolického preláta, kanovníka warmijské kapituly. Odmítal myšlenky Bruna, Galileiho i Keplera a dokonce také odmítl “kompromisní” Braheho hypotézu (Slunce obíhá kolem Země a všechny ostatní planety této soustavy pak obíhají kolem Slunce). Vyvrácení Descartesovy filosofie a Kopernikovy astronomické hypotézy věnoval dokonce samostatný spis, jehož rukopis shořel v Lešně v roce 1656.


Podivností (z dnešního hlediska) bylo v jeho názorech, postojích i dílech hodně. Dosud se u nás spíše zamlčovaly. Následují některé z nich.

Komenský, jako ve svém nitru ještě ryzí středověký křesťan, úporně věřil v pravdivost různých proroctví. V jeho životě sehráli roli tři “proroci”. Byl to především jirchář Kryštof Kotter (zemřelý v roce 1647), který údajně vedl dialogy s biblickými postavami, od nich se například dozvěděl a následně prorokoval, že Habsburkové padnou a Friedrich Falcký se opět vrátí na český trůn. Své pochybnosti o důvěryhodnosti jeho proroctví Komenský zaháněl poukazem na to, že se vlastně jen opakuje zázrak tolikrát popsaný v bibli. Což snad proroci dříve neexistovali? (Velmi charakteristická argumentace křesťanského, biblického fundamentalisty!) Výsledkem bylo, bohužel, že Komenský Kotterova proroctví sbíral a opětovně vydával tiskem. S jedním nádherně ilustrovaným exemplářem se dokonce v roce 1626 rozjel do Haagu, aby jej osobně předal Friedrichovi Falckému, který zde byl v emigraci. Byl tam ovšem přijat velmi chladně a nedůvěřivě, sesazený král a jeho exilový “český dvůr” měli asi víc rozumu a smyslu pro realitu… . Hlučnou propagací těchto “revelací” Komenský nadělal dost zlé krve vícekrát. 

Další “prorokyní” byla jeho schovanka Kristina Poniatowská (1610 – 1644), která trpěla kataleptickými záchvaty (provázenými ztuhlostí těla) , při nichž upadala do bezvědomí a měla zrakové a sluchové halucinace. Popisovala barvitě, co se dozvídala o budoucnosti, například, že “po moři běd a ukrutenství nastane na zemi brzy ráj”. Zřetelné prvky chiliasmu, i v Komenského nábožensko-politických představách nikoli výjimečné. Zaznamenal poctivě všech jejích 82 vidění a vydal je tiskem. Tím si jako učenec opravdu neposloužil. Když se Kristina následně vdala, její vidění náhle ustala.

Poslední z “proroků”, kteří významně zapůsobili na Komenského, byl Mikuláš Drabík (1588 – 1671), Komenského spolužák z dětství, který se stal českobratrským kazatelem v Lednici na Slovensku (tehdy v Horních Uhrách). Pro nezřízený život, opilství a podvody byl kněžského úřadu následně zbaven. V ranních kocovinách míval halucinace, vybízel evropské panovníky ke společnému boji proti Habsburkům. Svá vidění odíval do působivých příměrů a prohlašoval, že jde o boží příkazy. Po delším vnitřním boji Komenský jeho viděním uvěřil, zvláště, když Drabík i pro Komenského osudové vypálení Lešna v roce 1656 vyložil jako trest za to, že předtím odmítal jeho proroctví zveřejňovat. A tak Komensklý vydal v roce 1657 své “Světlo v temnotách (Lux in tenebris), což byl soubor Drabíkových proroctví, ale i vidění Kristiny Poniatowské a předpovědi jircháře Kottera. By to dobový bestseller, ale stárnoucí Komenský se tímto počinem vystavil oprávněnému znevažování. Rok po smrti Komenského byl Drabík za vzpouru a hanobení hlavy státu sťat před prešpurskou radnicí poté, co ještě na poslední chvíli přestoupil ke katolictví. Osud veskrze svérázný!

Dalším zajímavým vrtochem, který Komenského provázel po velkou část života a kterému se věnoval v Lešně a poté i v Amsterodamu, bylo úsilí sestrojit perpetuum mobile. Počínaje rokem 1632 vyzkoušel přes sto různých variant zázračných “machynek”. Byl manuálně zručný a jejich dřevěné součásti si většinou vyráběl a sestrojoval sám, pouze mosazné díly si zadával u řemeslníka. Věřil v magické číslo tři, takže v řadě případů měly jeho pokusné mechanismy tři kolečka, tři závaží nebo tři koule. Za pobytu v Anglii v letech 1641 – 1642 měl napsat spisek “Zpráva o samovolném pohybu” (Motus spontanei relatio), který se však ztratil. K stáru pak výslovně propojil úsilí o sestrojení perpetua mobile se svými všenápravnými snahami, když uvěřil, že je opravdu vyvolen sestrojit věčně se pohybující soustavu bez vnějšího mechanického impulsu a až se mu to podaří, předvede stroj francouzskému králi, ten na základě tohoto důkazu uvěří, že právě Komenský je skutečným pokračovatelem biblických proroků a patriarchů a poskytne mu proto prostředky na uskutečnění jím navrhovaných reforem lidské společnosti. Na téma perpetuum mobile napsal latinsky rukopisy “Ustavičný pohyb” a “Dějiny ustavičného pohybu”, jež se však ztratily. Měly prý dohromady rozsah 1100 stran. Zachoval se pouze stručný spisek “O umění samovolného pohybu” (De arte spontanei motus). O jeho snahách v tomto směru věděl jeho holandský přítel, Konstantin Huygens, otec Christiana Huygense, který v půli 17. století po Galileovi dovynalezl a prakticky sestrojil funkční, přesné a spolehlivé mechanické kyvadlové hodiny. Prý byly dost podobné některým Komenského pokusům o soustrojí věčného pohybu. Nelze vyloučit, že se u něj mladý Huygens dokonce inspiroval!

Zajímavé byly jeho snahy vševědné, pansofické. Tak, jako řada jeho současníků, nebyl na rozdíl od nás žádný troškař. Když už do něčeho šel, tak to bylo barokně rozevláté a všeobsažné. V tom nebyl výjimkou. Vzpomeňme Novum organum Francise Bacona z roku 1620, tedy “všeobecné obnovení věd”, základ veškeré moderní vědy. Vzpomeňme rozmáchlého označování slovenského (uherského) polyhistora prvé půli 18. století Mateje Bela za “velkou ozdobu vědy”. Byl to předchůdce encyklopedistů a Diderotův velký vzor v tomto směru. Rozmáchlost až všeobsáhlost učeneckých projektů a barokně nabubřelá frazeologie byly pro přelomovou dobu raného novověku 17. a 18. stoleti přímo příznačné.

Komenský byl se svým projektem Pansofie – vševědy vlastně už na dohled zrodu zcela moderních encyklopedických snah, vrcholících o sto let později památnou francouzskou všeobecnou encyklopedií věd, umění a řemesel. V Anglii byl krůček od praktického uskutečnění tohoto tématu, když zde dostal štědrou finanční podporu, šest a možná i dvanáct pomocníků a sídlo v pro něj uvolněné koleji v Chelsey. Byl tedy zakládán jakýsi encyklopedický institut. Když ovšem byly přípravy v nejlepším, tak politické spory Dolní sněmovny s králem Karlem I. přerostly v občanskou válku a začala Anglická buržoazní revoluce. Zároveň probíhá vraždění v Irsku, provázající anglický pokus o kolonizaci ostrova. Opět válka! Byl konec nadějím a Komenský odjíždí zpátky do Lešna. Na zpáteční cestě se ještě stihne kousek od Leidenu sejít a pohádat s racionalistickým filosofem René Descartesem. Po celém tom vševědném pokusu zbyla nakonec jen “Předzvěst (předchůdce) pansofických snah” (Pansofiae prodromus), vydaná péčí Komenského přítele, Angličana Samuela Hartliba.

Anglický neúspěch neměl na svědomí Komenský, ale vyšší moc, dějinný pohyb samotný, prostě smůla. V dalších velkých projektech ale Komenský zkrachoval bohužel daleko nejvíc vlastní vinou. Šlo především o šestiletou práci na návrhu kompletní reformy švédského školství (nové učebnice, gramatiky, osnovy, organizační členění). I s rodinou se usidluje ve Švédy zabraném Elbingu (dnešní polský Elbląg), štědře placen ze Švédska, k ruce má skupinu spolupracovníků. Jenže se místo toho, za co je placen, zabývá utopickou panorthosií, všenápravou lidských záležitostí a celé společnosti. A tak následují švédské urgence až po pohrůžky, že se zastaví podpora. Nakonec po šesti letech v roce 1648 Komenský odevzdá své návrhy, ale vybrán je konkurenční návrh profesorů z uppsalské university. Následuje neslavný návrat do Lešna, opeprněný v létě smrtí Komenského druhé manželky a na podzim nešťastým Vestfálským mírem. Švédové při jeho finalizací hodili český evangelický exil přes palubu. Šlo jim nakonec spíš o politické a územní zisky. České politické a náboženské poměry byly resituovány nikoli k roku 1618, ale k roku 1624. A bylo vymalováno!

Následující neúspěch se odehrál v Uhrách. Pozván sedmihradským knížetem se Komenský pokusil v Blatném Potoce (Šarišském Potoku, Sarospataku, dnes je to na pomezí Slovenska a Maďarska) v letech 1650 – 1654 založit a vést vševědnou školu (Schola pansophica). Zprvu byl přijat s nadšením, ale když musel nejdříve psát maďarské učebnice a uskutečnění projektu se tedy zdrželo. Pak se ukázalo, že všeobecné vzdělávání je dřina, nadšení opadlo a po změně vlády v Sedmihradsku přestal být školský projekt prioritou a Komenský se zase vrací s nepořízenou do Lešna. Jedno podstatné si z Uher přiváží, a to je rukopis učebnice zcela nového typu: “Světa v obrazech” (Orbis sensualium pictus). Jedna z geniálních Komenského učebnic (dále sem patří zejména Janua linguarum reserata a Schola ludus), kterými se jednou provždy zapíše do světových dějin. K těmto textům lze přiřadit i starší dílo “Informatorium školy mateřské”. Potvrzením mimořádných kvalit jeho učebnic je fakt, že je schválili, povolili a používali i Jesuité, jinak jeho úhlavní věrouční protivníci. Každopádně je Komenského nehynoucí zásluhou, že se přičinil o překonávání scholastického modelu vzdělání a studia a že propagoval výuku již především v národních jazycích. Byl inovativní v řadě směrů, včetně požadavku na vzdělávání dívek, byl první, kdo vytyčil představu celoživotního vzdělávání. Bylo toho opravdu hodně, o co vše se zasloužil nebo co alespoň začal.

Další Komenským částečně zaviněná pohroma přijde v roce 1656. Švédskou invazi do Polska (1655) si vysvětlil velmi svérázně jako uskutečnění chiliastických Drabíkových proroctví, totiž že nedlouho před Kristovým opětovným sestoupením na Zemi bude zúčtováno s Babylonem Habsburků a papeženců. Lešno přešlo v rámci švédské ofenzívy do jejich rukou. Poté, co se okupační vojska stáhla, je Lešno (kolaborující před tím s nepřítelem) polskou selskou domobranou a polským vojskem obleženo, dobyto, vyvražděno a vypáleno. Hoří tři dny. Komenský z města utíká i s rodinou do blízkých bažin příliš pozdě. Už s sebou nemůže vzít své rozsáhlé rukopisy, tak je zakopává ve svém městském domě. Ten následně úplně vyhoří a vše ukryté je ztraceno. Jde především o mohutný, po desetiletí psaný slovník českého jazyka (“Poklad jazyka českého”, podrobný česko-latinský slovník s vysvětlením všech českých slov. Měla v něm být vysvětlena i česká gramatika, měl zachytit i nespisovná, nářeční a přejatá slova. Materiál sbíral Komenský celý dosavadní život), to byla ztráta nenahraditelná. Vedle slovníku pak shořely pansofické rukopisy a přes 39 teologických traktátů a také celá Komenského knihovna.

Poslední dějství života exulanta Komenského se odehrává naštěstí už v klidu, v Amsterodamu. Městská rada tomuto mezinárodně proslulému učenci (je mu už 65 let) určuje pravidelnou apanáž a především přiděluje dotace na dokončení a vydání didaktických a pansofických spisů. Byla to opravdu velkorysá veřejná podpora, ze 135 svazků celého Komenského díla za amsterodamského 14-ti letého pobytu vychází celých 62 svazků! Zde se podaří vydat i dva prvé svazky jeho utopicko-reformního díla, totiž po léta vytvářené “Obecké porady o nápravě věcí lidských” (De rerum humanarum emendatione consultatio catholica), systematicky propracovaného projektu společenské všenápravy. V letech 1656 – 1670 vychází “Všeobecné probuzení” (Panegersia) a “Všeprozření či prohlédnutí skrze všeobecné světlo” (Panaugia). Ostatních pět částí zůstává v rukopise a po autorově smrti se ztratí. Nalezen je tento nezvěstný rukopis až v roce 1932, a to náhodou v archivu sirotčince v Halle. Teprve ve 20. století vychází “Obecná porada” kompletně. Není to nic stručného, autor se barokně rozepsal. Jde o víc jak 3000 stran!

Komenský stárne, nastává involuční proces, vesměs směřující ke zdůraznění negativních osobnostních rysů. Vydává opět “Světlo v temnotách”, sbírku věšteb, vidění a proroctví, čímž dál poškozoval svou pověst a serióznost velkého učence. Časem se propadal do iracionálních vidin. Nabyl přesvědčení, že v roce 1673 bude na Zemi obnoveno Kristovo tisícileté království. Osobními dopisy i dedikacemi nových mysticky laděných děl se obracel na evropské panovníky (Ludvíka XIV., Leopolda I., na papeže), aby je odvrátil od chybných a hříšných činů. Končí pak jako již všemi přezíraný podivín, jehož dopisy ani nestojí za odpověď.

Co shrnout závěrem? Snad toto: Komenského osobnost v sobě rozporuplně spojovala středověkého křesťanského fundamentalistu, konzervativního tmáře s velmi progresívním, všestranně vzdělaným polyhistorem a převratně modernizujícím pedagogem, ba i utopickým sociálním vizionářem, který navrhoval lepší uspořádání společenských a politických poměrů. Jeho reformní návrhy byly naivní, přesto obdivuhodné. Je dokonalým ztělesněním rozporuplné přelomové barokní doby, kdy se definitivně lámaly pozůstatky středověku v nový, už zcela moderní svět. Tou druhou půlí své osobnosti a svého mozku byl velkým předchůdcem osvícenství a konkrétně osvícenského encyklopedického projektu. Na druhé straně stojí jeho “Labirynt Swěta a Lusthauz Srdce”, napsaný již v roce 1623, který je přímo dokonalou definicí barokního pohledu na marnost a plytkost světa v kontrastu s hlubinou bezpečnosti naleznutelnou jedině v bohu. A na závěr své kariéry píše “Kšaft umírající matky Jednoty bratrské”, v němž v závěru bezděky opět potvrzuje středověk v sobě, když mluví o vichřicích hněvu, hříchy našili na hlavy naše uvržených. Události přírodního nebo společenského rázu stále chápe jako boží odplatu. Za hříchy bůh trestá, za dobrotu odmě|ňuje. To je ovšem ještě středověk, nic jiného!

Tolik tedy ve snaze doplnit tradiční obrozenecko-národovecký obraz Učitele národů,



Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz)


Poznámka:

V textu je hojně užito mimořádného, mnohasvazkového díla: Hora-Hořejš Petr, “Toulky českou minulostí”, díl čtvrtý., Baronet, 1995, str 119 – 156.




16 komentářů :

  1. Pane Petře Kunžvarte. Poslední odstavec mne poněkud smířil s Vaší představou a pohledem na J.A.Komenského. Nezapomeňte ovšem, že J.A.K. řešil problémy své doby nikoliv naší.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Pane Miroslave, kdyby JAK žil dnes, tak by se určitě snažil řešit, alespoň teoreticky, dnešní problémy. Veliké osobnosti nejsou lhostejné k nesmyslům své doby. Určitě by vydal návod "Škola hrou s počítačem" a snažil by se sehnat všem školákům počítač. Výuku by orientoval k úctě našich dějin a snažil by se zdůraznit jiné hodnoty, než jen materiální. Věřím, že by se snažil vychovávat novou generaci nejen v gramotnosti.

      Smazat
    2. Vážený pane Povolný,

      děkuji za Váš decentní čtenářský ohlas. Vycítil jsem z něj jistou rezervovanost k mému podání, pročež připojuji tuto glosu:

      K pochopení východisk mého výkladu je dobré podívat se na konec prvého, úvodního (proloženě psaného) odstavce tohoto textu. Problémem je obvyklá nekritičnost a neobjektivita chápání velkých postav dějin, ale konec konců i pochopení a spravedlivěho soudu o kterémkoli z nás "obyčejných" lidí. Bývá uplatňováno celé spektrum hodnocení s tendencí polarizace na mytizaci a málem zbožšťování - až po naprostou, často velmi arogantní negaci.

      Já bych třeba hrozně rád někdy zpracoval profil Václava Havla, který je jedněmi nekriticky až trapně adorován a idealizován, jinými zatracován do pekel jako ďábel odpovědný za všechny průšvihy polistopadových dějin a zjevný zaprodanec. Přitom byl nejen třeba chronickým ethylikem a bezskrupulózním děvkařem, ale i význačným intelektuálem své doby, navíc literárně a politicky i esejisticky významně činným. A prodělal dost výrazný osobnostní vývoj v rámci svého politického účinkování. Politováníhodné je pak jeho finále, závěr jeho politického působení i života, kdy vlastně vnitřně zkrachoval a stal se - nejen díky vážné nemoci - už jen zjevem pode vší kritiku. Bohužel!

      Ale podobný osud v následném nazírání má třeba Napoleon Bonaparte a řada dalších dějinných postav. Je to v lidkém myšlení taková trapná tendence: buďto zácpa, nebo průjem a nic mezi tím!

      Je nutno o tématu vždy dostatek vědět, mít jistý nadhled a střízlivý odstup, být schopen kritické reflexe i vlastní sebereflexe a snažit se měři takovým osobám co možná spravedlivě, vnímat a zvažovat světla i stíny jejich životaběhů.

      Tolik jsem tedy chtěl dodat. mějte se co nejlíp.

      S modrou oblohou

      Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz)

      Smazat
    3. Pane Kunžvarte, děkuji za reakci. Jsem dyslektik a dysgrafik, proto se uchyluji ke zkratkám.

      Musím ale odmítnout i doplňující glosu. Nazírání na historické postavy může být zajímavá činnost literárně činných, zneužitelná oboustranně. Kde se vytratilo to hlavní z uvedených, jako poselství pro nás. A nejen těch o kterých je řeč.
      J.A.K.- všeobecné školství a respekt k názoru druhých.
      Francouzská revoluce- volnost, rovnost, bratrství.
      Václav Havel- jeho idealismus.

      Co tedy zbylo z nich a jiných? Nejsme to my, co jsme hnidy a pitváme se v osobnostech aniž přebíráme podstatné?

      Jako člověk na nejnižším stupni hierarchie společnosti očekávám, že se intelektuálové budou zabývat společenskými patogenními jevy. Bulvár nechme politikům, jako souputníkům těchto jevů.

      Snad jsem to nevzal zhurta, vážím si Vašich názorů.

      Smazat
    4. Vážený pane Povolný,

      ovšem, chápu Vás. Je to totiž otázka zadání, jaké si uložíme: snažit se co nejvíc přiblížit poznání reality - nebo vyvozovat aktualizace a inspiraci pro dnešek?

      To není navzájem v rozporu ani se to nevylučuje. Nejprve spolehlivě poznat, pak je možno se znalostí věci přijímat inspiraci pro dnešek.

      Protože se tomu prvému prakticky nikdo nevěnuje a všichni automaticky přejímají (aniž by Komwenakého většinou sami četli) ustálený školně-příručkový narativ, cítil jsem potřebu věnovat se tomu prvnímu. Ale z mého textu vyrozumíte i to, že tam, kde opravdu předběhl dobu, jsem Komenského význam zdůraznil.

      Konvenční výklad jako vyšitý (a tedy podle mě už dávno překonaný a zbytečný) je na Nové republice publikován hned chvíli po mém příspěvku. Podívejte se na to tady: http://www.novarepublika.cz/2020/11/nejvetsi-dusevni-velikan-ceskych-dejin.html

      S modrou oblohou

      Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz)

      Smazat
  2. 22:42 Tak to byl velmi zajímavý článek. Díky.

    OdpovědětSmazat
  3. Je velmi obtížné z dnešního pohledu posuzovat konání v jiné době. Už dnešní pohled na dobu nedávnou, např. před 25.lety je zohýbaný. Např. Česká soda. Tehdy skvělý projekt plný svobody a humoru. Co o něm však soudí dnešní 30.letí světlonoši mediálních pseudohodnot je ke zvracení. Prý je plný rasismu, xenofobie, nacionalismu a nenávisti. A je to jen chvilka. Jak tedy posuzovat 3 století zpátky bez kontextu doby?

    OdpovědětSmazat
  4. Na obranu Komenského lze napsat, že to je typický profil tehdejšího učence. Nelze se na to dívat dnešní optikou. Víra hrála v tehdejším životě úplně jinou roli a věda nebyla ještě ani definována.
    Vezměme si takového Isaaca Newtona, který byl ještě o dvě generace mladší než Komenský. Při vyslovení jeho jména si dnes každý sedne na zadek se zatajeným dechem a respektem před otcem vědecké racionality. Přitom Newton napsal víc alchymistických spisů, než v dnešním slova smyslu vědeckých.
    Cituji:
    "Newton pravzorem moderního vědce vskutku nebyl. Kdo jím na přelomu 17. a 18. století ale byl? Jeho teologickým a historickým otázkám věnované knihy (matematická analýza bible, biblická proroctví, kabalistická numerologie, židovská historie atd.) jsou plné nedůsledností, rozporů, spekulací i hrubých chyb. Ani jeho slavná díla z matematiky, fyziky a astronomie nebyla jen vědecky střídmými úvahami. Newton se i v nich rozmáchl hodně do široka a probíral v nich věci, jež s titulkem měly sotva co společného. Jeho Optika je i o sopkách, chemii, kapilaritě, o stavbě těla zvířat a nezbytně i o Bohu."
    http://www.cspsychiatr.cz/detail.php?stat=15

    Kepler, Brahe a další se živili astrologií, pokud neměli jiný příjem. Dnešní pohled na historii je vyselektovaný "vědeckou optikou". Vytesal si svoje ikony přesných a žádoucích kvalit.
    To ale nijak nesnižuje kvality jejich historických předloh.

    Komenského experimenty s perpetum mobile se nám můžou zdát úsměvné, dokud si neuvědomíme, že termodynamické zákony byly definovány až o dvě stě let později s nástupem parních strojů.

    A na závěr relevace. Komenský a proroctví je nesmírně zajímavá kapitola jeho života. Doporučuji k přečtení knihu Jan Amos Komenský a Kristina Poniatowská. Ti lidé, myslím Komenského a spol, nebyli žádní hlupáci, to byla elita své doby. Nemůžeme si naivně myslet, že nedokázali rozeznat blázna od fenoménu proroctví. Perfektně je to vysvětleno ve výše zmíněné knížce, kdy se celé houfy učenců a lékařů nechávaly unášet spektakulárním divadlem vizí sedmnáctileté Poniatovské.
    A sami si s tím nevěděli rady, nevěděli co si o tom myslet. Dokonce i Jednota bratrská se neshodla, jaké stanovisko má k těm vizím zaujmout, jedni vize vášnivě obhajovali, druzí byli skeptičtí.
    Komenský k tomu říká, nebylo od biblických dob takových časů, aby se vyrojilo tolik proroků, jako dnes. Uvědomuje si tedy výjimečnost situace. Jde o fenomén doby, proroci se tehdy objevovali po celé Evropě, nejde to šmahem odmítnout, že skočili na lep nějakým bláznům.
    K tomu by se mohl vyjádřit Mudr. Ivan David, protože Poniatowská se nějaké psychiatrické diagnóze ani nepřibližuje. Před vizemi byla normální a po vizích se opět vrátila do normálního života, vdala se a měla tři děti.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jinak k tomu bych chtěl ještě dodal, že nelze než zaplakat nad tím, jak bohatá je naše historie a jak bídná je naše současnost.
      Příběh Kristýny Poniatowské a Jana Ámose dodává plochému školometskému obrazu Komenského ne jeden, ale hned několik dalších rozměrů. Neuvěřitelně barvité a dramatické události si přímo říkají o zfilmování.

      A co vidíme dnes? Naprostou kulturní poušť, impotenci, nepochopitelné sebemrskačství, suicidiální nihilismus a především bezbřehé podkuřování Němcům. Němci jsou středobodem současné české kultury. Jsou alfou a omegou současného režimního proudu, který se dokáže zpitvořit do těch nejbizarnějších podob, jen aby se dostal Němcům do zadnice a neštítí se u toho ničeho.
      Nový český film (jehož režisér nenávidí Zemana) o Hanči a Vrbatovi bude především o Němci Emerichu Ráthovi.
      Další "režisér" Špaček, syn bývalého hradního fintila, točí film Smíření. O krutostech, kterých se dopouštěli Češi na Nemcích při odsunu.
      Režisér Bohdan Sláma letos natočil film Krajina ve stínu, kde přirovnává řádění primitivních, opilých a zfanatizovaných Čechů po válce k nacistickému holokaustu.
      Šampionem v tomto směru je Nabarvené ptáče od Marhoula, který líčí Slovany jako mytologické kreatury jejichž domovem je peklo.
      Na tyto "filmy" šly stovky miliónů korun z českého státního rozpočtu!

      Toto není moje kultura, nikdy nebyla a nebude. Nikdy jsem nebyl jejím příjemcem a nikdy nebudu! Je to zvrhlost, psychická porucha, je to odpad. Je to bažina, přes kterou musí náš národ přejít. Uchovejme si v našich srdcích naši českou kulturu, která se za více než tisíc let své existence rozrostla do mohutného košatého stromu, na jehož každé větvi visí poklad.

      Smazat
    2. Zajimave. Vidiny Poniatowske zmizely, jakmile se vdala. Tema pro sexuologa?
      Kolik tech proroku, hyckanych medii a nakladelstvimi bude jeste lidi oblbovat?

      Smazat
  5. Díky moc autorovi za připomínku nevšední osobnosti našich dějin, J. A. Komenského, a ztvárnění jeho podobizny. Bez retuše.

    OdpovědětSmazat
  6. Nechtěl jsem to zakřiknout, tak teď už to snad jde: Tohle je nejen článek, ale hlavně i diskuse, jak by měla být, že ??

    Jediné co v rychlosti dodám (a rovněž to není míněno nějak agresivně): Byla by zcela omylná představa, že u Komenského lze nějak, třeba jen myšlenkově, nějak oddělit zmíněný "temný středověk" a "pozitivní působení". Tento protiklad berme jako pouhou takto omluvitelnou publicistickou zkratku. Pokud by bylo to míněno vážně a mířilo hloub, bylo by nutné to ve vší úctě ztrhat jako exemplární osvícenský a pozitivistický blud.

    Analogie pro stručnost: "Oddělte" od Husa jeho hardline filosofický (scholastický) realismus a nedostanete "lepšího" nebo "pokrokovějšího" Husa, dostanete možná karikaturu, která by neměla význam tehdy ani později. Ano, nominalismus byl proti realismu "pokrokovější" (při všech výhradách) scholastika, ale u Husa není realismus žádná milá ani nemilá výstřednost nebo náhoda, nýbrž tvoří medomyslitelnou podmínku a součást i jeho myšlení, i působení na vývoj společnosti. Odmyslete si od Mistra Eckharta mysticimus a budete se divit, o čem to ten Hegel vlastně psal. Sedněte
    do stroje času, rozmluvte mladému Komenskému mysticismus, eschatologii a machynku ... hrůzná představa. Požár v Lešně hadr.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Vážený pane McDonalde,

      v textu jsou uvedena fakta. Ty zjevně nezpochybňujete.

      V textu jsou uvedena hodnocení těchto faktů, samozřejmě hodnocení na dnešní dobové úrovni znalostí a vidění světa. jinak to ani dost dobře nejde.

      V textu je konstatována vnitřní rozpornost osobnosti Komenského. Svět bohužel bývá rozporný, i my sami jsme kombinací různých protikladů.

      V textu je uvedeno, v čem byl opravdu velký, kde byl předskokanem budoucnosti, ale i v čem byl poslem minulosti. V čem byl vlastně dokonalým zosobněním rozpornosti jím samým žité přelomové doby.

      Nevím, co míníte pod pojmem exemplární osvícenský a pozitivistický blud. Opravdu nechápu. Prosím blíže vysvětlit. Pak se s tím dá dál nějak pracovat.


      S velkým díkem za odpověď a s přáním všeho dobrého


      Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz)

      Smazat
    2. Achich ouvej, to jsem si naběhl ...

      Pane Kužvart, především díky za článek, Vaše autorské reakce a ve výsledku diskusi, která je v dobrém jinde, než mnohé příspěvky, nad nimiž musí chudák pan Dvořák vraštit obočí (včetně mých).

      Ať Vám ale neutíkám z otázky, byť, jak oba víme, spíše řečnické (a byť, co jsem "tím" myslel, už podle mě v závěru příspěvku už napsáno jest): Obrat "exemplární osvícenský a pozitivistický blud" není a ani neměl být pojmem an sich. Přiznávám, že jde prostě o expresívní a pohodlnou zkratku...nicméně nikoli nepřípadnou. Včetně ovšem toho, že Vám jsem ono anathematisované provinění nepřipisoval. Ostatně: na rozdíl třebas od Vaší nesmírně záslužné série o reál soc, bylo by až nespravedlivé od příležitostného sloupku k osobnosti formátu JAK čekat zásadně víc než zajímavé seřazení fakt...ovšem přínosné jen pro toho, kdo o JAK příliš nepřečetl nebo už hodně zapomněl.

      "Osvícenský", s předeslanou výhradou, jest vnímati co nadávku řekněme hegelsko-adornovskou, či přímo rádobyintelektuálskou, adresovanu dobrověrnému přesvědčení, že držíme prubířský kámen umožňující i nám soudobým kognitářům soudit a třídit (v daném případě) ideje a koncepty historických osobností na pokrokové a nepokrokové (případně, jak říkali mučedníci pokroku v Charlie Hebdo, rozkrokové). A už dost, na blud a pozitivismus se vyhecovat nedám, jinak to skončí u "nábřeží, pánové, jest zeď vystavěná nad vodou".

      Zcela jednoduše myslím, že bez hluboké víry křesťanské, bez eschatologických vizí, bez rozvíjení bratrské věrouky a vůbec, bez pro "osvícence" bez onoho "středověku" by nebyla ani všenáprava, ani reforma pedagogiky, nebylo by Komenského. Můžeme koumat proč a jak a jakými cestami, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat. Můj názor.

      A ani to vůbec není z mé hlavy - viklefovské (scholastické, realistické, středověké) dědictví Komenského konkrétně a přesvědčivě rozebíral Robert Kalivoda ("Husitská epocha a JAK"), ale ani komunista a marxista do posledního dechu Míla Ransdorf nepřistupoval ke Komenskému zásadně jinak: "Muž velké touhy – Komenský proti proudu dějin" je prostě krásná knížka, mimo jiné dosvědčující i to, že "stranickost" ani hluboké přímo osobní zaujetí nevylučují "vedeckost".

      Smazat
  7. Obraz velikana s mne neznamymi detaily, docela kritickymi. I kdyz mozna pravdivymi, nikdy to nesnizi kvality nesmirne pracoviteho genia a ucence.
    Nesnazme se o pohled na neho z dnesni perspektivy, ten je zavadejici a vede pri hodnoceni jeho dila k nespravnym zaverum.
    Budme na neho hrdi, byl daleko pred svou dobou. Mnozi to uz tenkrat pochopili, vazili si ho a prokazovali mu uctu. Po bitve na Bile hore nemohl mit ani ucenec jeho formatu ty znalosti a zkusenosti jako my dnes. O to vice je jeho dilo obdivuhodne, protoze je z velke casti humanisticke a nadcasove.

    OdpovědětSmazat
  8. Kazda doba hodnoti minulost a jeji osobnosti jinak. Historici kolikrat nesmeji z politickych duvodu psat na zaklade faktu, ale ucesane, rezimu konformne. Proto tak ruzny pohled na Husity dnes a za totality. I na Komenskeho, vadila jim jeho zboznost.
    Pro mne je Komensky jeden z nejvetsich velikanu naseho naroda. Jeho vira je podstatou jeho humanismu, ktery je nejvetsim odkazem pro lidstvo.
    Laska a bratrstvi, mir, spoluprace, ucta namisto valek, niceni, soupereni, touze po ovladani ostatnich, sobeckosti a touhy po bohatstvi.
    Takhle ho beru a proto ho uctivam.

    OdpovědětSmazat

Na opakovanou žádost čtenářů, kteří se nechtějí zapojovat do diskuzí obsahující vulgární a urážlivé výroky. Jejich odstraňování je časově náročné a narušuje plynulost diskuze. Proto nebude dále možné vkládat anonymní komentáře.
Pro vložení komentáře je proto nutné se na stránce "Nová republika" přihlásit vpravo v horním rohu této stránky "přihlásit se" (výběrem emailového účtu např. Google) a upravením uživatelského profilu (v kolonce Nastavení>Upravit uživatelský profil). Děkujeme za pochopení.