Reklama

středa 4. listopadu 2020

Některé méně známé souvislosti bělohorského debaklu - K uctění 400. výročí bitvy z 8.listopadu 1620 (část první)

Petr Kužvart
(p.kuzvart@email.cz)
4. 11. 2020

Bitva samotná, to, co ji předcházelo i to, co po ní následovalo, to vše je nesporně velmi poučné i pro dnešek. Nehodlám zde ale popisovat celý příběh bitvy a její dobový kontext. To již učinili autoři o hodně povolanější, především historici vycházející z primárních dobových pramenů a po nich kvalifikovaní popularizátoři (odkazy na takové prameny jsou níže). Pojďme se podívat namísto klasického dějepisného výkladu na uvedené téma a některé historické souvislosti s ním propojené poněkud netradičně. Necháme vědomě stranou běžně tradované, vlastně stále ještě víceméně obrozenecké stereotypy a mýty, jež se o bitvě na Bílé Hoře, jejích příčinách a dopadech tradují. Pojďme se přiblížit k tomu, jak to bylo doopravdy!

Nejprve předesílám pro případné zájemce přehled aktuálních pramenů k problematice, z nichž především jsem čerpal i já sám.

(Nadpis dobové fotografie s prvním československým prezidentem Tomášem Gariguem Masarykem na koni: "Odčinění Bílé hory")


Prameny pro každého

Zájemcům o danou problematiku lze velmi doporučit tyto prameny: velmi kvalitní knihu Dušana Uhlíře „Černý den na Bílé Hoře – 8. listopad 1620“ (Ave, Brno 1998) a vedle ní také rozsáhlý seriál „Bílá Hora mýty a fakta 400 let poté“, který píše Jaroslav Čechura a vychází denně od 23. října 2020 v Lidových novinách s tím, že by měl pokračovat přes samotné kulaté výročí bitvy a skončit až 21. listopadu. Lze doporučit i další běžně dostupný popularizační pramen, a to mohutný dějepisný cyklus „Toulky českou minulostí” sepsaný svého času Petrem Horou–Hořejšem, konkrétně jeho 3. díl (vydal Baronet v roce 1994), str. 177 – 188. Toto úctyhodné dílo má i svou rozhlasovou obdobu (autorem je tu Josef Veselý), jež se knižním cyklem inspiruje, ale obsahově se od něj liší. Je shodou okolností nyní reprízována na stanici Český rozhlas 2. Nedávno byly v rámci tohoto impozantního cyklu reprízovány právě díly týkající se Bílé Hory, konkrétně šlo o díly č. 417 (22. září 2020) a 418 (23. září 2020). Uvedené dva díly této velesérie jsou přístupné v hlasové i textové formě k poslechu nebo stažení na webové adresách https://dvojka.rozhlas.cz/417-schuzka-cerny-den-na-bile-hore-7939284 a https://dvojka.rozhlas.cz/418-schuzka-na-bile-hore-7939281 . Případnému zájmu čtenářů lze doporučit rovněž díly bezprostředně předcházející a také následující, kde je zachycen širší dějinný kontext Bílé Hory. Vše je k dispozici komfortně na webu veřejnoprávního rozhlasu. Prostudování, případně i zkombinování těchto pramenů dá zájemci docela kvalitní a komplexní vhled do tehdejších příběhů a jejich historických souvislostí.



Dějinná předehra stavovského povstání a bitvy


Příběh Bílé Hory se začal odvíjet vlastně už dlouho před samotným střetnutím. Království „dvojího lidu“ po prožluklém kompromisu Kompaktát na konci husitských válek v roce 1436 (již současníky hanlivě přezdívaných „komprdáta“) neznamenalo ještě žádnou osvícenou nebo moderní náboženskou toleranci, ale jen pragmatické, reálpolitické uznání vzniklé a relativně stabilní mocenské rovnováhy politické a vojenské síly obou táborů, kdy prostě nebylo možno soupeře rychle a jednoduše zničit. Tedy nezbývalo, nežli se domluvit. Ostatně katolická i husitská šlechta jako určující vnitropolitičtí garanti dohody byly vcelku spokojené s výsledky, zejména s dopady oboustranně naprosto pragmatického a zištného rozchvácení církevního majetku - a zloději se s druhými zloději většinou dohodnou docela snadno a rádi. Mezinárodně-politicky to bylo také celkem jasné: nedalo se válčit do nekonečna, když vítězství nad kacířskými Čechami bylo i po řadě neúspěšných kruciát a proválčených let v nedohlednu. Ale byla to situace, jež měla trvat jen po dobu existence oné mocenské rovnováhy v zemi a pak (po jejím skončení nebo i jen oslabení či zpochybnění) se nevyhnutelně museli aktéři znovu střetnout, dříve nebo později. Podobně tomu bylo i v blízkém zahraničí, zejména v Římské říši národa německého. Po letech selských a náboženských válek bylo třeba vzniklou patovou situaci akceptovat a promítnout do nevyhnutelného kompromisu, alespoň prozatím. V roce 1555 byl proto uzavřen „Augšpurský náboženský mír“, rozdělující napříště Říši na evropský katolický jih a trpěný nekatolický prostor středo- a severoevropských států. Zde byla určena zásada „cuius regio eius religio“, tedy doslova čí vláda – toho víra. Vladaři v Říši měli napříště ve své svrchované kompetenci určit náboženskou orientaci svého státu i svých poddaných (následně bylo toto pravidlo uplatněno a potvrzeno i Vesfálským mírem v roce 1648). A poté - v roce následujícím pro augšpurském dojednání - císař Karel V. Habsburský, důsledný nositel a rozhodný prosazovatel fascinující supervelmocenské koncepce mohutného katolického habsburského světového soustátí rezignoval na své záměry, abdikoval a dožil ve Španělsku jako soukromník.

Ale už v době uzavření onoho říšského míru probíhal v rámci římskokatolické církve Tridentský koncil (1545 - 1563), na němž převládl ostře protireformační kurs a po jehož skončení bylo jen otázkou času a souhry okolností, kdy a kde začne nové střetnutí mezi různými reformovanými náboženskými směry na jedné straně a nyní již militantně se formující útočnou rekatolizační protireformací provázenou silnou tendencí k panovnickému absolutismu na straně druhé. Bylo v podstatě zaděláno na celoevropský konflikt. A český stát „dvojího lidu“ se určitě nabízel z řady příčin (atypičnost ústavního a politického uspořádání) jako prvé bojiště, kde měření sil může být zostra zahájeno. Po pár desetiletích vzrůstání napětí, děsivých ozvěn pařížské „Bartolomějské noci“ (1572), množení lokálních konfliktů různě po Evropě (Valtellina, Jülich, Gradiška, Livonsko, Sedmihradsko), rekatolizačních čistek v Rakousích a také v českých zemských úřadech, vzájemných provokací obou táborů (naposled zavření evangelického kostela v Broumově a zboření evangelické modlitebny v Hrobu u Teplic – obě stavby ovšem stály na pozemcích církevních katolických vrchností) se také opravdu bojovat začalo v Čechách. Nejprve šlo o ostrou politickou konfrontaci drtivě majoritní nekatolické stavovské obce v Čechách s habsburskou vládu ve Vídni, posléze promluvily zbraně, aby neutichly v rozrůstajícím se celoevropském konfliktu celých třicet let.



Rudolfův majestát předběhl dobu, ale jen nakrátko


Ještě je nutno zmínit Rudolfův majestát z roku 1609, tedy velmi zvláštní ústavní úpravu náboženských poměrů v Čechách, vynucenou drsným nátlakem českých nekatolických stavů na oslabeného a politicky krachujícího císaře. Zde se povolovalo cosi jinde v Evropě té doby nemyslitelného: osobní svoboda náboženského vyznání bez ohledu na konfesi vlastní vrchnosti! Tedy výrazné překročení onoho tehdy standardního pravidla čí vláda – toho víra! Poddaní si mohli nezávisle na své vrchnosti i panovníkovi volit svou náboženskou orientaci. Vrchnost to sice musela strpět, nicméně nebyla povinna vytvářet ve vlastní režii podmínky k reálnému uskutečnění tolerance, k praktikování různých vyznání na svém panství. Kdo neměl stejné vyznání jako vrchnost, musel se sám postarat o pořízení a provoz modliteben a vydržování příslušných duchovních. I tak tato právní úprava daleko předběhla dobu. Natolik, že neměla jako exotický výstřelek dlouhého trvání a za pouhých pár let byl Majestát smeten pobělohorskou rekatolizací, oficiálně nejpozději v roce 1627 vydáním Obnoveného zřízení zemského, tedy nové, již absolutistické zemské ústavy v Čechách, zakotvující pro celý stát povinné římskokatolické jedinověří. O rok později byla stejná ústavní úprava vydána i pro Moravu.

Horní a Dolní Lužice již v té době natrvalo přestaly patřit do svazku zemí Koruny české, Ferdinand II. Habsburský je v mezičase zašantročil tou cestou, že je daroval saskému (luteránskému!) kurfiřtovi za výraznou spojeneckou pomoc ve válce proti nekatolíkům. Politika už tehdy byla pěkně nechutná. Tento saský kurfiřt se ještě nedávno nabízel na povstalými stavy uprázdněný český trůn po sesazeném Ferdinandu II. Štýrském.


Předehra povstání českých nekatolických stavů a defenestrace


Stavovské povstání nebylo nijak připraveno ani cílevědomě připravováno a vypuklo vlastně jako konflikt bezprostředně vyvolaný tlakem katolických provokací v kontextu naprosté nerozhodnosti nekatolické většiny stavovské obce, kde každý šlechtic, každé královské město všichni aktéři sledovali především své dílčí, individuální zájmy bez velkého nadšení pro riskantní společnou a rozhodnou akci vůči Vídni. Nekatolické stavy se i předtím nacházely – ukolébány Rudolfovým majestátem – v pasívní, nerozhodné náladě, neochotné riskovat, bez zájmu o skutečně razantní odpor, dokonce bez většího pochopení vyvíjející se situace. Již o rok dříve před vypuknutím povstání, v roce 1617, většinově docela snadno a pasivně přijaly české nekatolické stavy Ferdinanda II. Štýrského za svého krále, který se tak stal oficiálním “čekancem”, jenž nastoupí po svém strýci císaři a králi Matyáši Habsburském. Je pravda, že protestantská šlechta byla před volbou vystavena tvrdému nátlaku katolické strany (po jednom si je předvolávali do České dvorské kanceláře a drsně jim vyhrožovali!), ale pokud by se bývala nyní vzepřela a začala najímat vojsko, mělo by povstání podstatné odůvodnění (srozumitelné i pro zahraničí) a podstatně lepší šance. Ve Vídni pořád ještě úřadoval stárnoucí a nemocný Matyáš Habsburský, spíše ke kompromisům náchylný pragmatik než energický absolutista a rekatolizátor. Na rozdíl od “čekance” českého trůnu Ferdinanda Štýrského, intolerantního odchovance jesuitů, který už v Rakouských zemích v předstihu velmi názorně předvedl drsný rekatolizační kurs. Tohoto arcivévodu si nechaly nekatolické české stavy vnutit jako nástupce na trůn! Tím jeho pozici vůči strýci (náchylnému ke kompromisům a nábožensky vlažnému) výrazně posílili a tak po smrti Matyášově v roce 1619 do hry naplno vstupuje rozhodný absolutista a rekatolizátor Ferdinand II. Habsburský, vladař s nesporným tahem na branku, jaký mezitím povstavší české stavy zřetelně postrádaly. Na debakl se tedy zadělávalo již po léta před vypuknutím povstání!

Nekatolické stavy šly ve své oportunitě, nerozhodnosti a zbabělosti tak daleko, že po obdržení „těžkého psaní“ císaře Matyáše v březnu 1618 (který pod hrozbou trestů docela drsnými slovy zakazoval zamýšlený nekatolický stavovský sjezd v Praze) začali jednotliví šlechtici potichu opouštět Prahu. Nicméně sjezd se přes to nakonec v květnu 1618 uskutečnil, ale jeho postoje byly nerozhodné a mdlé. Tehdy skupina protestantských radikálů kolem Jindřicha Matyáše hraběte z Thurnu rozhodla provést radikální a spektakulární akci, která by i nerozhodné donutila přidat se k odporu proti Vídni. Po předchozí večerní tajné domluvě užší skupiny radikálů šel ráno 23. května 1618 houf ozbrojených šlechticů i s vyzbrojenou služebnou chasou na Hrad, dostali se do České kanceláře, zde zastihli vedle nižšího personálu i dva místodržící, tedy katolíky Jaroslava Bořitu z Martinic a Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a také šéfa kanceláře Filipa Fabricia. Chvíli trvala hádka, schválně příchozími v čele s Thurnem eskalovaná, až bylo zaveleno, ven s nimi! Oba místodržící byli uchopeni a vyhozeni z okna. Kancelista Fabricius se jich zastával a snažil se zabránit nejhoršímu – a tak byl vyhozen taky. Později ho za jeho „zásluhy“ císař povýšil do šlechtického stavu s cimrmanovsky laškovně zvoleným predikátem „von Hohenfall“, (z Vysokého pádu). 



Chyby a nedůslednost od samého počátku povstání


Už v případě praktického provedení defenestrace – tedy vlastně státního převratu, puče bylo zřejmé, že akce nebyla dobře připravena a vzbouřenci začali selhávat, ani povstání ještě pořádně nezačalo. Je pravda, že ozbrojená chasa po vyhozených ještě z okna střílela z muškety, ale netrefila se. Dole pod okny bylo sice nevábné smetiště, nicméně prostor měl být před takovou zásadní akcí obsazen a defenestrovaní měli být na zemi buď doraženi nebo zatčeni a odvedeni do vězení. Ale oni se sami odbelhali a ani nebyli zadrženi! Absurdní tragikomedie však dále pokračovala. Po defenestraci se hrabě Thurn stal faktickým diktátorem v Praze. Co tento budoucí stavovský generál-lajtnant udělal? Vsedl na koně, projížděl pražskými ulicemi, uklidňoval situaci (pouliční chasa se bouřila, chtivá rabování) a nechal se oslavovat jako pán města! Místo, aby předem instruované a posílené stráže střežící hradby zavřely brány a začalo zatýkání a také konfiskace zejména lehko zpeněžitelných katolických cenností. Všiehny, kdo se v příštích hodinách a dnech pokusí opustit Prahu (a budou mezi nimi Martinic i Fabricius!), nechají povstalci běžet. Místo toho měli být všichni odjíždějící důkladně perlustrováni a katoličtí hodnostáři i aktivisté včetně pražských jesuitů nemilosrdně vsazeni do věží státních hradů, do státních vězení. Nic z toho se nestalo, místo pořádně provedeného státního převratu to připomíná spíše poněkud trapnou operetku.

Stavovské povstání začalo nešťastně, nepřipravené, bez pevného vedením, které přesně chápe, co je nutno udělat. Zpočátku – zejména v prvém roce povstání – byly dosaženy některé docela zajímavé vojenské úspěchy, ale nevyužilo se jich k dosažení trvalejších výsledků. Stavovská armáda zmařila letní tažení (roku 1618) císařského generála Jindřicha Duvala hraběte Dampierre od zemských hranic (od Nové Bystřice) na Prahu – jeho pokus dobýt Jindřichův Hradec byl se ztrátami odražen. Druhý císařský sbor pod Bukuoyovým velením (císařský generál Karel Bonaventura Bukuoy, hrabě de Longeval a Vaux, patrně nejskvělejší velitel České války z let 1618 - 1620) táhl přes stále ještě neutrální Moravu a začátkem září 1618 se spojil s Dampierrem. Následně oba císařské sbory společně vytáhly k Čáslavi, ovšem generál Thurn se o jejich záměru dozvěděl a v předstihu město obsadil. Císařští přitáhli pozdě, několik dní vyčkávali před městem a obě strany po sobě pálily z děl. 16. září se císařské vojsko začalo stahovat zpět. Výpad na Prahu zkrachoval. Thurn následně zvítězil v bitvě u Lomnice nad Lužnicí nad císařský generálem Bukuoyem, a to 9. listopadu 1618. Ale po několikahodinové bitvě mezi jihočeskými rybníky poražené císařské vojsko prchalo k Budějovicům a stavovské oddíly musely celou noc v dešti stát na bojišti. Přitom se nabízela šance pronásledovat protivníka, ukořistit trén a artilerii a jízdními nočními přepady pochodový proud císařských porubat a rozehnat, ale také pobít nebo zjímat řadu císařských velitelů – možná včetně samotného Bukuoye. Existovala možnost nejen zabránit poraženým císařským stáhnout se v klidu za budějovické hradby, ale dokonce byla šance se rychlým pochodem a překvapivým útokem zmocnit Budějovic, jež se poté měly stát Bukuoyovou operační základnou pro celý zbytek České války. Taková šance se už neměla opakovat. Vše mohlo být jinak, pokud by tu byla energická a bezohledná vůle k rozhodnému vítězství.

Thurnovo následné obléhání Vídně (1619), dodatečné vtažení Moravy do povstání v roce 1619, nic z těchto dílčích úspěchů se neproměnilo v cestu k celkovému úspěchu povstání. Nedůslednost vojenských operací podle všeho spoluzpůsoboval i dobový styl válčení. Armády se skládaly z nájemních vojáků, žoldnéřů. Takto najímáni byli i velitelé. Profesionální vojenští odborníci – nájemní kondotiéři byli rovněž najímáni za plat. Vojáci i velitelé měli primární zájem na trvání války, zdroje jejich obživy, nikoli na rychlém a rozhodném vítězství. Fungovala tu, a to i mezi navzájem znepřátelenými žoldnéři a kondotiéry, jistá stavovská sounáležitost a solidarita, projevující se tím, že poražení vojáci byli kolikrát hned po boji a zajetí přemluveni ke zběhnutí a byli hned najati vítěznou stranou (typicky po bitvě u Záblatí 10. června 1619). Velitelé se vesměs velmi dobře znali z operací na turecké frontě koncem 16. a v prvých letech 17. století. Prakticky všichni velitelé z první dekády třicetileté války se na turecké frontě vyučili válečnému řemeslu, a to společně. Vládlo mezi nimi ovzduší vzájemné loajality, kamarádství pramenícího z let společně strávených zamlada v Uhrách a také dobové kavalírské způsoby – nikoli vražedná nenávist, tolik potřebná k rychlému a rozhodnému vítězství. Většina velitelů včetně Thurna vězela zcela v dobových vojenských zvyklostech a nijak se inovativně neodchylovala od pouček tehdejších četných vojenských učebnic a příruček, “Kriegsbuchů”. V tomto prostředí docela vynikl císařský generál Bukuoy, který byl zjevně schopen neotřelých improvizací, originálních řešení, překvapivých postupů a strojení nenadálých léček. Velitel srovnatelných kvalit na stavovské straně válečného střetu zjevně chyběl.

Povstání bylo vnitřně slabé, podfinancované a celkem nekvalitně vedené. Mělo reálné šance na úspěch jen zhruba v prvém roce svého trvání, než se zkonsolidovaly síly protivníka, než Vídeň najala dostatečné množství vojsk. Samotné povstání trpělo nedůsledností a egoismem členů stavovské obce, rivalitou a intrikami mezi stavovskými veliteli, neschopností důrazné společné akce, polovičatostí a šlendriánem i nedostatkem účinné solidarity protestantských stavů v Říši (zejména členů Unie říšských protestantských knížat, stojící proti Lize katolických říšských knížat). Je známo, že anglický král Jakub I., tchán “Zimního krále” Friedricha Falckého, nechal svého zetě zcela bez podpory a naopak spěchal ujistit španělský dvůr Filipa III., že svého zetě opravdu nehodlá podporovat v jeho účasti v „české otázce”. Místo, aby se zbrojilo, stavěly se nové pluky a baterie polního dělostřelectva, místo, aby se pořádně a včas platilo vojsko, tak si v Praze němečtí luteráni stavěli v době povstání hned dva kostely (sv. Salvátora na Starém Městě mezi Dušní a Pařížskou ulicí a chrám původně zesvěcený Nejsvětější trojici na Malé Straně – dnes kostel Panny Marie Vítězné - „U Jezulátka“). Samozřejmě, že po Bílé Hoře o oba kostely přišli. Tyto velké a beztak ztracené peníze měly jít na armádu! Od doby, kdy začal španělský král pravidelně posílat svému rakouskému příbuznému 50 tisíc zlatých měsíčně na financování stávajících a verbování nových císařských pluků, bylo v podstatě jen otázkou času, kdy bude povstání stavů zemí Koruny české, které podporovaly říšské protestantské stavy více nežli váhavě, definitivně poraženo. Mělo šanci uspět jen do doby, než se katolický tábor (Liga říšských katolických knížat a habsburská Vídeň) zkonsolidoval a začal získávat výraznou vojenskou převahu.


(dokončení příště)



38 komentářů :

  1. Toz ta vlaznost nám jakse ostala a bohozel i ten tah na branko je treba pospravovat výzbroj a poocit sa z brodelanéch cheb mancaft je oz na place.....slonce v srdci p.s.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Zdravím - anonyme 20.03 - jistě je váš příspěvek super, ale teď prosím ještě jednou a česky. Vyprdněte se na ten přitroublý "styl" ( to má být jakýsi dialekt?) kterému není rozumět. Jsem si jist, že česky psát umíte, protože s tímto byste zcela jistě nedokončil ani pomocnou školu. Proč to v diskuzích používáte?... "Bohozel branko poocit z zbrodelanéch cheb mancaft "..- absolutně nevím, co to znamená, a to -ještě vedle češtiny - umím anglicky, francouzsky, německy, slovensky a rusky. Ještě že sem nepřispívají diskutující z Vietnamu čínskými znaky -ale píší česky!!!

      Smazat
    2. 10:50- A co Hanácky, zkóšel ste se naočit? Nebo Vás dere, že nerozumíte?

      Smazat
  2. Čeká politika ani dnes není příliš odlišná od popisovaného děje v minulosti. Bez cíle s osobní řevnivostí, bez představivosti a domyšlení důsledků konání tzv. vůdci.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Chtěl jsem napsat zhruba totéž anonyme 20.05 - a nejen česká politika, ale světová politika tzv. "vyspělých" zemí je stále stejná - osobní řevnivost politiků, egoizmus, narcisizmus, podrazy, kejkle, korupce, vyhrožování, vydírání... stále totéž. Svět bude muset začít ovládat počítač - jinak to všechno půjde do kelu.

      Smazat
    2. Do vedoucích funkcí jsou dosazováni cizinci.

      Smazat
  3. Nevím, ale myslím si, že debakl na Bílé hoře primárně zavinila česká šlechta. Za české barvy, stejně jako za rakouské, bojovali žoldáci. Rakušané evidentně nebyli takoví škrti, jako česká hrabata a knížata. Lépe zaplatili a tak vyhráli. Od dob husitů se vrchnost evidentně bála víc svých ozbrojených poddaných, než cizích nepřátel. Prostý lid by možná měl motivaci bojovat víc, než špatně zaplacení žoldáci.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Takzvanou "Českou šlechtu" pokládám za hlavního viníka debaklu na Bílé hoře. Nešlo o národní šlechtu ale o slepenec různých pacholků s německými jmény. Ovšem důsledky byly katastrofální. Strategicky se Čeští ctitelé národní tradice Jana Husa dostali na několik staletí pod vládu katolických Habsburků. Obyvatelstvo České národnosti se zmenšilo cca o 50%, kacíři byli vydíráním ,mučením a loupeží jejich majetku donuceni přejít na katolictví - nebo uprchnout do ciziny.
      Zdá se že největší problém Českého národa jsou "elity" které jej vedou, vlezlé do zadnice mocných pánu Německa tisíce let. Kdo si takové šlechty může vážit ?
      Zajímavé je,že se i dnes najdou osoby s vadným charakterem, kteří se pokoušejí zpětně vykládat naši historii a to chování Habsburků,katolíků a Hitlerovců - chválí. To Češi vše zavinili, píše např. krystlík a urban.

      Smazat
    2. Krystlík a Urban to jsou stejné svině jak K.H.Frank pokud by situace u nás dozrála jako po roce 1945 skončili by na šibenici jako Frank.

      Smazat
    3. 9,27
      A kde máme Havla s jeho poskokama,který měli viset nejpozději v roce1991 za vlastizradu a prolomení Benešových dekretů?!

      Smazat
    4. České elity a politici - anonyme 23.02 - mají obecně v oblibě zadnice. Bez cizích zadnic se prostě neobejdou. Tehdy lezli do německých zadnic, pak do ruských, dnes do amerických, ale bez zadnic nedají ani ránu. Asi nás trápí obecně nesvéprávnost ducha, a komplexy méněcennosti. Nejsme si jisti správností našich kroků, dokud nám je neposvětí "zadnice" - jinak jsem nikdy nepochopil tyhle tendence, ve všem se opičit po svých úspěšnějších sousedech. Asi chceme být zrovna tak úspěšní, a jsme si jisti, že bez vlezení do úspěšné zadnice to nedokážeme?

      Smazat
    5. Pro 10:58, vynechal jste období od 1918 do 1939 a francouzské zadnice. Kkomu jsme platili reparace za 1.svv a kdo nám "radil" jak to máme dělat?

      Smazat
  4. Zajímavý pohled na kus České historie a následky byly katastrofální.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Mám za to, že toto je nejvýstižnější zhodnocení úvodního pohledu. Já mám zkušenost, že má-li kdo touhu nějakou tu epizodu objasnit, musí tématem žít nějaký rok a probrat si dokumenty, žít tím a nestarat se o jiné věci. Tak tvořil např. historik Rudolf Urbánek. Autor si kousl do příliš velkého sousta, pokud by se tématem zabýval třeba 5-7 let, promýšlel často na jednání vůdčích postav - asi by tuto práci nepublikoval.

      Smazat
  5. Moshe na koni po vitezstvi na Bile hore

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Vtipné to není, chytré to není...proč to píšeš?

      Smazat
    2. A kterej paní Müllerová? 👎

      Smazat
    3. Je třeba říct, že Broumov a Hrob, kvůli kterým zasedal stavovský sněm, byla čistě německá města a všichni aktéři v tamních třenicích ať už z katolické, nebo evangelické strany tam byli němci.

      Smazat
    4. 10:43
      Vidíš a dneska je v Hrobech po vzoru Mer-Khelostánu prodáván herr starostou nejeden pozemek 🐒🐒🐒🐒z🌴🌴🌴🌴🌴

      Smazat
  6. Hmm Není důležitější, že právě už léta probíhá RESTITUCE POBĚLOHORSKÉ DOBY?

    OdpovědětSmazat
  7. Včera mi jeden německý kolega vysvětloval, že češi vždy byli a budou němci. Zase nám němci vládnou a vládnout budou. Historie se opakuje.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. A jak nám tady Němci vládnou anonyme 4.56??!!! Taky vám to kolega napsal ve čtyři ráno? Němci existují pořád stejným způsobem jako odjakživa. Mnohem horší než Bavoráci byli vždycky Prušáci ( později NDR) -ale pokud jde o ČR, jsme jednoznačně imitace USA - všechno je zvrácené po americku, žvatlá se anglicky ( no-go zóny, lockdown, outfit...atd...atd.) Kultura zhnusla po americku i společnost a vkus zhnusl po americku. Zajímavé - mně zas jeden francouzský kolega svěřil, že i francouzská současná kultura je naprosto hnusná, jestli jsem se díval rád na filmy s Delonem nebo s Annií Girardot, tak na to můžu klidně zapomenout -dnes - jen pitomé, bezduché střílečky, bez děje a pointy, samé drogy a sexyhnus - prostě jako v USA. Asi to jde napříč celým světem, i Němci se připojili, například v kultuře - tradiční kriminálky jako Siska, Wolfův revír apod. s dnešním hnusem vůbec nejdou dohromady. Světem se rozlézá americký humus. Ne německý.

      Smazat
  8. Můj názor je, že Habsburk nebo nebo Fridrich... v oběma případech by byla němčina povinnost a jedna i druhá strana by pro Čechy samotné nebyla přínosem!
    Ale je to můj osobní názor, nejsem profesor dějin

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Bílá hora byl jen milník. Příčina pobělohorské germanizace je mnohem hlubší, než jedna bitva. Je to především mohutný tlak germánské vlny nejenom do střední Evropy ve století předešlém. Oslabení pevných národních kořenů v 16.století, tj. přesně to co můžeme pozorovat dnes, to jsou příčiny, které vedly k době temna.

      Smazat
    2. 10,51
      Doba Temna by pro český jazyk nastala i kdyby ten Fridrich na jednu zimu vyhrál......sámm luvil německy a němčinu jako hlavní jazyk rušit nehodlal a práva vůči protestantům by stejně nikdy nedosržoval,celá okolní Evropa až ne výjímky(Nizomemí a pár německých falcí)byla katololická a Anglická král se na Čechy z vysoka...stejně jako Malá Británie v roce 1938!
      Ale jak říkám,je to pouze můj názor z pohledu dnešního a laického.

      Smazat
  9. Dobrý článek v příhodnou dobu. Mnoho z nás si neuvědomují že ještě jeho prapředci byly nevolníci a není to tak dlouho. Ukazuje nám to proč Češi jsou pro okolní státy, mimo Slováky, rebelanti. Historii je nutné stále připomínat, protože kdo se nedokáže poučit z historie, dělá stále stejné chyby.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ale to všechno je minulost pradědo 8.33 - dávná minulost! Ano, i já znám písničku ..."bývali Čechové statní jonáci, bývali rekové, jak je znal svět... a poslední sloka je ...Čechové, Čechové, jak se měníte"... my že jsme rebelanti? V čem? Jak? Jsme nevolníci pořád! Přešlo nám to do krve! Pořád se před někým hrbíme, pořád se bojíme svých elit, dokážou nám zavřít hubu ein zwei! Jen se dnes -třeba teď jestli půjdete ven, podívejte kolem sebe - kde vidíte nějaké rebelanty? Snad jen zblblé ustrašence. Dopadli jsme tak, že už se bojíme jeden druhého.

      Smazat
  10. Schwarzenberg: Teror páchají občané Evropy. I ve Vídni vraždil Evropan
    A Kalousek k němu, nedivím se, že jsou v jedné straně. Silně je doplňuje Dominik a Markéta. Jsou neporazitelní.
    Konečně silná strana.

    OdpovědětSmazat
  11. Katolicka kabala spolu s cisarem meli eminentni zajem na zlikvidovani odporu nenavidenych protestantu a stavovske revolty. Meli vice prostredku a moci toto povstani potlacit. Mohli si koupit a financovat profesionalni vojevudce a zoldnery.
    Na stavovske strane vidime krome Slika pouze cizaky vojevudce. Vojsko je slozeno ze zoldaku vsech moznych narodnosti. Je notoricky podfinancovane, zoldneri nedostavaji mesice zold, stezuji si na to i velitele stavovskeho vojska. Mezi nimi panuje rivalita a neshody ve veleni a organizaci odporu a vedeni bitev.
    Na Bilou horu dorazily obe armady vycerpane pochodem, nevyspale. Po prvnim utoku ligistu a cisarskych na kridlo stavovske obrany, zacaly stavovske jednotky z boje utikat. To rozhodlo o prubehu bitvy. Za dve hodiny bylo po vsem.
    Dusledky porazky byly pro narod strasne. Pomsta nezasahla jenom vzbourence, narod ztratil spoustu privilegii, ktere si v prubehu staleti vymohl.
    Narod tuto potupu musel snaset 300 let. Nezaslouzil si ji, protoze za ni nemohl. Nebyla to porazka naroda, jak historici uvadeji.
    Byla to porazka neschopnych slechtickych protestantskych vzbourencu, kteri nemeli ani dost zkusenosti a penize pro vojsko, aby delsi dobu vzdorovali cisarske moci a v bitve i jeho spojenci, bavorskemu vevodovi a jeho vojsku.
    Byl to vysledek politickeho odporu slechticu a vojenskeho odporu jimi financovanych zoldaku a prevazne nemeckych vojevudcu. Zadny cesky narod na Bile hore nebojoval, byla to hrstka rebelu proti cisari. Porazka byla zpecetena nezajmem ceskeho krale falckeho o bitvu a utekem jeho dvora po bitve z Prahy.
    Povstani je prehlidkou jak politickeho tak i vojenskeho diletantismu slechtickych protestantskych vzbourencu, jejich podfinancovaneho vojska predem odsouzeneho k porazce. Cisar potreboval jenom cas, aby shromazdil adekvatni vojsko a porazil jim za dve hodiny stavovske rebely na Bile hore. Charakteristicke pro nas narod je narek nad Bilou horou a neschopnost se s porazkou vyrovnat, ackoliv to zadna porazka naroda nebyla. O tom svedci uboha mohylka na bitevnim poli venovana Podbelohorskou zupou Sokolu. Zadna pompa, ani pomnik teto tragedii, ackoliv i ona patri k nasim dejinam.
    A na zaver bych chtel upozornit na skutecny duvod povstani. Byla to ztrata funkci Thurna a jinych slechticu protestantu z vysokych funkci, ktere cisar obsadil katoliky. Tedy ztrata jejich duchodu, ponizeni ze sesazeni. Tato urazka podnitila jejich nenavist a touhu po odplate. Thurn jako zkuseny valecnik se stal s Anhaltem velitelem stavovskeho vojska. Ve skutecnosti to byl tedy cisar, ktery svou personalni politikou a utiskem protestantu a jejich viry a kostelu tuto vzpouru vyvolal. Aby pak mohl vzbourence exemplarne potrestat, zmocnit se jejich majetku, rekatolizovat je a ty co odmitli, vyhnat ze zeme. Totez udelal pozdeji i s Valdstejnem a jeho veliteli v Chebu, kde je nechal zavrazdit a pak se zmocnil jejich majetku, ktery rozdal svym milcum a oddanym slechticum. Pro zradu a zavrazdeni Valdstejna nemel cisar zadnych dukazu, jenom pomluvy. Dodnes je odstraneni Valdstejna a jeho velitelu jako Trcky hanbou Habsburku.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. 11:03-Dalo by se s Vámi faktograficky souhlasit, kromě závěru, že se to národa nedotklo. Středověk nebyl o národech ale o poddaných a v té době České království velmi utrpělo, včetně územních ztrát z pozdější doby. Naše doba nám již neumožňuje převádět lenní země politickým předkům ale nebrání spolupráci V4-Vx ke společným cílům, včetně neslovanských národů ale se stejnou příčinou sebezáchovy.

      Čemu se dnes vlastně naše národy mají bránit? Neo-marxizmu z USA po prohře Trumpa a následníka Bidena v jeho extrémistické formě vice prezidentky a po ní již přímo Sanderse?
      No fajn, řídí to také většina světového politbyra jako při VŘSR za cizí peníze?

      Smazat
  12. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětSmazat
  13. Víte jaké je nejkrásnější poučení? Na všech stranách valčili žoldáci. A kdo je platil? A tady je zakopaný pes! Platil! V dnešní době máme žoldáky, kteří si musí válčení platit ze svého. USA pošlou české žoldáky do Afghánistánu, Francie do Mali, Čadu a Nigeru, do Litvy, na Island a oni to platí ze svého, tedy že svých daní. Ptám se, kdo je tady větší hňup, amíci ani náhodou, jen politici takzvaného česka a ti ubožáci žoldáci, kterým se říká ochránci demokracie. To je prdel co?

    OdpovědětSmazat
  14. Dobrý film na toto téma
    B.H.
    https://www.youtube.com/watch?v=16WyS5DnwuI

    OdpovědětSmazat
  15. Lidé v letech 1618-20 to moc nebrali jako českou národní věc. Český lid nedostal zbraně od šlechty. Jak napsal už historik Pekař, byl to boj mezi českým králem a českým vzdorokrálem o trůn a korunu, ale ani jeden z nich nebyl Čech - původem, jazykem nebo svým cítěním a srdcem. Obě strany války podléhaly zahraničním kulturním a jazykovým vlivům. Obyčejní Češi tím vším jen trpěli, že si páni hrají.

    OdpovědětSmazat
  16. Důsledky historického vývoje na Českém území po bitvě na Bílé Hoře byly katastrofální. Fakticky šlo o genocidu a poněmčení celého národa za pomoci vlastní poněmčené šlechty a církve.
    Je skoro zázrak, že poměrně malá ale vzdělaná část České inteligence včele s Masarykem,Štěfánikem,Benešem,Kramářem,
    Rašínem, Českými učiteli, buditeli a Sokolem v r.1918
    změnili historii a dokázali prosadit moderní Český,poměrně demokratický stát. Nebylo to zadarmo,stálo to dost českých životů bojujících zejména v Českých legiích. To by si měla
    Česká veřejnost zásadně uvědomit. Stalo se totiž to, že nepřátelé Československa a ČR po roce 1989 dokázali neústavně rozdělit republiku s využitím herců,dramatiků a všech těch co cítili,že se dostanou k majetkům. Velmi neblaze se projevil knýše Trautenberk,který za zády Havla restituoval nezákonně obrovský majetek, pomohl prosadit přehnané církevní restituce a jako ministr zahraničí ČR veřejně napadl prezidenta budovatele Beneše a označil ho za válečného zločince. Tatrman nikdy neoznačil za válečné zločince Habsburky,Němce,Hitlera a sudeťáky,kteří pomohli zničit Český stát a 1.rep.
    Snaha o návrat do minulosti ale pokračuje útokem na výklad historie z podivné ČT, napadáním Čechů - jako viníků války i excesů a směřováním v podstatě zpět do říše. Ekonomické podmínky k tomu již existují. ČR je zcela závislá na Německu a Německý kapitál vlastní cca 80% národního průmyslu a bohatství. Je nejvyšší čas se nad tím zamyslet a volit tak abychom ochránili základní zájmy Čechů a našich potomků.
    Všímejme si chování našich politiků v době krize i
    skutečnosti jak se "demostraničky" plné šlechty s německými jmény chovají ke státu. Oslabují stát útoky na řádně zvolenou vládu každý den i v době války proti viru. Je to odporné.

    OdpovědětSmazat
  17. Důsledky historického vývoje na Českém území po bitvě na Bílé Hoře byly katastrofální. Fakticky šlo o genocidu a poněmčení celého národa za pomoci vlastní poněmčené šlechty a církve.
    Je skoro zázrak, že poměrně malá ale vzdělaná část České inteligence včele s Masarykem,Štěfánikem,Benešem,Kramářem,
    Rašínem, Českými učiteli, buditeli a Sokolem v r.1918
    změnili historii a dokázali prosadit moderní Český,poměrně demokratický stát. Nebylo to zadarmo,stálo to dost českých životů bojujících zejména v Českých legiích. To by si měla
    Česká veřejnost zásadně uvědomit. Stalo se totiž to, že nepřátelé Československa a ČR po roce 1989 dokázali neústavně rozdělit republiku s využitím herců,dramatiků a všech těch co cítili,že se dostanou k majetkům. Velmi neblaze se projevil knýše Trautenberk,který za zády Havla restituoval nezákonně obrovský majetek, pomohl prosadit přehnané církevní restituce a jako ministr zahraničí ČR veřejně napadl prezidenta budovatele Beneše a označil ho za válečného zločince. Tatrman nikdy neoznačil za válečné zločince Habsburky,Němce,Hitlera a sudeťáky,kteří pomohli zničit Český stát a 1.rep.
    Snaha o návrat do minulosti ale pokračuje útokem na výklad historie z podivné ČT, napadáním Čechů - jako viníků války i excesů a směřováním v podstatě zpět do říše. Ekonomické podmínky k tomu již existují. ČR je zcela závislá na Německu a Německý kapitál vlastní cca 80% národního průmyslu a bohatství. Je nejvyšší čas se nad tím zamyslet a volit tak abychom ochránili základní národní zájmy Čechů a našich potomků.
    Všímejme si chování našich politiků v době současné krize i
    skutečnosti jak se "demostraničky" plné šlechty s německými jmény Pražskými kavárníky chovají ke státu. Oslabují stát útoky na řádně zvolenou vládu každý den i v době války proti viru. Je to odporné.

    OdpovědětSmazat
  18. Důsledky historického vývoje na Českém území po bitvě na Bílé Hoře byly katastrofální. Fakticky šlo o genocidu a poněmčení celého národa za pomoci vlastní poněmčené šlechty a církve.
    Je skoro zázrak, že poměrně malá ale vzdělaná část České inteligence včele s Masarykem,Štěfánikem,Benešem,Kramářem,
    Rašínem, Českými učiteli, buditeli a Sokolem v r.1918
    změnili historii a dokázali prosadit moderní Český,poměrně demokratický stát. Nebylo to zadarmo,stálo to dost českých životů bojujících zejména v Českých legiích. To by si měla
    Česká veřejnost zásadně uvědomit. Stalo se totiž to, že nepřátelé Československa a ČR po roce 1989 dokázali neústavně rozdělit republiku s využitím herců,dramatiků a všech těch co cítili,že se dostanou k majetkům. Velmi neblaze se projevil knýše Trautenberk,který za zády Havla restituoval nezákonně obrovský majetek, pomohl prosadit přehnané církevní restituce a jako ministr zahraničí ČR veřejně napadl prezidenta budovatele Beneše a označil ho za válečného zločince. Tatrman nikdy neoznačil za válečné zločince Habsburky,Němce,Hitlera a sudeťáky,kteří pomohli zničit Český stát a 1.rep.
    Snaha o návrat do minulosti ale pokračuje útokem na výklad historie z podivné ČT, napadáním Čechů - jako viníků války i excesů a směřováním v podstatě zpět do říše. Ekonomické podmínky k tomu již existují. ČR je zcela závislá na Německu a Německý kapitál vlastní cca 80% národního průmyslu a bohatství. Je nejvyšší čas se nad tím zamyslet a volit tak abychom ochránili základní národní zájmy Čechů a našich potomků.
    Všímejme si chování našich politiků v době současné krize i
    skutečnosti jak se "demostraničky" plné šlechty s německými jmény a Pražskými kavárníky + některé neziskovky v sousedních státech chovají k našemu státu. Oslabují ČR útoky na řádně zvolenou vládu každý den i v době války proti viru. Je to odporné.

    OdpovědětSmazat

Na opakovanou žádost čtenářů, kteří se nechtějí zapojovat do diskuzí obsahující vulgární a urážlivé výroky. Jejich odstraňování je časově náročné a narušuje plynulost diskuze. Proto nebude dále možné vkládat anonymní komentáře.
Pro vložení komentáře je proto nutné se na stránce "Nová republika" přihlásit vpravo v horním rohu této stránky "přihlásit se" (výběrem emailového účtu např. Google) a upravením uživatelského profilu (v kolonce Nastavení>Upravit uživatelský profil). Děkujeme za pochopení.