AA

Reklama

bb

čtvrtek 5. listopadu 2020

Některé méně známé souvislosti bělohorského debaklu - K uctění 400. výročí bitvy z 8.listopadu 1620 (Část druhá - dokončení)

Petr Kužvart
(p.kuzvart@email.cz)
5. 11. 2020

Pár podrobností o stavovském povstání jež se moc neznají

Pražský historik prof. Karel Stloukal objevil koncem 20. let minulého století v Hannoveru protokol z výslechu dvou nejmenovaných zajatých důstojníků českého stavovského vojska. Dokument není datován, ale vznikl nepochybně ve druhé polovině roku 1619. Oba zajatci v něm pod přísahou vypovídají o poměrech v českém vojsku. 

Hned úvodem si stěžují, že české pluky leží v poli již více než rok a ač jsou nad protivníkem v přesile, nedosáhly ničeho, co by stálo za zmínku. Došlo prý sice k několika srážkám mezi jihočeskými rybníky, ale ukázalo se při tom, že v českém velení panuje zrada. Děla při hrázi sice mířila na nepřítele, ale dělostřelcům bylo přikázáno střílet pouze do vody. Když byl nepřítel poražen, muselo české vojsko stát po celou noc v dešti a velitelé mu nedovolili postoupit, dokud se nepřátelské jednotky nestáhly bezpečně do Budějovic. Město mohlo být přitom tehdy snadno dobyto. A takových nevyužitých příležitostí bylo prý více. Českým vojákům se prý dokonce pod trestem smrti zakazovalo napadat nepřítele a brát mu kořist, takže Buquoyovy jednotky mohly klidně křižovat krajem a loupit. Oba důstojníci potvrzují, že někteří čeští obristi se scházeli se samotným Buquoyem a popíjeli s ním. Na několika případech pak zajatci dokládají, že muselo dojít k vzájemnému srozumění mezi českým velením a Karlem Buquoyem. Vrcholem zrady pak bylo počínání českých velitelů v době bitvy u Záblatí. Už Pavel Skála ze Zhoře vyslovil vážné podezření, které dokládá svědectvím Oldřicha Vchyňského, jednoho z vysokých českých důstojníků. Oba zmínění zajatí důstojníci však hovoří v protokolu nepokrytě o zradě. Nejvyšší velitelé – jednalo se zjevně o generála Jiřího Fridricha hraběte von Hohenlohe a Linharta Colonnu z Felsu – prý přáli Petru Arnoštovi hraběti z Mansfeldu porážku, nehodlali mu jít na pomoc, takže „dobrý hrabě byl zcela zrazen a prodán”. Ke všemu dali údajně z české strany výstřely z děl a ohnivými signály Buquoyovi znamení, aby věděl, kdy má přijít. V závěru oba důstojníci poukazují na velmi špatnou morálku v českém stavovském vojsku a uvádějí, že správnost jejich výpovědi může pod přísahou potvrdit více než sto vojáků. Tolik tedy zajímavé dobové svědectví.

Jen sporadicky a opožděně placené, demoralizované a rozpadající se stavovské vojsko nemohlo samozřejmě odolat ofenzívě spojené císařské a ligistické armády na Prahu během podzimu 1620. Mohlo ovšem udělat něco, co již několik týdnů před bitvou doporučoval vrchnímu velení právě generál Mansfeld: místo vyčerpávajícího ústupu k Praze rozmístit vojsko v opevněných městech a donutit protivníka rozdrobit síly. Jeho nevelký sbor čítající asi dva tisíce mužů byl naverbován (jako jediná skutečně účinná pomoc stavovskému povstání z Říše) vůdcem Unie evangelických říšských knížat Friedrichem Falckým za peníze katolické Benátské republiky a jménem savojského vévody Karla Emanuela (mimochodem: také katolíka!). Mansfeld byl podle všeho nejschopnějším ze stavovských velitelů. Mansfeldův dvoutisícový sbor v září 1618 napochodoval do Čech, 19. září oblehl katolickou Plzeň a 21. listopadu 1618 ji dobyl. Vytvořil si z ní bezpečnou operační základnu pro celou zbývající dobu povstání. Vývoj dal posléze Mansfeldovu strategickému návrhu za pravdu, když i po prohrané rozhodné bitvě před Prahou se bez problémů řada opevněných míst držela ještě celou řadu měsíců.

K podezřelým vzájemným kontaktům důstojníků obou bojujících stran je třeba uvést, že to vše byli najatí kondotiéři, zachovávající navzájem určitý profesní kodex, který např. sejít se na truňk mohl v některých situacích dovolovat. Mimo to všichni vyrůstali společně a bojové zkušenosti získávali koncem 16. století a v prvých letech století následujícího ve válkách s Turky v Dolních Uhrách, takže se všichni důvěrně znali.


Proč byla velká polní bitva před Prahou zbytečná?


Pokud jde o onu osudovou bitvu před Prahou, stavovské vojsko sem dorazilo o řadu hodin dřív, než jeho protivníci. Přímo se zde nabízelo nešikovat stavovskou armádu k polní bitvě, před městem nechat po nezbytnou dobu jen zpětný odřad chránící ústup a jízdní hlídky sledující manévry protivníků propojené rychlými jízdními kurýry s velením ve městě. Stavovské vojsko mělo dost času v klidu vstoupit Strahovskou branou do Prahy. Spolu s pražskou domobranou mohlo obsadit hradby a brány od Újezda po Brusku a zavřít brány. A pak zbývalo už jen v klidu čekat. Všechny okolnosti hrály totiž ve prospěch českých stavů.

Byl už začátek listopadu a v těch dobách se bojovalo jen od jara do podzimu, pak se vojska rozložila v zimních kvartýrech a čekala na jaro. Spojené císařské a ligistické vojsko, to byla polní armáda postrádající větší obléhací a bourací techniku, potřebnou k dobývání pevností. A už je velice honil čas: podzim se překlápěl do zimy a bylo tedy nutno se v nejbližších dnech začít stahovat do bezpečnějších končin k přezimování. Přezimovat v dotyku s nepřítelem nepřicházelo v úvahu. Tedy se nabízelo pochodova do již pacifikovaných jižních Čech. Na delší obléhání velkého souměstí nemohlo být v dané situaci ani pomyšlení. Je zřejmé, že tímto manévrem bylo téměř s jistotou možno odvrátit bělohorský debakl. Ovšem vzhledem k neschopnosti povstalecké vlády a limitovaným možnostem vojenského velení by se asi situace povstání během zimy nezlepšila a na jaře by se odpor patrně stejně zhroutil. Nicméně šance takto jednoduše odvrátit před zimou měření sil, zmařit výsledek celého císařsko-ligistického tažení na Prahu a vše odložit na jaro, bylo podle všeho možné, dokonce se to přímo nabízelo.


Těsně před zahájením bitvy byla zajímavá šance na rozhodující úspěch!


Bitva nebyla ani zdaleka z ryze vojenského hlediska předem prohraná. Stavovské vojsko bylo před Prahou první a mělo dost času se náležitě a výhodně rozmístit na výšině, vykopat okopy a valy pro děla a také se v klidu sešikovat. Na přicházejícího protivníka se dívali shora a měli o něm dokonalý přehled. Navíc pod svahem tekl Litovický potok, tvořící zde mokřiny, takže bylo možno jej přecházet po jediném mostku, po kterém probíhala karlovarská silnice. Prvé dorazilo k Praze vojsko katolické Ligy pod velením generála Jana Tserklaese Tillyho. Generál Karel Buquoy s císařským vojskem měl asi hodinové zpoždění. Tilly po prvé srážce svého čelního odřadu se stavovskými mušketýry, kteří střežili mostek, nabyl dojmu, že má před sebou celé stavovské vojsko a rozhodl se poněkud lehkomyslně před zrakem celé sešikované stavovské armády se svým sborem mostek přejít a v bitevním pořádku se řadit až za ním. Ligististé procházeli po mostku jako hrdlem láhve, omezováni jeho šířkou a kapacitou. Když to shora viděli dva moravští velitelé, podplukovník Stubenvoll a plukovník Jindřich Šlik, rozjeli se od svých jednotek k vrchnímu veliteli, starému knížeti Kristiánovi z Anhaltu s upozorněním, že ligisté se nachází v choulostivé situaci, kdy jednotky ztratily při přechodu potoka vzájemný kontakt a Stubenvoll žádal o povolení, aby se svými rejtary směl zaútočit. Anhalt byl pro, ale vedle něj stál generál von Hohenlohe si nic takového nepřál a zdůvodníl to tím, že postavení stavovského vojska na kopci je natolik výhodné, že mohou v klidu vyčkat protivníkova útoku. Kníže Anhalt byl sice vrchním velitelem (generalissimem) stavovského vojska, nicméně svým založením to byl spíše politik a diplomat než voják, takže Hohenlohemu (který byl už v minulých letech v podezření ze zrady!) ustoupil.

Byla tak promarněna velká šance k rozprášení alespoň části ligistického vojska ještě před příchodem císařského sboru. Taková šance se už neměla opakovat. Bylo přitom žádoucí náhlým útokem jízdy ligistický sbor dezorganizovat, zčásti porubat a rozehnat a rozhodně přinejmenším ztížit a protáhnout šikování Tillyho oddílů za mostkem - tím spíše, že spojená císařsko-ligistická vojska měla nad stavovskou armádou mírnou početní převahu. Tady byla šance přinejmenším ještě před hlavním střetnutím poměr použitelných sil poněkud vyrovnat ve prospěch povstalců.

Takhle se v dějinách přichází o šance, jež se pak již nikdy neopakují, takto se v dějinách rozhoduje - někdy bohužel i na stovky let dopředu… .


K mýtúm a legendam provázejícím bitvu


Průběh bitvy je přirozeně hlavním zdrojem námětu pro následný vznik mýtů. Samozřejmě jde zejména o mýtus hrdinných Moravanů u zdi obory, kteří neutekli jako ostatní a bili se s přesilou až do konce. Po zbytečně a trestuhodně ztracené bitvě, která se dodatečně stala rozhodující bitvou celého stavovského povstání, tedy i České války jako prvé fáze třicetiletého celoevropského konfliktu, potřebovali poražení nacházet hrdinné výjimky z toho celého tragického zhroucení a zbabělosti. Kupodivu – a tady už je tušit novodobý nacionální přístup z 19. století – se základem mýtu nestala hrdinná karakola, vedená mladým knížetem z Anhaltu, jednadvacetiletým generalissimovým synem, tedy energický útok stavovské lehké jízdy, který zmasakroval přinejmenším část jednoho nepřátelského pluku, zahnal dokonce (pouze s lehkou jízdou!) kyrysníky císařského plukovníka Bartazara de Marradas a rozehnal obsluhu protivníkových děl. Útok by býval měl úspěch, kdyby jej další stavovské oddíly včas podpořily. Ale podporu chystanou uherskou jízdou svým energickým zásahem zmařili polští kozáci a Anhaltovi jezdci, kteří se hluboko vklínili do nepřátelských pozic, byli následně přemoženi přesilou okolních jednotek, když se vzpamatovaly z prvého otřesu. Pokud Moravané neutekli, možná jen proto, že si ve zdi obory ve svém týlu včas nevylámali průchody a tedy se ocitli v pasti, pak karakola prince z Anhaltu byla nepochybným projeven udatnosti a hrdinství. Ale hlavním hrdinou tu byl německý protestant, dokonce knížecí synek. Takový hrdina se do obrozenecké či národovecké legendy, do hrdinského českého mýtu nehodil. Daleko spíš se hodili Moravané, i když ve skutečnosti šlo jen o moravskými stavy naverbované žoldnéře, většinou podle všeho taky Němce, kteří se ve skutečnosti žádné udatnosti nejspíš ani nedopustili. Tolik tedy poznámka k našemu obrozeneckému a národoveckému mýtu.

Nyní z jiného soudku: hned bezprostředně po bitvě se začal rodit katolický mýtus o zázračné zásluze Panny Marie na překvapivě snadném a konečném vítězství katolické věci v zemích Koruny české. Takový mýtus se k utužení mariánského kultu, této bojové zástavy protireformace, opravdu hodil a byla po něm v prostředí chystané důsledné rekatolizace dobytých zemí naléhavá dobová poptávka. Proto není divu, že se objevila historka (pardon: legenda!) o karmelitánském mnichovi, který si říkal Dominicus a Jesu Maria (ve skutečnosti to byl jakýsi Domingo Ruzzola, původem Španěl žijící v letech 1559 - 1630), který měl v prostorách strakonického hradu nalézt gotický deskový obraz narození (či “adorace”) Krista, zhanobený protestanty. Ve skutečnosti pocházel ten obraz odjinud, snad ze Štěnovic u Plzně. Mnich se obrazu ujal a nesl ho s sebou při provázení katolických vojsk až před Prahu, kde měl před bitvou na koni projíždět s obrazem na prsou mezi šiky císařských a ligistů a povzbuzovat je k srdnatosti. Toto vše se opravdu mohlo stát. Nicméně legenda praví, že to byl tento mníšek, kdo pohnul svou duchovní autoritou velení spojených katolických vojsk na velitelské poradě před bitvou k tomu, aby právě zde a teď byla svedena rozhodující bitva! Je to samozřejmě nereálná smyšlenka: na velitelskou poradu by generálové a plukovníci mnicha ani nepustili, natož, aby se jím dali přesvědčovat, co mají dělat. Mimoto bitva byla spojeneckým velením míněna spíše jako vyzkoušení protivníkových sil a stavu jeho bojového odhodlání, nikoli jako rozhodné střetnutí – byť se v rozhodné střetnutí nakonec vzhledem k okolnostem, svému průběhu a výsledku vyvinula. Proto je dnes na Malé Straně nikoli luteránský chrám Nejsvětější Trojice, ale místo něj luteránům sebraný a přestavěný kostel Panny Marie Vítězné (též zvaný “U Jezulete”). Proto je u bělohorského bojiště, před oborou Hvězda barokní poutní kostel z 18.století stejného zasvěcení a proto má stejné zasvěcení i římský karmelitánský kostel (Santa Maria della Vittoria), kde onen “zázračný obraz” toho mnicha poté přechovávali, dokud v 19. století neshořel. Ovšem jeho kopie jsou na oltářích v kostele ve Strakonicích na hradě, v poutní svatyni na Bílé Hoře i u toho Jezulete na Malé Straně.

Takto vznikají barokní legendy! Mýty stejně nepodložené, jako ty obrozenecké! Pokud jde o bělohorskou legendu – mýtus, má soudobé pokračování v nedávném veřejnoprávně- televizním dokumentu “Bílá Hora” (ČT 2 - premiéra 3.11. 2020 ve 20.50 hod. s reprízou 4.11. 2020 v 17.20 hod.). Tento dokument dosti tendenčně vypráví příběh bitvy pomocí ústředního (průvodního) motivu mariánského bělohorského zázraku a jeho aktéra Dominga Ruzzoly! Jde bohužel o celkem typický příklad dobového konformistického vlezdoprdelství našich veřejnoprávních médií. Řada zajímavých sdělení několika opravdových odborníků na danou problematiku (mimo jiných brněnského historika Dušana Uhlíře, autora v úvodu tohoto textu zmíněné skvělé monografie o bitvě) byla zbytečně znehodnocena celkovou prokatolickou tendencí hodinového snímku.

Je nutno preferovat fakta a jejich kvalifikovanou historickou analýzu. Místo vymýšlení a pěstování matoucích mýtů a legend (“narativů”, jak se dnes módně říká) je nutno zapojit vlastní erudici, kritické myšlení a snažit se co možná přiblížit odpovědi na otázku, jak to skutečně bylo a proč zrovna takto.


Jaké státoprávní a politické koncepce se střetly? Jak bychom jako Češi a Moravané dopadli v případě úspěchu povstání?


Je zajímavé, jaké politické a státoprávní koncepce se v bitvě vlastně utkaly. Byla to na jedné straně koncepce vladařského absolutismu kombinovaná s obrozenou a náležitě útočnou katolickou protireformací. Na druhé straně pak stáli protestanté (většinou Němci, převážně luteráni a kalvinisté) hájící stavovské svobody. Výsledkem jejich porážky byla sice česká politická a kulturní katastrofa - došlo k likvidaci celé politicky a kulturně aktivní vrstvy národa a k důsledné „normalizaci“ – viz Obnovené zřízení zemské a zavedení tuhého absolutismu a povinného katolického jedinověří - nicméně vítězství stavovských svobod by bývalo mohlo vést ke slábnutí státu až k jeho rozpadu, jak nám názorně ukazuje osud Polska v 18. století. Stavovská monarchie byla charakterizována stěžejní rolí stavovských sněmů výrazně zatlačujících moc voleného panovníka. Takové zřízení může postupně vyústit až v sociálně rozkladnou stavovskou anarchii. Vyústění vývoje do ve své podstatě již republikánského zřízení založenému na novodobém parlamantarismu se povedlo jedině v revolučním Nizozemí, kde vládly Generální stavy. Vzhledem k tomu, že tu již šlo o měšťáckou, nikoli feudální společnost, je zřejmé, že se již jednalo o cosi jiného – tady se vytvářela progresívní budoucnost, čímž byla zažehnána hrozba anarchizace zřízení až do jeho znefunkčnění a rozkladu. V Nizozemí již nešlo o bytostně nesvornou, sobecky omezenou a odstředivou feudalitu, ale o městský podnikatelský a obchodní stav jako hegemona vývoje. V Nizozemí - na rozdíl od zaostalé, stále ještě převážně agrární střední Evropy - již začínala moderní společnost. A navíc v Nizozemí vládla rozsáhlá náboženská svoboda nejen pro všechny reformované denominace, ale dokonce i pro katolíky! Tu se již nejednalo o dosavadní, tradiční svět, ale o předzvěst budoucích pořádků.

Odstředivé tendence feudality, její sklon k nespolupráci a nesolidaritě, k egoismu a individualismu, to vše je založeno na faktu, že její ekonomickou základnou bylo agrární podnikání, velkostatek spolu s držbou celých panství. Feudální panství bylo profilující ekonomickou, ale i správní jednotkou. Mělo svého vlastníka, ten provozoval vlastní správní administrativu a měl i rozsáhlé soudní pravomoci. Byl to – zvláště u větších panství a jejich konglomerátů pod vládou feudálních oligarchů – v podstatě ucelený stát ve státě, který byl soběstačný a zasahování z úrovně krajů, zemí a nejvyšší panovnické moci zde bývalo pociťováno jako cosi cizorodého, obtížného a obtěžujícího. Střední a vyšší feudalita měla stát za nutné zlo, jež je nad ní a před kterým je nutno hájit vlastní výsady, svobody a autonomii. Nebo se jej snažit ovládnout a přizpůsobit svým vlastním zájmům. Silný stát rozhodně nebyl jejím cílem a žádoucím výsledkem. Tedy zájmem feudality bylo buď stát oslabovat a jak jen možno se od něj izolovat - nebo se snažit jej ovládnout a využít pro své vlastní zájmy. V praxi se projevovaly obě tendence. Tak vznikaly náběhy k stavovské samosprávě ve formě slabé volené monarchické vlády, zcela závislé na stavovském sněmu.

Naproti tomu v delší historické perspektivě byla paradoxně absolutní monarchie progresívním státním útvarem, schopným soustřeďovat síly v potřebné době v potřebném směru, vytvářela tím podmínky pro vývoj k moderní společnosti – zde jsou zárodky národohospodářského řízení (merkantilistické a fyziokratické koncepce). Osvícenský absolutismus položil základ pro civilizační pokrok směrem k průmyslové revoluci, přechodu k politickému liberalismu a také k náboženské toleranci a celkové sekularizací společnosti. V neposlední řadě to byly absolutní monarchie, jež poté, kdy se přežily, posloužily jako vítaný terč buržoazních revolucí. Ovšem prosazení panovnického absolutismu znamenalo potlačit odstředivost feudality a politicky ji jako autonomní prvek zlikvidovat, mocensky vyvlastnit. Její politické role se již napříště mohla uskutečňovat pouze ve službě panovníkovi, u dvora a v bytnějícím státním aparátu.

V případě vítězství protestantských stavů bychom dost možná nyní mluvili všichni německy a byli jednou ze spolkových zemí SRN. Vedle českých bratří tu byli výrazně zastoupeni jen luteráni a kalvinisté, vesměs Němci. Vliv českých staroutrakvistů i novoutrakvistů byl výrazně slabší.

Všechno je to prostě složitější a tak trochu nejednoznačné. Ovšem ujařmení svobody lidského ducha a likvidace náboženské tolerance při obracení české společnosti na jedinou samospasitelnou víru bylo ohavným násilím, za které se - pokud vím - žádný katolický hodnostář dosud neomluvil.


Historické ponaučení závěrem


Polovičatost se v mocenských střetech opravdu nevyplácí. České stavy jednaly po dlouhou dobu polovičatě a nedůsledně, dokonce se skoro celý rok po defenestraci utěšovaly pokrytecky tím, že rebelie není přece namířena proti císaři a králi Matyášovi Habsburskému, ale jen proti jeho nehodným úředníkům. Samy sobě nebyly schopny přiznat, že se daly do odboje (který vítězové nazvou “ohavnou rebelií”) a nyní už jde jen o to, kdo s koho. Vítěz bere vše a poražený bude zničen. Dokud žil pragmatický a kompromisnický Matyáš, tak tu snad byla alespoň jiskřička naděje, ale když 20. března 1619 zemřel, bylo už naprosto jasné, že takto již nemohou samy sebe obelhávat a už vůbec v tomto smyslu vést své veřejné apologie a propagandu navenek.

Hlavním ponaučením pro nás by mělo být, že s povstáním, státním převratem, rebelií nebo revolucí se nesmí nikdy zahrávat. Pokud se do něčeho takového má opravdu jít, musí to být kvalifikovaně naplánováno, kvalitně organizačně připraveno, dobře zabezpečeno prostředky a vedeno schopnými lidmi na těch správných místech s náležitým odhodláním, rozhodností a vůlí k rozhodnému vítězství. Fušerství dějiny netolerují a neodpouštějí a bez lítosti trestají. Zbaběle ztracené příležitosti se již neopakovávají. A naopak: náhoda i dějiny vždy přejí připraveným!


Dodatek: jedno nešťastně opomenuté a zmeškané kulaté výročí


V neděli 1. listopadu 2020 zcela bez nepovšimnutí uplynulo 600 let od památné bitvy před Vyšehradem, v níž byla s konečnou platností poražena první celoevropská protihusitská kruciata vedená Zikmundem Lucemburským. Bylo to jedno z velkých, ba největších vítězství českých zbraní vůbec. Proti této bitvě byla mýty opředená bitva na Vítkově o pár měsíců dříve pouhou dílčí šarvátkou.

Škoda, že si víc než prohrané bitvy a barokní legendy nepřipomínáme opravdu významná česká vítězství!





34 komentářů :

  1. Nejspíš smutná pravda !

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Nejspíš smutná realita. Tenhle národ..., tato země..., pojde na vlastní hloupost. A to jen proto, že si od těch hloupých nechají vše líbit...

      Smazat
  2. Pane Kužvart, děkuji za pěkný článek ale: -žádný katolický hodnostář neomluvil. Oni to považují za správné do dnes, jenom nemají tu moc aby něco změnily. Podle mě víra ve spasení je právě to zlo a víra v někoho je jenom rozděl a panuj.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. 14.24 Nemají tu moc? Praděde, Církevní restituce, Mariánský sloup s cizoložnicí na Staroměstském náměstí, mše ve "veřejnoprávní" televizi, SVĚTSKÝM (sic!) státem placené/dotované církevní školy... On Duka nic nemění, má na to PÁTOU KOLONUZ V PARLAMENTU, NA ÚŘADECH... proč myslíte, že nesmíte vědět konfesi kandidátů?

      Smazat
    2. Už jenom slouží svým pánům, jak jsou zvyklí už od pádu feudalizmu. Minulý režim je také pro to nechtěl zlikvidovat ale umravnit. Jsou to takoví lepší parazité ale také čím dál víc zvrhlý.

      Smazat
  3. Náboženství jako krunýř ovládání obyvatelstva se pěstuje i dnes a proto byl uplácán sloup na Staromáku . Oblbování se pěstuje v demokracii nadmíru . Bože , kdy to všechno utrpení skončí ?

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Kdy to všechno utrpení skončí ? Až se ti rozumní přestanou hrbit, až se ti pohodlní zvednou ze svých gaučí, a až ti, co si říkají vlastenci vyjdou s těmi ostatními do ulic a nedají se zastrašit, zahnat ani podplatit...
      Jenže to je utopie.

      Smazat
  4. Vědět co se dělo a proč v minulosti je důle6ité. Ještě důležitější je vědě co se děje a proč v současnosti. Od vládnoucí menšiny se pravdu nedovíme. Já vám ji řeknu:
    Tam kde je kapitalismus neexistuje demokracie. Jak prosté!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Tak, tak..., rebele.
      Jen mám pocit, že ta menšina, je des již zaprodanou většinou.

      Smazat
    2. Přesněji řečeno, v kapitalismu existuje demokracie podle 3. pádu jazyka českého. Jenom demokracie podle 3. pádu.

      Smazat
  5. Co činí katolická církev je vždy v zájmu Boha.

    Nebo se pletu?

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jestli máte na mysli dnešní katolickou církev, pak to musíte upřesnit.
      Dnes není jasno, jakému Bohu se doopravdy klaní, zda-li Luciferu, či snad dokonce Alláhovi. Soudím podle encyklik papeže a jiných poznámek a činů vysokých církevním vatikánských představitelů.
      :)

      Smazat
    2. 16:09-Ano, přesnější je: co činí církve v zájmu jejich Boha, je v příkrém rozporu se zájmy lidstva.

      Smazat
    3. Pleteš. Neboť to není jen katolická církev...

      Smazat
    4. Katolická církev=katolická mafie má a bude mít vždy jen jednoho boha a tím je její touha a snaha získat co nejvíce majetku, z čehož tito cizopasníci lidské společnosti žili na úkor ostatních občanů.

      Smazat
    5. Katolická církev=katolická mafie má a bude mít vždy jen jednoho boha a tím je její touha a snaha získat co nejvíce majetku, z čehož tito cizopasníci lidské společnosti žili na úkor ostatních občanů.

      Smazat
    6. Anonymní5. listopadu 2020 17:14 máš pravdu všechny církve jsou cizipasníci tyjící na úkor obyvatel té které země.

      Smazat
    7. Pro Anonymní5. listopadu 2020 16:09 ten jejich bůh má jméno touha po majetku čili okrást ostatní a mít se z této krádeže jako prasata a chrochtat přitom nesmysly.

      Smazat
  6. 16.08 Ano, ALLÁH, budiž jeho jméno nastatisíckrát pochváleno, to ví nejlíp.

    OdpovědětSmazat
  7. A dnes? Jsme po Bílé Hoře II v době Temna II díky právě zradě, zradě a zase zradě politické opozice. Ta nese plnou odpovědnost za totální vykradení státu do poslední roličky toaleťáku, rozvratu rodin, školek, škol, průmyslu, zemědělství, ta nese plnou odpovědnost za vymírání národa, za zplození "samoživitelství" což je jen rub "nepřízpůsobivosti", ta způsobila emigraci české elity do jiných zemí, ta nás udržuje na pokraji válečného stavu a pěstuje v národě nenávist k druhým národům, státům, rasám, náboženstvím. Nemá cenu se ptát "co s tím spoluobčané uděláme"? Neb jsme ztraceni a rabováni jako po Bílé Hoře a pochybuji, že národ je schopen zplodit generaci obrozenců, jako po 30leté válce a venkov už není schopen zplodit vrstvu českých intelektuálů, jako ve století 19. Z češtiny se stala patlahatlamatilka, proti které někdejší plotňáčtina brněnské spodiny byla srozumitelným jazykem. "Lok daun"!

    OdpovědětSmazat
  8. Nejenom elity ale všech co něco umí. Za to máme zase pomoc ze všech stran. Dříve to bylo jen z SSSR. Jen mě nejde do hlavy proč za emigranty k nám nepovažuje EU všechny Ukrajince, Rumuny, Bulhary a další občanů všech států, kde je nadbytek odborných pracovníků. Proč máme ještě příjmat občany, kteří se tady nedomluví a bude jím zima.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Pradědo, pradědo.
      Jaká pomoc ze všech stran, když tu pomoc potřebují všechny strany... A spasitelka emerička? Ta jen něco za něco. Tak jakápak pomoc.
      A ti emigranti? Snad jen Ukrajince. Ti ostatní jmenovaní jsou v EU. U nich o emigrantech nelze hovořit.

      Smazat
  9. Nedůvěra Českých kacířů ke katolické církvi a státu který ji podporuje neslýchanými církevními restitucemi, pramení z historie i současnosti. Lidé si pamatují jednání pravicových politiků a představitelů vlády v Německu i Vatikánu. Dokonce předseda ústavního soudu byl před provedením církevních restitucí u papeže.
    Velká většina občanů nevidí důvod zásobovat katolíky z vlastních daní. V žádné okolní zemi se tak neděje, tam si svou církev platí věřící. I preláti jistě vidí jakou mají důvěru a že jim klesl počet věřících. Připomněl bych jim i
    nestydaté okolnosti schválení restitucí o půl noci v Parlamentu , hlasem dovezené trestance z ODS. Katolíci si
    mohli opravit špatnou pověst vycházející ze staleté kolaborace a podřízenosti Německé církvi a Německým feudálům. Stejně mizernou pověst má Česká šlechta s německými jmény. V 21.století Čeští katolíci opět - věru svému národu nepomohli, naopak se na mínění většiny občanů
    vykašlali. Stav církve a České "elity" dnes je opět překážkou rozvoje Českého národa, štěpí ho a otravuje vzduch například lhaním o "Mariánském" sloupu.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Anonymní5. listopadu 2020 22:49
      Katolická šlechta, má svého monarchu ve Vatikánu. Tomu slouží. V širším měřítku, všichni katolíci, mají svého monarchu ve Vatikánu a tomu slouží. Viz ty restituce. P.K.

      Smazat
    2. 22:49
      Pane, jsem věřící křesťan, ale církevní aparátníky neberu. Je nás víc, co jsme byli překvapeni honbou za mamonem a politikařením. Je to hřích, právě dnes mohla církev podat pomocnou ruku a ubytovat na doléčení pacienty s covidem v poloprázdných klášterech. Vždyť víme, že nemocnice jsou už přeplněné. Můj Pán Kristus by byl pro.

      Smazat
    3. Nemám nic proti víře,je to naděje a osobní věc každého člověka. Velký problém je ale když člověk fanaticky podporuje bohaté církve které dávno svým chováním ztratili důvěru lidí. To je právě případ Českého národa, jehož katolická církev a šlechta s německými jmény pracovaly proti vlastnímu národu celá staletí. A dnes chtějí vrátit národ tam kde byl skoro zničen promyšlenou genocidou.

      Smazat
  10. Správná poznámka, že Polská první (šlechtická) republika byla zničena neefektivním systémem vlády - volený král a Liberum veto v Sejmu. Ani slavný Turkobijec Jan III. Sobieski to nedokázal změnit a korunu předat synovi. Král nemohl v Polsku změnit jejich ústavu - Zlaté šlechtické svobody. Jeden z důvodů zavádění absolutistické moci krále nebo císaře byla i snaha čelit Osmanským Turkům s jednotnou armádou profesionálů, která postupně přecházela v armádu stálou. Dočasná zemská hotovost stavů nebo jejich slabá žoldnéřská armáda byla většinou zmasakrována viz Moháč 1526. Až koncem 17. století maršál Evžen Savojský s císařskou armádou byl schopen vést dlouhé kampaně a používat složitější manévry jako u Zenty. Dědičná vláda monarchů je většinou lepší než volená monarchie. Dědičný král může být někdy degenerovaný, ale to se dá vyvážit regentskou radou, známe i z naší historie. Pořád je to menší zlo než vnitřní válka. Proto je i dost kritických článků například na závěr Hry o trůny, kde je právě dědičná královláda nahrazena volenou monarchií s mnoha nesmyslnými prvky - je zvolen Seveřan, i když Sever už je jiný stát a který ani není hlavou svého rodu. To by otevřelo časem dveře soupeření desítek vyšších šlechticů, kteří by všichni chtěli kandidovat. GOT je hezká ukázka, co by fungovalo, a co ne z pohledu geopolitiky.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Andrew5. listopadu 2020 23:21
      Dědičná vláda monarchů, nebo volená monarchie?
      Obojí je fajn, ale hlavně je třeba zavést nevolnictví, aby ti hráči o trůny, měli o co hrát. P.K.

      Smazat
    2. Dnes práci dělají mimo jiné i roboti. U monarchie záleží, kdo by byl králem. Habsburka nechci. Přemyslovce bych bral, ale není k mání. Není automatická závislost, že by republika byla vždy svobodnější monarchie. Nevolnictví může být dokonce i v socialismu v určité podobě - povinnost pracovat a zákaz vycestovat. I takové režimy a doby byly.

      Smazat
    3. Andrew6. listopadu 2020 14:43
      „Dnes práci dělají mimo jiné i roboti.“
      A včera pršelo, to je asi tak stejně zajímavé.

      „U monarchie záleží, kdo by byl králem.“
      U monarchie, je všechno špatně. To je kastovní systém, jako v Anglii, nebo v Indii. Vy zde agitujete, nebuďte druhořadí, jenom svojí finanční nedostatečností, staňte se druhořadými, přímo ze zákona. Vy musíte být z TOP09.

      „Není automatická závislost, že by republika byla vždy svobodnější monarchie. Nevolnictví může být dokonce i v socialismu v určité podobě - povinnost pracovat a zákaz vycestovat.“
      Republika teoreticky poskytuje možnost celé populaci, dostat se do vedení země, dle svých schopností. Monarchie to vylučuje i teoreticky. Určuje, které rodiny mají zákonný nárok, spoluúčastnit se vedení země. V republice, země patří lidu, v monarchii, země patří vladaři.

      Zle matičko zle, Švancenberci zde. Jeden ten je jenerál a ten druhý kardinál, zle matičko zle, Švancenberci zde. P.K.

      Smazat
    4. Motáte příliš mnoho věcí dohromady, to se potom těžko odpovídá. TOPku jsem nikdy nevolil. A co je důsledkem toho, že se dá soupeřit o nejvyšší funkci? Rozdělení národa čím dál horším způsobem a vliv plutokratických finančníků na prezidentské volby. Bohaté země v Evropě jsou z velké části monarchie. A nebýt imigrantů, žili by si takoví Švédi, Norové nebo Norové dobře. Tam je problém neomarxismus, kdyby se drželi tradic, neměli by problém s islámem. Nebo příklad Lichtenštejnska, kde dědičný kníže může i vetovat zákon. Jsou snad chudí obyčejní Lichtenštejnci? Knížete můžou odvolat a vyhnat referendem a přesto to neudělali.

      Smazat
    5. Andrew6. listopadu 2020 20:10
      Historickým vývojem jsme se stali demokratickou zemí a vracet se k přežilým formám zpět, mi nepřijde pro náš český národ přínosné. Samozřejmě jsou jedinci, pro které by to bylo velmi přínosné. Zatím podřimují v parlamentu a jejich lokajové na tom pracují.
      Domnívám se, že je nás většina národa, kdo si Váží vzniku naší republiky a masarykova demokratického odkazu. To by mělo být po husitství, dalším našim národním kořenem.
      Žádat nějaké spáče, nebo jejich příbuzné, aby z nás opět udělali lidi druhého řádu, jako za Habsburků, mi přijde dosti zaslepené:
      Zle matičko zle, Švancenberci zde. Jeden ten je jenerál a ten druhý kardinál, zle matičko zle, Švancenberci zde. P.K.

      Smazat
  11. ....zaujímáme postje,místo abychom stáli.....

    OdpovědětSmazat
  12. Porazka na Bile hore je porazkou slechtickych protestantskych vzbourencu proti cisari. Odmitli ho jako krale a zvolili si hejska z Falce. Ten se o bitvu nestaral ani o problemy kralovstvi. Jejich vojsko bylo slozeno ze vsech moznych cizaku, jeho velitele byli az na Slika taky cizaci.
    Zadny cesky narod tam nebojoval, to jsou jenom kecy historiku. Vzbourenci prohrali svou neschopnosti a nedostatkem financi.Jejich vzpoura nemela zadnou nadeji na uspech. Cisar a bavorsky vevoda byli silnejsi. Cesky narod ovsem byl potrestan po porazce take, vzali mu jeho privilegia a 300 let ho drzeli v podruci Habsburku.
    Cisar se pomstil za vzpouru a rekatolizoval ceske protestanty.
    Prestante tady brecet, ze na Bile hore prohral narod, je to lez!!!! Slechticti protestanti prohrali, protoze je cisar zbavil jejich koryt ve funkcich a nahradil je katoliky. To byla pro ne urazka, chteli se cisari pomstit.
    Mala hrstka protestantskych slechticu a panu uvrhla svou vzpourou a porazkou zemi na pospas cisari a katolikum.

    OdpovědětSmazat

Na opakovanou žádost čtenářů, kteří se nechtějí zapojovat do diskuzí obsahující vulgární a urážlivé výroky. Jejich odstraňování je časově náročné a narušuje plynulost diskuze. Proto nebude dále možné vkládat anonymní komentáře.
Pro vložení komentáře je proto nutné se na stránce "Nová republika" přihlásit vpravo v horním rohu této stránky "přihlásit se" (výběrem emailového účtu např. Google) a upravením uživatelského profilu (v kolonce Nastavení>Upravit uživatelský profil). Děkujeme za pochopení.