Reklama

středa 16. prosince 2020

Přerušovaný styk mi nevadí

Patrick Ungermann
16. 12. 2020
Říká se, že učitelé stárnou pomaleji. Nechci namíchnout veřejnost. Vím, že máme různé prázdniny, teď už i slušné platy a nakonec ještě stárneme pomaleji… Prý za to pomalé stárnutí může styk s mládeží, jejíž bujaré kousky z nás nadělají součást mládí našich svěřenců. Nevím. Znal jsem stárnoucího kolegu, co posledních deset let praxe vyhlížel jako šedivý zjizvený mořský vlk samotář. Potkali jsme se, když už si dvě léta lebedil v důchodu. Jak ten vám omládl!

Jednou mi do výuky, už to bude dvacet let, nakráčela paní inspektorka. Nedocházelo mi tenkrát, že inspektoři jsou také lidé a do papírů něco napsat musejí, aby je nikdo nepodezíral, že v práci nic nedělali. Byl jsem začínající pedagog. Protřelí kantoři mě zasvětili do obřadu ukázkové hodiny. Obřad sdílejí žáci a učitelé proti vyšší kontrole. V ukázkové hodině proběhne spousta metod výuky, včetně zkoušení osvědčeného jedničkáře a včetně práce s kybertechnikou. Někdy se vnitřně přistihnete při paradoxu, že v ukázkové hodině jste zjevně probrali menší objem učiva, ale spokojenost s vámi byla nadstandardní. Podobným situacím říkám učitelský protimluv.

Nezapomenu na svoji první inspekci: Tenkrát se mnou žáci (až na pár výjimek) na obřadu ukázkové hodiny nespolupracovali. Tenkrát jsem poměrně přísně dodržoval klasifikační stupně. Jedničku dostali skutečně jen ti výborní, a kdo nic neuměl, slízl nedostatečnou. Je možné, že třída mě za to v ukázkové hodině vykoupala. Představte si mladého sedmadvacetiletého učitele, kterého kybertechnika nenaplňuje. Před půlminutou vešel do třídy 2. A, žáci váhavě povstali na pozdrav, ne všichni, a paní J. v zadní lavici vytáhla z futrálu červené pero. Tabule – datum – číslo hodiny a téma. Učebnice, strana ta a ta, čteme a překládáme článek. Dívka (takový barokní typ) pokračuje ve své vlastní činnosti. Uvolňuje se stříháním učebnice na malé čtverečky. „Proč stříháš učebnici?“ „No, je moje, né?“ Jistě, tohle jsou Klausovy, ne Husákovy děti. Tihle lidé pojem soukromé vlastnictví neomylně znají… Volím zbabělou cestu a dál si žačky nevšímám. Čteme velmi ospale a nad míru koktavě. Překlad se nedaří. Na otázky nikdo neodpovídá. Chodím mezi lavicemi, je mi jasné, že se dějí naschvály, a tak se ke každému středoškolákovi nakloním a špitnu: „Hovno.“ Nějak to třídě rozvázalo jazyk. Teď je možné práci dokončit. Nevím, nakolik který inspektor spucoval žáky. Řekl bych, že je to spíš neobvyklý postup. Po každé inspekci se ale rozvine pověstný kobereček pro kantora. Čekal jsem na koberečku to nejhorší. Opak byl pravdou. Paní inspektorka, bledá přibližně jako já, mi svěřila, že třída byla strašná a jestli nechci raději dělat inspektora, že je to klidnější zaměstnání.

Léty jsem se dopracoval k poznání, že ukázková hodina je podvod. Při nedávné inspekci jsem předvedl běžnou – skutečnou hodinu, kde se vysvětlovala a pilovala jedna jediná látka. Byly to základy společenských věd. Zmínil jsem se, že, má-li být lidstvo přátelštější, musí dospět k odmítnutí sobeckého imperialismu. Následoval dost nepříjemný kobereček: Výuka nebyla pestrá, bylo moc výkladu, zápis byl dlouhý a nikde žádná kybertechnika. A co ten imperialismus? Vždyť je to ryze historický pojem, který do současnosti nepatří. Odvětil jsem, že imperialismus je dějinný pojem, nicméně jeho dějiny se opakují do kolečka, dokola. Obhajoval jsem i celkový postup při výuce. Výsledkem bylo nejen nízké obodování učitele, leč i celková stížnost na školu.

S jarem dorazila výuka na dálku. I já musel ovládnout základní postupy v aplikaci Teams (skupiny, družstva). Na podzim jsme kýžené znalosti znovu zúročili. Cítím se u vytržení! Z domova nebo z prázdné školy učím přes objektiv kamery. Na obrazovce mám monogram žáků. Ti mají vypnuté mikrofony, což šíří blahodárný klid. O to jsem, samozřejmě, na práci soustředěnější. Nevidím nikoho viset na mobilu. Nevidím, že by některý žák spal, nebo se pohlavkoval se sousedem. Kultivovanou atmosféru nerušené práce sem tam doplní piktogram žluté ruky. To se někdo hlásí… Kratičké písemné zprávy studentů se osvobodily od ústních brutalit. Nezlobte se. Patřím mezi lidi, pro které půvab každé slečny končí tam, kde se jí z úst vydere pověstné: „Ty vole!“ A že jsou dívky schopné sprosťačit i víc, je známé. V hrubostech už bylo jakési stejnosti napříč pohlavími dosaženo.

Přiznávám, že jsem se jednou účastnil ostrého výstupu tělo na tělo. Žákyně, znechucená, že má dojít k tabuli napsat větu, učitele sprostě seřvala na tři doby. Kantor šok rychle setřásl a stejně sprostě na tři doby vyčinil té holčině. Byl z toho sec mazec v ředitelně. Oběma se naložilo stejně, L. stržila dvojku z mravu, já pracovní výtku. Může to být spravedlivé s malinkou výhradou, že akce a reakce není totéž. A proto, kdo se chce vyhnout některým reakcím, nepodniká některé akce.

Pedagogové, hlavně na prvním stupni škol, mají koronaviru za zlé, že přerušuje jejich každodenní a tolik potřebný kontakt s dětmi. Ze vzpomínek vím, že magnetické jablíčko v rukou paní učitelky je víc než sebeunylejší piktogram v počítači. Mně nevadí přerušení styku s mládeží výukou na dálku. Mně většina žactva od patnácti do osmnácti let na rtech nevisí. A právě do elektronického smogu s klávesovými zkratkami moji „kujóni“ mizí rádi. „Teamsování“ je pro ně tak trochu vzrůšo. Je to na každý pád vybočení ze stereotypu. Třeba ta možnost vypnout si kameru i mikrofon, učitele mít na příjmu a bafnout si cigaretu, aniž to kantor uhlídá. Dá se rošťačit, něco ošulit, a kdo má pevnou vůli, přičinlivě studuje, jako by vysedával ve školní lavici. Vybavuje se mi v té souvislosti moudrá glosa Julia Satinského: „Každý mluví o tom, jakou planetu zanecháme pro své děti, ale jen málokdo uvažuje, jaké děti zanecháme pro svou planetu.“

Díky výuce na dálku jsem poprvé od předškolního dětství uviděl a ucítil, jak chutná jaro. Nablízko jsem se seznámil s podzimem. Budík mě nevynášel v zubech na půl šestou. Mohl jsem pomáhat starým rodičům. Prostě jsem byl při ruce. Mé činnosti mohlo pozorovat a účastnit se jich mé dítě. Už jsem psal, že karanténa vrátila rodinám rodinný život – na čas, na chvíli. Nerad bych vzbudil dojem parazita, který těží ze stavu věcí, jaký živnostníkům ve sféře služeb nadělil těžké kruhy pod očima. Je pravděpodobné, že doba nás nutí vyměnit spotřební ekonomiku za hospodaření pěstitelsko-chovatelské.

Je možné, že ekonomické ukazatele nebudou napříště platit za ty nejdůležitější. Snad proto, že v nich tápou a ztrácejí se v nich lidé. Na otázku, co je to a jaká je životní úroveň obyvatel, lze odpovědět různě a lze si přizvat na pomoc různá kritéria měření životní úrovně. Být montovna aut, tranzitní země a odpoledne třeštit na výletech v obchoďáku, to je jen jedno měřítko naší životní zátěže a nějakého toho blaha. Osobně jsem si v časech takovéto prosperity připadal jako dutá kovová krabice na poušti, anebo ve skladu s pachy éček v potravinách. Když budu víc času věnovat nejbližším bytostem v nejbližším prostředí, pracovní elán mi to jedině posílí. Také vztah k žákům se ozdraví. A nakonec i počítačové prostředí, co dosud namnoze přejímalo jakousi levnější úlohu lejster, umožní přechod do jiné pracovitosti, která nás nedrží pod zámkem, ale při životě.

11 komentářů :

  1. V roce 1963 jsem studoval 1. ročník nejmenované průmyslovky a chystal se na hodinu dějepisu, který jsem měl rád, protože jsem tenkráte ještě naivně věřil, že pravdivě vykládá dějiny lidstva. Po zazvonění nečekaně otevřel dveře učebny učitel Máca (který jinak ctil i na SŠ akademickou čtvrťhodinku) a uklidnil nás "seďte a poslouchejte! Přišla k nám do revíru škodná. Kdo neumí levou, kdo umí pravou, ale všichni se budou hlásit"! Teprve pak se otevřely dveře a do učebny vkročil ředitel a představil nám nějakého trpajzlíka jako soudruha inspektora. Od té doby již vím, kdo kurví školský systém - učitelé to nejsou!!!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Re (18:11):
      Napsal jste to pěkně, a hlavně laskavě!
      ---
      Jen jedna osobní otázka, a sice proč se vám (jako technikovi-prumkařovi) líbil dějepis? Vliv učitele? Očekával bych spíš matiku či fyziku ...

      Smazat
    2. 18:11 MÝLÍTE SE. Já jsem v letech 1959-63 měl třídního jež nás učil matematiku,fyziku a hudební výchovu. Při HV hrál na housle a my zpívali. Většinou to dopadlo tak,že zavřel futrál a řekl zpěváci z vás nebudou, ale matematiku budete potřebovat. Na střední škole jsem prošel výběrovým řízením a z 200 uchazečů bylo nás přijato 39 s tím, že druhák nás ještě pročistí. Opět jsem měl "štěstí" na třídního učitele. Situace se opakovala. Vyučoval nás 3 předměty. Dodnes na ně rád vzpomínám a v duchu děkuji. Vnuk studoval také střední odbornou školu. Rodiče neměli čas a já jsem se za ně zúčastnil rodič. schůzky. Manželka mě musela neustále "uklidňovat", neboť úroveň dnešních "profesorů" se nedala poslouchat. MŠ připravuje maturity s najatou firmou za stamiliony. V roce 1967 stačil školník, který zkontroloval rozhlas a 1 dozorující učitel, který psal zadaná témata na tabuli vyhlašovaná ČR. Pouze 4. předmět-odborný vyhlašovalo vedení školy. Kam jsme se to dostali ..........

      Smazat
  2. Františku!
    Matematiku nás celé 4 roky učila prsatá Dušana Káňová.
    Všichni jsme po ní tajně toužili, a proto jsme se matiku poctivě drvili. To se mi vyplatilo u maturity, kdy jsem si místo ruštiny (tu jsem dokonale ovládal včetně hrubých vulgarit) maturoval z matiky a jedno z témat byly součtové goniometrické funkce. Protože jsem znal pouze ty základní, rozhodl jsem se ty ostatní odvodit pomocí substitucí. Dušana mírně zazmatkovala a ve snaze mi zabránit v průseru se motala u mnou popsané tabule, takže jsem ji taktně rukou na jejím ňadru (sedmičky) odsunul stranou, aby komise mohla sledovat můj intelektuální výkon. Dostal jsem pochopitelně za jedna a dodnes nevím zda to bylo za výsledek nebo za cestu k němu.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Re (21:45):
      No vida, na co všechno si člověk - vzdor půlstoletí - vzpomene!
      To výtečné ocenění bylo zcela jistě za výkon. Komise dobře věděla, co z obého cení víc, a vyjádřila to jasně ...
      Mějte hezké svátky!!, a dík za zavzpomínání.

      Smazat
    2. Pamatuji si to, byl jsem členemz kušebníkomise.

      Smazat
  3. Skvělý text a - kupodivu - i skvělé komentáře :-)) Díky za obojí!

    OdpovědětSmazat
  4. Hezké vzpomínání. Já bych z gymplu napsal knihu.

    OdpovědětSmazat
  5. Potěšili jste mne hoši!

    Ale já Vás nepoděsím, protože ta moje školská story pokračovala na VŠ, kde jsem v prváku narazil na deskriptívu a Doc. Husárika. Z průmky 1. ročníku jsem si pamatoval pitomé definice totálních základů a tak jsem měl oproti SVVŠ-kařům trochu problémy s geometrickými konstrukcemi. Pan docent naši skupinu měl i na cvika z desky a byl na nás pes (nebo jenom na mne?) a tak jsem se jednou při marné snaze zkonstruovat řez tělesa ve středové projekci ozval.
    Přihlásil jsem se a pravil:"soudruhu docente ten řez v té středovce je strašně složitý". Husárik ožil a zeptal se :"a čo je na tom zložité, keď znáte všetkých 21 základných úloh, tak je úplne lahostajné v akom zobrazovaní ich používate:"
    To neměl dělat, protože mi dodal odvahu k oponování.
    "Právě ty Vaše základní úlohy jsou strašně abstraktní".

    To jsem neměl říkat, podíval se svýma modrýma očima až do nejzazších mozkových závitů v mé hlavě, jako by chtěl objevit, odkud se ta nehorázná blbost vlasně bere a pak lakonicky prohlásil pouze tři slova:"A ČO NIEJE?"
    A šel se věnovat spolužačce. Tenkrát jsem si myslel, že mne odbyl frází, ale až po letech jsem pochopil hloubku jeho odpovědi. To až se mi do očí díval vyděšený prvák průmky a ptal se: "a proč se to učíme?". Tenkrát jsem si poprvé uvědomil jak těžké je odpovědět pravdivě a přitom výstižně a motivačně a zmohl jsem se na odpověď:
    "To já nevím, pokud zdědíte po dědovi truhlárnu, pak budete poznatky o sesychání dřeva potřebovat, ale pokud budete v kaufu prodávat trenky tak zcela jistě nikoliv!"

    Byla to sice rozsáhlá odpověď, ale světe div se ten žák ji pochopil a nejenže vystudoval průmku, ale i VŠ.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. ... ano, po mnoha letech si člověk spíš vzpomene na ty, kteří byli nároční a ve škole mu něco předali, byť i za cenu značného (studijního) úsilí či vypětí.
      Poněkud odlišný ovšem byl, je a asi i bude pohled studenta, který vždy rád proplouvá.
      V té době jsme nebyli jiní, jen odpovědnost pedagogů za kvalitní přípravu svěřených žáků a studentů se mi dnes zdá jaksi pokleslá. Jakoby ji už ani nepociťovali.

      Smazat

Na opakovanou žádost čtenářů, kteří se nechtějí zapojovat do diskuzí obsahující vulgární a urážlivé výroky. Jejich odstraňování je časově náročné a narušuje plynulost diskuze. Proto nebude dále možné vkládat anonymní komentáře.
Pro vložení komentáře je proto nutné se na stránce "Nová republika" přihlásit vpravo v horním rohu této stránky "přihlásit se" (výběrem emailového účtu např. Google) a upravením uživatelského profilu (v kolonce Nastavení>Upravit uživatelský profil). Děkujeme za pochopení.