Reklama

pátek 4. prosince 2020

Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (12. díl)

Petr Kužvart

4. 12. 2020

Shrnutí poznatků o podrobnostech konce reálného socialismu v Československu a několik vět k problematice tajných spolupracovníků StB.


Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz)

Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (11. díl) 

Shrnutí poznatků o podrobnostech konce reálného socialismu v Československu


Pokud jde o přípravné období, tedy dobu od roku 1987, pak je zřejmé pnutí ve vrcholovém vedení a aparátu KSČ, kde se začaly objevovat různé odstředivé i radikálně „perestrojkové“ tendence – viz svědectví o záměrech a postupu Rudolfa Hegenberta. Je nutno zdůraznit, že vedoucí struktury strany nebyly jednolité. Už řadu měsíců se tu množily sóloakce jednotlivců a skupinek, jež hodlaly nadcházející události ovlivnit, postavit se jim do čela a využít jich pro sebe, někdy i sehrát roli nového vůdčího prvku. Typicky tak jednal po nějakou dobu Rudolf Hegenbart, ale vedle něj a nezávisle na něm také tandem Štěpán – Mohorita, a samostatně i Ladislav Adamec. Tak se stalo, že vůdčí stranické struktury nebyly ve chvíli rozhodující krize schopny jednotně, účinně a rychle jednat jako akceschopný celek. Své šance tak během několika málo dní zcela promarnily.

Je to zajímavé, protože to svědčí o značném vnitřním rozkladu těchto struktur. Přitom pohled do historie nabízí hodně odlišné výjevy. Druhdy málo početní bolševici byli pověstní svou až vojenskou disciplinovaností a pokud se podíváme na přípravy a zvládnutí únorového převratu v roce 1948 u nás, tak musíme uznat vysokou organizovanost a akceschopnost řídících struktur i nasazených sil. Ale tyto doby byly v 80. letech již dávnou minulostí. Dvakrát už se během let generačně obměnilo obsazení důležitých funkcí na střední a vyšší úrovni aparátu a nové kádry už byly z poněkud jiného těsta. Postupně se u nich rozšiřoval výrazný deficit upřímného přesvědčení a pocitu samozřejmé, bezvýjimečné a povinné věrnosti “rodné” straně, tak časté ještě v únoru 1948 a v letech po něm. Šířily se kariéristické motivace a pragmatismus, byť se navenek nadále průběžně provozovalo na oficiální úrovni povinné divadýlko uvědomělosti a zaklínání se marxismem-leninismem, věcí socialismu, spojenectví se Sovětským svazem – a nikdy jinak! Doba se hodně změnila a lidé též. Tím je možno vysvětlit nejednotu vedení KSČ a jeho celkovou nízkou akceschopnost v rozhodných dnech krize. Řada hráčů už nekopala za společnou věc, ale hrála své vlastní mocenské a kariérní hry, jeli “na vlastní triko”. Součástí jejich hry už byl i pád stávajícího vedení a využití tohoto pádu. Postrádali už dosud bezchybný a silný (koneckonců třídní) instinkt, který vždy v minulosti bezchybně velel semknout se v krizové situaci a zmáhat ji jako dobře organizovaná jednotná falanga, centrálně po vojensku řízená.

Ostatně už přinejmenším od konce 60. let probíhal uvnitř monopolně-byrokratických struktur strany a státu dlouhodobý, plíživě se rozvíjející úpadek. Mezi jeho příčiny patřilo určitě průběžné, kontinuální, ba prohlubující se ekonomické a technické zaostávání za dobovým a tedy srovnatelným kapitalismem, Již zmíněná několikerá generační obměna proběhnuvší od roku 1948 způsobovala, že každá nová generace byla pragmatičtější, motivovanější kariérismem víc a víc. Od původního étosu budování socialismu se stále více vzdalovaly. Každá nová generace brala méně vážně ideologické imperativy a povinná propagandistická cvičení. Deprimující vliv mělo i dlouhodobé přeshraniční působení vzmáhající se západní spotřební společnosti a její pozlátko zjevné úspěšnosti. Do toho přichází postupné snižování napětí mezi stranami studené války v průběhu 70. let a rozvoj pragmatických styků se Západem. To vše mělo vliv na postupnou erozi a rozvolňování původně tuhého byrokratického centralismu a posilování parciálních zájmů příslušníků monopolní byrokracie.

Sovětský svaz byl po celá desetiletí garantem neměnnosti a nezměnitelnosti poměrů, tedy základní jistoty reálně socialistického režimu u nás. V závěru 80. let se to ale úplně změnilo. Od sovětského vedení začal být vyvíjen zcela jednoznačný tlak ve směru nastartování nejprve obměny vrcholového vedení a posléze i politického převratu u nás. Nakonec to bylo pěkně uspěchané: Tlak na provedení už nejen změny vrcholového vedení, ale i systémových změn (“svobodné volby”), a to rychle, ještě před setkáním Gorbačova s americkým prezidentem Georgem Bushem seniorem. To se mělo konat již 2. až 3. prosince 1989 na Maltě. Tehdy už tedy chtěli mít dosavadní sovětští spojenci politické změny v Československu v chodu. Že se v obdobném smyslu činil i Západ, je zřejmé, přinejmenším ze zmíněné srpnové večeře v hotelu Paříž.

Vypadá to, že v předchozí kapitole citovaná svědectví lze považovat za víceméně hodnověrná. Základní otázkou ale je, proč sovětské vedení provádělo uvedené propřevratové aktivity a dokonce samo aktivně vnucovalo ne-reálněsocialistickou možnost budoucího vývoje? Co je vedlo k úsilí, aby státní převraty nejen u nás takto opravdu a bez krveprolití proběhly? Co sovětskému vedení americký prezident či Západ slíbili, že aktivně podpořilo změnu politických režimů v satelitních státech? Což nechápalo, že tak ztratí své mocenské pozice v oblasti východní Evropy, kterou dosud ovládalo? Netušilo, že to může být natrvalo a že to bude mít další destabilizující vliv na samotný SSSR?

Vyskytují se víceméně spiklenecké představy o Gorbačovově otevřené zradě či kapitulantství. Ale tady pouhé domněnky a spekulace nestačí. Je nezbytné vycházet z faktů. Z toho, co víme, je zřejmé, že perestrojková věrchuška Sovětského svazu hodila přes palubu nejen dosavadní vrcholové vedení ÚV KSČ, ale i celý reálný socialismus v Československu. Už nepočítala se stávajícím, ale poté ani s novým vedením KSČ, nekomunikovala už ani s tímto obměněným vedením. Ve dnech 4. a 5. prosince se Urbánek a Adamec v Moskvě marně snažili o audienci u Gorbačova, takže se již i nově zvolený generální tajemník KSČ a úřadující předseda federální vlády stali pro Sověty zjevně lidmi mimo hru. Sověti s nimi jako s rozhodujícími hráči v politické hře o moc v Československu už prostě nepočítali. Sovětská strana vystupovala také rozhodně proti případnému silovému vystoupení na záchranu reálného socialismu a otevřela cestu k pokojné změně politického režimu. Je možné, že věřila v přechodnost tohoto vývoje a měla za to, že až zvládne perestrojku a zkonsoliduje SSSR, její vliv ve východní Evropě bude obnoven. To byla ale riskantní úvaha bez záruky. A vývoj událostí šel opravdu následně jiným směrem a eliminoval tyto málo reálné naděje, o nichž již byla řeč.

Je zapotřebí pochopit záměry a důvody jednání vrcholového sovětského vedení i jeho spojenců, vývoj jejich představ a koncepcí v druhé polovině 80. let. Ovšem z přístupných oficiálních dobových pramenů toho můžeme zjistit jen velmi málo. V předchozích částech tohoto textu jsme si z dostupných dobových svědectvích udělali určitý přehled, který snad to podstatné zachycuje. Přesto je nutno ještě mnohé odkrýt, zdokumentovat, poznat a pochopit. Zpřístupnit a nastudovat oficiální primární prameny. Uvidíme v budoucnu. Pokud někdo z vás, vážení čtenáři, na cokoli doposud neznámého a hodnověrného v tomto směru narazíte, sem s tím! Zatím víme, co je uvedeno výše – a to jsem se pokusil přehledně poskládat a vyhodnotit.

Vypadá to, že lidé z StB soustředění kolem náměstka FMV Alojze Lorence od léta 1989 připravovali klíčovou událost, jež měla změny spustit. Zprvu asi ani netušili, při jaké příležitosti ji spustí. Vzpomínka na 17. listopad 1939 byla připravována až později na podzim a patrně až v době těchto příprav se vsadilo na toto datum. Předtím asi stejně jako Charta 77 pokládali za vhodný a pravděpodobný moment spuštění převratových aktivit až 10. prosinec, tedy mezinárodně vzpomínaný Den lidských práv a dobu těsně před plánovaným zasedáním pléna ÚV KSČ. Ale jakmile se ujasnil scénář upomínky na 17. listopad 1939, přípravy se soustředily na toto listopadové výroční datum. Za povolením demonstrace stal ústřední a městský aparát SSM. Jak víme, měl úzké propojení na mladší kádry v StB soustředěné kolem gen. Lorence a na skupinu na úrovni městského vedení strany kolem Miroslava Štěpána.

Předem musela být připravena a zorganizována řada opatření souvisejících se scénářem pamětního shromáždění, pochodu a následné konfrontace policie s demonstrujícími. Tehdy asi přišli i na nápad s falešným mrtvým studentem, vhodným akceleračním detailem, který může pomoci nastartovat kádrovou výměnu ve vedení strany. Ale právě tento prvek nastartoval aktivity lidového komparsu v ulicích, vrcholící alespoň v Praze plošným, masovým vystoupením tohoto komparsu – a s tím se podle všeho nepočítalo. Příprava policejního zajištění akce 17. listopadu 1989 probíhala podle všeho po dvou liniích a ve dvou policejních štábech, jeden byl rutinní, běžný, jaký býval ustavován vždy, když šlo o nějakou připravovanou veřejnou událost (tady velel pplk. Danišovič), druhý pak pracoval podle odchylného, od léta postupně vytvářeného převratového scénáře. Je otázkou k dalšímu zkoumání, kdo a nakolik měl pouze záměr změnit vedení strany a kdo mohl mít i záměr širší.

Vypadá to také tak, že sovětské působení v rozhodných dnech nebylo úplně jednotné. Na jedné straně působily propřevratové síly z některých součástí KGB, na druhé straně pak lidé z resortu vnitra SSSR s odchylným zadáním.

Paralelně, nezávisle na vedení strany, se tandem Štěpán – Mohorita připravoval na převzetí vrcholové moci. Na zasedání ÚV KSČ svolané na polovinu prosince podle všeho nechtěli čekat, změny měly začít dříve. Na prosincovém plénu pak bylo možno proběhlé změny zpětně potvrdit a politicky posvětit.

Silové nástroje režimu nebyly nijak ochromené a byly plně akceschopné, žádný výrazný rozklad je dosud nepostihl. Na počátku krize jim stačilo jen zavelet.

Pokud jde o samotný 17. listopad, tam je průběh událostí celkem dobře dokladován. Úředně respektovaný a oficiálně spoluorganizovaný průvod je na Vyšehradě ukončen, dav infiltrovaný příslušníky StB se ale nerozchází a je doveden do centra. Na Národní třídě dochází po řadě výzev k rozchodu k uzávěře prostoru a k policejnímu zákroku. Předem je vše organizačně zajištěno. Poručík StB Ludvík Zifčák sehrává roli mrtvého studenta, je odvezen z Národní a pak mizí z Prahy. V řídícím štábu Městské správy VB (patrně sídlícím v nově dokončeném policejním paláci v Kongresové ulici – pozn. P. K.) sice velí podplukovník MV Michal Danišovič, ale vedle něj sedí generál MV SSSR Gennadij Petrovič Teslenko. Politicky řídí pražskou SNB Miroslav Štěpán. Ve vile MV v Břevnově tou dobou večeří generál Lorenc a náčelníci československé kontrarozvědky s generálporučíkem KGB Viktorem F. Gruškem a jím vedenou delegací, jež 14. listopadu přicestovala. Setkání se protáhne přes půlnoc a účastníci jsou o policejním zásahu velmi dobře informováni. Generál Gruško přítomné přesvědčuje, že k opakování policejního násilí již nesmí dojít – je přece před summitem na Maltě! 18. listopadu odpoledne pak delegace KGB z Prahy odlétá. Stávající vedení KSČ je po celou rozhodnou dobu během 17. listopadu v umělém „informačním stínu“. Až pozdě se dozvídá, co a jak se v noci stalo.

Generál Lorenc hned v sobotu 18. listopadu zakazuje StB aktivní působení v událostech, má se provádět pouze zpravodajská činnost. Podle všeho tento náměstek FMV stál předtím v čele alternativních příprav na policejní manévry u příležitosti vzpomínkových aktivit k 17. listopadu. Nyní své lidi z další aktivní účasti na vývoji událostí stahuje. Provádí tento obrat pod tlakem generála Gruška, se kterým jednal uplynulé noci? Vypadá to pravděpodobně. Podobně jedná o něco později i další nepochybně velmi dobře informovaný člen stranického vedení, Rudolf Hegenbart, když 21. 11. večer nepřijímá uložené úkoly k přípravě silového řešení a místo toho pro údajnou nemoc opouští Prahu a jede domů na Vysočinu, aby se dalších událostí již neúčastnil. Vlastně již od 18. listopadu se situace vyvíjí neřízeně, živelně.

Politbyro se v neděli večer 19.11. sice sejde, ale na ničem se nedohodne. Poslední vhodná chvíle pro zastavení rozběhu masových a do značné míry živelných událostí je ještě v zárodku promeškána. Pokud by zde bylo rozhodnuto o zklidnění situace za pomoci silových složek, pak byl čas přes noc uvést věci do pohybu a v pondělí mohla být Praha plná policejních patrol – a byl by klid. Zbývalo by pouze (nejlépe ještě během noci) dosadit cenzory a hlídače do několika redakcí celostátních médií a v poklidu vybrat osazenstvo Činoherní klubu a několik dalších divadel nebo galerií. Mimo Prahu by nebylo třeba dělat vůbec nic. Tam byl klid.

Hlavním aktérem se na několik příštích dní stává – zejména v Praze – lid, který se pohnul a stal se masovým komparsem, který svou účastí v ulicích posune policejní akci z pátečního večera do dějinotvorné polohy. Bez této masové lidové účasti by zbyla jen vzpomínka na policejní výprask bez výrazného pokračování. Možná by následně došlo k personální obměně na FMV a také v předsednictvu ÚV KSČ, ale to by bylo všechno. Nicméně zjevná policejní brutalita a falešný mrtvý student na Národní třídě, to zafungovalo jako velmi účinná rozbuška: Bijí naše děti! A lid se dal do pohybu – a už se nezastavil.

Jediný další kvalifikovaný a potenciálně účinný pokus o zvrat událostí (které se ovšem již v ulicích Prahy mohutně rozvíjejí v podobě masových demonstrací) je podniknut na zasedání předsednictva ÚV KSČ 21. listopadu večer: Je rozhodnuto povolat mimopražské LM do Prahy. Pokyn je již prováděn, když do věci zasáhne z městské úrovně Miroslav Štěpán a svým nátlakem dosáhne odvolání rozkazu. Štěpán také odmítne organizovat demonstraci na podporu stávajícího vedení strany v Praze na Staroměstském náměstí. Jakeš rozkaz o povolání milicí ještě v noci z 21. na 22. listopadu opravdu odvolává. Následujícího dne, tedy 22. 11. 1989, je toto odvolání i provedeno a náčelník hlavního štábu LM je okamžitě sesazen. Tím se vedení strany a státu prakticky vzdalo možnosti silového řešení a definitivně promeškalo i svou šanci na přežití, ačkoli připravenost k silovému zásahu ještě několik dní přetrvávala.

Federální ministr vnitra vyhlašuje v pondělí 20.11. mimořádné bezpečnostní opatření 3. stupně, ale to znamená jen pohotovost a přípravu koordinace FMV s FMNO a LM. Dál se nepokračuje. Ministr národní obrany generál Václavík navštěvuje Jakeše 22. 11., konstatuje připravenost k zásahu, ale Jakeš silové řešení odmítá, stejně jako téhož dne později konaná schůze předsednictva ÚV KSČ. Opět generál Václavík vystupuje s nabídkou vojenského zásahu na plénu ÚV KSČ 24. 11., ale je zase odmítnut. Rada obrany státu nebyla ani svolána, nezasedla a tedy ani nejednala a nerozhodovala. Pohotovost v ČSLA končí 26. 11., ministr vnitra 28. 11. snižuje mimořádné bezpečnostní opatření na 1. stupeň a 1. 12. je ruší úplně. K pokusu o silové řešení tedy nakonec vůbec nedošlo.

V rozhodujících dnech se Miroslav Štěpán a Vasil Mohorita pokoušejí svrhnout dosavadní vedení strany. Na rozdíl od politbyra vystupují s ideou dialogu s opozicí a odmítají silové řešení. Tudy útočí na vrcholové stranické vedení, snaží se na ně svalit politickou odpovědnost za 17. listopad a chystají se vedení KSČ ovládnout. Ale nejsou úspěšní. Štěpánovy snahy končí 23.11. po nepovedeném projevu v závodě ČKD Lokomotiva-Sokolovo v Praze Vysočanech. Dne 24. 11. je voleno nové, Urbánkovo vedení KSČ. Pokus o výměnu vedení dopadl tedy úplně jinak, než Štěpán a spol. zamýšleli.

Vzhledem k nerozhodnosti stranického vedení se iniciativy od 21. 11. chopil také předseda federální vlády Ladislav Adamec a začal vyjednávat s opozicí. Šlo o jeho individuální, na stranickém vedení nezávislou aktivitu. Jeho naděje sehrát klíčovou roli na předělu mezi špičkou dosavadního režimu a opozicí a stát se generálním tajemníkem komunistické strany nebo dokonce novým prezidentem končí nevydařeným projevem na Letenské pláni 23. 11. Sestaví sice ještě novou federální vládu (ve složení 15:5), ta však existuje jen od 3. 12. do 7. 12., a pak již sestavuje novou vládu Čalfa.

Lze konstatovat, že stranické a státní vedení v rozhodující době prokázalo nerozhodnost, neakceschopnost a nejednotu. Mělo k dispozici nedotčené a plně funkční silové složky, ale nebylo schopno zavelet k jejich užití. S výjimkou jednoho pokusu, který byl po několika hodinách odvolán. Od 23. listopadu bylo již ale pozdě. Je velmi pravděpodobné, že klíčovou roli sehrálo důrazné varování generála KGB Gruška, přednesené špičkám StB v noci ze 17. na 18. listopad na společné večeři v břevnovské vile ministerstva vnitra. Od tohoto momentu lze sledovat opakovaně vyjadřovanou neochotu šéfa StB Lorence k veřejnému nasazení SNB proti rozvíjejícím se opozičním a lidovým aktivitám.

Obdobně vyznívá i jednání Rudolfa Hegenbarta, který raději 21. listopadu večer odjíždí domů – mimo Prahu a ničeho se dál neúčastní. Miroslav Štěpán měl podle všeho nenásilný vývoj zahrnující odsouzení a vyšetřování policejního zákroku na Národní třídě a navázání dialogu s opozicí jako součást své vlastní mocenské hry o dosažení vrcholové moci.

Na centrální politickou reprezentaci pozdního reálně-socialistického režimu musel působit zdrcujícím způsobem fakt, že Sovětský svaz její moc již nezaštítí, ba právě naopak: Jeho vojska budou drsnou hrozbou bojového nasazení garantovat nenásilné řešení vnitropolitické krize! Těžko mohli členové vedení o těchto faktech nevědět, a to již v průběhu roku 1989 a dozajista, oficiálně a napevno počínaje 21. listopadem 1989, kdy sovětská ambasáda rozšířila vyjádření vedení SSSR k situaci v Československu po 17. listopadu. Těžko mohli po 20 letech normalizačního režimu nerozborně jištěného sovětským mocenským vlivem neprožívat nyní obrovský šok, který je musel víceméně vnitřně paralyzovat. Dosavadní dlouholetý mocenský vesmír se jim zhroutil. Pochopili, že to dál nemá cenu, že je konec. Proto se místopředseda federální vlády Miroslav Obzina po vyslechnutí stanoviska vedení SSSR dne 21. listopadu v Petschkově paláci rozbrečel. Pochopil, že končí. Oni vůbec nebyli zvyklí svou moc si vynucovat a hájit vlastními prostředky a silami, odpovídat sami za sebe a za své činy. Přinejmenším od roku 1969 byli pouhou satelitní odnoží sovětské monopolní byrokracie s velmi omezenými vlastními kompetencemi, zato s úplnou politickou závislostí na mocenském centru v Kremlu.

To, co následovalo, byla rychlá destrukce orgánů a struktur diktatury monopolní byrokracie. Již v lednu 1990 byla zrušena StB. A následoval obrovský majetkový přesun, doslovné rozchvácení a vyrabování národního majetku. Byla provedena kapitalistická transformace ekonomiky, zahájená pitoreskní, zkratkovitou, na zlodějnách a majetkových restitucích založenou „prvotní“ akumulací kapitálu v omezeném okruhu aktérů do rukou těch, kteří tvořili základ nově vznikajících majetných tříd, opor vznikajících už nových politických a mocenských pořádků.

Takto tedy podle všeho padl reálný socialismus v Československu. Rychle a náhle. Bez výrazného sovětského destruktivního až vyděračského vlivu, drsného nátlaku, by k tomu podle všeho nedošlo. Krize systému by se vyvíjela jinak. Možná i násilně, nastolením vojensko-policejní diktatury. Nebo možná naopak pomaleji, stupňovitě, postupným rozkladem dosavadních pořádků. Po obměně vrcholového vedení by docházelo k postupným reformám a liberalizacím, ke kulatým stolům s opozicí a k politickým kompromisům, krok za krokem.

Ale dlouhodoběji již reálný socialismus nemohl přežít. V Československu konce 80. let neměl na samostatnou, svébytnou existenci a Sověti ho prostě hodili přes palubu. To už nešlo ukočírovat. Celé to závěrečné dějství poněkud připomíná bělohorský debakl: Ozbrojená moc byla pohromadě, pořád vlastně obstojně sešikovaná a připravená, ale prvý podstatnější otřes – útok protivníka vedl k tomu, že se vše naráz dominovým stylem sesypalo a úplně zhroutilo. Následoval rychlý konec starých časů. Vlastně se ani pořádně nebojovalo. Na Bílé Hoře ani v listopadu 1989.

Přitom dva dny po policejním výprasku na Národní třídě, v neděli 19. listopadu večer, mohlo zasedající politbyro zavelet – a v následující pondělí by byla Praha plná příslušníků SNB, vojsk MV a Lidových milicí (tehdy byly i ty pražské ještě akceschopné a nerozkládaly se), Sověti neměli ještě čas se k situaci oficiálně vyjádřit a navíc se ještě lid masově nepohnul. Byl dosud celkem klid. Pár divadel a galerií bylo možno snadno izolovat a vyklidit. Pokud by tohle podnikli, vzpomínalo by se dnes na Národní třídu podobně jako na Palachův týden, tedy jako na jednu z dílčích epizod. Možná opravdu tím rozhodujícím momentem bylo setkání delegace vedení KGB s vedením StB v Břevnově večer a v noci z pátku 17. listopadu na sobotu. To mohlo rozhodnout o opuštění možnosti silového řešení ze strany vedení StB a k rozkladu vůle k akci ve vedení KSČ. Kdo ví?

Pokus o zastavení rozvíjejících se masových událostí nařízený na 22. listopad už by – pokud by byl dotažen a ne hned po vydání rozkazu zase odvolán – úspěšný být nemusel a mohlo dojít snadno k široké konfrontaci silových struktur s masami lidu v ulicích Prahy a hrozil tedy rumunský scénář. A později už bylo na všechno příliš pozdě a rychlý rozklad dosavadní moci už byl v chodu. Mimopražské prostředí mělo výrazné zpoždění, ale s jistým fázovým posunem poněkud zvolna a váhavě pak následovalo v protestních aktivitách Prahu. Hlava byla starému režimu nikoli uťata, ale znehybněna. Údy se pak podvolily nevyhnutelnému.

Na závěr poučený shrnující pohled aktéra tehdejších událostí na straně politické opozice, Michaela Kocába: „Rigidní vedení (československého – pozn. P.K.) státu perestrojku nepřijalo. Gorbačov pravděpodobně zorganizoval, či alespoň podpořil první převrat – i když konkrétní důkazy jsem nenašel – ve východním Německu. Padl tam Honecker a byl nahrazen Egonem Krenzem. To nebyl reformní komunista – to byl jen mladší, padesátiletý, bývalý vůdce komunistické mládeže a od roku 1983 člen politbyra SED, takový Štěpán či Mohorita východního Německa. Čili klasický vnitrostranický převrat, který byl naplánován i v Československu. U nás se ale nepovedl, protože ho jeho osnovatelé zpackali a naši disidenti rychle zareagovali.“ (123)

Tak nějak to tedy podle všeho bylo.


K problematice tajných spolupracovníků Státní bezpečnosti


Analýza ani jakýkoli soustavnější výklad reálného socialismu se nemohou vyhnout problematice sítí spolupracovníků tajné (státní) policie. Mnozí považují jejich roli za zcela stěžejní v dějinách tohoto uspořádání. Je tomu opravdu tak? Nepřeceňuje se zde jedna část, jeden rys systému na úkor dalších? Podívejme se na věc podrobněji.

Musíme vzít v úvahu, že reálný socialismus si vždy zakládal na rozvinutém a důkladném systému všeobecného státně-bezpečnostního špiclování, na soustavném udržování a zdokonalování sofistikované soustavy sběru a vyhodnocování informací za pomoci obvyklých technik a postupů využívaných tajnými službami všech států, nejen těch reálně-socialistických. Systém zahrnoval i propracované způsoby aktivního ovlivňování společenských procesů a úkolování mohutné sítě tajných spolupracovníků (vlivová agentura), systém tedy nezahrnoval pouze prosté donašečství. Asi nejsofistikovanější a nejvýkonnější byla východoněmecká Stasi (Ministerium für Staatssicherheit), československá StB ale nijak zvlášť nezaostávala.

Traduje se, že dlouhá řada československých politických disidentů, kteří v listopadu 1989 sehráli svou roli, byla zároveň spolupracovníky StB. Je to velmi pravděpodobné, ale s následujícími výhradami a upřesněními. Je nutno zdůraznit, že ve značném počtu případů mohl být takový disident politicky se angažující v 80. letech a počátkem let 90. zapleten s StB jen po určitou část svého života a vůbec to nemuselo vždy být právě v 80. letech nebo přímo v roce 1989. V řadě případů se se Státní bezpečností zapletli tito lidé už dříve, často v době svého mládí, v 50. letech – a pak od nějakého momentu jejich spolupráce s StB z různých příčin skončila. Dobrým příkladem je osud již zemřelé herečky Vlasty Chramostové, ohledně které jsou informace o spolupráci s StB z 50. let 20. století zachovány a spolehlivě doloženy, neexistují však pro dobu její disidentské normalizační antikariéry v 70. – 80. letech. Nebo případ PhDr. Zbyňka Fišera – v mládí proslulého hrabalovského bohéma (Něžný barbar), později významného samizdatového básníka a beletristy Egona Bondyho. Ten fungoval jako tajný spolupracovník pod krycím jménem „Klíma” v letech 1961 – 1968 a pod krycím jménem „Mao” v letech 1974 – 1976. Poté byla spolupráce ukončena, dokonce ze strany StB. V 80. a v 90. letech tedy fungoval bez policejního vytěžování či úkolování. V případě Egona Bondyho je zvlášť zavrženíhodný fakt, že šlo o dlouhodobě nemocného člověka, který trpíval hlubokými cyklickými psychickými depresemi. Estébákům proto stačilo počkat si a využít takového jeho chorobného stavu – a mohli si s ním dělat, co chtěli. (124)

Devadesátá léta tu neuvádím omylem: Tehdy totiž nebylo vyloučeno, že některá z nově vznikajících tuzemských tajných služeb nebo obrozujících se policejních struktur kryla a přebírala některé spolupracovníky StB stejně tak, jako kdysi mladá StB přebírala vybrané agenty Gestapa. A což teprve agentura KGB, jež u nás byla rovněž početná! Kolik jejích členů přešlo pod FSB nebo jiné tajné služby Ruské federace? A mohlo jít jak o převzetí prostých donašečů, tak i o klíčové představitele vlivového působení. Totéž se nepochybně týká i stejně temných rejdů jiných, zejména západních tajných služeb.

Jako další příklad typického působení v roli policejního konfidenta pouze po omezený úsek individuálního životaběhu lze uvést obzvláště politováníhodnou historii Lecha Wałęsy, o kterém je spolehlivě doloženo, že v letech 1971 až 1976 opravdu donášel na své spolupracovníky (zejména na aktivní účastníky nedávných bouří na polském Pobřeží z prosince 1970) státní policii, tedy SB, polské obdobě StB (Służba Bezpieczeństwa). Pak už ne – spolupráce prokazatelně skončila a on se orientoval na opoziční aktivity. Pikantní je, že on sám, ač hodnověrně usvědčen, nikdy své agentství nepřiznal, stále je tvrdohlavě popírá a dokonce v době, kdy byl polským prezidentem, stahoval z úředních archivů dochované dokumenty o své spolupráci s SB a pochopitelně je pak nevracel: Ještě po mnoha letech tedy stále snaživě zametal stopy a veřejně lhal. (125)

Spisový materiál vznikající z utajované spolupráce s StB a informace z něj, stejně jako z registrů svazků, byly již před listopadem 1989 a zvláště po něm velmi výbušný a s oblibou zneužívaný materiál v politických střetech a čistkách. To dokumentují kupříkladu zajímavé postřehy Petra Saka:

„Při diskusi na jednom semináři v Evropském domě, která byla věnována práci s archivními svazky, JUDr. Miroslav Polreich, jeden z našich nejvýznamnějších zpravodajců, přesvědčivě doložil, že i svazky v archivech jsou zmanipulované a nepravdivé. Samozřejmě, že ne všechny, ovšem problém je, že my nevíme, které zmanipulované jsou a které ne.

(…) Dokonce ještě před „listopadem“ a následně probíhal boj i uvnitř STB, který se projevil i v tom, koho svazky byly skartovány a kdo byl předhozen a obětován a s kým se počítalo do budoucna.

(…) Po listopadu zjevně, ale fakticky dávno před listopadem, dostaly strategický význam archivy a svazky StB. V předstihu již před převratem probíhaly selektivní skartace svazků z archivů StB. Nová elita, jejíž významnou část tvořili disidenti, se soustředila na kontrolu nad archivy a svazky StB, což je pochopitelné, vzhledem k tomu, že kolem dvou třetin disidentů a chartistů byli agenti StB (Dolejší, 2014), případně dalších zpravodajských služeb. Proto nový ministr vnitra Richard Sacher, sám agent StB, shromáždil svazky StB nové politické elity do Fondu Z (Sak, 2018), který se ztratil či stal nedostupným.


V Jihočeském kraji stál po listopadovém převratu, a své rehabilitaci, v čele občanské prověřovací komise člověk, který byl obětí normalizačních prověrek. Krátce po jeho jmenování se u něho objevila disidentka, tehdy ve funkci náměstkyně ministra vnitra České republiky Petruška Šustrová (sama se vztahem ke kraji, neboť měla v Bechyni dům…) a požadovala předání archivních svazků „mikrofiší“ z výslechů členů Charty 77 v kraji. Po odmítnutí je vydat, protože nedisponovala písemným pověřením ministra R. Sachera, se vrátila v dalších dnech s pověřením, podepsaným vrchním velitelem branné moci Václavem Havlem, ale už neuspěla, neboť mezitím pro dokumenty poslal ministr vnitra svého kurýra.

Ne všechny svazky disidentů se podařilo skartovat a tak občas se vynoří kauza disidenta agenta, jako v případě nedávno zemřelé herečky Vlasty Chramostové. Ovšem STB nad svazky, lustracemi a prověrkami neztratilo kontrolu. Problém v řízeném procesu způsobil Cibulka se svým tzv. Cibulkovým seznamem (agentů), který je však již také vytříděný.”
 (53)

K tématu tajných spolupracovníků StB ještě toto: „Poměrně velká část představitelů Charty 77 byla spolupracovníky naší kontrarozvědky, ale někteří spolupracovali přímo s KGB. Kdy k navázání spolupráce u jednotlivců došlo, je těžké určit, ale předpokládám, že někdy v době komunistických prověrek po roce 1970, kdy byli bývalí prominenti vyloučeni z KSČ, tedy v době tvrdé normalizace. Tehdy jim hrozilo např. dlouholeté vězení za rozvracení republiky, velezradu apod. Sověti této situace využili a některé z pozdějších členů Charty 77 zverbovali do svých služeb. Potřebovali získávat informace z prostředí vyloučených prominentů KSČ a mít přehled o situaci v československém disentu. Tyto informace o skutečném stavu pak sloužily k porovnání s oficiálním zpravodajstvím strany a vlády ČSSR. … kolikrát si i dost odporovaly. Bylo to pro sovětskou rozvědku velmi výhodné, poněvadž tak měla snadnou kontrolu celé naší práce, aniž by musela pohnout prstem a stálo ji to o hodně míň financí, než kdyby to musela dělat sama.

(…) ne jedna, ale hned několik osob, které tvořily myšlenkový růst Charty 77, jsou spolupracovníky ruské KGB a jejich činnost je přímo řízena a úkolována řídícími orgány této služby na našem území. To, že v naší republice dojde k politickým změnám a zainteresovaní členové Charty 77 na tom intenzivně po zaúkolování svými řídícími orgány pracují, to bylo jasné. Ostatní členové Charty 77 tak jako všude jinde plnili úkoly ovcí, příkazy svých vůdců se snem o lepší budoucnosti. Příkladem je John Bok a jemu podobní, který dnes po vystřízlivění kupodivu vystupuje s levicovými názory.“ (126)

Tolik tedy získaný vzorek faktografie a vzpomínek k tématu spolupracovníků StB. Závěrem bych chtěl důrazně varovat před schematickým chápáním problému spolupráce s StB v dobách reálného socialismu a zjednodušeným studenoválečnickým přístupem k tomuto tématu – tak rozšířeným a tak nesprávným! Většina spolupracovala z donucení, vydírána nebo nějak obdobně motivována. Byli ale i spolupracovníci z přesvědčení (odhaduji, že z takových se rekrutovali rezidenti StB, tedy agenti, kteří pracovali na vyšší úrovni, provozovali vlastní síť informátorů a soustavně tak pokrývali určené prostředí). Ale byli také – a to je asi nejhnusnější a skutečně odsouzeníhodné, lidé jednající z pomstychtivosti nebo ze zištnosti a kariérismu. Život je pestrý a nejednoznačný a ke každému případu bychom měli přistupovat zvlášť, nestranně a chápat lidské chyby, slabosti a selhání. Byly případy, kdy se postižený dokázal ubránit, jako jeden můj předlistopadový známý, který pod nátlakem podepsal vázací akt, pak se mu to v hlavě rozleželo, šel za chartistou Ivanem Dejmalem a všechno mu řekl. A tak o něm vyšla hned nazítří zcela konkrétní a jmenovitá relace v Infochu (samizdatové periodikum „Informace o Chartě 77”) nebo ve sděleních VONSu (Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných) – už se přesně nepamatuji, a to včetně uvedení určeného krycího jména – a věc byla vyřízena! Ten člověk zmařil celou policejní hru a zůstal čistý. Soudruzi příslušníci museli mít vztek… Však mu to taky potom hezky osladili: donutili jej k vystěhování pár měsíců před listopadem 1989!

Sám jsem na sobě cítil na konci 80. let zvyšující se tlak a postupné rozpracovávání ze strany StB. Nejdříve předvolání k podání vysvětlení a pak se šlo domů. Pak už zadržování a předvádění k výslechu a následně pobyt na cele předběžného zadržení a zajištění. Dalším stupněm – který naštěstí už nestihli – by patrně bylo obvinění z některého trestného činu (Pobuřování? Podvracení? Zástupná obecně kriminální delikvence?) a následoval by nátlak na podpis vázacího aktu se slibem, že v případě jeho podpisu se ve stíhání nebude pokračovat. Pokud by se člověk nepodvolil, tak mohl čekat vyšetřovací vazbu, soud a nepodmíněný trest odnětí svobody. Tak nějak by to bývalo se mnou a mnoha jinými mohlo probíhat. Naštěstí to v mém případě už nestihli. Pokud by nepřišel listopad 1989, vůbec netuším, jak by to se mnou dopadlo. Byli to profesionálové, měli dost času a celý sofistikovaný aparát, archivy, techniku – a proti nim stál zpravidla bezbranný ustrašený človíček. Šlo zpravidla o velmi asymetrickou konfrontaci, kde se jen stěží dalo něco podstatnějšího proti StB uhrát.

Je nutno odpustit mnohá lidská selhání a chyby, vyjma opravdových a průkazných zištných, kariéristických a pomstychtivých motivů.


Poznámky a odkazy:

(53) Sak Petr, „17.11. 1989, mýtus a realita”, publikováno 9.11. 2019, web Nová republika, (http://www.novarepublika.cz/search?q=17.11.+1989%2C+m%C3%BDtus+a+realita)
(123) „Michael Kocáb: Komunisté v listopadu 1989 promarnili šanci k vnitrostranickému puči”, 4. 11. 2019, zdroj: https://literarky.cz/civilizace/469-michael-kocab-komuniste-v-listopadu-1989-promarnili-sanci-k-vnitrostranickemu-puci
(124) Osobní archiv autora – v podrobnostech lze odkázat na informace z velmi dobře informovaného a zcela spolehlivého zdroje, který nehodlám konkretizovat.
(125) Cenckiewicz Sławomir, „Lech Wałęsa jako tajný spolupracovník s krycím jménem „Bolek” – rekonstrukce jeho spolupráce s Bezpečnostní službou (1970 – 1976)”, publikováno v: Securitas imperii 20, č. 01/2012, ÚSTR, str. 94 – 117).
(126) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 141 – 142



Související články:

Převzato z e-republika.cz


25 komentářů :

  1. Reálný socializmus dokázal , že lidé mohou žít důstojně .Nezaměstnanost,bezdomovci byl neznámý pojem.Dnešní doba má hodně co dohánět , ale kapitalismem to nezvládne.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Než takové ubohé bláboly, které s názvem článku nemají nic společného by se měl autor zaměřit na analýzu zlodějského kapitalizmu v jeho imperialistické podobě !! A pokusit se rozkrýt podstatu dnešní moci a úlohu buržoazní "demokracie" ve správě státu zlodějů a korupčníků !!

      Smazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětSmazat
  3. takova ztrata casu timto nic nerikajicim clankem!!! no ale pokud se zminujete o "vytridenych" svazcich STB tak je treba zduraznit kdo je nechal vytridit!? ano, byl to Richard Sacher na pokyn Vaska Havla 2.4.1990, ktery nechal skartovat desetitisice stbaku i (nektere Havlovy)!(mam kopii tohoto panfletu!!)
    pokud je zde zminka o Kocabovi tak ten je veden jako spolupracovnik STB tak jako Bartoska, Horacek, Havel, Klaus, Drahos a spousta jinych!!!mozna ze i vy kluci jste nekteri v aktech STB co?
    takze pane V.Dvoraku nez mi zase date vyhruzku ke smazani meho hloupeho az hnusneho komentu, rad vam zaslu kopie STB cisel jmenovanych spolupracovniku!
    jinak jak rikam clanek je o NICEM!!!
    jelikoz pisu z jineho compu tak se podepisuji zde DOBRAK

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Vy jste byl topič v Malešicích? Myslím, že kdybyste opravdu měl nějakou takovou kopii, tak jste dnes boháč. Anebo mrtvý. A kdybyste opravdu měl cokoli tak zajímavého, tak byste to dávno zveřejnil. To není nic technicky tak náročného.

      Smazat
    2. kapriku pokud hovoris ke mne tak ano delam topice v letnim kine! no ty hnupe nevis neznas tak spis to vypada ze tys tu za to-piča z reporyji
      dle vzoru starosty! a rikam ze mam rozkaz Sachera o skartovani stb slozek! kopirovat se tu asi neda tak bych ti to mohl opsat ty cocot🤑🤑

      Smazat
    3. kaprik just 4u ya dickhead:

      Pokyn federálního ministra vnitra
      k zajištění ochrany údajů v evidencích statisticko evidenčního odboru vnitřní a organizační správy federálního ministerstva vnitra
      V zájmu zajištění stability politického vývoje nařizuji s okamžitou platností:
      Vyjmout z ústřední evidence SEO VOS FMV evidenční karty, které se týkají
      a. prezidenta republiky,
      b. členů federální vlády, vlády České republiky a vlády Slovenské republiky,
      c. poslanců Federálního shromáždění,
      d. poslanců České národní rady, Slovenské národní rady a předáků politických stran.
      Vyjmout archivní materiály uložené v operativním archivu SEO VOS FMV, které se vztahují k výše uvedeným osobám.
      Uložit registrační protokoly do plechových obalů a tyto zapečetit. Změny v registraci řešit náhradním způsobem s využitím lístkovnice a na počítači.
      Evidenční karty, archivní materiály a registrační protokoly uložit do zvláštního fondu SEO VOS FMV.
      Okamžitě signalizovat ministru vnitra ČSFR všechny případy, kdy lustrace směřuje do okruhu osob, uvedených v bodu 1 tohoto pokynu.
      Ministr vnitra ČSFR
      JUDr. Richard Sacher
      V Praze dne 2. dubna 1990

      Smazat
    4. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Smazat
    5. karpi jak se ti libi mnou "vyrobena" kopie prikazu? no nejde mi sem zkopirovat uredni razitko ale zaslu ti ho na email za pakatel! at muzes taky delat "big miney" ty gumo😎

      Smazat
    6. Dobráku, velmi dobře si pamatuji tu dobu. Nemám sice dokumenty, chvíli byl k jeho kroku (Sachra) mediální rozruch ale vše utichlo převzetím nové moci. Přesto nevěřím ve skartování inkriminovaných dokumentů, jen k jejich ukrytí na vydírání povolnosti. Nedožiji se sice odtajnění ale historie se k nim oklikou dostane přes paměti nebo změnou režimu "pravdy a lásky".

      Smazat
    7. @dobrak
      Díky za odpověď - ať už byla jakákoli.
      Tento příkaz žádným tajemstvím není, je například zde:

      https://narodnidemokracie.cz/pokyn-federalniho-ministra-vnitra-zahladit-stopy/

      Jde o to, kde jsou ty plechový krabice a co je v nich...

      Smazat
    8. karpi povolny a spol. ma omluva zadne skartovani nebylo zadni stbaci zde nebyli ani uz nejsou stare struktury padly 17.11.89 takze republika je "cista"! no jaky dalsi vtip byste chteli slyset! a tem mnou oznacennym stbackum vyse take omluva!vse jsem si vymyslel i ten sacheruv
      prikaz byl muj vymysl takze nic nebylo!havel nebyl konfident stb horacek "sazkar", klaus "kluk",
      zkratka nikdo nic vseci jsou v tejto zemi muzikanti!whoa?!

      Smazat
  4. Dějiny píší vítězové. Po MAJDANU 1989 to proběhlo jako po druhé světové válce. Důkazů je dost viz níže.
    To znamená, že celá historie druhé světové války, vydávaná moderní historiografií za oficiální, byla vytvořena s jediným cílem – zakrýt skutečnou pravdu o strašných událostech těch let.“ V posledních dnech války zmizelo 90 % dokumentů týkajících se financování strany. Spálil je především Hitlerův pokladník Franz Xavier Schwarz, jenž si chtěl po válce zničením důkazů zachránit kůži. Spálil vše, co pro něj bylo „nebezpečné“, to nepodstatné ponechal. A nebezpečné pro něj byly všechny dokumenty, které se týkaly vítězů války – Angličanů, Francouzů či Američanů.
    https://www.casopis-sifra.cz/kdo-platil-hitlera/

    OdpovědětSmazat
  5. tondo jak ty i ja rikame! vekmi ubohy clanek dale NfC

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Mozna ze zde tonda a ty napisete ty dejiny lepe a radostneji ,dejte se do toho cekame.
      Jinak autorovi dik za velice dobre shrnuti informaci v tomto i minulych clancich

      Smazat
    2. Je tak těžké si všimnout, že autor záměrně popisuje podružné známky výkonu státní moci, které pokřivovaly skutečné mravní hodnoty socializmu a to, že za socializmu byli pouze zaměstnanci a tím nebylo takové zlodějské prostředí, korupce a vůbec všeobecná zločinnost !! A to nemluvě o koloniálních válkách rozpoutaných po zrušení Varšavské smlouvy ! Bývalý socializmus byl schopen nápravy marginálních rozporů, kdežto KAPITALIZMUS je odporný zdegenerovaný režim, který je možno napravit pouze jeho odstraněním !!

      Smazat
  6. jozin ja to shrnu v nekolika vetach! zkratka v cr je stale u moci mnoho starych struktur stbaku! vasek lahvac musel tyto struktury nechat u moci byl to tzv."deal"! a ze si to tu byvali soudruzi rozkradli to ti nemusim snad rikat ne? a co ta charta77, jo a co anticharta o te neni zminka?! takze jozinku pac a pusu

    OdpovědětSmazat
  7. Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Nevím kolik mi projasňovalo totáč moje bezstarostné dětství. Ale někdy přemýšlím, kolik toho ošklivého zavinil Brežněv, nebo Husák. Pamatuji si kolik zboží ze zápladu bylo za Kadára v Maďarsku a v NDR byly zase soukromé pekárny a cukrárny a to vše byl taky totáč. Jen u nás asi platilo - Poturčenec horší Turka -.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Souhlas, Brežněvovi se podařilo zdiskreditovat myšlenku socialistické diktatury zejména ve Francii a Itálii, kde po roce 68 komunisté odcházeli ze scény a Husák vyvolal averzi vůči SSSR (byla povinnost KSČ obhájit před veřejností přítomnost sovětských vojsk, když to generálové požadovali) a podstatnou emigrační vlnu. Zákon o trestnosti opuštění republiky Poláci ani Maďaři neměli.Při překročení povolené délky pobytu se jim pouze krátila dovolená. Mimochodem, Poláci měli základní výměru dovolené 3 týdny , my jenom dva.

      Smazat
  8. Pokud si chcete přečíst Rudolfa Hegenbarta dnes, článek je např. v časopise
    www.obrys-kmen.cz
    číslo 45 (předposlední)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. 14:41, dík za zajímavý odkaz. Stálo by za obsáhlejší diskuzi ...

      Smazat
  9. Na PL připomíná herec Ivan Vyskočil příslib vyrovnání platů s Rakouskem a Německem po státním převratu v roce 1989. Kužvart jako aktivista v OF má v tom také prsty. Podporoval lháře a místo omluv za tento podvod se snaží tuto lež všemožně zakrývat. Takovému člověku nejde věřit ani nos mezi očima. Kdy konečně přizná svůj podíl viny a lidem se omluví?

    OdpovědětSmazat

  10. Reakce na příspěvek individua označujícího se “incognita” z 6. prosince 2020, 22.19 hod.

    Nevím, kde berete tu neuvěřitelnou smělost obviňovant mě z toho, že “v tom mám také prsty”. Ze zkratkovitého vyjádření dovozuji, že mám mít “jako aktivita OF” mít prsty v restauraci kapitalismu v této zemi. Dokonce požadujete mou omluvu!

    Tak aby bylo jasno:

    Nevíte zhola nic o mé angažovanosti v průběhu 80. let zprvu v nezáviských ekologických iniciativách a posléze i v politické opoziční aktivitě před listopadovými událostmi 1989.

    Nevíte zhola nic o tom, jak jsme s Egonen Bondym, Petrem Uhlem, Sašou Kramerem, Štěpánem Steigerem a přáteli anarchistické orientace zakládali na podzim 1989 Levou alternativu (LA), tehdy jedinou skupinu radikální nekomunistické levice, jež formálně vznikla 18. listopadu 1989 v dopoledních hodinách v našem obýváku, a neprodleně začala veřejně varovat před riziky rekapitalizace Československa, posléze tvrdě krititzovala Václava Klause a jeho stranu, deroucí se k moci. Nebylo to nic platné, říkali jsme pravdu, ale byla to zcela bezmocná pravda. Většinové mínění bylo dobově připitomělé, schematické a paušálně protilevicové. S čestnou výjimkou našich přátel z Obrody, se kterou jsme měli seriózní kontakty. LA i Obroda se snažily v rámci OF držet bohužel nehajitelné pozice obrozující se autentické levice, jež do politického spektra patří. Není divu že si pak většinová společnost, opilá dobovými iluzemi bez odporu nechala navléknout klausovskou ohlávku ekonomické transformace, jež znamenala rozchvácení, zničení a zašantročení společného národního jmění.

    Nevíte zhola nic o záslužných antifašistických aktivitách našich anarchistických přátel v čele s Láďou Novákem, blahé paměti, poněkud problematickým Jakubem Polákem a přítelem Romanem Laubem proti vzmáhajícím se aktivitám pravicových radikálů, fašistů ze skinhedských kruhů. Tam šlo o přesdržku, ne-li o něco horšího.

    Nevíte zhola nic o tom, jak jsme s přítelem Ivanem Davidem, také členem LA, po večerech sepisovali ekologickou a zdravotnickou kapitolu alternativního programu ČSSD, se kterým pak zjara 1993 Miloš Zeman na hradecném sjezdu porazil Horákovo vedení a zahájil důslednou opozici proti klausovské politice. Já kvůli tomu tehdy vyletěl dokonce ze zaměstnání.

    Nemám se věru za co stydět a dokonce i s odstupem mnoha let jsem hrdý na to, co jsem tehdy dělal, o co jsem se spolu s přáteli neúspěšně a bez naděje na okamžitý efekt snažil. Budoucnost nám bohužel dávala stále vic za pravdu.

    Kde berete tu smělost, požadovat ode mě omluvu? Za co?? Naprosto neuvěřitelné!

    Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz)

    OdpovědětSmazat
  11. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětSmazat
  12. Kužvart a současně Unknown ? Protože mi to nějak nesedí, nemám nic proti jiným názorům a zdaleka nechci soudit OF. I když vím, že u mích rodičů zrovna pan Uhl ztratil kredit. Ale jen za sebe musím poznamenat, že poznámky pana Unknowna jsou podle mne primitivní a jen provokační.

    OdpovědětSmazat

Na opakovanou žádost čtenářů, kteří se nechtějí zapojovat do diskuzí obsahující vulgární a urážlivé výroky. Jejich odstraňování je časově náročné a narušuje plynulost diskuze. Proto nebude dále možné vkládat anonymní komentáře.
Pro vložení komentáře je proto nutné se na stránce "Nová republika" přihlásit vpravo v horním rohu této stránky "přihlásit se" (výběrem emailového účtu např. Google) a upravením uživatelského profilu (v kolonce Nastavení>Upravit uživatelský profil). Děkujeme za pochopení.