Reklama

úterý 19. ledna 2021

Francouzské školství v sevření islamistů

Ivan David

19. 1. 2021
 

Násilí proti židovským studentům, autocenzura mezi učiteli – to je to, co dělají islamisté ve francouzských školách. Nová kniha školního inspektora Jean-Pierre Obina, který po celá desetiletí sledoval šíření islamistických myšlenkových vzorů ve Francii, je varováním pro ty, kteří tento problém raději popírají a ignorují. Cituji z článku Luciena Scherrera pro Neue Zürcher Zeitung (NZZ):

„Židovské děti byly prvními, kdo zažili náboženskou nenávist. Když Jean-Pierre Obin, generální inspektor francouzského ministerstva školství, v roce 1996 prováděl inspekci školy v imigrační čtvrti v Lyonu, rektor mu dal následující informace: „Generální inspektore, musím vás informovat, že poslední dva židovští studenti opustili tuto školu.“ Rektor nás ujistil, že se snažil ve škole děti chránit. Cestou do školy však byli i nadále šikanováni a biti. Dnešní studie ukazují, že ve Francii chodí na státní školu pouze každé třetí židovské dítě. Drtivá většina se ze strachu před islamisticky motivovaným násilím stáhla do židovských a katolických soukromých škol. I tato fakta lze číst v nedávno vydané knize Jean-Pierre Obina „Comment on laissé l'islamisme pénétrer l'école“ („Jak necháme pronikat islamismus do škol“).

Kniha vyšla ve Francii těsně před teroristickými útoky loni v říjnu, kdy islamista na ulici uřízl hlavu učiteli Samuelu Patymu a tuniský žadatel o azyl v Nice zabil nožem tři věřící katolíky. Obinova zjištění vyvolala ve Francii senzaci; v dalších zemích však byly uvedeny pouze některé úryvky, protože zatím není k dispozici žádný překlad. Učitel ve výslužbě a školní inspektor Obin po desetiletí sledovali vzestup islamismu. A to, co píše na téměř 160 stranách, je zajímavé nejen pro francouzské čtenáře. „Problémy, které popisuje, jsou nyní virulentní téměř ve všech evropských imigračních společnostech - do jisté míry ve Švýcarsku, zřetelně ve velkých německých městech, jako je Berlín, kde jsou šikanovány židovské děti a mladí muslimové veřejně projevují solidaritu s Patyho vrahem.“, konstatuje NZZ.

Autor článku dále uvádí, že čtení je poučné z mnoha důvodů. Třeba proto, že všude v západní Evropě fungují mechanismy, které se „osvědčily“ ve Willkommenskultur – relativizace, nechuť vidět zjevná fakta, popírání, spatřování viny jinde. Další děsivý jev, který bývalého školního inspektora vedl k napsání zmíněné knihy, je násilí proti dívkám. K němu článek cituje: 

„Mezinárodní kontext radikalizace bylo možno vidět již ve Francii na počátku 90. let, kdy islamisté vedli válku proti alžírskému státu a v době první války v Perském zálivu. Ředitelé škol a učitelé, jak píše Obin, ho informovali o změnách chování mezi studenty z Maghrebu (severní Afrika, Maroko, Alžír). Inspektor si uvědomil, co je za těmito „událostmi“, až v roce 1996, kdy byl v Lyonu informován o systematickém „školení“ židovských studentů, kteří podle logiky svých mučitelů měli odčinit izraelskou politiku. Jeho šok z toho, „co se děje za obecného ticha“, byl tak velký, že začal zkoumat islamistické tendence po celé zemi. Zjištění, která představil ministrovi školství Lucovi Ferrymu v roce 2003 společně s dalšími vědci, byla a jsou děsivá. 

Protože kromě verbálního a násilného antisemitismu se vyznačují studenti a jejich rodiče inspirovaní islamisty otevřeným pohrdáním demokratickými hodnotami a zásadami. Odmítají číst určité knihy, ignorují historická fakta, jako je holocaust, bojkotují hodiny biologie. Protestují proti hodinám tělesné výchovy a plavání, kde jsou chlapci společně s děvčaty, a odmítají podávat si ruce s ženami nebo homosexuály. Existují také zprávy o šikaně dívek a „nevěřících“. Jeden učitel uvádí, že učí pouze s koránem na stole. Jedna škola v oddělení Drôme upustila od vyvěšování francouzské vlajky, protože je pravidelně pálena. A v Marseille, kde již byl na některých školách každý desátý středoškolák ve vězení, pronásledovali a zabili mladiství muslimové dívku, kterou obvinili z „nemorálnosti“.“

Kniha, která vyšla v roce 2003, vzbudila pramálo pozornosti, jak píše autor článku v NZZ. Rychle byla „pohřbena bez obřadu“. Podle Obina toto „zapomenutí“ jen prohloubilo to, co se stalo později po roce 2015. Toto zjištění podporuje autor řadou anekdot a studií. Podle nich dnes dvě třetiny muslimských studentů staví náboženské zákony nad zákony státu. 41% věří, že za péči o své děti jsou primárně odpovědné ženy, a pouze 6% věří, že teorie evoluce je důvěryhodná. Mezi učiteli je tak rozšířený strach z incidentů, které, jak se ukázalo, mohou vést až ke smrti dotyčného, že provádí důkladnou autocenzuru ve snaze nedotknout se náboženského přesvědčení muslimských dětí, zejména chlapců. Jídelny nabízejí menu pro muslimy, devítileté dívky chodí navzdory oficiálnímu zákazu do školy zahalené a podle mnoha rodičů je nejskandálnější pohádkou ta o třech malých prasátkách. Většina dívek z muslimských rodin trpí alergií na chlór – nemusí pak navštěvovat hodiny plavání. A někteří ředitelé škol přímo najímají své dozorčí pracovníky v prostředí drobných zločinců nebo salafistů, protože ti jediní si dovedou zjednat respekt. 

Autor knihy“ Jak necháme pronikat islamismus do škol“ dává vinu jednak radikálním muslimům a Muslimskému bratrstvu, ale především viní školské orgány, správce škol a politiky, „kteří příliš často opouštějí „své“ učitele - ze strachu, pohodlí nebo ideologické iluze“. Lépe situovaní rodiče zhoršují problém umisťováním svých dětí do „bezpečných“ a soukromých škol (chování, které je obzvláště oblíbené u levicově liberálních vrstev), takže oficiálně to není vůbec žádný problém. „Týká se to jen několika škol,“ slýchají podle Obina už roky ti, kdo se snaží před tímto vývojem varovat. Nebo: „Nechceme zde způsobovat zbytečný rozruch.“ Někteří se snaží umlčet obzvláště tvrdohlavé jedince tím, že je obviní z islamofobie, rasismu, paranoie, nahrávání extrémní pravici nebo ze všeho dohromady. 

Podle názoru bývalého školního inspektora jde fenoménem „odmítání“ napříč stranami. Významnou odpovědnost však přiznává politické levici za tendenci, která je rozšířená na ministerstvech a univerzitách, tj. - považovat všechny muslimy za oběti. Extrémní levice, tradičně silná ve Francii, jde obzvláště daleko. Protože tato „obětní levice“ považuje muslimy za nový proletariát; nebojí se ale ani spolupráce s arcireakčními islamisty. Společně si stěžují na islamofobii, USA a „sionismus“, což často znamená jednoduše Židy. Kromě krajní levice definuje Obin „sociálně liberální“ levici, která vzdává poctu kulturně relativistickému multikulturalismu a také „moralizující“, dříve křesťanskou sociální levici. To vše je charakterizováno skutečností, že státům není uděleno právo kontrolovat migraci ani požadovat od migrantů jakékoli závazky.

Objektivně se tak tyto levicové proudy staly pro islamisty užitečnými idioty, i kdyby s nimi otevřeně nespolupracovali, což činí. Pravicové extremisty a pravicové populisty pak Obin považuje za „nepřátelské bratry“ islamistů - protože oba zneužívají existenci svého (ideologicky ne tak vzdáleného) oponenta, aby se prezentovali jako oběti zla.

V citovaném článku NZZ se o autorovi knihy píše: „Sám Obin píše z pohledu staré levice, která se zformovala během indočínských a alžírských válek. Jeho bratr byl aktivistou komunistické strany, on sám pracoval v Alžírsku několik let po porážce francouzské koloniální armády. V zemi traumatizované válečnými zločiny byl mladý učitel svědkem nejen kamenování. Setkal se také s mnoha otevřenými muslimy, kteří jsou přesvědčeni, že islámská populace se brzy osvobodí od tradičních omezení. Státní úředník ve výslužbě si zachoval přesvědčení, že „síly světla“ nakonec zvítězí i v islámském světě. Ve své knize také odhaluje neotřesitelnou víru v integrační a emancipační moc světských škol ve Francii. 

Z krátkodobého hlediska došel k závěru, že člověk musí být pesimista, ale z dlouhodobého hlediska optimista. Zdá se, že alespoň ve Francii začalo přehodnocování, a to nejen od barbarských vražd z loňského října. Namísto vágního stěžování si na „terorismus“ je nyní nepřítel mnoha politiky jasně identifikován. Obin vidí zlom v roce 2015, kdy muslimští školáci narušili stovky vzpomínkových akcí na oběti útoků na redakci Charlie Hebdo a košer supermarket. Protože nyní se rétorika konečně zbavila narativu „ojedinělých případů“, což se ukázalo být pouze zbožným přáním.“

Článek končí konstatováním: „Obin píše, že jeho kniha by měla být „alarmem“. Věnoval ji vnučce páru, se kterým jsou přátelé. Sedmnáctiletá školačka byla islamisty zavražděna 13. listopadu 2015 v pařížském koncertním sále Bataclan.“, konstatuje NZZ.

Nu, co dodat – to, co Švýcarům, Francouzům a Němcům nyní „pracně dochází“, jsme věděli už dávno. Nejpozději v roce 2015. Po kraválech o silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem 2015, kdy byly masově obtěžovány ženy a dívky a došlo k několika znásilněním, se to dokonale potvrdilo. Ovšem, ve Francii už to po mnoha vraždách pojmenoval i prezident. V Německu však Willkommenskultur poběží dál. A bude se bojovat proti pravicovému extrémismu, jak prohlásil ve svém projevu nový předseda CDU Armin Laschet. Co je pravicový extremismus, určí mainstream. A Německo je nám blíže a určité aspekty našeho života určuje více, než by nám mohlo být milé. Nesmíme ztratit ze zřetele, že pokud si určité problémy nepřivodíme, nebudeme je muset za desítky let pracně pojmenovávat, o řešení nemluvě.

10 komentářů :

  1. Na tom západě musí být opravdu banda bezmozků je jasné jak se islám projevuje je to politický nástroj ne jen náboženství.A ohromný fanatismus jak nás neustále přesvědčují. Je třeba chránit naši bezpečnou zem před nimi.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Kdyby jenom na západě...
      Jen počkejte až se zapojí unk Howni a Já Jo (J.J.).

      Smazat
  2. Tohle vám na ČT rozhodně neřeknou! Exkluzivní výpověď dvou Čechů, kteří pod vlajkou Cizinecké legie dělají pořádek v no-go zónách ve Francii…

    Před několika dny se nám podařilo kontaktovat dva Čechy, kteří se coby příslušníci Cizinecké legie podílí na udržování pořádku v tzv. no-go zónách na území Francie. Tyto oblasti se nachází vedle Francie také ve Velké Británii, Švédsku, Belgii či Německu a jsou charakteristické vysokým podílem muslimského obyvatelstva, vysokou kriminalitou, vysokou nezaměstnaností a rovněž vysokou neúctou k dodržování zákonů dané země. Zkušenosti Viléma i Čeňka z působení v no-go zónách jsou šokující a stěží uvěřitelné. Bohužel, taková je realita

    Původně jsme chtěliz výpovědí obou Čechů, jejichž jména byla z důvodů zachování anonamyty pozměněna, vyvořit text. Ovšem Vilém i Čeněk ukázali, že členové Cizinecké legie mohou kromě fyzické sily a bojových dovedností oplývat také talentem pozorovacím a „psacím“. Níže si proto můžete přečíst nejprve Vilémův text v původním znění a doplnili jsme jej ještě o postřehy Čeňka, se kterým jsme komunikovali napřímo. S nadsázkou si ještě dovolíme připsat, že pokud pánové „dělají pořádek“ stejně jako píšou, může se Francie snad ještě zachránit.

    Nuže, dost bylo teoretizování a vysvětlování a předáváme již slovo hlavním aktérům. Nejprve Vilémovi:

    „….Jako příslušník Cizinecké legie se momentálně společně s francouzskou armádou účastním už několik měsíců pravidelných patrol a hlídek ve všech městech Francie, kde je to zapotřebí (program Vigipirate). Kvůli současnému dění se tzv. „ochrana měst“ rozšířila defakto po celé zemi a tento stav se drží už několik let. Nechvalně proslulé teroristické útoky v Paříži a Nice situaci ještě vyeskalovaly; naše patroly jsou větší, více ozbrojené a pravidelnější.

    V mnoha větších městech (hlavně Paříž a Marseille) jsou čtvrti, kde se prakticky nedá procházet beze strachu a některé jsou pro původní obyvatele zcela nepřístupné – tolik zde hrozí v lepším případě okradení, v horším fyzické násilí, či hůř. Zpátky doma v ČR jsem byl ke zprávám hovořícím o „no-go zónách“ často spíše skeptický a pochyboval o nich. Dnes, kdy v těchto místech každý den operuji, už nepochybuji a vidím situaci ještě černěji, než často zdroje uvádí.

    Než začnu s popisem, uvědomte si jednu věc – v těchto čtvrtích či celých městských částech jsou ozbrojené patroly policie, armády či legie součást každodenního života a přesto se v nich páchá astronomické množství zločinu. Policejní hlídky jsou průběžně napadány kameny, zápalnými lahvemi, pyrotechnikou a vzácně se po nich i střílí. Stejně tak hlídky řadové francouzské armády. Cizinecká legie má u útočníků naštěstí většinou trochu jinou pověst a tak se nám zatím spíše tyto potíže vyhýbají.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi

    1. I tak však pravidelně řešíme lehčí potyčky, občasné útoky nožem či jinou zbraní a další výtržnosti. Velmi časté jsou také nekončící provokace, kdy si převážně arabští útočníci, vědomí si své praktické nedotknutelnosti před zákonem, dovolí na uniformovaného a ozbrojeného příslušníka opravdu hodně. Když už se nějakého podaří chytit, je kvůli tlaku ze strany vládních zájmových skupin, neziskovek a lidskoprávních organizací většinou potrestán jen symbolicky.

      Vybrané čtvrti často navíc už ani nepřipomínají Francii. Mluvíme tady o ulicích, kde jsou trhy jako vystřižené ze subsaharské Afriky, kde se porcuje čerstvé a ne-tak-úplně-čerstvé maso na slunci, vaří a připravuje se v totálně nevhodných hygienických podmínkách a kde lidé chodí ve směsi krve, bahna a odpadků. Jsou zde ulice, které jsou pokryté odpadem, mokrými matracemi, ohořelými stromky, spálenými plastovými kontejnery a ohořelými troskami aut (často ještě z roky starých nepokojů). Graffiti v arabštině jsou fakticky všudypřítomné, často v podobě šahády či stylizované černé vlajky Islámského státu. Není neobvyklé, že v takové čtvrti jsme jediní (!) Evropané mezi stovkami lidí.

      Při hlídkách velmi často řešíme standardně:

      1) Údajné nástražné zařízení (například prázdné batohy a tašky jsou často výtržníky využívány k „nalákání“ policie a následný útok na ni. Legionářů se ale útočníci bojí a tak povětšinou spíše sledují z dálky s šátky přes obličej.)

      2) Výtržnosti ve stylu konfliktu dvou „rodin“ (zdejší rodiny mají třeba třicet a více členů a rodiné neshody se často řeší noži, mačetami či sekerami)

      3) Asistenci jiným složkám (převážně policii) při zatýkání apod., kdy fungujeme jako „odstrašující prvek“. Policie samotná zde často nemá šanci normálně fungovat, čtvrti mají vlastní pravidla a zákony, často kopírující šáriu.

      4) Přímou pomoc jiným složkám v nesnázích – viz poslední útok zápalnými lahvemi na dvě policejní auta v metropolitní části Paříže, který zažehl současné už přes týden trvající protesty. Další kapitolou jsou různé žhářské útoky, kdy asistujeme zase hasičům. Mnozí hasiči vyjadřují naprostou frustraci nad tím, že nemohou vykonávat svou práci bez ochrany ozbrojených legionářů či vojáků standardní armády. Zprávy o ručním granátu (!) vhozeném do hlídkového vozu jsou také častější, než zdrávo. Při cestě na patrolu je normální, že si před námi kolemjdoucí arabští mladíci automaticky nasazují a stahují kapuce přes obličej. Média samozřejmě všechny tyto události neukazují a neinformují u nich. Věřit, že nejde o účelné přehlížení, se mi nechce. Stejně tak francouzská média ukazují extrémní zaujatost, kdy z principu ŽÁDNOU z těchto událostí nikdy nespojují s islámským fundamentalismem. Pachatelé jsou vždy „francouzi“ či „mladíci“ a občas i „děti“ (to, když jim je sedmnáct let). Francouzi samotní často o těchto tématech nechtějí ani slyšet, natožpak mluvit.

      Mezi francouzskými vojáky, policisty ale i mezi našimi kolegy a vedením se hovoří o tom, že situace je dlouhodobě neudržitelná a že do pár let se přesuneme do pouliční války a bude to válka, kterou neuvidite v televizi, ale rovnou v našich městech. Změna může přijít jedině v případě, že lidé zvolí v prezidentských volbách toho, kdo vyvede Francii ze spárů teto šílené politiky pomalu zpátky na nohy. V opačném případě lze říct jen jedno: Bůh nám pomáhej!…“




      Smazat

    2. ….a Čeněk přidává pár slov k tomu, jak no-go zóny vnímají politici a úřady:

      „….Ta tématika je často trochu odlišná od toho, jak ji prezentují média z obou stran. Potíž není v tom, že by „no-go“ zóny neexistovaly, potíž je v tom, že často lidé neví, kde začínají a kde končí. Stejně tak to neví často příslušníci složek, takže se stává, že když přijdou do služby noví policisté/četníci či nedejbože se jim obmění vedoucí sbor, tak do těchto míst prostě zabloudí s tím „proč tam doteď nikdo nehlídkoval„.

      Navíc každá z těch no-go zón není nijak vyhrazená, přirozeně ty kriminální skupiny nejsou kdovíjak organizované – tzn. jednou relativně v klidu projedete prostě hodně ošklivou čtvrtí na úrovni skoro-chánova a pak týden slyšíte, že tam někoho přepadli, zbili, zapálili hlídkový vůzapod. Na to často francouzské neziskovky a vládá hřeší

      Policejní složky si stěžují že ve čtvrti „XY“ se nedá pracovat, ba dokonce tam ani pobývat. Vláda tam vyšle komisi, neziskovky složené ze „členů komunity“ (třeba Arabů) a ten den je přirozeně všude sice bordel, nějaká ta lehčí výtržnost ale nic vážného. Pak se vydá zpráva, že je vše v pořádku a že jediné, co je třeba, je zlepšit výchovu mladých, aby nedělali nepořádek na veřejném prostranství :-).

      Neumíte si představit tu frustraci, kterou francouzské složky cítí. A což o to policisté, či vojáci a nebo narovinu legionáři (zcela upřímně, mnohé tyhle konflikty baví) ale hasiči, záchranáři – ti jsou bez šance….“

      Smazat
  3. Njn, to je tak, nomální Francouz více než dvě děti neuživí, ale muslim s tím nemá problém je tím tak vytížen, že ani nemá čas chodit do práce. To známe i u nás. Když se jim to tak líbí tak jim to nekazte, počkejte 20 let a pak teprve pochopíte v čem je problém. Ty země jsou odepsané a pochybuju, že to většina obyvatel tuší.

    OdpovědětSmazat
  4. J.J. Já Jo, tak jak je to s těmi no-go zónami?
    Včera nebo předevčírem jsi nám tady tvrdil, že je to s těmi no-go zónami ve Švédsku a ve Francii lež.
    Nemůžeš to sem fláknou ještě jednou?

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Tak nacista a liberál jako on přece doufá, že problém se zakryje a nebude se řešit a časem budou z muslimů pěšáci ve válce západních nacistů proti Rusku. Že předtím ti muslimové zaberou kdeco a klidně ho zabijí, to takové nemyslící unk-howno nepochopí.

      Smazat
  5. V Německu se to bortí jako všude. BOUŘE vypukne ZÍTRA...
    https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/zpravy/die-welt-mladi-a-vzdelani-nemci-prchaji-z-nemecka/
    http://v4novaevropa.cz/vhodne-ubytovani-uprchlici-se-stehuji-do-vily-v-milionarske-ctvrti-ebersberg/
    https://megazpravy.cz/toto-je-nemozne-svycari-nebudou-davat-imigrantum-davky-rozhodli-v-referendu/

    OdpovědětSmazat
  6. Tak nevím, J.J. (popř. další nevítaní) to vzdal, nemá čas, nemá náladu, nebo dává autorovi článku a diskutujícím za pravdu? Nebo ho pan Dvořák smazal? Ale rád bych, s jistotou, to věděl. JiH

    OdpovědětSmazat

Na opakovanou žádost čtenářů, kteří se nechtějí zapojovat do diskuzí obsahující vulgární a urážlivé výroky. Jejich odstraňování je časově náročné a narušuje plynulost diskuze. Proto nebude dále možné vkládat anonymní komentáře.
Pro vložení komentáře je proto nutné se na stránce "Nová republika" přihlásit vpravo v horním rohu této stránky "přihlásit se" (výběrem emailového účtu např. Google) a upravením uživatelského profilu (v kolonce Nastavení>Upravit uživatelský profil). Děkujeme za pochopení.