Soudcokracie koná: Politický převrat jedenácti hlasy? Tíseň, chaos a nespravedlnost. Kavárna se potřebuje k moci dostat stůj co stůj. Možnost odvolání neexistuje. Podraz na občany

Tomáš Doležal
5. 2. 2021  ProtiProud

TOMÁŠ DOLEŽAL bez emocí vysvětluje, co že to vlastně třetí komora parlamentu zvaná kdoví proč Ústavní soud "nalezla" a v čem spočívá základní problém tohoto politicky motivovaného rozhodnutí jedenácti nevolených.

(Na snímku předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský - podle mnohých politický aktivista)

Nález Ústavního soudu (ÚS), který zrušil některé klíčové součásti zákona o volbách do Poslanecké sněmovny, lze komentovat z mnoha úhlů pohledu – a to ať už v jeho obsahové rovině, anebo v některých širších souvislostech.

V prvé řadě je velmi zarážející načasování tohoto rozhodnutí. Proběhlo jednak až několik týdnů po vyhlášení termínu sněmovních voleb prezidentem republiky – a tudíž již v průběhu oficiální (před)volební kampaně – ale hlavně až více než tři roky po podání stížnosti na příslušné části volebního zákona skupinou senátorů. Což je, i v kontextu běžné délky rozhodování ÚS v obdobných záležitostech, naprosto nepřiměřené, nepochopitelné a budí to zásadní pochybnosti o čistotě a apolitičnosti tohoto rozhodnutí.

Nekompetentní těleso

Ke změně (novele) volebního zákona je nutný souhlas obou parlamentních komor, Sněmovny i Senátu, vždy prostou nadpoloviční většinou hlasů přítomných zákonodárců – kdy Sněmovna ovšem, na rozdíl od „běžných“ zákonů, nemůže případné senátní veto přehlasovat tzv. „stojedničkou“. Pokud by novelu volebního zákona obě parlamentní komory schválily, je tu však ještě teoretická možnost využití práva veta ze strany prezidenta republiky. A vrácení návrhu zpět do Poslanecké sněmovny, kde by se o jeho finálním (ne)schválení nakonec rozhodovalo.

Celý tento proces může trvat i několik měsíců. Takže se klidně může stát i to, že ještě někdy na prahu léta, v horké fázi volební kampaně, nebude jasné, dle jakých pravidel se budou přidělovat poslanecké mandáty jednotlivým kandidujícím subjektům - a jaká budou platit pravidla pro (před)volební koalice. To všechno velmi negativně ovlivní a naruší politickou soutěž a celý letošní volební proces.

Zrušením mechanismu postupu, kterým se stanoví počet mandátů připadajícím celkově na jednotlivé volební kraje a d'Hondtova dělitele jakožto metody převodu voličských hlasů na poslanecké mandáty nastolil ÚS stav, kdy je bezpodmínečně nutné tuto matematickou formuli ve volebním zákoně nahradit jinou přepočítávací metodou (buď jiným dělitelem nebo tzv .volební kvótou), protože jinak by absolutně nebylo možné volební výsledky převést do podoby konkrétního složení Poslanecké sněmovny. Zvláště, když ÚS nařídil zrušit i ustanovení zákona o tom, jakým způsobem se vůbec v první fázi přepočtu volebních výsledků vypočítává přidělování mandátů do jednotlivých volebních krajů.

Převod hlasů na mandáty pomocí metody volebního dělitele ve vícemandátových volebních obvodech je přitom přímým ztělesněním podstaty poměrného volebního systému, který česká ústava předpokládá a vyžaduje používat pro volby do Poslanecké sněmovny. Čili ze samotné podstaty věci nemůže být protiústavní ani využívání d'Hondtova dělitele. I v tomto ohledu je tedy nález ÚS velmi nekompetentní.

V rozporu s právem

I v odborné obci přitom panuje prakticky stoprocentní shoda na tom, že d'Hondtův dělitel, coby způsob přepočtu hlasů na mandáty, je metoda vlastní pouze poměrným volebním systémům, jelikož umožňuje rozdělení mandátů subjektům v konkrétním volebním obvodě na základě určitého poměru hlasů mezi nimi. O tom nemůže být pochyb.

ÚS taktéž zrušil tzv. násobící (načítací) aditivní uzavírací klauzuli pro volební koalice (10 % pro dvoučlenné, 15 % pro tříčlenné a 20 % pro čtyř a vícečlenné). Takže nyní aktuálně platí pro všechny kandidující subjekty (strany, hnutí i koalice) pouze celostátní pětiprocentní uzavírací klauzule.

Což je jednoznačně méně spravedlivé a méně férové než stav, který platil dosud. V podstatě jde o vychýlení opačným směrem, o disproporční zvýhodnění volebních koalic oproti samostatně kandidujícím stranám. S lehkou nadsázkou jde o situaci, která je taktéž „zralá“ na další ústavní stížnost.

A navíc – zrušení způsobu převodu hlasů na mandáty prostřednictvím d'Hondtova dělitele a tzv. násobící aditivní uzavírací klauzule pro koalice je problematické - a na hranici protiprávnosti - i z jiného důvodu: Jde o to, že Ústavní soud už přesně o těchto věcech v obou případech v minulosti rozhodoval. Pokud jde o uzavírací klauzule pro koalice, v roce 2001 na podnět prezidenta Havla. Tehdy ovšem její podobu a nastavení shledal v souladu s ústavou a ve volebním zákoně ji ponechal. Totéž platí o testu ústavnosti ohledně způsobu určování počtu mandátů pro jednotlivé volební kraje a používání d'Hondtova dělitele. I zde ÚS v roce 2009 (na základě stížnosti podané skupinou senátorů) odmítl zrušit příslušná ustanovení, čímž je prohlásil za ústavně konformní.

To tedy znamená, že nyní došlo k závažnému porušení jedné ze zásad (ústavního) soudnictví jako takového: principu, že nesmí být opakovaně rozhodováno o stejné věci – tzv. res iudicata. V uvedených bodech tudíž měla být stížnost skupiny senátorů nyní zamítnuta, resp. tato její část neměla být vůbec projednávána. Jelikož není únosné a možné, aby jedna a táž záležitost byla jednou soudem prohlášena za ústavně konformní a podruhé za protiústavní.

Bohužel, v českém ústavním systému již proti rozhodnutí – i zjevně vadnému a v rozporu s právem – Ústavního soudu neexistuje možnost odvolání. Je zde pouze prostor pro politickou odpověď, která by měla být pádná. Protože Ústavní soud (moc soudní) se v tomto případě svévolně postavila nad moc zákonodárnou (a přeneseně i nad moc výkonnou) i nad občany. A to nikoli poprvé – což by nemělo být v právním a demokratickém státě akceptovatelné.

Jedenáct

Dalším smutným paradoxem v celé věci je skutečnost, že jedinou problematičtější část volebního zákona, která, sama o sobě, může svými účinky směřovat k určitému narušení rovnosti volebního práva, ústavní soud v platné volební legislativě ponechal. Jde o enormně rozsáhlý rozptyl velikosti jednotlivých čtrnácti volebních krajů (obvodů), kdy v těch největších se přerozděluje 22 - 26 poslaneckých mandátů (a ke zisku křesla ve Sněmovně zde stačí získat okolo 3% hlasů) a v těch nejmenších pak pouze 5 – 10 mandátů, přičemž na zisk alespoň jednoho z nich zde nemusí stačit ani 10 % dosažených hlasů.

Volební systém je vždy tzv. závislou proměnnou širšího politického a společenského systému. Nikdo nikdy „od stolu“ nevyprojektuje zázračný a pro všechny plně uspokojivý volební mechanismus. Na chování a rozhodování voličů mají primárně silnější vliv – než technická podoba volebního systému – jiné faktory: společenská, politická a ekonomická situace, aktuální programatika a dlouhodobé chování politických stran, osobnosti a působení jednotlivých volebních a politických lídrů, různá síla a pozice politických stran v jednotlivých regionech republiky atd. Jinými slovy, tzv. malá strana může být za pár let (v příštích volbách) stranou velkou a silnou – a naopak. Obé jsme v našich moderních dějinách již opakovaně zažili. Systém - nesystém.

Ve vztahu k občanům, kteří mají být v zemi suverény, byť třeba prostřednictvím svých volených zástupců, je podstatné, aby volební pravidla byla pevná, stabilní a pokud fungují a neexistuje-li reálná silná veřejná poptávka po jejich reformě, i dlouhodobě neměnná.

Aby je - například - nemohlo během okamžiku roztrhat jedenáct nikkým nevolených osob. Což se nyní, v podobě nálezu ústavního soudu, stalo.

Autor je asistentem poslance Jiřího Kobzy (SPD)