Reklama

úterý 25. května 2021

České národní pověsti a kroniky



Stanislava Kučerová
25. 5. 2021


Paní Profesorka Stanislava Kučerová sledovala nedávnou on-line panelovou debatu "Přepisování historie," kterou jsem měla tu čest moderovat. Zaujala ji zmínka o Rukopisech Královédvorském a Zelenohorském (RKZ) a poslala mi mail se svým textem. Hodnotí v něm význam obou rukopisů (bez ohledu na  dobu jejich vzniku) a dokládá, že oživily svět starých pověstí a staly se inspirací pro národně obrozenecké spisovatele, básníky, výtvarníky a hudební skladatele. S velkým vděkem celý text paní Profesorky zveřejňuji, neboť má inspirující (ale i varovný) přesah do současnosti, kdy znovu hrozí, že zavládne „silentium“ - nařízené mlčení národa na pokraji zániku.

Od pradávna si příslušníci kmenů či etnických skupin po generace vyprávěli o znamenitých činech svých předků a o neobyčejných událostech, které prožili. Se zvláštním zájmem se vraceli do dob nejstarších, do dob počátků svého kmene, své skupiny. Tak vznikly pověsti, které ústním podáním udržovaly v paměti významné osobnosti a pozoruhodné děje. U nás to byla vyprávění o příchodu našich předků vedených praotcem Čechem na horu Říp, o knížeti Krokovi a jeho dcerách, Kazi, Tetě a Libuši, o tom, jak se Libuše ujala vlády a jak byla pohaněna, když soudila spor dvou bratří o dědictví i o tom, jak vypravila poselstvo do Stadic, aby přivedlo Přemysla–Oráče jako jejího nastávajícího manžela a vládce země. A také jak nadána věstným duchem u vytržení předpověděla svému lidu založení Prahy a prorokovala slavnou a nehynoucí budoucnost. Vyprávělo se i o dívčí válce, o její vůdkyni Vlastě, o Ctiradovi a lstivé Šárce a o hrdinech, jako byli Bivoj nebo Horymír. A vypravěči připomínali, jak šli Přemyslovi následovníci na knížecím stolci za sebou a jak si jako vládci vedli. Byli to Nezamysl, Mnata, Vojan, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít.

S křesťanstvím přišlo písmo a s písmem nový způsob, jak významné děje a činy podržet v paměti. Křesťanství přicházelo dvěma směry. Od východu do Velké Moravy za knížete Rastislava přišli bratři Konstantin a Metoděj z byzantské Soluně (863). Věrozvěsti vytvořili pro lid staroslověnské písmo a srozumitelně staroslověnsky podané učení Kristovo. Ze západu přicházeli kněží, kteří novou víru šířili latinsky. Lid jim nerozuměl. Počátek této mise se datuje rokem 845, kdy bylo pokřtěno 14 českých lechů v bavorském Řeznu.

Vpád Maďarů přeťal spojení s říší Byzantskou a dlouhodobé panství Mongolů s křesťanstvím východním. Úplnou moc a vliv získala literatura psaná latinsky. Po staroslověnských legendách přišly latinské legendy o životě světců s neskrývaným zanícením autorů pro křesťanské ideály.

Zbylé prvky cyrilometodějské křesťanské kultury působily u nás ještě poměrně dlouho.
Vzpomeňme na Sázavský klášter, na Emauzský klášter zvaný Na Slovanech, který založil Karel IV. r. 1347, vzpomeňme na počátky husitství.

Ovšem nové rozložení útočných politických a církevních sil ze západu je potlačilo, stejně jako spojení s jižními a východními Slovany, kde se cyrilometodějská bohoslužba usídlila trvale.

Vymýtilo nemilosrdně také předkřesťanský pohanský polyteismus, takže pozdější archeologie a historie jen s obtížemi získávaly zprávy o starých slovanských bozích, o magii nadpřirozených sil, duchů a běsů.

Ale co pověsti, které se dosud dědily z pokolení na pokolení ústním podáním?

Prvním autorem, který si jich všiml, byl Kosmas, děkan kapituly pražské (1045 – 1125). Velmi vzdělaný znalec nejen církevních textů, ale i antické řeckořímské klasické literatury. Sepsal nejvýznamnější dílo té doby s názvem „Chronica Bohemorum“ (Kronika česká). Dílo začíná věnováním autora věrnému životnímu příteli: „Panu Šebířovi, proboštu kostela mělnického, nadaného jak vědeckým vzděláním, tak i duševní schopností, Kosmas, kostela pražského jenom podle jména děkan, po běhu tohoto života přeje odměny v království nebeském. ...Ale ať se Vám samotnému tyto stařecké hříčky líbí či nelíbí, prosím, aby je třetí oko nespatřilo.“

O Kosmovi píše Vladislav Vančura s notnou dávkou vnímavé obraznosti ve svých „Obrazech z dějin národa českého“. Ty psal v době německé okupace, aby posiloval českého ducha obrazem minulosti slovanské a české. Uveďme malou ukázku:

„Když Šebířův sluha držel třmen Kosmovy kobyly a když kanovník svatovítské kapituly se mu již opíral o rameno, aby se mohl snadněji vyšvihnout do sedla, přitočil se k němu Šebíř a řekl: „Je pro mne snadnější vsunout nohu do ucha jehly, je mi snadnější přeskočit koně sem a tam než napsat jedinou stránku!“

"Ach, příteli," odpověděl Kosmas, „nedovedu věc prvou ani druhou. Poslední mi rovněž uniká, ale musím ji zkoušet vždy znovu a znovu.“

Řka to, odstrčil šklebícího se sluhu a objal naposledy probošta mělnického kostela.

Potom odjel se stísněným srdcem, neboť jeho duch a jeho mysl se proměňovaly s vanutím větru.

Šebíř se pak vrátil k svým spisům a obraceje stránky, myslel na Kosmu. Zdálo se mu o starých místech. Myslil na lutyšskou školu magistra Franka a na dva žáky, kteří těkajíce rozkvetlými loukami, rozmlouvali o kronice, kterou buď jak buď jednou napíší. ....

Knězova žena Božetěcha pravila: „Když jsem viděla dobrou vůli magistra Bruna, donesla jsem mu jednu z tvých čmáranic s prosbou, aby přečetl tvé písmo. A byla to stránka, která pojednává o příchodu Čechů do této země a dále o Krokovi a Libuši. Zapamatovala jsem si z toho jen pár slov, ale magister říkal, že je to věc krásná a velice ušlechtilá a políbil dvakrát místo, kde vypravuješ, jak Libuše věstí slávu pražského hradu.“ ...

Lidské tuchy mají, jak se obecně věří, něco do sebe. Někdy se vyplní, někdy klamou, a tak protože člověk bývá zmítán mezi nadějí a beznadějí a protože se někdy poddává oběma, může se nakonec na jednu z nich vždy odvolat. Ubožák Kosmas, ten dobrý starý kanovník svatovítský, ten lovec příběhů a člověk bez přestání se chystající napsat kroniku své země, si nevedl jinak.““


Nu, nevedl si jinak, jak praví Vančura, splnil svůj úmysl, uskutečnil svou tužbu a napsal kroniku své země.

Kosmovo dílo má tři části, říká se jim knihy. První, „Ficta“, obsahuje záznam národních pověstí, tradovaných doposud jen ústním podáním. Druhá, „Audita“, vypravuje české dějiny od nástupu knížete Bořivoje (894) podle toho, čeho hodnověrného se Kosmas o té minulosti doslechl. (Existuje domněnka, že Bořivoj byl synem Rastislava z Velké Moravy, ale tu tam nemá.) Třetí část, „Visa“, předkládá dění v českém knížectví tak, jak je sám viděl, prožil a zachytil. Dovedl svá pozorování až k vládě knížete Vladislava I., ke konci svého života.

Můžeme říci, že Kosmas projevuje vlastenecké cítění a že v silném a samostatném knížeti z rodu Přemyslovců vidí kýženou jednotu českého státu. Odmítá proto úklady a lsti Vršovců stejně jako pokusy osamostatnit Moravu po stránce politické nebo církevní a odsuzuje rozbroje mezi členy knížecího rodu. Zaznamenává nejen válečné konflikty s německými sousedy, ale i vnitřní spory s přistěhovalci. A tak si můžeme přečíst:

„Spytihněv si hned prvního dne, kdy byl nastolen, velikou, podivuhodnou a po všechny časy pamětihodnou zjednal památku, neboť všechny Němce, co se jich nalezlo, ať byl člověk bohatý nebo chudý nebo poutník, kázal najednou do tří dnů vyhostit ze země české, ba ani své matce, o níž jsme se zmínili, Jitce, dceři Otově, nedovolil tu zůstat.“

Nás ovšem zajímá více část první, v níž Kosmas zachycuje „vypravování starců“, jak sám říká. Je to z doby pohanské, které si zřejmě neváží, ale přesto pěkným slohem zachycuje staré lidové pověsti a obohacuje je a krášlí prvky ze své bohaté četby a s jistotou a věrohodně se pohybuje v dávném věku mytickém.

Kosmovo dílo bylo hojně opisováno a doplňováno. I pozdější kronikáři, zvláště Dalimil, Pulkava, Václav Hájek z Libočan, z něj vydatně čerpali. ( Hájkova kronika vyšla už tiskem roku 1543.)

Nové vydání Kosmova díla pořídili F. M. Pelcl a Josef Dobrovský ve spise „Scriptorum rerum Bohemicorum tomus I. Pragae 1783“. Český překlad pořídil V. V. Tomek r.1874. Nejnovější překlad vydal K. Hrdina r.1923. Ten překlad máme v ruce ve výtisku nakladatelství Melantrich z r. 1947.


Z Kosmy vydatně čerpal tak řečený Dalimil, patrně kanovník kláštera boleslavského. Vzdělaný, sečtělý a vlastenecky zanícený autor „České kroniky“ z r. 1310. Je to první kronika psaná česky. Je skládána ve verších a vyjadřuje odpor české šlechty proti postupující německé kolonizaci českých měst, jak probíhala za posledních Přemyslovců. Začíná vyprávěním o Babylonské věži po potopě a končí příchodem Jana Lucemburského do Čech. Oproti Kosmově kronice má více starých pověstí. Vystupuje proti německým rytířům, proti kolonistům ve městech i proti německým zvykům právním a společenským. Není spokojen s dobou, kdy si šlechtici poněmčují svá jména, jako Rožmberk, Šternberk, Hazenburk, Švamberk, Vartenberk, Vimperk, Hasištejn, Karlštejn, Pernštejn, Potštejn atd. Také ve městech se mění slovník, přibývá převzatých slov jako purkmistr, kramář, rytíř, rychtář, rynk.

Uveďme ukázku, v které kronikář pojednává o svých informačních zdrojích:

„Nalezl jsem kroniku u kněze starého v Boleslavi,

ta všecky jiné osloví,

ta mne jistě o Vlastiných bojích zpraví,

mnoho neznámého vypoví.

Proto, budeš-li pražskou nebo břevnovskou kroniku čísti,

tím se dobře ujisti,

že je v ní méně vyloženo,

ale slov více mluveno.

Opatovická – ta často bloudí,

jestliže i více povídá, přece tě obloudí,

Vyšehradská – ta se mi nejméně zalíbila,

nejlepší v Boleslavi byla.

To račte všichni věděti, že se chci té přidržeti.“ ...


A na závěr vzpomínky na Dalimila uveďme verše, kterými svou kroniku končí:

„Radím vám, rozum při sobě mějte,

cizinců do země nepouštějte.

Cizinec nepřišel hledati dobra tvého,

ale proto, aby hledal užitku svého.

Co tím míním, sám znamenej:

vol ze svého národa, cizího nechej.

Pomni, čemu Libuše učila,

jež se v své řeči nikdy nezmýlila.“


Z četných kronikářů, kteří navazovali na Kosmu a Dalimila (za Karla IV. to byl Přibík Pulkava z Radenína), se největšího ohlasu dostalo dílu Václava Hájka z Libočan (1553). Působil v době vlády prvního habsburského tyrana a despoty, Ferdinanda I., který r.1547 potrestal nezdařený odboj nekatolických stavů, svolal „krvavý“ sněm, připravil města o privilegia a vydal zničující Mandáty proti Jednotě bratrské.

Ač Hájek pocházel z rodiny kališnické, přestoupil ke katolictví a po vůli katolických pánů psal svou „Kroniku českou“ s protireformačním zaměřením. Shromáždil hodně zapsaného materiálu, ale hojně si i vymýšlel, jak se mu to kde hodilo. Nešetřil ani líčením četných zázraků. Hlavní důraz položil na dobu starobylých pověstí. Dobu husitskou pojednal stručně a odmítavě. Svou dobu, kterou sledoval od r. 1526, popsal bez hodnotící účasti. Avšak jeho vypravěčský talent mu získal dlouhodobou popularitu. Až osvícenci ho odmítli, Dobner, Dobrovský, zejména však Palacký, pro neodpovědné skreslování, zamlčování i svévolné přetváření dějů. Hájkova „Kronika česká “ však byla v temné době protireformace patrně jediným spisem, který udržoval mezi lidem povědomí o české minulosti. Zůstala i mezi zdroji inspirace pro novodobé romantické básníky.


Po nešťastné bitvě na Bílé hoře přestal existovat nejdříve náš stát. R.1621 fakticky, r.1627 právně. Ferdinand II. vydal „Obnovené zřízení zemské“. Podle něho Česká koruna patří napříště jeho rodu dědičně, jak o to usiloval již Ferdinand I. Němčina se stává rovnoprávnou s dosud oficiálním jazykem českým. (Za daných poměrů všude němčina češtinu vytlačuje.) Národ je bezpodmínečně podroben vladařově víře (Cuius regio, eius religio), zbaven vlastního sněmu, práv a svobod svých zástupců. Národ je ochuzen o vyšší stavy. Jejich příslušníci, pronásledovaní pro víru, se stávají nemajetnými exulanty. Jsou vypovězeni ze země, připraveni o své majetky, které jsou konfiskovány a rozdány cizím válečným dobrodruhům ve službách panovníka. Tak u nás vznikla nová, „pobělohorská šlechta“. Národ je ochuzen i o vzdělané vrstvy učenců a kněží. Mezi exulanty byl i Jan Amos Komenský. Jejich tvorba obohatila kulturu jiných zemí. Doma zbyla jen vrstva nevolníků. Obdělávali půdu a tu nesměli opustit. Byli odsouzeni k tuhému poddanství a k násilné rekatolizaci.  Zavládlo „silentium“ - nařízené mlčení národa na pokraji zániku.

A přece došlo k nečekanému obratu. Na přelomu 18. a 19. století procitly síly, „silky a silečky“, jak pravil F. Palacký, které zvedly zápas za český jazyk, za identitu národa, za českou kulturu a proti vládnoucí germanizaci. Novodobý národ se uvědomoval nejdříve po stránce jazykově kulturní.

A tehdy nastal čas, aby znovu promluvily české národní pověsti a kroniky.

Obrozenci četli kroniku Kosmovu, Dalimilovu, Hájkovu, Beckovského (pokračovatel Hájkův) , Zapovu (již z buditelské generace a s vřelým vypsáním husitství). Postupně vycházely sešity Palackého „Dějin národa českého v Čechách a na Moravě.“ Na divadelních prknech ve městech i na venkově se hrály historické vlastenecké hry. A tu se k všeobecnému úžasu objevil nový zdroj posily pro národní uvědomění a uměleckou tvorbu : „Rukopis Královédvorský“ a „Rukopis Zelenohorský“. Dosud neznámé památky staročeské poesie, napsané jakýmsi zapomenutým jazykem a písmem na stářím zvetšelém pergamenu. První snad z 13., druhá z 9. - 10. století.

Přirozeně se klade otázka: Kde se památky vzaly po tolika létech, kdy o nich nikdo nevěděl?

Je tomu již 200 let, co se dva mladí přátelé, Václav Hanka (1791-1861) a Josef Linda (1792 - 1834) spojili k nadšené vlastenecké činnosti. Patřili k druhé generaci buditelů, k žákům Dobrovského. Oba byli schopní spisovatelé. Hanka tehdy pracoval na překladu Vukovy sbírky „Prostonárodní Srbská Muza do Čech převedená“ (1817). Linda vydal historicko-mytický román „Záře nad pohanstvem“ o rok později. Hanka byl odborníkem ve slovanské filologii, ve staročeštině a ve zvláště náročné paleografii, historické vědě o písmu. Sám a spolu s Lindou se jal vyrábět rukopisy„ Starobylých skládání“. Tak se jmenovala sbírka staročeských literárních památek, kterou začal Hanka vydávat r.1817. V 1.svazku otiskl pravý „Rukopis Královéhradecký“ (z doby okolo r. 1340). V legendě o sv. Prokopu tam chyběl ztracený list. A tak jej Hanka vlastním výtvorem doplnil. (Podobně ještě r. 1849 doplňoval „Dalimilovu kroniku“ svými přídavky.)

V době své mladosti byli Hanka s Lindou (brzy se k nim přidal ještě Václav Alois Svoboda (1791 – 1849) uchváceni romantismem. Hnutím, které mocně zasáhlo do veřejného i soukromého života, zvláště do světa umění a táhlo celou Evropou. Přineslo okouzlení rytířskými příběhy a milostnou poesií, nespoutanými city, přírodou a přirozeným způsobem života. Probudilo zájem o zprávy a zkazky o minulosti, o životech mučedníků a svatých, o život, písně a zvyky lidu.

Našim horlivým literárním badatelům, Hankovi a Lindovi, se zdálo málo těch památek, které vydávali. Chyběly jim hrdinské zpěvy, které měl snad každý národ v Evropě, chyběly jim jihoslovanské junácké písně, chyběla jim ruská lidová píseň. A tak jako se dálo leckde v cizině, začali i oni „památky“ psané vlastníma rukama rozmnožovat, obohacovat a tvořit ve vlastní dílně. Úspěšně. Podařilo se jim dosáhnout skutečných uměleckých kvalit a přispět do českého básnictví ještě před Máchou, Čelakovským a Erbenem. Jenže oni se k svému autorství nehlásili. Své výtvory převedli do starých jazykových hávů a starým písmem, nezasvěceným laikům nesrozumitelným, přesadili na proužky starého pergamenu. Tak vznikly (kromě jiných literárních „památek“) oba proslulé „Rukopisy“. Ten první byl „objeven“ jako pozůstatek starobylé sbírky poesie 13. století ve Dvoře Králové nad Labem r.1817. Ten druhý byl r. 1819 „nalezen“ na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. Komentáře, které se proslulým „Rukopisům“ věnují , používají pro ně zkratku RKZ.


„Rukopis Královédvorský“ obsahuje osm skladeb převážně epických:

1.„Oldřich a Boleslav.“ Konflikt s Poláky. R. 1004.

2.„Beneš Heřmanóv. O pobití Sasíkóv“. Sotva doloženo. Snad 1203.

3.„Jaroslav aneb O velkých bojech křesťan s Tatary.“ Na Moravě pod Hostýnem. Myšleno r.1241.

4.„Čestmír aneb 0 vícestvie nad Vlaslavem“. Neklanův vojevůdce Čestmír vitězí nad odbojným luckým Vlaslavem. Pohanský dávnověk, asi kolem r. 800.

5.„Ludiše a Lubor aneb O slavném snědání“. Turnaj rytířského klání.

6.„Záboj a Slavoj. O velikém pobití“. Boje nad cizáckým vetřelcem Luďkem. Historicky nejasné. Snad Samo?

7.„Zbyhoň.“ Lyrickoepická píseň. Jinoch vytrhl svou dívku ze zajetí násilníka Zbyhoně.

8. „Jelen“. Lyrickoepická skladba. Skon hrdiny rukou zákeřného vraha.


K tomu se druží šest skladeb lyrických:

„Kytice“. „Jahody“. „Růže“. „Žežhulice“. „Opuštěná“. „Skřivánek“.


„Rukopis Zelenohorský“ obsahuje údajný zlomek z předpokládané původní obsáhlejší skladby
zbásněný „Libušin soud“ a „Sněm“. Jeho verše jsou ze sbírky RKZ, převedené do novočeštiny, nejznámější:

„Vltavo, aj proč svou kalíš vodu? K čemu kalíš vodu stříbropěnnou?

Zdaž tě lítá rozvlnila bouře, sesypavši mračno širých nebes,

opláknuvši zelených hor hlavy, vypláknuvši zlatopískou hlínu?

Jakže bych já vodu nekalila, když se vadí tak dva rodní bratři,

rodní bratři o dědictví otce! Vadí se to krutě mezi sebou

lítý Chrudoš na Otavě křivé, na Otavě křivé, zlatonosné,

Šťáhlav chrabrý na Radbuze chladné, oba bratři, oba Klenovici,

z větve staré rodu Popelova, který přišel s pluky Čechovými

v tyto žírné kraje přes tři řeky.

Přiletěla družná vlaštovice, přiletěla od Otavy křivé,

sedla na okénko rozložité v Libušině otců zlatém sídle,

sídle otců, svatém Vyšehradě, běduje a naříká si smutně.

Když to slyší jejich rodná sestra, rodná sestra v Libušině dvoře,

prosí kněžnu uvnitř Vyšehradu v předsíni své stanoviti právo,

pohnati sem bratry její oba, rozsouditi je pak po zákonu."


Ohlas RKZ byl obdivuhodně mocný. Rukopisy oživily svět starých pověstí, doplnily jej novými postavami a ději. Zejména však působily strhující básnickou silou. Nepodávaly historicky přesvědčivý doklad o staré době, ale velmi poutavý obraz, vidiny a sny o životě předků. A kulturní veřejnost 19.století byla jimi nutně ovlivněna a podnícena. S odstupem času vidíme, že šlo vlastně o jistý anachronismus. Romantismus, který vyzařoval z RKZ, byl cizí dávným věkům, ze kterých údajně pocházely, ale mocně ovládal hledání smyslu a krásy života právě v 19. století.

RKZ byly všeobecně uznávany a obhajovány jako pravá památka našeho nejstaršího písemnictví (až na ojedinělou skepsi Dobrovského) do roku 1847. Staly se živou a všeobecnou kulturně historickou inspirací. Ne pro svou údajnou starobylost a památeční hodnotu. Ale jako romantické básně s národně vlasteneckým nábojem souzněly s duchem doby, vyjadřovaly jeho potřeby a zájmy, ztělesňovaly jeho touhy a sny. V zjitřené době národně obrozenských zápasů o udržení českého jazyka byla představa o naší někdejší kulturní vyspělosti mocným zdrojem povzbuzení a síly. Svým způsobem zprostředkovaly RKZ své době náš starý národní mýtus. Ale byl by omyl domnívat se, že ho vytvořily. Pouze přispěly k jeho dobovému probuzení a mnohostrannému prožití. Po roce 1847, kdy k nám dorazily z ciziny pochybnosti o pravosti RKZ (byly přeloženy do více než 10 jazyků), zvedly se u nás „ rukopisné boje .“ V několika víceletých fázích střetaly se vědecké odmítavé kritiky s vědeckými obhajobami. Hlavní důvody proti pravosti byly jazykovědné, historické, literárně historické a sociologické. Vesměs odborně velmi náročné a laikům nedostupné. Za vyvrcholení „bojů“ se pokládají shrnující závěry v časopise „Atheneum“, redigovaném T.G. Masarykem. Bylo to roku 1888.

Kritičtí vědci se shodli v názoru, že RKZ jsou zřejmě palimpsesty. To znamená, že na původních starých pergamenech, starým písmem, leč novou rukou byly napsány staré české příběhy, zpěvy hrdinské i písně milostné. Ty pak inspirovaly ani ne tak svým obsahem, jako svým výrazem. Nesly romantické poselství, které nebylo vlastní době, kterou měly reprezentovat, ale době, v které se objevily. (Pro úplnost nelze zatajit, že RKZ mají stále své obhájce. Sdružují se ve společnosti nazvané Česká společnost rukopisná. Vydala v Praze r.2017 spis o 152 stranách, „RKZ – dodnes nepoznané.“ Na základě současné techniky zobrazovací se tu mimo jiné dokazuje, že nejde o palimpsesty. A s hrdostí se hlásí, že RK má 70 vydání, RZ 40. A že jde většinou o vydání polyglotní, mnohajazyková.)

Bez ohledu na pravost či nepravost stojí před námi RKZ jako nezanedbatelný zdroj inspirace našich umělců 19. století. Současní „přepisovači dějin“ umělce znevažují a degradují, jako by se svou tvorbou sami podíleli na zhotovování historických padělků, podvrhů a fals. Je to ovšem jen záminka, která slouží k ochuzení našich kulturních dějin o velikány 19. století.

Zamysleme se nad tím.

Josef Mánes (1820 – 1871). Mimořádně talentovaný umělec, uznávaný zakladatel novodobého českého malířství. Se srdcem vlastence a básníka obrazem vyjadřoval potřeby národa a doby, miloval českou krajinu a lid, historii i dávnověk. Osobním darem a velikostí své tvorby se stal příkladem pro své následovníky. Zanechal cenný a mnohostranný malířský odkaz. Je velmi nespravedlivé představovat jej jen jako malíře RKZ, nedbat, že jeho setkání s RKZ bylo pouhou epizodou a že je nelze na pouhý jejich podnět redukovat.

Josef Mánes se s RKZ poprvé setkal jako student Akademie. Ve školním roce 1843-44 uložil prof. Ruben svým žákům ilustrovat RK. Z Mánesových studií se dochovala kresba ke skladbě „Veliké pobití“(Záboj a Slavoj).

V 50. letech vyzval Josefa Mánesa nakladatel Bellmann, aby ilustroval RKZ, které chtěl vydat. Mánes na zadání pilně pracoval. Studoval historii doby bronzové a vytvořil motivy pravěkého ornamentu, šatu, zbroje, všechno, co charakterizovalo hrdinu té doby. A jako symbol dávného hrdiny převzal Mánesovo zobrazení i M. Aleš a J.V. Myslbek i jiní výtvarníci. Známe Mánesův titulní list RKZ, jejichž 1. sešit vyšel r.1861. Pozoruhodné ornamenty, půvabná dívka s varytem (údajně starý slovanský hudební strunný nástroj) a chrabrý bojovník s rozmáchlým gestem. Pak následují obrazy Záboje a Slavoje.10 dřevorytů. Ale ostatní studie zůstaly v malířově pozůstalosti ve stavu různé rozpracovanosti. Z vydávání RKZ pro nedostatek odběratelů u Bellmanna sešlo. Ale nesešlo z nezapomenutelné Mánesovy tvorby, z níž připomeneme aspoň historické obrazy, portréty a podobizny, život na panském sídle nového rokoka, život venkovského lidu v hanáckých i jiných krojích, sokolské prapory, krásu české krajiny. Svět silného prožitku půvabu, krásy a velikosti.

Miroslav Tyrš napsal: „Dali jsme Mánesovi téměř zahynout, když žil, nedejme aspoň zahynout dědictví, které nám nevděčníkům zůstavil.“

A Mikoláš Aleš prohlásil:“ Jdu jednoduše cestou Mánesovou.“

Na dílo Josefa Mánesa navazuje jak lidem milovaný malíř Mikoláš Aleš (1852 – 1913), tak i náš největší sochař 19.-20.stol., Josef Václav Myslbek(1848 -1922). O obou píše s obdivem i s důkladnými znalostmi vynikající vykladač a popularizátor našeho novodobého umění, V.V.Štech.

U Mikoláše Alše si všímneme, že jako Mánes také s prožitkem a půvabně ilustroval RKZ. Ale že i u něho je to jen nepatrný zlomek díla. Jeho mnohostranným námětem je jak česká minulost tak slovanská vzájemnost, mytická i historická, život českého venkova a jeho kultura, nepřeberné bohatství našich národních písní. Jako výtvarník bravurně vyjadřuje Aleš zadaný text obrazem.

Ale jeho fantazie jde občas svou vlastní cestou. Zaujalo mě, jak na něj třeba působila lyrická báseň „Rukopisů“, nazvaná „Růže“:

„Ach ty růže, krásná růže!

Proč jsi tak časně rozkvetla?

Rozkvetnuvši pomrzla?

Pomrznuvši uvadla?

Uvadnuvši opadla?“


V „Rukopisech“ jde o milostný cit. U Alše je to povzdech nad zašlými rody českých pánů, pánů

z Růže, kteří se změnili - v Rožmberky.

Jako příslušník generace Národního divadla vypracoval Mikoláš Aleš soubor obrazů pro lunety foyeru budovy. Byla to „Báje o vlasti“ (r. 1878). Souběžně s obrazy ze slovanského dávnověku tvořil tehdy i cyklus „Živly“, v kterém volal po právech a svébytnosti krutě pobíjených amerických Indiánů.

V „Báji o vlasti“ provází hrdinu po významných místech rodné země a ukazuje, jak hrdina „zosobňuje duševní i přírodní síly, stránky a dary naší otčiny.“ RKZ jsou výtvarným umělcům zadány jako inspirace. Ale Aleš jejich horizont překračuje. Podkládá zprostředkované obrazy jednak znalostmi tehdejší vědy, jednak je přesahuje šíří vlastní obrazotvornosti. Upozorním v této souvislosti jen na dva obrazy. Na obraz „Dvůr Králové nad Labem“, který je patetickou oslavou básníků RKZ. Pod košatou lípou pěvec s varytem a svitkem básní jímá srdce naslouchajících mužů a žen. A obraz „Žalov“, kterým je místo posledního setkání hrdiny s Moranou. Ruka její ukazuje neúprosně k bráně záhrobí. Aleš tu s úctyhodnou přesností a hloubkou vystihuje nevyhnutelnou smrt hrdiny. Po svém ukazuje krajinu zániku, konce, smrti. Žalov, kam všichni dříve nebo později odejdeme. Z osudu rukou. Alšova „Vlast“ je dílo jeho vlastní, s RKZ je spojuje leda jisté citové ladění.

Vážnost a obdiv k RKZ vedly zadavatele i při veřejné soutěži na sochařskou výzdobu ND, vypsané r.1875. Od umělců se požadovaly návrhy na sochy „Záboje a Lumíra“. Tyto sochy vytvořil pro Národní divadlo Antonín Wagner. Opřel se o tradici a navázal na hrdinné typy z dílny Josefa Mánesa.

Roku 1881 byla vypsána veřejná soutěž na osazení mostu Františka Palackého, rovněž sochami Záboje a Lumíra. Zvítězivší Myslbek zobrazil reky, vracející se vítězně od hranic země. Po vzoru Mánesově vytvořil typy krásného a statečného mládí, kypícího nadšením a silou. Pěvce Lumíra, původně homérsky stařeckého, změnil v mladého muže a personifikoval jeho Píseň dívčí postavou. Po čase byly sochy přemístěny na Vyšehrad.

U postavy Lumíra bych se ráda zastavila. To jméno jsme znali ve škole z dějin literatury. Bylo to jméno literárního časopisu. Časopis několikrát vznikl a zanikl, měnil redaktory a přispěvatele.

Nejznámější je „Lumír“ a Lumírovci v letech 70. a 80., hájící svou odlišnou koncepci proti „Ruchu“ a Ruchovcům. Šlo o spor školy kosmopolitní a národní. Ta odlišnost byla ovšem velmi relativní. Vždyť i „kosmopolita“ Jaroslav Vrchlický ve svých „Mýtech“ zbásnil zpěvy o Šárce a o svatém Prokopu podobně jako „světoobčan“ Julius Zeyer zbásnil svůj „Vyšehrad“ jako poutavý obraz českého dávnověku. Po zpěvech o Libuši, o Zeleném vítězi, o Vlastě, o Ctiradovi, tu najdeme i zpěv o pěvci Lumírovi. Uveďme na ukázku pár veršů:

„Tu náhle objeví se v zlatém plášti Lumír s varytem,

u stolu zastaví se Přemysla a smutným hlasem takto zavolá:....

Tak Lumír děl a sklonil na prsa

pod tíží smutku hlavu velebnou,

s níž stříbrošedé kštice vlnily

se dlouze na plášť v proudech bohatých. ..“

Zkoumajíce vliv RKZ na naše umělce, chtěli bychom vědět, kdo byl Lumír právě podle nich? Ve zpěvu o „Velikém pobití“ v RK najdeme tyto verše:

„Záboji, ty pěješ srdcem k srdci

píseň vzniklou z hoře, jako Lumír,

slovy jenž i pěním dojímal kdys

Vyšehrad i všecky kraje -

tak ty mne i všecky bratří.

Dobrého pěvce milují bozi -

pěj tedy, od nich co dáno v srdce

proti nepřátelům.“


Na typu Záboje se shodli Mánes, Aleš i Myslbek. Ale Lumír? Homérský stařec nebo mladý muž?

A ve Smetanově „Vyšehradu“ má jako pěvec s varytem důležitou roli a v Zeyerově (1841-1901) „Vyšehradu“ je mu věnován celý zpěv.Vidíme, že ta inspirace RKZ je velmi volná, nezávazná. Často je to jen narážka a umělec tvoří své dílo po svém. I to je důvod, pro který odmítám degradovat umění 19.stol. pro údajnou epigonskou závislost na RKZ.„Rukopisy“ inspirovaly svým romantismem a český romantismus souvisel velmi těsně s národním obrozením.

V. V. Štech o tom píše: „Český romantismus souvisel s velikým národním pohybem, s obranou i výbojem obrození usilujícího o samostatnost hospodářskou, politickou i kulturní. Romantické představy a pojmy, historické postavy přenášené z literatury a báje, nabývaly naléhavosti životním přesvědčením a významem v ně vkládaným. Životnosti nabyl český mýtus pojetím Josefa Mánesa. V heroické vidině našeho pravěku, postavené do našeho života tvůrčími básnickými činy, ilustrací RKZ, deskou „Orloje“, několika prapory a kompozičními náčrtky. Myslbek byl pak první, kdo rozšířil a novým životem nadal Mánesův typ hrdiny. Zpřítomňoval lyrickou fantasií zjevy Libuše, Lumíra, Bivoje v medailonech (1872), v nichž se křížila evropská konvence a empirový rozvrh s úsilím o osobité vystižení kolektivního citu a kmenových ctností národním mýtem. V takových volných výtvorech, vyplývajících z nutkání lyricky rozhořelé fantasie, v „Upoutané Šárce“ (1871), v „Záboji“(1873), v „Umírajícím Žižkovi, žehnajícím vlasti“ (1870) a ve „Vítězném průvodu Záboje a Slavoje“ (1875) se hlásila výrazně generační vůle k národnímu umění, mluvícímu k lidu formou úměrnou líčenému námětu a životnímu obsahu. Obrozený národ se vracel do minulosti zjistitelné i bájené pro záruky svého bytí a rozkvětu. Jako Aleš i Myslbek rozmnožoval obecné povědomí postavami národní báje, ztělesňoval jako Smetana – patrně v duchovní spolupráci s Juliem Zeyerem, básníkem „Vyšehradu“ - náš mýtus, do něhož promítal kolektivní city a kmenové ctnosti. Z mlhy neurčitých poukazů konkretizoval a monumentalizoval do určitosti ...“

K paradoxům současnosti patří i to, že „Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský“, které vznikly pro posilu a upevnění národního sebeuvědomění, se dnes naopak využívají k degradaci národní kultury. Předstírá se, že umělecká díla, vztahující se k národnímu mýtu, jsou vlastně výplodem RKZ, literárních padělků a podvrhů, a tedy také nic než politování a zavržení hodné výtvory. Podle pohrdavých posuzovatelů naší kultury máme odepsat J. Mánesa, M. Alše, J. V. Myslbeka a vlastně celou generaci Národního divadla, ale i B. Smetanu, A. Dvořáka, Z. Fibicha, K.Bendla a a řadu dalších skladatelů a J. Zeyera a snad všechny literáty 19. století. Měli jsme příležitost ukázat, že český národní mýtus tu byl dříve než RKZ a že český národní mýtus naopak autory RKZ inspiroval. Že obraz českého dávnověku byl od nepaměti tradovaný a ne teprve v 19.století vymyšlený.

Významné shrnutí vypravěčského odkazu české minulosti podávají „Staré pověsti české“ (1894) Aloise Jiráska (1851 – 1930). Jako první je ilustroval Věnceslav Černý (1865-1936). Je to dílo
české literární klasiky. Naši mnohostranní „oprávci dějin“ věnovali pozornost Aloisi Jiráskovi, národem ctěnému spisovateli historické prózy, u příležitosti 150. výročí jeho narození. ČTK k tomu vydala tiskařský sloupek.

Nedozvěděli jsme se nic o jeho úloze při koncipování „Květnového manifestu“ čs. spisovatelů r.1917, o přednesu „Přísahy čs. národa“ v dubnu 1918 v Obecním domě , ani že vítal prezidenta T. G. Masaryka při jeho slavném návratu do vlasti 21.12.1918 na pražském nádraží a že jím byl veřejně oceněn.Nedozvěděli jsme se ani nic o tom, že v letech 1918 – 1925 byl členem Národního shromáždění a jeho Senátu. Dověděli jsme se však (mimo jiné), že „Staré pověsti české“ trpí „nepřesnostmi“, a že autor čerpal „z nevěrohodných pramenů“. A tak jsme s úžasem poznali, že ČTK zřejmě neví, co nás učili už ve škole: Že pověst je vyprávění o něčem neobyčejném, že se šíří ústním podáním, a že si ji vypravěči obměňují, upravují a a krášlí podle svého vkusu. Podobá se pohádce. Liší se od ní jen tím, že se vztahuje k určité osobě, místu, někdy i času. Náš nejstarší kronikář, Kosmas, autor latinsky psané „České kroniky“, sepsal naše národní pověsti v prvním oddíle svého spisu jako „Ficta, bájivé zkazky starců, jejich smyšlenky a básnění.“ Pověsti se sbíraly podobně jako pohádky nebo lidové písně při utváření národních kultur. Mají je všechny evropské národy. Ale nikde na světě neposuzují vypravěče pověstí podle „přesnosti“ nebo „věrohodnosti“ pramenů. Nikde, kde vědí, co je pověst.

Jiráskovo dílo patří k našim nejcennějším kulturním hodnotám a tak na závěr si vypůjčíme Jiráskův závěr „Starých pověstí českých“:

„Toto jsou pověsti dávných let a stará proroctví o zemi naší.

Šťastná buď, ó vlasti milá, síliž se pokolení tvé, ať přemáhá všechna protivenství, ať zachová svaté dědictví: mateřský jazyk i staré dobré právo své.

Mohutniž pokolení své prací a nadšením, aby pevno bylo jako skály a vždy plno síly.“


Jiráskovým „Starým pověstem českým“ je již více než 120 let. Jejich poselství však nepřestává platit. Platí i dnes, v době europeizace, globalizace a nejisté budoucnosti západní civilizace.













22 komentářů :

  1. Stále stejný problém i úkol. Podřídit se nebo hledat kořeny.

    OdpovědětVymazat
  2. Není ta naše řeč líbezná? Alespoň byla.

    OdpovědětVymazat
  3. Jiráskovým „Starým pověstem českým“ je již více než 120 let. Jejich poselství však nepřestává platit. Platí i dnes, v době europeizace, globalizace a nejisté budoucnosti západní civilizace. Není co dodat !!!

    OdpovědětVymazat
  4. 1. RZH byl nalezen na Zelené Hoře u Rožmitálu a ne u Žďáru nad Sázavou.
    2. Dosavadní přírodovědecké zkoušky materiálu prokázaly jeho starbylost. Je tedy nesmysl tvrdit, že to napsal někdo na počátku 19. století

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Starobylý byl snad jen pergamen a první velká malovaná písmena.

      Vymazat
    2. To není pravda, tak jenom například:
      1. Zelený inkoust ZKZ není už původním inkoustem, ale je staletí trvající chemickou reakcí mědi z duběnkového inkoustu.
      2. Viktorin Vojtěch profesor fotochemie a vědecké fotografie na UK podrobil rukopisy podrobnému zkoumání v různých oborech spektra. Studoval nejen pergamen, ale i písmo. Nenašel jediný důkaz o tom, že by vznikly na počátku 19. století.
      3. obě chemické expertízy, které rukopisy zkoumaly dospěly ke stejnému názoru.

      Výjimkou byl Ivanovův výzkum koncem 60. let. protože to dělali na akademické půdě, jejich výsledky podléhaly oponentnímu řízení. Ze dvanácti oponentů bylo jedenáct proti zveřejnění výsledků, pro hrubé chyby kterých se pře výzkumu dopouštěli.

      Vymazat
  5. Mám vážné obavy, že naši zlatou mládež to určitě nezajímá a raději hltá západní škváry. Bohužel národ nemá dobré vyhlídky ohledně zachování povědomí o vlastní minulosti. Možná by bylo dobré vydávat dějiny jako komix na balíčky trávy, že by si to při hulení prohlíželi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pane Záložáku,
      věřím, že to s námi dopadne dobře. Vždyť právě z historie víme kolikrát v naší zemi bylo i hůř. Kolik válek se přehnalo, naší předci zažili mor a neúrody,zlé cizí panovníky, kteří si mysleli, že tu jsou navěky. Jsme tu, Libuše měla pravdu, lid vše překonal. Navíc musíme splnit její vzkaz - vláda věcí tvých k tobě se navrátí -. Tak musíme přestat bědovat a zacneme přemýšlet jak to uděláme.

      Vymazat
  6. Dekuji pani profesorce Kucerove, rad ctu jeji texty a uz se tesim na ten pristi.

    OdpovědětVymazat
  7. Bohuzek 'Naridni Obrozeni" se jiz konalo pred 160+- lety a ted na to neni vhodna doba, - no mozna je, ale nejsou lidi.

    Ostatne si nejsem jisty jestli nam to Brusel dovoli

    OdpovědětVymazat
  8. Gratulace p.Kucerove na perfektni vypraveci text.
    Mame moznost srovnavat s p. N, ktera ale pise na nas celkem velmi nekonkretni prednasky jako pro nejaky sympozium zasvecenych expertu.
    To je velmi uzitecne srovnani a pro mne dulezite..
    Rukopisy jsem mel samozrejme rad uz proto, ze vrchnost proti nim besnila.. To znamena ,ze se trefily.
    A dloubly vrchnost rovnou do voka.
    A to znaci taky nejakou vzdy zabavu..
    V neposledni rade,je zde obdivuhodna tvurci energie nasich i tech davnych autoru.
    Jak ozivaji pred ocima.
    Nasi predkove si tvorili a tvorivost je zakladem vyvoje k necemu, ale byli potom tvrde zarazeni ,omezeni v prostoru jejich schopnosti jen do oblasti daleko mensiho prostoru inspirovaneho a uvaleneho na nas/fanatickymi agresivisty/ ,pouze bibli a Vatikanem..
    Jako ten blbej sloup omezuje vzacnej /a nicim nenahraditelnej/ prostor na Staromaku..
    Kterej prave ten prostor byl organicky, tedy uplne prirozene vytvorenej po staleti nasema genialnima predkama..
    Ten prostor pak nechava vyniknout vsemu ostatnimu kolem..
    I nebi nad nim..A kazdej zira..
    Na tu Ojedinelou atmosferu namesti.
    Vypraveni prolozene konkretnimi ukazkami je senzacni a k nezaplaceni..
    Pro nas ukazuje jak umi text vse ozivnout z te daleke minulosti a jak se situace opakuji..
    Mladi lide nemaji na tyhle veci cas porozumneni ,ani pomysleni ,ale potom vyzravaji,asi neni nutne je posuzovat kdyz tez autori zmineni, nebyli mladi,a nechat to na nich, aby se postupne k nim vraceli, aby teprve pozdeji v podobnem veku a zacali ocenovat to podstatne ,ten zaklad na kterym jsme meli moznost se uplatnit a tvorive postupovat v case.
    Snahy asi mluvit za ty mladsi, urcovat nebo vnucovat /predpoklada to vedet/,co si mladi lide mysli a jak uvazuji, nejsou na miste , tez jednou dospeji,nekam a k necemu ,jako my..
    Hodne velkou roli zaujmout, vzbudit zajem a u kazdeho, hraji samozrejme tyhle a podobne texty..

    OdpovědětVymazat
  9. Shodou okolností se mi právě dostala do rukou prvotina Miloše Urbana Poslední tečka za Rukopisy. Skvělé čtení! Dokonalá beletrie s nápadem. Vřele doporučuji, pobaví se každý!

    OdpovědětVymazat
  10. Nedovedu, než autorce ze srdce poděkovat. Rozumí se, že i za zveřejnění.
    Bylo by zajímavé vědět, zda se i k takovému textu dokázali ozvat nějací ti "indičtí běžci". JiH

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 8,47
      Vydržte,Vy o ho@@ě a za chvíli máte indoběhnu na botě:-)

      Vymazat
    2. Ave já 26. května 2021 8:50, nejsem dost machr, abych z fleku věděl kdy a co je o ho@@ě. Když mi neuniklo, že každý jeden má jinou orientaci i hloubku zájmu, jinou potřebu poznání. JiH

      Vymazat
  11. Divím se,že ještě naši inkluzivní školiTELE nezakázali mluvit o kronice Kosmově a Dalimilově......a rok 2021 je rokem Sv.Ludmily,to jen tak na okraj.

    OdpovědětVymazat
  12. No to je pravda co paní profesorka publikovala ale u nás bohužel jednotní nebudeme.

    OdpovědětVymazat
  13. Vážení,

    děkuji za uveřejnění článku prof. Kučerové, ze dne 25.5.2021: České národní pověsti a kroniky. Je moc dobře, že se paní profesorka, zástupkyně naší akademické obce, vyslovila v článku k problematice RKZ jinak, než je zvykem. Totiž, že neopakuje zaběhané klišé o padělcích Hanky a Lindy a svým způsobem tak trochu prolamuje tabu uvalené již více než století na tyto památky. Totiž, toto tabu (tedy zákaz náboženského charakteru, o kterém se nediskutuje) spočívá v tom, že se akademická obec většinově neodváží pochybovat o všeobecně schvalovaném a donekonečna opakovaném klišé: "jedná se přece už o dávno vyřešenou a prokázanou věc a je tedy z hlediska vědeckého neslušné se o problematice pravosti RKZ vůbec ještě bavit." Nenechme se mýlit, že vycházejí knihy s názvem: DOBIÁŠ, Dalibor, et al. Rukopisy královédvorský a zelenohorský v kultuře a umění 1–2. 1. vyd. Praha: Academia, 2019. 1756 s. Zmíněné tabu má tato práce na téměř dvoutisících stránek ve vědomí akademické obce jen podpořit a posílit. Takové knihy, jak známo, mnoho lidí mimo velmi úzký počet příslušníků akademické obce ostatně ani nečte.
    Soudím, že je načase, aby se rozprava o původu RKZ znova po více jak stoletém zákazu mezi odborníky z více oborů, nejen humanitních, v naší akademické obci rozproudila. Důvody pro to vidím v následujících faktech: Hmotné průzkumy RKZ, kterých bylo provedeno během posledních 200let více a mnohé z nich byly velmi sofistikované, se ve svých závěrech shodují, že se Rukopisy při těchto zkoumáních chovají nepochybně jako středověké památky. Přehled o těchto průzkumech viz: Nesměrák K.: Historie a perspektivy hmotného průzkumu rukopisů královédvorského a zelenohorského. Chemické listy 107, 2013, 194–201. (Takzvaný hmotný průzkum RKZ pod vedením spisovatele Ivanova z konce 60tých let min. století, který se snažil dokázat padělanost Rukopisů např. tvrzením, že RZ je palimpsest, je nevěrohodný, jak už to zhodnotili v té době oponenti tohoto pochybného průzkumu. Že RZ ani RK palimpsesty nejsou, to lidé znalí problematiky věděli již dávno. Nezpochybnitelně to však prokázal poslední restaurátorský hmotný průzkum RKZ Národního Muzea z r. 2017.)
    Jsme tedy, pokud jde o otázky pravosti RKZ v situaci, kdy přírodní vědy- chemie, fyzika- tvrdí že se RKZ chovají jako středověké památky a jazykověda i historie, zejména od dob zásahu T.G. Masaryka (který nebyl ani jazykovědcem, ani historikem) do rukopisného sporu, tvrdí, že jde o padělky, jejichž obhajování je morálním prohřeškem proti pravdomluvnosti a národní cti. Odtud také pramení zmíněné tabu- totiž problém pravosti RKZ byl takto posunut mimo rovinu odborné diskuze na rovinu morální.
    Výše popsaný rozpor mezi zjištěními přírodních věd a tvrzeními věd humanitních je podle mého názoru nejen zajímavý a pozoruhodný, ale opravňuje k zamyšlení se nad problémem a k pozvolné obnově diskuze o jádru věci i na oficiální akademické půdě.

    S pozdravem,

    PhDr. Jitka Škodová

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Paní Škodová, jsem spíše technického zaměření, proto mně zaujalo, že RKZ byl psán na starším pergamenu než písmo s vyjímkou pár písmen. Má otázka tedy zní, nelze prokázat původní text? Současnými schopnostmi?

      Vymazat
    2. Važený pane Povolný, děkuji za dotaz. pergameny RKZ pocházejí ze středověku, o tom pokud vím spor nebyl. Datace písma, přesněji řečeno datace stáří inkoustů, to je obtížnější věc. Byly prováděny velmi detailní průzkumy, které srovnávaly (zjednodušuji) krom chemického složení, též hloubku a rozsah vpití inkoustů do pergamenů RKZ a tímtéž u rukopisů, které jsou spolehlivě datovány. Blíže se dočtete v mnou výše uváděném článku doc. Nesměráka v Chemických listech z. 2013. je tu velké množství dalších problémů- jeden z nich- některá ozdobná počáteční písmena, zejména v RK, zřejmě Hanka skutečně vylepšoval, aby RK jaksi"zkrášlil". Možná jste slyšel argumenty o tzv. berlínské modři, vynalezené (pokud to nepletu až v 17tém století) jako důkaz o padělání RK. Ale většina písma u obou rukopisů vykazuje dle hmotných zkoumání skutečně středověké stáří. Průkaz stáří inkoustů písma Rukopisů je dnešními prostředky podle mých informací dobře možný, aniž by došlo k poškození. Chybí ale vůle takový důkaz provést. Skutečně se za tu dlouhou dobu nahromadilo takové množství literatury tvrdící, že jde jednoznačně o padělky, tolik akademických pracovníků- historiků, jazykovědců, atd. popsalo za tím účelem tisíce
      stránek, že zaklínací formule nadále zní: "To už je přece dávno vyřízená záležitost." A přece by měla mít přednost zjištění přírodovědeckých metod.

      Vymazat
  14. Stojí za připomenutí i to, že když byl Hankav roce 1958 nařčen z podvrhnutí nálezu RZ novinami Prager Tagesbot, Hanka se hájil soudní cestou. Po vyslechnutí dvou ještě žijících svědků nálezu, soud rohodl v Hankův prospěch a šefredaktora žalovaných novin odsoudil na dva měsíce a propadení kauce 100 Zl. Ten se odvolal, ale vyšší soud potvrdil předešlý rozsudek.
    Kuhovo odvolání ale putovalo i do Vídně k císaři, odtud k ministru spravedlnosti Nadasdymu a od něho s patřičným pokynem k Nejvyššímu soudu. A ten učinil něco, co nemělo obdoby a bylo vlastně protizákonné; administrativní cestou zrušil oba rozsudky pražských soudů a osvobodil Kuha nejen z výkonu trestu, ale i od placení soudních výloh.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, to je dobrá připomínka. Hanka si vskutku nezaslouží nálepku podvodníka a padělatele, která na něm stále ulpívá. Udělal mnoho dobrého pro národní obrození. A existuje množství důkazů, že Hanka autorem (či spoluautorem) RKZ být nemohl. Nicméně setrvačnost názorů jednou zaběhlých je takřka nezdolná.

      Vymazat

Na opakovanou žádost čtenářů, kteří se nechtějí zapojovat do diskuzí obsahující vulgární a urážlivé výroky. Jejich odstraňování je časově náročné a narušuje plynulost diskuze. Proto nebude dále možné vkládat anonymní komentáře.
Pro vložení komentáře je proto nutné se na stránce "Nová republika" přihlásit vpravo v horním rohu této stránky "přihlásit se" (výběrem emailového účtu např. Google) a upravením uživatelského profilu (v kolonce Nastavení>Upravit uživatelský profil). Děkujeme za pochopení.