Reklama

neděle 16. května 2021

Kdo a proč šíří rusofobní hysterii?

 

Ivo Šebestík

16. 5. 2021 !Argument

Historik a publicista Ivo Šebestík se v širším historickém kontextu zamyslel nad tím, kdo a proč dnes šíří hysterii ve spojení s kulturně konstruovaným strachem z Ruska. Komentář napsal pro nezávislý česko slovenský web !Argument, kde byl zveřejněn 10. května 2021.  S laskavým svolením autora přinášíme celý text jeho komentáře čtenářům Nové republiky a děkujeme redakci !Argumentu za pochopení. 

Média hlavního proudu včetně médií veřejné služby věnovala letos výročí osvobození Československa ještě méně pozornosti, než tomu bylo v předchozích letech. Jednou z příčin nezájmu je angažmá těchto médií při sledování ničím nedoložené ruské stopy ve vrbětickém případu. Toto ale není jediný důvod. Snaha nepřipomínat výročí osvobození a konce druhé světové války je dlouhodobá a souvisí s velkou obtíží, jak se při této vzpomínce vyhnout zásadnímu významu Rudé armády.

V českých zemích, ale ani na Slovensku, neexistují dlouhodobé historické předpoklady pro vznik rusofobie. Na rozdíl například od Polska, kde rusofobie vyrůstá z několika staletí vzájemných bojů mezi Poláky a Rusy o Ukrajinu, Bělorusko i Litvu a ze skutečně vyhroceného nepřátelství, které probíhalo také po celá dvě desetiletí mezi oběma světovými válkami.

Vztah mezi Čechy a Slováky na jedné straně a Rusy na straně druhé byl minimálně od časů národního probuzení naopak většinově příznivý. Bez přehánění se dalo mluvit o slovanské vzájemnosti, která měla být ochranou před germanizací [1]. Proběhly slovanské sjezdy v Moskvě i v Praze, čeští muzikanti působili velice aktivně v Petrohradu (Dusík, Nápravník) a ruští cestovali do Prahy (Anton Rubinštejn, Čajkovskij, Balakirjev). Národní buditelé hledali oporu proti germanizaci u této jediné slovanské velmoci. Havlíček-Borovský považoval za naprosto normální, že každý vzdělaný Čech má znát všechny slovanské jazyky, ruštinu především. Ostatně Šafařík považoval slovanské jazyky za dialekty jediné slovanštiny. Myšlenka slovanské vzájemnosti byla skutečně velice silná a jejím posledním velkým vyznavačem byl patrně Karel Kramář.

Za první světové války mnozí Češi odmítali bojovat na haličské frontě proti svým slovanským bratrům. No a československo-ruský vztah později doznal významného posílení právě v čase osvobození země od německé okupace, které bez přehánění představovalo záchranu národa před germanizací, zotročením a vyvražděním. Jedinou skvrnou na vzájemných vztazích mezi těmito národy se stalo obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následná přítomnost sovětské armády na československém území. Přítomnost pro většinu obyvatelstva neviditelná, neboť vojáci SSSR měli v podstatě zcela zamezen jakýkoliv kontakt s civilním obyvatelstvem, a také důstojníci se pohybovali ve velmi omezeném prostoru poblíž svých posádek. Jakási sovětská obdoba obrázku, jaký nabídl Jiří Mencl ve filmu Obsluhoval jsem anglického krále, kdy se luxusní pražská restaurace zaplnila uniformami wehrmachtu a jednotek SS, nebyla v časech „ruské okupace“ možná, ani představitelná. [2]

Dvě okupace, které stojí proti sobě, ač jsou nesouměřitelné 

Obě dvě události dvacátého století, tedy německý protektorát spojený s germanizační a vyhlazovací politikou Německa vůči Čechům (a úplným vykradením obou zemí) a sovětská okupace, která byla ale ze širšího geopolitického pohledu především vyvážením přítomnosti amerických základen na území Západního Německa, stojí nyní proti sobě. Proti tradičnímu respektu Čechů i Slováků vůči vojákům všech států SSSR, kteří s nezměrným vypětím a obrovskými ztrátami zachránili velkou část Evropy před německým nacismem, stojí domácí rusofobní kruhy, které naopak toto osvobození vedou k zapomnění a zdůrazňují takzvanou „ruskou“ okupaci z roku 1968, která se v žádném ohledu nedá se soustavným německým terorem trvajícím šest let srovnat.

Rusofobní kruhy v ČR, o jejichž složení se zmíním později, v souvislosti s druhou světovou válkou vyhledávají všechny záminky k tomu, aby u Sovětského svazu odhalili velmocenské strategie, které snižují nebo popírají jakékoliv motivy, které u obyvatel bývalého Československa právem probouzely vděčnost vůči osvoboditelům a úctu k hrdinství vojáků i důstojníků Rudé armády. Přitom si počínají výběrově, přesně tak, jak pracuje propaganda, která sleduje konkrétní cíl, nikoliv pravdivý obraz. Přinejmenším směšují Stalina s důstojníky a obyčejnými vojáky Rudé armády, v níž bojovali občané všech národů SSSR. A komické je, že ve své rusofobii úplně ignorují fakt, že Stalin a Berija byli Gruzínci a Brežněv Ukrajinec, Dzeržinski dokonce původem Polák. Rusofoby pravda ovšem nezajímá. Sledují svůj cíl, své fobie, svoji službu cizím zájmům a svoji hloupost.

Evropa v předvečer války - jen velmi stručně

Nechci zde, v prostoru pouhého článku, věnovat pozornost detailnímu popisu příčin a průběhu druhé světové války. To je příliš rozsáhlé téma na jeden článek. Zmíním pouze několik podstatných věcí, které unikají pozornosti.

Pro sledování historie je velice důležité mít před očima mapu. Obviňování Moskvy z různých taktických kroků před válkou, v jejím průběhu a na jejím konci, má totiž za cíl odvedení pozornosti od chování jiných států Evropy i USA, z nichž většina se stala spojenci ČR po listopadu 1989, a které v souladu se svými aktuálními zájmy hospodářskými a mocenskými vstupují právě v těchto letech do tvrdé konfrontace s Ruskem, které za prezidentství Vladimíra Putina odmítlo podrobit se vůli západního kapitálu a USA, případně Velké Británie, která vůči Rusku sleduje svoji politiku obkličování starou cca tři sta let. Pohlížet na studenou válku jako na konfrontaci mezi svobodou a totalitou je v podstatě přijetím úplně marginální optiky. Šlo o moc, nadvládu, peníze a zisky pro nemnohé. Vše ostatní byly jen záminky určené pro širokou veřejnost, aby taktiku velmocí přijímala za svou.

Současná politika rusofobních kruhů v ČR se nese snahou odebrat hustou černou barvu z přibližně desítky zemí Evropy a předválečných USA a začernit touto špínou mastných sazí Sovětský svaz. Rusofobové naprosto ignorují skutečnost, že před válkou, během ní a po jejím skončení všechny pozdější vítězné mocnosti sledovaly především a jedině své vlastní bezpečnostní nebo mocenské a strategické zájmy. Pokud si vezmeme za cíl odhalit tyto cíle u kterékoliv z velmocí, jedno zda u USA, Velké Británie, Francie nebo u SSSR či Polska, získáme přesně takový obrázek, jaký si přejeme mít. V kritickém hledáčku rusofobů a jejich médií se už 32 let nachází Rusko. Paradoxní je, že ve srovnání se všemi zmíněnými státy má toto bolševické a jistě totalitní Rusko (Sovětský svaz) nejméně másla na hlavě. Podívejme se na to blíže.

Rozložíme-li si před sebou na stole mapu předválečné Evropy, vidíme, že fašismus nebo nacismus pronikl do spousty zemí a všude se ujal dominantní pozice. Třicátá léta se odvíjela jednak v hospodářské krizi, ale také ve velké časové blízkosti k poválečnému uspořádání Evropy z roku 1919, které vzalo Německu, Rakousku, Uhrám, Turecku, Itálii, ale i Rusku velká území (Rusku už v důsledku brestlitevského míru) nebo pořádný kus mezinárodního vlivu. Těžké hospodářské podmínky proklestily cestu k moci Mussolinimu i Hitlerovi. Ale imperiální vzpomínky se začaly probouzet také v Maďarsku a Polsku, jež velice želelo ztrát na Ukrajině, na Litvě, v Bělorusku. Pandořiny skříňky se pomalu otvíraly po celé Evropě. Snad jedině Československo dlelo v jistém mylném pocitu bezpečí, v domnění, že je chráněno coby člen Malé dohody svými svazky s Rumunskem a Jugoslávií, ale hlavně sázelo na velkou Francii, jež prošla zákopy 1. světové války jako vítěz. Ovšem řádně vyčerpaný a zakrvácený.

Sovětský svaz se stačil zkonsolidovat po bolševické revoluci. Ustál zahraniční intervence, vojenské, diplomatické i jiné včetně války s Polskem. Úspěchy budovatelských pětiletek posunuly agrární a v podstatě ještě polofeudální zemi na úroveň rychle se rozvíjející industriální země. Sovětský svaz měl ale už za sebou také stalinské čistky, či jejich první fázi. Stalin v ohromném rozsahu stěhoval obyvatelstvo z jedné části impéria do druhé, aniž se lidí ptal na názor, Ukrajinu stihl katastrofální hladomor. Sovětský svaz byl zemí ohromných rozporů. Fantastické úspěchy v industrializaci, ve školství a ve vědě, stály proti nezměrnému utrpení lidí v některých částech země. Teorie vývozu revoluce po vzoru francouzských Jakobínů nebyla na pořadu dne. Moskva chtěla na mezinárodní scéně klid, který jí ale nebyl přán. Schylovalo se k nové válce, která měla být, z pohledu západních demokracií, definitivní ranou ruskému bolševismu. Západ si pěstoval Hitlera asi tak jako si Seneca pěstoval Nerona. Seneca rovněž netušil, že tahle výchova tyrana nakonec povede i jeho k sebevraždě.

Státy s máslem na hlavě

V komunikačním prostoru se i v předchozím, „socialistickém“, režimu velká část Evropy zbavovala viny za podíl na Hitlerově běsnění, neboť některé státy pozdější „socialistické soustavy“ měly také fašistickou minulost. Předválečné Československo bylo skutečně v postatě ostrůvkem demokracie uprostřed k totalitě směřující Evropy. Rakousko připojené v roce 1938 k nacistickému Německu se stalo v postatě druhou zemí nacismu. Po válce si Rakousko získalo neutralitu (není členem NATO) a Evropa milostivě zapomněla na to, že Hitler byl vlastně Rakušan [3] a že nacisté řádili ve Vídni dost podobně jako předtím v Mnichově. Rozkrádaly se sbírky obrazů rakouských malířů Klimtovy doby i školy a kradly se i vzácné malby židovských tvůrců. Vynikající skladatel Richard Strauss, jenž složil nádhernou Alpskou symfonii, ale byl pod pantoflem své ženy, byl rakouskými nacisty nucen ke kolaboraci, tedy ke skladbám pro třetí říši. Dělal vše proto, aby je skládat nemusel, ale vina na něm stejně ulpěla.

Bývalé imperiální Uhersko zavětřilo šanci na obnovení své pozice v Evropě prostřednictvím úzkých vazem na nacistické Německo. Španělsko a Portugalsko měly fašistické režimy, které v době války ale udržovaly jistou neutralitu. Ve španělské válce Západ podporoval finančně i zbraněmi generála Franca. Odevšad, i z Československa, proudili do Španělska interbrigadisté. Sovětský svaz podporoval tu stranu, za kterou v roce 1936 položil básník Lorca život.

Fašismus se jako první prosadil už počátkem dvacátých let minulého století v Itálii. Fašizující moc pronikla do Bulharska a po atentátu na jugoslávského krále Alexandra I. Karadordeviće, ke kterému došlo v roce 1934, také Jugoslávie sklouzla ke spojenectví s fašistickými a nacistickými silami v Evropě. Král Alexandr I. upřednostňoval profrancouzskou orientaci a byl velkým přítelem tehdejšího Československa. Chorvatští Ustašovci, pozdější patneři německých nacistů, se ho pokusili zabít už během jeho návštěvy Záhřebu o rok dříve. Atentát nakonec s podporou německých tajných služeb (opravdu pozor na tajné služby!) zorganizoval později, ve válce nechvalně známý Ante Pavelić. Ustašovské zločiny v Jugoslávii se vyznačovaly nepředstavitelnou krutostí až bestialitou. Skutečnost, že Tito, sám původem Chorvat, dokázal na dlouhou dobu konsolidovat Jugoslávii ve funkční federaci, ve které vzpomínky na válečné krutosti ustupovaly do pozadí, působí téměř jako zázrak. Na začátku devadesátých let bylo ale vše zlé náhle zpět. Německo si přálo rozpad Jugoslávie, zbraně z bývalé NDR proudily do Chorvatska a západní média spustila extrémně vyhrocenou nenávistnou kampaň proti Srbům. Jugoslávie se rozpadla v krvi, ale to ještě neměl být konec. Poslední dějství Jugoslávie sehrálo bombardování Srbska letadly NATO v roce 1999. Na této kampani se už podílela i Česká republika svým souhlasem a členstvím v NATO. Čistý štít, který si Češi drželi od vzniku prvního samostatného státu v roce 1918, obdržel tak první dávku špíny. Dnes už je tento (kdysi čistý) štít jedna veliká skvrna.

Nenápadné, ale rozhodně ne nevinné Polsko 

Velice málo známá a v současné Evropě v podstatě utajená je ale také tehdejší bezprostřední předválečná role Polska. Polsko, které tvořilo v minulosti součást Polsko-litevské unie (1569 až 1795), spojením se starou Litvou získalo rozsáhlá území v Bělorusku a na Ukrajině. Rozkládala se v podstatě od Baltu až po Černé moře. Tato území se stala konfliktním místem ve sporech s Moskvou a vlastně založila problém, který s dějinami nezmizel, naopak má svoji aktuální podobu i v současném nelítostném trhání Ukrajiny (dílem pravoslavné, dílem katolické, částečně prozápadní, částečně proruské) a ve snahách Západu (především USA, Velká Británie a Polska) dosadit v Minsku prostřednictvím další oranžové revoluce, alias nějakého takového Majdanu, loutkovou prozápadně orientovanou vládu, stejně jako je tomu v Kyjevě.

Nic nemůže být lepšího, než když stojí v čele státu postava bez vlastní politické zkušenosti, bez osobní strategie, vlastních plánů a představ. Stačí herec, který se naučí svoji roli ze scénáře a potom opakuje repliky na správném místě, ve správném pořadí. Takovou hlavu státu mají také na Slovensku a české protinárodní síly dělají vše pro to, aby někdo takový vystřídal na Hradě Miloše Zemana.

Polsko v 18. století utrpělo ono pověstné trojí dělení, což znamenalo konec jeho velmocenským nadějím. Šlechtický stát s obrovským počtem statkářů, s voleným králem, začal příliš přeceňovat svoje síly a podceňovat vnitřní rozpory. A tak Polsko klesalo stále níž a níž. Proslýchá se, že právě Poláci přesvědčili Napoleona I., aby Francie spáchala sebevraždu tažením do Ruska. Snad mu polská šlechta dokonce i poslala do lože jednu krásnou mladou hraběnku, Marii Walevskou. Ale tento příběh je možná více romantický než politický.

Polský zájem o obnovu svých velmocenských pozic na východě ale zůstal živý a v současné době prožívá novou renesanci pod štítem USA. Tedy Poláci si myslí, že je Američané proti Rusku podporují s ohledem na polské zájmy. Omyl. Poláci se v dějinách mýlí rádi. V souvislosti s příčinami druhé světové války je nutné připomenout, že v roce 1920 Polsko anektovalo část Litvy včetně hlavního města Vilniusu. Na tuto okolnost si Poláci nevzpomínají rádi. Přejí si mít pověst mučedníků, nikoliv agresorů. Litvě byl po první světové válce v Pařížských dohodách přiznán status samostatného státu, stejně jako Polsku, Československu, Jugoslávii, Rumunsku. Polsko ale chtělo „svá bývalá území“, což konkrétně na Litvě vedlo k anexím části litevského území (Litva se se záborem oblasti kolem Vilniusu nikdy nesmířila a vždy Vilnius označovala za své hlavní město). Konflikt vedl k přerušení polsko-litevských oficiálních vztahů. Dokonce neexistovalo ani železniční spojení. Poláci začali s Litevci mluvit až v roce 1938. Mezi Poláky a Litevci se v té době ale probouzela vzájemná nenávist, která se projevovala útlakem menšin na obou stranách. V roce 1939 Sověti Litvu obsadili a oblast Vilniusu předali zpátky Litvě, nicméně zakrátko na to celou Litvu připojili k SSSR. V roce 1941, během německého útoku proti SSSR, Litvu ovšem zabralo Německo.

Ale to bychom se už dostali příliš daleko od našeho tématu. Vraťme se k předválečnému Polsku. V něm se prosadila proněmecká a v podstatě fašizující politika polského ministra zahraničí Józefa Becka. Polsko uzavřelo už v lednu 1934 s Německem pakt o neútočení. Stalo se tak o pět let dříve, než SSSR – poté, kdy se mu nepodařilo získat Velkou Británii a Francii pro společný postup vůči Hitlerovi – podepsal v Moskvě onen nyní často připomínaný pak Molotov-Ribbentrop. Podobné smlouvy s Německem měla ale řada dalších zemí.

Beckova strategie byla prostá. Polsko se spoléhalo na smlouvu s Německem a počítalo s tím, že se německá agresívní politika zaměří výhradně proti Sovětskému svazu, což Polsku umožní, se souhlasem Berlína, zmocnit se bývalých území Polsko-litevské unie na východě. Německý Drang nach Osten byl program, se kterým západní demokracie, ani Polsko, neměly příliš problém. Za onen „nach Osten“ se všeobecně považovalo Rusko i s Ukrajinou a Běloruskem. Poláci, tedy Beck a jeho lidé, ovšem soudili, že se s Hitlerem dohodnou na rozdělení dobytých východních území. Ostatně, agresívní směřování polské zahraniční politiky se projevilo záborem českého Těšínska a některých oblastí na Slovensku, ke kterému došlo ihned po německém záboru československého pohraničí.

Politika Polska vůči Československu nebyla v žádném směru přátelská. Poláci sledující své zájmy na východě podporovali dokonce i oddělení Slovenska od českých zemí, ke kterému došlo de iure den před německým vpádem do zbytkového Československa v březnu 1939. V nastalé situaci, kdy do Polska odcházeli Češi, kteří zde chtěli budovat legie pro válku s Německem, se Polsko zdráhalo učinit oficiálně cokoliv, co by mohlo ohrozit jeho vztahy s Německem. Část Poláků si v té době už začínala uvědomovat, že teď budou patrně na řadě oni. Rakousko bylo včleněno do „říše“, Československo už neexistovalo a české země se vtělily do Německa formou protektorátu také. Ostatně, v Mnichově Velká Británie i Francie plně podpořily Hitlerův názor na to, že Češi odjakživa patřili do „říše“. Tudíž napadení českých zemí ani nikdo nepovažoval za začátek války v Evropě. Stejně jako anšlus Rakouska. Němci si jen vzali, co bylo jejich.

Zároveň Polsko odmítalo dát oněm pokusům o vznik „československých legií“ v Polsku onen punc česko-slovenský. Československo nemělo být obnoveno. Navíc oficiální polská politika se vymezovala proti Edvardu Benešovi, čímž se jednak chtěla zavděčit Německu, ale zároveň se nesla v duchu obvinění Beneše z jeho údajné prosovětské orientace. Beneš byl na tom tak trochu jako Miloš Zeman dnes. Že by podoba čistě náhodná nebo se dějiny zase maličko opakují?

Polsko dnes hraje roli ublížené země týrané Ruskem. Tento obraz Poláci šíří, kamkoliv se pohnou. Je ale v mnoha ohledech falešný. Ke každé akci Ruska proti Polsku můžeme postavit akci Polska proti Rusku. Dva kohouti na úrodných polích Ukrajiny? Polsko vedlo silnou protiruskou politiku. Velice se angažovalo v především britském plánu na zničení bolševického Ruska a pozdějšího SSSR. Britové sázeli na to, že se Rusko po bolševické revoluci nachází na pokraji vyčerpání. V letech 1919 až 1921 došlo k polsko-ruské válce. V jejím průběhu se Rusové dostali až téměř k Varšavě. Nicméně „zázrakem na Visle“, kde ruský velitel Tuchačevskij nezvládl strategii bitvy, a následnou porážkou Rusů na řece Němen, se karta obrátila a došlo k uzavření míru, během kterého se Polsku dostalo splnění významné části územních požadavků a Ukrajině byla umožněna „samostatnost“, ovšem pod dohledem Polska s Velkou Británií za zády. Ukrajina o tuto loutkovou samostatnost ale záhy přišla přičleněním k SSSR.

Na prahu druhé světové války tedy Polsko kalkulovalo, že s německou pomocí nebo alespoň tolerancí se mu podaří obnovit bývalou říši na východě. Věřilo, stejně jako Velká Británie, která právě touto sázkou nese velký díl odpovědnosti za vznik druhé světové války, že se Hitler se Stalinem vyčerpají vzájemnou válkou. Britové takto očekávali, že budou opět, jako v minulosti, rozhodovat o osudech Evropy. Britská politika vůči Evropě vždy stála na heslu „divide et impera“. Britové (Angličani) dbali na to, aby žádná evropská monarchie nezískala takovou pozici, s jejíž pomocí by mohla hatit britské plány. Byli to Angličani, kteří v napoleonských válkách zorganizovali koalici evropských monarchií, která Napoleona porazila u Lipska a potom i u Waterloo. Angličanům je v zásadě jedno, koho svými taktikami, strategiemi, kličkami i podvody zničí. Momentálně mají v hledáčku Moskvu a na seznamu vhodných obvinění „novičok“. Bolševický Sovětský svaz vyrostl příliš nad rámec, jaký byl pro Londýn snesitelný, a Putinovo Rusko má také velké ambice. Považte, nechce se nechat kolonizovat a vykrást do dna! Stará britská strategie obkličování Ruska tedy musí znovu vstoupit do hry.

Patrně opravdu bezvýchodná pozice prezidenta Beneše 

Slib Moskvy Benešovi, že Sovětský svaz přijde bojujícímu Československu na pomoc, i když Francie a Velká Británie zůstanou sedět doma, byl poněkud vágní. Jednak proto, že proti Benešově možnému rozhodnutí bránit se německé agresi stálo několik faktorů, které nemohl československý prezident ignorovat, ale také proto, že Polsko i Rumunsko nesouhlasily s případným postupem Rudé armády přes jejich území včetně přeletu letadel. Ony faktory, které zabránily Benešovi rozhodnout se pro boj s Hitlerem, byly všechny velice vážné. Tak především pomoc bolševické Moskvy by potvrzovala západní propagandu, která z Beneše dělala spojence SSSR. Dále československá buržoazie a bankéři dali prezidentu republiky jasně najevo, že dohoda s Hitlerem je jim milejší než pomoc Stalina. Tedy, že mu na válku s Německem nedají peníze. A konečně zde byly nedostavěné obranné pevnosti, s jejichž dobudováním se trestuhodně otálelo, a taky, jak to už v českých zemích bývá, se zřejmě rozkradla (ztratila?) část peněz na ně určených. Nejistá byla situace na Slovensku, klerikální kruhy hledaly cestu k vyhlášení samostatnosti Slovenska, k čemuž jim mohla dopomoci dohoda s nacistickým Německem. Nakonec tedy od Československa odpadalo i Slovensko. Republika s nedobudovaným opevněním, obklíčená ze tří stran nacistickými nebo profašistickými státy (včetně Polska a Maďarska), která měla velice nestabilní pozici i na Slovensku, taková země měla jen velice malou naději na úspěšnou obranu.

Československo mělo být sice chráněno smlouvou o vzájemné pomoci s Francií. Ale ta pomoc byla podmíněna účastí Velké Británie. Jenomže v krizových chvílích hraje každý stát jen na sebe a smlouvy přestávají mít cenu i toho papíru, na kterém byly napsány. Zvláštní, že současné české politické reprezentace po takových historických zkušenostech věří právě těm, kteří už důvěru zklamali.

Kdyby Beneš využil nabídky SSSR, ostatně nereálné, Velká Británie i Francie by dostaly argument, který potřebovaly k tomu, aby se od Československa odvrátily. Odvrátily se stejně, ale za cenu zostuzení. To si ovšem uvědomovala jen malá část politiků. Většina vnímala opuštění Československa jako „rozumný postup“. Když se po obsazení českých zemí i Polska formulovala zahraniční vláda, neměl Beneš situaci vůbec usnadněnou nějakým pocitem špatného svědomí Velké Británie, ani Francie. Nikdo se příliš nehrnul opuštěným a obětovaným Čechům pomáhat. Ostatně Francie padla krátce po Polsku jako další z Hitlerových obětí. A propos, Češi, kteří přišli vytvořit v Polsku nové legie, jako jediní cizinci skutečně zasáhli do bojů Poláků proti Hitlerovi. Ty boje ale trvaly velice krátce.

Sobecké sledování vlastních zájmů

Před válkou tedy každá země postupovala sobecky, sledujíc vlastní zájmy. Sovětský svaz pochopitelně nebyl výjimkou. Bohužel, pouze jeho zájmy se dnes u nás sledují kriticky. Co činili jiní, to vše je odpuštěno. Jsou to přece naši spojenci, že? Jisté je, že se SSSR snažil získat pro spojenectví proti Hitlerovi západní demokracie a že neuspěl. Především Velká Británie kalkulovala s tím, že obě totality, nacistická a bolševická, se zničí navzájem. Spojené státy vesele obchodovaly s Hitlerem. A nebyly v tom ani zdaleka samy. Sledovat cesty peněz i zboží před touto válkou to je možná ještě větší dobrodružství, než vypátrat cesty zbraní z muničního skladu ve Vrběticích.

Své zájmy sledovala protihitlerovská koalice také v průběhu války. Američané a Britové otevřeli druhou frontu v Evropě až po mnohonásobné urgenci Stalina, doslova za pět minut dvanáct. Hlavní německé síly už byly rozdrceny na východní frontě. Sověti osvobodili celé svoje území a přenesli boje do Evropy. Teprve tehdy se Spojenci vylodili v Normandii. Churchill kalkuloval s tím, že čím větší ztráty bude mít Sovětský svaz, tím slabší budou jeho poválečná situace i vyjednávající pozice. Proto Spojenci do Normandie nespěchali. Stalin věděl už dlouho před koncem války, že jeho spojenectví se Západem skončí okamžitě s podpisem německé kapitulace. Jestliže Stalin nějakou dobu důvěřoval Hitlerovi, pak svým západním spojencům nevěřil ani vteřinu. A nejenom, že skončí křehké a účelové spojenectví, ale že se Spojenci obrátí proti SSSR. Zejména Churchill neměl Sověty v lásce, třebaže byl schopen oceňovat hrdinství Rudé armády. Proto se Moskva musela pokusit vybudovat si na západě ochranné pásmo satelitů. Na prvním místě se jednalo o bezpečnostní opatření, teprve až ve druhém plánu o šíření komunismu bolševického typu. To ale mělo počkat do doby, než se SSSR vzpamatuje z ohromných materiálních škod a vysokých ztrát na životech.

Není vůbec přehnané tvrzení, že každá rodina v Sovětském svazu někoho ztratila ve válce. Pro památku těchto obětí je Velká vlastenecká válka i v současném Rusku považována za svatou válku a jako taková představuje nedotknutelnou vzpomínku. S hlupáky, kteří poškozují památníky Rudé armády nebo oslavují fašisty, se tehdy opravdu nepočítalo. Někdo takový byl naprosto nepředstavitelný i v předlistopadovém Československu. Bývalý režim vtloukal lidem do hlav leccos, ale alespoň elementární úctu vůči osvoboditelům sdílelo veškeré obyvatelstvo naprosto dobrovolně. [4]

Ve válce postupně odpadaly všechny bývalé fašistické a nacistické státy. Byly osvobozovány Rudou armádou nebo Spojenci a jejich fašistické a nacistické vlády se hroutily jako domečky z karet. Všichni bývalí spojenci Hitlera chtěli na tuto kapitolu dějin co nejrychleji zapomenout. Jugoslávii osvobodili Titovi partyzáni, chorvatští Ustašovci byli poraženi. Část emigrovala do USA, část se později usadila v Německu i jinde po světě. Myšlenky na samostatné Chorvatsko mající nadstandardní vztahy s Německem ale zůstaly. Objevily se znovu v čase, kdy Chorvatsko spolu se Slovinskem vyhlásily nezávislost na Jugoslávii. Není vůbec žádným překvapením, že prvním státem, který tyto samostatné republiky uznal – čímž předznamenal i konec Jugoslávie – bylo Německo. Následovaly Rakousko, Vatikán a další. Zajímavé je, že Katalánsko nechce uznat nikdo. Jaký je v tom rozdíl? Soudím, že státy se rozpadají nejsnáze, existuje-li k tomu jejich rozpadu cizí objednávka. Cizí zájem. Chybí-li cizí zájem, pak je ponechána vládám možnost udělat si doma pořádek. A to třeba i velice tvrdým způsobem. Když cizí zájem existuje, pak média hlavního proudu prohlásí vzbouřence za národně osvobozenecké hnutí a vysloví jim podporu. Veřejné mínění se ocitne na straně secesionistů a proti státu, jenž je uznán za utlačovatele. No, a když se opravdu „daří“, pak zasáhne NATO a ujme se bombardování „s humanitárním cílem“. To se sice nijak neliší od obyčejného barbarského bombardování, ale o tom se už nemluví.

Dějiny nikdy neodcházejí do minulosti

Pokud někoho překvapuje, že na straně proti Rusku a prozápadně vystupující Ukrajiny se angažují následovníci ukrajinských fašistů, tedy Banderovců, pak je to jen proto, že nezasazuje současné události do jejich historického rámce. Dějiny nikdy neodcházejí do minulosti, ale jsou vždy připraveny vystoupit z temnot, jakmile se naskytne nová politická objednávka. Proto tolik démonů tak často uniká z pandořiných skříněk.

Všechny velmoci se tedy už v průběhu druhé světové války velice pečlivě staraly o zabezpečení svých zájmů. Spojené státy zavětřily příležitost ke světovládě a jedině z toho důvodu opustily svoji izolaci a vstoupily do války. Velká Británie ztratila pozici světové velmoci, a tak se přisála i se svými tradičními animozitami (například vůči Rusku) k USA. A v této pozici zůstává dodnes.

Francie se za Charlese de Gaulla pokusila obnovit ztracené mocenské i koloniální impérium a chtěla vystupovat samostatně. Byla velice motivována obrovskou ostudou z válečné porážky i vichistické kolaborace. Obě rány zasáhly Francouze podobně jako mnichovský syndrom Čechy. Jenomže, Francouzi dokážou své dějinné maléry házet docela snadno za hlavu. Naproti tomu Češi si nechají vsugerovat pocit viny za poválečné vyhnání či odsun Němců natolik, že Německu ani nepřipomínají válečné reparace za šest let vykrádání Čech a Moravy, za mrtvé, ponížené, zraněné.

Posléze Francie přijala francouzsko-německé smíření v podobě Společenství uhlí a oceli, jež bylo předchůdkyní EU. Zatím ovšem propukla studená válka mezi západním kapitálem a SSSR, respektive už byla v plném proudu. Svět se stal bipolárním. Spojené státy se pustily do série válek (Korea, Vietnam) a Sovětský svaz se snažil o rovnováhu sil. Spojené státy po válce získaly německé jaderné fyziky, takže vyrobily atomovou bombu dříve než Sověti. Německá věda oslavila svůj triumf ve Washingtonu. V Hirošimě a Nagasaki vyslala Amerika především varování světu, že kdo se bude vzpírat její vůli, ten může skončit v atomovém hřibu. Tak jako ve středovku byli veřejně mučeni odsouzenci tím nejbrutálnějším a nejohavnějším způsobem, při kterém i sami soudci omdlévali, což ale nebylo primárně určeno snahou týrat odsouzence, ale odstrašujícím divadlem pro přítomné, tak úplně stejně nabídl Washington příšernou podívanou světu, aby jej vystrašil svou mocí. Od této chvíle chtěly být Spojené státy vládci celé planety. Byl tady ale ještě Sovětský svaz, ona jediná velmoc, se kterou nikdy nechtěl Západ příliš počítat. Byla to podřadná velmoc, východní a asijská, byla to velmoc slovanská, zatímco do rodiny patří jenom velmoci anglosaské nebo velmoci, jejichž rodokmen začíná ve Franské říši u Karla Velikého. Prostě jenom dědicové západořímského impéria, zatímco Rusko se posadilo na trůn byzantský. Quel malheur!

Moskva varování pochopila a vyvinula vlastní atomovou zbraň. V USA popravili manžele Rosenbergovi. Stalo se tak v politickém procesu tři roky po popravě doktorky Horákové také v politickém procesu v tehdejším Československu. V USA a v západní Evropě měli strach ze šíření komunistického modelu jako alternativy vůči kapitalismu. V USA vzplál hon na čarodějnice (mccarthismus 1946 až 1956), souboj mezi západním kapitálem a hrozbou komunistické alternativy, který se ovšem propojil se starými mocenskými a geografickými konflikty, zuřil na všech frontách „studené války“, která na různých místech planety nabývala horkých forem. Korea, Vietnam a jiné. Hon na čarodějnice probíhal na Západě i na Východě. Ve Francii a v Itálii komunistické hnutí nebezpečně posílilo. Mnozí intelektuálové nabývali hrozivě levicových forem. Ve Francii, v Itálii i ve Španělsku se točily filmy velice kritizující kapitalismus, americký způsob myšlení, života, práce. K tématům filmařů patřila korupce na vysokých místech i v policii. Západní kapitál se bál.

Obsazení Československa z vůle Moskvy v roce 1968 bylo jen jedním z mnoha bojišť této studené války. Tato válka v současné době nabyla nových forem. Spojené státy po přibližně dvou desetiletích dominance, kdy po pádu SSSR, si užívaly možností absolutní celoplanetární zvůle, se v posledních letech musí smiřovat s obnovením multipolarity. Jednou z mocností, které účinně brání USA v jejím planetárním vládnutí, je také Putinovo Rusko. Proto se USA a Velká Británie za pomocí tradičních nepřátel Ruska, především Polska a Pobaltí, snaží zničit vzpomínku na tu část dějin druhé světové války, ve které mají západní mocnosti tuny másla na hlavě a kde naopak vychází role Sovětského svazu jako přinejmenším logická a dokonce i hrdinná.

Na Západě se už dávno netočí filmy se sociální tematikou, filmy, které pranýřují vysokou politiku, korupci, které by si braly za téma obrovskou síť elektronického špehování a pokusy o oslabení svobod, práv a demokracie. Umění ve filmu i v literatuře jakoby odvrátilo tvář od reality. A poprvé v dějinách nestojí proti ziskům, bezohlednosti, sobectví a kariéře, které byly v každé společnosti a vždy, žádný morální a mravní kánon, který by toto pranýřoval. Nikdo už nevybízí ke statečnosti, cti, vlastenectví, šetrnosti, k míru. Poprvé v dějinách má sobectví cestu úplně volnou a žádný kazatel nehrozí sobci a kariéristovi ukazovákem.

Kdo v České republice tvoří rusofobní kruhy? A s jakým cílem? 

Ocitáme se ale nyní před otázkou, kterou jsem už naznačil v úvodu. Kdo v České republice tuto rusofobní strategii USA a Velké Británie podporuje a proč tak činí. Role jsou zde ale rozděleny poměrně jasně. Na jedné straně stojí rusofobní kruhy a jejich média, na straně druhé jsou oběti jejich manipulace. Poměrně snadno definovanou část rusofobní skupiny tvoří kolaboranti. Ti prostě spolupracují s tím, od koho čekají odměnu. A je docela jedno, v čem ta odměna spočívá. U této skupiny je její motivace velmi prostá. Vedle kolaborantů, kteří se z neznámých důvodů snaží pomoci západnímu kapitálu v jeho snahách dostat se na krk ruským energetickým zdrojům, ovládnout ruskou ekonomiku, zmocnit se bohatství země, vědeckého potenciálu, pracovní síly, trhů a odbytišť, jsou ale lidé, kteří mají vůči Rusku odpor z pouhých ideologických důvodů. Někteří považují Rusko stále za bolševickou zemi, kterou nenávidí jaksi dědičně. Další Rusko nenávidí, protože v něm tuší opak Západu. A jelikož oni Západ (zejména USA) adorují, pak o to více Rusko nesnášejí. Je zde přítomen onen starý předsudek Západu vůči „asijskému Rusku“ a vůči Slovanům obecně.

Lidé, kteří se nějakým způsobem identifikují se Západem nebo se cítí být potomky rakouské šlechty či prvorepublikové buržoazie, zdědili pocit, že Rusko rozhodně nemělo ve druhé světové válce vyhrát. Stará teze československých průmyslníků a bankéřů, podle které Hitler alespoň nebral majetky, zůstává tak nějak přítomná v jejich krvi i dnes. Dá se říci, že by se tito lidé docela sžili s německým protektorátem.

Velkou skupinu rusofobů pak tvoří prostě aktivisté, kteří se narodili a byli vychováváni po celý život v duchu prozápadním, což si automaticky spojili s antagonismem vůči Rusku. Tito lidé nikdy nepoznali na vlastní kůži život v takzvaném socialistickém Československu, ve kterém se nomenklaturní kádry KSČ snažily zavděčit Moskvě přibližně stejným způsobem, jakým se oni snaží vysloužit si pochvalu Washingtonu, případně některé jiné západní metropole. Znají socialismus a Sovětský svaz z vyprávění a byli vychováni televizí, novinami a internetem, a to skoro výlučně jen těmi médii, která razí kriticky prozápadní a rusofobní ideologii. Takže vlastně je to velká smůla. Řečeno biblicky, „nevědí, co činí“.

Je zvláštní, kolik lidí nedokáže přemýšlet bez antagonismů. Protiklad Východ – Západ je v posledních letech všudypřítomný. Pokud snad některý politik nebo novinář zcela výjimečně nezastává vyhroceně protiruské a protičínské postoje, je ihned označován za proruského, který chce táhnout Čechy zpátky na Východ. Ti, kteří je zatáhli „zpět“ do německého ekonomického a zájmového prostoru, nikomu nevadí. Málokdo neuvažuje v dimenzích Vchod versus Západ. Málokoho napadá, že by Češi mohli být konečně sami za sebe.

Frontální útok těchto rusofobních kruhů na dějiny druhé světové války souvisí se stejně aktivním bojem proti českému vlastenectví.  Cílem útoku na české dějiny (vedenému nejčastěji formou zapomínání a nepřipomínání) je odstranění hrdosti na samostatnost a na vynikající činy národa. Jen národ bez dějin a bez národní hrdosti se může rozplynout beze zbytku ve větším celku. Třeba v „evropanství“, jaké ale neexistuje. Není-li evropanství, může se odnárodněný člověk cítit být příslušníkem jakési indiferentní moderní masy, jaká se obejde bez kultury a vlastně úplně beze všeho, nač si potrpěly starší generace napříč staletími. Člověk bez národa, bez kultury, bez vlastenectví, bez dějin, bez přemýšlení, a hlavně bez osobní hrdosti a statečnosti, je vlastně sotva víc než součástka systému. Je snadno vyměnitelný, odstranitelný, hodný zapomnění.

A nyní se dostáváme k početně nejrozsáhlejší vrstvě, která vnímá Rusko negativně, mnohem negativněji než země, které českému národu skutečně uškodily nebo alespoň nepomohly v dobách nejtěžších. Tuto vrstvu, do které je rusofobie zasévána uměle a soustavně po dobu 32 let, tvoří lidé, kteří důvěřují zpravodajství a publicistice médií hlavního proudu, zejména médií veřejné služby. Většinou se zároveň nezajímají o dějiny, geografii a o politiku a nehledají alternativní zdroje informací, které jsou většinou podstatně objektivnější než výše zmíněná média.

Současná mediokracie spojená s nejhlubším úpadkem politiky a oligarchií znehodnocenou demokracii usiluje v podstatě o něco velmi podobného, co ovládalo myšlení většinou nevzdělaného obyvatelstva středověku. Tehdejší člověk věděl o světě “za humny“ jen to, co mu o něm sdělil kněz, kazatel, farář, mnich. Lidé, kteří sami nepátrají po dějinách a nesnaží se porozumět politice, jsou vystaveni manipulaci médií, která o nic jiného než o manipulaci s lidmi neusilují. Kdo se pohybuje mezi lidmi v nejrůznějších sociálních, profesních, vzdělanostních a jiných vrstvách, ten s hrůzou zjišťuje, u jak velkého množství lidí je jejich politický názor pouze a jedině odrazem názoru, který emitují a pořád dokola opakují média, jakým on důvěřuje.

Velice markantní toto bylo a zůstává v průběhu covidové pandemie. Vliv médií, které lidé sledují, má v podstatě absolutní vliv na to, zda se lidé chtějí očkovat nebo ne, zda dodržovali a dodržují opatření vlády, co si o nich myslí a co očekávají od budoucnosti. Středověk by byl s člověkem 21. století navýsost spokojen! Nemá vůbec smysl ptát se mnoha lidí na to, co soudí o vrbětické kauze. V ČT a na Seznamu či v Respektu říkají, že výbuch způsobili ruští agenti. A basta! Nikdy nikdo nikomu nepředložil ani jediný důkaz, jenomže tato média tvrdí, že to udělali Rusové. A říkají to i politici, kteří zastávají vysoké funkce. Hlasu jiných není dopřáno sluchu. Hlavně to říkají tito lidé pořád a média jim k tomu poskytují obrovský prostor. A když člověk neustále slyší, že to udělali Rusové, tak sám přestane žádat důkazy a věří, že to opravdu udělali Rusové. Když mnich řekl, že z tohoto obrazu mučedníka včera vytékala krev, věřící tomu uvěřili. Dost možná nikoho nenapadlo žádat důkaz, aspoň kapku té krve. Středověká metoda indoktrinace k obrovské škodě lidstva proklouzla dírou v plotě do 21. století, a zdá se, že půjde s lidstvem až do jeho úplného konce. Lidé se z nějakého neznámého důvodu nechtějí dobrat pravdy.

Ubránit se indoktrinaci asi představuje obrovskou práci každého člověka na vlastním sebevzdělávání. Spolehnout se na média hlavního proudu, to je ta úplně nejhorší cesta k poznání. Jestli se má česká společnost obrodit, pak se musí vydat cestou sebevzdělávání, neboť téměř vše, co údajně poskytuje informace, bylo už zasaženo nákazou. Ve veřejném komunikačním prostoru navíc vládnou simplifikace. Všechno je buď černé, nebo bílé. Kdo chce uvažovat jinak, přesněji, ten se musí vlivu především médií veřejné služby, ale také zprávám na Seznamu nebo v Respektu opravdu důsledně vyvarovat.

 Poznámky:

[1] Palacký líčí celé české dějiny jako permanentní boj s Němci. Když Slované začali přicházet do střední a jižní Evropy, představovali vzhledem k početnosti svých kmenů a jejich lidnatosti smrtelnou hrozbu pro kmeny germánské a keltské, které byly na tomto území usazeny. Odtud pramenila urputná a bohužel i úspěšná snaha východofranských králů a pozdějších králů a císařů středověké římské říše Slovany obracet navzájem proti sobě a využívat jejich knížat získaných slibem různých privilegií pro svá tažení proti Slovanům v Pomořanech a v Polabí. Velkou pomocí pro ustavení středověké římské říše bylo křesťanství. Přijetí křtu jaksi povyšovalo pohanská knížata a činilo je součástí křesťanského univerza. Poněkud to připomíná moderní snahu národů bývalého sovětského impéria přijmout takzvané „západní hodnoty“. A to rovněž i za cenu ztráty suverenity. Slované po svém příchodu obsadili mnohá území v nynějším Německu. Enklávy v Sasku, Braniborsku i v Bavorsku. V obojí Lužici se usadily kmeny Lužických Srbů, jediné, jejichž zbytky přežívají v Německu ještě i dnes. Básník Kollár, když odešel do Jeny, ocitl se mezi Slovany. Jeho Slávy dcera nevznikla náhodou. J. S. Bach, který působil v Lipsku, nacházel v polovině 18. století v okolí města slovanské vesnice. Když v 9. století pronikli Maďaři do Panonie, výsledkem jejich usazení se ve střední Evropě nebyla jen zkáza nejednotné a vnitřními spoy sužované Velké Moravy, ale především vražení obřího klínu mezi západní Slovany a Slovany jižní. Maďaři takto de facto znemožnili případné úsilí o integraci Slovanů vedenou severojižním směrem. V samotné Panonii přitom žily slovanské kmeny integrované do Velké Moravy. Cesta ke Slovincům, Chorvatům a Srbům byla původně otevřená.  Národní buditelé se v podstatě snažili nalézt přetrženou niť a znovu ji navázat alespoň formou nejužších kulturních kontaktů. Tohle úsilí přetrvalo až do časů Masarykovy první republiky, kdy československé kontakty s jižními Slovany byly velice intenzívní. Dnes slovanská vzájemnost z mnoha důvodů ztratila svoji přitažlivost, nicméně především rusofobní a anti-vlastenecké kruhy se přesto snaží vymýtit i nejmenší vzpomínku na příbuznost a podobné zájmy slovanských národů. Plně přijímají za své despekt, kterým západní Evropa jako dědička Karla Velikého a krále Artuše vždy vnímala Slovany obecně. Tito odnárodnění anti-vlastenci se za Slovany samozřejmě už nepovažují.

[2] Byl jsem v té době na studiích v Olomouci, kde měli Sověti posádku. Vídal jsem tam pravidelně dva vojáky na stráži u vchodu do budovy štábu. Občas jsem potkal sovětského důstojníka, jak si šel nakoupit do „univjermagu“, malého obchůdku vedle štábu, a tu a tam projela městem kolona vozidel. Žádné špacírování důstojníků městem, žádné návštěvy v restauracích a kavárnách. Nikdy nikdo v kině, divadle či na koncertě. V podstatě byli téměř neviditelní. Řekl bych, že s americkou okupací Vietnamu v téže době se to asi nedalo srovnat. Primátor Prahy, starosta Prahy 6 a starosta Řeporyjí budou ale asi jiného názoru. Nejspíš proto, že v té době nebyli na světě, nanejvýš tak v mateřské škole.

[3] O Rakušanech se žertem povídá, že umí skvěle manipulovat s původem některých osob. Tak se Rakušanům podařilo přesvědčit svět, že Beethoven byl Rakušan (Vídeňák), ač se narodil v Bonnu. No, a že Hitler byl Němec, ač se narodil ještě na rakouském území, nedaleko Salzburgu. Vlastně takto byl krajan Mozartův. Jak se zdá, jedna země umí rodit báječné ovoce, stejně jako shnilé plody.

[4] Oblíbenou součástí rusofobní propagandy je připomínání excesů, ke kterým docházelo ze strany některých vojáků Rudé armády na osvobozených územích. Toto nikdo nezpochybňuje, ani neomlouvá. Na druhé straně se ale žádný z rusofobů nesnaží vložit tyto skutky, které ale rozhodně nebyly pravidlem, do kontextu situace vojáků, kteří mnohdy strávili tři nebo čtyři roky na frontě, zatímco jim do zákopů přicházely dopisy o vyvraždění celých vesnic Němci. A mezi zavražděnými byli jejich nejbližší. Nepředstavitelné krutosti války, špína, krysy, nedostatek jídla i výstroje, četná zranění, každodenní pohled na mrtvé kamarády, pro které byli tito vojáci často sami ochotni riskovat život, toto a mnoho jiného, co si dokáže představit jen někdo, kdo byl sám ve válce, tvořilo celé jeviště příběhu zvaného válka. Ne nadarmo Hemingway, který válku na vlastní kůži zažil, doporučoval zastřelit každého, kdo válku vyvolává. A hodně podobný názor měli i Barbuse, Remarque, Jünger, Arnold Zweig, Simonov, Grosman a další spisovatelé, kteří válku poznali z vlastní zkušenosti. Kritizovat od pasu, bez znalosti věci, bez ochoty jen si představit vše, co provázelo takovou válku, toto je nepříliš čestný přístup. Ostatně, se zdá, že si rusofobové opravdu nedokážou válku představit ani ve snu, jinak by nedělali tolik práce proto, aby došlo k další.

zdroj 

 

 

 

 

 

 

 

 

30 komentářů :

  1. Žadne stehivani Slovanu na uzemi Keltu a Germanu neprobehlo. Neegzistuje ani jeden dukaz o tom, krome anglo-saxonskych padelku. Uz se probudte, jste svoji na svym, nejste zde hoste a nemusite se porad omlouvat za odcizeni zeme. To je zakladni lez kterou vas zapad drzi na uzde. Vzdyt Etrusky jazyk lze desifrovat jedine pomoci česko-slovenskeho a srbo-chorvatskeho jazyku. Pro zapadni lingvisty etrusky/rasensky jazyk predstavuje jen hromadu nesmyslu.
    Co řimskej cisař Dvklan nebo li Dvkletian? Dvkla v 2.stoleti jako dnes v ČernyHoře a v Karpatech?
    Jasne, jsme tak blby že neumime ani pojmenovat mista na kterych žijeme.
    Jezuite a Josef Flavie. Z toho mame v Jugošce nadavku: "blbej jak Plavuša/" Flavi=Plavi, u nas blondynka řika plavuša.
    Podivejte se na jmena řek ve Walesu, Skotsku a Irsku...je jich x se slovanskymy jmeny.
    Proste je to smutne jak nedokazete tuto psychickou barieru zrušit.

    Všichni jsou zde doma, jen my jsme nejaci imigranty, buh vi odkud.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Poláci jsou jako vždy na špatné straně. nejdříve spojenci Adolfa Hitlera ( smlouvu o přátelství s nacistickým Německem) uzavřeli v roce 1934 a dnes stejná vládní parta se paktuje s nástupcem Hitlera světovým teroristou vládou USA !!

      Vymazat
    2. Jovane Upravo, velmi se mýlíš. Nejde o to, kdo byl kde první. My v Čechách žijeme na území, kde před námi žilo mnoho etnik. V době historické to byli Keltové (Bójové) a po nich germánské kmeny. Zdědili jsme po nich např. pojmenování některých řek - Labe, Jizera atd.

      Vymazat
    3. Moravané po nich zdědili i svou národnost - území, na kterém se jejich kmeny usídlily, pojmenovali podle řeky Moravy, pojmenované jejich ještě předkeltskými předchůdci - ne předky! - a poté toto jméno nově obsazeného území, pojmenované podle prastarého pojmenování řeky Moravy, přenesli i na své, tam se zahnízdivší kmeny (rody atd.) - čímž, na rozdíl od Bohemie, "moravské" kmeny jaksi vymizeli z historie, kdežto v Bohemii přetrvávaly ještě pěkných pár století a bylo kvůli tomu vády a krveprolití až hanba vzpomínat.
      Vlastně to bylo fikané - sjednocení kmenů do jednoho národa evolucí, bez krveprolití, byl majstrštyk jakému není nikde v Evropě rovno. To myslím vážně. Škoda jen, že už vymizelo jak tomu došlo.

      Vymazat
    4. Jednoduché vysvětlení
      najdete v = prvnízprávy.cz Kdo zavinil kauzu Vrbětice = .

      Vymazat
  2. Skvěle napsaný článek ale teď to je stokrát horší za socialismu nikdo takhle nevyváděl jako Pražská kavárna. Rusko se nechce nechat rozkrást a akceptovat světovládu USA to jsem jenom rád. Hlavně že víme kdo je kdo a podle toho se Čeští občané musí zařídit. Britové jsou naprosto směšný chtěli do Černého moře poslat flotilu. V druhé sv též poslali k Singapuru 2 nejmodernější křižníky a Japonci s nimi udělali krátký proces.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejnovejsi miliardova letadlova lod Queen Elizabeth , pisou,ze ma jen nekolik letadel,ale uskladnenych, dale nema zadnou obranu proti utokum..
      Ta ze je zbytecna, to mne vomejvejte..
      Tedy jen vyrobena na podporu zbrojnich koncernu..
      Dneska jsou letadlovy lode nejen zastaraly ale vysoce komplikovany a tak poruchovy a tedy nespolehlivy..
      Jenom vytahy , ktery privazeji nahoru a zase dolu letadla ,dale vyzbrojovani letadel je vysoce choulostivy na vybuchy ,sklady munice a raket a mnozstvi paliva, z nich dela latentni Vrbetice.
      Jedna mala chyba,nevyrazeni zbrani a tech moznosti je milion..Tisice obsluhy a dnes te nejspravnejsi, jeste k problemum/konfliktum pridava..
      V Kremlu musi mit strach ,aby je strach nepresel..
      Jako uz jinde, kdy videt bajdena padat na schodech je odstrasujici,tedy ve smyslu osvobozovani od strachu..

      Vymazat
    2. Ted do Odesy vplula flotila NATO. Co maji spolecneho s Ukrajinou?

      Vymazat
    3. MAjí společné to, že oba provokují Rusko.

      Vymazat
  3. To jsou dalsi lekce z ucebnice. Dejepisu.
    Tyhle pedagogove nemaj nikdy dost..Moc dlouhy pro mne.
    Ja ma rad ty veci,jednoduchy jako facka. Takze .
    Kdyz Putin videl bombardovani Belehradu,uz vedel vsechno.
    A zacal zbrojit jako silenec..
    Proc,protoze jednoduse videl a zaroven uz hned vedel..
    Uz tim je mezi nim a yntel.obrovskej nebetycnej rozdil.
    Kam nas privedly ty vzdelanosti. Ty uceny Nany z bezu.
    I maly deti se uci ty krasny vypraveni Iliad, sedm tisic let stary, od Homera.
    Kam nas privedli ty vzdelany profesori teoretici humanismu ,doktori vseho vedeni ale zaroven totalniho nevedeni..
    Az rovnou do zahuby..
    Jak si poridili a nam taky a jeste kazali a vladli..
    Co byli germani nam prideleny 1921 a v mensi mire dalsi, rovnopravny prizivnici na nasem narode.
    Ucili se o tom a poucovali do omrzeni jine, az jim to umrtvilo totalne vsechno cim jini mysli.
    Co znamenal a znamena a jaky vyznam pro nas mel prave v 1921....TROJSKY KUN z Trojskych valek..!!??
    Prave ihned po 300 lete porobe prave germanu..
    Vsadim se ,ze Jednoduse netusili nic ,tenkrat, tak jako i dnes..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale jo, ja jsem taky humanista, a mam rad ci nevadi mi soused jekekoliv barvy ci narodnosti, pokud mi ale nesmrdi jeho zradly pod okny, nedela bordel i po 9 vecer, neleze na muj dvorek, a nesnazi se "ojet moji Marenku" (fakt se o to za morem snazili) a neleze k nam, a nezve nas k nim...ovsm mimo toho jsem vzdy ochoten s nimi pokecat, ci je pozvat na zahradu, ale nesmi tam zustat...takze co jsem ja, a na zadny trojsky kone si nehraju...cili mam rad sousedy at dobre ci nedobre ale kazdy na svem pisecku

      Vymazat
    2. Basosi, tak to má být nejen mezi sousedy ale i státy. Je tedy otázkou, zda jiné "sousedské" etnikum od vedle není agrese ale v tom máte větší zkušenost z USA. My jen s Němci.

      Vymazat
    3. Mne se libil film See no Evil hear no evil..
      Akorat s tim rozdilem, ze meli hlavni postavy vzdycky kliku..Jiny maji pravidlo ze jim nedojde nic. Lautr nic ani nesmi, to si velkoryse pomoci ideologie zakazuji,jeste si davaji pozor,aby si nedali pozor..
      Tragikomicke figurky s rolemi v tragikomickych fraskach znaji sve role jiste nazpamet..
      Kdyz Dolf nedela bordel tak je to vlastne dobrak vod kosti..Na postoji takovych to vzdycky dostoji..

      Vymazat
    4. A jeste pospichaji se s jejich nazory, dulezitejsimi nad jine hlucne a la ameerica ,vytahovat..
      Neni mozne pro ne nikdy pochopit treba vystizny film Most pres reku Kwai..

      Vymazat
  4. Je to zvláštní paradox, že Hitler byl Chazarského původu. Po vyhnání Chazarů tito postupovaly z oblasti Černého moře na sever do oblasti dnešního Polska a tudy do celé západní Evropy. Cestou, jak bylo jejich zvykem, plundrovaly a znásilňovaly co jim přišlo do rukou. Dnes jsou jejich geny prostoupeny do všech významných rodů na světě. Nejméně v Evropě jich zůstalo v Rusku. K tomu ještě poslední významné přírodní zdroje a je na problémy zaděláno. X generálů Francie a teď i USA napsalo dopis svým představitelům státu o nespokojenosti se situací. To bez problému nepůjde vyřešit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pane p.,Ste blizko, dnes to Str. Vychod zase pripomina.

      Vymazat
  5. Nekolik poznamek k textu.
    Uz jsem psal o mem nezdarenem pokusu upomenout rusy na nedavne jejich zalezitosti na nas.
    1968 blbost Kremlu kvetla, aneb jit s bubnem na zajice..
    Okupace bez internacionalismu, pouze nekolika jednotkami /mohly byt rovnou v civilu, kazdej dneska zna ty metody a cvici sve v tomhle pripade Spesnacz,obsadit klicove pozice a predejit udajnemu nebezpeci/ a predevsim v klidu ,bez nepricetne hysterie, podezirani a ja nevim ceho vseho jeste..To uvest nenapadne do zivota..
    Presne jak sam autor pise o neviditelnosti ruske armady u nas..Zrejme zavladla ta nepotlacitelna ukrajinska hysterie ve vedeni SSSR,Chruscova a Brezneva..
    Kde vladne asi zmatenost a neprehlednost,dodnes,kdyz Stalin budoval a zaroven stat neuveritelne rozvracel i vojensky.
    Ve Spanelsku pomoc demokraticke vlade znamenala porazku i pro SSSR. Snad umyslnou. Rozvratili jednotu cistkami trockistu ,snad hlavni zamer a ucel mel bejt ukrast spanelskej zlatej poklad.
    Kazdopadne se porazka pocitala jako ta nemohoucnost ve Finsku,skody stalinismu a navnadila zapad.
    My jsme vedeli, ale nase Slovanska holubicci povaha nedovolila do roku 38 vyuzit nasi prevahu a zneutralizovat nacisty. Neco jejich vedeni nemeli radi Dolfa.
    Zfanatizovani do nenavisti /to vyssi moc neodpousti/,namisto sympatii k vudci ,zaslepilo spolehlive a zavedlo germany do iracionalniho bezvychodneho bludiste.
    Nikdo v Evrope si nevedel rady,co s polakama a proto ty tri deleni meli prinest nejake reseni a prinesly na cas..
    "Velice malo znama a v Evrope casto utajena".
    Tady jsme zase zpet,jinymi slovy,vy nepolepsitelny blbove zase uz nic nevite a proto musite bejt mnou poucovany a nasleduje toho asi milion..Svejka to pripomina..
    Polsko odmitlo pustit Rudou Armadu pres jeho uzemi nam na pomoc. Tak jsou co ?
    Je otresny,ze autor vynechava Duulezitosti.Kdyz.
    Souhlas Francie a Brit.,ze je Ceskoslovensko nemeckym uzemim ,bylo absolutni Zhovadilost, kdyz ve Versailske Dohode pod jejich vedenim slavne podepsali uplne opacnou a zavaznou mezinarodni umluvu. Se zarukami pro nas.
    Kterou ale nezrusili pred Mnichovem.
    Tady autor nevidi to dulezite chovani,podminene umysly a plany USA,ktere podepsalo Dohodu ,ale odmitlo ji ratifikovat.
    Tak uz vite proc.
    A Roosewelt poslal jenom dopis na tema ,nehadejte se..
    Kdyz USA melo prsty uplne ve vsem tenkrat.
    To nam dava velky moznosti je soudit.
    Vrbetice jsou 7 let stary a v Holandsku taky tak dlouho vysetruji sestreleni letadla na Ukrajinou..
    Polaci se ovsem nemyli. Nekonecna pomatena a zrava hloupost neni zmylena ani nemuze byt. Ja bych jim Ukrajinu dneska ze srdce pral. Na mape fasismus neni videt, ani kdyz ji rozlozime.. Muzeme ale videt, ten sovetsky imperialismu/podobny jako ten zapadni/ obrovskeho uzemi, coz prispelo k jejich rozkladu a padu..
    Jako dnes opet zapad,sjednocovanim svych spojencu zalozenym na mamonu a nenavisti..Vidi ,co se deje ale nedbaji..
    Autor ovsem jako vsichni ignoruje vysvetleni vladnich a mocenskych struktur zapadu. Aby neurazil?
    Ktere je dulezite k vysvetleni jejich opakovanych motivu pocinani..
    My u nas potrebujeme kormidlo, na otoceni k Rusku na ktery je spoleh ,ten spoleh je nejdulezitejsi a pak se uvidi.
    Delaji pekelne veci ,aby k tomu nedoslo, ale tim upozoruji , prave na to co nejvic potrebujeme..

    OdpovědětVymazat
  6. Je to síla, ale pravdivá.Pouze jsem přestal používat na Socializmus slovo totalita.Tento výraz se velice hodí dnešním demokratům.

    OdpovědětVymazat
  7. Že by ten rosolini byl nějakej "malej talijánek"?Možná ale nejspíš je praštěnej pytlem v kterým byl ztvrdlej cement.Jinak to není možný!

    OdpovědětVymazat
  8. Zásadní nepravda v článku je, že jadernou zbraň USA pomohli zkonstruovat němečtí fyzici, zajatí po konci války. Pravda je, že jaderná zbraň byla zkonstruovaná fyziky z celého světa, kteří utekli před nacismem do USA, z domácích vědeckých zdrojů by to bilo přinejmenší diskutabilní. Namátkou Fermi, Bohr, Szilard, Teller, Blaszek, Fuchs a další. Zajatí Němci pracovali na raketové a letecké technice, ale na vlastní jaderné zbrani ani omylem. Ani SSSR při konstrukci jaderné zbraně zajaté Němce nepoužila, vystačila si krom zpravodajských informací s vlastními vědci. A to nejschopnější z nich, Kapica a Landau práci odmítli, vývoj vedl po vědecké stánce Kurčatov.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ave Publie a díky.
      Škoda, že takových, jako vy, tu není přesila.

      Vymazat
  9. Německá historie na mapě: Proč se Němcům říká Němci? 17.11.2020 https://www.youtube.com/watch?v=xzojhAiN_cQ

    OdpovědětVymazat
  10. Vše je jinak, uvědomte si to ! - Video - CZ titulky https://www.youtube.com/watch?v=28cakwRSBwc&t=34s

    OdpovědětVymazat
  11. Někteří naši spoluobčané pořád melou ,že patříme na západ ale uvědomují si tito lidé ,,že západ nám nikdy v ničem nepomohl! Jsme Středoevropané a ti takzvaní přátelé ze západu se na nás dívají přes prsty.Mějme v sobě trochu hrdosti nelezme jim do zadku! (Že Pavle,Kocábě,Fišere celý demoblok .styďte se!)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nezapomente,ze Rusko bylo pod taky totalitni vladou nemeckeho slechtickeho rodu puvodem ze severniho Nemecka. Jako kralove britu, holandanu, belgicanu,nemecky cisarove atd. A poslusny soukmenovec Habsburg navrch..
      A za nimi kruty vyhlazovaci system valecneho imperialismu prave, kdyz jejich kralovske Vysosti slouzily jako kulisa...
      Take jako my, nebo my jako oni ,se pomalu osvobozovali k ruskosti, kdyz ta ruskost se drala na povrch aby se ujala sve role, a meli tech jejich obrozencu hromady a velky pozehnany kvality.
      Akorat se hadali jestli chteji orientaci k zapadu nebo opak. Nas Havlicek tam byl a hajil nazor ze ruske samoderzavi neni pro nas nic dobreho..
      V te dobe nebylo celkem nic,jen nevolnictvi a tvrdej rezim.
      Tedy nechapal situaci a soudil Rusko pouze dle pritomne tyranie vyse uvedenych.Kdyz.
      Tehdy asi nebylo vyhnuti kam se obratit,ale nasledky a katastrofy /taky antirusismu pro nas byly a jsou stale az neuveritelne.A.
      Zrejme jeste neni konec vsemu..

      Vymazat
  12. Hodně dlouhý článek, ve které se ztrácí niť. Chci ale poukázat i na jinou stránku vztahů ČR, tedy aspoň horního patra a sklepu nepřátelské politiky. Každý jistě uzná, že ruská, ale i sovětská kultura má hluboké historické zázemí a to nejen svým rozsahem, ale také kvalitou. Kultura je vlastně pojivo mezinárodních vztahů, pochopení života jiných národů. A proto mne velmi znepokojuje, že v českých médiích neuslyšíte ruskou písničku, zvláště v tomto období, kdy slavíme spolu s Ruskem vítězství na německým fašismem. Kolik krásných láskyplných ruských filmů existuje, nejen tedy válečných, ale prodchnutých člověčenstvím. Ale v programových nabídkách to ve všech TV v ČR to přetéká americkými škváry, krváky. Ale i naší autoři (vzpomenu aspoň ubohého Hřebejka)"tvoří" jen filmy s protikomunistickou tématikou. A tak jen když slyším kdo je autorem nějakého našeho filmu a je chválen, tak jako havlovy škváry, tak to nesleduji. Je také pravda, že USA nemají tak bohatou kulturní minulost, jako Slované. A bořit se při každém otevření TV v krvi a násilí mne neláká.

    OdpovědětVymazat
  13. Pane Davide,vyhlášte anketu s otázkou: Myslíte,že Rusko je agresor? Já odpovídám ne, Rusko není náš nepřítel a už vůbec agresor.

    OdpovědětVymazat
  14. Kde je agrese tam kultura prevazne zivori..I pod tihou zlata na kulturu vynalozenou..Hodne krestanske lidskosti znicil take fanaticky protestantismus v Nemecku, Svycarsku u britu a potom tech uprchlych do Ameriky.
    I ten kulturni,humor neznaji. V.Burian napr. byl u nich buh legrace a nedotknutelny ,u nas jeden z mnoha..
    Jak pozn.autora narazeji je pohled a hodnoceni a spravne germanu na prvni pohled velmi obtizne..
    Prakticke a tvorive povahove rysy a ojedinele schopnosti v oblasti prumysloveho vyvoje a tez kultury se kombinuji v nich se schopnosti temer pres noc se promenit do nenavistne a zaroven sebevrazedne vseovladajici iracionalni nalady bestii a s pouziti prakticnosti a kazne, pro jejich horecna uskutecneni dosahuji hruznych vysledku v kratkem case...
    Nemecko je problem..Staci urvanej idiot na podiu.
    My Slovani jsme pomalejsi /knedlikove/a nedame se snadno zmast a mame jeste jine spolecensko-kulturni zajmy a agrese a nasili nas jednoduse nebavi ,protoze prekazeji nasi vrozene tvorivosti..Tohle zase vytvari problemy nekazne a tak prekazky sjednoceni do jednoho houfu /s vyjimkami, kdyz se branime nespravedlnosti jsme zurivci/ a v dusledku s vladnutim a ovladnutim nas..
    Tedy my potrebujeme tu zakladni sjednocovaci ideu ceskosti, nasi statnosti ,stale ji posilovat ke slovanstvi asi, jinak nemame co branit a vrhame se na kulturni akce atd...
    Nase tvorivost nam dava chapat nase nedostatky, ktere jsou mensi jinych narodu,a vedou k prehnane stupidni detailni /kazda blbost sebemensi se jim hodi/,sebekritice a v nevhodnych chvilich..

    OdpovědětVymazat

Na opakovanou žádost čtenářů, kteří se nechtějí zapojovat do diskuzí obsahující vulgární a urážlivé výroky. Jejich odstraňování je časově náročné a narušuje plynulost diskuze. Proto nebude dále možné vkládat anonymní komentáře.
Pro vložení komentáře je proto nutné se na stránce "Nová republika" přihlásit vpravo v horním rohu této stránky "přihlásit se" (výběrem emailového účtu např. Google) a upravením uživatelského profilu (v kolonce Nastavení>Upravit uživatelský profil). Děkujeme za pochopení.