Reklama

sobota 29. května 2021

Knihy v zemi kulturního úpadku

Stanislava Kučerová

29. 5. 2021 ČNL

Vážné zamyšlení paní profesorky Stanislavy Kučerové o současném stavu literatury a literární kritiky, o vztahu k pokrokovým tradicím české literatury, o takzvaných sprejerech a harpijích, o sexuální svobodě a o proudech národního odrození.




Vybírali jsme si básníky
pro lásku, pro život, pro zoufalství.
Slavíky v bezech, když poprchávalo štěstí,
sfingy tajemných úsměvů,
když rozvírala se země,
trubače jar, skloněné nad nicotou.
Ještě víc lásky, života, zoufalství.

(Josef Hora)

Vzpomínáte si na Bradburyho povídku „451 stupňů Fahrenheita“? Jak tam Požárníci „v obecném zájmu“ zakládají požáry a jak pálí knihy? Jezdí po městě, na udání přepadají domy, vybírají a čistí knihovny plamenometem. Pod trestem smrti je tam zakázáno číst knihy. Lidé mají uvažovat jen v kategorii JAK, nikoli v kategorii PROČ. Proto se tam nesmí číst. Četba působí zhoubně. Knihy stále otvírají nějaká PROČ. Proto se musí zničit. S těmi Požárníky běhá hrůzostrašný Mechanický Ohař. Nepřekonatelný technický vynález. Odhalí každý pokus, kdyby někdo snad chtěl nějakou knihu ukrýt. Každou vyčenichá a zničí. Dokonalý pachový detektor a bezchybný fyzický likvidátor. Sama obratnost, rychlost a síla. Napraví každé lidské selhání. Neomylně. A nelítostně.

U nás se knihy zatím nepálí. Jen se zbavují vážnosti a úcty. Staré tradice jsou opouštěny, staří literární hrdinové jsou degradováni. Nemáme Bradburyho Požárníky a Ohaře. My máme jiné škůdce a ničitele. My máme Sprejery a Harpyje.

Sprejeři, jako třeba Cimmermannovci a jim podobní šprýmaři, předvádějí obrazy našich dějin lehkým tónem jako anekdoty a taškařice a pokrývají je vlastními otisky, malůvkami, vlastní optikou, takže z těch obrazů jsou politováníhodné směsi slabostí, omylů, nedokonalostí, naivity, pošetilostí i špatností. Pod vrstvou jejich žertů, parodií a persifláží nikdo již nepozná, oč kdy komu v minulosti skutečně šlo. Idea, smysl, význam, hodnota, všechno je k smíchu a k nečitelnosti rozmazané. A tudíž zbytečné. Leda sprejerské zábavě mohou ty parodie napříště sloužit, k ničemu jinému již se nehodí.

Ale ještě horší než Sprejeři jsou Harpyje. Zlé, záludné, škodolibé. Řecká mytologie vybavila tyto okřídlené příšery zlomyslnou dovedností objekt své zloby pošpinit, potřísnit, pokálet. Takový objekt, znečištěný a pošpiněný pomluvami a posměchem, zbavováním cti a vážnosti, zostuzený a propadlý hanbě páchne již zdaleka a je odpudivý, nepřijatelný a nepoživatelný. Harpyje přivedl do naší historie Podiven a jemu podobní. Z jejich dílny se rozlétly a uhnízdily se ve většině médií. Odtud podnikají své hanobitelské cesty. Hanobí, znesvěcují, zneuctívají.

Je před Harpyjemi nějaká ochrana a pomoc? Vzpomeňte si na povzbudivou píseň Voskovce a Wericha o Davidu a Goliášovi, v níž se zpívá:“Čtěte Bibli, tam to všechno je“. Ano, i ochrana před Harpyjemi tam je. Poslouchejte. Po potopě světa, když voda opadla a Noe mohl se všemi zachráněnými opustit Archu, dal se do pěstování vinné révy. A když pak ochutnával nové víno, opil se a zůstal ležet ve svém stanu, bez oděvu, obnažen. Tak ho tam našel syn Chám. Pobavilo ho to a on se škodolibým posměchem to běžel povědět bratřím. Ale oni se nesmáli. Sem a Jafet vzali plášť, vešli do stanu a s odvrácenou hlavou, aby neviděli hanbu otce svého, jej přikryli. Udělali to s úctou a láskou. A ještě můžeme přidat další vlastnosti, pietu, ohleduplnost, šetrnost, porozumění, cit, vkus a takt. A to všechno jsou účinné zbraně proti Harpyjím.

To už jste slyšeli, že vítězné tažení husitů nebyl počátek evropské reformace, zdroj demokratických tradic naší kultury a trvalý vklad do evropských dějin, nýbrž projev „úděsného, hrůzostrašného a zákeřného barbarství“? A že Žižka nebyl hrdina, ale „vrah“? A že pobělohorské baroko bylo dobou kulturního rozkvětu našeho národa a všechny ty řeči o pobělohorském neštěstí, jehož následky trvaly 300 let, stejně jako povídání o zásluhách buditelů a obrozenců „patří na smetiště dějin“?

Média si nedají ujít jedinou příležitost, aby neukápla jedu, posměchu, znevážení díla našich „obrodičů“. Zdá se, že dosavadní principy společenského, morálního a kulturního soužití lidí jsou překážkou na cestě do odlidštěné, technokratické globalizace a financializace. Proto je zapotřebí oddělit národ od jeho historie, od jeho tradic, oslabit vliv jeho vlastní kultury. Dřív, než bude úplně zapomenuta, sluší se ji zlehčovat, pomlouvat a špinit.

Tak hned naše národní hymna. Kdeže s úctou a láskou! Ironicky a uštěpačně mluví Harpyje o ní jako o „vlasteneckém šlágru“, „hitu“ z nevalné hry J.K. Tyla (byla to jeho prvotina z r.1834, „Fidlovačka“, s hudbou F. Škroupa). Hymna je prý sentimentální a „cukrkandlová,“ ale kupodivu přečkala všechny režimy, jimiž jsme prošli. Kdopak by dnes na Tyla vzpomínal v dobrém? ptají se hanobitelé. Ale my vzpomínáme. A nejen pro tu hymnu. Vzpomínáme na literáta a redaktora nezapomenutelného časopisu „Květy,“ vynikajícího divadelníka, dramatika i herce, organizátora divadelních i společenských činností, prvních českých bálů atd. Některé jeho povídky, črty a arabesky vyjadřují nepokrytě cíle výchovy k vlasteneckému přesvědčení. Tak jako píseň, kterou zpívaly naše babičky v 19. stol. podle hesla „Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti“: „V Čechách, tam já jsem zrozená, vlast má ta krásná země, milá mi je a vážená, milé její mi plémě. A můj milý mi souzený, v Čechách musí být zrozený. ... ...protož i můj oblíbenec Čech musí být a vlastenec!“ Ironií osudu je z Tylovy prózy nejznámější novela „Poslední Čech“. Na ní r.1845 demonstroval tehdy 21letý Karel Havlíček zásady literární kritiky. Havlíček ocenil krásný jazyk autora, ale vytkl mu některé romantizující novelistické manýry (dosud hojné v zahraničních telenovelách). Zvláště však odmítl sentimentální deklamace a plačtivou přecitlivělost. ******„Byl by již čas, aby nám to vlastenectví ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali než o té lásce mluvili.“*** Bylo by nespravedlivé vztáhnout tuto kritiku na Tylovo dílo celé (napočítala jsem na 500 titulů), úctyhodné rozsahem i ohlasem. Však také se oba autoři smířili a realista Havlíček uznal zásluhy romantika Tyla pro lidové a národní umění a pro uskutečnění ideálů roku 1848. To jen Harpyje se štítivě odvrátí od povinné školní četby a s posměchem připomenou, že Klicpera a Tyl jsou odstrašující témata u zkoušek z české literatury. Pokud jde o Tyla, s pohrdavým odstupem naznačí jeho osobní degradaci bídou, společenským neúspěchem, živořením, vedoucím až k předčasné smrti. Ani stopy po seriózní snaze zařadit autora do dějin našeho obrození, do kulturně historického kontextu našeho národa. Ani připomínka, že po násilném potlačení revoluce r.1848, když byl i Havlíček krutě umlčen, Tyl zůstal jako poslední bojovník. Přes všechny perzekuce pokoušel se s kočujícím divadlem po českém venkově udržet alespoň jiskřičku národního života. Zemřel, stejně jako Havlíček, r.1856. Apropó Havlíček! Byli jste v Brixenu? V hotelu U slona? Učitelům dějepisu se nedá věřit! Viděli jste to tam? Jaképak útrapy? Parádní dovolená!

Dnešním turistům by ovšem nemělo ujít, že Brixen před 150-160 lety byl zapadlá horská samota, málo podobná dnešnímu modernímu rekreačnímu centru v malebném okolí. Ani hostinec u Slona nebyl tak vynovený, vybavený a pohodlný jako dnes. Krom toho tam Havlíček bydlel jen první měsíc, pak se musel přestěhovat do soukromí, protože vrchnosti se nelíbilo, že v šenku živě rozmlouvá s místními obyvateli. Ani tehdejší cestování nebyla žádná pohoda. Havlíčka tam vezli kočárem s koňmi 6 dní, od 16. do 22. prosince, v zimě, ve sněhu a mrazu, do drsného horského podnebí. Ale ovšem, hlavní příčinou Havlíčkova strádání nebyl Brixen. Havlíček nebyl ke krásám okolí necitlivý, a když mu to zdraví dovolilo, chodil po kopcích, aby „pěstoval oudy“. Strádal svou samotou, svou odříznutostí od světa, v kterém žil a pracoval. Kdyby ho deportovali do samého ráje, nepřestal by duševně strádat. Krátce před tím vyhrál svou při s cenzurou u soudu, přátelé výsledek radostně oslavili. A jako blesk z čistého nebe přišel ve 2 hodiny v noci policejní přepad a deportace. Od rodiny (churavá manželka, tříletá dceruška, ustaraná matka), od přátel, od možnosti sledovat dění a pokračovat v práci, na které mu nejvíce záleželo. To nebyl politický trest. To byla pomsta.

A Havlíček to všechno vylíčil s mužným humorem v „Tyrolských elegiích“. V Brixenu je pěkně. Ale nikdo nepopře, že tam Havlíček pobývat nechtěl a že se odtamtud vracel už jen k manželčinu hrobu a k vlastnímu konci. Zemřel, stejně jako Tyl, roku 1856. Bylo mu 35 let. Tyl byl o 15 let starší.

Karel Hynek Mácha byl Tylův druh na jevišti ochotnického divadla. Krátký život (zemřel v 26 letech), ale nesmrtelné dílo. „Zrození básníka“ nazval F.V. Krejčí svou krásnou studii z dějin české literatury a jemu ji věnoval. Na Máchu se Harpyje vytasily s částí deníku, kterou si psal šifrovaným písmem, aby jeho nejsoukromější záznamy zůstaly utajeny. Nezůstaly. Tajné Máchovo písmo rozluštil Jakub Arbes. To byl nejen spisovatel, ale i literární vědec. O Máchovi napsal více než 20 statí, svým výkladem a hodnocením se zasloužil o jeho popularizaci. (Podobnou zásluhu si získal i za dílo Nerudovo.) Arbes, autor napínavých a často téměř detektivních romanet, měl smysl pro luštění záhad. Rozluštil i Máchovo tajné písmo. Ale držel to v tajnosti. Byl přesvědčen, že básníkovo soukromí, privatissimum, nepatří veřejnosti. Utajení vydrželo do 90. let 20. století. Tehdy bylo porušeno.

Dnešní elektronické Harpyje vykládají svému publiku, jak byl básník licoměrný, když psal nádhernou čistou a povznášející poezii, a přitom jím vládl hrubý tělesný chtíč. Básník? Byl to erotoman, neurvalec, žárlivec a hrubec. Obraz básníka „země krásné, země milované“ by se měl změnit ve smyslu jeho „erotických orgií“. A deník by se měl zařadit do osnov vyučování literatuře. Studenti ocení sexuální praktiky podobně jako v „Kámasútře“ a deník jim bude bližší než celý „Máj“. Ostatně, můžeme se jich prý zeptat, co by chtěli číst raději? Deník nebo „Máj“? Slyšíte?

Tak až sem jsme s Harpyjemi došli, básníku, který jsi rozezněl novodobou řeč básnickou, který jsi byl nazván knížetem mezi básníky, snivcem, buřičem. Kterému J.Hora věnoval své „Máchovské variace“ s pozdravem: „Poutníku, sbohem. Lučinou zacházíš, zajdeš, a než rtoma ti slova lásky uplynou, v svém umlknutí budeš doma.“

Myslím, že to, co chtěl mít básník utajeno, mělo zůstat utajeno. Ale když už bylo jeho právo na soukromí porušeno, měli bychom respektovat pravdu a míru. Nenafukovat senzace. Srovnávat několik Máchových poznámek o poloze „oudů“ s „Kámasútrou“ je nehorázný reklamní trik. Obsahem bohatá, svým způsobem kultivovaná indická učebnice tělesné lásky ze 4.-5.stol. podává na mnoha stránkách vybraným jazykem klasického sanskrtu a s využitím řady traktátů předchozích praktickou životní filozofii daného místa a času vůbec a poučení o sexuální rozkoši zvláště. Mácha si jen stroze a nebásnicky poznamenal pár intimních údajů, nevíme proč. Ale o Máchovi se z těch několika šifer také nic nového nedovíme. To více nám poví F.X. Šalda: „Mácha miloval temnou smyslnou láskou, mučivou a trýznivou (i sebemučivou) a trpěl smyslnou nenávistí, bídou egoistické lásky, která se nechce dělit a bojí se, že je zkracována a podváděna. Hoře z toho, že se nemůže osvobodit z jejího mučivého, hluboko zarytého pouta. Žádné „vytržení“, ale chladný rozum stojí v ní na stráži, rozum, který počítá a váží požitek a střeží jej, aby mu neunikl. Pozoroval i v lásce chladně a zbystřeně – měl ten druh smyslnosti, který nezapomíná na sebe ani v paroxysmu rozkoše, počítal ve své lásce, vážil, měřil, hlídal, podezíral, a že se nedovážil, že se nedoměřil, že se nedohlídal, v tom je jeho mučivá trýzeň.“ „Ale jakápak trýzeň“, praví student. „“To je přece hustý, když i Mácha..“.

Sexualita přestala být v dnešní době tabu. Dnešek si zakládá na osvobození sexuality od předsudků. Ve skutečnosti právě z předsudků nezralé a zvrácené sexuality prosperují celá průmyslová odvětví. Popkultura sytí sex bez zábran, od rána do večera máme být sexy, užívat si sexu, sledujeme sexy celebrity a jejich sexuální skandály, nahota již unavuje a nudí, pěstuje se sexuální turistika, homosexualita, pedofilie, sadomasochismus, ba objevilo se i sexuální kanibalství. Jak do toho zapadají Máchovy „orgie“? Chudák básník, zapsal si tajným písmem, jak se pomiloval se svou snoubenkou. Pravda, drsným jazykem. Ale k čemu dnes to pozdvižení u klíčové dírky do jeho nejintimnějšího soukromí? K čemu to masové voyérství? Má to být protějšek k masovým sexuálním exhibicím celebrit?

Náš kulturní okruh má také svého kultivovaného „učitele lásky“, básníka, který kromě mnoha jiných témat dovedl zbásnit i sexuální intimity. Publius Ovidius Naso před 2000 lety věděl své a varoval čtenáře: „Nestav na odiv projevy, které si žádají soukromí, neboť veřejně, před zraky všech, jen různě dobytek se páří.“ Ty šifrované záznamy mohou snad jitřit fantazii nezralé sexuality, ale to nemůže ospravedlnit záměrně Harpyjemi vyvolanou pikantní aféru, která nemá nic společného s hudbou básníkovy duše, s písní o kráse i hrůze života, o milostném kouzlu, které rozechvívá celou přírodu, a o lásce k zemi, „zemi krásné, zemi milované“. Ta vulgární aféra by měla být zapomenuta.

Ale dehonestující a degradující doteky Harpyjí postihují autory a díla našich literárních dějin na stránkách magazinů hojně a zcela nepředvídatelně.

Nedávno jedna mladá spisovatelka vyplísnila Jana Nerudu dost neomaleně pro – četla jsem s úžasem – antisemitismus v „Malostranských povídkách“. Polekala jsem se. Něco mi ušlo? Honem jsem knížku prolistovala. O židech jsem našla dvě zmínky. „Snad dvě třetiny z nich mají gážovní listy u žida, jenž jim prvního dá z milosti, co chce.“ O kus dál charakterizuje kohosi paní hospodská: „ Ti se přihnali jako židé na licitaci.“ Paní spisvatelka by měla vědět, že malý židovský kupec nebo šenkýř, který půjčoval peníze na úrok a byl pro to v obecné nepřízni, patřil v době předbřeznové, ale i později k typickým postavám české společnosti. Měla by také vědět, že zákon židům jinou činnost nedovoloval, takže se bez souvislosti se ziskuchtivým aktivitami na veřejnosti ani objevovat nemohli. Ty zmínky v povídce „Kousky zápisků praktikantových“ nemají podtext rasový, ale sociální. Neruda to nenapsal jako antisemita, ale jako realista. Ostatně Neruda podal v řadě fejetonů z pražské židovské čtvrti svědectví o tamější bídě a dožadoval se pro židy spravedlnosti. Ale to už paní spisovatelku nezajímá. Vždyť neúcta a neláska k naší kultuře a jejím představitelům se dnes zdá být zajímavější, poutavější, plná senzací a pikantních dehonestujících objevů. I když se obvykle míří vedle. Ale kdo si dá práci s tím, aby pátral, jaká je skutečná pravda?

Oč pěknější vztah k Nerudovi měl František Halas. Najdeme u něho „Variaci na téma z Prostých motivů“: „Kdyby tak v parku sedával, jak sedával před lety, tu roztřesen do zad bych se mu vkrad. Mé modré oči pitomé, můj hlase hanbou bezhlasý: Pane Nerudo, máte mne trošku rád?“

A ještě jednou Halas: „ Mým životním štěstím je možnost psát mateřštinou, která je krása a nesmrtelnost sama. Jasný kníže českých básníků, Karel Hynek Mácha zázračně rozvázal vzpurným gestem její zadrhnutý uzel. On a Božena Němcová jsou až dosud mírou jejího rozkřídlení. Erben zasnoubil ji s poezií lidu, Neruda dal nevídanou cudnost a sevřenost, zněžnil ji Sládek, rozkošatil Vrchlický, zmelodizoval její první houslista Sova. Až k hvězdám vynesl Březina, řád a přísnost

kázal Šalda, vzpouru a patos tam vnesl Bezruč, jakou jen kantilénou zpívá v Hlaváčkovi, vřavou světa a boje v Neumannovi, národní hrdostí prostoupil ji Dyk, rosnou líbezností zkropil Toman, a tak ještě celý růženec jmen, ať Hora, Seifert, Holan, Nezval, Zahradníček, až po ty nejmladší, celý růženec jmen objímá prsty génia této země, prsty, které nepustí dědictví, které střeží a kterým vládnou.“

Co platná Halasovi jeho výsostná poezie, co platno spojenectví se všemi básníky, které vyjmenoval. Byl přistižen, byl dopaden. Tak jako Ovidius před 2000 leta napsal svou „Ars amatoria“ (O umění milovat), tak i Halas zbásnil r.1932 pár veršů o pohlavním spojení. Šlo o soukromou bibliofilii pro velmi úzký okruh známých. Ale po r.2001, kdy byla sbírka vydána bez omezujícího určení, dostaly Harpyje svou příležitost. Básník dvojí tváře! Mravní rozpolcenost! Předstíraná čistota citů a vztahů ve známých básních a přitom – tělesný chtíč! I ptám se, co mění na Halasově díle skutečnost, že měl kromě ducha také tělo? Proč nerespektovat, že verše o tělesnosti byly určeny jen blízkým známým? Proč je jako privatissimum nevzít jen mlčky na vědomí??

Dnešek se pyšní sexuální otevřeností. Ale ve skutečnosti neví, co je sexualita nezkažená, přirozená a čistá. Nezná nevýslovné kouzlo tělesného spojení dvou bytostí na dotvrzeni jejich magické spjatosti a jejich společného osudu dobrého i zlého. Místo toho otvírá každodenní trh s tělesnými vnadami a jiným masem a s hojnými afrodisiaky, dokonce i na internetu. Mnozí touží po svobodě neřesti, nemravnosti, skandálů a afér. Klíčovou dírkou sledovat tajemství sexuálních představ a praktik v soukromí ložnic. Zaklínáme se Freudem, sexualita je pokládána za dominantní sílu div ne celého vesmíru, ale ve skutečnosti jsou mnozí u vytržení z každé obscénnosti, oplzlosti a chlípnosti. To nesvědčí o sexualitě přirozené a zdravé. K úspěchu bavičů na všech jevištích i obrazovkách dnes stačí čerpat z výraziva vulgárních nápisů, jak jsme je v dětství mohli číst na prkenných ohradách a na stěnách nádražních záchodků. Dnes se ovšem vracejí v mnohem nákladnější podobě, jako všudypřítomný bulvár a porno. Nízkost triumfuje a Harpyje s potěšením znectí a znečistí všechnu kulturu, etiku, estetiku, krásu a lásku - všechno k obrazu svému. Pornografie a koprolálie jen kvetou. Jak jsme se vzdálili od staletími prověřených základů naší kultury!

V dějinách literatury jsme byli zvyklí sledovat zápas o smysl lidského života, o ideje, osudy národa a jeho básníků. Jejich vášně, úsilí, zklamání a touhy, přenášené z pokolení na pokolení. Jejich vize a sny, které předávají mrtví živým a dosud nenarozeným. Avšak tyto dějiny nejsou pro Harpyje než předmětem hanobení, tupení a špinění, pohrdavých špiček a úšklebků.

Před časem se šplouchlo špínou na básníka J.S. Machara. Byl prý antisemita. Nic jsem o tom nikdy neslyšela, ale to ovšem není důkaz. Tak „k pramenům,“ ať si to ověříme. V „Konfesích literáta“ najdeme vzpomínku z dětských let. Školák Machar byl v kostele ministrantem. Jednou při hodině náboženství, v které katecheta velmi působivě vylíčil ukřižování Páně, stal se z něj a z celé třídy „zuřivý antisemita“. Machar vzpomíná, že natloukli svým židovským spolužákům hned, jak se oni po hodině katolického náboženství vrátili do třídy. Katoličtí žáci tak pomstili na židech smrt Pána Ježíše. Byli na to hrdí, tím spíše, že Kristus byl vážný a krásný, kdežto židé okolo zlí, oškliví a rozcuchaní, jak jim katecheta na obrazech ukazoval.

V dospívání prošel Machar „náboženskou revolucí“. Jako dospělý básník v cyklu „Svědomím věků“ horoval pro antický Řím a zatracoval křestanství, tento „jed z Judey“.Ve sborníku „Českým životem“ z r.1920 komunikuje s představiteli židovstva a s veškerou úctou kulturního člověka říká např.:“ Stali jste se světoobčany a zůstali při tom národem – buďte pyšni, že i tento problém budoucnosti byl řešen Vámi prvními.“ K sjezdu českých židů mluví “o nezištné a obětavé práci našich židů“, připomíná řadu jmen zasloužilých osobností a nabádá, aby se rychle přeložila k obecné kulturní potřebě některá díla, kterými židé přispěli k osvětě a která dosud nemáme. A tak se ptám: tohle je pro Harpyje antisemitismus?

Nejčastějším terčem kritiky je ovšem Alois Jirásek. Jako v době nástupu fašismus r. 1938 tak i dnes je prohlašován za šiřitele lživých interpretací našich dějin. Tím je v zastoupení odmítnut i František. Palacký a T.G. Masaryk, jejichž pojetí dějin beletrizoval. Jako středoškolský profesor dějepisu psal historické povídky a romány. Respektoval historická fakta, ale evokoval zároveň děje a vytvářel dobové situace a postavy podle své fantazie, tak jak to dovoluje básnická licence. Přitom přísně zachovával logiku dobových vztahů a reálií. Nikde na světě nejsou autoři historických románů (např. W.Scott, A.Dumas, H.Sienkiewicz) osočováni jako „falzifikátoři dějin“. To jen našim Harpyjím se taková špinavá nálepka hodí. Hlavní pře se vede, jak jinak, o místo husitů, Bílé hory a národního obrození v našich dějinách. Historická pravda ovšem nedovolí, abychom přistupovali na přepisování našeho národního dějepisu a podléhali hanebnému znesvěcování a nactiutrhání, jak je praktikují Sprejeři a Harpyje.

Pamatujete se, jak končí Bradburyho výstražná vize ohrožené kultury? Knihovny jsou zničeny, knihy spáleny, technologie se nerušeně rozvíjí, zlopověstná lidskost se svým věčným hledáním a tázáním je vymýcena.

Jen kdesi v houští na opuštěných silnicích a na křovisky zarostlých dávných kolejích se potloukají hloučky lidských bytostí – navenek tuláků, uvnitř a dohromady však - knihoven. Každý z nich umí zpaměti knihu svého oblíbeného autora a může ji kdykoli odříkat. Ústně tak mohou předávat utajenou kulturu dětem. Samozřejmě, spousta vědomostí se poztrácí. Ale Bradbury věří, že přijde čas, kdy lidé přijdou na to, co se to stalo a proč pod nimi svět vylétl do povětří! „Nemůže to trvat věčně“!


Prof. PhDr.Stanislava Kučerová, CSc.

14 komentářů :

  1. Knihy se zatím nepálí jen jsou jisté knihy zakázané a nedají se sehnat stejně jako zakázané filmy pro tento režim. Národní buditele nikdo v této době ani nezná to by se ten režim musel změnit.

    OdpovědětVymazat
  2. Víte, co je možná ještě horší? Zajděte se podívat do nějaké městské veřejné knihovny a prohlédněte si, co ty stánky kultury nabízejí. Z dvadesáti procent jsou to sračky, a ten zbytek, co má uměleckou hodnotu, nabízí vize plné zmaru a beznaděje. Science-fiction, které dříve mladým ukazovaly cestu k vědě, k přírodě, objevování vesmíru, k lásce k práci, prakticky úplně zmizely. Pokud si něco říká sci-fi, je to o válce, o vraždění, nebo o živoření po apokalypse. Knihy formují mladé, tedy ty, kteří jsou ještě schopni číst, což je velmi malé procento. Těm se nabízejí pohádky, krev, co nejpornografičtější sex, relativizace dobra a zla. Není divu, co z nich může vyrůst.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Člověk žasne, co bývá z městské knihovny pravidelně vyřazováno.(Klasika). Za nedlouho dojde i na Bradburyho.

      Vymazat
    2. 11/26
      Souhlas. Jednu knihovnici dost seru tím, že se kvůli mě musí obtěžovat do skladu vyřazených knih (ostatním dvěma dámám to nevadí, spíše naopak; jsou rády, že aspoň někdo). A protože ji to sere, dávám jejímu okénku přednost. Na oddělení sci-fi jsem zase nepochopil, proč mají téměř celého Clarka a Asimova rovněž ve skladu. Pak jsem udělal pokus a půjčil jsem si několik moderních autorů sci-fi.
      Hrůza! Klišé, násilí pro násilí, a co se týká fantazie, děs nahánějící plochost. To Apokalypsa, kterou mi literární "umění" psavců současného sci-fi připomíná, je oproti jejich výpotkům aspoň barvitá a plastická. Navíc má sdělnou myšlenku. Ale jejich "dílo"? Šunt.
      Je to zkrátka v prdeli. Ach jo.

      Vymazat
  3. Moc krásně sepsaná esej paní profesorky, i s optimistickým přáním na konec. Jsem spíše realista, tak mám pochybnost, že se ta mediální antivlastenecká žumpa dá zastavit. Ve filmu "Proti všem" sedí Žižka na Vítkově a při pohledu na tisíce křižáků se ptá, zda se dá zastavit příval... tenkrát ho husité zasrtavili, na množství nehleděli. Bohužel je jiná doba, příval vylité smrduté žumpy z médií - Seznam, bakalovských presstitutů/tek, novinek (kdysi Rudé právo), Forum24 atd. se zastavuje těžce. Z jejich řídké fekální hmoty je puch je odporný. Tož tak a to nezmiňuji pirátstvo!

    OdpovědětVymazat
  4. Stav společnosti se pozná podle kultury vyjadřování a historického cítění. Nelze se divit totálnímu úpadku ve všech oborech.ODS,ČSSD,TOP i Lidovci jsou zodpovědní za marasmus v médiích.Piráti jsou produktem hnusu ve společnosti ,kam směřuje naše společnost?

    OdpovědětVymazat
  5. Vazeni nechte toho mudrovani o kulture a historii, sice jsme mivavali kulturu a to i za Bolsevika o ktere se nam dnes za demogracie ani nesni, ale bylo to za bolsevickych tyranu.

    To o cem pise a krasne pani doktorka, je sice pravda, ale neovlivnime to jelikoz jsme cleny EU ktera je vedena uz ne Nemci nebo Francouzi, ale pidistatecky jako Belgie Holandsko Norsko a Svedsko spolu s Monakem a dalsimi bohatymi prizivnickymi hovnousy

    Podivejte se jak "hrda Francie padla a stale pada na hubu, a diky tomu ze snad Merklova si uvedomuje ze uz Nemci maji za minutu 12 tak zacina menit nazor na uprchliky, ovsem ta turecka mensina spolu s jkejim idiotskym vyrokem Wir Schaffen das, se bude tezko oddelavat... zvlast kdyz na jihu Evroy to znamena Sicilie a dolni spanelsko maji z uprchliku velkej kseft, ktery je mimo jine jeste podporovany lidmi typu Sorose, a dalsimi Malthusianci, kteri v miseni ras, a nasledne blbnuti populace, ktera diky sve etnicke rozmanitosti zacne vymirat, protoze diky inluenci Afrolevantskeho nabozenstvi se bude mnozi, ale zacne blbnout a pak vymre, takze zbyde (teoreticky8 zlata miliarda)

    takze krasny clanek pani profesorky o upadku ceske kultury je v dnesni dobe nechteneho stehovani narodu, a BLM v Americe k nicemu

    Pani profesorko, ceska kultura vznika a zanika tim jak to dopadne ve svete, ci jestli se podari zachovat jadro bile rasy nebo to zacne hnednout a blbnout

    a;e dost reci nam jde vic nez o kulturu... bohuzel

    OdpovědětVymazat
  6. Paní profesorka jako vždy výborná. Vůbec ji nezávidím, že jako historička se setkává s mladými historiky, kteří bez uzardění tvrdí např. že:
    Češi se podíleli na vykořisťování černochů, protože kupovali kaučuk a pili kávu,
    že Benešovy (sic!) dekrety jsou vyčpělé, že německý wehrmacht byl armáda, jako kterákoliv jiná, že Lamminger byl pokrokový podnikatel, který na Chodsku mezi zaostalé venkovské burany zavedl výrobu dehtu, že jsme za zlato ukradené Indiánům stavěli barokní kostely a další podobné perly.

    OdpovědětVymazat
  7. Pane Vlastimile, mám stejný názor.
    Průšvihem je sabotáž výchovy. Kdyby dnes žila Ema Destinová a zazpívala proroctví Libuše na Vyšehradě, tak nás tam příjde jen pár.

    OdpovědětVymazat
  8. Vážená paní profesorko.
    Z celého srdce Vám děkuji za Vaše příspěvky.

    OdpovědětVymazat
  9. Vizionáři vždycky tvoří jen pro hrstku lidí. Zaplaťpánbůh, že jsou.

    OdpovědětVymazat
  10. Já staré knihy vykupuji po antikvariátech (i tam na mě hledí divně - když beru komo-propagandu) a pomalu je digitalizuji..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Něco zdigitalizovala taky Knihovna hl.m.Prahy (Hašek, Neruda). Paní profesorka kritizuje cimrmany. Cimrmani ovšem ovlivnili i obecnou češtinu, o tom žádná. Můžeme
      to kritizovat, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. Spadají do intervalu 60. až 80. let a sami si posteskli, že staré narážky na obrození nefungují, nové obecenstvo už klasiky nezná. Rakousko je pro Cimrmany kulisa, jinak byli současní a dnes neznám nadsázku, která by ironizovala třeba převrat nebo rozkrádačky 90.let. Když jsem si za pět korun kupoval Zákony profesora Parkinsona (vyřazeno z knihovny), měl jsem neodbytný pocit, že s touto společností něco není v pořádku.
      Jistě znáte žurnalistku Janu Lorencovou. Krom jiného napsala knihu Krvavé oleje (ještě se spoluautorem Janem Večeřem). A teď to přijde: knihu jsem našel v šesti exemplářích v Plzni, kdežto v Brně, Ostravě,Praze....tam není ani jedna. Devadesátky ještě nedozněly.

      Vymazat
  11. V záplavě projevů historické dekadence, pramen vody živé. Děkuji za Vaše slova paní profesorko.

    OdpovědětVymazat

Na opakovanou žádost čtenářů, kteří se nechtějí zapojovat do diskuzí obsahující vulgární a urážlivé výroky. Jejich odstraňování je časově náročné a narušuje plynulost diskuze. Proto nebude dále možné vkládat anonymní komentáře.
Pro vložení komentáře je proto nutné se na stránce "Nová republika" přihlásit vpravo v horním rohu této stránky "přihlásit se" (výběrem emailového účtu např. Google) a upravením uživatelského profilu (v kolonce Nastavení>Upravit uživatelský profil). Děkujeme za pochopení.